Zamilovaný 30.

Sasuke má výčitky...

---

Můj mozek úplně zaostával za mými tělesnými reakcemi, všechny moje kroky mi docházely se značným zpožděním. Až když se Shisui konečky prstů dotkl mého krku, uvědomil jsem si, že se líbáme. Právě se líbám se svým bratrancem, ne s mým sadistickým žárlivým přítelem, ale s vlastním bratrancem…!

Ještě než jsem ho od sebe ale stihl odstrčit já, udělal to on sám.

"Promiň, Sasuke, tohle já nemůžu," slyšel jsem, jak se na konci věty zhluboka nadechl.

Já ani nemohl dech popadnout. Prudce jsem se zvedl od stolu a zíral na něj jako na zjevení. Tohle se nemělo stát… jak se teď mám podívat na Itachiho?! Kdykoliv s ním teď budu, vzpomenu si na to, co se tu stalo. Co když to na mně pozná a rozejde se se mnou? Jak ho pak budu moct vídat ve škole a předstírat, že se nikdy nic nestalo? Co když se rozhodne Shisuiho najít a osobně si to s ním vyřídit?

"Sasuke, klid… byla to jen tíha okamžiku," cítil jsem, jak mi Shisui pokládá ruku na rameno. I dotek kobry by mi byl v tu chvíli milejší.

"Mlč… prosímtě mlč," odstrčil jsem ho od sebe a konečně se pořádně nadechl. "Při výslechu bys taky neuznal, kdyby ti chlápek řekl, že manželku zabil pod tíhou okamžiku," zavrčel jsem na něj, jako kdyby to snad byla jeho chyba. To já po něm přeci vyjel a to on mě od sebe odstrčil. Co teď jen řeknu Itachimu…?

"Uklidni se, Sasuke, tohle je něco jinýho. Nikdo se to nedozví, zůstane to jen mezi námi." Jako kdyby mi nejvíc zaleželo na tomhle! Mně už je fuk Madara, ale co Itachi…? Já se na něj nedokážu dívat, jako kdyby se nic nestalo.

"Mně je u prdele, kdo se to dozví! Já někoho mám, chápeš?!" Vůbec jsem nedokázal myslet. Já ho skoro podvedl… tak vehementně jsem se bránil tomu jeho značkování a teď jsem mu jen potvrdil, že měl důvod myslet na moji případnou nevěru. Tohle já nezvládnu…

"Tu právničku? Mám si s ní promluvit, abys měl klidnější svědomí?" Ochota sama, měl bych mu možná udělit metál.

"Žádná právnička není, nebo si to nepochopil, ty detektive?" Zasyčel jsem na něj podrážděně. To to fakt z toho přeřeknutí nepoznal?!

"Ale pochopil, jen se ujišťuju, můžu mu to vysvětlit, pokud o to budeš stát." No jasně, určitě před Itachiho přivedu svého bratrance, aby mu vysvětlil, že jsem po něm vyjel jen pod tíhou okamžiku. To rozhodně zabere.

"Jo? A co mu jako chceš říct? Žes' mě opil a já po tobě vyjel, ale o nic nešlo, protože bratranci po sobě vyjížděj pod vlivem alkoholu neustále?" Zeptal jsem se poněkud jízlivě, přestože jsem za celou tu situaci mohl především já.

"Hlavně se už uklidni, hysterie ti teď opravdu nepomůže. Řekl bych mu, že jsem tě opil, a pak ti vyprávěl tu historku… jestli je rozumnej, tak to pochopí," snažil se mě ubezpečit, jako kdyby snad Itachiho znal.

"Není rozumnej, to ani náhodou. Myslíš, že někdo rozumej by si mě takhle značkoval, jenom aby mu na mě nikdo nesahal?!" Poukázal jsem na svůj krk. "Ty ani nevíš, jakej je! Jak žárlí… a hlavně pozná, že se něco stalo, i kdybych se to snažil sebevíc skrýt, tak on to pozná." Obvykle svědomí postrádám, ale u Itachiho jsem doopravdy cítil jeho solidní váhu a částečně i strach z jeho schopnosti číst lidem myšlenky. Tohle před ním neschovám ani s nadpřirozenými schopnostmi, ale já vím, co musím udělat…

"Umím jednat s lidmi, Sasuke, mám na to školu, tak mi zkus trochu věřit. Byla to i moje chyba, kdybys nepil alkohol, tak se to nestane." Hotová Matka Tereza, nechce na sebe vzít náhodou ještě vinu za tsunami nebo zemětřesení?

