Zamilovaný 27.

Další sonda do Itachiho minulosti.

DOKUD TU NEBUDE ALESPOŇ 10 KOMENTÁŘŮ, DALŠÍ DÍL NEBUDE. KOMENTUJÍCÍM SAMOZŘEJMĚ NA EMAIL ZAŠLU. NEZLOBTE SE NA MĚ, ALE S TOUHLE PVOÍDKOU SE HODNĚ DŘU, A POKUD VÁS NEBAVÍ, TAK TU PROSTĚ NEBUDE. POKRAČOVAT V NEPOVEDENÉ POVÍDCE NESTOJÍ ZA TO. DOKONČÍM JI JEN KVŮLI TĚM, KTERÉ BAVÍ.

---

Na chvíli jsem se probudil, když mě Itachi lovil z vany, ale ne na dlouho. Jakmile mě uložil do postele, už jsem zase spal. Ten parchant mě vážně totálně vyřídil. Asi si ohledně sexu budeme muset stanovit pravidla.

"Sasuke, večeře!" Co? Večeře? Měl jsem vůbec oběd?

"Snad oběd, ne?"

"Ne, večeře. Nechtěl jsem tě budit, tak jsem místo oběda jel do města a udělal až večeři. Myslel jsem, že se budeš chtít spíš prospat." Tak to výjimečně trefil. Pořád mě všechno bolelo. Sice jsem mu zřídil ruku, jenže to, co on provedl mě, se tím dá vyvážit.

"A co je k večeři?" Jestli to má jen gram cukru, asi mu to omlátím o hlavu.

"Kari. Nevadí?"

"Kari je fajn," souhlasil jsem. Indickou kuchyni mám docela rád, jenom mě trochu deptá ta absence hovězího. Posvátnost krávy podle mě spočívá v její konzumaci.

Itachi mi přinesl talíř až do postele na velikém stříbrném tácu. Tak tohle bych si nechal líbit i častěji, kdyby tomu nepředcházely tak brutální chvilky. Jestli si myslí, že s ním teď budu spát každý den, tak se šeredně seknul.

"Chutná ti to?"

"Jo, je to dobrý." Itachi vařit umí, to víme oba. Fakt by mě zajímalo, jak se to naučil. Pořád mi toho o sobě mimo Hidana moc neřekl. Neznám z jeho rodiny vůbec nikoho, při tom neříkal nic o tom, že by před nimi svoji orientaci tajil, jako to dělám já u Madary. Navíc u něj už na tom ani nesejde, je plnoletý a má ještě k tomu tak perspektivní práci. Není tím pádem na nikom závislý, a jestli to se mnou myslí vážně, tím spíš by mě měl začlenit plně do svého života.

"Nad čím zas dumáš?" Sedl si vedle mě na postel s nějakým dokumentem v ruce.

"Jak dlouho spolu musíme bejt, než mě představíš někomu z rodiny?"

"A jak dlouho, než ty představíš mě?" Vrátil mi na oplátku. Fakt zmetek.

"Znáš Izunu, já nikoho." Měl by dorovnat stavy.

"Ty mluvíš o tom náhodným setkání na parkovišti?" Podíval se na mě, jako kdybych to nemohl ani myslet vážně.

"Jo a taky o tom, že o mně víš všechno - s kým žiju, s kým jsem vyrostl a já o tobě nevím skoro nic. Jen že tě vychoval rodinnej přítel, ani si mi neřek jeho jméno!" Neměl jsem náladu po tom všem na hádky, ale jednou bychom to řešit museli. Nebaví mě věčně přemýšlet nad tím, kde je, s kým je a co tam dělá. Vrací se kolikrát tak pozdě a já pochybuju, že kvůli práci.

Nehledě na to, jak mě vytáčí, ho mám rád, chci s ním být a vědět o něm víc. Nemůže tuhle moji potřebu neustále ignorovat. I sousedka odvedle toho o něm ví víc než já. Chtěl bych už konečně znát toho červenovlasého kluka, který za ním chodí, znát jméno toho, kdo ho vychoval, znát důvod, proč jako dítě nikdy nestonal. Jako jeho přítel na to mám přeci právo…

"Dobře, asi máš pravdu," přiznal alespoň po chvilce ticha. "Sasuke, moje minulost je hodně pestrá a já tě do ní nechci zatáhnout. Snažím se od ní distancovat a tys' mi vstoupil do života v momentě, kdy se od sebe minulost snažím odlepit. Proto ti o ní nic neříkám. Neexistuje téměř nikdo, koho bych chtěl ve svým současným životě z toho minulýho. Chápeš?" Asi mu teď částečně rozumím, ale i tak bych rád věděl, od čeho to utíká.

