Zamilovaný 31.

Sasuke si musí vypít pohár hořkosti až do dna, ale nebýt toho, nepřišel by na jednu zásadní věc...

---

Itachi se odtáhl a já cítil, jak se mi ke stěnám střeva lepí jeho semeno. Vzápětí se za mnou ozval zvuk zipu a dopínajícího se pásku. Polekaně jsem se za sebe otočil.

"Ty… ty se mnou nejdeš spát?" Pochybuju, že chce spát v oblečení.

"Ne. Musím si ještě něco venku zařídit, přijdu asi za hodinu… a budu spát na gauči." Nehledě na to, jako moc mě při sexu rozpálil, mnou teď otřásl chlad.

"Itachi, prosímtě…" I přes značné aktuální indispozice jsem se postavil na nohy, abych ho zastavil.

"Chceš, abych spal s tebou v posteli?" Zeptal se mě, jako kdyby snad o odpovědi pochyboval.

"Ano!" Vyhrkl jsem. "Zůstaň tady se mnou, prosím."

"Dobře, v tom případě…" Pozvolna přešel ke stolku vedle postele a z šuplíku vytáhl cosi kovového. Pouta…?

Pak mě popadl za jednu ruku, sevřel mi v kovovém kroužku jedno zápěstí a z druhé strany ho přidělal k čelu postele.

"To si děláš srandu, že jo?!" Vykřikl jsem trochu pohoršeně. "Takhle se nevyspim!" Nedokážu se ani položit, maximálně tak posadit.

"Ty taky nejdeš spát. Musím pryč, až se vrátím, půjdeme spát společně. Nebo chceš radši spát sám?" Jak dlouho a jak moc mě chce ještě trestat…?

"Ne, to nechci…" hlesl jsem. On jen neznatelně přikývl, potom odešel, jako kdyby mu na mě už doopravdy nezáleželo.

Nechal mě tam. Připoutaného jako nějaké zvíře. Hanba mě překvapivě zajímala až jako poslední. Přál jsem si už jenom jedno - aby mě Itachi dál netrestal a zase se snažil dělat ústupky, abych mu dovolil mě ojet. Tenhle Itachi se mi nelíbí. I když jsem si ho stvořil sám.

I tak jsem ani teď nelitoval toho, že jsem mu to řekl. Kdyby na to jednou přišel, mělo by to horší následky. Přiznání a upřímná lítost sice očividně taky nic neznamenají, ale pořád můžu mít aspoň čisté svědomí. Čisté svědomí… jako kdyby mi na něm někdy doopravdy záleželo.

Itachi se namísto za hodinu vrátil skoro až za dvě hodiny. Věděl jsem to naprosto přesně díky dobrému výhledu na čas na budíku. Nic neřekl, jen mě osvobodil z pout, pak přešel ke skříni, nejspíš se chystal převléknout do něčeho na spaní.

"Neseď tu tak a běž si vyčistit zuby," poručil mi jako malému dítěti. Přesto jsem mu neodporoval a šel hned do koupelny. Prvních pár kroků mi dalo docela zabrat vzhledem k ztuhlosti všech mých kloubů. Ta poloha v poutech doopravdy nebyla nejpříjemnější. Ačkoliv o to asi šlo Itachimu především.

"Máš naruby košili," upozornil jsem ho při návratu do ložnice.

"To nevadí, stejně v ní nebudu spát," opáčil chladně, potom si ji skutečně sundal. A mně došlo, že v téhle košili odcházel z bytu. To ji ještě naruby neměl.

"Itachi…" zašeptal jsem a několik sekund na něj v šoku hleděl, než jsem se pomalu sesunul na zem. Kam sakra mohl jít, když si tam musel sundat košili?!

Skoro jsem ani nedýchal, jak mě začaly pálit oči. Opatrně jsem vztáhl prsty ke svým tvářím. Na jednom z nich zůstala drobná kapička. Co to proboha…?!

