Zamilovaný 17.

Konečně nějaká perverznější část, na kterou určitě všichni čekáte ^_^.

---

Další probuzení na mě přišlo až s ránem. Teda nevím přesně, která část dne to byla, ale určitě se jednalo o den, o čemž minimálně svědčilo světlo za okny. Tentokrát už na mě Itachi tolik ohledu nebral a roztáhl závěsy i žaluzie. Vůbec se mi nechtělo vystrčit byť jen jednou část z postele a zjišťoval, co teď dělá můj přítel, který už nejspíš před nějakou dobou vstal.

Do okenních tabulí poměrně silně narážel podzimní déšť. Chvíli jsem sledoval, jak se jednotlivé kapky tříští při setkáním se sklem, než jsem se rozhod dojít to okno aspoň na chvilku otevřít, nedalo se tu už téměř dýchat. Vítr naštěstí moc nefoukal, takže okno vydrželo pootevřené na takové úrovni, na jaké jsem potřeboval.

Přemýšlel jsem, jestli si mám jít ještě lehnout nebo se obléct a zjistit, co dělá Itachi. Po ne příliš dlouhém rozmýšlení mě znovu zlákala postel. Teplota mě sice opustila, ale únava z ní rozhodně ne, možná bych se mohl pokusit ještě na chvilku usnout.

"No konečně, budeš snídat nebo se na to necejtíš?" Itachi se najednou zjevil ve dveřích s hrnkem čaje a s miskou bůhvíčeho.

"Asi budu." Měl bych něco sníst po té nedobrovolné hladovce. Překvapuje mě, že Itachi se pořád drží na nohou, jako kdyby ho nic nepostihlo, přitom to měl odskákat daleko hůř než já.

"Tak snad ti to bude chutnat," podal mi misku s ovocem a asi bílým jogurtem.

"Děkuju." Aniž bych se jakkoliv nutil vylézat z postele, sevřel jsem misku v jedné ruce a lžičku ve druhé.

"Půjdu ještě připravit něco k obědu, tak se zatím najez." Políbil mě do vlasů, pak se zase stáhl, aby mohl odejít do kuchyně, jenže já ho nemohl nechat jen jít. Příšerně žhnul. I když se mě nijak zvlášť nedotkl, tak to teplo z něj sálalo snad na metry daleko.

"Co kdybych uvařil já?" Odložil jsem misku stranou na noční stolek, vstal z postele a zatarasil mu cestu ke dveřím.

"Měl bys odpočívat."

"To ty taky. A mně už je dobře." Dneska se chci strat já o něj, nelíbí se mi, že on kolem mě pořád lítá, taky bych mu měl nějak dokázat, že mi na něm záleží.

"Tak dobře." Docela mě překvapilo, jak rychle ten odboj vzdal. Možná by se bránil víc, kdyby mu nebylo tak mizerně. Hned, jak si lehnul do postele, spadla mu víčka. Skoro se mi nechtělo věřit, že tak rychle zabral. Jenže když jsem se k němu sklonil, abych ho mohl políbit, vůbec nereagoval. Itachi při vědomí by si určitě takovou příležitost ujít nenechal.

Bez zjevné příčiny jsem si vzpomněl na naše první setkání. Už tenkrát byl tak neskutečně okouzlující. Ten jeho postoj 'jsem nad věcí' mě hned v ten moment dostával do kolenou. Zaměňoval jsem to za vztek, ale jen se mi nechtělo mu přisuzovat takovou sílu projevu.

Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Mimo vzhledu se mnou nic není. Vypadat o něco hůř, tak se mnou nikdo ani nepromluví. Všichni mě trpí jen pro moji neodolatelnou tvář. Jak jsi na tom ty, Itachi?

Miluješ mě, protože s tebou nechci spát, protože ti neustále v něčem odporuju, a protože se chovám, jako kdyby mi na tobě vlastně ani nezáleželo? Nebo i ty toužíš si zvednout ego někým pěkným po svém boku?

Sice mi několikrát dost zvláštním způsobem vysvětloval, proč mě dle svých slov miluje, jenže ve skutečnosti mi nikdy neřekl nic konkrétního.