"Nepotřebuju tvoje obětování. Teď mi můžeš pomoct jen tak, že mě za ním odvezeš, promluvím si s ním sám." Čím dřív tím líp, nemůžu u Shisuie zůstat přes noc, po tom všem ne. Chci se Itachimu omluvit hned teď, aby věděl, jak moc mě to mrzí.

"Vážně chceš o půlnoci jet za svým přítelem, aby ses mu zpovídal z jednoho polibku?" Díval se na mě jako na blázna, jenže on Itachiho nezná a nezná ani mě.

"Jo, nic jinýho nechci." Musím ho vidět hned teď.

"Fajn, jdi se obout, jen si vezmu klíčky." Uf, nedokážu si představit, jak bych se teď o půlnoci dostal přes celé město až k Itachimu, asi bych od Shisuie ani netrefil.

Boty jsem měl na sobě během vteřiny, stejně tak i kabát, ten jsem si nechal rozepnutý, Shisui v autě topí ještě víc než Madara nebo Itachi.

M na sobě jen od pohledu teplý svetr, když vešel do chodby i s klíčky v ruce. Hlavně, ať se mnou nechce jít za Itachim, vůbec si neumím představit, jak ten můj žárlivec bude reagovat.

Líbal jsem vlastního bratrance, jestli neskončím v pekle za sex s mužem a za nevěru s mužem, tak za incest určitě.

"Kde bydlí?"

"Nevím přesně, jak se to tam jmenuje, ale od univerzity tě budu navigovat." Taky jsem se pro všechny případy mohl zeptat na ulici a popisné číslo. Nevědět adresu vlastního přítele jen dokazuje, jak špatný partner jsem.

K univerzitě jsme dojeli asi za dvacet minut, takhle pozdě v noci už tolik aut městem nejelo. Většina se chodí opíjet a radši jezdí domů hromadně taxíkem nebo jdou pěšky, než riskovat řidičský průkaz.

Od univerzity k Itachimu už to bylo jen deset minut, tam se na mě Shisui tázavě podíval, jako kdyby snad čekal, že mu řeknu něco jiného mimo "ahoj" nebo spíš "sbohem".

"Tak se drž a pro všechny případy - tady je moje číslo," podal mi svoji pracovní vizitku. "Neboj se zavolat, ať by šlo o cokoliv, dobře?"

"Dobře… díky." Asi bych se měl víc zlobit na sebe než na něj, ten alkohol to moje chování sice jen podpořil, ale Itachi by se určitě neopil, a pak nevyjel po vlastním bratranci. Zkazil jsem to a nemůžu to ničím omluvit.

"Měj se, Sasuke," hlesl, pak otočil auto a jel stejnou rychlostí zase zpět. Zajímalo by mě, jak se teď bude usínat jemu.

Nezvonil jsem na Itachiho, odemkl jsem si klíči, které mi nedávno s takovou důvěrou věnoval, snad je nebude chtít zpět po tom, co mu řeknu.

Vyjel jsem si výtahem do příslušného patra a odemkl si i dveře od bytu. Čekal jsem ticho, možná jen občasné klovnutí do klece, ale z obýváku do chodby pronikalo syté žluté světlo v doprovodu dvou hlasů. Itachi má návštěvu?

Potichu jsem se přikradl ke dveřím do obývacího pokoje a opatrně nahlédl dovnitř.

Na pohovce seděl nad hrnkem kávy Itachi, po jeho levici v křesle kluk s až nepřirozeně rudými vlasy. Smál se něčemu, co právě řekl Itachi, slovům přesně nebylo rozumět, i tak to ale vypadalo, že se víc než dobře baví.

Já blbec se cítím provinile, zatímco on si tu nabaluje další kluky? Pamatuju si, jak mi ta holka odvedle vyprávěla o Itachiho podivných návštěvách, rozhodně se v těch jejích vyprávěních objevil i kluk s rudými vlasy. Kamarády ani kolegy si člověk nezve o půlnoci, takže půjde o něco vážnějšího. Určitě mu nezavolal kamarád, že má problém a jen on mu ho může pomoci, to by se tak náramně dobře nebavili.

"Ahoj…" rozhodl jsem se dát o sobě vědět. Oba dva se v tu ránu otočili ke dveřím jako dva staří vyděšení psi.

