Smrtelná touha 22.

Nemůžu uvěřit tomu, že vážně něco zveřejňuju. Vím, že si většina z vás říká - co je na tom najít si 10 minut na zveřejnění již napsané povídky. Jenže ta povídka potřebuje ještě přečíst a opravit chybky. A to sežere už více času než pár minutek. Nebudu si tu vylívat srdíčko a stěžovat si, jak je medicína těžká, stačí že brečím doma a příteli na rameni. Nicméně teď mám tak trochu nedobrovolně čas... jistý učitel nám odmítl všem dát zápočet, všechno ostatní mám hotové, takže... není moc co řešit. Nicméně se stejně musím pokusit ten zápočet získat a učit se, ale jekikož jdu na přezkoušení až někdy po v půlce února, je relativně čas.

Tahle povídka mě fascinuje od chvíle, kdy jsem já nastoupila na medicínu a Vita na práva. Opravdu jsme ji začaly psát, kdy jsme ani jedna stoprocentně nevěděla, co budeme studovat. Náhody se stávají... A aby těch náhod nebylo málo, můj přítel je taky na právech, ovšem to je tak jediné, co má můj život společného s touto povídkou. To ale nic nemění na tom, že mě to pořád fascinuje.

Tahle povídka není ještě úplně dopsaná, ale chybí tak 2-3 díly, tak snad to dám někdy dohromady. Každopádně několik dílů v zásobě ještě mám, tak to ve volných chvílích jako je tato, zkusím zveřejnit. Nezlobte se prosím, když to půjde pomalu, ale pro mě je vážně i deset minut cenných, učím se i cestou do školy, ze školy, ve vaně, u jídla, v hluboké noci vedle přítele, který ž dávno spí, v brzkém ránu, kdy přítel ještě stále spí...

Nikdy jsem mediky nechápala, říkala jsem si, že pět minut si přece najde každý, ale kdo to nezažije, nepochopí. Výjimky se najdou, ale ze zkušenosti se spolužáky... mnoho jich není, anebo prostě si to volno udělají, a pak vypadnou. A to já nechci, nenávidím to školu a stejně tak ji miluju.

---

,,Sasu...?" Když se černovlasý Uchiha otočil, spatřil vysokého světlovlasého muže v kratší bundě a s krabicí nejspíš místního pečiva, které vyráběla sama kavárna, pod paží. ,,Sasuke," usmál se spokojeně, když Kimimarovi Uchihova tvář potvrdila, že se skutečně jedná o jeho kolegu. Přešel k jejich stolu a kývnutím pozdravil Nejiho. ,,Fakt jsem nečekal, že tě tu potkám," zakroutil krátce hlavou, ale pak se mírně usmál. ,,Chtěl sem ti poděkovat. Tvůj přítel mi dneska volal a slíbil, že se se mnou v pondělí sejde, nečekal jsem, že na něj tak zapůsobíš..." zakroutil hlavou.

Neji, jehož Sasuke teď momentálně mohl vnímat jen periferně, překvapeně pozvedl obočí, zapřel se do židle a založil si ruce na hrudníku... jeho pohled sám od sebe říkal "no tak to si rád poslechnu".

Možná bych teď měl začít urychleně vymýšlet výmluvy, nebo v mém případě spíš říct pravdu - že jsem se s Itachim rozešel, ačkoliv nešlo o rozchod jako takový, protože my spolu ani nikdy pořádně nechodili. Jenže já neměl důvod proč si vymýšlet, čím horší věci si o mně ten klučík bude myslet, tím líp, aspoň to se mnou hned vzdá.

,,No ještě aby nezavolal, stalo mě to jeden podivnej slib a taky mě dneska všechno bolí..." naznačil jsem schválně, co Itachi požadoval na oplátku.

Kimimaro se ušklíbl a zakroutil hlavou.