Nechtěl jsem už nad tím přemýšlet, známe se tak krátce a ještě kratší čas spolu chodíme, nemusíme k sobě přeci hned cítit lásku až za hrob. Měl bych jít radši něco nakoupit, abych měl kolem poledne hotový ten oběd.

Nijak jsem to se svým pokusem udělat ze sebe člověka nepřeháněl, natáhl jsem na sebe to první, co mi přišlo pod ruku, zběžně učesal vlasy, popadl klíče z věšáku a odešel najít nejbližší obchod. Navigace v mobilu mi v tomto ohledu docela pomohla.

Při vstupu do obchodu mi došlo, že ani nevím, co chci vařit. Vůbec neznám Itachiho chutě. Co když uvařím něco, co nejí? Neměl jsem se navíc koho zeptat. No… Deidary nebo Hidana, možná by to jeden z nich věděl. Jenže Itachimu jsem slíbil kontakty s Hidanem naprosto přetrhat a Deidara mi nepřipadal jako dobrá volba vzhledem k posledním událostem, k tomu všemu na něj nemám ani kontakt.

Možná bych se mohl zamyslet nad tím, co kdy jedl. No jak si tak vzpomínám, tak vždycky něco jiného, navíc celkem různorodého. To mi moc neřekne, co má vlastně rád.

Bezradně jsem procházel regály s potravinami a namáhal si hlavu s tím, co by asi tak Itachi mohl jíst. Všechno mi připadalo tak fádní, přestože on by asi snědl všechno, nemyslím si, že by byl tak vybíravý.

U regálu s těstovinami stála ta dívka, která sousedí s Itachim. Nikdy asi nezapomenu její výraz, když mi před ní začal Itachi zapínat knoflíky u kabátu. Chudák, muselo ji to dost rozhodit, pokud se do něj fakt zakoukala.

V momentě, kdy jsem se chtěl otočit, se ona podívala na mě. Dle jejího výrazu mě musela poznat. Neuhýbala pohledem, ale tváře jí zrudly jako mně včera při horečce.

"Ahoj," pozdravil jsem ji, aby to nevypadalo tak divně.

"Ahoj," pípla, aniž by klopila pohled k zemi, jak mívají stydlivé dívky jejího věku ve zvyku. Nechtěl jsem ji uvádět ještě víc do rozpaků, takže jsem se rozhodl radši regál s těstovinami opustit. "Ty chodíš s Itachim?" Ani jsem nestihl udělat jediný krok, když mě zastavila její vlastně zcela normální a zároveň zcela nenormální otázka.

Otočil jsem se zpět na ni a tentokrát já v rozpacích odpověděl: "No… jo." Taky mě trochu udivilo, že o něm mluví jako o Itachim, to značí celkem blízký vztah. Snad s ní Itachi něco neměl.

"Tak na něj buď hodný, bývá dost často smutný." Cože? Itachi a smutný? A jak to ona může vědět?

"Smutný? Se mnou nevypadá smutně." Neumím si ani představit smutného Itachiho. Znám už toho arogantního, veselého, úchylného, ale smutného Itachiho neznám.

"Jo. Často telefonuje… asi s nějakým mužem, pak je vždycky smutnej." S mužem? S jakým mužem? Napadla mě v tu chvíli ta nejvíc žárlivější věc - zamiloval se, ten kluk ho odmítl a já jsem… náhrada.

"A o čem spolu mluví?" Ta holka mi fakt vyrazila dech. Evidentně toho o mém příteli ví víc než já.

"Itachi se vždycky na někoho ptá, jak se má a jestli mu nic nechybí… pak se s tím mužem pohádá a hovor ukončí. Po tom je smutnej." To skoro znělo, jako kdyby měl Itachi někde dítě. Asi toho o něm fakt ještě hodně nevím. "Vypadáš překvapeně, takže to vůbec nevíš, co?" Ne. Jak bych to asi mohl vědět? Itachi si svoje soukromí dost hlídá, i když já už do něj de facto taky patřím.

