Zamilovaný 24.

Itachi se dočká... možná :P.

---

Světlo se mi v té tmě podařilo nahmatat s trochu většími obtížemi, naštěstí ale na mě nečekala žádná středověká lázeň. Mimo oken se zřejmě dali i do rekonstrukce koupelny. Nepůsobila sice nikterak přepychově, zároveň však nepodtrhovala tu nádheru oprýskané střechy.

Dokonce mě ani nelákala ta veliká vana, menší sprchový kout v téhle chvíli bohatě stačil. Tohle bude stejně dost účelné sprchování. Neměl jsem z nadcházející situace nejlepší pocit, ale rozhodně jsem to neplánoval vzít zpět. Jednou by k tomu tak jako tak došlo a já už to nechtěl zbytečně oddalovat. Jestli je Itachi příšerný milenec, chci to vědět hned.

Na háček vedle umývadla jsem si pověsil ručník, na zem odhodil oblečení a vklouzl pod teplý proud vody. Upřímně jsem se bál, že poteče jen studená.

Víc než na jakoukoliv jinou část jsem se teď soustředil hlavně na svoje dolní partie. Trochu mě štvalo, že pokud to půjde všechno tak, jak má, budu sem muset jít ještě jednou. Možná bych mohl požádat Itachiho, aby se choval víc ohleduplně a neudělal se dovnitř, ale nechci ho o to připravit, když na to tak čekal.

Po zhruba desetiminutové sprše jsem se důkladně osušil, navlhlý ručník si obtočil kolem pasu a vykročil zpět směrem k té ložnici. Cesta přes tu ledovou chodbu by se dala označit skoro za nějaký druh stezky odvahy, naštěstí se mi ji povedlo bez úhony projít.

"Tys' šel takhle, víš, jaká je tam zima?" Itachi stál u okna jen v košili a kalhotách, a přestože mě káral, tak si mě nepokrytě prohlížel.

"Vadí ti to? Tak já se zase obleču," pokrčil jsem lhostejně rameny a předstíral, že jdu do tašky hledat něco na převlečení.

Během zlomku vteřiny se Itachi ocitl u mě, svou hřející dlaň mi přitiskl na místo v kříži, přičemž mi druhou rukou stáhl jedním škubem onen jediný kus látky, který na mně něco skrýval.

"Sasuke…" vydechl tíživě, načež se svými rty otřel zlehka o ty moje. Nevím, jestli jsem se v tu chvíli otřásl vzrušením nebo tím kontrastem mého studeného těla s jeho horkým dechem, ale zřetelně jsem cítil tlak v klíně. Čehož si Itachi mohl dost snadno všimnout. Za to já v tom jeho tmavém oblečení nerozeznal skoro nic. Zatím jsem ho však oblečení nezbavoval. Docela se mi ten rozdíl mezi našimi vrstvami oblečení začínal zamlouvat, i když mě to stavilo do podřadné role, kterou už jsem beztak víceméně přijal.

Za to už mě nebavilo chovat se tak pasivně, Itachi mě vždycky něčím úplně vykolejil a já najednou nevěděl, co s nohama a rukama. Tentokrát jsem mu pro to nedal prostor. Zlehka jsem ho strčil rozevřenou dlaní do hrudníku, abych ho přiměl lehnout si na postel.

Ten to gesto okamžitě pochopil, překvapivě mi ani nevzdoroval, několika kroky pozpátku se dostal až k posteli, pak se na ni beze slova posadil. Jeho vyzývavý pohled jasně říkal, že prozatím je to v mojí režii.

Já se obkročmo posadil na jeho klín a mírně se na něm zhoupl. I přes kalhoty jsem zřetelně cítil Itachiho vzrušení, snažil se udržet si při tom kamennou tvář, ale jeho oči hořely jen pro mé tělo. To vědomí mě rozpalovalo víc než svíjející se tělo potenciální oběti mojí touhy.

Nepřekvapuje mě ten počet milenců a milenek, jaký mu prošel postelí, není v moci obyčejného smrtelníka mu odolat. Znám spoustu přitažlivých lidí, myslím, že sám sebe mezi ně můžu zařadit, jenže Itachi… jeho chladná vyrovnanost a dravost předčí i tu Madarovu. Pokud někdy budu Itachiho Madarovi představovat, věřím, že strýc vybouchne dřív. A přesně pro tohle by davy vraždily. Itachi je ztělesněním Boha, kdyby chtěl, ovládl by kohokoliv. S jeho vysokým IQ to tvoří až vražednou kombinaci.