"Tak… tak mi řekni aspoň něco, cokoliv, co by mi pomohlo pochopit, kdo vůbec seš." U nikoho před ním mě to nezajímalo, jenže nikdo před ním toho přede mnou taky tolik neskrýval. Tajemství zvyšuje atraktivitu, to každopádně… a taky dovádí toho druhého k šílenství a vzbuzuje u něj pocit nejistoty.

"Nevyrostl jsem ve zrovna láskyplným prostředí. Ne, že by mě týrali, ale od momentu, kdy jsem prokázal nadprůměrný IQ, mě vedli směrem k právu. Nebylo mi ani osm a už jsem věděl, čím se jednou budu živit. Doteď nevím, jestli to dělám proto, že musím, nebo že mě to i baví. Pro vlastní názor jsem nikdy nedostal prostor… až teď. Teď za něj bojuju." Nemluvil nijak lítostivě, odříkával to, jako kdyby se ho to ani netýkalo. Pravděpodobně tím brání jen sebe před bolestí. Nemyslel jsem si, že by mi lhal. Kdyby chtěl lhát, tak řekne úplně něco jiného, něco bez nádechu lítosti.

Soucítil jsem s ním víc než s kýmkoliv jiným, protože moje minulost i přítomnost vypadají dost podobně. Ani já vyloženě nechtěl na práva, Madara rozhodl za mě, protože se mu v obchodě budu hodit.

"Ti, o kterých mluvíš - pracuje pro ně i Hidan?" Začal jsem si to pomalu spojovat dohromady.

"Jo, přesně tak." Konečně to všechno začíná dávat víc smysl.

"Takže ty jsi u soudu stál proti němu, ten kdo tě vychoval a pro který pracuješ se ti za to mstěj, proto nechceš, abych se stýkal s Hidanem?" Takhle to vypadalo docela logicky a jednoduše.

"Ne, je to trochu jinak. Myslíš, že už bychom to mohli nechat zase na chvilku být? Víš, co pro klid potřebuješ, víš i to, proč tě nechci seznámit s tím, kdo mě vychoval, takže bychom se zase mohli věnovat něčemu jinýmu."

"Ne! Já už nechci, a jestli se mě jenom dotkneš, bude to znásilnění, to si zapamatuj!" Ten člověk snad nemá nikdy dost, brzo ze mě vyšuká duši.

"Na co ty furt nemyslíš," začal se mi smát, "nemluvil jsem o sexu. Až se najíš, vezmi si analgetika a můžeme se jít projít, když se nebudeš bát." On se mi opravdu směje? Po všech těch sexuálních útocích má z mojí paniky srandu? Asi ho taky budu muset někdy přepadnout.

"Když budu moct vstát a nebudeš na mě šahat, tak jo," souhlasil jsem nakonec. Stejně se mi nechtělo až do dalšího dne zůstávat v posteli, když máme kolem sebe tak hezkou přírodu. Hřích to nevyužít, to jen Itachi to musel hned zneužít.

"Jdu si přetřídit ještě poslední smlouvy, potom za mnou přijď, až budeš připravenej." Itachi mě políbil na čelo jako nějaké malé dítě, pak odešel do pracovny vedle. Já si zatím v klidu mohl sníst to kari, aniž bych se obával dalšího sexuálního útoku.

Analgetika jsem si vzal hned v závěsu, abych na ně nezapomněl. Jakmile začala účinkovat, odnesl jsem tác i s talířem do kuchyně. To už stál Itachi na chodbě.

"Připravený?"

"Jen se ještě oblíknu," poukázal jsem na svůj aktuální nevyhovující outfit, nemůžu jít na procházku v triku a boxerkách.

Docela by mě zajímalo, jak mě vůbec Itachi do toho oblečení cpal, že jsem se ani na sekundu nevzbudil. Každopádně se od téhle chvíle musím víc hlídat, nebudu se věčně krmit analgetiky, aby si on trochu užil.

