Censored 52.

Sasuke zjišťuje, co všechno se změnilo.

---

Nemuseli kráčet dlouho. Po půl hodině už oba stáli na menším kopci navazujícím na větší, delší hřeben, slunce stále ještě nezapadalo, jen se pomalu chýlilo na onu stranu k obzoru a jim nad hlavami prolétávali šílenci s různobarevnými padáky, co se svým srpkovitým a prohnutým tvarem utvářeli nádhernou podívanou tančících opeřenců na čistě modrém nebi. Itachi jen přivřel oči před sluneční září a volnou rukou si je zaclonil, když mírně zaklonil hlavu.

,,Nechceš mi říct, že sis udělal kurz na pilota nebo tak... že ne?" zeptal se Sasuke podezíravě, když se tak rozhlížel kolem. Pochyboval, že ho sem Itachi vzal jen tak z rozmaru, musí to mít hlubší důvod. O jeho lásce k létacím přístrojům už věděl, určitě to s tím nějak souvisí. Splněný sen svému staršímu sourozenci rozhodně přál.

Itachi se jen ušklíbl, natáhl k němu ruku a dvěma prsty mu za bradu zvedl tu krásnou tvářičku vzhůru právě když nad nimi prolétal jeden paraglidista.

,,Co takhle si zalítat, bráško?" zavrněl a s nepohasínajícím úsměvem sledoval Sasukeho tvář, která v tu chvíli vyměnila výrazy. Tenhle sport dávno znal a měl ho rád, ale Sasuke si tehdy svůj první let v letadle neužil a ten nazpět jakbysmet. To hodlal Itachi změnit.

,,Víš, z toho letadla mi bylo tenkrát docela blbě... ale samotnýho tě v tom nenechám," ubezpečil ho mladší, ačkoliv nepochyboval o tom, že už to Itachi dělá delší dobu. Tak přeci jen ho sem bral s nějakým určitým záměrem.

,,Ale za odměnu mi budeš stát modelem... vlastně to mám slíbený už docela dlouho!" zavrčel, když si vzpomněl, jak spolu spali prvně. Ano, přesně tehdy mu to slíbil.

Itachi se tiše zasmál a prsty mu zastrčil za ouško neposedný pramen vlasů.

,,Já ti budu stát, kdykoliv si zamaneš," zašeptal mu s přivřenýma očima a až démonským úšklebkem, když se k němu na sekundu jen mírně sklonil a než mu mohl Sasuke zvládnout odpovědět, už ho táhl k nedalekému místu, kde spousta se instruktorů vydávala na další a další lety.

,,Jo, jo, den bez sexu..." zamumlal mladší pobaveně, ale nechal se jím odtáhnout směrem k těm lidem.

První společný den po tak dlouhé době si uměl každopádně představit i lépe strávený, přesto nic nenamítl. Bratrovy dětské sny pro něj v jistých chvílích znamenaly možná víc, než pro něj samotného.

Nemohl ale ani stihnout něco namítat, i kdyby chtěl. Než se nadál, byl přinucen se napasovat do bezpečnostních pásů. Ukázalo se, že tyhle lety samozřejmě musely být s instruktorem, a že Itachi tuhle výsadu vlastnil. Pár dalších lidí jim pomohlo velký padák dostat nahoru a Sasuke uslyšel jen Itachiho tiché zasmání, když zalapal po dechu, jakmile se ocitli ve vzduchu. Najednou bylo všechno tišší, hlasy lidí, výskot a to všechno nechávali za sebou na zemi. Itachi byl těsně za Sasukem, oba tak mohli sedět a staršímu Uchihovi nedělalo problémy korigovat směr. Pod nimi se rozprostírala rozsáhlá louka a dokonce i část lesa... a ačkoliv to tak Itachi ani neplánoval, právě jim začalo zapadat slunce za obzor a utápělo se v rudozlaté záři, aby mohlo oddělit den od noci.

Sasuke chvíli držel oči pod víčky, ale nakonec se je rozhodl otevřít.

