Právo první noci 8.

Den D.

---

Brzy ráno už byl celý zámek na nohou. Kuchaři dozdobovali poslední pokrmy, které pekli, smažili a vařili přes noc, služky pobíhaly s prachovkami, čistily koberce, dekoratéři zdobili místnosti provazci živých květin, připravovali jídelní tabuli, leštili sklenice i křišťálové lustry. Na tak velký den muselo být vše dokonalé. Dokonce sám král si přivstal, aby na vše dohlížel osobně. Jeho syn si také přivstal a ještě za tmy proklouzl mezi strážemi, v jízdárně bleskově sám osedlal svého oblíbence, a když na jeho dlouhém hřbetě vyjížděl na svah za zahradami, vítaly ho zlatavé sluneční paprsky nového dne. Alespoň na chvíli si přál utéct od toho shonu tam... stres a strach, že se něco zkazí... takové byly sváteční dny na zámku. A Itachi si přál dnešní ráno věnovat tomu, na kterého nesměl zapomenout. Sesedl z koně a došel až k posledním stromům. Opřel se o jeho kmen zády, zaklonil hlavu a zavřel oči. Jak jeho otec často říkával lidé nám patří jen ve vzpomínkách...

Když přišel do komnat Naruto a trhnutím do místnosti vpustil světlo zpod těžkých záclon, dole na dvoře se už začaly řadit kočáry s přijíždějícími příbuznými, návštěvníky a šlechtici. Brzy dorazí i jeho matka a otec.

,,Dobré ráno, pane..." Usmál se na Sasukeho Naruto.

Sasuke zamžoural očima a z odkrvených rtů mu vyšlo pouze: ,,Hm dobré..." Bezděčně vstal a jako stín se ploužil k zrcadlu, aby zkontroloval svůj obličej. Byl od slz celý nateklý a zarudlý, ale nic co by nespravilo trochu pudru.

,,Tak dnes všechno končí," pronesl polohlasně spíš pro sebe, než pro plavovláska, zároveň s tím si na tvář nanesl silnější vrstvu líčidla.

Do pokoje brzy přispěchaly na pomoc další služebné, aby pomohly Sasukemu se připravit. U krále si výslovně vyžádal, že chce služky, které si vzal sebou ze svého zámku. Měl k tomu dobrý důvod, nikdo se nesmí dozvědět, že je muž a nevěřil, že peníze všem pusu zavřou.

Naruto se s přívalem služek vzdálil. Ty nejdřív nechali Sasukeho vykoupat, neušetřily ho ani masek na obličej a zkrášlovací kůry nebraly konce.

Itachi na dvoře sesedl z koně, to už ho za uzdu chytal jiný sluha. Itachi procházel chodbou a stahoval si kožené rukavice.

,,Kdes proboha byl? Hostů plno, všichni šílejí..." Přivítal ho jeho komorník a stahoval mu okamžitě lovecký plášť z ramen. Itachi mu neodpovídal, duchem byl na chvíli ještě jinde.

Ani Sasukeho pohled nesvědčil o přítomnosti. Díval se na sebe do zrcadla, ale proměny vůbec nevnímal. Jeho myšlenky pluly k včerejšímu dni, k tomu, co mu Itachi řekl. Přestože si slíbil, že už na to nebude myslet a své city uzamkne, tak nedokázal snadno zapomenout. Pořád to bolelo. Naivně si myslel, že by ho Itachi snad mohl... vždyť mu dal i důvod proč si to myslet! Frustrovaně si povzdechl, složil ruce do klína a nechal si přes důkladně sčesanou paruku do drdolu přehodit průsvitný závoj.

Dopoledne se většina hostů procházela po zahradách, nebo jela ještě na projížďku po okolí. Dámy častěji mluvily o nejnovějších trendech a zvycích ve společných místnostech. Před polednem se všichni shromáždili v obrovském sále. Bylo to pod střechou přistavěné a bohatě zdobené kaple. Schylovalo se k samotnému obřadu. Překvapivě ještě nedošlo k žádným incidentům mezi oběma stranami. Ale všude bylo jasně vidět, že jde nejen o svatbu, ale o pakt, stvrzení smíru dvou rodů.