"Sasuke…? Co tady tak pozdě děláš, děje se něco?" Itachi se hned zvedl z pohovky a šel ke mně.

"Jen jsem s tebou chtěl mluvit, ale vidím, že jdu nevhod," vrhl jsem nevraživým pohledem po tom chlápkovi v křesle. "Použij aspoň kondom, nechci se pak nakazit," dodal jsem rozladěně. Nemůžu uvěřit, že já se kvůli němu tak užíral, zatímco on si tu nepokrytě užívá!

"Cože?" Obočí mu nevyletělo div ne do půlky čela, zatímco zpoza jeho zad se ozval pobavený smích. Ten chlap se zvednul z křesla a zamířil k nám.

"Neboj se, maličkej, já ti ho neberu, mě teď zajímá jen Deidara. Už ses s ním setkal, nemám pravdu?" Proč na mě teď vytahuje Deidaru? To s ním jako šuká, nebo o co mu jde?

"Jo, a co jako? Itachi se s ním nestýká, tak co tady děláš?" Opět reagoval tím protivným smíchem.

"Je roztomilej, Itachi. Skoro mám chuť mu koupit lízátko a posadit ho do boudy." On si snad ze mě utahuje…?

"Neprovokuj ho," vkročil mezi nás Itachi dřív, než jsem stihl zareagovat, a že by to nebyla slušná reakce. "Nestýkám se s Deidarou, neboj. Deidara je ale větší egoista než já a nelíbí se mu, jak jsem s ním zametl, může ublížit mně i tobě a jedinej, kdo na něj platí, je Sasori, proto je teď tady." Panebože, opět jsem se choval jako idiot, tak po tomhle už mi Itachi jen tak neodpustí.

"V pohodě, Sasuke, měl bys bejt podezíravej, podezíravost podněcuje opatrnost," položil mi ten Sasori ruku na rameno a protáhl se kolem mě do chodby. "Půjdu, očividně si máte o čem promluvit. Jakmile najdu Deidaru, dám ti vědět a postarám se o něj," obrátil se ještě na Itachiho, pak během dvou minut opustil jeho byt. Určitě by zůstal déle, kdybych ho tak nevypudil, Itachi mi doopravdy nepoděkuje, až se dozví, proč jsem přišel…

"Tak co se stalo, Sasuke?" Itachi za Sasorim ještě zamkl a kývl hlavou směrem k obýváku.

S tichým povzdechem jsem si nejdřív sundal kabát, pak boty a zaujal místo na pohovce vedle Itachiho.

"Předem chci, abys věděl, že mě to fakt moc mrzí a strašně moc toho lituju… a taky se omlouvám, že jsem sem tak vpadl a ztrapnil tě před… před tím Sasorim." Na začátek musí přijít omluva, musím se chovat maximálně kajícně, neodporovat a neobhajovat se. Jen zopakuju vzorec omluvy, co běžně používám u Madary.

"Dobře, Sasori o tobě ví, takže jsi mě neztrapnil. Pokračuj." Bezva, chce se hned dostat k jádru věci. Typický právník.

"Dneska jsem jel s Madarou na policejní stanici… pracuje tam můj bratranec a Madara s ním potřeboval mluvit, já ho zase chtěl poznat. Dlouho jsme se neviděli, byl jsem jen zvědavej…" Já to nedokážu doříct…

"Dobře, ale pořád nechápu, proč mi to říkáš." Kdyby jen tušil, už by se mnou určitě dávno vyrazil dveře.

"Shisui mě pěkně naštval, hrozně do mě rýpal, takže jsem nejdřív litoval, že jsem ho vůbec chtěl vidět… ale pak se mi omluvil a vzal mě do kina… Taky řekl Madarovi, že u něj budu spát… a pak mi nalil ten čaj a já fakt nechtěl, ale…" Už jsem se do toho začínal zamotávat, já mu to nechci říct, tohle nás definitivně rozdělí a já o něj nemůžu přijít. Ještě ne…

"Klid, Sasuke, jen se uklidni a mluv dál. Hlavně pomalu a srozumitelně, nechci tě přece kamenovat." Brzo chtít bude.

"Udělal prostě čaj, ale víceméně jen vyluhoval sítko ve vodce…"

"Já si říkal, proč to z tebe táhne jako z lihovaru," ušklíbl se, jako kdyby si myslel, že jde jen o nějaký můj opilecký výstupek, jenže já s tím šokem stihl hodně rychle vystřízlivět. "Tak mluv dál."