Znal pohled z okna ze svého bývalého bytu. I u něj se dalo mluvit o výšce, ale s tímhle se tonedalo srovnávat.

,,Nemáš sáček...?" zeptal se bratra přiškrceně. Zase cítil, jak se mu houpe žaludek, podobně jako v tom letadle, přesto to nebylo tak hrozné, jak si to nejdřív představoval. Možná kdyby tu měl se sebou někoho jiného, tak ty oči ani neotevře. Itachiho sen však bral skoro za svůj vlastní a chtěl ho s ním sdílet.

Starší Uchiha se kousl do rtu, aby se neusmál. Věděl, že někdo, kdo není zvyklý na takový pohled, s tím musí mít menší problémy.

,,No tak, bráško. Na nevolnost je to až moc hezkej pohled," zavrněl tiše a mladý černovlásek ucítil jeho slova těsně u ouška, když se Itachi mírně naklonil. On si přivykl na to v takových chvílích na strach zkrátka nemyslet. Věděl, že možná chyba závisí hlavně a především na něm a tak si byl jistý, že to dokáže zvládnout.

,,Nezbývá ti nic jinýho, než mi věřit," zasmál se tiše, ale konejšivě, když na chvíli dovolil zapadajícímu slunci, aby jim oběma zazářilo do obličejů a donutilo Sasukeho přivřít oči. V tomhle viděl Itachi ten technický pokrok. Sice lidem nebyla dána křídla, ale oni se i přes to nejistě a pomalu jako jarní ochmýřená ptáčátka učili létat. Věděl, že to mnohokrát ostatní berou jako nepřirozenost, ale on rád dělal nepřirozené věci a Indra mu pomohl si uvědomit, že nepřirozené ještě neznamená špatné. Stejně tak létání... i láska k Sasukemu.

,,Já ti věřím, jinak... asi bych do toho ani nešel." Sasuke na moment zase přivřel oči, ale opět je dokázal otevřít. Když se tolik nesoustředil na to, kolik má pod sebou metrů, a že vlastně visí ve vzduchu, byla to krásný pohled. Přesto se to nevyrovnalo Itachiho hlubokým černým studánkám. Nemusel se pouštět tak vysoko, aby zjistil, co je pro něj na světě nejkrásnější. Stačilo jen ráno otevřít oči a podívat se do těch jeho - vidět v nich ten samý cit, který v nich měl i on sám. Všechno ostatní se dalo považovat už jen za bonus.

Starší Uchiha s ním ale ve vzduchu zůstal tak dlouho, dokud se Sasuke úplně neuklidnil. Nejkonejšivější pohled skýtal západní obzor, letní slunce se ukládalo ke spánku za doprovodu rudozlaté záře, jíž barvilo drobné nashromážděné mráčky jinak azurově modré oblohy.

Itachi už nemluvil, nebyla to potřeba. Až po úspěšném přistání, kdy za pomoci dalších lidí byli oba osvobozeni od pásů a velkého padáku, si mladšího tmavovláska Itachi přitáhl k sobě do náruče.

,,Věřim, že ani po tomhle mojí lásku k lítání nepochopíš, ale nebylo by ode mě fér ti k tomu nedat alespoň příležitost, ne...?" zašeptal mu do černých vlásků.

Sasuke mu obtočil ruce kolem pasu a zamumlal mu do košile: ,,Ne, ale jsem rád, že děláš něco, co tě baví." Ještě teď se mírně třásl z toho zážitku, přesto byl rád, že ho sem Itachi vzal, konečně se podvolil tomu prostému pocitu štěstí a uspokojení z něčeho jiného než workoholické práce.

,,Jestli se mi na tom ale někdy zabiješ, tak si mě v posmrtným životě nepřej," zavrčel následně varovně.

,,Varuju tě předem," slíbil mu černovlasý muž se smíchem a pak se mírně odtáhl.

,,Umíš hrát bowling?" zeptal se na první pohled zcela mimo mísu, ale Sasuke už musel tušit, co ho čeká. Itachi mu zkrátka nehodlal dát pokoj, ale na rozdíl od minula věděl, že pokud jim to vydrží, dnů, které budou moct trávit spolu celý den v posteli, bude nepočítaně.