Po celé obřadní síni se rozléhal veselý smích a štěbetání, které ustalo až s příchodem nevěsty.

Sasuke se zmateně rozhlížel kolem sebe, hledal v davu hostů svou matku, aby se jí mohl podívat do očí a nemně se zeptat, jestli s tím vším opravdu souhlasí. Otce se ptát nepotřeboval, věděl, že kdyby mohlo být po jeho, nikdy by svého jediného syna takto neponížil, ale byla to matka, kdo měl v jejich vztahu rozhodující slovo.

Mladý princ rozrušením už sotva dýchal. Na svého nastávající stojícího na konci uličky u oltáře se ani nepodíval, bál se, že by mohl omdlít. Šel úmyslně pomalu, aby získal ještě nějaký čas pro uklidnění.

Když dorazil až skoro ke svému nastávajícímu, Itachimu se rozšířily panenky, vztáhl ruku přesně ve chvíli, kdy Sasuke zakopl o schůdek na vyvýšenině u oltáře a jemně ale pevně ho chytil za ruku, aby ho udržel na nohou, a když se pak postavil po jeho boku, nepouštěl ho.

,,Sešli jsme se tu, abychom..." Začal obřadním hlasem naučené fráze odříkávat kněz. Itachi se jen na chvíli se sklopeným pohledem podíval na postavu mladšího, měl netečný, soustředěný výraz.

Sasuke si zakázal projevit jakoukoliv emoci, nahlížel na sňatek jako na něco, co prostě musí. Narodil se do té nejvyšší vrstvy společnosti a podle toho se také musí chovat. Nepřísluší mu hodnotit rozhodnutí jeho matky.

Pro svého snoubence, brzy již manžela, udělá cokoliv, bude při něm věrně stát, tak jak to káže kněz a na oplátku bude požadovat jen mír pro svou zemi, nic víc. Jak jen mohl být tak hloupý... tak hloupý a vůbec pomyslet na lásku. Choval se jako malé neomalené dítě. Teď byla ale během několika minut donucen se změnit v dospělého. Stál tu připravený vyjít vstříc svému nalinkovanému osudu.

Z myšlenek ho vytrhl až Itachiho jasný, čistě laděný hlas. ,,Slibuji, že budu stát jako dnes po boku této ženy celý život, slibuji jí věrnost, lásku. Slibuji, že se vynasnažím, abych na její tváři viděl nejčastěji krásný úsměv. Slibuji, že budu věrným přítelem, vzorným manželem, moudrým soudcem." Když promlouval, otočil se na Sasukeho a říkal to jemu. Sice byla místnost plná lidí, ale i tak měl nástupce v jednu chvíli pocit, že tu stojí sami. Jeho řeč byla předem napsaná.

Sasuke ho vůbec nevnímal, jen hleděl do zdi za svým nastávajícím, snažíc se potlačit své city k němu. Bál se soustředit na obsah jeho slov, aby se na povrch opět neprodraly vzpomínky z včerejšího společného dne. Nechal svého pána v klidu domluvit, až po té bez jediné emoce, s ledovým klidem odříkal svou naučenou frázi. S posledním slovem pohlédl krátce do jeho očí, vzápětí ale svůj pohled odvrátil.

Když kněz vyzval novomanžele o první polibek, Itachi se k Sasukemu elegantně sklonil, dlaní na temeni hlavy si ho k sobě přitáhl a jemně mu rty natiskl na ty jeho. Stvrzovali tak oba nejen svazek manželský, ale příměří ve svých zemí.