Pořád nechápu, čím jsem někoho takového upoutal. Sice asi i já vynikám mezi svými vrstevníky, ať už co se prospěchu týče nebo úspěšnosti při lovu holek… v mém případě i mužů, ale nemám v sobě, to co Itachi. Taková manipulace se nachází úplně mimo moje schopnosti.

"Itachi…" Posunul jsem se po jeho nohou blíž k jeho trupu a přiložil mu ruce na obě tváře. Pořád neuhýbal pohledem, trpělivě čekal, co udělám dál. Držel se, jenže já věděl, jak moc mě teď chce strhnout pod sebe. A co je nejhorší - cítil jsem nezvladatelnou touhu mu to umožnit.

"Sasuke," oslovil mě na oplátku pevným hlasem, který se přeci jen v místech lehce třepotal, "jsi překrásný," dodal s menším zpožděním. Já se jen pozvedl jeden koutek úst do úsměvu.

"Proto se mnou seš? Proto mě tak moc chceš?"

"Ty víš, že ne… jsi můj splněný sen." Snad nikdy jsem ho neslyšel říct nic romantičtějšího. Nevím, proč já, ale věřím, že to tak opravdu cítí.

"Tak se nikdy neprobouzej." Konečně jsem se k němu sklonil a mazlivě se otřel o jeho vláčné rty. Když mi vyšel jazykem vstříc, pořád jsem vnímal tu slabou příchuť kávy. Teď už ji nikdy nebudu pít s takovým odporem. Sám jsem rty mírně pootevřel a špičkou jazyka polechtal jeho spodní sytější ret.

Ve chvíli, kdy jsem chtěl jazykem proniknout dovnitř, se ozvala dutá rána, trochu mě to polekalo, ale Itachiho zřejmě víc, protože mi tvrdě skousl ret. Pak se ode mě prudce odtrhl.

"Uhm…!" Docela dost to bolelo, opatrně jsem bříškem prstu přejel po svém poraněném rtu. Mimo našich slin mi na něm ulpěla i vlastní krev.

"Promiň, Sasu… jdu se tam podívat," stáhl mě ze svého klínu a nechal na posteli, jako kdybych snad já měl zůstat tady.

"Jdu s tebou," namítl jsem nekompromisně. Nemusí mě pořád stavět do tak podřízené pozice.

"Nejdeš, bůhvíkdo to je, pro nás oba bude bezpečnější, když zůstaneš tady."

"Tak tam půjdu já a ty zůstaneš tady."

"Ne."

"A můžeš mi říct rozumnej důvod, proč ne?" Dobře, možná má větší sílu než já, ale v takových situacích je důležitý i klid a instinkt přežít. Z nějakého důvodu si myslím, že přesně tenhle instinkt mám poněkud silnější.

"Protože…" Jeho argument nedával vůbec smysl, když se ale nakláněl ke svojí tašce, a pak se na mě otočil se zbraní v ruce, už to tak nelogicky neznělo.

"Ty… ty… proč tohle máš?" Copak se na výlet jezdí s něčím takovým?! Itachi, co všechno o tobě ještě nevím…?

"Přesně z takových důvodů. Opravdu tě to u mě tak překvapuje… po tom všem, Sasuke? Vzpomeň si jen na Hidana. A ten je ještě slabej odvar toho, co běžně potkávám." Neměl jsem nic, co bych na to mohl říct, snad jen…

"Buď opatrnej."

"S největší pravděpodobností jen vítr venku shodil květináč z parapetu, ale… v tomhle bezvětří?" Podíval jsem se směrem k oknu, přes tu tmu se nedalo nic spatřit, jenže stejně tak se nedalo ani nic zaslechnout. Ticho jako v márnici.

Když jsem se otočil zpět do místnosti, Itachi už tam nestál. Obrátil jsem se tedy znovu k oknu a potichu ho otevřel. Sice se z něj stěží dalo hledět sotva do dvou koutů přilehlé zahrady, ale ke vchodu matně vidět bylo díky světlu z ložnice. Asi teď ze sebe dělám dokonalý cíl, jenže tak nějak si nemyslím, že by sem někdo přišel zrovna kvůli mně. Nehledě na to, co mi řekl Itachi o Hidanovi.

Itachi právě vyšel z domu, obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Těsně u jeho nohou se válela nějaká dřevěná nádoba. Možná ji doopravdy odněkud přinesl vítr. Kdyby teda nějaký vál. Fascinující, jak taková nevinná situace může člověka v Itachiho pozici pěkně vyděsit. Vlastně to dost vyděsilo i mě, po tom všem, co jsem se od něj dozvěděl.

