Zamilovaný 25.

Sasuke výletí...

Pokud se tu neobjeví aspoň 10 komentářů, další díl NEVYJDE.

U ostatních povídek už to tolik neřeším, ale tahle je po dlouhé době moje vlastní a říkám si, že když nekomentujete, tak vás to asi nebaví. Asi jsem v psaní zakrněla. Nebudu tedy zahlcovat blog povídkou, o kterou není zájem (ono dá docela práci to naformátovat, přednastavit apod., tak proč se nemáhat) a můžu ji soukromě posílat těm, které nadále baví. A tímto vám děkuju i za podporu, tahle povídka ještě není dopasaná a díky několika komentářům jsem děj i v něčem malinko pozměnila, než jsem původně plánovala. Což vám samozřejmě v posledním díle ráda prozradím ^_^.

---

Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probudil, ale Itachi vedle mě pořád ležel. Ruku měl volně položenou na mém pasu a druhou podloženou hlavu těsně vedle té mojí.

"Itachi?" Oslovil jsem ho ještě tím rozespalým tónem.

"Hm?" Takže už nespí.

"Bojím se vstát." Hodně rychle jsem si vzpomněl na to, co se včera mezi námi odehrálo, a přestože mě zatím nic nebolelo, tak jisté obavy se nedaly jen tak zahnat.

"Ty mi povídej něco o bolesti…" strčil mi před oči svoji ruku. Víc než přirozenou narůžovělou barvu nesla takovou modrofialovou. Místy se objevovaly dlouhé krvavé šrámy. Hřbet dokonce působil o něco nafouklejší. Pravděpodobně mu z těch modřin otekl.

"To já…?" Zeptal jsem se překvapeně. Jako kdybych se musel ptát, abych znal odpověď.

"No sám jsem si to neudělal." Zase ruku stáhl a čelem se opřel mezi moje lopatky. "Doufám, že ta lékárnička tady vede nějaký analgetika, protože jinak si asi dáme ještě dneska výlet do nejbližšího města."

"Neměls mi ji tak nabízet," odfrkl jsem si, ale při druhém pohledu na tu nádheru se ve mně zvedla vlna soucitu a na jednu z těch modřin jsem ho lehce políbil.

"Jen počkej, až budeš potřebovat vstát," pohrozil mi se škodolibým úsměškem.

"Ty počkej, až budu potřebovat vstát, protože jestli se mi to nebude líbit, tak si tohle už nikdy nezopakujem," upozornil jsem ho s ledovým klidem. Ani jsem to nemyslel vážně, vím, že se to bez bolesti neobejde a za ten včerejšek to stálo.

"Tomu sám nevěříš, na to se ti to až moc líbilo. Jdu si to ošetřit, pak si zajedem do města pro něco na snídani."

"Itachi, počkej…" vzpomněl jsem si na ten podivný večer.

"Hm?"

"Co to včera mělo bejt? Proč tady byli ti policajti, tys' je nevolal, ne?" Neviděl jsem, že by bral do ruky mobil.

"Ne, zavolala je na nás sousedka, to ona tady včera chodila kolem baráku… ví, že tady majitel zemřel, tak si myslela, že jsou tu zloději a zavolala policii." Tahle díra zná něco jako sousedství? Nevšiml jsem si, že by tu byl poblíž nějaký další dům, ale v té tmě se dalo asi leccos přehlédnout.

"By jí ubylo, kdyby se starala sama o sebe." Nesnáším lidi, co si neustále musí všímat druhých, aniž by je o to někdo žádal. Mohl jsem mít kvalitní, dlouhý, romantický sex a místo toho jsem kvůli ní měl málem rychlovku na schodech.

"Je stará a nudí se," mávl nad tím Itachi rukou, jako kdyby kvůli tomu incidentu včera vůbec tak nevyváděl. Pak se ztratil ve dveřích. Nejspíš šel pro lékárničku.

Já se zatím rozhodl jít se zkulturnit do koupelny. Vstávání sice trochu bolelo, ale v mírném předklonu se mi do koupelny podařilo dojít bez větších obtíží a teplá voda mě uvolnila ještě o něco lépe.