Teď jsem se nasoukal do kalhot, vzal si čisté triko a ještě přes něj přetáhl mikinu, abych si jako bonus nepořídil další nachlazení. Naposledy mi to bohatě stačilo.

Itachi na mě u vchodu pořád čekal, čekal, až si vezmu kabát, načež beze slov nechal mou ruku vklouznout do své. Nikde se nerozhlížel, vedle mě po lesní cestě, jako kdyby měl snad nějaký určitý cíl.

"Tahle cesta je mnohem schůdnější než ta moje poslední," nadhodil jsem téma ke konverzaci. To mlčení mi připadalo zvláštní. Normálně mi ticho nevadí, spíš naopak, ale s Itachim bych si rád povídal.

"To, po čem jsi šel ty ani nemůžeš nazývat cestou, Sasuke," poučil mě jako nějaké malé dítě.

"Nevěděl jsem, že tudy vůbec nějaká cesta vede," řekl jsem na svoji obhajobu. "Mimochodem, nevíš něco tam o tom dubu?" Vzpomněl jsem si na ten jediný listnáč uprostřed jehličnanů.

"Jo, něco jsem slyšel… měli ho tam vysadit asi před sto padesáti lety a něco tam schovat." Něco? Jak podrobné.

"Jako poklad?" Na tak zvláštních místech se vždycky schovávají poklady.

"Nevím, možná, moc jsem se o tu historku nezajímal. Ale jestli ty jo, tak ti to zjistím."

"Ne, to je dobrý." Zase tak nutně to vědět nemusím.

Vzhledem ke končícímu podzimu se už pomalu stmívalo, Itachi šel přesto dál. Čím hlouběji mě vedl, tím tmy přibývalo. Pořád jsem sice viděl na vlastní špičky bot, ale popravdě bych se teď nejradši otočil na cestu zpět. Něco se mi tady na tom místě pořád nelíbilo, snad za to mohlo to Itachiho přepadení, jenže ani s ním mi ten les nepřipadal nejbezpečnější. Možná mi na celé té cestě připadal nejděsivější právě on. Jedinkrát nezpomalil ani na chvíli nepustil mu ruku a hlavně vůbec na žádném rozcestí neváhal.

"Itachi, kam to jdeme?"

"Nekaz mi překvapení, hm?" Takže doopravdy někam míříme.

"Bude brzo tma," namítl jsem trochu otravně. Tma sama o sobě mi nevadí, víc mě děsí to, co v ní může být a snadná šance na zakopnutí s následkem vyvrknutého kotníku. V lese budeme mít takových možností při cestě zpět víc než dost.

"Nebuď strašpytel." Přesně to jsem čekal.

"Nechci jít lesem po tmě a zpřerážet si nohy," vysvětlil jsem mu.

"Neboj, mám sebou baterku, lepší?"

"To teda ne, lepší lákadlo pro hmyz z nás snad ani už udělat nemůžeš." Komáři nás sežerou zaživa.

"Sasuke teplota se pohybuje max kolem deseti stupňů, fakt v tomhle počasí věříš na hmyz?" Dobře, jedna nula pro něj.

Nevím, co mi chce tak mermomocí ukázat, že se kvůli tomu plahočíme v takovou hodinu lesem, ale už jsem neměl sílu ani nervy na to protestovat. Jestli mě hodlá znásilnit někde na odlehlém místě, asi mu vyškrábu oči. I přes poměrně silné léky se mi pořád nechodilo dvakrát dobře. Teprve s takovými praktikami začínám a místo toho, aby na mě šel můj donedávna milovaný přítel pomalu, tak si mě poddá jako nějakou nejposlednější štětku v nejzapadlejší ulici.

Dobře, zase tak vulgárně se nechoval, i když na moje poměry se předvedl víc než nelichotivě. Se sexem ať v nejbližší době ani nepočítá. Tím spíš, pokud mě vleče někam, kde mě jen dostane z doslechu lidí, aby si mohl nerušeně užívat.

"Nemrač se tak, Sasuke, bude se ti to líbit." To známe. Napoprvé se mi tak fakt líbilo, pak už to těžce přehnal.

"Uvidíme…" Ta odpolední procházka mi bohatě stačila, tuhle bych si dokázal se vší láskou odpustit.