"A jak to, že toho tolik víš ty? Přistěhoval se vedle vás nedávno, ne?" Vzpomínám si, jak jsem u něj poprvé spal, říkal, že se přistěhoval nedávno. Tak jak toho o něm ta holka mohla tolik zjistit?

"Ne tak docela, ten byt vedle nás má skoro rok, ale moc tam nebýval… to až posledních pár týdnů je tam skoro denně." Zvláštní. K čemu ten byt teda využíval? Strašně moc jsem to chtěl vědět, ale Itachi by mi určitě nic bližšího neřekl a naopak by si začal svoje soukromí ještě víc hlídat. "Ty toho o něm fakt moc nevíš… ale je moc hodnej, tak si ho važ." Moc hodnej? No, to asi nemůžu popřít. Sice lidmi šíleně manipuluje, ale ve finále se aspoň ke mně chová hezky.

"Já vím a vážím si ho," nebo se o to maximálně snažím, "vlastně mu teď chci udělat něco k obědu. Když ho tak dobře znáš, nevíš co rád jí?" Lepší se zeptat jí než Hidana nebo Deidary.

"Jí hodně sladký. Ten kluk před tebou mu to dost vyčítal a utahoval si z něj kvůli tomu." Kluk přede mnou? Vyčítal? Utahoval? Itachi a sladké? Nějak moc informací.

"Nebyl ten kluk náhodou dlouhovlasej blonďák?" To by leccos vysvětlovalo.

"Ne, měl krátký červený vlasy. A nemělo by tě víc zajímat, co za sladký má Itachi rád?" Na to, jak ta holka na první pohled působila stydlivě, se teď docela rozjela. Tím líp, nemám rád puťky.

"Chodím s ním, jasně, že mě zajímá, s kým chodil přede mnou. Ale dobře, nechme to být, co teda Itachi rád jí?" Na tom teď asi fakt záleží víc. Ta dívka se nadechovala k odpovědi, když se mi zrovna rozezněl mobil v kapse. Snad to není Itachi. Po zhlédnutí displeje se mi sice částečně ulevilo, že mě nenahání můj přítel, ale ten, kdo mě ve skutečnosti naháněl, byl snad ještě horší možnost.

"Ahoj, strejdo."

"Ahoj, chtěl jsem ti jen říct, že jsem včera nad tím přemýšlel a jestli ti fakt není dobře, tak to klidně vylež na koleji nebo pro tebe i přijedu a odvezu tě domů. Hinatu odložíme." No páni. Co se mu stalo?

"Fakt? Co tak najednou? Něco se stalo?" Nad takovými blbostmi by zrovna Madara nikdy nepřemýšlel.

"Ne, jen Hinatě se to taky moc nehodí, takže máš aspoň čas k dobru." Samozřejmě - Hinatě se to nehodí, takže mě je milostivě dovoleno zůstat v posteli.

"Tak fajn, zůstanu na koleji, nemusíš pro mě jezdit."

"Dobře, kdyby něco, tak zavolej. Zatím se měj." Miluju naše rychlé, účelové hovory. "Tak cože to Itachi jí?" Obrátil jsem se znovu na tu dívku.

"Nejvíc dango, nosí si ho fakt často." Dango? Toho se k obědu moc nenají. Ačkoliv, není mu moc dobře, to člověku nikdy nechutná, možná je dango ta nejlepší volba.

Dobře, že jsem tu dívku oslovil, díky ní jsem z toho obchodu vypadal mnohem dřív, než kdybych tam musel ty suroviny hledat sám.

"Jak se vůbec jmenuješ?"

"Samui."

"Těší mě, Sasuke." Mohl bych si gratulovat, znám Itachiho sousedy líp než on sám. Asi mu to ale neřeknu, můžu to celkem chytře využívat pro svoje potřeby, což Itachi vědět nemusí, pak už by to tak neúčinkovalo.

Společně se Saumi jsme tím polstrovaným výtahem, který víc připomínal pokoj na psychiatrii než výtah, vyjeli až do našeho patra. Otevřel jsem dveře tak blbě, že jsem na chodbě málem sejmul toho, kdo čekal, až z výtahu vystoupíme.