,,Nemusim vědět všechno... ale díky, vážně." Jeho tvář při druhé větě zvážněla, nebylo pochyb o upřímnosti vložené do těch slov. Poplácal Uchihu po rameni, rozloučil se i s jeho společníkem a brzy už oknem mohli sledovat, jak nasedá do auta a i s pečivem odjíždí kamsi do okrajové části města. Nejspíš ho tam čekala jeho milovaná s mrňousem. Kimimarův život se hroutil, Sasuke mu ho pomohlo narovnat... ale to neštěstí se nejspíš rozlezlo a šířilo se po mladém černovlasém lékaři. Nebo napadlo minimálně jeho.

Když sem Kimimaro přišel, považoval jsem to za další blbou náhodu, ale nakonec se ukázala jako prospěšná.

,,Měj se, Neji, hodně štěstí ve studiích." Zvedl jsem se od stolu, oblékl si bundu a šel zaplatit útratu za nás oba. Přestože mě měl správně pozvat on, nepřišlo mi vhodné, to chtít po studentovi zaplatit. Ubrousek s jeho číslem jsem schválně "zapomněl" na stole.

Když se Sasuke vrátil do bytu a při přípravě večeře zapnul televizi, ze zpráv vystoupila jedna určitá... jeho pozornost upoutal už jen snímek jejich nemocnice, hned na to ale tvář Itahiho Uchihy. Fotku nejspíš kdosi pořídil v soudní síni, černovlasý muž měl černé sako a tmavě rudou kravatu. Nápadně snad i připomínala tu, kterou ho o jejich první společnou noc svázal. Živě hlásili, že policie již našla muže usilujícího o jeho život. Neopomněli ani ukázat Sasukeho a podotknout, že to on mu zachránil život, když byl postřelen. Soud i přes komplikace rozhodl v Itachiho prospěch a muž, který střelce i falešnou zdravotní sestru objednal, byl zatčen.

Chtěl jsem to nejdřív přepnout, ale jakmile začali mluvit o tom, že chytili psychopata, nechal jsem to. Konečně. Itachimu teď snad nic nehrozí.

Yuki ležel vedle mě na pohovce, měl zavřené oči, jakmile se ale objevil na obrazovce Itachi, otevřel oči a mrsknul navztekaně ocasem. Někdy mě ten kocour děsí. Ačkoliv ne víc než Itachi.

Po zprávách jsem televizi vypnul a chvíli si v ruce pohrával s mobilem. Možná už bych měl zavolat Deidarovi. Ne kvůli další schůze, omluvit se mu a říct mu, že už nemá cenu pokoušet se o nějaký vztah.

Když už jsem se konečně odhodlal dotknout se zeleného telefonku, technický a kovový hlas ve sluchátku mi oznámil, že s volaným číslem se nelze spojit. Nejspíš se mnou už definitivně skoncoval.

Tentýž večer a na stejný zpravodajský kanál se díval i jeho starší bratr. Dokázal si představit, jak se ulevilo jak Sasukemu, tak rodičům. On sám se ale ani trochu volněji necítil. Chtěl ho zase vidět, přál si ho opět stáhnout k sobě do náručí, ale pořád si opakoval, že nesmí, že na něj musí zapomenout. Otci se s tím už před tím svěřil, takže mu pomáhá vytvářet situace tak, aby společně trávili v rodinném kruhu co nejméně času a vždy za přítomnosti jiných.

***

Druhý den, když jsem se chystal do práce, mi přes cestu přeběhl Neji skoro jako černá kočka, která se sebou přináší smůlu. Nevšiml si mě, pravděpodobně pospíchal na autobus. Já v klidu čekal na přechodu, až naskočí správná barva. Autobus mezitím odjel, jen na moment jsem se podíval na zastávku. Stál tam a díval se na mě. Nejspíš by za mnou i šel, jenže já pospíchal do práce a po takovém setkání netoužil.

Nevím, kdy to vzdal, neohlížel jsem se a šel rychlejším krokem do práce.

Kimimaro ten den vypadal mnohem lépe, prý se dnes mají s Itachim sejít. Vím, že mu pomůže. Sice neznám jeho úspěchy, ale v televizi ho vždycky vychvalovali do nebes.