Itachi se ani nesnažil mi to osvětlit, vlekl mě jen dál do lesa, ačkoliv… připadalo mi, že světla najednou zase trochu přibývá.

Skrze větve smrků se k nám prodíralo stále víc slunečních paprsků, až jsem před nimi musel skoro mhouřit oči. Slunce právě zapadalo a my mířili přímo proti jeho krvavé záři.

Když se mezi námi rozprostíralo posledních pár stromů, viděl jsem už jen červené fleky. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal znovu zaostřit. Navíc se mi z toho motala hlava a štípaly mě oči. Jakmile se mi to ale povedlo, padl můj pohled na třpytící se hladinu veliké vodní plochy. Téměř ze všech strach ji obklopoval les. Odstíny zelené se odrážely na klidné hladině a mísily se s tou rudou nebeskou záplavou. Jak tepla se zapadajícím sluncem ubývalo, zvedal se z vody mlhavý chladný opar. Pohlcoval nejen jezero ale i okolní jehličnany. Během několika sekund pozřel i nás, doznívající záře slunce už propůjčovala narůžovělý nádech jen oné mlze, ve které se celé okolí během několika minut ztratilo. Vypadalo to skoro jako nějaké kouzlo. Tolik barev, kolik se tu během chvilky vystřídalo, v životě jsem nic podobného neviděl…

"Miluju tě, Sasuke…" Cítil jsem, jak mě Itachi něžně objal, obličej mi zapadl do jeho kabátu a nehledě na vtíravý chlad, který se k nám plazil z jezera, mě obemklo teplo.

Vyznal se mi už tolikrát, až to přestalo vypadat jako vyznání, ale najednou to zase získávalo tu ztracenou váhu. Poprvé mi jeho slova připadala tak upřímná a nevinná.

Asi bych mu měl říct to samé, jenže já se pořád ve svých citech nevyznal. Dokázal bych mu lhát - kdybych ovšem lhát chtěl, někdo mezi námi musí držet upřímnost.

"Nikdy mi s nikým nebylo tak… hrozně jako s tebou. Ale ani tak dobře," zasmál jsem se mu do kabátu a opatrně se od něj odtáhl, abych viděl jeho reakci.

Jenom se lehoučce usmíval.

"I když to neřekneš, vidím ti to na očích…" zašeptal to jako nějakou kouzelnou formulku.

"Co mi na nich vidíš?"

"Sebe…" Přejel mi palcem po spodním rtu a následně mi na něj vtiskl drobný polibek. Nevím, co přesně tím slovem myslel, přesto jsem se neptal. Nic mi tuhle chvilku nemohlo zkazit, nebo já si to spíš zbožně přál.

Vrátili jsme se už za úplné tmy, ale jinou cestou, než jakou jsme přišli. Vedla víc mezi loukami, namísto lesem. Možná proto jsme došli bez zlomených končetin. Zato pekelně promrzlí. Teda minimálně já. Ten chlad snad blahodárně působil na Itachiho zmrzačenou ruku, jenže o mém konečníku se to samé říct určitě nedalo.

"Udělám ti čaj, ty si zatím zalez do postele," poručil mi jako nějakému malému dítěti.

"Už jdu, mami." V podstatě mi to ani nevadilo, jestli se o mě chce starat, tak jen do toho. Šel jsem se do ložnice převléknout, a pak skutečně dle jeho nákazu vlezl pod peřinu. Dneska usnu jako kotě.

Ani nevím, kdy mi Itachi ten čaj donesl, usnul jsem stejně rychle, jako když mě odpoledne lovil z vany.

Neprobudil jsem se s o nic lepším pocitem, pořád mě bolely jisté tělesné partie a Itachi mě navíc držel kolem pasu tak silně, až se mi odkrvovaly nohy. S trochou námahy jsem ho od sebe odstrčil, abych si vůbec mohl dojít na záchod.

Díkybohu, že už dneska odjíždíme, další den bych s tím psychopatem nemusel tak úplně přežít. Chodil jsem i s podivíny, jenže Itachi je všechny s přehledem strčí do rukávu. Dokonce i Hidana. Ani Hidan mi toho o sobě moc neprozradil - evidentně, ale Itachi toho v sobě drží mnohem víc. Pohybuje se ve sférách, kam bych já pro jistotu radši ani nenakouknul, udržuje si kontakt s lidmi, kterým se já snažím obloukem vyhýbat - nehledě na to, že Madara s několika takovými spolupracuje. Ti dva by si mohli rozumět. Kdyby teda Itachi nešukal jeho synovce, kterého de facto považuje za svého syna. Ačkoliv otcové bývají vždycky zatížení víc na dcerušky. Pokud nemají doma jediného syna. Madara u mě nikdy kluka neskousne, to už mě radši pošle na léčení.