Mohl jsem dál přemýšlet nad tím, jestli by nebylo vhodnější počkat o něco déle, jenže každý sebemenší vzpomínka na včerejšek mě spíš nutila popadat dech, než si sypat popel na hlavu. Líbilo se nám to oběma, nechci to kazit zbytečnými pochybnostmi.

"Sasuke, pospěš si," Itachi vpadl bez zaklepání dovnitř, roztáhl mi závěs a poklepal na hodinky, jako kdybychom snad meškali večeři u císaře.

"Proč?"

"Mám už hlad," vyblekotal, pak si zdravou rukou prohrábl zepředu ofinu, přičemž přešlápl z jedné nohy na druhou.

"Neboj, tak rychle na něj umřít nestihneš," odbyl jsem ho, závěs jsem si už však nezatahoval, abych na něj viděl, vypadal dost nesvůj. "Co ti zase je?"

"Nic, jen si pospěš," zase mě odpálkoval.

"Bolí tě ta ruka, že jo?" Měl ji pořád napuchlou a víc fialovou než přirozeně růžovou.

"Trochu," ani moc nezapíral. Na jeho poměry opravdu ne.

"Vydrž…" Rychle jsem se vypakoval z koupelny do ložnice, abych se jen usušil a převlékl. "Měl bys s tím aspoň na pohotovost." Už včera jsem věděl, že to přeháním, jenže on se vůbec nebránil! Jestli to fakt tak bolelo, měl mě zastavit.

"Jen chci do lékárny pro něco na bolest, tady v tý lékárničce nic není." Donedávna nevěděl, jak funguje teploměr, hlavně že zná analgetika.

"No jak myslíš, hrdino." Dopnul jsem si kalhoty a šel se obout. Nebudu se s ním o tom hádat, jeho volba, když se chce cpát léky místo pořádnýho ošetření, kdoví co jsem mu vůbec udělal, fakt jsem se nekontroloval. "A bude lepší, když budu řídit já, s touhle rukou nás ještě zabiješ," nastavil jsem dlaň. Překvapivě se mi v ní během chvilky ocitly klíčky.

"Doufám, že máš řidičák."

"Samozřejmě," odfrkl jsem si. "A neboj, neškrábnu ti ho."

"Nejsem na svoje auto choulostivej," odvětil netečně. Zvláštní chlap. Doopravdy.

"Itachi, nech mě tě vzít k doktorovi. Vypadá to fakt strašně, nechci, abys měl nějaký následky," pokusil jsem se ho znovu přemluvit, když jsem si připínal pás.

"Ne, stačí mi mastička a nějaký léky." Paličák.

"Když mě necháš vzít tě k doktorovi, můžeme večer dělat cokoliv… úplně naprosto cokoliv." Tohle on nemůže nikdy odmítnout.

"To zní zajímavě… tak dobře." Přestože souhlasil, necítil jsem v jeho hlase přílišné nadšení. To teď když se se mnou vyspal, o mně už vůbec nestojí? "Jeď, budu tě navigovat."

"Zlobíš se na mě?"

"Na první křižovatce zahni doleva. A nezlobím, jen jsem asi podcenil sílu tvých zubů." No bezva, takže za tu jeho náladu doopravdy můžu já.

"Slibuju, že už to neudělám." Sice mě taky dost kouše, ale já po těch jeho útocích nikdy nevypadal takhle hrozně.

"Nevadí mi to, Sasuke, jenom to teď bolí. Ty za to nemůžeš, byl to přeci můj nápad, hn?"

"Jo to jo, ale já si vzpomněl na to, jak mě věčně koušeš ty, a chtěl jsem se ti fakt pomstít," přiznal jsem se mu.

"To se nedivím. Nemluv už o tom, já si teď jen na chvíli zavřu oči… až zahneš doleva, tak pak znovu doleva, a pak už jen rovně." Jen co to dořekl, opřel se hlavou o okénko a snad během vteřiny usnul. Dal jsem mu teda co proto, to se musí nechat - když ho to tak položilo.

Jel jsem přesně podle Itachiho instrukcí a až ve městě si zapnul navigaci, abych našel nejbližší nemocnici, aniž bych ho musel budit. Čekal jsem nějaké menší útulnější městečko s maximálně dvěma odborně zaměřenými lékaři, ale hned v první ulici se lepil jeden obchůdek na druhý. Nic velikého, přesto mě ten počet docela zarážel. K čemu v takovém zapadákově obchod pro leváky nebo čistírnu…?