"Pardon," omluvil jsem se automaticky.

"Sasuke? Kde seš? Volal jsem ti nejmíň šestkrát." Itachi?

"Byl jsem jen nakoupit, nechtěl jsem tě budit. A kam jdeš ty? Měl bys ležet."

"Musím na chvíli do práce, hned jsem zpátky a vařit nemusíš, objednal jsem ti pizzu. Taky bys neměl lítat venku a už vůbec ne takhle…" natáhl ruku k mým několika vrchním rozepnutým knoflíkům u kabátu.

"A kdy přijdeš?"

"Nevím, brzo." Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale on se ke mně sklonil a do ucha mi zašeptal: "Pak si budeme hrát." A okraj ucha mi jemně stiskl mezi zuby. Zmetek, ani jsem se po něm nestihl ohnat a odjel výtahem dolů.

"Určitě jde za červenovlasým klukem," vyplázla na mě Samui jazyk a zmizela ve dveřích svého bytu. Koukám, že to bude pěkná potvora, žádná stydlivá, nevinná holčička. Z jejich slov jsem si nic nedělal, nevím, proč by se mě Itachi snažil tak složitě získat, kdyby si ve skutečnosti chtěl užívat s nějakým červenovlasým klukem.

Pizzu na stole v kuchyni jsem nechal bez povšimnutí, jednak jsem na ni neměl chuť a hlavně mě mrzelo, že jsem nestihl Itachimu udělat jídlo. Tak snad si ho dá, až přijde. Sice nevím, jak se přesně dělá dango, ale podle receptu bych to měl zvládnout, zvlášť když na to není třeba tolik surovin.

Postupoval jsem přesně podle nejlépe ohodnoceného receptu na jedné stránce a docela se mi to dařilo. Sice ne každá kulička měla perfektní tvar, přesto to vypadalo dobře. Já to teda jíst nebudu, ale taky to nedělám po sebe. Asi si nakonec tu pizzu přeci jen dám, protože po těch odporně lepkavých koulích už se mi nic dalšího dělat nechtělo.

Po úklidu kuchyně jsem musel pro Itachiho přichystat to nejdůležitější - sebe, což zahrnovalo především koupel. Moje vlasy už stejně potřebovaly umýt. Na sebe jsem si vzal tentokrát černou košili a kalhoty stejné barvy. Asi pro Itachiho musím fakt rozšířit šatník o červenou. Očividně ji má hodně rád, protože se tu všude v kombinaci s černou přebývala ze všeho nejvíc.

Hluk otevírajících dveří se ozval až po další hodině, to už jsem se nacházel na nule se svými nápady na Itachiho překvapení.

"Sasuke, přinesl jsem sushi, dáš si?" Vždyť jsem mu říkal, že jsem byl nakoupit! To přeci znamená vaření, tak proč zase něco koupil?

"Ne," odsekl jsem dotčeně.

"Ne? Co se stalo?" Konečně nahlédl do kuchyně. A najednou zmlkl. "Dango?" Pronesl tak nechápavým hlasem, až jsem si začal myslet, že mi ta holka odvedle lhala.

"Jo… nemáš ho rád?"

"Mám, jen přemýšlím, jak to víš ty."

"Tajemství." Zvedl jsem se od stolu, došel k němu a odspodu mu pozvolna rozepl první knoflíček od jeho košile. Než se stačil na něco dalšího zeptat, zarazil jsem ho polibkem. Nedostal ode mě nejmenší šanci přemýšlet nad tím, co se se mnou stalo. Obratně jsem mu rozepl všechny knoflíčky a košili odhodil někam stranou.

Nevím, jak přesně si to on vyložil, ale hned po dopadu košile na zem mě chytil za pas a donutil pozadu couvat přímo do obýváku, tam jsem se v podkolení zarazil až o pohovku. Itachi mi od sebe stehnem oddálil nohy, vtěsnal se mezi ně svým tělem a přiměl mě se celý zády na pohovku za námi položit.