Odpoledne za mnou přišel Hatake, aby mi představil jednoho svého starého známého ze školy. Psychiatra. Prý bych si s ním měl promluvit. Striktně jsem odmítl a stál si za tím, že na ten most mě dohnaly léky, ne nějaká psychická labilita. Pro Hatakeho klid jsem si nechal udělat jedno menší vyšetření, které potvrdilo moji psychickou stabilitu.

Z práce jsem odcházel v šest jako vždycky, snad ze zvyku můj pohled padl na místo, kde na mě vždycky čekal Itachi. Jenže i kdyby chtěl přijít, tak nemůže, má dnes schůzku s Kimimarem. Místo Itachiho tam však na mě čekal někdo jiný. Neji.

Dělal jsem, že ho nevidím a šel domů. Běžel za mnou, naštěstí ho odradil Naruto, který se ke mně připojil po pár metrech, aby mi mohl povyprávět o svém novém objevu. Nezajímalo mě to, ale všechno lepší než vypadat jako pedofil nebo úchyl.

Po zbytek týdne už se Neji neukázal. Buď to vzdal, nebo jsem si ho nevšiml. Další pondělí se mi potvrdila moje druhá teorie. Seděl v čekárně a díval se na mě oddaným štěněčím pohledem. Takhle ten kluk v kavárně rozhodně nevypadal.

Sice už jsem přibližně věděl, jak donutit někoho po mně toužit, dokonce se mi toho občas dařilo využívat i v práci, když mě někdo na vyšším postu považoval za kus hadru a neustále mi házel na krk přesčasy, ale zrušit to... to já ještě neuměl.

Na další víkend jsem si proto domluvil schůzku s tátou, aby mě aspoň něco málo naučil. Šlo to o něco líp než s Itachim, koneckonců u nás asi žádná sexuální přitažlivost nehrozí. Trpělivě mi vysvětloval, jak přerušit ten kontakt, ale nezapomněl zdůraznit, že na Itachiho by to takhle nefungovalo, protože má stejné oči.

Hned při dalším setkání s Nejim jsem se to rozhodl vyzkoušet, jenže další den se ten kluk ukázal znovu. Se stejným věrným pohledem, s jakým za mnou chodil už poslední dva týdny.

Starosti s ním naštěstí a možná spíš naneštěstí vystřídaly problémy s mým podepisováním a změně jména na vizitce. Nikdo se mě neptal na důvod, všichni mi rovnou gratulovali ke svazku s Itachim a mě ani nenapadlo jim to vymlouvat. Ani potvrzovat.

Mimo všech těch katastrof a lží, do kterých jsem se zamotával, jsem však zaznamenal jeden úspěch. Itachi mi nějak výrazně nechyběl. Všechno se zdálo normální i bez toho, abych někoho měl.

Proto ten večer, který nadcházel, zkazil veškerou mou náladu. Snažil jsem se spát - už s převlečenými polštáři, když jsem uslyšel jeho hlas. Zněl tak živě, jako kdyby se nade mnou skláněl. Moje oči se otevřely, ale hleděly jen do prázdné tmy. Mozek vymýšlíh rozné blbosti. Nechal jsem to plavat a zavřel znovu oči, jenže ten hlas neodešel. K ránu bez pěti minut klidu a spánku začínal můj mozek opravdu šílet.

Nevím, co se dělo, když jsem však ráno přišel k sobě, nešlo se postavit na nohy, všechno mě bolelo, ne příjemně jako po sexu s Itachim. Spíš jako kdybych se stal nepohodlným svědkem Yakuzy.

Chytil jsem se skříně a pokusil se vstát. Můj pohled nejdřív padl do zrcadla. Celý můj obličej pokrývaly šmouhy krve spolu s mělkými šrámy. Zbytek těla však nevypadal o moc líp... Otočil jsem se na Yukiho. Ty škrábance nemohl způsobit nikdo jiný. K mé hrůze a úlevě zároveň se krčil kocour v rohu, aniž by měl na sobě jedinou kapičku krve. Jenže kdo jiný...?

Sklouzl jsem očima ke svým nehtům. Roztřepené se zaschlou krví. To já sám...?