,,Budeš se divit, ale jo," odsouhlasil mu mladší. Dokonce i ve Francii se Saiem a přáteli občas na bowling chodili, když se našel během studia čas. Netušil však, že si ten čas dokáže někdy najít i Itachi, přestože kvůli své postavě určitě musel nějaký sport vykonávat už před tím, než se on vydal do Francie.

,,Dobře, protože to dneska budeš potřebovat, pár lidí se na tebe už těší," ušklíbl se a chytil ho za ruku. Ostatní instruktoři už se o padák i zbytek vybavení hned postarali, zatímco Itachi pomalu vedl mladšího bratra zpátky z kopce dolů.

Posadili se do příjemně měkkých lavic u většího stolu, přímo naproti drahám. Itachi zachytil bratrův pohled, když po spoluhráčích pátral, proto ho jemně vzal za bradu a otočil k sobě.

,,Přijdou později. Myslel jsem, že bychom tu ještě chviličku mohli být jenom spolu a taky že budeš potřebovat trochu zasvětit do dění, co ti mezitím za dob tvýho studia uteklo," ušklíbl se a naklonil se, aby se něžně dotkl jeho rtů.

,,Našel sis kamarády?" zeptal se Sasuke, aniž by se vzdálil od jeho rtů. ,,Teda pokud sem nepřijde ten tvůj naškrobenej právník," dodal pak trochu naštvaně. Tomu cirkusu by chyběl už jen Iruka.

Přestože to říkal vážným tónem hlasu, tak ale pochyboval, že by Itachi pozval zrovna je. V posledních dnech, které trávily spolu, z nich taky nevypadal moc nadšeně.

Itachi se tiše zasmál.

,,Jo, ten bohužel nemohl, ale řikal, že se zejtra rád staví na čaj..." s pohledem na Sasukeho rty z takové blízkosti se ušklíbl a vrátil se k těm krásným očím.

,,Neboj se, ten pro mě nepracuje už od chvíle, kdy na mě vyjížděl s tím, že jsem neměl o svojí orientaci nic prozrazovat a já mu nabídl, že bych si ho tam přehnul přes stůl." Pak se znovu se o ty měkkoučké rtíky otřel svými. ,,Ne že bych to udělal, ale docela zbledl, tomhle mu asi moc zákazníků neřeklo," zavrněl spokojeně.

Sasuke se od něj odtrhl, aby se mohl zasmát.

,,Ty seš... můj brácha." Znovu se k němu přitiskl a plně se vnořil do jeho rtů. Ani on už se nehlídal před lidmi, když zjistil, že Itachimu jejich pohledy nevadí. Nikdo nemohl říct ani slovo, ona dva nikdy na svět zdegenerovaného potomka nepřivedou. Nikomu do jejich vztahu nic není. Sasuke by se smířil s tím, že Itachi nedokáže přiznat před světem pravdu, ale když už to udělal, musel si to užít.

Jeho starší bratr zavřel oči a prsty mu vjel do vlásků v zátylku, aby si ho u svých rtů udržel ještě trochu déle. Cítil to známé jemné zachvění už jenom z toho prostého a přesto hříšného dotyku. Sám si ho stáhl k sobě a položil mu ruku kolem pasu, pak se ale mírně odtáhl.

,,Počkej, musíme si objednat, hn?" Ještě jednou mu vtiskl polibek na pootevřené rtíky, potom se otočil k číšnici, na kterou se mile usmál. Žena stála u jejich stolu trochu rozpačitě s notýskem a tužkou.

,,Tak co to bude, pánové?" usmála se na ně.

,,Džus, díky," oplatil jí Sasuke úsměv, bez toho, aby se začervenal nebo snad předstíral, že před chvílí s bratrem nedělali to, co dělali. Užíval si s ním konečně stejnou volnost jako ve Francii se Saiem. Nic nebylo zapovězené, za nic se nebylo třeba omlouvat. Člověk má instinkty stejně jako zvíře a někdy neuškodí jim dát přednost před rozumem.