"Mmm… mh… Itachi!" Pokoušel jsem se osvobodit od jeho rtů. Musí vědět, co chci udělat, ne mi zase brát moji kontrolu.

"Sasuke…" zašeptal mi rozechvělým hlasem do ucha. Z toho by i mrtvý poznal, jak je nadržený. Vzápětí mě pevně chytil za zadek. "Moc jsem se na tebe těšil…" vydechl s přivřenýma očima. Ruka, kterou se nade mnou vzpíral, se mu šíleně třásla. A váhou jeho těla to určitě nebylo.

Pomalu mi docházelo, co po mně vlastně chce. Nebo spíš co si myslí, že mu já aktuálně chci dát.

"Itachi, dneska ještě ne…" Tohle si musím dobře promyslet, na což potřebuju víc času než těch pár hodin, které teď strávil v práci.

"Dobře… promiň." Úplně se ode mě odtáhl, nechal mě ležet na pohovce samotného a s hlubokým výdechem se vydal do kuchyně.

"Itachi…" Nechápu proč, opravdu ne, ale to jeho chování mě bolelo. Po tom oslovení se na mě sice otočil, jenže bez toho výrazu s jiskrou, jaký měl před chvílí. "Itachi…" Nenašel jsem v sobě sílu mu říct, jak mě to ranilo. "Dobrou chuť." Co si vůbec myslím? Proč bych tu měl fňukat nad city, o kterých ani nejsem přesvědčen, že je mám? Nedovolím, aby viděl, jak mě zranil… nikomu nedovolím mě vůbec zranit. Nikomu to nedovolím… nechci se měnit, ne kvůli němu, když on…

"Sasuke…" Nakonec se ke mně přeci jen vrátil, objal mě a svůj obličej zanořil do mých vlasů. "Odpusť mi prosím. Já nikdy nevím, jak si tyhle tvoje signály vykládat." Částečně se mi ulevilo po tom, co řekl, ale ten pichlavý osten bolesti to nevytáhlo.

"Nemusíš to vědět, prostě mě nech… čekej, co z toho vyjde." Několik minut se na mě zamyšleně díval, jen to vypadalo, že se víc utápí ve vlastních myšlenkách, než v tom, co jsem mu právě řekl. Pak se ke mně otočil zády a odešel do ložnice. V ten moment jsem opravdu uvažoval nad tím, že se seberu a odejdu. Snažím se jenom kvůli němu, tak proč to nevidí? Proč to ani trochu nedokáže ocenit?

"Na…" Najednou byl zase zpátky, do rukou mi vložil něco, co připomínalo policejní pouta. Nechyběly ani klíčky. Pak šel znovu do kuchyně. Já se navzdory svým ublíženým pocitům vydal opatrně za ním, abych vůbec pochopil, co mi tím naznačuje. Při pohledu na něj, jak sedí se zavázanýma očima na židli a s rukama zkříženýma v zápěstích za opěradlem, mi to hned došlo.

Beze slov jsem si stoupl za něj a přes obě zápěstí zacvakl pouta. Zezadu jsem se naklonil k jeho uchu, aby ho mohl dlouze olíznout.

"Víš, že tohle je hlavně pro tebe, viď?" Chtěl jsem, aby věděl, že ty dlouhé hodiny před tím, než přišel, se moje mysl zaobírala jen tím, jak ho potěšit.

"Vím…" Natočil hlavu do strany a rty se poslepu snažil vypátrat ty moje. Mohl jsem ho sice trápit, ale neudělal jsem to a sám mu vyšel polibkem vstříc. Pořád dost hicoval, po pravdě bych ho teď nejradši odvedl do postele, aby se pořádně vyspal, jenže i přes látku kalhot se dalo poznat, že s tímhle by neusnul.