Ani po ulici se nepohybovalo tolik lidí, aby všechny ty obchody uživili.

Zdravotnické středisko se nacházelo až na samotném konci oné zvláštní ulice. Ani to nepůsobilo nijak velice, no nám snad bude stačit.

"Itachi, vzbuď se, jsme tady," zatřásl jsem jemně s tím mým ubožátkem. Nemocný a zraněný vypadá opravdu rozkošně, mám skoro chuť mu někde na rohu v cukrárně koupit lízátko.

"Už…?" Protřel si zdravou rukou oči, jako kdyby spal bůhvíjak dlouho.

"Jo, půjdu tam s tebou," odepnul jsem si pás a vystoupil z auta. Itachi šel mlčky za mnou, čekal jsem ještě nějaké protesty, jenže on ani nepípl. To s ním vážně ta ruka až tak zamávala?

Celá ta budova potřebovala vymalovat jak zvenčí tak zevnitř, ale pokud lékaři tady mají aspoň ten diplom a dodržují hygienické předpisy, tak mě to nezajímá.

Na recepci seděl kluk snad mladší než já, minimálně to akné v jeho tváři tomu nasvědčovalo.

"Dobrý den, přejete si?" Ani jeho hlas nezněl zrovna dospěle.

"Dobrý den, bude to znít asi trochu blbě, ale včera k nám přijel na návštěvu můj duševně nemocný synovec, večer si nevzal léky a takhle to dopadlo," předhodil mu Itachi svoji brilantní a pro mě trochu ponižující historku. Celou cestu autem spal, takže si ten příběh musel vymyslet cestou od auta sem - no já žasnu. Spousta lidí lže, vlastně bych řekl, že všichni lžou, ale Itachi… je pravým mistrem v oboru. Určitě ani mně ve spoustě věcech neříká pravdu, třeba mi neříká pravdu vůbec v ničem. Stále mi dává podněty k tomu, abych ho podezíral, zvlášť když takhle skvěle lže člověku přímo přede mnou.

"A to je ten synovec?" Ukázal ten uhrovitý chlapeček v recepci na mě. Copak vypadám jako magor?

"Ne, to je můj bratr," zasmál se Itachi a já měl co dělat, abych udržel dolní čelist v původní poloze.

"Dobře, tak se tu posaďte, paní doktorka se na vás hned přijde podívat," ukázal na miniaturní čekárnu pro sotva deset lidí.

"Proč si řekl, že jsem tvůj bratr, to je ti trapný říct, že jsem tvůj přítel?" Docela se mě to i dotklo.

"Ne, ale co ty víš, co se tady může stát, jako můj bratr dostaneš každou informaci bez problému." Paranoik. Zrovna od něj bych tohle nečekal.

"Copak? Bojíš se, že tady chytíš infekci a umřeš?" Neubránil jsem se úšklebku.

"Podívej se, jak to tady vypadá, a pak se mě znovu zeptej… navíc nebudu říkat, že jsi můj přítel, když je tohle maloměsto, ti policajti ze včerejška byli určitě odsud a ty, kterým patří ten dům, jsou nejbohatší vlastníci v týhle díře, už teď všichni díky těm všem událostem vědí, kdo jsem a co tu dělám… jako právník si nemůžu dovolit jakkoliv nevhodně pošramotit pověst, protože bych tak zpochybnil i tu těch, kteří si mě najali. Rozumíš?" Ty jeho teorie mě nikdy nepřestanou udivovat.

"Jo, rozumím… bráško," neodpustil jsem si kapku ironie.

"Pan Uchiha?" Podívala se našim směrem starší dáma.

"Zůstaň tady." Itachi se zvedl ze židle a s tím úsměvem, kterým dostal do kolen i mě, odešel s tou lékařkou.

Čekal jsem na něj asi hodinu v naprosté tichosti, nikdo během té chvíle nepřišel, tohle město muselo doopravdy umřít. I po nástěnkách visely letáky staršího data než rok mého narození. Proč to tu tak umřelo…?

To pohřební ticho narušil až Itachi svým opětovným příchodem. Ruku měl pečlivě až po zápěstí ovázanou, ale pořád vypadal přepadle.

