Smrtelná touha 1

Jedna z mála posledních povídek, kterou tu asi budete číst...

Sasuke je začínající lékař (neberte to tak, že je to z Áji života, v době, kdy jsme to psaly, Ája medinu nestudovala a ani nečekala, že by ji na 100% v budoucnu studovala :D). Vede docela fádní život, dokud mu do života nevstoupí záhadný muž, se kterým naváže ještě záhadnější vztah. Vídají se, schází se, líhají spolu... bez slibů, bez jmen, beze slov.

---

Časné vstávání mi nikdy nevadilo, člověk pak vždycky stihne za den víc povinností i zábavy a hlavně může jít večer spát s tím dobrým pocitem, že se jeho seznam kroků k úplné seberealizaci o něco zkrátil.

To ráno jsem vstal ještě dřív než obvykle. Stejně bych se jen převaloval z boku na bok, což nemělo smysl. Moje ruka automaticky sáhla do přihrádky s kočičími granulemi a doplnila poloprázdnou misku. O nohu se mi okamžitě otřelo sněhové bílé stvoření. Ani on nemá problémy s časným vstáváním, jakmile se jedná o jídlo. Jaký pán, takové zvíře. Jak s oblibou říkala kdysi moje vychovatelka.

Roztáhl jsem žaluzie do ulice, ale téměř zbytečně, slunce spalo stejně jako většina města. Nesnáším podzim, všechno jako kdyby pomalu umíralo. A já jsem ten, kdo se vždycky snaží smrt držet dál od živých.

Jakmile mám všechny věci připravené k odchodu, zavřu kočku na chodbě, nechci riskovat další zničený květináč, ačkoliv kytkám se v mém bytě nikdy moc nedařilo i bez nenechavých kočičích pracek.

Než čekat na to, až se sem dostaví věčně přetížený a pomalý výtah, seběhnu si radši schody. Přesně sto padesát pět. Za ten rok, co tu bydlím, je mám spočítané snad tisíckrát. Pro někoho pitomost, pro jiného obsese, pro mě stereotyp všedního dne.

Pořád ty samé ulice, stejné domy, stejní lidé. Někomu to možná vyhovuje, ale já chci pryč. Chci výš.

Hlavní třídou přeci jen kráčelo dost chodců, atmosféru naplňovalo vrčení aut, každodenní ruch, vůně blízkého pekařství. Mnohé tváře k mladému černovlasému muži vzhlédly, často se na nich objevil úsměv a někteří se i krátce pozastavili, aby mladému doktorovi věnovali alespoň trochu svého drahocenného času.

Na málokterého se usmál, ale ke všem se choval zdvořile, i když je téměř neznal. Nepamatoval si je, přestože se s mnohými určitě někdy minimálně bavil, nebo jim dokonce pomohl od jejich problémů.

Jakmile se moje kroky blížily k cíli, přestal jsem vnímat lidi kolem sebe. Vítr mi fičel do tváře a nutil slzet oči, ta nudně bílá fasáda představovala momentálně jediné útočiště. Chtěl jsem být jen uvnitř, převléct se do pracovního a čekat, až mě ti zkušenější a výše postavení začnou házet případy, které se jejich schopnostem zdají podřadné.

Pak ho uviděl.... kráčel proti němu, zvolna, přeci ale ne pomalu. Pohyboval se s jistou dávkou vrozené elegance a přirozenosti. Měl na sobě černý oblek, dlouhý, rozepnutý kabát, jehož cípy se odtrhávaly od těla pod neviditelnými prsty chladného, podzimního větru a kolem krku omotanou šálu. Přitahoval k sobě Sasukeho pozornost, už z dálky se na něj upíraly mužovy onyxové duhovky. Tvář jako by si pro sebe ukradl strážnému anděli u kovové brány ve hřbitovní zdi. Stejně kamenná, neprostupná, nadpozemsky krásná a vznešená.

Střetl se s ním jen ve spěchu. Ještě nikdy ho neviděl, u něj si s tím byl téměř jistý. Tu temnou auru by si pamatoval.