Ještě jsem si v koupelně vyčistil zuby a šel udělat něco k snídani. I když bych po tom všem Itachimu nejradši osladil kafe jedem. Na tak brutální zásah moje tělo nebylo vůbec připraveno. Kvantita neznamená kvalita, to by si pan doktor mohl zapamatovat jednou provždy, zvlášť co se mě týče.

"Sasuke…?" Ani trochu bych se nezlobil, kdyby ten psychopat ještě spal.

"Jsem v kuchyni!"

"A proč ještě nespíš?"

"Nejde to, všechno mě bolí." Při bolesti se člověk neusíná zrovna sladce. "Chceš kafe nebo čaj?"

"Kafe." Že se vůbec ptám, lidi jeho povolání vždycky ráno pijí kávu. Dal jsem mu k němu na talířek ještě nějaké pečivo ze včerejška a sám si šel sednout s čajem do postele. Tenhle dům se během dvou dní opravdu vytopit nedá.

"Až se nasnídáš, tak si zabal. Budem muset jet… mám toho ještě dost k zařizování." Workoholik. Vsadím se, že kdybych se teď svlíknul, ještě by si ten časný odjezd rozmyslel. "Chceš hodit na nádraží tady nebo až někde poblíž Tokia?" Cože? O čem to zas mele?

"Proč na nádraží?"

"Přece tě nepoveze tvůj učitel na koleje. Vždycky se klepeš, aby nás náhodou někdo neviděl." No samozřejmě, ale to je přeci úplně jiná situace!

"Po tom, cos' mi včera proved, se opovaž po mně chtít, abych jel vlakem. Když nezastavíš přímo u kolejí, tak nás nikdo neuvidí." Jako kdybych už tak necestoval skoro každý víkend vlakem domů s taškou plnou věcí.

"Já tě klidně odvezu až ke kolejím, to ty se pořád klepeš, kde nás kdo může vidět." No, někdo z nás musí mít rozum. Jemu to může zničit kariéru, ale očividně si s tím hlavu vůbec neláme.

"Takže by ti nevadilo přiznat, že se mnou chodíš?"

"Ne, ve škole funguju spíš jako externista a mimo lidí mě tam nic nedrží. Ještě bych rád odučil další dva roky a definitivně skončil. Práce mám dost i bez toho." Přesně jak jsem si myslel. On zkrátka nepotřebuje učit, aby zaplatil všechny svoje výdaje. Učí studenty jen jako laskavost pro svoje kolegy - aspoň to tak vyznělo.

"Až tam učit nebudeš a já nebudu závislej na strejdovi, tak s tím můžem ven, do tý doby bych to radši nechal takhle," řekl jsem mu upřímně. Už tak o nás ví dost lidí na to, aby nás to potopilo.

Vypil jsem si svůj čaj, nasnídal se a šel si tedy zabalit věci. Klidně bych na podobné výlety jezdil častěji, kdyby mě na nich Itachi neznásilňoval.

Ten si sebou mimo tašky s oblečením vezl snad kilo papíru. Jestli se někdy budu muset probírat podobnými štosy, nechci být nikdy právník. Jenže tím už nechci být od začátku. Stejně jako Itachi. Nechápu, jak se dokázal ponořit do práce, kterou si sám nevybral.

Jeli jsme úplně tou samou cestou, jakou jsme sem i přijeli. Tentokrát les vypadal mnohem přívětivěji, Itachi ani nemusel zapínat světla, ačkoliv se čas pohyboval v brzkých ranních hodinách, kdy v toto roční období bývá tma, chlad a mlha, tak teď mezi stromy prosvítalo tolik světla, jako kdyby se už blížilo jaro.

Po příjezdu do města mě počasí už tolik neuchvacovalo, ulice se hemžily lidmi a silnice se ucpávaly hned v satelitních městečkách. Nesnáším pondělky.

