Smrtelná touha 3.

---

Další den v nemocnici se podobal předešlým. S jedinou výjimkou - ráno onoho muže v obleku nepotkal.

Kimimaro už na něj čekal, jako vždy převlečen s perfektně srovnanou kartičkou připnutou na kapse spolu s několika propiskami, které na sobě měly otravná loga jejich nemocnice.

,,Potřebuju tě na malou vizitu," oznamoval okamžitě, jen co Sasukeho noha vkročila do místnosti. ,,Gaara si vzal dovolenou, protože má nemocnou dceru a tak s ní je doma. Potřebuju, abys část přebral ty," mluvil klidně a vyrovnaně, ale alespoň mluvil. Gaarovi žena zemřela při porodu a on se od té doby o dcerku staral sám. Taky ale zahořkl a s většinou kolegů v nemocnici přetrhl veškerá přátelská pouta, ale nikdo mu to nezazlíval.

Kimimarova žádost mě trochu rozladila, protože takové věci by měl spíš oznamovat nadřízený, jenže Hatake s námi nikdy moc nemluví, vždycky řekne něco jednomu z nás a ten to rozšíří mezi ostatní. Podivný způsob komunikace, na který jsem si ještě popravdě nezvykl.

,,Dobře, jen si vypiju kafe," odebral jsem se k rychlovarné konvici. Pořád jsem musel myslet na toho muže ze včerejšího večera. Jeho rudá kravata mi teď leží ve skříni a já nevím co s ní. Nenosím obleky, tudíž ani kravaty, a jako památku si ji opravdu nechat nechci, tak sentimentální nejsem.

Díky vizitě se Sasuke vyhnul celé ráno Narutovi, toho Tsunade zaměstnávala na jiném oddělení kvůli nedostatku lékařů. Částečně proto si nemohla ředitelka dovolit to třeštidlo vyhodit, ačkoliv svou práci si vždy plnil dobře.

Po vizitě jsem si chtěl dopít svůj šálek kávy, ale to už bylo v místnosti příliš veliké rušno. Jako vždy jsem si odešel kávu vypít do skladu pro ložní povlečení.

Nemuselo jsem ani otevírat dveře úplně, aby mi došlo, co se za nimi děje. Můj sklad někdo okupoval. Možná mám jen až moc vyvinutý sluch, ale i tak se podle mě ty vzdechy nedaly přeslechnout. Sklad teď poskytoval útočiště někomu jinému a já se musel vrátit zpět do pokoje pro lékaře. Úplně mě z toho přešla chuť na kávu.

O polední pauzu se malé parkoviště a širší, krátká silnice zaplnily hloučky doktorů, kteří v hroznech bílých plášťů jako stafylokoky mířili k místní jídelně. Většina z nich neměla čas nebo chuť obstarat si v blízkém městě něco chutnějšího a s útrpností snášely nadměrnou úroveň soli a koření, které měly zakrýt absenci kuchařského umění v každém přídělu.

Kimimaro si přebíral ještě salát na svůj tác a přesouval se k okénku, kde měl platit a Naruto od vedlejšího stolu už zuřivě mával rukama, aby si náhodou se Sasukem s přehlédnutím nesedli jinam. Jako by Naruta vůbec šlo přehlédnout.

Nechtěl jsem si sedat k Narutovi, protože mi bylo už teď jasné, že začne mluvit o Deidarovi a bude chtít znát podrobnosti ze včerejšího večera. Jenže já neměl o čem mluvit, odešel jsem dřív, než se stihlo něco stát. Sice mám jeho číslo a on moje, ale já se mu neozval a ani on mně. Po tom, co se stalo s tím záhadným mužem, bych se asi i cítil trapně, kdybych mu měl volat a domlouvat si rande. Přišlo mi to trochu nevhodné.

,,Dneska vypadá šťastněji než obvykle," poznamenal stranou světlovlásek, když přebíral od dámy u kasy drobné. Ne příliš nadšeně se vydal ke svému světlovlasému kolegovi. Mohl si sednout vedle, na druhou stranu Naruto, ať se choval jakkoliv, mu byl vždycky nápomocný a nikdy neudělal nic, co by myslel zle, snad pro to si jednoduše nezasloužil sedět u stolu sám.

Ani Sasuke si nesedl jinam, už si na něj zvykl a nikdy se nenučil lidi přímo odmítat, maximálně ignorovat, ačkoliv to bylo mnohdy ještě horší.