"Mimochodem, volal mi ráno strejda, že můžu zůstat…" zamumlal jsem mu do rtů. Nenechal jsem ho na to zareagovat a provokativně ho stiskl rukou v klíně. Asi mi na to chtěl něco říct, ale po tomhle jen zmučeně zasténal. Ruku jsem z jeho klínu už nestáhl, zatímco moje rty mu laskaly krk, ruka obšťastňovala jeho vzrušení. Kalhoty mi zatím nepřipadaly jako nejmenší překážka, jenom jsem ho přes ně jemně hladil a rty mu putoval po celé délce šíje od ucha až po rameno. I když jsem se to snažil ignorovat, tak jeho steny mě pekelně dráždily. Využil jsem teda toho, že mě Itachi nevidí a sám si zajel druhou rukou do svých kalhot.

"Sasu… nh… nevidím, ale slyším…" Tak to má zatraceně dobrý sluch, ač mě to zrovna nepřekvapilo.

"Tak poslouchej…" Přitiskl jsem svoje ústa na jeho ucho a schválně zrychlil pohyby kolem svojí erekce, zatímco u jeho schválně zpomalil.

"Proboha…" Zvrátil hlavu po pár vteřinách dozadu, přičemž se zhluboka nadechoval. Já ihned využil jeho odhaleného hrdla ke svým trochu štiplavým polibkům. Když se nikdy nebojí zapojit zuby, nebál jsem se tentokrát ani já. Jeho to sice víc vzrušovalo, než bolelo, ale to byl částečně i účel.

Jakmile se zase pomalu vracel do původní polohy, postupoval jsem se rty středem jeho hrudníku až k podbřišku. Teď už jsem si musel přestat honit, tohle bude vyžadovat moje plné soustředění, jelikož jak Itachi správně poznamenal, nemám s tím zrovna bohaté zkušenosti.

Dva moje prsty rozeply rozepnuly jeho pásek spolu s knoflíkem i zipem u kalhot, jenže to nestačilo. Musel jsem mu kalhoty stáhnout aspoň o úroveň níž, na což jsem potřeboval jeho spolupráci. Itachiho se mi naštěstí povedlo tak moc vydráždit, že mi ochotně nabídl svou pomoc. Rovnou jsem stejně jako s kalhotami naložil i s jeho boxerkami.

Zhluboka jsem se nadechl a mezi rty sevřel jeho sametový žalud, zatímco mu pravačkou v pravidelném, pomalejším tempu stahoval předkožku. Paralelně s tím jsem si vybavil, jak mi Itachi řekl, že bych se udusil. Každý druhý s mými zkušenostmi by mu dal za pravdu, stačil by jeden neopatrný pohyb v hrdle a mandle by mi okamžitě daly vědět, co si o mém pošetilém nápadu myslí. Já se to přesto pokusil risknut. Špičkou jazyka jsem ho polechtal na uzdičce a pozvolna si první třetinu jeho opravdu úctyhodných rozměrů vsunul do úst.

Po očku jsem při tom sledoval Itachiho obličej. Stále s větší námahou udržoval klidnou tvář, natož dech, nevím, proč se snažil mít nad sebou takovou kontrolu, ale asi to souviselo s jeho nedůvěrou v mé schopnosti.

S první třetinou jsem neměl nejmenší problémy, střídavě jsem ho nechal vklouznout dovnitř a zase vyklouznout ven, na konci jsem ho nikdy nezapomněl jazykem poškádlit na žaludu, což se vždycky setkalo s jeho mocnějším zalapáním po dechu. Jenže když nadešla chvíle postoupit po přítelově délce dál, zamlžily se mi oči. Nešlo mi zaklonit hlavu tak, abych se vyhnul mandlím, mohl jsem si krk třeba vykroutit, ale pořád to bolelo. K tomu všemu se přidal i dávicí reflex, žaludek mi začal skuhrat a já začínal zjišťovat, že dál se prostě nedostanu.