Během několika minut zmizel Itachi za domem, tam už jsem neviděl, i kdybych se vyklonil. Mohl jsem sice přeběhnout do jiné místnosti, jenže čemu by to pomohlo?

Do dvaceti minut se vrátil sám, nevypadal nijak vyplašeně ani jako někdo, kdo právě někoho oddělat. Popravdě jsem žádný výstřel vlastně neslyšel, takže tu mísu muselo na zem shodit něco jiného nelidského původu. A tím nemyslím ducha ani strašidlo.

"Tak co?" Zeptal jsem se pro jistotu.

"Nic, asi už z toho začínám blbnout, ale jistota je jistota." Sledoval jsem, jak odkládá zbraň zpět do tašky. Moc se mi nelíbilo, že ji sebou vůbec má. Co kdyby ji někdo vzal?

"Jo… jistota, asi dneska neusnu," odvětil jsem kysele. Upřímně - chuť na sex mě úplně přešla. Vlastně se mi to najednou celé nějak proleželo v hlavě. Neustále přemýšlím nad tím, jestli se Itachimu podvolím, když už dospěju k rezignaci, stačí mi jeden pitomý polibek na parkovišti, abych o pár hodin později… neměl jsem ze sebe najednou vůbec dobrý pocit. Řeším tu svůj první sex s Itachim, jako kdyby se jednalo o můj první sexuální styk vůbec. Jenže ve své podstatě šlo o můj první… no první takový styk. Jestli to jeden z nás pokazí, mohlo by to pokazit vše. To všechno, čeho jsme spolu zatím dosáhli. Sice to nemůžu nazvat bůhvíjak velikým milníky, ale vzhledem k tomu, že vím, jak se obvykle ve vztahu chovám a jak jedna malá blbost stačí pro to, abych to ukončil, to velkými milníky nazvat asi můžu. Nikdy pro mě můj přítel neznamenal tolik, co Itachi. A proč? Protože je zkrátka úplně jiný. Unavuje mě, ničí, deptá a… a taky baví. Neuvěřitelně baví.

Líbí se mi to temno kolem něj, podivné záliby, dokonce i to majetnické a perverzní chování, vysoký intelekt a jeho sebevědomí - a to hlavně proto, že nesnáším ufňukánky, hysterické prosby o to, ať ji nebo jeho neopouštím - tohle by Itachi nikdy neudělal, na takovou úroveň on jednoduše neklesne.

"Sasuke?"

"Hm?"

"Chceš pokračovat, nebo ještě počkáme?" Sedl si do dřepu a obě ruce mi položil na kolena.

Seděl jsem na posteli a díval se shora do jeho očí. Pořád v nich plápolala touha, ale zároveň mě ty černá nicota přesvědčovala o svojí kontrole, kterou nad tím chtíčem má.

"Promiň… já fakt nemůžu."

"Rozumím. A ten hluk tam venku není hlavní příčina, viď?" Zvedl se a posadil se vedle mě.

"Ne… asi jen spouštěč. Zlobíš se?" Věděl jsem, že ne, jenže stejně tak jsem věděl, jak ho to mrzí.

"Nezlobím, nemůžeš za to, je to velkej krok… počkám, až budeš připravenej. Já si teď budu muset zavolat, nevadí, že tě tu nechám na minutku samotnýho?" Proboha, jako kdybych snad potřeboval bodyguarda.

"Jo vadí, proč nemůžeš volat přede mnou?" Daleko víc mi vadilo, kolik toho přede mnou skrývá.

"Nechci tě děsit." Jak typické.

"Tak to nedělej a zavolej si přede mnou. Nejvíc mě ser… děsej ty tvoje tajnosti. Jestli s tebou mám chodit a… a spát, tak ti musím věřit. A důvěra nepřijde sama. Věř mi, Itachi, ať můžu i já tobě." Sice jsem před jeho minulostí zavíral oči, ale dokud zasahuje do přítomnosti a hrozí budoucnosti, chci se v tom orientovat.

"Rozumím." Bez jakékoliv výmluvy se natáhl k nočnímu stolku pro mobil, pak si asi vyhledal nějaké číslo, protože si vzápětí přikládal mobil k uchu. Čekali jsme asi minutu, než to dotyčný zvedl. "No taky tě zrovna rád neslyším… protože možná víš… ne? Takže nevíš, kde teď jsem? …A poslals' mi sem návštěvu? …Uvědomuješ si vůbec, že tu s někým jsem? …Jo, přesně tak… Ne, zvládnu to… Já vím, ale tvoje uvažování bylo vždycky zvláštní… Dobře, nebudeme to řešit… Samozřejmě, kdyby něco, budeš první, komu zavolám… Ne? Ne no, takže nechápu, proč to po mně chceš… Tohle nemá cenu, mám na seznamu i jiný podezřelý… Zařídím si to sám, jsem už dost starej a schopnej... Jako kdybys tu pro mě někdy byl… Tohle teď fakt nebudeme rozebírat… Dobře, v týdnu… možná, zatím." Tak tohle byl ten nejdivnější rozhovor, jaký jsem ho kdy slyšel vést, ať už ho vedl s kýmkoliv. Ačkoliv jeden svůj tip mám.