"Povídali jsme si a já se debilně podřekl, že spím i s kluky a on mi pak začal vyprávět svoje zážitky s klukama z vejšky… o tom, jak byl Silvestr, jak odbíjela půlnoc a on se líbal s klukem… pak začala odbíjet půlnoc i u nás a… a podívali jsme se na sebe, a pak… trvalo to jen pár vteřin! Hrozně jsem si to vyčítal a vyčítám a fakt mě to moc mrzí, už to nikdy neudělám, Itachi," přikradl jsem se k němu ještě o kousíček blíž a vzal do svých rukou jeho pravou dlaň. "Prosím tě, odpusť mi to," zašeptal jsem s pohledem upřeným do těch jeho ledových antracitů.

"Ty ses líbal se svým bratrancem?" Zeptal se, jako kdyby tomu nemohl nebo nechtěl věřit.

"Jo, ale byla to jen chvilka a já byl fakt opilej… vím, že mě to neomlouvá a taky mě to strašně moc mrzí," snažil jsem se to zachránit, jak nejlíp jsem v tu chvíli dokázal.

"A proč mi to vůbec říkáš? Nemusel jsem se to vůbec dozvědět." Cože, on snad chce, abych mu lhal?

"Nechci, aby mezi náma byly lži, asi už bych se ti nedokázal podívat do očí… pořád na tebe řvu kvůli těm značkám, ale teď jsem pochopil, že máš asi důvod mi je dělat."

Itachi mi na to nic neřekl, jen se vysmekl z mého sevření a postavil se na nohy, načež přešel k oknu s viditelně zamyšleným pohledem. Jen ať nemyslí na rozchod, bože, prosím jen to ne.

"Nedělal jsem ti je proto, že bych nevěřil tobě, já nevěřil druhým, Sasuke," otočil se na mě, přičemž se mi podíval hluboko a důrazně do očí.

"Mě to vážně mrzí, Itachi, nechci o tebe přijít. Udělám cokoliv, abych to napravil… prosím, dej mi šanci." Taky jsem se postavil na nohy, přišel k němu blíž a pevně ho objal. Jenže on mě od sebe téměř ihned odstrčil, jako kdyby se mě snad štítil.

"Tak něco navrhni," zase se na mě tak hloubavě zadíval a založil si ruce na prsou, abych ho asi nemohl znovu obejmout. "Navrhni něco, co uděláš jako omluvu." Takže mi dává šanci…?

"Cokoliv. Cokoliv si jen řekneš… můžeš se ke mně chovat, jak budeš chtít, vydržím to." Nevím, co za větší ústupek můžu udělat.

"Všiml sis, jak se Naruto od té události s Gaarou změnil? Je takovej zdrženlivej a nesmělej… dívá se po klukách. Vždycky jsem to chtěl dělat s někým takovým."

"Chceš po mně svolení, aby ses mohl vyspat s Narutem?" Vydechl jsem v šoku. To přece nemůže myslet vážně! Zase takového prohřešku jsem se přeci nedopustil!

"Soudě podle tvýho výrazu spíš nechci, viď? Nevadí… Je tvůj bratránek hezkej?" Co do toho zase tahá Shisue?

"Jo, asi jo. A proč?"

"Chci vědět, jestli jste v rodině všichni tak rajcovní. A jestli už má zkušenosti s muži, tím líp, mohli bychom si dnešní večer všichni tři moc hezky užít. Takže jestli chceš, abych ti odpustil, tak mu zavolej." On se doopravdy musel zbláznit. Tohle po mně přeci nemůže chtít! "Tak co je, Sasuke? Buď mu zavolej nebo jdi." On to myslí vážně…

"Itachi…" zašeptal jsem už na pokraji zhroucení, ale přesto vytáhl mobil z kapsy stejně jako vizitku, kterou mi Shisui dal, než odjel. Musím mu nějak naznačit, aby to odmítl. Nechci mít sex s vlastním bratrancem, nechci mít ani sex s nikým jiným než s Itachim.

"Nech toho…" přistoupil v poslední chvíli ke mně, sebral mi mobil z ruky a hodil ho na pohovku za námi. "Běž si lehnout, za chvilku přijdu." V ten moment mnou projela taková úleva, div jsem se tam nesesunul k zemi.