Sasuke jeho polibek decentně opětoval, brzy se ale zase odtáhl. Polil ho zvláštní chlad, protože teď už to nepůjde vzít zpátky. Volnost skončila, dětství skončilo, život, jaký znával, skončil. Celý svět se s ním v tu chvíli zatočil. Uvědomil si, že tu zůstane už navždy, uvězněný mezi stěnami paláce a rozlehlých zahrad. Občas navštíví své rodiče, ale jinak bude žít v prostředí bez lásky a citu. Chtěl křičet, ale nemohl. Momentálně dospěl, už na to nemá právo. A Itachi, vždyť se k němu chová hezky, nemůže mu nic vytknout. Pro štěstí těch, na kterých nám záleží, se zkrátka musí něco obětovat.

Itachi se otočil na svého otce, který povstal a slavnostně všechny přítomné pozval na obrovskou hostinu. Itachi nechal Sasukeho, aby se do něj zavěsil a spolu s ním došel až k obrovité jídelní tabuli plné všech možných i nemožných pokrmů. Oba dva seděli v čele, po jejich bocích pak rodiny. Všichni se usmívali a radovali, snad jen novomanželé zůstávali nezvykle zticha. Jakmile se atmosféra uvolnila a lidé se již tolik nedrželi etikety - také to bylo pravděpodobně spojeno s nadcházejícím večerem a vínem v hlavách mnoha hostů, napětí mezi oběma ještě vzrostlo. Itachi od obřadu pronesl jen pár strohých slov rodičům, přípitky, ale na Sasukeho snad ani nepromluvil. Jen mu tiše seděl po boku.

Což mladší snášel dost špatně. Nepřítomně sledoval dění okolo sebe, zatímco uvnitř si zažíval peklo. Během hostiny stihl už vymyslet tolik konců jejich společného života, že se mu chtělo zvracet.

Dokonce i Fugaku si všiml zarputilého výrazu obou novomanželu a především Eleanory. Nehodilo se, aby se nevěsta takto mračila. Pohledem proto svému jedinému synovi naznačil, aby s tím urychleně něco udělal, protože už i někteří hosté si začínali o budoucí královně šeptat nehezké věci.

Itachi měl co dělat, aby sebou netrhl. Jen se krátce nadechl a tiše si odkašlal. ,,Mohla byste se se mnou projít?" promluvil tlumeně k mladé dívce, která vlastně teď byla jeho ženou.... nebo mužem. Přivřenýma černýma očima jasně varoval před případným odmítnutím. Věděl, že teď si chyby dovolit nesmí už určitě.

,,Jak si přejete, můj pane." I po tom, co se mezi nimi stalo, k němu Sasuke choval nekonečnou úctu a pokoru. Jen jeho hlas nezněl tak chladně, jako obvykle, když se nacházeli v přítomnosti cizích lidí, ale smutně. Nedokázal zakrýt rozrušení, přestože se doopravdy snažil. Přeci se nemohl tak rychle zamilovat. Nevěděl, co se to s ním děje, ale tolik to bolelo.

Starší černovlásek se galantně omluvil společnosti a dočkal se jen úsměvů a chápavých pohledů. Odvedl ho do noční zahrady. Všichni byli na slavnosti, takže v zahradě ozářené jen mdlým měsíčním světlem temné oblohy se nikdo nepohyboval. Tentokrát ho nevedl k altánku, ale k stříbropěnné mramorové fontáně na druhé straně, kam nesahala okna zámku. Zastavil ho a stoupnul si před něj. Bez hlesu se mu díval do jeho krásných, onyxových duhovek.

,,Promiňte mi prosím mé nezdvořilé chování v tak důležitý den. Omlouvám se i za ten včerejší. Mé chování opravdu přesáhlo všechny meze a ujišťuji vás, že už se to nebude opakovat." Sasuke tušil, proč ho sem přivedl, všiml si signálu, který dal král jeho manželovi. Nechtěl na sebe poutat tolik pozornosti a opravdu se za sebe styděl, ale srdce ani mozek ho neposlouchaly, nemohl dělat nic, přestože opravdu moc chtěl.

