Právo první noci 7.

Sasuke má oči pro pláč.

---

Fugaku jeho nejistotu vůbec nevnímal a po krátké odmlce pokračoval dál: ,,Výzdoba, hostina i pozvánky už jsou dávno zařízené a myslím, že snad ani není nutné vás o tom nějak dlouze informovat. Ale málem bych zapomněl... je tu ještě jedná věc, na kterou jsem vás asi měl upozornit dříve, především tebe, můj drahý synu." Podíval se na Itachiho vyčítavě.

Itachi krátce zvedl hlavu, když se začal o to víc koncentrovat na Fugakova slova a přikývl. ,,Ano, otče...?" Nečekal nic zákeřného, ačkoliv ona zvláštní delší odmlka o něčem takovém snad svědčila. Nástupník byl ale na rozdíl od Sasukeho zcela klidný a vyrovnaný, možná proto si žádné komplikace ani nepřipouštěl.

,,Milostný styk mimo manželství je brán jako něco zvrhlého a nepočestného. Tedy alespoň u ženy tomu tak vždycky bylo," podíval se Fugaku na Eleanoru, ,,a přestože z vás už zítra budou manželé, není žádoucí, abyste sdíleli společné lože dříve, než budete oddáni." Na chvíli se odmlčel, pak krátce dodal: ,,Včera večer vás slyšela služebná."

Itachi v tu chvíli jen krátce přivřel oči, jinak nedal najevo, co si o tom sám myslí.

,,Můžete si být jist, otče, že ať slyšela cokoliv, ctím etiketu se vším všudy," odpověděl nakonec černovlasý vyrovnaně. Mohl si to dovolit z toho důvodu, že v podstatě věděl, že s otcem nemluví o tomtéž styku, proto nepůsobil jako lhář, sám věděl, že říká pravdu. Sice částečnou... ostatně ať by slyšela jakýkoliv hlasový projev, dal se odůvodnit i něčím jiným, ne přímo pohlavním stykem.

,,Nejsem si tak docela jist. Intimní styk ani mezi snoubenci není prostě žádoucí. Stalo se. Nikdo se to nedozví, vy se zítra vezmete a dál o tom nebudeme mluvit." Fugaku to očividně nebral jako veliký problém, jen měl potřebu na to svého syna upozornit. Přeci jen nejednal podle zásad jim příslušejících.

Sasuke ani nedutal, jen cudně sledoval podlahu. Bál se vůbec zdvihnout hlavu. Někdo je v noci slyšel... a řekl to králi... Trhaně se nadechl. Snad nikdo neodhalil jeho skutečnou identitu.

Naštěstí si Itachi dobře uvědomoval ten rozdíl mezi viděl a slyšel.

,,Samozřejmě," přikývl nakonec a tím definitivně celý incident ukončil tlustou čárou. ,,Ještě k mému přípitku... mám v něm zmínit někoho dalšího mimo mé snoubenky?"

,,Myslím, že není třeba." Fugaku si udržoval chladnou masku, ale uvnitř něj to vřelo. Nečekal, že si Itachi ke své nastávající vytvoří tak důvěrné pouto, navíc tak brzy. Vůbec ho nepoznával. Zdálo se mu, že je z toho sňatku spíše nešťastný. Nechápal, proč ta změna, na jednu stranu ho to těšilo, na druhou děsilo.

Starší černovlásek se na delší chvíli zadíval mimo otcovy vševědoucí oči, náhle je ale zase upřel na něj.

,,Otče... já jen... jestli počítáte s tím, že vzhledem k symbolické nadstavbě našeho sňatku bude na obřadu přítomna i má matka... s manželem." Nebyl nezdvořilý, jen se chtěl ujistit, že je na to setkání Fugaku připraven po psychické stránce. Věděl, že ačkoliv to otec nikomu nikdy nepřiznal a vždy se tvářil netečně, dlouhou dobu po tom, co Mikoto uprchla, měl sám se sebou problémy.

,,Samozřejmě. Teď můžete jít." Přestože se výraz ve Fugakově tváři nezměnil, Itachi na něm, jakož to jeho syn, mohl poznat jistou... bolest. Nikdy se nedokázal smířit s tím, že ho jeho žena, kterou snad i miloval, opustila.