"To se ti jen zdá, šel jsem spát dřív, jsem jen odpočatější," odvětil jsem nenuceně. To snad vypadám šťastnější? Sex sice povzbuzuje, ale já z něj měl teď spíš bolehlav. Vyspat se s někým po něčem co se nedá nazvat ani prvním randem, navíc bez kondomu, to je důvod spíš pro vyšetření a starost, než jakoukoliv radost.

,,Viděli jste nový praktikanty?" začal hovor Kimimaro dřív, než stihl vybrat téma Naruto, protože to by mohl jídlo rovnou odnést. Ten blondýnek uměl být i milý, ale když našel jednu věc, o níž si přál hovořit, držel se jí jako klíště a dostat ho od toho byla jedna z nejtěžších operací, jakou kdy Kimimaro musel provádět.

,,Ještě ne, od rána mě pronásleduje Tsunade," přiznal se blondýn zhrouceně. Vždycky na něm ta žena visela víc než na ostatních. Neustále měla potřebu ho při všem kontrolovat, i když šlo o běžný odběr krve.

Sasuke se do rozhovoru nezapojil, co nejrychleji se snažil zhltnout svoji porci jídla, aby se pak mohl jít věnovat pacientům a nemusel tu sedět s Narutem a čekat, až se rozmluví o Deidarovi.

,,Nazdárek, odpadlíci," tác na stůl vedle Kimimara položila mladá černovláska a aniž by se ptala na svolení, usadila se u skupinky. Většina doktorů se sesedávala u velkých společných stolů, ale Sasuke i Kimimaro se většinou distancovali. Ne proto, že by je společnost nepřijímala... spíš oni nepřijímali ji. A Naruto se jich držel, protože tam ho sice také měli za potrhlo, ale neshazovali ho.

Sasuke jí místo pozdravu jen pokynul hlavou, u oběda toho nikdy moc nenapovídal, zkrátka jedl. K tomu je přeci jídelna určená. Trpěl však při pohledu na Naruta, protože ten tu pusu ani při žvýkání nezavřel, kolik měl novinek, které musel říct. Sasuke se někdy až divil, že vůbec s takovým IQ medicínu vystudoval.

Při pohledu na Naruta se mi chtělo zvracet, místo toho jsem ale do sebe hodil zbytek jídla, spěšně se rozloučil a odešel. Cítil jsem se nějak mizerně. Obvykle bych to vyřešil kafem nebo menší dávkou cukru pro nabití energie, ale tenhle pocit jsem ještě neznal. Bylo mi úzko, možná bych to nazval až smutkem a steskem. Jenže po kom?

Možnost se sice nabízela, já ji však okamžitě zamítl, hned jak vůbec vstoupila do popředí mého myšlení.

Po obědě na něj na ordinaci čekalo hned několik případů, jako první sestra vzala jednu dámu ve svých letech, která se tvářila tak křečovitě, že ji sestřička vzala přednostně.

,,Maminka si pořád stěžuje na bolest v jednom místě... teda nestěžuje, ale já to na ní poznám," dušovala se energická dívčina, stojíc vedle židle, na níž byla její matka usazena. Ta se držela za bok.

,,Já sem už starší, pane doktore, takže si z bolestí nic moc nedělám, ale tohle už se nedalo vydržet..." promluvila i starší dáma.

,,Pojďte dál," pobídl jsem ji jemně a dál celý případ jen sledoval zpovzdálí.

S ženou se pak bavil místo mě Hatake. Vždycky si nejdřív udělal názor sám, a pak se ptal někoho z nás nezkušených, co si o tom myslíme. Věděl jsem, že to dnes nebude jinak.

,,Tak co myslíte, Sasuke?" Otočil se na mě.

Obvykle se soustředím a dávám pozor, ale dnes to zkrátka nešlo. Nedokázal jsem udržet pozornost a zaslechl jen cosi o bolesti břicha. To mohlo ukazovat na řadu problémů, já teď spoléhal na ten jeden... Přistoupil jsem k postarší dámě a prohmatal poněkud ztvrdlou část břicha na pravé straně.

,,Řekl bych, že apendix," pronesl jsem směrem k Hatakemu a poodstoupil k oknu.