Nedokážu ten pocit popsat, ale když se na mě podíval, jako kdyby o mně všechno věděl - znal každé moje tajemství i sny. Srdce se mi sevřelo úzkostí a nohy zdřevěněly, i když mozek nařídil přidat do kroku.

,,Héj, Sasuke, posloucháš?"

Naruto. Blbeček. Člověk, kterého by v nejtěžších chvílích každý označil za nejlepšího přítele, kdyby ty nejtěžší chvíle sám nepřinášel.

,,Hm, co je?"

,,Nic, jen vypadáš mimo."

,,Já? Máš na tváři kečup... tady."

Výjimečně není od ničeho upatlaný, ale to poslední, co chci po ránu poslouchat, jsou jeho rozpravy o tom, kde jakou holku včera sbalil. Vím, že by na to brzy došlo.

,,Dobrý ráno," světlovlasý muž vešel do místnosti a položil na velikou desku stolu pár dokumentů. Už na sobě měl dlouhý, čistě bílý plášť, kalhoty a košili. Byl jeden z těch, kterým to slušelo i v tak nevkusném stejnokroji. Soustředěně se začal přehrabovat ve srovnaných dokumentech a skládat si potřebné před sebe na hromádku.

,,Dobrý," odvětil Sasuke zamyšleně.

,,Je mimo," vysvětlil Naruto Kimimarovi, aniž by se ho o to prosil. Mezitím se snažil setřít si z tváře imaginární skvrnu, ačkoliv si nepamatoval, že by dneska nebo snad včera jedl něco s kečupem.

Sasuke se kolem něj opatrně protáhl a zmizel z pokoje jim určeného, aby mohl aspoň minutku zůstat sám a v klidu si vypít kávu.

,,Sasuke!" ozval se za ním nadšený dívčí hlas.

,,Ino...?" otočil se na ni, ač nerad.

,,Máme menší problém na pohotovosti, jeden začínající zubař... no prostě rozsekl malýmu klukovi dáseň, aby mu mohl vytáhnout zub, ale nejde mu to zašít... a ten kluk brečí... jeho táta tam vyvádí a..."

,,Mám to udělat já? Tohle není moje specializace a taky jsem začátečník," upozornil ji mladý lékař.

,,Já vím, ale není ještě ani šest a z těch starších je tady jen Tsunade a víš, jak je po ránu protivná."

,,To já taky," namítl, ale přesto s ní šel. Jako kdyby měl na výběr.

Všude byla spousta krve. Ať ten rádoby zubař zkoušel cokoliv, vypadalo to spíš jako případ pro pitevnu.

Na křesle tam seděl sotva desetiletý kluk, neukápla mu ani slzička, jen tam tak odevzdaně ležel, zatímco jeho otec zubaři nadával do neschopných telat. Nedivím se, asi bych na jeho místě jednal podobně.

Ve stručnosti jsem si vyslechl, co se stalo, jakmile se mi povedlo rozlíceného rodiče trochu uklidnit. Během několika minut už jsem s ledově klidnou rukou zašíval krvácející ránu v dásni. Měl jsem strach a pramalé zkušenosti stejně jako ten zubař, ale na rozdíl od něj moje nervy tekly jen v těch opravdu vyhrocených situacích.

Chlapec sebou sem tam cukl, oči se mu leskly a zrychleně se nadechoval, ale statečně držel.

Otec učinil dva rázné kroky směrem ke křeslu, ale byl zadržen druhým lékařem.

,,Pane, nechte ho pracovat, vždyť..."

,,Co si to kurva dovolujete? Vy to tu všechno zaviníte a pak máte ještě tu drzost mě držet, když chci svoje dítě chytit za ruku?!" Dospělý muž byl očividně po tomhle opět na nejvyšší míru rozhořčen, i když mu v hlase zaznívala stopa strachu. Ne o sebe, ale o dítě, jednoduše ho bránil.

Sasuke povyku kolem sebe nevěnoval pozornost. Soustředil se jen na přesné stehy. Stačily mu tři drobnější. Sice se v práci zubaře moc nevyznal, nevypadalo to však, že by ten moula odvedl vyloženě zlou práci, spíš mu dělalo problémy šití.