"To byl ten rodinnej přítel, že jo? Ten, co tě vychoval." Stěžoval si, že tu pro něj nebyl, mají se v týdnu sejít, podle všeho mu vnucoval i nějakou svou pomoc, kterou Itachi odmítl. Typická konverzace dítěte a jeho rodiče. Podobně mluvím i já s Madarou. Teda já bych se k němu tak drze chovat nemohl.

"Ne, to nebyl on. Tohle je trochu jiná kategorie. Ještě bude další…" Už zase hledal nějaké číslo. Tolik povyku pro jednu shozenou nádobu…

"Vím, kolik je, a divím se, že už spíš… Mám problém… Poslal mi sem Pein někoho? …Jo, třeba jeho… Nevím, důvod se vždycky najde… Jako kdyby někdy používal normální metody… Nebudu mu volat, nechci s ním mluvit… Dobře… Jo, vím… Jsi teď v kontaktu s Deidarou? …Tak ho hlavně hlídej… Já vím… Ale nic, jen blbej pocit…" Při zmínění Deidary jsem ještě víc zbystřil, ale víc můj zájem vzbudilo silné klepání na dveře domu. To zbystřil najednou i Itachi. "Zavolám pozdějc, někdo tu je…" Ani si nepočkal, co mu dotyčný řekne, okamžitě položil hovor a otočil se na mě. "Ty zůstaň tady."

"Cože? Už zas?!" Tohle mě fakt rozčiluje. "Nedělej ze mě svoji holku."

"Seš úplně nahej, poklade, mám čekat snad, až se oblečeš?" Naklonil se ke mně, políbil mě důrazně na rty, a pak šel ke dveřím. Opět se zbraní. Nelíbilo se mi to, přesto jsem za ním nešel. Radši jsem popadl svoje oblečení. Jestli mě má někdo zabít, tak se nechci válet někde na zemi nahý ve vlastní krvi.

Jakmile jsem měl na sobě aspoň kalhoty a šejdrem zapnutou košili, potichoučku jsem si přikradl ke schodům.

Neuvěřitelně se mi ulevilo, když už na mě z dálky zářily do světla policejní uniformy. Ne že by přímo zářily jako třpytky, ale takové oblečení pozná kdokoliv kdykoliv a kdekoliv, přesně definuje osobu, která tam stojí. Nikoho v ten moment nezajímá, jestli je to cholerik, jestli bije doma svoji a ženu i děti, zkrátka je to muž zákona. Někdo, kdo povinně musí stát při vás, pokud jste nic nepovoleného neprovedli.

"…říkal, že máte zbraň," zaslechl jsem kousek rozhovoru, "můžeme ji vidět? Máte k ní papíry?" To skoro vypadalo, že přišli spíš vyslýchat Itachiho.

"Jsem právník, doopravdy si myslíte, že budu mít nelegálně drženou zbraň?" Sice jsem neviděl Itachimu do tváře, ale jeho povýšenecký pohled si naprosto dovedu představit.

"Musíme se zeptat," namítl policista, jako kdyby snad všichni právníci ctili zákon. Vlastně si i myslím, že ho Itachi moc nectí, přestože by dle něj měl obhajovat.

"Tady… papíry mám nahoře."

"Počkáme," odvětil policista okamžitě. Itachi se hned na to otočil směrem do domu. Stačilo pár kroků, aby si mě všiml. Stál jsem v dolní polovině schodů. Nechtěl jsem, aby mě viděl Itachi ani ti policisté.

"Sasuke," zavrčel trochu nelibě, "neříkal jsem ti snad, abys zůstal nahoře?" Popadl mě za paži a vlekl nahoru.

"Nemusím tě poslouchat, nejseš Madara a pusť!" Trhl jsem sebou, abych se mu vysmekl. Jenže Itachi držel moc pevně. Ve výsledku jsme se oba svalili na schody. On se nade mnou okamžitě vzepřel. Zatímco já se snažil překonat bolest z toho, jak se mi hrana schodů i přes košili zadírala do zad.