To je přeci… pláč. Ale já nepláču… Já nikdy nepláču… Oběma dlaněmi jsem si zakryl oči, jen aby to přestalo… Já nechci!

"Ale notak," zaslechl jsem Itachiho káravý hlas tak nějak z dálky. Chvíli na to jsem kolem svého těla ucítil hřejivý dotek. "Ukaž…" odtáhl mi obě dvě ruce od tváře. "Jsou suchý," konstatoval už o něco měkčím hlasem. Jen jsem očima párkrát zamrkal, abych se sám přesvědčil. Žádné vlhko, jenom to nesnesitelné pálivé cosi… "Uložíme tě, hm?" Zvedl mě do náruče, jako kdyby snad nevážil gram. Pak mě položil do postele, taky se za ten večer poprvé natáhl k mým rtům. Já ale cukl.

"Nejdřív si vyčisti zuby," zašeptal jsem roztřeseným hlasem.

"Čistil jsem si je ještě než si přišel," odbyl mě a jen přese mě přetáhl peřinu.

"Tak si je vyčisti znova," odsekl jsem mu. "Oba víme proč… já musel taky," připomněl jsem mu.

"Jo, protože jsi vylizoval držku svýmu bratránkovi, já si jen jel pročistit hlavu a otočit košili naruby." Co-cože…?

"To mi chceš tvrdit, žes' tvrdnul někde dvě hodiny, jenom abys mě naštval?"

"Ne, tvrdnul jsem dvě hodiny na vyhlídce jen proto, abys věděl, jak mi bylo, když jsi mi to řekl. Tak co - bolí?" Ten hajzl…

Vyšvihl jsem se do sedu a bezhlavě zaútočil na jeho rty. Bylo mi srdečně jedno, jestli mě od sebe odstrčí nebo i seřve. Bolí to, tak hrozně moc to bolí…

On neudělal ani jedno z toho, jenom mi obtočil ruce kolem pasu, naklonil hlavu do strany a začal mi na polibek odpovídat. Nijak nejistě nebo zdrženlivě, plenil mi ústa se stejnou vervou, jako si mě předtím bral. V tom polibku jsem ale cítil něco, co při sexu ne… odpuštění.

Jakmile se ode mě odtáhl, vklouzl ke mně pod peřinu, hned na to si mě stáhl do náruče jako svého nejmilejšího plyšáka. Já se jen opřel čelem mezi jeho klíčními kostmi a jednou rukou si ho držel u sebe.

"Mi… miluju tě," zašeptal jsem mu do kůže téměř neslyšeně.

"Cože?" Itachi si mě za bradu vytáhl do úrovně svých očí. "Zopakuj to," dožadoval se netrpělivě.

"Že tě miluju," tentokrát jsem to řekl dostatečně nahlas, tak aby to slyšel. Po tom, co se stalo se Shisuem, jsem si uvědomil, že bych nesnesl, kdybych o něj přišel. Je mi fuk, jak si kdo představuje lásku, vím, že to, co k Itachimu cítím, láska je.

"Musel jsi mě skoro podvíst, abys na to přišel?" Ušklíbl se, ale rukou mě začal hladit po zádech.

"Jinak bych si neuvědomil, jak moc jsem s tebou rád."

Itachi se konečně zase usmíval, i když já za tím pohledem pořád viděl ten střípek bolesti. Políbil jsem jiného muže, v tu chvíli jsem to zkrátka udělat chtěl, takže mu nemůžu nabídnout nic víc než lásku s jednou ošklivou šmouhou. Musím se teď hodně snažit, abych ji dostal dolů.

Itachi se ke mně sice chová jako vlk k čerstvé kosti, a to doslova, ale nikdy se mě nepokusil vyměnit za nějakou lepší a větší. To já citelně chyboval. Nechal jsem se ovládnout atmosférou a zapomněl, že někde v tom samém městě, jenom v jiné čtvrti, sedí člověk, který mi věří. Zatímco já ho zrazuju.