Moje paměť nenesla jediný záznam z toho večera. Netuším, jak se to stalo, za to asi vím proč... Ono to zkrátka nikdy neskončí. Itachi to zvládne, ale já buď přijdu o rozum nebo o život.

Přestože mě to dost děsilo, podařilo se vymluvit se u Hatakeho na nějakou virózu a dát se do večera aspoň z poloviny do pořádku. Šrámy byly ještě vidět, do konce týdne mám však nemocenskou, stihnou se zahojit. Případně to můžu svést na Yukiho.

Večer jsem se se vším svěřil otci, protože vím, co by udělal Itachi. Dotkl by se mě, aby mě ukonejšil, zase by mi dal poznat, jak moc ho ve svém životě potřebuji mít.

Ani ten následující večer nevím, co se dělo, ani když táta odešel. Probudil jsem se však odpočinutý a uvolněný. Nakonec se mi vybavil jeho šepot a konejšivý pohled. Asi to na mě použil, aby mě uklidnil... Jenže půjde to tak vždycky?

Přestal jsem se tou otázkou zase zabývat, jakmile se blížil můj opětovný nástup do práce. Neji nezklamal, zase na mě čekal a já nevěděl, jak se ho mám jednou provždy zbavit.

,,Sasuke!" Zavolal na něj ode dveří Kimimaro. Alespoň on už vypadal dobře a jejich vztah se tím incidentem snad jen zpevnil. ,,Oslavíme dneska u tebe ten soud?" pousmál se. Včera večer soudce rozhodl v Kimimarův prospěch, nikoho to nepřekvapilo, měl jednoho z nejlepších advokátů v Japonsku. Byl zproštěn obžaloby, Itachi znovu spor vyhrál.

Ani mě nepřekvapilo, že to Itachi s Kimimarem dokázali a byl jsem rád za oba.

,,Jasně a kde to chceš slavit?" Zeptal jsem se s úsměvem, přestože se mi moc smát nechtělo. Na tu oslavu Kimimaro určitě nezapomene pozvat i toho, kdo ho z toho vysekal a toho bych já měl vídat jen minimálně pro moji úspěšnou "léčbu".

,,Ale ne, myslel jsem, že to dneska jenom spolu zapijeme, pokecáme... ale jestli se ti to nehodí, oslavíme to jindy," trhl v klidu rameny. Jeho klidná nátura se zase vracela, opět to byl ten známý flegmanik. Hodil po Nejim pohled, ale nekomentoval to a doprovázel mladého černovlasého lékaře pryč.

,,To klidně můžeme," souhlasil jsem. ,,Takže jen malá oslava ve dvou?" Ulevilo se mi. Čekal jsem něco většího, ačkoliv to zrovna nepatřilo ke Kimimarově stylu. Díkybohu. Určitě bych se jinak nevyhnul otázkám typu "a jak se vám teď společně s Itachim žije?" nebo ,,a kde teď bydlíte?", případně "a kdy jste se vůbec vzali a proč jste mě nepozvali?"Itachi by se asi hodně divil.

,,Jenom to," přikývl Kimimaro s jemným úsměvem. Šlo na něm poznat, že je Sasukemu skutečně vděčný. Pomohl mu dostat se z nejhoršího, směl teď zůstat s rodinou a být u svého dítěte. Nakonec Sasukeho pozval k sobě. Podle slibu ho v Kimimarově bytě přivítala jen krásná, mladá žena s dítětem na ruce. Podala mladému lékaři ruku a ještě jednou poděkovala za tak velkou pomoc. Pak už oba muže nechala přejít do obývacího pokoje. Ačkoliv většinou světlovlásek mlčel, v přítomnosti blízkých z něj byl nezaplatitelný společník. Uměl pobavit a na chvíli Sasukeho myšlenky naprosto odklonil od veškerých problémů. Když se loučili, zlehka ho objal a poplácal po rameni.

,,Vážně jsem tvůj dlužník, Sasuke..."