Zprudka dýchal. Díval se mi do očí. V těch jeho hořela zlost. Nebýt téhle situace dalo by se to lehko zaměnit za spalující touhu.

"Teď, Itachi…" Jenom ta myšlenka na to, stačila udat směr mým… nečekaně zvráceným touhám.

"Teď co?" Zeptal se mě nechápavě. Ten hněv mu z tváře pořád nemizel.

"Chci… chci, abys mi to udělal." Cítil jsem příšerný tlak v klíně a už teď jsem věděl, že když Itachi nesvolí, půjdu si to udělat sám.

"Víš, že ti dva milí páni čekají, až jim přinesu doklady a papíry ke zbrani?" Čekal jsem od něj teda větší nadšení pro věc.

"Vím, a co? Nechceš mě?" Ten schod mě pod zády pořád tlačil, cítil jsem v těch místech i nepříjemné vlhko.

"Sasuke… když dlouho nepůjdu, přijdou si pro mě… jsem schopnej to stihnout během pár minut, ale ty? Je to tvoje poprvé… víceméně, fakt to takhle chceš?" Vypadal dost udiveně.

"Jo, přesně tak to chci." Nechci dlouho romantickou předehru jako patnáctiletá holka. Nemůžu říct, že se vůbec nebojím, jenže hrdost je strašná mrcha. A touha ještě větší.

Itachi už se dál na nic neptal, jen mě zvedl ze schodů, vzal si mě do náruče a v ložnici hodil bez jakéhokoliv ohledu na postel. Udržoval si se mnou oční kontakt, během kterého mě ukázkově zbavil kalhot. Mojí ledabyle zapnuté košile si ani nevšiml.

"To tě celá ta situace fakt tak vzrušila?" Pozdvihl v údivu obočí, zatímco mě tiskl přes spodní prádlo.

"Je ta otázka nutná?"

"Ne." Dál už nic neříkal, jen mi od sebe roztáhl nohy, klekl si mezi ně a oběma rukama mě vysvlékl z mých boxerek. Pak se ihned natáhl k nočnímu stolku pro lubrikant. Ani jsem si ho tam předtím nevšiml.

Čekal jsem, že to nejdřív zkusí s jedním prstem, ale on si gel nanášel hned na ukazovák a prostředník.

"Neboj se," zašeptal spíš autoritativně, než uklidňujícně. Pak na mě z části nalehl, přičemž rty přitiskl k místu za mým uchem. Vůbec na nic nečekal, rovnou mi oběma prsty zatlačil na konečník. Chtěl jsem mu říct, aby použil nejdřív jen jeden, jenže mi došlo, kolik času máme a čí nápad to byl. Musel jsem mlčet.

Itachi se snažil odlákat moji pozornost, rty i jazykem dráždil to citlivé místečko za uchem, ale já pořád věděl, k čemu se chystá tam dole, a to mi nedovolilo se soustředit na cokoliv jiného. Přesto jsem se snažil co nejvíc uvolnit. Neměl jsem zase takový strach, navíc mi krví kolovala halda adrenalinu, avšak jistých možných bolestivých představ jsem se nedokázal úplně zbavit.

Z toho běhu přes studenou chodbu sotva usušený už jsem se stačil vzpamatovat, proto mi teď Itachiho prsty připadaly až nechutně ledové, i když za to pravděpodobně mohl ten gel. Přestože se moje zkušenosti s muži nedají označit za bůhvíjak veliké a odborné, vzpomněl jsem si, když jsem tohle dělal já. Ještě donedávna by mě nenapadlo, že to jednou taky podstoupím. Vlastně ani teď úplně nevím, jestli o to stojím. Nechci se s Itachim jen… jen mazlit, jenže sex mezi námi mi pořád připadá tak nějak neproveditelný. Chci ho. Chci si s ním být, jak nejblíž to jen jde, jenže mi nesedí ani jedna z těch dvou pozic.

"Bojíš se…" neptal se, jen s klidem konstatoval. A já neodporoval. "Sasuke, nebudu se ptát, jestli to fakt chceš, místo toho ti slíbím, že to bude tvůj nejlepší sex, hm?" Doteď Itachimu úplně všechno nevěřím. Vlastně bych řekl, že mu nevěřím bez nějakých obstojných důkazů téměř nic. Ale teď… poprvé jsem si byl jistý o jeho upřímnosti.

Zavřel jsem oči a rukama se chytil kolem jeho krku. Jednou by k tomu stejně došlo. Nemá smysl to oddalovat. Buď nás to posune dál nebo vrátí o kus zpátky, každopádně se konečně pohneme pryč z té napjaté zóny.