Nespal jsem zrovna nejlíp, pořád mě budily absurdní sny. Itachi asi taky nespal úplně dobře, protože kdykoliv jsem se začal převalovat, otevřel krátce na to oči.

Po tom, co jsem se ráno vzbudil, už vedle mě neležel. Z kuchyně se ozýval hluk, tak předpokládám, že dělá snídani. Ani mě nenapadlo se převléknout, moje první kroky vedly hned za ním.

"Dobrý ráno," zazněl do šramocení s nádobím můj poněkud rozpačitý hlas. Po ránu každá situace vypadá jinak než večer.

"Dobrý, dáš si zapečenýho lososa s fazolovou pastou?" Mluvil docela klidně, spíš mi vadil obsah těch slov.

"Nesnáším fazole." Nevím, jestli jsem mu to už někdy neříkal. Pokud ano, tak se přímo nabízí možnost, že to jídlo udělal schválně.

"Aha, to je škoda, je to moc dobrý. Chceš udělat něco jinýho?"

"Ne, nemám teď ani hlad." Pořád se mi z té včerejší události svíral žaludek. "Chceš dneska něco podniknout nebo ti nemám překážet?" Přeci jen jsme se na společném víkendu nedomlouvali.

"Musím teď do kanceláře, ale večer se ti můžu věnovat." Choval se, jako kdyby se včera večer nic nestalo, až mě to trochu děsilo. Vztek nepřejde tak rychle a nedůvěra dokáže zakořenit kolikrát i bez podnětu.

"Zlobíš se pořád?" Nechci kolem toho jen našlapovat, ticho nikdy nic nevyřešilo, akorát prohloubí stávající pocity.

"Já nevím… už o tom nemluv." Takže se zlobí.

"Dobře, promiň… půjdu se převlíknout a zabavit se ven, večer se stavím, ale kdybys chtěl být sám, tak mi dej vědět." Asi bych se teď měl víc snažit, jenže na druhou stranu se mu ani nevnucovat.

"Nejdeš se zabavit s ním, že ne?" To se fakt musí ptát?!

"Samozřejmě, že ne! To… to jsem ti řekl včera, jsem myslel vážně a taky se podle toho budu chovat." Shisuie chci teď vidět ze všech lidí nejméně. Nedovolím, aby kdokoliv zničil nebo cokoliv zničilo náš vztah s Itachim.

"Dobře. Dáš si aspoň čaj? Vypadáš dehydratovaně." Až když to řekl, uvědomil jsem si sucho v krku a popraskané rty. Zatracená vodka, alkohol doopravdy nikdy nepřinese nic dobrého.

"Jen vodu." Čaj by trval zbytečně dlouho, měl bych teď radši jít. Se Shisuem sice mluvit nechci, ale musím se s ním domluvit na tom, co řekneme Madarovi. Při troše štěstí ještě neví, kde jsem tuhle noc doopravdy strávil.

"Máš nějak naspěch," poznamenal Itachi, když mi podával sklenku s vodou, to už jsem na sobě měl i oblečení.

"Nechci tě obtěžovat, večer se uvidíme, když budeš chtít," natáhl jsem se k němu a ze strany ho políbil na krk. Rty mi připadaly pořád vzhledem ke včerejšku trochu nevhodné, nehledě na ten polibek večer.

"Dobře, budu chtít." Ani se neohradil proti místu toho polibku. Tohle budu asi napravovat ještě hodně dlouho.

Nazul jsem si boty i kabát a s tichým klapnutím dveří opustil jeho byt. Ke kolejím už odsud trefím s přehledem. Snad jel Naruto na víkend domů, určitě by ze mě tahal rozumy, kdyby mě viděl přicházet.

Autobusem se mnou jeli jen dva lidé, o víkendu tahle trasa nebývá zrovna vytížená, to jen během školy si člověk pomalu ani nesedne.