,,Nic mi nedlužíš, od toho jsou kamarádi," ujistil jsem ho, ještě se pohledem rozloučil s jeho ženou a šel pomalu domů. Sice jsme s Kimimarem nejlepší přátelé, ale chová se ještě víc tajnůstkářsky než já, vůbec mi o své ženě nevyprávěl, nevím ani, kdy se vzali a o dítěti se zmínil taky, až když bylo už na světě. Na jednu stranu mu to nevyčítám. Sám mám problém mu přiznat, že Itachi je vlastně můj bratr, se kterým takovou nešťastnou náhodou občas spím.

Na dveřích, když chtěl odemknout, ho čekal vzkaz. Na klice od dveří do bytu měl uvázanou onu krvavě červenou kravatu, kterou kdysi od Itachiho dostal a svíral ji v ruce, i když ho pak vezli autem pryč z mostu, pod kterým jeho podvědomí chtělo skončit. Na vnitřní straně byl černou tužkou na textil napsán úhledný vzkaz. To elegantní, zdobné písmo i kus oblečení mohly patřit jen jedinému člověku. Byl to ten, který se Sasukemu v posledních týdnech vyhýbal, ten, který ho pronásledoval i ve snech, ten, co napsal: V jedenáct hodin v přístavu. Jasné, stručné a snad to mohl označit i za neslušné, kdyby pod řádky neobjevil ještě jediné slovíčko "prosím". Osamocený svědek vůle pisatele.

Já se té kravaty snad nikdy nezbavím, pronásleduje mě už od chvíle, kdy jsme se prvně viděli, kdy jsme spolu prvně spali. Odvázal jsem ji z kliky a vešel dovnitř svého bytu. Ani na moment mě nenapadlo tam jít. Přes to všechno si vedu docela dobře, až na jeden incident jsem bez něj přežil celý měsíc. Vydržel bych i další, až bych zapomněl úplně a možná ho dokázal vídat jen jako bratra. Jemu to jde určitě snáze, sám jsem to viděl, tak proč mě pokouší? Proč mi to dělá?

Lehl jsem si do postele i s jeho kravatou, a aniž bych se svlékal, podařilo se mi usnout. Vzbudilo mě až nějaké hlučné auto kolem desáté večer. Skoro jako kdyby se řidič snažil naznačit, ať do toho přístavu jdu. Jenže já nevím, který přístav, nejsme tak daleko od moře, je jich tu spousta.

Čím víc času uplynulo, tím víc se mí svíralo hrdlo a třásly ruce. Mám vlastně na výběr...?

Po dlouhé době jsem vyjel s autem a navigací hledat místo, kde jsem nikdy nebyl. Nevím, jaký přístav, zkusím tedy věřit tomu nejbližšímu. Jenže navigace mi tvrdila, že je to zhruba hodina cesty a já už měl sotva třicet minut. Nepřijedu včas a on určitě nepočká... Mohl bych mu zavolat, ale mobil v tom zmatku zůstal někde v mém bytě. Vracet se pro něj by znamenalo další ztracený čas.

Proč se vlastně tak ženu kvůli němu? Odkopl mě, protože máma s tátou jsou pro něj důležitější a já to chápu, respektuji to, snažím se. Ani ne kvůli sobě, jako spíš kvůli němu. Tak proč mi hází do cesty ještě víc překážek? Nemám jich už tak dost?

Jeden hloupý dopis a já se chovám jako šílený. Stačí pár řádků a nemůžu ho vyhnat opět vyhnat z hlavy. Itachi, řekni, co jsem ti udělal, že mě tak mučíš...?

Do nejbližšího přístavu kvůli psychickému rozpoložení nakonec dorazil ne s půl, ale s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Jednalo se o poměrně krátké molo s několika přivázanými loděmi. Jak mezi nimi mladý Uchiha procházel, pozvolna se zmenšovala naděje, že ho uvidí. Když se na konci zastavil, chvíli sledoval jemně se houpající hladinu nekonečného moře. Vpravo se v dálce nejspíš rýsovaly ostrůvky, měsíc je krásně ozařoval, ale napravo už se rozprostírala jen klidná, tichá hladina. Najednou mu dlaň zakryla výhled, a když instinktivně ucouvl, zády narazil do jeho hrudníku. Ani se nepohnul, ruku mu jemně přidržoval na očích a Sasuke v tu chvíli mohl slyšet i jeho tiché, hlubší nádechy.