,,Za týden přijďte na vytažení stehů a asi by měl dostat antibiotika, aby nechytil infekci...?" podíval se při druhé části věty tázavě na zubaře, aby si to už dořešil sám.

Ještě chlapci podal papírový kapesníček, kdyby si chtěl očistit opuchlou tvář a mírně zvlhlé oči.

Když mířil ke dveřím, zadržela ho ruka ustaraného rodiče. Byl to pořádný chlap, skoro dva metry, široká ramena, výrazné lícní kosti a strniště, které ale jeho tváři přidávalo drsný vzhled, spíš než neopečovávaný.

,,Počkejte, doktore. Chtěl bych, abyste mu ty stehy vytáhl vy," pronesl naléhavě, aniž by jediným pohledem zavadil o Sasukeho kolegu.

Asi by pro mě měla být čest, že mi nepřímo uznal zásluhy chlap, před kterým by každý druhý utekl, ale já se nedokázal přinutit ani k malému úsměvu. Přestože mi to o stupínek zvedlo sebevědomí.

,,Omlouvám se, ale já nejsem zubní chirurg, až sem příště půjdete, bude tu určitě někdo jiný... starší a zkušenější, kdo to zvládne mnohem líp než já. Je brzo ráno, tak prosím omluvte tu nepřipravenost." Samozřejmě, že máme být připraveni v kterýkoliv čas, kdyby se opravdu stalo něco vážného, ale někdy zapracuje vyšší moc a v celé nemocnici se nenajde nikdo, kdo by si dokázal poradit. Jistě, je tu naše ředitelka, ale za ní s problémy chodí jen sebevrazi.

,,Nechci, aby se na synovi zaučovali neschopný telata," zavrčel s kývnutím hlavy k doktorovi, který raději rychle vyťukával zprávu na počítači. Chlapec už vypadal líp, očividně byl rád, že je po všem, ale zůstával bledý jako stěna a bylo dost možné, že po tom, co vstane z křesla, rovnou omdlí. ,,I tak díky," zavrčel muž a Sasukeho pustil, když došel k židli, aby mohl pohladit chlapce po hlavě.

Mohl jsem se s ním dohadovat, že každý doktor se to musí nějak naučit, jenže to bych tu zůstal minimálně další hodinu, když jsem si místo toho mohl v klidu vypít ranní kávu.

Ponechal jsem zubaře tomu rozlícenému tatínkovi s přehnaně obranářským instinktem a vrátil se do společnosti Naruta a Kimimara. K mému nezměrnému údivu však lékařský pokoj zel prázdnotou. Ideální příležitost pro menší snídani.

Se cvaknutím varné konvice ale znovu ten příjemný ranní klid narušil Sasukeho kolega. Nikdy se netvářil moc přívětivě a celkově byl spíš klidný melancholik. Mimo to ještě disponoval schopností objevit se v pokoji, aniž by si jeho příchodu zprvu člověk všiml.

,,Nechal´s tam trochu víc vody?" Otázal se informativně, když ze skříňky vedle Sasukeho vytahoval hrnek na kávu. Na odpověď nečekal, rovnou konvici vzal a zalil s ní oba šálky, voda očividně vystačila. ,,Slyšel´s už o tom malym klukovi ze čtyřky? Na operačním sále jim aspiroval, je z něj totální ležák. Karin teď bude muset žádat jeho rodiče o povolení k dárcovství," povzdychl si, když o svého šálku odměřoval lžičku cukru.

,,Hm..." odvětil Sasuke nezúčastněně, zatímco si kafe zaléval mlékem. ,,Jsem rád, že se to zatím nestalo mně," odpověděl upřímně. Ještě nikdy mu před očima neumřel člověk, navíc dítě. Doposud dokonce nezažil žádnou život ohrožující operaci, vždy měl to štěstí možná i smůlu, že se dostal k těm méně závažným případům.

,,Kdo by nebyl," trhl rameny světlovlasý muž a svou kávu si podložil menším porcelánovým talířkem. ,,Za takovou půlhodinku tě budu potřebovat na dvojce, dokumentaci jsem ti hodil na stůl," kývl na něj a zmizel. Stejné prostředí, stejní lidé, denní rutina.