Opřel jsem se ze strany o skleněnou výplň a snažil se na to nemyslet. Nic víc než dokazovat Itachimu svoje city teď asi nemůžu. Aspoň něčemu to pomohlo - konečně vím, jak na tom s Itachim jsem. Ačkoliv… možná si lásku k němu jen namlouvám, protože se bojím, že o něj přijdu. To se přímo nabízí otázka - proč se bojím, že o něj přijdu? Kdybych ho nemiloval, tak mě to zase tolik nežere. Našel bych si za něj rychle náhradu, místo toho, abych se trápil špatným svědomím.

S černými myšlenkami jsem zamířil od zastávky přímo ke kolejím s mobilem u ucha. Musím zavolat Shisuiovi dřív, než tam vejdu, kdyby byl Naruto náhodou tady.

"Sasuke?" On moje číslo nemá, pokud vím, tak jak poznal, že jsem to já?

"Jo. Ahoj… volám kvůli Madarovi. Co mu řekneme?" Oficiálně bych měl být ještě stále u Shisuie.

"Jsi stále u mě a učíš se na zkoušky…?"

"Jo to by asi šlo. Tak se měj." Nehodlám ten hovor zbytečně prodlužovat, když nemusím.

"Počkej, Sasuke! …Jak to včera dopadlo?"

"Asi dobře, nechci to rozebírat," odbyl jsem ho a hovor ukončil. Na otázky ze slušnosti nemám náladu. On z toho vyšel víceméně dobře, protože já stál v roli iniciátora a sám se k tomu všemu Itachimu naprášil. Se Shisuem už to nemá co dělat.

Aby toho nebylo náhodou málo, tak Naruto skutečně na koleji zůstal.

"Proč nejseš doma?" Zeptal jsem se dřív, než to stihl udělat on.

"Táta teď dělá i víkendy a máma musela za babičkou, takže mám bejt sám doma nebo tady?" To zní docela rozumně. "A co ty?" No, moje odpověď už tak rozumně znít nebude.

"Strejda je taky v práci, tak jsem byl včera s bratránkem… bydlí tady. Ale dneska musel taky do práce," odpověděl jsem, jak nejpřirozeněji to jen šlo.

"Vypadáš vychlastaně." Jako kdybych to bez něj nevěděl.

"Bratránek je docela alkoholik." A pokusil se vypěstovat alkoholika i ze mě. Jsem si skoro jistý, že kdyby mi do toho čaje nenalil vodku, tak tak impulzivně nejednám. Každopádně se to už nikdy nedozvím. Doufám. Musím na Vánoce vymyslet důvod, proč se nechci vidět se Shisuem. Nebo s ním aspoň nezůstávat doma sám. Ačkoliv… to já vyjel po něm, takže pokud se něčeho bojím, tak jen sebe. Měl bych se k tomu postavit čelem. Itachiho miluju a vím, že ho nepodvedu, se Shisuem se tak klidně vidět můžu. On nic určitě podněcovat nebude. Až na ten pokus mě opít se ničeho nedopustil. To já… já všechno způsobil. Navíc mě určitě neopil kvůli tomu, abych se choval tak povolně. Od začátku mě jen nechutně provokoval, takhle se zájem o druhou osobu neprojevuje. Rozhodně ne milostný zájem. K tomu všemu ještě incestní zájem, to mi k muži zákona úplně nesedí.

"A nechceš dneska někam zajít? Už mám hotový i všechny věci do školy a docela se tu nudim." Podniknout něco s Narutem? To zní skoro jako bojový úkol. A bojových úkolů mám já ažaž.

"Ne, večer jdu za Itachim, zabav se beze mě. Slyšel jsem, že Gaara taky nejel na víkend domů," popíchnul jsem ho trochu. Nevím, kam Gaara jel nebo jel, ale při jeho zmínce obvykle Naruto sklapne.

"Seš blbej… od doby, co s ním mluvil pan Uchiha, se mi vyhejbá… myslím, že ho musel ohnout, nenapadá mě žádnej jinej důvod, proč mu tak sklaplo." Haha, Itachi ohne tak maximálně mě, on by mě nikdy nepodvedl. Kdyby ano, tak kvůli Shisuovi tak nenávidí.