,,Nechtěl jsem... původně... ale mě bys to vědět." Starší princ sevřel jemně Sasukeho předloktí a odvedl k mahagonovým lavičkám kolem fontány. Nadechl se a zavřel oči. Vyprávěl, jako by zpoza víčky celou historii předčítal. ,,Když jsem byl malý, potkal jsem jednou syna jednoho z otcových podkoních. Byl to malý blonďáček... a vnesl do mého života světlo...

,,A on tě nepouští ani ven?" Kulil na mladičkého prince blondýn očka.

,,Můžu na zahradu..."

,,Ale to přece není to samý... hele... poď..." Vzal černovláska za ruku a vyběhl s ním přes stráže... malých dětí si nikdo nevšiml. Pak utekli k rybníku a... Itachi cítil po dlouhé době opravdickou svobodu... smál se, cákal na Deidaru vodu a vyhříval se s ním na horkém písku. Postupem času.. těch chvil jen přibývalo. Děti rostly a otec se na jejich kamarádství začínal dívat čím dál nevraživěji. Bylo jim sedmnáct... ještě v nich žily dětské sny a ideje. Nadstavba toho krásného, co později přísnost a bolest zničí... seděli právě tady, tenkrát sbírali ze dna kamínky a porovnávali je. Byli šťastní, protože se po delší době zase viděli.

,,Jak bylo v Římě...?"

Itachi se zasmál a zakroutil hlavou. ,,Nebyls tam ty... takže to bylo úžasné.." Deidara mu pokropil tvář několika kapkami vody a zašklebil se. ,,I mně bylo bez tebe líp..." Přisvědčil blonďák nakonec. Princ se zamračil a jediným pohybem ruky shodil svého nejlepšího přítele do chladné vody fontány. Než se Deidara vydrápal zpátky, oba se chytali za břicha pod návalem smíchu. Když se uklidnili, černovlásek podal blonďákovi ruku a pomohl mu ven.

,,Něco jsem ti přivezl..." Itachiho tenké prsty se omotaly kolem Deidarova zápěstí a když ruce stáhl, blonďák spatřil náramek z bílých mušliček. Pootevřel překvapením ústa. ,,Itachi... to je překrásný... já jenom..." Rozpačitě se na něj zadíval. ,,Já ti nemám co dát..." Princ se pousmál, zvedl ruku a prsty mu odstranil pár mokrých pramenů z čela. ,,Možná máš..." zašeptal a jemně se natiskl na jeho rty. Ani jeden tak nečekaný první polibek neukončil... znali se prakticky od dětství a oba dlouho toužili po důvěrnějším vztahu, než bylo kamarádství. Dny plynuly a jejich láska se jen prohlubovala a přerůstala... až v náboženském obdivu a nehynoucí úctě jednoho k druhému. Scházeli se později i přes zákaz Fugaka... a jednou to všechno skončilo.

Itachimu otec oznámil, že chytili podvodníka, který chtěl krále otrávit. Itachi tenkrát netušil, že jeho otec byl všímavý a rozhodl se jeho vztahu s Deidarou... tomu nevhodnému parazitovi, kazícímu výchovu a reputaci jeho synovi učinit přítrž.

Když se Itachi dostal až k téhle části, musel se zastavit. Ztišil hlas, a když znovu promluvil, na koncích vět se mu třásl, jako drobné lístky osiky ve větru. Pořád nechával oči zavřené, jen se mírně zamračil, aby mu neutekla zpod černých řas jediná známka přetrvávající bolesti.