Sasukemu se rozechvěly ruce jenom se vzpomínek na to, co mu matka vyprávěla. Vůbec si nedokázal představit, jak by mohl Fugaku reagovat, kdyby se příliš nahněval. Bál se, aby se jeho vztek na matku neotočil proti němu.

Itachi jemně pomohl Eleanoře na nohy a decentní úklonou se rozloučil s otcem. Když s ní pomalu kráčel chodbou, zamířil ne do pokojů, ale do svého sálu pro vyřizování veřejných povinností. ,,Omlouvám se, snad to nebude vadit, ale jsem svému svěřenci úkol, aby se v poledne dostavil s návrhem na trest za jeho nevhodné chování dnes u snídaně."

,,To není nutné," namítl Sasuke krátce. Neji ho sice dost rozhodil, ale považoval to za vyřízenou věc. Zítra bude Itachi jeho a nikdo už mu ho nevezme.

Neji ale přes to všechno byl slušně vychovaný a mlčky čekal na svého prince. Jakmile ho viděl vcházet, uctivě se uklonil jemu i jeho nastávající.

Itachi nechal svou snoubenku, aby se posadila první, hned nato ukázal, aby se Neji spolu s ním odebral do vedlejší místnosti.

,,Omluvte mne prosím." Galantně se poklonil své nastávající a pak se otočil k Nejimu. Potěšilo ho, že mu přeci jen vtiskl základy morálky, slušnosti a pokory. Zavřel za nimi dveře a nechal ho stát, zatímco se sám usadil do vyvýšeného křesla. Bylo zvykem, že panovnická místa byla výš, aby podtrhovala jeho autoritu a Itachi se těchto zvyklostí držel. Se svým svěřencem si chtěl otevřeně a o samotě promluvit, to proto ho odvedl jinam.

,,Jsem potěšen, že jsi uposlechl, ale zároveň chápeš, že tvé chování nemohu nechat bez trestu. A jelikož soudit ostatní je jednoduché a soudit sám sebe je však mnohem těžší, očekávám, že mi předneseš návrh."

,,Ano, přemýšlel jsem o něm celé hodiny. A můj návrh na trest zní - týden bez vás. Je to pro mě ten nejhorší trest, který mohu dostat. Pokud si ale přejete jiný, bránit vám samozřejmě nebudu." Neji si udržoval odstup, ale na jeho tváři byl znát smutek. Není to ještě tak dávno, kdy spolu s Itachim lehávali v jedné posteli, smáli se a bezstarostně mluvili.

Sasuke zatím neklidně pochodoval po místnosti. Chtěl u toho být, přeci jen se to týkalo z větší části i jeho.

Itachi ho chvíli tiše sledoval. Pak se nadechl a přivřel oči, jako by si nad tím, co Neji provedl, trochu lítostivě povzdychl, ale u osoby s jeho schopnostmi přetvářky si nemohl být nikdo jistý. Nakonec se ale přeci jen vyjádřil, když krátce a tiše odpověděl.

,,Tři dny." Věděl, že si Neji váží času stráveným s ním a zároveň... by pro něj bylo příliš bolestné, aby sledoval přípravy a oslavy sňatku. Pokud vyrazí zítra, s přehledem se jim vyhne. Itachi mu ale nechtěl ukládat delší dobu, to se mu zdál pro chlapce, jako byl on příliš tvrdé. Ukládal mu tak trest a zároveň ho tím chránil.

,,Vřele vám děkuju." Neji se krátce uklonil a spěšně opustil místnost. ,,Přeji příjemný den, madam," řekl ještě, když míjel Eleanoru.

Sasuke mu beze slova pokynul a znovu se usadil do křesla. Netušil, co přesně tam spolu řešili, ale když Neji tak kvapně odešel, nemohlo to být nic příjemného.

Itachi se pomalu zvedl a vrátil se do místnosti, kde na něj Eleanora čekala.

,,Můžeme jít? Je pro nás již připraven oběd... a ani jste nesnídala..." Věděl, že tady i stěny mají uši. To jen včera... se Sasukem na to zapomínal. S ním zapomínal na všechno.