Odcházel jsem až kolem osmé večerní. Vyčerpaný a opět bez vidiny nějakého osobního života nebo šance na brzký postup výše. Vím, že na to schopnosti mám, jen mi nejdřív musí někdo dát šanci, a to klukovi pár let po škole nikdy nedají.

Yuki už na mě netrpělivě čekal, až mu dosypu misku granulemi a druhou misku naplním minimálně vodou. Pořídit si zvíře při takovém vytížení nebyl asi nejlepší nápad.

Já už se najedl v práci, dokonce i vysprchoval. Zase jsem si nařídil budík a šel rovnou spát. Jako každý den, včetně většiny víkendů. Chybí mi život na vejšce, i když to bez brigády nešlo, tak se tam vždycky našel někdo pro naplnění minimálně sexuálních potřeb. Ani nevím, jak je to dlouho, kdy se mnou někdo ležel v jedné posteli, nebo se mě dotkl.

Nechce se mi do něčeho tak ponižujícího, ale moje tělo strádá... musím zajet rukou pod peřinu.

***

Stejně nechutně tmavé ráno jako včera. Dosypu Yukimu misku s jídlem, zakousnu si sladké pečivo, pro rychlou energii, obléknout se, vyčistit zuby, schody a ušmudlaná ulice. Opět potkávám ty samé lidi, chvátající do práce v přesně ten samý čas, ve který já.

I dnes se objevil. A ačkoliv to bylo již podruhé, svou přítomností trhal ten stereotyp. Tentokrát mířil přímo k němu. Ta mramorově bílá tvář, bez emocí, pomalé kroky, tenké rty, zvláštní povýšenost v přivřených, nekonečně hlubokých očí. Ani jednou jeho pohled nesklouzl jinam, kolemjdoucí se mu se zdvořilostí vyhýbali, on sám neučinil jediný krok stranou. Sasuke musel čekat, že promluví. Z blízka, ve kterém se v tu chvíli muž nacházel, šlo vidět, že černá duhovka je k nerozlišení od panenky. Minul ho. Bez jediného slova, jediného náznaku.

Sasuke se otřásl zimou. Možná strachem. Měl z něj zvláštní pocit. Chuť se otočit a zavolat na něj, aby se zastavil a řekl mu, co po něm chce. Místo toho však šel dál svou cestou, aniž by té příhodě věnoval hlubší pozornost.

V nemocnici se nejprve setkal s Narutem. Opět se ho elegantně zbavil a zašil se s hrnkem kávy ve skladu pro ložní prádlo. Vylezl ven, až když se instituce nacházela v plném provozu, ve kterém ho nemohl blonďák obtěžovat. Přes povahu, kterou na něm nemohl někdy skoro až vystát, ale souhlasil s jeho pozváním na panáka.

Nejde sice o žádnou výjimečnou událost, ale i tak to naboří můj stereotyp, v tom baru by se snad mohl najít někdo alespoň pro krátký románek. Takhle už dál doopravdy nemůžu.

,,Vlastně jsem ti zapomněl říct, že támhleten se mě na tebe ptal, když jsme tady byli naposled," hodil Naruto pohledem k plavovlasému muži opodál.

Pamatuju si ho. Už minule se mi líbil, poznal jsem, že i já jemu, pořád se na mě díval. Jenže se neozval a pro mě jsou první kroky nedůstojné.

Blondýn se v tu chvíli pootočil, jak zapracoval onen zvláštní šestý smysl, který u sebe člověk objeví při pocitu, že se na něj někdo dívá. Na Sasukeho se krátce usmál a kývl hlavou. Musel vidět, jak na něj Naruto ukazuje, i jak o něm mluví.

Sasuke mu úsměv oplatil, jen v mírnějším provedení.

,,Chceš ho, co?" Zeptal se Naruto s úsměškem a nevěřícným zakroucením hlavy.

,,Jo," opáčil Sasuke bez zástěrky. Nikdy neměl potřebu lhát o své orientaci nebo o svém vkusu. Obnášelo to moc přetvářek a lhaní, do kterého se dalo lehko zamotat.