,,Otec ho... nechal ho popravit. A já se na to musel dívat. Večer před popravou... mi v cele napsal dopis. Poslední. Pamatuji si ho přesně, tolikrát jsem se v těch řádcích topil, tiše křičel vzteky a bolestí do polštáře... a nikdy to nepřešlo... Psal mi, že si mě váží, že jsem pro něj byl bratrem, přítelem, milencem, vzorem, ideálem i králem... že mě miloval se vším všudy. A že se těší na zítřek. Protože ačkoliv bude jeho život ukončen, bude mít v posledních vteřinách před očima mou tvář. Že si přeje, abych se nezměnil a zůstal stejný, abych netesknil a šel dál svou cestou." Itachi se odmlčel a odvrátil od Sasukeho tvář. Nedokázal to... nedokázal se nezměnit, ta rána... pohled na umírajícího blonďáčka ho budil, měl noční můry, přál si zemřít. A otec mu v tom vždy zabránil.

Princ se najednou otočil zpátky k Sasukemu, upřel na něj své přivřené, řasami lemované černé, třpytivé oči a chytil ho něžně za ruce. ,,Nechci to podruhé, otec je všímavý... dozajista mu je zvláštní, proč se tak vstřícně chovám k ženě. K nim jsem míval vždy chladný přístup s výjimkou matky... bojím se, nechci aby měl podezření..." Sklonil hlavu a spustil ruce. Na Sasukeho zápěstí se leskla tenká kožená šňůrka a na ní byly navázány maličké bělostné lasturky. ,,Vzal mi tenkrát vše... a když to teď podruhé nacházím, mám o to mnohem větší strach." Zvedl k němu oči plné dlouho potlačované bolesti. ,,Mám strach o tebe, Sasuke... tak velký strach..."

Sasuke nevěděl co říct, proto hodnou chvíli mlčel a jen sledoval darovaný náramek, který v něm vzbuzoval hrůzu. Přesto ho nedokázal odmítnout, znamenalo to pro něj tolik. Prohlížel si bílé mušličky a zarytě mlčel. Snad jen... posunul se k Itachimu o něco blíže. Položil mu ruku na stehno a mírně se k němu naklonil.

,,O mě se bát nemusíte. Jsem urozeného původu, a přestože teď patřím k vašem dvoru, tak mám rodinu i za hranicemi. Popravit mě by nebylo tak snadné a vašemu otci by to přišlo hodně draho." Sasuke měl strach, bál se krále, ale nedovolil těm pocitům proplout na povrch. Jeho otec by to určitě nenechal jen tak, a i když nevládl příliš dobře zbraní, ani nevlastnil velikou armádu, tak skvěle ovládal slovo a diplomacii. Dokázal by přimět své sousedy ke spolupráci, kdyby došlo na nejhorší.

,,A nezapomínejte, že nejsem dívka, umím se bránit," zašeptal mu něžně do ucha a jemně ho políbil na tvář, víc se neodvážil.

Itachiho ruka mu ale nedovolila se odtáhnout. Otočil se k němu a jemně se dotkl jeho rtů.

,,Budu se bát... možná časem méně, ale pořád," promluvil tlumeně do jeho rtů. ,,Lidé se většinou o svůj život bojí..." Dlaň mu něžně položil na bledou tvář a po dlouhé době se jemně usmál. Tolik toho pro něj znamenal. O to víc měl o něj strach. Věděl, že jemu může svěřit vše, že tu bude jen a jen pro něj. A také to nemohla být náhoda, co jejich osudy svedla a spletla dohromady.

Itachi mu prozradil hroznou věc, ale přesto teď Sasukeho srdce vesele tančilo. Tisíckrát milejší by mu bylo zemřít na popravišti s provazem okolo krku a vědomím, že byl milován, než skonat stářím s pocitem osamění.

Opatrně, jako kdyby se ptal, jestli smí, jejich polibek prohloubil. Když zjistil, že se mu jeho manžel nebrání, spojil ruce za tou dlouhou šíjí a s překvapivou vervou se na něj ještě víc natiskl. Poslední noc mu dala opravdu zabrat a teď se ho nemohl nabažit.

Starší tmavovlásek ho jemně sevřel kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.