,,Výborně, píšu vám malé bezvýznamné plus," souhlasil se mnou a dál už se ženou komunikoval výhradně bez mojí asistence nebo žádosti o názor. Využil jsem situace, opřel se čelem o chladnou okenní tabuli a trochu si vydechl.

Bylo už odpoledne a ulice se tudíž nehemžily tolika lidmi jako ráno nebo kolem čtvrté, kdy měla většina lidí konec pracovní doby. Momentálně ještě seděli u svých stolů nebo přednášeli ve velkých firemních místnostech a vůbec se zabývali všemi těmi úkony, za něž dostávala většina měsíční mzdu.

Po hlavní třídě procházelo jen pár žen s kočárky či psy a mimo příležitostného bezdomovce ulice zely prázdnotou. Začínala zima, a kdo nemusel, dal přednost televizi a teplé dece.

Protější zeď domu, kde momentálně sídlil jeden z nejlepších očařů, už stářím a nejspíš i střídáním mrazů a horka popraskala.

Když Sasukeho černé oči sklouzly ještě o pár stop níž, sledujíc jednu z výraznějších puklin v omítce, naskytl se mu pohled na jedinou postavu. Nehýbala se a možná proto si ji hned nevšiml... svou bílou pletí skoro splývala, ale černé, živé oči a tenké, smyslné rty dodávaly té mramorové tváři bez duše živý a nadpozemský výraz.

Panebože... to je on. Srdce se mi rozbušilo stejně rychle, jako když jsem byl po tom kvapném obědě nucen vyběhnout schody. Myslel jsem, že už ho neuvidím, ráno se přeci neukázal, jenže teď stojí před budovou, kde pracuju. Jak to zjistil...? Sleduje mě...?

,,Je vám něco, Sasuke?" Ucítil jsem na rameni Hatakeho ruku. Až teď jsem si uvědomil, že se čelem stále opírám o sklo a nejspíš i lapám po dechu.

,,Není mi... nejlíp," odpověděl jsem popravdě. Za celou tu dobu, co tu pracuju, jsem onemocněl jen dvakrát, asi proto mě Hatake poslal radši domů. Ani mě nenapadlo mu to vymlouvat. Jen jsem si sundal plášť a ty nesnesitelně tenké kalhoty, s trikem a vizitkou jsem se neobtěžoval. Co kdyby mezitím odešel?

Vyběhl jsem na ulici s polorozepnutou bundou, sotva zavázanými botami a rozhlížel se toužebně kolem. Nemohl přeci přijít a jen tak odejít...!

Stál tam. Tiše, klidně, jeho až profesionální upravenost tak okatě kontrastovala se Sasukeho ledabylým způsobem, očividně narychlo oblečený. Jako milenec, který s rádoby nenápadným výrazem doslova vypadne ze záchodků a upravuje si šejdrem zapnutou košili, rozvázanou kravatu a na krku má horu obtisků rudé rtěnky. Až na ty obtisky mladý černovlásek tomu popisu krásně odpovídal... a ještě výraz. Jeho tvář brázdila poblázněná, ale čistá nevinnost a jasný zájem.

Když vyšel, nebo spíš vyběhl ze dveří, muž nejdříve nereagoval, pak ale pomalu zvedl hlavu a Sasukemu se dostalo toho pohledu tajemných očí.

Měl na sobě ten dlouhý, černý kabát, ale u konců rukávů se dalo rozpoznat, že má na sobě sako. Pozvolna, klidně zvedl ruku a otevřenou dlaň nabídl Sasukemu. Jeho tenké rty se skutečně zvlnily v první, příjemný a krásný úsměv, který nezmizel hned, jak se objevil.

Chtěl jsem něco říct, zeptat se, ale čím kratší vzdálenost nás dělila, tím více se mi stahovaly hlasivky. Jakmile jsem se ocitl sotva metr od něj, byl jsem zase němý. Nejdřív jsem se mu nechtěl ani dívat do očí, připadal jsem si trochu trapně. Skoro jsem čekal, že se mi začne smát. Jenže to ticho narušoval jen poryv větru a hluk z nemocnice. Jeho rty zůstaly přitisknuté k sobě. Konečně se ve mně probudila odvaha a zvedl jsem hlavu vzhůru, spolu s tím moje ruka vklouzla do té jeho. Velká a hřejivá, stejně jako když se mě jí včera dotýkal.