"Tak co?"

"Nic to není… teda až na tu infekci." A sakra, takže za ten jeho aktuální stav doopravdy můžu já.

"Jsem fakt idiot," povzdechl jsem si rezignovaně. "Moc mě to mrzí, Itachi," přišel jsem k němu a přes obvaz ho na tu zraněnou ruku políbil.

"Není to tvoje vina, už jsem ti to říkal. Najdem lékárnu, vyzvednu si antibiotika a pojedem zase zpátky." Itachi si z toho zranění očividně nic moc nedělal, ale já měl chuť se zahrabat.

"Lékárnu jsem viděl po cestě," vzpomněl jsem si. Byla hned vedle toho obchodu pro leváky.

"Máš dobrej postřeh." Itachi si zase sedl na místo spolujezdce a čekal, až nastartuju. Doufám, že zpátky bude řídit už on, nechci, aby ho ta ruka dlouho omezovala.

"Tohle město je celý divný, je tady takovejch obchodů, ale nikde ani noha…" Pořád mě to svým způsobem fascinovalo.

"Většina těch obchodů už dávno nefunguje, víc jak polovina tohohle města patří tý rodině, pro kterou dělám a ti nechali všechno krachnout, už je jim to tady asi k ničemu." Aha, tak to leccos vysvětluje. Teda logiku těch majitelů mi to moc nepřiblížilo. Proč kupovat město? Kvůli tomu, aby krachlo? To nedává nejmenší smysl. Nechápu, co z toho mají.

"Hlavně, aby byla v provozu ta lékárna…" Zastavil jsem těsně před ní a zabavil Itachimu recepis. Otevřeno překvapivě měli a poprvé od doby, co chodím s Itachim mi v lékárně nenabídli mast na hematomy.

Lékárnice si beze slova přečetla předpis, vytáhla malou bílou krabičku a z vrchu na ni napsala dávkování.

"Třikrát denně po osmi hodinách po dobu čtrnácti dnů," podívala se na mě vražedně, jako kdybych jí snad něco provedl. Možná tu nemají rádi cizince.

Itachi už zase spal, když jsem se vracel k autu, ani mě nenapadlo ho budit. Jestli má ještě pracovat na těch dokumentech, potřebuje se trochu prospat. Navíc cestu k domu jsem si pamatoval i bez něj. Vzbudil jsem ho až na příjezdové cestě, akorát začínalo lehce mrholit. Myslel jsem, že bychom se šli s Itachim někam projít do přírody, ale s tímhle počasím a s tím, jak mu je, asi zůstaneme vevnitř.

"Sasuke, musím se aspoň na chvíli věnovat těm dokumentům, najdeš si tu zatím nějakou zábavu?" Panebože, jedná se mnou jak s malým dítětem.

"Jo, půjdu se ven projít." Zase tolik tam neprší a nevadí mi jít sám.

"Tak se hlavně neztrať."

"Moc vtipný."

"Myslím to vážně, je to tu docela veliký, kdyby něco vezmi si sebou pro všechny případy mobil."

"Ano, mami." Na stolek v ložnici jsem mu položil léky a šel si zase nazout boty.

"Sasuke…?"

"No?"

"Nechtěli jsme se náhodou stavit ve městě na snídani?"

"Tos' chtěl ty, můžu ještě zajet něco nakoupit, jestli tady nic není." Sakra, úplně jsem na to zapomněl. Zpátky do města už se mi teda nechtělo, ale o hladu taky zůstat nemůžeme.

"Jo něco tu je, jen se mi nechtělo nic připravovat."

"Tak já něco udělám, běž na ty dokumenty." Ven můžu jít později, navíc jsem mu chtěl něco uvařit už dávno za to, jak kolem mě vždycky skáče.

Kuchyně sice nevypadala nejmoderněji, ale základní suroviny naštěstí znala. Našel jsem jak mouku, tak mléko, z toho se dá vždycky něco udělat - minimálně nějaká sladká nechutnost pro Itachiho. Jako třeba dango. To vlastně není vůbec špatný nápad, za tu ruku mu to i tak trochu dlužím.