,,Když jsme se poprvé setkali, tak jsme nemluvili, ale dívali se... teď bych to chtěl opačně," zašeptal tlumeně a druhou ruku mu položil na rameno.

,,Itachi..." Byl jsem tak šťastný, že ho zase slyším, že se mě zase dotýká, ale zároveň mě to ničilo. Musel jsem se ovládnout, zůstat klidně stát a předstírat nezájem. ,,Proč jsme tady?" Vím proč, chceš ze mě strhat oblečení, vyspat se se mnou a odejít, pak zase opakovat, jak se mnou nemůžeš zůstat, a jak se to musím naučit ovládat. Jak ale, když ty mi vůbec nepomáháš?

Necháváš mě se v tom topit, většinou mi nabídneš jen jeden nebo dva prsty, nikdy si mi nepodal celou ruku, přitom já se ti odevzdal celý.

,,Šššš... nech zavřený oči, ano..." pomalu dlaň odstranil, přejel mu po ramenech a v rukou stiskl ty jeho, pak mu je zavedl do kapes Sasukeho bundy, ale nepouštěl ho, stále jemně držel hřbety jeho rukou. ,,Jsi tu, protože jsem ti chtěl něco říct. Bál jsem se, že nepřijdeš..." Jemně mu ruce stiskl a tiše se nadechl. ,,Když jsem byl malý, máma mi četla pohádky z takový tenký, obrázkový knížky. Měl jsem tam jeden oblíbený příběh... vyprávěl o muži, co se jednoho dne probudil a zjistil, že je jeho zahrada plná nějaké rostliny, co tam přes noc vyrostla. Polekal se a všechno posekal. Ale druhý den otevřel dveře... a celá zahrada byla znovu tou rostlinou zarostlá... jednou ji usušilo slunce, ten den bylo horko a jeho starý věrný pes už to nezvládl... a on pak náhodou tu usušenou květinu položil na toho psa... a on ožil. Ten muž pak zjistil, že ta květina oživuje mrtvé." Itachi mluvil tiše, klidně a zvláštním, upřímným a důvěrným tónem. ,,Jako malý jsem se pořád divil, proč mu to tak trvalo, než na to přišel. Nechápal jsem, jak mohou být dospělí tak bezohlední a jednoduše posekat to, co neznají... dlouho jsem tě neviděl, bráško. Delší dobu, než bych chtěl. A byly to příšerné dny. Vzpomněl jsem si na ten příběh... a došlo mi, že už jsem zapomněl, co ten autor dětem chtěl sdělit a co jsem jako malý chápal...." opřel si hlavu o Sasukeho rameno. ,,Proto jsi dnes tady. Chtěl jsem ti říct, co mi došlo. Že strach z neznámého je neoprávněný, že odstranit něco, co do našeho života vstoupilo, není vždy... snad nikdy řešení..." Odtáhl od něj ruce a prsty mu přejel po tváři. Stál za ním, rozhodně kvůli tomu, aby ani jeden druhého v tu chvíli nemohli ovlivnit, záleželo mu nejspíš v té chvíli na upřímnosti. ,,Chtěl jsem ti říct, že si tě ve svém životě přeji mít a že ačkoliv jsem se tomu sám bránil, hodlám se teď tady vzdát," měl rty vedle Sasukeho ouška. ,,A tak se ti přiznat, že jsem se zamiloval a náš dar na to nemá vliv."

Neměl jsem na to co říct. Ne, měl jsem tisíce slov, ale já mluvit nechtěl. On o mých citech ví, ví, že bych se pro něj vzdal všeho, že stačí jen říct a zůstanu s ním. Věděl to už na začátku. Za tu dobu se to nezměnilo. Veškerá moje snaha pramenila hlavně z touhy pomoct jemu. Nechtěl přivést své rodiče do hanby kvůli našemu vztahu, já to respektoval, protože přání milované osoby musí navždy zůstat svaté každému, kdo miluje. A já miloval. Nezáleží na tom, jestli kvůli jeho očím nebo vlastnímu srdci, jeho přítomnost mě dělala šťastným, nechtěl jsem ho přestat milovat, naopak jsem chtěl, aby i on miloval mě, minimálně takovou měrou jako já jeho.