,,Ráda," odpověděl Sasuke naprosto chladně. Ne snad, že by si hrál na důvěryhodnost, ale cítil zklamání. Jestli skutečně Itachi mluvil s Nejim o něm, chtěl o tom vědět. Nesnášel, když o něm lidé jednali za jeho zády. Nic si ale říct nedovolil, na to si svého nastávajícího až příliš vážil. Přes to všechno, co se mezi nimi stalo, k němu choval nekonečnou úctu.

Když usedli k jídelní tabuli, bylo jim nošeno tolik jídla, že by to nebyly schopny spořádat celé jejich rodiny, natož dva lidé. Po tom, co sluhové přinesli hlavní chod, Itachi pokynul, aby je nechali samotné v klidu najíst. Tušil, že se Sasukem nemůže mluvit o tom, co jim řekl Fugaku, bylo to nepříjemné i jemu samému. Měl ale informaci, kterou mu potřeboval sdělit, jen nechtěl, aby je zase někdo slyšel.

,,Co byste si přála dělat dnes odpoledne, dokud mi vás nevezmou na večerní přípravy před svatbou?"

,,Jenom se procházet... po zahradě," odpověděl Sasuke šeptem. Alespoň budou mít trochu soukromí. Nic víc si mladý princ zatím nepřál, jen být se svým nastávajícím bez přítomnosti cizích očí a uší.

Jídlo si prohlížel s nevelikým zájmem. V žaludku mu nekručelo a na nic neměl chuť. Nejraději by povalil Itachiho do trávy, položil si hlavu na jeho hruď a vnímal jen tlukot jeho srdce. Připomínalo mu to bezstarostné dovádění s Narutem.

,,Tvé přání je mým." Pousmál se s černýma očima sklopenýma ke kousku ovoce, které elegantně držel v dlouhých prstech, zdobených zlatými mohutnými prsteny. Nedával najevo žádné emoce, bylo to něco jako zažitý zvyk v každodenní rutině následníka trůnu. To jen Sasuke měl tu moc, že probořil svou oslňující osobností, hravostí kotěte a rozverností bez hranic onu zdánlivě nepřekonatelnou hráz chladu, ohraničeného úzce danými morálními zásadami a etickými pravidly.

,,Nechci, abyste se mi podřizoval. Správně by mělo být vaše přání mým... rozkazem," pronesl Sasuke tónem hlasu, kterým jasně dával najevo svou podřazenost. Dobře si uvědomoval své postavení a nepředpokládal, že by na něm něco měnil fakt, že už Itachi zná celou pravdu. Stále se cítil mu být zavázaný. Udělá pro něj všechno, po čem jen jeho srdce zatouží. Na ničem jiném teď nezáleželo.

,,Nepodřizuji se, ujišťuji tě..." Mírně se k němu naklonil, ,,že dělám jen to, co si sám přeji a co neubližuje ostatním." Vložil si ještě jedno sousto mezi tenké rty a vstal. ,,Ten nápad se mi líbí." Nabídl mu galantně rámě. Opravdu měl chuť alespoň na chvíli uniknout z drobnohledu sluhů svého otce a špehů, kterým bylo služebnictvo zámku doslova zamořeno. Byli jako oprátka, co se neustále stahovala a dusila.

,,V tom případě..." Sasuke se zavěsil do nabízeného rámě, ale s patřičnou úctou si přesto udržoval od svého snoubence menší odstup, aby někoho náhodou nepohoršovali. To, co jim ráno řekl Itachiho otec, ho docela vyděsilo. Do svatby zbývá doslova pár hodin, minimálně do té doby se nesmí nic pokazit.

Starší princ zamířil chodbou přes obrovská francouzská křišťálová okna do udržované zahrady. Cesta byla vysypaná jemným zlatým pískem, který připomínal moučkový cukr a v němž se místy leskly a třpytily duhové úlomky barevných mušliček. Lemovaly ji nízké keříky olistěné svěží zelení s malými hrozny karmínově rudých bobulek a oddělovali ji od rovně střiženého hebkého trávníku. Princ Sasukeho vedl až daleko za zámek, kde cesta končila zdobeným dřevěným altánkem se spirálovitým zábradlím porostlým šlahouny rostlin. Stín od žhavého poledního slunce poskytovaly první statní velikáni počínajícího lesíka. Ve vzduchu bylo cítit jejich jehličí i horkost, prostupovaná příjemnými vlnami svěžesti, kdy mírný chladnější větřík roztančil listy květin, stromů a pod jehož taktovkou nahnal volné havraní prameny Itachimu do tmavých, něžných očí.