"Tohle bude na dlouho…" konstatoval Itachi, zatímco se snažil prokličkovat mezi ostatními řidiči.

"Já nikam nespěchám," ubezpečil jsem ho.

"Já trochu jo…"

"Tak mě nevez na koleje, jestli musíš do práce, jeď tam, počkám na tebe."

"To bys čekal do večera," ušklíbl se. "Menší oklika už mě nezabije, stejně se to neuvolní dřív než v deset."

Ke kolejím jsme se dostali až po hodině. Možná i pěšky bych tam byl rychleji než s Itachim, ale s tou taškou se mi teda táhnout nechtělo.

Itachi mi zastavil pár metrů od komplexu budov, aby nás nikdo nežádoucí neviděl. A i kdyby - pořád můžu říct, že jsme příbuzní, třeba bratranci přes koleno. Beztak to podle Madary bude pravda, nikdo s tímhle jménem není náhoda.

"Tak se měj a odpočiň si občas," rozloučil jsem se s ním a ještě přiložil menší polibek.

"Prr Sasuke, ne tak rychle, na něco jsi zapomněl," naklonil se ke mně, hlavu mi vytočil do strany, načež se mi přisál ke krku. Chtěl jsem ho od sebe instinktivně odstrčit, naštěstí se mi ale podařilo ovládnout. Na bitku a dohadování jsem se teď zrovna necítil. Ať mi tam třeba vyznačkuje svoje jméno, mě už to nerozhází. "Jsi den ode dne trpělivější," zavrněl mi do ucha a ještě mi ho olízl.

"Jako kdybych měl na výběr," povzdechl jsem si.

"Pravda, tak ještě chvilku drž, musím ti to pořádně vybarvit." Jenom jsem při těch slovech zatnul zuby a čekal, až se vyřádí. Bolelo to stejně jako vždycky, jenže mimo bolesti se mnou zatřáslo i vzrušení. Jeho vlhké rty v kontrastu s mým teplým krkem dělaly divy. Ten protivný jazyk vysílal signály o rozkoši do celého mého těla, až jsem se musel zachvět. "Sluší ti… jako vždycky. Tak teď můžeš jít."

"Víš, ono se dost blbě vysvětluje, proč kluk jako já má na krku fleky, jak kdyby ho někdo zmlátil," řekl jsem mu místo rozloučení.

Tašku jsem si přehodil přes rameno a dnes se raději svezl výtahem až do svého patra. Chvíli mi trvalo, než se mi povedlo vylovit z tašky klíče. Naruto určitě ještě spí, ne že by mi vadilo ho vzbudit, spíš by se mi ho vzbudit ani nepodařilo.

Jak jsem předpokládal. Válel se v posteli s pusou dokořán. Přesně tohle vždycky zabije i ten nejmenší kousek mojí touhy po povolném blonďáčkovi. Kdybych zkombinoval Itachiho vystupování, Narutovu submisivní povahu a namixoval jejich vzhled, měl bych dokonalého partnera.

Tak o téhle úvaze se Itachi nikdy nesmí dozvědět. Jeho vztah s Narutem by se po tom rozhodně neudržel na tak přátelské úrovni.

Radši jsem si šel vybalit, Narutem se můžu zaobírat po zbytek dne. Ne že bych to měl v plánu.

Všechno špinavé oblečení jsem si naskládal na jednu kupičku, abych ho pak ve čtvrtek hodil jen do tašky a odvezl domů na vyprání.

Když jsem si rovnal to čisté, začal se Naruto probouzet. Mrkal na mě jako na přízrak.

"Kdys' přijel?" Zeptal se mě překvapeně.

"Asi před hodinou."

"Aha… a - a proč nespíš?"

"Je deset," upozornil jsem ho.

"No právě!"

"No právě. Nedivim se, že ti to ve škole tak nejde, když půlku dne prospíš." Sice do školy obvykle vstává dřív než já, ale když má možnost spí i celý den. Zbytečně zabitý čas, který se dá využít třeba doučováním s Itachim.

"Seš blázen. Každej spí, když může." Nehledě na to, co řekl, stejně vstal. Ani se nepřevlíknul a vyšel ven z pokoje. Spodní prádlo se žábami se určitě dneska stane hlavním tématem našeho patra.

Tak jak vám sedl do vaší skládačky o Itachiho minulosti tenhle střípek? Přijímám nové teorie ~