A nikde to překvapivě pořádně ani nikdo neřešil, tím míň, čím suverénněji se oba černovlásci chovali.

Itachi si na ni objednal typicky svou oblíbenou kávu a pak svou plnou pozornost obrátil zpět na Sasukeho. Jemně mu položil dlaň na hřbet ruky a po tom, co mu to Sasuke dovolil, s ním propletl prsty.

,,Když jsi včera večer přišel, měl jsi spoustu otázek, rád bych ti je teď všechny zodpověděl," druhou ruku natáhl k jeho tváři, prsty se jemně dotkl jeho spodní čelisti a palcem přejel po spodním rtíku.

Sasuke ho na zlobivý prst políbil.

,,Mám vlastně jen jednu otázku - co se stalo?" Ta otázka zahrnovala i všechny ostatní podotázky, které se týkaly například zmizení Kiby nebo prodeje Itachiho domu. Všechny ty kroky určitě měli jednoho hybatele. Sasuke asi tušil, že si Itachi vzal k srdci jeho rady, ale chtěl to slyšet podrobně.

Starší Uchiha se pousmál a přikývnutím poděkoval za donesené nápoje.

,,No... to je docela obsáhlá otázka, ale budiž. Musim říct, že když se Indra rozhodl mi pomoct, docela mě štval, vážně ho nemám rád. On tě prostě znal líp než já a při tom měl na to mnohem kratší dobu, což mě deptalo. Za tu dobu jsem se nezměnil, jenom se tě snažil pochopit a poznat." Krátce se nadechl a jemně přivřel oči.

,,Ale změnil ses," namítl Sasuke takovým zvláštním tónem hlasu, snad s příměsí lítosti, ale přesto se spokojeným úsměvem. ,,A já o tebe skoro přišel..." obtočil mu ruku kolem pasu, přičemž si položil hlavu na jeho rameno. Nejspíš by si nikdy nedokázal úplně odpustit, že si za něj našel náhradu, zatímco on se snažil změnit kvůli němu... kvůli nim oběma. Zklamat tak složitě získanou a křehkou důvěru by se mu už znovu nepovedlo.

,,Možná maličko," zasmál se starší Uchiha a sám si ho k sobě přitiskl, aby mu mohl zabořit tvář do těch krásných havraních vlásků. Bez něj by prostě existovat nemohl, už si nedokázal představit, že by ho zase nesměl obejmout, nebo s ním promluvit...

,,Brzo přijdou ostatní, tak abys byl v obraze," zamumlal mu do vlásků, než se s nevolí odtáhl, aby mu bylo rozumnět. ,,Tu velkou vilu sem prodal Ininým rodičům za symbolickou částku, oni neměli moc peněz, dokonce nemohli Ino dopřát školu a ona si musela vydělávat jako... společenská šlapka, takže jsem jim chtěl pomoct. Ino teď ještě pořád studuje, bude z ní herečka, i když to už teď je. Kiba už u mě nepracuje, ale stejně se pořád vídáme, s kým jiným bych si mohl pokecat a pomluvit Kakashiho, než s ním. Indra... to víš sám, je to hodnej člověk, pochopil dřív než já, že by se nám ten vztah rozpadl, i kdyby vydržel ty roky cos byl pryč, jako už se to jednou stalo, pokud se nerozhodnu něco změnit. A přiměl mě k tomu. Teď už se vídáme spíš kvůli sportu... jo a od Kiby je ten čokl, prej si jednou u snídaně chválil toho králíka, jo toho má u sebe Indra, tak že bys měl radost z mazlíčka a že mě by donutil k pohybu, takže tak." Itachi se spokojeným úsměvem přivřel oči a mírně zaklonil hlavu.

,,A ještě sem zapomněl říct, že tě mám strašně moc rád," zavrněl a mírně stitk zesílil.

Sasuke se jen zašklebil.