Itachi se mě už rty nikterak nedotýkal, jen se opřel svým čelem o to moje a oběma prsty naráz zatlačil na můj otvor. Překvapilo mě, jak hladce jimi vklouzl dovnitř. Sice jsem mu ani v podvědomí nekladl odpor, ale vzhledem k tomu, že jsem to nikdy nedělal, to šlo až moc dobře.

"Trik spočívá ve sklonu a v nenásilnosti…" zašeptal mi Itacho do ucha, jako kdyby mi četl myšlenky… zase. Vzápětí jsem ucítil, jak mi podsouvá druhou ruku pod kříž a mírně si mě nadzdvihává. Pak se jeho prsty posunuly dál dovnitř. Už to nešlo tak hladce, ale pořád se mu dařilo postupovat vpřed, aniž bych musel syčet bolestí.

Měl mírně přivřené oči, které na mě bez jediného mrknutí hleděly. Delší řasy mu do nich házely stín a dělaly tak jeho tvář ještě tvrdší a nepřístupnější. Svým způsobem mi to připadalo atraktivní. Skoro jako sex s nadpozemskou bytostí.

Moje tělo nestihlo ani ohřát gel nanesený na Itachiho prstech a už muselo čelit dalšímu útoku. Itachi od sebe začal oba prsty za doprovodu krouživých pohybů oddalovat. Doopravdy neplýtval časem, ale já už pomalu nezvládal v klidu ležet. Tiskl jsem ho na sebe stále větší silou a nehty mu zatínal přes látku košile do ramenou.

Itachi si jedinkrát nepostěžoval, jen se snažil ode mě vzdálit, nejspíš asi pro moje vlastní dobro, aby si viděl pod ruce a nezranil mě. Cítil jsem, jak mi jeho košile klouže pod nehty, nedokázal jsem se víc udržet, přičemž mě v záchvěvu paniky napadlo se zachytit za jeho krk.

"Sasu…" Svoji volnou ruku natáhl k těm mým, načež je s využitím svojí síly od sebe odtrhl. "Uděláme to jinak…" Následně mi svoji ruku nastavil před můj obličej. "Kdyby se ti něco nelíbilo, dej mi to najevo…" Pak se hřbetem ruky otřel o moje rty. Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí, ale když špička jeho nehtu zavadila o můj svěrač, nenapadlo mě nic lepšího než ho do té provokativně nastavené ruky kousnout. "Šikovný," pochválil mě jak psa. Ani jsem se proti tomu nestihl ohradit, protože od sebe začal ty prsty zase oddalovat a já nemohl nic jiného než mu mezi zuby dál drtit ruku. Čím víc mě to bolelo, tím víc jsem ztrácel zábrany. Jeho ruka mi v ústech opuchala a brzy mi i pustila na jazyk chuť zrezivělého železa.

Itachi se opíral svými rty o moje čelo, jeho rychlé nádechy mi ho brzy orosily, přesto pořád nezpomaloval. Možná spíš naopak. Nehledě na to, jak to někdy uprostřed začalo šíleně bolet a pnout, se veškerá moje bolest s Itachiho snaživými prsty vytrácela.

Nikterak slastné mi to teda nepřipadalo, pravděpodobně proto, že se mu nepodařilo zasáhnout prostatu, ale minimálně už to nebolelo. Asi proto jsem místo kousání zvolil jen něžné olizování Itachiho zbídačené ruky.

Ten podle všeho čekal jen na to, jelikož pár sekund na to opustily jeho prsty moje tělo. Naše nádechy a výdechy obohatil zvuk rozepínajícího se zipu. Itachi se ještě jednou natáhl pro tubu s gelem, tentokrát jsem ale žádné studené vlhko na svém těle nezaznamenal. Tedy ne hned. Dostavilo se až po tom, co na mě znovu nalehl. Letmý, ledový dotyk.

Ještě než jsem stihl zalapat po dechu, mi sebral zpod hlavy polštář, znovu mě nadzvedl v kříži a moje pozadí se vzápětí ocitlo o několik centimetrů výš. Věděl jsem k čemu se Itachi chystá a chtěl jsem si s ním o tom ještě krátce promluvit, jenže on mi jen nastavil opět svoji pokousanou ruku k ústům, načež se proti mně poprvé pohnul.

Ten objem se absolutně nedal srovnat s jeho dvěma prsty, moje svěrače se ocitly v takovém napětí, že každý milimetr navíc by je snad musel roztrhnout. Bez ohledu na to to šlo však stále až podezřele snadno. Itachi mě vyplňoval do posledního využitého rozměru. A já… já cítil neskutečnou úlevu. To nejhorší mám za sebou.