,,Hn... Sas... suke..." zašeptal tiše mezi nádechy a doteky těch milujících rtů a jazyka. Ta roztomilá divokost ho překvapila, ale nemohl tvrdit, že nemile. Když ho držel v náručí, byl si jist, že by ho ochránil před celým světem a raději by dřív zemřel sám, než by dal ublížit jemu. Lehce stisk na jeho bocích zesílil a přivřel oči. Nechtěl ani pomyslet na to, co by dělal, kdyby ho neměl. Stal se pro něj centrem světa a Itachimu by stačilo jen se dívat do jeho černých nekonečných očí, aby ho naplňovalo štěstí a radost taková, jakou naposledy zažil, když byl dítětem.

Sasuke si ho za zátylek přitáhl ještě blíž ke svému tělu. Nechtěl ho vůbec pustit, tiskl se k němu, jako kdyby mu ho měli každou chvíli rvát z náruče. Uvědomoval si, že se po nich budou brzy shánět, ale přesto se od něj nedokázal odtrhnout. Beztak hostina brzy skončí, hosté se odeberou do svých sídel, nebo do připravených komnat v paláci a je čeká... svatební noc. Sasuke na ni úplně zapomněl v tom zmatku a především smutku. Měl by se nějak připravit... ty šaty vzhledem k tomu, že Itachi ví o jeho pravé identitě, nebyly příliš vhodné.

Nakonec po jisté době, která se Itachimu zdála jen jako chvilička, se od Sasukeho rtíků nerad odtrhl a vtiskl mu jemný polibek na čelo.

,,Musíme se tam alespoň ukázat... než zmizíme úplně." Itachi očividně na svatební noc nezapomínal. Navíc se dnešním dnem měli přesídlovat do jiných komnat, kde jejich lože už nebyly oddělené. Na pořádek se tu dbalo opravdu vzorně.

,,Rozumím." Na Sasukeho tváři se rozlil veselý smířlivý úsměv. Raději bude žít ve strachu o svůj život, než o lásku, které se mu nemusí dostat. Cítil se teď plný nové naděje.

Fugaku mírným roztáhnutím koutků rtů svého syna pochválil, když ho viděl s Eleanor přicházet. Rozhodně nemohl připustit, aby se šuškalo, že tu snad tu mladou nebohou dámu drží násilím.

Itachi na své tváři nedal nic znát, jen své nové ženě nalil trochu vína do sklenky a s mírným úklonem jí to podal. Když se narovnával, jen krátce zašeptal: ,,Nemusíme se tu ukazovat dlouho... většina už si to, co se děje teď, stejně nepamatuje." V tu chvíli se otočil a se zdvořilým úsměvem zdravil jakousi postarší dámu, která pravděpodobně patřila k příbuzenstvu. Hosté dozajista mladý pár pochopí, ale Itachi věděl přesně, co dělat. Prohodit pár slov ve společnosti jen prospěje popularitě novomanželů, ačkoliv by raději tuto část večera vypustil.

Sasuke mu ochotně asistoval. Spolu rozhodně udělají větší dojem, než kdyby se každý bavil s někým jiným. Neopomněl ani něžný a lehce důvěrný úsměv, kterým Itachiho chvílemi obdarovával, aby nikdo nepochyboval o tom, že jejich sňatek je sice z rozumu, ale ne z donucení. Sklenka vína mu takové chování jen usnadňovala. Matka ho nikdy k alkoholu moc nepouštěla, a tak s ním zamávalo i několik malých doušků.

Mikoto oba své syny z povzdálí sledovala a marně přemýšlela, kde se v Sasukem najednou vzala tak povznesená nálada a už vůbec nechápala, proč se k Itachimu chová tak... intimně. To, jak se na něj dívá, jak s ním mluví, z takové stránky svého mladšího syna neznala.

Kolem dvanácté hodiny se Itachi osobně došel omluvit otci a Mikoto, že je jeho snoubenka očividně unavená a bylo by lepší, kdyby se vyvarovali nepříjemnostem a vzdálili se. Pak mu hodnou chvíli trvalo, než svou krásnou manželku našel.