,,Já tě vůbec nepoznávám..." dodal pak zcela vážně, opatrně se od něj odtáhl a zahleděl se mu do očí. ,,Ne že by se mi ta změna nelíbila, vždycky jsem chtěl, aby sis užíval života, abys zjistil, co je doopravdy důležitý, ale... jsi to pořád ty?" Sasuke obkreslil ukazováčkem jeho spodní ret. Neskrýval své obavy, to by nikam nevedlo. Dokonce ani nezáležína tom, co on si přeje, nejdůležitější je, co chce Itachi. Jestli... se k tomu jen nutí, dělá to jen pro něj, tak mu to skutečné štěstí nepřinese. Člověk se musí chtít změnit především kvůli sobě, sám si uvědomit, že život, který doposud vedl, neuspokoje jeho nároky na štěstí.

,,Chci, abys byl šťastnej..." proklouzlo Sasukemu mezi rty, načež je k sobě pevně stiskl a zase otevřel, aby mohl ještě říct: ,,Buď to ty, bráško, neodstraňuj ze svýho života ty zbytečně velký místnosti, jestli ti dělaj radost, jestli se pak cejtíš líp... nedělej to, protože Indra řekl, že je to tak správně nebo snad kvůli mně... Já toho snoba budu mít rád vždycky, fakt jsem připravenej toho majetnickýho blázna přijmout. Můžeme zkusit přeci kompromis... já si třeba budu nosit doma svoje oblečení a na oplátku budu tolerovat, když dáš najevo někomu, kdo... no se ke mně moc přibližuje, že jsem tvůj. Je to nádherný, Itachi, tohle všechno... co děláš, nic hezčího si pro mě udělat ani nemohl, ale tvoje štěstí je zatraceně vysoká cena, kterou já nedám. Jestli tě to nenaplňuje, chápu to... každej jsme jinej. Jen to buď prosím ty."

Sasuke si vybavoval tu dobu, kdy se tak moc snažil ukázat mu pravou krásu života, jenže si tehdy neuvědomoval, že co člověk - to jiný pohled na svět a štěstí vůbec. To, že jeho netěší luxusní majetek a obrovský dům, pro jednoho člověka naprosto zbytečný, neznamená, že to nemůže způsobovat radost jeho bratrovi.

Starší Uchha se až něžně usmál a bezostyšně si ho stáhl k sobě na klín, obkročmo a čelem k sobě. Ruce měl klidně spojené za jeho zády a očima vyhledával pohled těch jeho temných studánek.

,,Heleď, Sasuke... já vidím, čeho se bojíš. Ale každej člověk je tak trochu sobec a přeci mě i přes to všechno znáš, abys věděl, že bych se nenechal za boha uvrtat do něčeho, co se mi nebude líbit, možná bych s tím začal, ale abych to vydržel takovou dobu..." přivřel oči a jeho tvář v tu chvíli zvážněla, ale zároveň měly jeho onyxové oči tak zvláštně rozveselený lesk... jako dítě, které si přeje svým rodičům vyprávět nějaké báječné dobrodružství.

,,Znáš, jak se říká, že pokud od počátku dostáváš chleba a vodu, netoužíš po ničem jiném, až dokud jedinkrát neochutnáš něco lepšího? Já vím, že si mi to chtěl ukázat, ale tenkrát jsem prostě nechtěl... a mrzí mě, že to musel bejt Indra, kdo mě k tomu dokopal, ačkoliv motivace jsi byl pořád ty a taky bych ti nepřál ty začáteční nadávky slyšet. Nepopírám, že sem se na začátku nevzpíral, ale čím dál to šlo..." krátce vydechl. ,,Já už bych se nedokázal vrátit mezi ty kravaťáky a hrát si na boháče, aniž bych směl pak chytit někoho za ruku beze strachu, že to další den bude všude v novinách. A ani ve velkejch prostorách si nelibuju, bylo to často přání Kakashiho, nakazil mě tou teorií, že to bude... reprezentativnější. Ale domů jsem chodil jenom přespat... až do chvíle, než ses tam objevil ty," rty se dotkl jeho čela, nechal tu sladkou větičku vyznít, pak se ušklíbl a naklonil se k jeho oušku, ,,protože když si tam byl ty, už sem v noci nespal..." Odtáhl se a na rtech se mu usadil škodolibý úsměv. Samozřejmě že to tak nemyslel, ale tohle si neodpustil.