"První tak… tři centimetry máš v sobě." Přestože ta slova šeptal, tak mi tělem projely jako jedno dobře nabroušené kopí.

"Tři," další slovo jsem úlekem nechtě spolkl, "centimetry?" Nečekaně se mi ho podařilo nakonec vydávit.

"Proč tak udiveně? Seš šikovnej," znovu ta pejsánkovská pochvala.

"Itachi… já… já víc nedám." Pro jistotu jsem opět rukama zatlačil na jeho ramena. Jestli se hne jen o kousek, tak ho asi zabiju."

"Klid… půjde to."

"Ita-!" Zadusil mě opět svojí rukou. Ani na zlomek vteřiny jsem se nezdráhal se do ni pořádně zahryznout. Cítil jsem, jak se moje řezáky spolu se stoličkami noří do masa i kostí. Pod zuby mi doslova pulsoval život. Jeho bolestné zakňučení, které ihned následovalo, bylo snad to nejkrásnější, co kdy moje uši zaslechly. Nevzrušovala mě jeho bolest, jen mi až nechutně dobře lahodila. Pokud trpím, chci, ať trpí se mnou.

Obě ruce mi brzy na to přirazil k čelu postele, ale za to kousnutí to opravdu stálo. Nepotřeboval jsem se ho už držet, výraz zraněné šelmy v jeho tváři mi stačil víc než dost.

Jakmile se trochu oklepal, prudce do mě přirazil. Každý milimetr doprovázela hrozná bolest. Ani jsem nedokázal zadržet slzy. To, že mi kanou po tváři, mi vlastně došlo až v momentě, kdy Itachi žaludem zasáhl moji prostatu.

Zvrácenější a šílenější pocit jsem snad nikdy nezažil. Tupá bolest se mísila s nikdy nepoznanou rozkoší. Chtěl jsem, aby to Itachi ihned ukončil, ale zároveň jsem si přál, aby nepřestával a opět ten pohyb zopakoval.

Neudělal ani jedno. Několik vteřin ve mně nečinně setrval, potom se ve mně začal pohybovat do stran, přičemž se špičkou svého žaludu otíral o moji prostatu. Pořád to pnulo, vnímal jsem, jak můj konečník bojuje o každičký kousíček, přesto nepřestával povolovat. S každým mým zalapáním po dechu, když se Itachi otřel o tu citlivou uzlinu, jsem se mu nevědomě zpřístupňoval. Jako kdyby se můj výdech rovnal několika uvolněným milimetrům mých svěračů.

"Pane Uchiho…?" Ozvalo se ze zdola o něco hlasitější zavolání. V tu chvíli jsem cítil, jak Itachi ztuhl.

"Vydržte! Právě jsme přijeli a nestihli si vybalit, ty papíry mám na dně!" Ukázkově zalhal. Ani se nezadýchal. Jako kdyby vůbec nedělal to, co teď dělá. Nestačil jsem se divit.

Jenže z toho údivu mě rychle probraly jeho další přírazy. Hned, jak si všiml, že se mi povedlo se uvolnit, se na mě ohlížel stále míň.

"Budeme si muset pospíšit… tak buď hodnej kluk jako doteď a nech mě tě udělat," zbavil ložnici její nevinnosti. Protože nic zvrhlejšího tyhle zdi určitě ještě neslyšely ani nezažily.

"Když…. Když mě budeš honit, tak… tak to půjde líp," doporučil jsem mu na oplátku. Jeho přírazy samy o sobě byly dost intenzivní, ale kdyby mi pomohl, šlo by to rychleji.

"Ne. Chci, aby ses udělal takhle… chci, abys to miloval, abys mě chtěl v sobě pořád…" Já ho stejně jednou zabiju… Dál už se moje myšlenky odebraly na nějaký čas k spánku, nebo spíš na jistou dobu úplně vymřely. Itachi nabral doopravdy zběsilé tempo. Už mi nedržel ruce nad hlavou, obě své totiž potřeboval při jiné činnosti. Půlky mi rozevíral od sebe a tvrdě do mě přirážel.

Já skoro ani nedýchal, pouze sténal. Jestli mě pořád jeho přírazy třeba jen trochu bolely, tak jsem o tom nevěděl, protože ta sžíravá slast utlumila veškeré dění v mém těle.

"Ahh… nh…! It… Itha… uhm…!" Znovu jsem rukama zakotvil na jeho ramenou. Tentokrát proto, aby jeho přírazy dostaly ještě lepší hloubku. Nohy jsem od sebe roztahoval jako nejposlednější coura a… a fakt se toužil jen udělat. Bože! Nemyslel jsem vůbec na nic, jen se modlil za to, ať mě Itachi nepřestává šukat. "Ah… ano… uhn… ano, Itachi!" Tělem mi projela elektřina a já věděl, že už víc nevydržím.