Kuličky jsem měl uplácané během chvilky a uvařené ještě rychleji. Místo polevy jsem využil obyčejný nahřátý cukr, snad nad tím Itachi nebude moc ohrnovat nos. Stejně budu nakonec muset do toho města, protože tady z toho už asi nic k obědu nevykouzlím.

Ještě jsem mu k tomu dal vařit kávu a všechno mu pak přinesl do pokoje. Seděl tam na koberci v tureckém sedu v desítkách různých kupiček. Jestli to stihne za ty dva dny, tak to bude zázrak.

"Tady máš snídani, já se jdu teď projít, pak teda zajedu znova do toho města pro něco k jídlu, ok?"

"Jojo, děkuju." Ani se na to jídlo nepodíval, vůbec nedokázal odtrhnout pohled od těch papírů. Doufám, že se jednou taky dokážu takhle pro svoje povolání nadchnout.

S nabitým mobilem a v kabátu zapnutém až po krk jsem se vydal prozkoumat okolí. Během školy uprostřed velkoměsta si přírodu neužiju a ani to naše maloměsto, kde žijeme s Madarou, nemá moc co nabídnout, takže jsem tuhle šanci nehodlal promrhat.

Jelikož to tu vůbec neznám, šel jsem po náhodné lesní pěšině, pokud se to za pěšinu považovat dalo. Řekl bych, že ani sem moc lidí nepřijde. Spíš jsem se jen tak motal mezi stromy. Navíc uprostřed lesa na mě tolik nepršelo.

Terén se různě vlnil a pod nohy se mi pořád pletly kluzké větve, ale za to ticho to rozhodně stálo. Ve vlhku se rozkládalo jehličí od všelijakých stromů, místy mě ten kyselý pach až štípal do nosu - přesně to na lesích tak miluju. Škoda, že Itachi nemohl jít se mnou, jediný člověk, se kterým bych se chtěl o ten klid podělit.

Les se postupně svažoval do údolí a čím dál jsem šel, tím víc houstl. Vzhledem k tomu, že se už pomalu blížila zima, tak se tu držela i tma. V noci bych se tu asi tak úplně procházet nechtěl, ačkoliv věřím ve větší nebezpečí v noci uprostřed frekventované ulice než na lesní cestě. Člověk je to nejhorší stvoření, jaké kdy chodilo po téhle planetě, nic vražednějšího bych tu potkat nemohl. A na duchy nevěřím ani po té seanci se Sakurou, tím spíš, když už částečně vím, jak se to všechno odehrálo. Jen nevím, kdo za tím stojí, ale každá špatnost nakonec vyplave na povrch. Zkusím požádat o pomoc Itachiho, až mu na krku nebude viset tolik práce, jestli to někdo dokáže odhalit, tak on.

Povrch se zase začínal postupně zvedat, světla však nepřibývalo. Stromy tu rostly těsněji u sebe, měl jsem co dělat, abych se mezi nimi vůbec nějak rozumně propletl. Nechtě se mi při tom podařilo zlomit několika stromům pár spodních větví. A když už konečně jehličnany trochu prořídly, tkali si mezi nimi pavouci sítě, některé se leskly v odrážejících se paprscích, kterým se povedlo prodrat se mezi stromy, takže jsem se jim radši vyhnul, ale většinu těch pavučin jsem prošel bez povšimnutí, dokud se mi lepkavá vlákna nenalepila na obličej. Nejsem zrovna arachnofobik, přesto bych si tu nechutnou zkušenost dokázal odpustit, přestávalo mě totiž bavit si to furt strhávat z obličeje. Tak po tomhle si budu muset dát sprchu, určitě si nějakou tu havěť se sebou přinesu i na oblečení.

Jen co jsem vyšel na jakýsi lysý kopec, zjistil jsem, že pořád stojím v obležení lesů, ať půjdu kteroukoliv stranou, nevyhnu se dalšímu prodírání. Možná bych se měl vrátit zpátky nebo se fakt ztratím, jenže já měl vždycky problém s přiznáním prohry. Musím vědět, co je zatím dalším kopcem, ačkoliv už to teď tuším - další stromy a kopce.