,,Co se týče zábavy tady v sále, už tu nemusíme dále setrvávat, pokud jste unavená... myslím, že by bylo rozumnější, kdybyste si po tak náročném dni šla odpočinout..." Uklonil se dámám, které novou ženu Itachiho rychle přijaly mezi sebe.

Sasuke se s nimi v opojení smyslů dokonce vydržel bavit i o nejnovější módě a zdálo se, že si to opravdu užívá. Dřív, než ho ale Itachi stačil odvést, zatarasila jim cestu jejich matka.

,,Chtěla bych si s vámi oběma ještě promluvit," pronesla to spíš jako žádost, než rozkaz. Na srdci ji očividně něco velice tížilo.

Sasuke chtěl něco říct, ale lehce se mu zatočila hlava, a tak raději mlčel a nechal všechno na svém muži.

Itachi jen přikývl a galantně obtočil Sasukemu ruku kolem pasu, aby zamezil klopýtnutí. ,,Samozřejmě..." Itachi nevypadal vyloženě nadšeně, tahle žena ho opustila, když byl malý kvůli bláznivé lásce - otci Sasukeho. Odvedl obě 'ženy' na balkón a instinktivně si lehce přitáhl Sasukeho k sobě.

,,Itachi, asi si teď musíš myslet, že jsem k tobě byla nespravedlivá, opustila tě a zatímco jsem všechnu lásku dávala tvé sestře, na tebe úplně zapomněla. Ale i mě bolelo a bolí srdce z toho, že jsem tě nemohla mít u sebe. Tolik jsem se bála, čeho všeho by byl tvůj otec schopný, kdyby zjistil, že jsem tě vzala se sebou, proto jsem tě raději nechala tady. V bezpečí. Ale já... já už to s ním nemohla vydržet. Tobě by nikdy neublížil, ale to se mě netýkalo." Mikoto mluvila jasně a zřetelně, ale hlas se jí místy lehce chvěl ze strachu, že by ji její starší sny mohl odmítnout, aniž by si ji vyslechl. Pokračovala proto po krátce odmlce dál. ,,Chci ti to teď alespoň částečně vynahradit a říct ti pravdu o tom, co se děje. Kdo je doopravdy tvá nevěsta. A dát ti na výběr. Kdysi jsem tě tu nechala, ale teď bych ti ráda pomohla se odsud dostat, protože... žádnou sestru nemáš. Neobjímáš ženu, ale muže. Máš mladšího nevlastního bratra, který byl tak ochotný obětovat svůj život, aby zachránil naše království před zlobou tvého otce. Není teď čas na dlouhé vysvětlování, ale nechci být ta, co svým dětem zničila život, chci vás odsud, z toho pekla, dostat."

Sasuke, přestože měl upito, tak na matku hleděl v němém úžasu, nic takového by od ní nečekal. Vůbec se to nepodobalo jejím názorům a přesvědčením, dokonce to šlo protichůdně k jejím obavám z krále. Skutečně tomu nerozuměl.

Itachi chvíli dlouze mlčel a sledoval matčinu tvář. Když promluvil, pečlivě volil slova.

,,Nikdy jsem si o vás, matko, nemyslel, že jste mne zradila. Tušil jsem, že jste měla své vlastní důvody a jsem rád, že je teď znám. Za to, co jste tu teď řekla, za odvahu, se kterou jste odkryla pravdu.... za to vše si vás opět vážím. Ale musím vás vyvést z omylu v jediné věci..." O něco pevněji sevřel ruku své 'ženy'. ,,Sasukeho bych nikdy v životě nepovažoval za rušivý element, už vůbec ne za peklo. I já mám svá tajemství, jak vidíte. Ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že moje láska k němu je silná a čistá, jako ta vaše k nám."

Sasuke tušil, že to se jejich matce líbit nebude, ale do popředí se opět dostával alkohol, takže mu to bylo víceméně i jedno a možná proto řekl to, co řekl.