Pevně jsem sevřel jeho ruce ve svých a nechával oči dál zavřené. Možná si to všechno rozmyslí, možná mě zase odstřihne, chtěl jsem si to teď plně vychutnat.

,,Mám na tebe ještě jedno přání," zašeptal, jednou rukou ho pustil, ale hned na to mladý Uchiha ucítil, jak mu ji obtočil kolem pasu a jemně přitáhl k sobě. ,,Chci, abys mi řekl, co mám udělat... abys mi odpustil, že jsem tě nechal tak dlouho se trápit," poprosil ho tiše a schoval tvář do těch černých, havraních vlásků. V tu chvíli bylo slyšet jen šplouchání vlnek o boky lodí a břeh.

,,Ne-nedělej nic, čeho bys musel pozdějc litovat..." Stálo mě to hodně přemáhání, ale člověk, který miluje, udělá pro milovanou osobu všechno. I kdyby on miloval mě, rodina je pro něj přednější, máma s tátou si nezaslouží, aby jim... abychom jim působili takové potíže.

Já se je učím mít teprve rád, jenže Itachiho vychovali, měli by pro něj přirozeně znamenat víc než moje štěstí. I víc než jeho vlastní?

Zamotával jsem se do toho, ale jedno jsem věděl, i kdyby se z mého mozku stalo klubko nití - přál jsem si konečně milovat a být milován. Přál jsem si, aby mi to konečně v nějakém vztahu vyšlo.

Itachi ho jemně k sobě natiskl a sám zavřel oči.

,,V tom případě se tě musím zeptat, jestli se mnou chceš i přes to všechno zůstat..." Zlehka se naklonil, mírně natočil hlavu a vtiskl mu něžný polibek na tvář. ,,Protože já bych o to vážně stál," dodal tlumeně, ale upřímně. Nevěřil tomu, neustále doufal, že se jedná o onu schopnost. Ale po tak dlouhé době přestal věřit, že to tak je. Oni dva k sobě nebyly přitahování jejich vrozenou schopností. Skutečně se do sebe zamilovali a on sám si to dlouho nebyl schopen přiznat. Až doteď, kdy to musel říct nahlas, aby slyšel, že tomu sám věří.

Měl bych šílet, usmívat se nebo jinak projevit radost, o to jsem přeci celou tu dobu stál. Tak proč jsem najednou cítil spíš strach?

Nehledě na moje pocity jsem se k němu otočil čelem, přitiskl se k jeho hrudníku a znovu zavřel oči. Miluju ho. To se nezměnilo. A moje tělo nehoří touhou po něm, znamená to snad, že je to pravé?

Vždyť jeden druhého stále neznáme, kdykoliv se vidíme, jen spolu spíme, máme jeden na druhém vůbec co milovat?

Samozřejmě miluji tvůj úsměv, to, jak mě držíš za ruku, jak jsi starostlivý a ochotný, i když se to zase rychle vytratí. Vím, že bys mě nenechal nikdy skočit, ale bude nám to stačit?

Ty otázky doposud nepotřebovaly odpověď, protože se pro ně nenašel ani vhodný čas, jenže teď tu byly, aniž by za nimi přicházely odpovědi. Jedna odpověď však přišla...

,,Chci s tebou zůstat... vždycky jsem chtěl. To přeci víš."

Itachiho prsty se něžně dotkly jeho brady, když mu zvedaly tvář. Pak ucítil jeho rty, měkké a jemné, jenom se o ty jeho otřely a odtáhly se, za to Itachiho ruce si mladého Uchihu přitáhly do pevného objetí.

,,Tak zůstaň," vydechl tiše a tvář si v té chladné noci schoval mezi jeho krk a rameno. Neskutečně dlouho pochyboval, jestli ho sem měl zvát. A až teď věděl, že udělal správně.