"O co se snažíš? Vím, že by to Itachi neudělal."

"Nevím, ale je to divný…" Výjimečně s ním souhlasím, možná bych se na to Itachiho mohl zůstat.

Jen jsem na něj pomyslel, rozezněl se mi v kapse mobil. SMS zpráva. Od Itachiho. /Mam vecer poradu a do nedele musím vymyslet zaklad obhajoby. Tak se asi uvidíme az pristi tyden, dam ti vedet./ Žádná omluva ani poznámka, abych nechodil za Shisuem. Tak ledovou zprávu jsem od něj dlouho nedostal, dost možná nikdy nedostal.

"Stalo se něco…?" No vida, asi už se mi to zoufalství začíná projevovat i v tváři.

"Ne… jen mi padly plány na večer," neubránil jsem se povzdechu a svezl se na svou postel. Neskutečně moc jsem to všechno podělal.

"Ty ho máš asi hodně rád, co?" Jo. Víc než jsem si původně myslel.

"Ne, a proto s ním chodím."

"Seš podrážděnej víc než normálně. Se uvidíte jindy, nemusíš bejt hned tak nabroušenej." Pitomec, nic neví a stejně mudruje.

"Víš prd, Naruto, tak se laskavě starej o sebe," odbyl jsem ho s lehkostí a na chvíli si zavřel oči.

"Stejně je divný, jak se k tobě chová… na mně je tak hodnej, na rozdíl od tebe mu ani nevadilo se mnou mluvit o tom, jak mě teď holky moc netáhnou… Fakt to nechápu, máte divnej vztah." Ten parchant se mu s tím svěřil?! Tak proto…!

"To musíš furt fňukat?! Itachi není tvůj psycholog ani kámoš, tak si z něj nedělej vrbu! Vůbec ho takovýma blbostma nekrm!"

"Co je? Proč tak vyjíždíš? Neboj, já ti ho nesbalim a nemůžu za to, že na tebe nemá dneska čas. Chováš se fakt divně." Blbec. Kdyby věděl, co o něm Itachi řekl, tak takhle nemluví. Dost možná mě chtěl jen naštvat, ale i tak mi nasadil brouka do hlavy.

"Víš, co? Radši se běž za nim vybrečet a dej mi pokoj." Otočil jsem se čelem ke zdi a zahrabal se pod peřinu, aniž by se převlékal do čistého. Musím se z toho vyspat, pak vymyslím, co dál. Čím dřív to s Itachim urovnám, tím spíš zachráním náš vztah.

Spánek mi zřejmě někdo nahoře dneska nepřál, pár minut na to se za mnou prohnula matrace mojí postele. Jenom jsem se z jedné třetiny otočil, abych se přesvědčil o Narutově vlezlosti.

"Vypadni," prskl jsem na něj.

"Nestalo se něco? Seš protivnej i normálně, ale dneska víc než jindy." Nechápu, proč si dělá psychologa z Itachiho, hravě by si dokázal udělat sezení sám sobě.

"Už nikdy přede mnou o Itachim nemluv a budeme v klidu. Teď vypadni." Musel jsem mu něco říct, jinak by mi nedal pokoj.

"Takže to má s ním co dělat. Pohádali jste se?" Horší jak drbny na náměstí.

"Nic ti do toho není, a i kdyby bylo, nemám chuť o tom mluvit." Určitě se mu tu svěřím s incestem, už tak toho ví víc než dost. Další informace až k Vánocům.

"To bude dobrý, Sasuke…" ucítil jsem jeho ruku, jak mě hladí po rameni. A v ten moment mi to docvaklo.

"Navedl tě! Že jo? Řekl ti, ať mě zkusíš svíst! To proto dneska nemůže, jen si mě zkouší… Takže… takže mu můžeš říct, že jsem tě odbyl. Nechci s tebou nic mít, s nikým jiným, chápeš?" Naruto se choval vlezle vždycky, ale to gesto bylo moc i na něj.