Dolů se mi šlo o něco snáz, pokud teda nepočítám to jedno zakopnutí o kořen dubu. Tohle mě taky dost překvapilo, co dělá jeden dub uprostřed jehličnatého lesa? Žádný jiný tu poblíž nerostl. Vítr by sem jedno semínko asi těžko donesl, ukazuje to spíš na úmysl člověka. Ale proč dub a proč zrovna sem? Mohl bych se pak na to zeptat Itachiho, třeba o tom něco bude vědět.

Po pár metrech se les konečně umoudřil, mezi stromy se tu dalo normálně projít a hluk mých kroků v sobě dusil mech, díky němuž jsem si tu přestával připadat jako vetřelec. Kdyby po mně tady někdo šel, tak díky tomu hluku by mě stoprocentně našel do pár minut. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažil zůstat potichu, ty větve mě ihned prozradily, asi proto jsem neviděl téměř žádné zvíře. Tady se to naštěstí zlepšilo, nikdy by mě nenapadlo, že mech může tak dobře izolovat. Dokonce jsem v něm místy viděl i houby, kupodivu jedlé, ale tahat je v rukou se mi zrovna nechtělo, když je budu potřebovat cestou zpátky, abych se zase vymotal mezi těmi stromy. Škoda, mohl jsem z nich udělat něco k jídlu, Itachi by si určitě dal, jestli teda vůbec houby jí. Zeptám se ho, až se vrátím, třeba bychom na ně mohli zajít před odjezdem a uvařit z nich něco doma.

Z té náročné cesty jsem se docela zapotil, musel jsem si rozepnout kabát, abych to rozdýchal. Dokázal bych si sice představit lepší procházku, ale po těch prosezených dnech ve škole mi i tahle náročnější docela prospěla. Kdyby bylo o něco tepleji, mohl si Itachi ty dokumenty vzít ven a třídit je někde na dece, taky toho čerstvého vzduchu moc nemá. I když… co já o něm vlastně vím, zase tak často spolu nejsme, nevím, co dělá, když není zrovna se mnou. Pravděpodobně by mi to ani neřekl, kdybych se ptal, nebo by mi předhodil jednu ze svých ukázkových lží. Mám ho doopravdy rád, ale víc věcí mě na něm štve… a zároveň baví, než… než co já vím. Sám ani nevím, co si o něm myslím.

Nechci nad ním teď přemýšlet, šel jsem do lesa, abych nemusel myslet vůbec na nic, mimo ticha a přírody. Nezbývá mi už moc času, pokud se mám do oběda vrátit.

Možná bych se měl i pomalu vracet, cesta zpět mi potrvá určitě o něco déle, nevím už, kdy přesně jsem šel sem. Všechno tu vypadá tak stejně, ale zase tolik jsem toho neušel, abych se nevymotal, při nejhorším mám v mobilu navigaci. Ani mě nijak zvlášť netrápilo, že se nedozvím, co se nachází dál za tím kopcem, vlastně se do mě docela i zakousla zima. Znovu jsem pozapínal knoflíky od kabátu a otočil se zpět. Třeba bych se mohl pokusit najít jinou cestu zpět k domu, nějakou schůdnější.

Nakonec jsem přeci jen vytáhl mobil, abych se o tom nápadu poradil s navigací. Moje souřadnice našla ihned, ale ukázala mi jen silnici, která by podle všeho měla vést lesem dva kilometry ode mě, za to až k domu. To by se mi pěkně protáhlo, i tak by…

Nestačil jsem to vůbec zvážit. Cítil jsem, jak se mi cosi zaháklo za límec kabátu. Prudce to se mnou cuklo a já byl donucen se během zlomku sekundy otočit zase zpět. Kolem prstů se mi ovinulo cosi chladného s pevným stiskem. Znovu to mnou škublo a já tváří narazil do něčeho pevného, přesto měkkého. Můj krk ze strany orosil teplý vánek.

Leknutím jsem nedokázal ani vykřiknout, natož se pohnout. Stál jsem tam jak zmražený a bezmocně lapal po dechu… Když už jsem ho konečně popadl, zase jsem ho ztratil, jak mě to strhlo k zemi. Všechno se stalo tak rychle. Jen jsem prudce přivřel oči. Nechtěl jsem vědět, co se stane. Podvědomě jsem očekával ránu do obličeje…

Kdo myslíte, že přepadl Sasukeho a proč?