"Děkuju…" natáhl jsem se k němu a políbil ho na tvář. Nijak nezareagoval, jako kdyby jen čekal, až se odtáhnu. Radši jsem se k tomu už nevyjadřoval a šel nahoru do ložnice. Pořád jsem tam měl na jedné polovině postele připravené věci na spaní, takže jsem rovnou i převlékl. Sice jsem si chtěl dát ještě sprchu, ale chyběla mi k ní energie, ta postel vypadala mnohem lákavěji, tím spíš, když si ke mně za chvíli přijde lehnout Itachi.

Ten skutečně po asi dvaceti minutách přišel, měl na sobě pořád oblečení ze dne, nešel ani ke skříni, aby se mohl převléknout, zamířil rovnou ke mně do postele. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: "nemusel ses převlíkat, nejdem hned spát."

"A co chceš dělat?"

"Vážně to potřebuješ říct? Nebuď jako děcko, Sasuke." Samozřejmě, že mě ta možnost napadla, jen jsem nečekal, že se mnou bude chtít mít sex bezprostředně po tom, k čemu jsem se mu přiznal.

"Promiň…" opáčil jsem rezignovaně a přetáhl si triko přes hlavu.

Itachi to nijak nekomentoval, jen se nade mě naklonil, načež se svými rty otřel o moje ucho. "Natáhni se ke stolku a podej mi z šuplíku gel," zašeptal mi do něj. Bez protestů jsem splnil jeho příkaz. Jestli chce gel už teď, tak to asi bude hodně rychlý a tvrdý. "A teď se připrav do takového míry, jak uznáš za vhodné." Odtáhl se ode mě, potom si sedl na kraj postel, aniž by mě spouštěl z očí. Já zatím vstřebával jeho slova.

Mám se sám připravit? Před ním? To je trochu potupný.

"Jestli se stydíš, můžem přípravu vynechat." On se fakt rozhodl mě potrestat.

"Ne, to ne…" S jeho velikostí bez přípravy ani náhodou.

Neměl bych se stydět před vlastním přítelem, vlastně jsem se ani nestyděl zůstávat před ním nahý, i když on měl na sobě stále oblečení. Vadilo mi spíš to, co před ním musím jako nahý udělat. Zeptal bych se ho, jestli se může otočit - kdyby to něčemu bylo. Dřív by se mi jen vysmál, teď by se dost možná i zvedl a poslal mě pryč.

S výrazem nevole jsem si stáhl kalhoty, hodil je na zem vedle postele a položil se zpět na záda. Na dva prsty jsem si vymáčkl trochu gelu a zajel jimi pod stehnem ke svému zadku. Vhodnější polohu jsem si teda opravdu vybrat nemohl.

"Počkej," zadržel mě Itachi ještě dřív, než jsem stihl cokoliv udělat. Srdce mi při tom slově poskočilo malinkatou nadějí. "Tady," podal mi polštář, "dej si to pod sebe, půjde ti to líp." Moje nadšení zase rychle opadlo. Ten to už zpět nevezme.

S veškerým sebezapřením jsem vklouzl oběma prsty najednou dovnitř, nešlo to zrovna hladce, ale lepší než se tu půl hodiny připravovat jemu přímo na očích. Radši jsem se na něj ani nedíval, ještě bych se z něj stáhl.

Druhou rukou jsem se začal honit, jednak abych ho naštval, ale hlavně proto, abych se líp uvolnil. Vrážet všechnu soustředěnost do něčeho, co mě zrovna dvakrát nerajcuje, se mi nechtělo. Užil jsem si to jen poprvé, což se bohužel nedalo říct o tom kolotoči, co pak následoval.

Svoje tělo bych měl správně znát lépe než Itachi, vím, co přesně který dotek vyvolá, přesto se mi zdálo, že si mě Itachi dokázal připravit lépe i snadněji. Roztáhnout jsem se ještě dokázal, horší to bylo s hlubším pronikáním, stěny konečníku kladly větší odpor mým prstům, než tehdy těm Itachiho.

Zkusil jsem zrychlit tempo honění a trochu víc si to užívat, abych oblafnul vlastní tělo. Pokud si bude myslet, že to tak chci, podvolí se. Psychika má zřejmě velký vliv i na mě, ačkoliv mě většina mých známých má za kus ledovce.

Užuž se mi dařilo bříšky prstů zasáhnout i prostatu, když jsem ucítil, jak Itachi položil svoji dlaň přes hřbet mojí ruky, jejíž prsty jsem se právě snažil uvolnit.