Jeho objekt zájmu se otočil do kroužku přátel, se kterými tu byl, chvíli s nimi ještě mluvil, než si s jednou dívkou po pravé straně přiťukl malou skleničkou, vypil ji, a pak ještě cosi dodal. Holčinu to rozesmálo, ale to už se dlouhovlásek pomalu zvedal a vydal se směrem k Sasukemu. Neměl ani trochu opilecký krok, očividně ještě tolik nepil, nebo se mu to zatím nedostalo do hlavy. Měl bílou košili a světle modré, na pár místech umělecky potrhané džínsy.

,,A já si řikal, kdy tě tu zas uvidím," usmál se na Sasukeho a natáhl k němu ruku. ,,Deidara."

Sasuke jeho ruku přijal, podíval se do těch pomněnkově modrých očí a sám se představil: ,,Sasuke."

Naruto se na kolegu významně podíval a raději si odsedl. Přes své zdánlivě nízké IQ dokázal pochopit, kdy nastal čas se vzdálit.

,,Chodíš sem často?" Zeptal se blondýna, aby nevzniklo trapné ticho.

Ten se pobaveně zasmál a kývl na barmanku u pultu. Ta jim beze slova přistavila dvě skleničky.

,,No rozhodně častěji než ty," trhl s úsměvem rameny a mírně přivřel oči. ,,Chodíš jinam, nebo nemáš na zábavu čas? A neříkej prosím, že pro tebe zábava znamená večer strávenej u šachů," cukl mu koutek úst a zvedl svou sklenku.

,,Šachy mám rád, ale ne víc než alkohol a zábavu," přiznal se mu Sasuke bez zástěrky. ,,S časem je to horší. Jsem totiž lékař," dodal trochu otráveně. Svou práci by sice nevyměnil za žádnou jinou, ale své mládí jí obětovat nehodlal. Zvlášť, když se mu na obzoru objevil tak pohledný muž. V každém směru přesně jeho typ. Jak řekl Naruto.

Deidara obdivně hvízdl. Pravdou bylo, že lékaři většinou neměli moc volného času. ,,Já píšu do novin. Ale to je proti tobě fakt jako nic... lékař čeho jsi?" Ačkoliv byl blondýn očividně starší než Sasuke, v těch světle modrých očích se na sekundu zaleskl obdiv.

,,Všeho, co se zrovna hodí. Teprve začínám, ale jednou snad chirurg," pověděl mu o svém snu. ,,A ty? Snad nepíšeš do bulváru?" Doopravdy teď moc doufal, že se netrefil, nechtěl ho urazit, ale zároveň potřeboval udržet konverzaci v živějším tempu. Ptát se na sourozence a zbytek rodiny by nepůsobilo zrovna atraktivně.

,,Ne," rozesmál se hlasitě upřímně blondýn. ,,Vážně nemám chuť zjišťovat barvu kabátků pro pejsky, co běhaj po boku popovejch hvězdiček." Zakroutil s nemizícím úsměvem na rtech hlavou a napil se ze své sklenky. ,,Píšu o čem se dá, v tomhle budou asi naše práce podobný."

Nejen, že vypadal zatraceně dobře, ale byl stejně tak zábavný. Doopravdy mě zajímal a hlavně přitahoval. Nechtěl jsem však nic uspěchat. Není mi patnáct, abych si mohl dovolit střídat partnery. Jeho bych si nechal i na stálo. Proto jsem ho zanechal jen se svým telefonním číslem a omluvil se na pozdní hodinu a časné vstávání. Nakonec nešlo vůbec o žádnou lež.

Ráno jsem hned zkoumal mobil, jestli nenapsal aspoň smsku, ale držel se stranou. Nejspíš i on mě chtěl udržet v tom příjemném napětí a očekávání. Rozhodně nejsem proti.

,,Yuki, jídlo!" Ten stereotyp už nevypadá tak stereotypně. Stačí jen jedno blond stvoření...

Schody beru rovnou po dvou, dnes mám trochu zpoždění, musím spěchat.

Lidé na ulici, tolik spěchajících. Proplétajících se jako řetězce buněk pozorovaných pod mikroskopem ještě na škole. Svévolně se shlukujících do skupinek, hroznů. Pak zase pospíchajících dál. Poslední odbočka před klinikou... byl tam. První pohled do očí, než se ty jeho, přivřené, zvedly k otáčivým hodinám na konci ulice.