Sasuke lehce přivřel oči a na chvíli vnímal jen letní vánek, vůni květů a Itachiho teplo. Pocítil zvláštní chuť mu patřit, zároveň ale toužil po tom, aby to bylo oboustranné. Neji mu stále ležel v žaludku. Nepřál si, aby tady dál setrvával a pokoušel se o jeho nastávajícího. Svému pánovi věřil, ale tomu klukovi ani co by se za nehet vešlo. Nepředpokládal, že by se jeho snoubence tak lehce vzdal.

Starší tmavovlásek pomalu přešel až k zábradlí a opřel se o něj. Se skloněnou hlavou přivřel oči a prsty si upravil stříbrný plášť na ramenou. Zadíval se do dálky, kam až zámecká zahrada sahala. ,,Když jsem býval mladší, měl jsem často najednou obrovskou chuť... spíš takový záchvat... třeba se rozběhnout a utéct někam daleko... nebo při výuce vylít jídlo učitelce do obličeje... nikdy jsem to neudělal a časem mě to přešlo. Otec by mě raději popravil a prohlásil za nešťastnou náhodu, než by přechodil jakýkoliv můj přešlap." Otočil se na Sasukeho a na sekundu zavřel oči. Nevypadal, že by vtipkoval. Nadechl se a upřímně se na něj zahleděl. ,,Myslím to vážně. Já si nesmím dovolit chyby."

,,Bojíte se tedy, že bych mohl být nějaký váš přešlap, kdyby se provalilo, kdo doopravdy jsem? Proto nechcete odstoupit od sňatku? Abyste nezklamal vašeho otce?" Sasuke z jeho slov cítil odpornou ostře bodavou bolest. A vůbec se mu to nelíbilo. Získal právě pocit, že všechno, co kdy Itachi udělal nebo rozhodl, bylo jen na základě toho, že si to přál jeho otec. Sňatek si také přeje on. Co by se doopravdy stalo, kdyby se na všechno přišlo? Potrestal by jeho nebo i svého jediného syna, už jen proto, že byl takto oklamán a zneuctěn?

,,Kvůli mně ani vašemu otci nemusíte obětovat sám sebe. Než vám zničit život, raději se vzdám toho svého," dodal odhodlaně.

,,Sasuke..." Princ zcela slyšitelně při vyslovování jeho jména přešel do šepotu. Několika kroky k němu došel a hodnou chvíli se díval do jeho onyxových studánek. Když se k němu sklonil, udělal to tak, že mu Sasuke nemohl vidět do tváře, ale mohl cítit jeho rty u svého ucha. ,,Možnost seznámit se s někým, jako jsi ty, bych nikdy nepřirovnal k chybnému kroku, ale neuvěřitelnému štěstí." Odtáhl se, jen tak, aby byly jejich tváře pouhých pár centimetrů od sebe. ,,Je to jen nezvyk... najednou je tu jeden člověk, k němuž chovám větší respekt, než ke svému otci, který byl pro mne vždy ztělesněním zákona samého. Člověk, jehož obdivuji o tolik víc než hrdiny z historie vlasti, kterou miluji. Člověk, se kterým ožívají mé dětské sny, mizí starosti, strach i problémy. Je to někdo, na koho bych nedal dopustit, za koho bych dýchal, pro něhož bych obětoval všechno, co mám. Úžasná lidská bytost, s níž zapomínám na svou vlastní existenci..." Odtáhl se a mírně zakroutil hlavou. ,,Mé city k němu nemohu vyjádřit slovy, taková doposud nikdo nenašel a o to hůř se mi hledají. A toho člověka velmi dobře znáte, princi." Ačkoliv to, co říkal, nijak neměnilo výraz jeho mramorové tváře, jeho hluboké oči by lež prozradily. Itachi říkal skutečně to, co mu diktovalo srdce, ne hlava. ,,A proto nedokáži ani vyjádřit své potěšení a štěstí nad tím, že to bude právě onen člověk, který bude při obřadu stát po mém boku."