"Neboj se toho tolik…" Sevřel mě v zápěstí a silou donutil proniknout o něco hlouběji. Bolelo to, ale slast, která čekala na konci toho pohybu, mi to bohatě vynahradila. "A přestaň, tohle mám dělat já." Po těch slovech mi odtáhl ruku z klína. To už jsem nevydržel a podíval se mu přímo do očí. Nakláněl se nade mnou s do detailů soustředěným pohledem. Rty měl mírně pootevřené a dech lehce zastřený. Vzrušil jsem ho…?

Neubránil jsem se úsměšku. "Chceš mě?" Zeptal jsem se šeptem, přesto dost hlasitě na to, aby mě slyšel. Nenechal jsem ho odpovědět a rovnou se z lehu přemístil do kleku. "Itachi…" Sjel jsem rukama k pásku jeho kalhot a hravě si poradil se sponou. Knoflík se zipem bych dokázal rozepnout snad už i poslepu. Nestahoval jsem mu kalhoty, jenom z jeho boxerek vyprostil už značně naběhlý penis.

Poprvé se mi zachtělo projevit trochu víc iniciativy, takže jsem rovnou popadl i gel a důkladně jím promnul celou jeho délku. Konečně se netvářil tak zabijácky, zase měl ve tváři ten slastný opojný výraz, jako když mě šukal prvně.

Odložil jsem gel, nadzdvihl se nad jeho klínem, přičemž jsem si ho jednou rukou přidržoval, abych ho nasměroval přímo na svůj otvor a začal pomalu dosedat. Takhle vsedě bez nejmenšího předklonu to docela bolelo, ale co spojené s Itachim vlastně nebolelo?

"Pomalu…" Itachi mi jednou rukou podepřel levou část zadku a sám si určoval, jak rychle na něj budu dosedat.

Jakmile jsem dosedl úplně, úchopem vlasů na temeni mi zvrátil hlavu dozadu a přisál se mi k hrdlu, pak se proti mně důrazně pohnul. Bolest vůbec neodezněla a já nedokázal zadržet slabé zasyknutí. Na to mě Itachi chytil za vlasy ještě pevněji, načež jimi znovu trhl. Celým tělem jsem se musel naklonit dozadu, abych vůbec udržel rovnováhu. Následoval další příraz. Tentokrát o něco snesitelnější.

Když mě zatáhl potřetí, už jsem se musel zapřít jednou dlaní vzadu o matraci, druhou rukou jsem se držel jeho paže, která se mi obtáčela kolem pasu, abych ho dokázal udržet v sobě.

Teď už to nebolelo vůbec. Itachi nic neřekl, ani se na mě nepodíval, jen zavřel oči a s pootevřenými rty do mě začal pravidelně přirážet. Pomalu, zato důrazně. Jenže takové tempo brzo nestačilo ani jednomu z nás. Oba dva jsme toužili po uspokojení, ale bez větší rychlosti ho dojdeme sotva.

Po zhruba mém třetím kňouravém stenu mě Itachi hodil na postel, otočil si mě k sobě zády, rukou pod mým břichem vytáhl na čtyři, zaklekl za mě a znovu do mě pronikl. Tentokrát na jediný hladký příraz, moje tělo mu nekladlo nejmenší odpor. Možná spíš naopak.

Chtěl jsem ho povzbudit, hlasitě sténat a prosit ho, aby zrychlil, ale bál jsem se. Ani jednou se mě nepokusil políbit, přestože možností měl nespočet, dokonce ani nesténal, jen se prudce nadechoval. Jeho nehty jsem cítil snad až v kosti, jak moc se snažil dostat co nejdál, jiný důkaz svojí neovladatelné touhy po mně neprojevil. Dost možná ani nebyla neovladatelná, dost možná už mě ani nechce tolik jako dřív… jen se mě snaží zostudit tak jako já jeho. Jenže já v tu chvíli se Shisuem na něj nemyslel… asi to byla ta chyba.

Itachi mě druhou rukou chytil místo za vlasy za rameno a naposled se proti mně pohnul, než vyvrcholil. Poslední přírazy pro můj vrchol tak zůstaly jen na mně. Naštěstí nechybělo tolik, protože jinak bych si asi musel opět pomoct rukou.

Myslíte si, že Itachi Sasukemu odpustí?