Ucítil, jak mu ji neznámý zlehka, ale sebejistě stiskl. Pak se beze slova odtrhl od zdi a vydal se dlouhou ulicí, tentokrát na druhou stranu, aniž by Sasukeho ruku byť na sekundu pouštěl. Držel ji jemně, přece však pevně, a tak zvláštním způsobem, který vyvolával příjemné mrazení po zádech, jako když v jednu chvíli, aniž by uhnul pohledem nebo zvolnil krok, něžně přejel palcem po hřbetu Sasukeho ruky.

Nechal jsem se vést. Netušil jsem, jestli míříme zase k tomu domu, nebo někam jinam, ale nezajímalo mě to. Stačila mi jeho přítomnost. Přesto se moje nohy pomalu zastavovaly, až musel zastavit i on, protože jinak by mě za sebou musel táhnout. Jakmile se na mě otočil, aby zjistil, co se stalo, proč s ním nechci jít, natáhl jsem k němu druhou ruku, pohladil ho po tváři a svými rty se otřel o ty jeho.

Na sekundu se v těch krásných černých očích odrazilo překvapení, které ale pak zmizelo, když se od něj muž mírně poodtáhl. Nepouštěl jeho ruku, ale ustoupil o krok tak, aby byl z dosahu Sasukeho rtů. Ani na chvíli neuhnul pohledem od těch onyxových duhovek, které ho až s náboženskou náklonností sledovaly. Chvíli mladého Uchihu podroboval tomu upřenému pohledu, pak tiše vydechl a vrátil se k němu, druhou rukou si ho za bok přitáhl těsněji ke svému tělu a jeho měkké, horké rty ochutnaly něžně ty Sasukeho. Při tak drobném polibku přivřel oči a mírně zesílil stisk jeho ruky.

Zase se mi podlamovala kolena. Cítil jsem jeho rychlejší tlukot srdce, touhu, která mu proudila krví a patřila jen mně. Teď už jsem jeho ruku tiskl i já, zatímco ta druhá zajela dál do vlasů.

Moje úzkost se s každým dotekem rozpouštěla, paralelně s tím rostl můj chtíč. Nevnímal jsem, kde právě stojíme a nepřemýšlel nad tím, kdo nás může vidět, ochotně jsem přijímal polibky, které mi celý den tolik scházely.

Studený vítr si pohrával s mým trikem, zalézal pod něj a zvedal mi ho o úroveň výš, přesto jsem se netřásl zimou. Moje tělo rozechvívalo úplně něco jiného...

Starší černovlasý muž se s mírně prudším nádechem poodtáhl a tisknouc Sasukeho ruku, donutil mladého tmavovláska ujít ještě několik desítek metrů.

Když zastavil, stáli vedle krásného, černého a i přes mokré a často blátivé počasí stále lesklého auta. A i když automobily nebyly Sasukeho koníčkem, nešlo si nevšimnout, že se jedná o poměrně drahý kousek.

Muž sjel volnou rukou do kapsy kabátu, a jen co ruku vytáhl, v prstech elegantně držel klíčky. Jediným stiskem mu daly bliknutím najevo, že může otevřít dveře. Také to udělal, vzal s tou vždy klidnou a přeci zvláštně nedočkavou sebejistotou za zadní dveře a hned jak je otevřel, doslova strčil Sasukeho dovnitř.

Musel jím nedávno přijet, protože na rozdíl od ulice bylo vevnitř příjemně, jak tam před chvílí běželo topení. Zadní sedačka nebyla veliká, ale o to víc se musel Sasuke na svého neznámého tisknout, jakmile za nimi zavřel dveře a tiché cvaknutí napovědělo, že myslel i na zamykání.

Nečekal jsem, že na to půjde až tak rychle, ale ani mě nenapadlo se bránit, protože už teď se mi ruce třásly nedočkavostí. Úmyslně jsem pokrčil jednu nohu, nechal ho na sebe nalehnout a tou nohou se zahákl za ty jeho. Takhle jsem zřetelně cítil jeho vzrušení na svém a získal mu více prostoru.

Pořád jsme jeden druhého neznali, přesto moje iniciativa o něco stoupla oproti minulému setkání. Moje prsty obratně svlékaly teplý kabát, zatímco rty laskaly vláčný krk. Nedělá se to, většina lidí to považuje za dětinské, jenže já potřeboval všem říct, že ten už patří mně, tak ať mi na něj nesahají - moje rty vsály dovnitř část té hladké kůže a držely ji v podtlaku uvnitř.