,,Promiňte mi, já nevěděl..." Sasuke to nedokázal doříct, vlastně ani neměl co říct. Beze slova a v úžasu na něj hleděl, aniž by dokázal vyjádřit, jak moc si jeho slov váží. Vůbec nepředpokládal, že by ho Itachi mohl brát jako něco víc, než jako nevlastního bratra, pro jehož zemi musí obětovat svou budoucnost.

,,Děkuju vám," zašeptal nakonec a stydlivě sklopil pohled k zemi. Cítil se trochu hloupě pro to, co mu před malou chvílí řekl. Netušil, že Itachiho city k němu jsou až tak hluboké. Na jednu stranu ho to těšilo, na druhou ale děsilo. Pro budoucího krále je láska něco, co nemůže jít ruku v ruce s jeho korunou, se kterou na sebe bere veliké břímě. Milovat v takové pozici je skoro hřích. Protože láska znamená slabost a král musí být silný.

Udělal by pro něj cokoliv, daroval mu svůj život i tělo. Vykonal všechno, co by mu jen na očích uviděl. A za to všechno by nic nechtěl. Nic, mimo míru a klidu pro svou zemi. Lásku po něm nevyžadoval... ani věrnost. Přestože po obojím ve skrytu duše toužil. Přál si být jím milován, ale ani sám před sebou se k tomu neopovážil přiznat.

,,Už nikdy neříkej, že bys pomýšlel na ukončení svého života. Jestliže to uděláš, sáhneš zároveň na můj." Pár dlouhých sekund se mu díval do tváře, než se od něj odvrátil. ,,Udržovat si ode mne odstup... máš na to právo a je to v tvém vlastním zájmu."

,,Nikdy bych si nesáhl na život. Nemám právo ničit cizí majetek. Můj život patří vám a zítřejší svatba to jen potvrdí." Sasuke mluvil naprosto vážně. Na jeho hlase nebylo znát, že by s tím snad nesouhlasil, jen tiše konstatoval pravdu, o které byl naprosto přesvědčen. Uvědomoval si své postavení i fakt, že na něm nic nezmění.

,,Jestli tvůj život patří mně nebo můj tobě, je téma pro dlouhou konverzaci. Ale... chci abys pochopil, že kvůli jistým obavám o tebe, ne, nerad bych to řekl tak, aby sis myslel, že je to kvůli mně nebo snad koruně, bych si měl od tebe držet odstup. A nejen ve společnosti." Itachi byl sám o sobě dost neprůhledný charakter a tady očividně naráželi na další tajemství, kterým byl mladý následník trůnu zatížen.

V Sasukeho očích se na krátký okamžik zaleskl smutek, vzápětí ho ale vystřídal chlad. ,,Jak si přeje můj pán. Omluvám se, pokud vám má bezprostřední blízkost někdy uškodila." Hluboce se uklonil a spěšně se vydal zpět k zámku. Do očí se mu draly slzy, ale nedovoloval jim proniknout na povrch.

Vůbec tomu nerozuměl. Nejdřív mu říká ta nádherná slova, a pak mu jen tak vmete do tváře, že by si od něj měl držet odstup... a nejen ve společnosti. Nepochybně tím myslel soukromí. Vždyť budou manželé, budou sdílet společné lože. Nikde se nepíše o tom, že by si od sebe měli držet tělesný odstup. Láska ne, ta ne, ale tělo... to jsou dvě rozdílné věci.

Itachi ruce sevřel v pěst, aby si zabránil v té neúnosné chuti jít za ním, sevřít ho kolem jeho pasu a přitáhnout do objetí. Věděl, že nesmí... dělá to pro to, aby mohl Sasuke žít... viděl ten pohled v otcových očích... to podezření a údiv nad vstřícností svého syna ke své snoubence... a pak i ochota té nebezpečné příměsi... viděl ji v králových očích za život jen dvakrát.. a teď to bylo podruhé. Nedovolí, aby se mu něco přihodilo... cokoliv... to proto ho musí nechat, ačkoliv mu ten pohled trhal srdce.