"Nevím, o čem tu mluvíš… O nic takovýho mě nepožádal. Tak o to tu jde? Bojíš se, že zkouší tvoji věrnost?" Tak to mu nežeru, určitě to jen hraje.

"Nedělej ze mě blbýho. Všechno to do sebe zapadá. On má důvod, proč mě zkoušet a ty ho tak žereš, že pro něj uděláš cokoliv. Klidně si můžeme hrát, že jsem na to nepřišel, ale řekneš mu, že jsem tě hned od sebe odstrčil, jasný?" Poslat na mě vlastního spolubydlícího - to hraničí až se šíleností. Taky to k Itachimu perfektně sedí. Přesně tak se on chová, umí dobře manipulovat se svým okolím a využívat ho ve svůj prospěch.

"Jako říct mu to můžu, ale nevim, proč by po mně měl chtít takovou sviňárnu. A ještě víc mě udivuje, že bys mu to toleroval. Seš tak trochu jak posedlej, možná by sis měl psychologa najít ty nebo spíš psychiatra." To snad nemyslí vážně?? Snaží se ze mě udělat blázna, jen aby neshodil Itachiho. Ten parchant nikdy doopravdy nechtěl být můj kamarád. Jen se nechal ovládnout svým idolem. Asi mu to nemůžu vyčítat, mě nakonec Itachi taky úplně pohltil.

"Prostě vypadni, Naruto," hodil jsem pohledem pryč z mojí postele.

"Sasuke, přísahám, že tohle nemá s panem Uchihou co dělat. Sice mě doučuje a je na mě hodnej, ale tohle bych svýmu kamarádovi nikdy neudělal a mrzí mě, že mi nevěříš. Možná by sis měl od něj na chvíli odpočinout, začínáš bejt paranoidní." Sice se konečně zvedl z mojí postele, ale mně se moc neulevilo. Tak dobře to do sebe zapadalo, že mě ani nenapadlo o tom pochybovat. Až do tohohle momentu. Naruto vypadal tak lítostivě, jako kdyby mě měl za naprostého chudáčka. Nepřipadá mi jako až tak dobrý herec a hlavně ne jako dobrý lhář.

"Dobře, promiň, jsem jen přetaženej." Student může všechno svádět na únavu třeba do aleluja. I kdybych se náhodou v té teorii nakonec nepletl, tak to nevadí. Itachiho zkouškou jsem prošel. Pokud ji na mě skutečně připravil.

"To nejseš, něco se stalo a ty mi nevěříš."

"Nevěřím a nikdy jsem netvrdil opak." Nejsem povinen mu věřit nebo se mu snad svěřovat. Společný pokoj nám zařídila fakulta, ne naše letité přátelství. Nevěřím ani Kimimarovi, nevím, proč bych měl Narutovi. Tím spíš, když se schází s Itachim. Kdoví, co mu ten můj psychopat už všechno nakecal. S Itachim si pořád nedůvěřujeme, takže tím pádem nemůžu věřit ani Narutovi. Stojí zkrátka mezi námi, a dokud si to nevyjasním s Itachim, nepůjde to s Narutem.

"Hele, jestli jsme se s panem Uchihou proti tobě spikli, tak už stejně dávno všechno vim, a pokud ne, tak jsem tvůj přítel a můžeš se mi svěřit. Uznej - za předpokladu, že mě pan Uchiha nedonutil se s tebou kamarádit, nemám žádnej jinej důvod se s tebou kamarádit než, že prostě chci." No páni. Kde se naučil tak dobře uvažovat? V tom musí mít prsty Itachi. Dřív by mi takhle neargumentoval. Nevím, co za metodu na něj Itachi použil, ale chci to taky zkusit. Jestli udělá génia z Naruta, tak ze mě by mohl být vzhledem k mému potenciálu minimálně další Itachi.

"Já se nesvěřuju ani přátelům," opáčil jsem. Až zase tak dobrý není. I když pochvalu si bezesporu zaslouží. "Ale dobrej pokus," přiznal jsem mu bod.