Sasuke se na moment zastavil, zůstal na něj hledět. Možná se mu to jen zdálo, ale jako kdyby tady každé ráno čekal jen na něj. Od toho prvního setkání...

Začíná se chovat paranoidně. Jen další člověk, který brzy zapadne mezi ty tváře každého dne. Nakonec si ho ani nevšimne stejně jako těch ostatních.

Nedokázal jsem na něj zapomenout. Celý den jsem měl jeho tvář před sebou. Něco po mně chtěl. Na jednu stranu to zní absurdně, na druhou o tom nedokážu pochybovat. Přesto se ho nemůžu zeptat, musel bych si připadat jako blázen. Jen člověk, který spěchá do práce a dívá se na hodiny, člověk, který je mi něčím... blízký...

Práce ten den nenutila mladého začínajícího lékaře k žádným větším výkonům nebo závažnějším rozhodnutím. Když Sasuke budovu nemocnice opouštěl, pomalu se stmívalo, jak se s příchodem chladného ročního období zkracovaly dny.

První pohled patřil jemu. Tentokrát stál, zády se opíral o zeď protější budovy. V obleku, stejný černý kabát, tmavě modrá šála, kožené rukavice... a ten pronikavý pohled uhlově černých očí.

Okamžitě jsem ho poznal, ten muž z rána. Zase se mi sevřelo srdce a na moment i zastavil dech.

,,Seš v pohodě?" zamával mi Naruto rukou před obličejem. Trochu mě to probralo, ale nedonutilo spustit oči z toho muže naproti.

,,Jo, jasně, jen pospíchám..." vymluvil jsem se a jednoduše se vydal ke svému bytu.

Naruto naštěstí bydlí opačným směrem od nemocnice. Stačilo počkat, až se tudy odebere, pak jsem se já mohl vrátit zpět. K němu.

Nechtěl jsem s ním mluvit, nechtěl se ho ptát na důvod, proč mě... sleduje? Vážně sleduje?

Ne, to si jen namlouvám, já jen vím, že musím za ním. Postavit se mu po boku a nechat se vést...

Když se vrátil na místo, kde ho spatřil, uviděl už jen, jak už na konci ulice zachází za roh a mizí. Vypadal a pohyboval se tak neskutečně klidně, jasně. Vnutil Sasukemu tu přirozenou zvědavost a nutkání ho následovat.

Nešlo odolat, nešlo se už vrátit zpět. Musel jsem za ním. Přidal do kroku, já musel taky. Z rychlejšího kroku jsem rychle přešel do běhu. Z představy, že by se mi mohl ztratit, mi zachvátila srdce ještě větší úzkost, než když jsem ho ta předešlá rána potkával a bál se kolem něj projít. Moje ruka se natahovala po jeho rameni, ale byl rychlejší. Chtěl jsem na něj zavolat, zastavit ho, ale hlasivky vypověděly službu. V dalším kvapném kroku se mi povedlo zakopnout o obrubník, natáhl jsem ruce v obraně před sebe a zapřel se jimi o špinavý chodník. Když jsem vzhlédl vzhůru, už tam nebyl... Utekl mi... Proč? Chci, aby se vrátil... Nevím proč, ale chci to.

Hekticky se rozhlížel po ulici. Moc lidí tu nebylo, pomalu se stmívalo. Spatřil ho, znovu. Stál u jedněch ze dřeva řezaných dveří a odemykal, hlavu měl skloněnou ke klíčům v ruce a světlo z pouliční lampy už mu osvětlovalo jen záda kabátu, už od pohledu drahá látka. Dveře povolily a on zašel dovnitř. Pak se zase zavřely.

Srdce se mi zase prudce rozbušilo s novou nadějí. Zvedl jsem se ze země, aniž by mě napadlo se oprášit, běžel jsem za ním. Přestože dveře odemykal, tak je za sebou nezamkl. A já cítil, že je nechal odemčené kvůli mně. Přál si, abych za ním šel a já si najednou připadal důležitý a cenný.