Sasuke prošel vstupními prosklenými dveřmi do zámecké haly a pospíchal k sobě do komnaty.

,,Naruto!" křičel, jakmile vešel dovnitř. Teprve teď nechal ve svém hlase zaznít rozrušení. Nemohl dýchat a korzetem to rozhodně nebylo.

Počítal s tím... počítam s tím, že jejich sňatek bude jen na oko, ale to co spolu prožili poslední noc... po tom všem čekal, že se něco změní. Tolik věřil a doufal v normální vztah. Nevadilo by mu, kdyby neměl jeho lásku, když by se alespoň dotýkal jeho těla... možná... obešel by se i bez toho, nebýt té naděje, kterou mu dal! Proč to udělal? Proč pak řekl to, co řekl. Sasuke měl v hlavě neskutečný zmatek.

,,Naruto!" zakřičel znovu, když jeho nejvěrnější sluha nepřicházel. Slzám už se ubránit nedokázal.

Blondýnek rychle přiběhl a vidouc stav svého pána, bleskově stáhl záclony a pozavíral dveře. Pak k němu přešel, urychleně ho zbavil sukně a korzetu a vzal ho lehce kolem ramen. ,,Klid... už jsem tady... bude to v pořádku... hlavně klid..." konejšivě ho objal. Znali se delší dobu a Naruto se rychle dokázal přepnout z módu sluhy do režimu kamaráda.

Sasuke ještě ve vzteku odhodil paruku do rohu místnosti a bezděčně si položil hlavu na Narutovo rameno.

,,Vyřiď... vyřiď služebný, že přípravy na svatbu se vyřeší až zítra ráno, že... že mi není dobře," požádal ho mezi prudkými nádechy. Slzy spěšně setřel z tváří hřbetem ruky, pak se od blonďáčka pomalu odtáhl a rovnou padl do ustlané postele.

Cítil se tak mizerně. Na hrudi vnímal nepříjemný tlak, který ještě nikdy nepoznal. Nejhorší byly ale myšlenky. Myšlenky, které se točily jen okolo jeho nastávajícího a toho, co řekl. Působilo to tak protichůdně. Nejdřív se mu vyzná, a pak mu řekne, že by si od sebe měli držet odstup? Ani za mák tomu nerozuměl.

Naruto přikývl a ve dveřích se ještě pozastavil, jako by hodnotil, jestli to tu Sasuke sám zvládne. ,,Přinesu vám ještě horkou čokoládu. Hned jsem tu..." Dvorně se uklonil a spěšně odešel. Musel vše vyřídit co nejrychleji, nechtěl tu Sasukeho nechávat v takovém stavu samotného.

Itachi se mezitím vrátil do zámku a tiše se zavřel do svých komnat. Posadil se na balkón a bezhlesně hleděl na zahradu. Vzpomínal a nebyly to vzpomínky hezké... kdyby tak tenkrát tušil. Vrátil se dovnitř a chvíli hledal, než nalezl to, co potřeboval... posadil se ke stolu, dopis rozložil a s přibývajícími řádky se i jeho oči čím dál tím víc leskly. Večer před svatbou na celý zámek jako by padl nepříjemný splín.

Sasuke objal v polospánku načechraný polštář a s chmurnými myšlenkami pozvolna upadal do říše snů. Rozhodl se své city uzamknout v truhle a nikdy je už více nevytáhnout. Pro svého muže udělá cokoliv, bude při něm věrně stát, opatrovat ho v nemoci, projevovat mu lásku, ale bude si setsakramentsky hlídat, aby ji nepocítil doopravdy. Prvně pocítil, jaké to je - milovat a být odmítnut. Byl si jistý, že by se přes to dozajista přenesl, kdyby mu Itachi nedal tu malou naději v něco víc. Tolik mu ublížil... záměrně? Nevěděl a nechtěl vědět, i bez toho se cítil podvedený a zneužitý.

Proč myslíte, že si Itachi Sasukeho najednou drží od těla?