"Když mi to řekneš, tak ti povím, co mi o tobě pan Uchiha doopravdy řekl." Já to věděl! Mluvili spolu o mně. Nebo se to ze mě Naruto snaží jen triky vymámit.

"Jak ti můžu věřit?"

"Nemůžeš, ale pokud je to pravda, tak se to už nikdy nedozvíš, on ti to určitě neřekne." Hajzlík. Naučil se vcelku obstoje vydírat. To má stoprocentně taky od Itachiho. Poznávám ten styl.

"Líbal jsem se s jiným klukem a měl černý svědomí, tak jsem se Itachimu přiznal… je to teď kvůli tomu mezi náma trochu vyhrocený." Tu část o incestu už vědět nemusí. Pokud ji ovšem nezná od Itachiho.

"Proč ses líbal s někým jiným? Myslel jsem, že seš docela do pana Uchihy zamilovanej," řekl to dost překvapeně, dokonce mu i vylítlo obočí. Ne, tak dobrého herce z něj Itachi udělat nemohl.

"Byl jsem opilej a byla to jen malá pusa… ale Itachi byl docela naštvanej, když jsem mu to řekl. Proto jsem tě tak podezíral. Takže teď ty - co o mně říkal?" Ten obchod se mi začínal docela zamlouvat. Protože Naruto nevypadá, že by lhal. Takže mi teď s velikou pravděpodobností prozradí něco, co o mně Itachi skutečně řekl.

"Počkej, počkej… ty ses opil s bratránkem, ne? To ses jako líbal s ním?" Ten zmetek se lepší mílovými kroky. Nebo se jen až moc soustředí na všechny detaily, co říkám.

"Radši bych to nerozebíral… skoro se neznáme, takže mi to ani nepřipadalo incestní a… prostě to nerozebírej." Nemělo smysl zapírat, když už toho ví tolik. Navíc po tom, co si to tak hezky vydedukoval. Dva nula pro něj. "Tak co říkal?"

"Říkal, že… seš v jádru hodnej kluk, i když se v sobě snažíš všechny pocity dusit, tak se nakonec zachováš správně. A moje bezelstnost a bezprostřednost by ti mohla pomoct si to uvědomit. Usmíval se u toho, jako kdyby mu záleželo jenom na tobě… Řekl jsem mu, že se s tebou snažím skamarádit, a že to i přes tvůj nezájem budu zkoušet dál. To bylo poprvé a naposled, co jsme o tobě mluvili. Rozhodně mě proti tobě nikdy nenaváděl. Proto mi připadalo divný, jak agresivně se k tobě chová, když jinak o tobě mluví tak něžně." To si o mně Itachi vážně myslí? Proč mi to nikdy neřekl? Proč po mně chtěl, abych se postaral o Naruta a Naruto o mně? O co se snaží?

"Tohle ti fakt řekl?" Nemusel jsem se ptát, vím, že ano, když mi sám řekl něco podobného.

"Jo… má tě rád." Já vím. Kdyby neměl, tak mně odkopne dost možná už po našich prvních neshodách.

"Řekl mi něco podobnýho… chtěl, abych na tebe dohlídnul. Myslel jsem, že kvůli Gaarovi, ale asi tím sledoval něco hlubšího." Jen nevím, co přesně. Nevím, proč by chtěl, abychom se s Narutem přátelili. Já si přeci kamarády dokážu najít sám, pokud o ně budu stát. Bohatě mi stačí Kimimaro, jenom ten mi dává zabrat víc než samotná škola. Nemám zájem se otravovat s někým dalším. Nevadil by mi kamarád podobný mně, jenže někdo jako já neexistuje. A jestli existuje, jmenuje se Madara.

Tak jak myslíte, že to bude se Sasukem dál? Dokáže najít působ, jak svůj vztah s Itachim vrátit na starou kolej nebo je tohle jedno malé pochybení rozdělí?