"Sasuke, neblbni…" zašeptal Itachi v jednom z těch slabších stenů, čímž mě naopak povzbudil v pokračování i na úkor mých mandlí. "Přestaň… pomoz si rukou." Nechtěl jsem si pomáhat rukou, aby mi zase mohl okázale dávat najevo, jak toho umí víc. Navíc jsem si přál, aby si to opravdu užil, a rukou si to může udělat sám, pusou asi těžko. Takže i navzdory jeho varováním jsem se rozhodl pokračovat. Lidská vůle často přemůže fyzické schopnosti, a moje vůle nepředstavovala žádnou výjimku. Slzy mi tekly v plném proudu, ačkoliv jsem i tak zvládal pokračovat. Zásadní zvrat nastal, až když mi došel dech. Chtě nechtě jsem ho musel nechat ze svých úst celého vyklouznout. Pořád jsem v krku cítil jeho rozměry, ale příval kyslíku mi vracel chuť to zkusit znovu. "Sasuke… prosím tě, dost." Itachi se i přes pouta dokázal ke mně sklonit, sice jen tak, že se mi otřel rty o čelo, jenže i to stačilo k tomu, abych zvedl hlavu výš a nechal ho políbit mě na tvář. Na rty mi to připadalo vzhledem k posledním událostem vůči němu trochu nezdvořilé.

Jemu to však nedělalo nejmenší problémy. Sám naklonil hlavu do strany a vnutil mi svůj jazyk do úst.

"Seš moc šikovnej, ale já nadrženej… takhle bychom tu byli ještě hodinu, prosím, zkus to zkombinovat s rukou," zašeptal, jakmile se ode mě odtáhl. Vím, že to řekl spíš kvůli tomu, abych si já neublížil, než kvůli nenaplněnému uspokojení, ale takhle to znělo líp, takže jsem se rozhodl poslechnout.

Znovu jsem se sklonil k jeho klínu a tentokrát ho skutečně vzal nanejvýš z poloviny do úst, zbytek jeho délky až ke kořeni zůstal v režii moji pravačky.

Itachiho steny ihned nabraly na hlasitosti, podle jeho stále víc žhnoucích tváří to asi nepředstíral, aby mi udělal radost. Kousal se do spodního rtu, přičemž si ho jazykem objížděl. Věděl jsem, že dlouho nevydrží. V ten moment přišlo na řadu další moje dilema. Polknout nebo nepolknout?

Než jsem si to stihl rozmyslet, ucítil jsem na rtech první nasládlou kapku jeho touhy. Nechutnalo to tak zle jako u toho posledního, kdy jsem se rozhodl polknout a málem se pozvracel. Rozhodnutí polknout ale padlo hlavně kvůli Itachimu. Musí si to užít. Chci, aby si to užil, chci, aby po mně pořád toužil… a neměl mě za neschopného.

"Ne-n… nemusíš…" Na víc se můj Itachi nezmohl, já přesto pochopil, co se mi snaží říct, a okázale jsem to ignoroval. První dávku jsem dostal přímo do krku, takže se mi jen u kořene jazyku rozlila nahořklá pachuť, zbytek už mi skončil na patře a jazyku, což mě donutilo plně poznat, jak můj přítel chutná. Nezvládl jsem všechno udržet v puse, ale to, co se mi povedlo, jsem úspěšně bez odporu polkl.

Pak mě nenapadlo nic lepšího než Itachimu rozvávat oči. Vypadal dost rozhozený a zmateně na mě mžoural. Já si pár centimetrů od jeho obličeje ukazovákem setřel z brady poslední zbytky jeho spermatu a s přivřenýma očima si ho celý vsunul do úst.

"Sasuke…" vydechl Itachi tíživě a s trhaným nádechem přivřel ty svoje nádherné onyxové oči, které skrývaly tolik tajemství.

"Tak… tak kdo, že je tu nezkušený?" Zeptal jsem se škodolibě a téměř bez dechu.

"Ty… ale seš neuvěřitelně šikovnej." Blbeček. Přesto mě jeho odpověď potěšila.

"Nech… nech toho, nebo… nebo tě políbím a to bys teď… to bys teď nechtěl." Moje plíce asi nemají takový objem, jaký jsem jim vždycky přisuzoval.

"Přežil bych to…"

Hora otázek: Má Itachi dítě? Kdo je onen červenovlasý kluk a proč za Itachim chodí? Proč se Itachi usídlil ve svém novém bytě až po roce jeho vlastnictví? Proč Madara Sasukemu povolil zůstat na koleji? A jak se vám líbila pervert scénka?