,,Odhalil mě hned první noc a já se nedokázal bránit... vlastně ani nechtěl." Lehce zavrávoral a nebýt toho, že ho Itachi pevně držel, nejspíš by už dávno spadl.

Mikoto nenacházela slov. Dívala se střídavě ze Sasukeho na Itachiho a na prázdno otevírala ústa.

,,Vždyť je to... proti... asi proti ničemu. Jestli jste takhle spolu šťastní, nebudu vám bránit, už jsem toho zkazila víc než dost." Přestože se jí to vůbec nelíbilo, nechala je být. Šlo jí hlavně o to, aby oba její synové nalezli štěstí a jestli ho vidí jeden v druhém, nebude jim to rozmlouvat ani zakazovat.

,,Dobrou noc, maminko." Sasuke se na chvíli vymanil z Itachiho sevření, aby mohl matku políbit na tvář a zašeptat vděčně: ,,Děkuji."

Starší z bratrů chvíli nerozhodně oběma přihlížel, pak ale udělal dva jediné kroky, jemně vzal matčinu ruku do svých a zvedl ji ke své tváři. Svými rty se dotkl hřbetu Mikotiny pravačky a pak si ji jen jemně přiložil na pár sekund k obličeji. Bylo to gesto, které mluvilo samo o sobě. Nebyla k němu potřeba slova. Odpustil matce, měla k tomu důvod, teď tu prokázala věrnost, toleranci a loajalitu. To Itachimu stačilo. Pak jemně podepřel Sasukeho pod rameny, aby náhodou neupadl.

Mikoto se jemně usmála, a pak oba dva své syny prudce objala. Záleželo jí na nich víc, než si oba dva vůbec mohli myslet. Dala by za ně všechno, co má, jen aby nemuseli strádat.

,,Určitě se nevidíme naposled," promluvila k nim tiše. Oba je na rozloučenou políbila, až pak se vzdálila. Najednou jí nezáleželo na tom, že jsou oba dva muži a chovají k sobě takové city, ale že jsou šťastní, že mají jeden druhého.

Sasuke se za ní díval, dokud jim úplně nezmizela z dohledu, až pak se obrátil ke svému princi.

,,Vypadáte šťastně," řekl spokojeně při pohledu do jeho tváře.

,,Nejspíš jsem..." Itachimu při pohledu na mladšího černovláska cukl neznatelně jeden koutek tenkých úst do úsměvu, pak se krátce sklonil a Sasuke ani nemohl tušit, jak se najednou ocitl v jeho náručí. Itachi ho nesl, jako by nevážil ani gram, vyhnul se společenským místnostem a aniž by se slyšitelně zadýchal, s ním vyšel nakrásně celé schody až do jejich nových komnat. Tam ho postavil zase na zem. Ještě než Sasuke vstoupil, zarazil ho rukou položenou na té jeho, co už byla připravena stisknout zdobenou zlatou kliku. ,,Máme i svatební cestu... do Benátek a jen my dva..." dodal tiše. To znamenalo nějakou dobu bez hraní... bez přetvářky... bez lží.

Sasukemu se zatajil dech. Představa, že spolu budou sami v Itálii, bez nějakého vyššího dohledu a budou se moci oddávat pouze manželským radovánkám, už teď se chvěl nedočkavostí.

,,Udělám všechno pro to, abych vám náš pobyt tam co nejvíce zpříjemnil." Dotkl se zlehka svými rty těch jo a konečně vzal za kliku. Před nimi se objevila menší předsíň, která byla propojená spolu s ložnicí, kde přesně uprostřed pod okny stála obrovská postel s baldachýnem.

Sasuke v opojení alkoholu rovnou padl do peřin. Vypadalo to, že chce spát, ale po chvíli se jeho oči otevřely a jako by pobízely Itachiho, aby na nic nečekal a přilehl si.

Starší princ se prsty jemně jediným pohybem rozepnul sponu od pláště, který měl při společenském večírku přehozen přes ramena.

Co říkáte Itachiho krutému dětství?