Sasuke se jeho vtípku nezasmál, přesto se na něm dalo poznat, že se s takovým vysvětlením dostatečně spokojil.

,,Já jen nechci, aby pak něčeho litoval," zkusil to ještě jednou, jeho obavy se však z tónu hlasu úplně vytratily. Místo toho se zavrtěl na bratrově klíně a věnoval mu drzé kousnutí do krku. Pamatoval si, co Itachi ráno řekl o sexu, ale drobné škádlení to snad nezahrnovalo.

Starší Uchiha přivřel podezíravě oči a s úšklebkem krátce zavrtěl hlavou. Ruce rozpojil a dlaně mu přitiskl na boky, které pevně stiskl.

,,Jediný, čeho lituju, je tahle poloha, ale to sem věděl už předem," zavrčel a mírně naklonil hlavu ke straně, aby Sasuke dobře viděl, na jaké místečko ho tak něžně a škádlivě kousl. Ne že by hodlal porušit zákaz, ale tímhle nic nedělal a snad se dokáže uhlídat, aby si ho tu neohnul přes stůl.

Sasuke ale v provokaci nepokračoval, jen ho prostince objal, přičemž hlavu zabořil mezi jeho rameno a hlavu.

,,Hrozně... příšěrně moc tě miluju, bráško," zašeptal mu do ouška, jako kdyby mu sděloval tajné informace od bezpečnostních složek. Až pak se znovu zakousl do té tenké kůže, jen proto aby ji vzápětí mohl zahrnout polibky.

Itachi si ho přitáhl pevně k sobě a zavřel pevně oči. Zhluboka se nadechl, až pak se mu rty zvlnily do úsměvu. Jako by si až teď, když si ho na sebe tiskl, uvědomoval, že tu skutečně je. A je s ním.

,,Ten pocit znám," zašeptal mu do ouška, když pootočil hlavu a zlehka ho na něj políbil. Potom se poodtáhl a dlaň mu jemně položil na tvář. Nic neříkal, jen ho mlčky sledoval, snažil se si tu tvář zapamatovat a těšil se z hřejivého pocitu, že i kdyby to teď do detailu nedokázal, bude se na ni moct dívat mnohem častěji.

Sasuke naopak zavřel oči, aby si ten okamžik mohl správně vychutnat.

,,Víš... kdybys to opravdu moc chtěl, vzdal bych se všeho... možná ne hned, ale i kdybych chodil s nejslavnějším malířem všech dob se vzhledem modela, tak by stačil jediný tvůj dotek, jediné slovo a byl bych zase tvůj... Nerad se nechám ovládat a manipulovat, jenže ty už si mi lanka uvázal kolem končetin nějak moc pevně." Konečně otevel oči a hladově ho políbil. ,,Víš, bez vzduchu a vody se možná žít nedá, ale já hlavně nedokážu žít bez tebe." Samozřjemě, vypadalo to, že se Saiem dokázal zapomenout, ale on i jeho teď už bývalý přítel věděli, že ty city nikdy neochably a asi ani neochabnou.

Kdyby Itachi Sasukeho nepoznal, nevěřil by, že mu někdo bude něco takového říkat a už vůbec že by mu to mohl věřit, ale věděl, že Sasuke nemluví proto, aby něco říkal, jako to tak většinou ve společnostech bývávalo. Ale mluví, protože to tak cítí a toho si vážil. Když se od něj odtrhl, jen si ho přitáhl těsně k sobě v něžném objetí. Tohohle nikdy nebude mít dost. Jeho vůně, jeho těla, jeho smíchu, slov, přítomnosti... prostě jeho.

,,Já myslel, že budeme hrát bowling a ne sledovat živou milostnou předehru," zasmál se kdosi za Sasukeho zády. Byl to Indra, vysoký, elegantní jako vždy a na oba Uchihy se přátelsky usmíval.

Sasuke se úlekem za sebe prudce otočil.

V očích už mu zase hořely ty nezbedné plamínky, které Indra dobře znal, po moři plném slz nic nezbylo, Itachi ho stihl vysušit během jednoho večera. Jen jeho přítomnot stačila k tomu, aby zažehla jiskřičky.

Oni dva by bez sebe dokázali žít, oba by se s tím vyrovnalo a smířily, ale oba by zároveň věděli, že jim něco hodně důležitého chybí. Dá se bez toho žít, jenže to životu bere všechno, co ho dělá životem.

Indra se zasmál a posadil se na jednu stranu onoho U, které lavice s polštářky kolem stolu tvořily.

,,Vypadáte docela dobře, to ste se včera nezničili?" zasmál se černovlasý muž. Těžko říct, jestli měl na mysli vztekem, nebo...

,,To si neviděl brášku chodit," odsekl mu Itachi chladně, pak se ale ušklíbl a stiskl pevně Sasukeho bok.

,,Takže, Sasu? Co dělá francouzština?" Zeptal se Indra spíš z provokace, než ze zájmu, ačkoliv ho doopravdy zajímalo, jak se Sasuke celou tu dobu měl.

,,Je dementní," odvětil Sasuke s odfrknutím, aniž by se jakkoliv odbratra vzdálil. Kdysi by se ho asi hned pustil kvůli tomu, co s Indrou prožili. Nebo spíš kvůli tomu, co k němu Indra cítil. Jenže dnes to tam neviděl. Něco se muselo změnit. Jeho oči se v sobě už nesnažily skrýt tu touhu, protože tam žádná nebyla.

,,Žabožroutskej jazyk... věděl si, že když to stehýnko ještě syrový posolíš, začne sebou cukat?"

Itachi se zatvářil znechuceně a odvrátil tvář.

,,Jestli bude někdy na návštěvě, nejez nic, co uvaří," varoval Sasukeho a naznačil prsty v krku. Indra jenom s ušklíbnutím zakroutil hlavou.

,,Tvůj bratr měl problém nepřipálit i čaj, když na to přišlo," vrátil staršímu Uchihovi ránu s pohledem k Sasukemu. Měl pravdu, byl teď skutečně už jen přátelský.

Sasuke se zašklebil a jako útěchu políbil brášku do vlasů.

,,Já ti ten čaj klidně udělám," slíbil mu, aniž by se přestal usmívat. Vůbec si nedokázal představit bratříčka u plotny. Neseděl oto k němu. Vždycky si nechával jídlo připravovat a najednou se asi musel v kuchyni ohánět.

,,A francouzská kuchyň není zas tak zlá, až na ty šneky," udělal Sasuke znechucený výraz. Na ty plže si vážně nikdy nezvykl. Rozhodně jimi nedráždil své chuťové pohárky a nevinný žaludek.

,,To nebudeš muset," zavrčel Itachi, když viděl, že se Sasuke představou jeho v kuchyni baví... a taky měl čím, než ho něco slušného Indra naučil, bylo to pro něj mnohem těžší, než pro amatéra orientace v jeho mzdách a složkách.

,,Rozhodně není, ale já mám v oblibě spíš italskou, když už musíme v rámci Evropy," odpověděl mu Indra s klidným úsměvem a u číšnice, co se jim znovu zastavila u stolu objednal také kávu a hru pro pět hráčů. Kofeinem ho očividně nakazil zase Itachi.

,,A kdybychom mluvili s rámci Asie, vím, co bych si dal já..." Sasuke přivřel oči a jen zlehka se otřel svými rty o bráškův krk.

,,Kdo ještě přijde?" Zeptal se náhle úplně mimo téma, když si všiml, že hra je nastavená pro pět lidí. Zatím tu seděli jen oni tři, to má přijít ještě někdo další?