Sice jsem potřeboval tu rozkoš ventilovat i hlasivkami, ale přímo na vrcholu jsem ztratil hlas a jen s pusou dokořán hleděl ve slastné křeči do Itachiho tváře. Ten se teď zapíral dlaněmi o matraci vedle mojí hlavy a zuřivě do mě přirážel. Musí to fakt bolet. Jenže já… já byl úplně mimo svoje tělo. S chvěním plným blaha v každém nervovém zakončení jsem na něj zíral jako na boha.

"Ita-chi…" šeptal jsem třepotajícím hlasem, jak se mi postupně vracel. Natáhl jsem k němu svoji levou ruku a bříšky prstů se mu otřel o pootevřené rty. "Víc…" dodal jsem chtivě a obě ruce si položil na kolena, abych od sebe nohy mohl ještě víc oddálit.

V Itachiho očích se hrozivě zablýsklo. Viděl jsem na něm tu zoufalou touhu se udělat. Přestože už teď šlo jen o něj, pořád mi masíroval prostatu. Chtě nechtě jsem znovu cítil nabývající vzrušení. Jakmile se mi nepovedlo zadržet první sten od onoho orgasmu, drápnul mě za vlasy, zvrátil mi hlavu dozadu a s odhodláním dravce se mi přisál k hrdlu.

Šoustal mě tak nenasytně, až se mi spolu se vzrušením spustily slzy. Nemohl jsem to ovládat. Nebolelo to, ale zkrátka mi tekly… Jen jsem se pod ním třásl, plakal a prahl po dalším vyvrcholení.

Postel pod námi tak vrzala, že to museli slyšet i ti policajti dole, ale v tu chvíli na ně nemyslel ani jeden z nás.

Najednou Itachi s hlasitým nádechem strnul. Těsně před mým druhým vrcholem.

"Nhé…!" zaječel jsem na něj, jako kdybych měl snad umřít.

"Pššt…" zamumlal mi do krku, načež jeho kůži stiskl mezi svými zuby. Pak proti mně opět přirazil. Pomalu a tvrdě. Znovu. A znovu… Zase nabral to svoje zběsilé tempo. Vzdychal jsem podle jeho rytmu, takže přesně věděl, jakou rychlostí se blížím k orgasmu. Musel se podle toho řídit, protože, když už jsem nezvládl dýchat, natiskl se svými rty na ty moje a věnoval mi poslední příraz.

Dýchali jsme zhluboka jeden druhému do úst. Víc než kyslík jsem vdechoval Itachim vydechovaný oxid uhličitý, ale i kdyby mi teď někdo přinesl kyslíkovou bombu, nejspíš bych se jen tak nevzpamatoval.

"Sasuke…" oslovil mě něžně, potom mě políbil na čelo a pozvolna se zvedl. Cítil jsem, jak ze mě vyklouzl, jak se pomalu moje svěrače vrací do svého původního roztažení.

Rozklepanýma rukama si zapnul kalhoty, pak se sklonil ke svojí tašce. Během chvilky z ní vytáhl nějakou fólii a i s ní zmizel za dveřmi.

Já tam zůstal ležet. Téměř nehnutě s roztaženýma nohama. Všiml jsem si, že se mi na vnitřních stranách stehen objevily červené otlaky. Pravděpodobně od Itachiho boků. Tohle byla… fakt šílená jízda. Ale ani na moment mě nenapadlo toho litovat.

Itachi se brzy vrátil. Zastavil se ve dveřích, bokem se opřel o jejich rám a ani se nesnažil zamaskovat svůj okatý pohled na mě.

"Seš rozkošnej," okomentoval nejspíš moji polohu. "Promiň, udělal jsem se do tebe, chtěl jsem se odtáhnout, ale bylo to silnější než já." Aha, tak proto se mi dívá mezi nohy. Vlastně mě ani nenapadlo se na něj zlobit, možná spíš naopak…

"Chci, abys to tak dělal vždycky… chci vědět, žes' byl se mnou." Díval jsem se pořád na ty otlaky a najednou se uvědomoval, že se to fakt stalo… a že se mi to pekelně líbilo.

"Sasuke…" znovu to rozněžnělé oslovení. Rozešel se ke mně, vrátil se do stejné pozice, v jaké do mě pronikal, a palcem mi začal stírat slzy z tváří. "Plakal si… a kvůli mně. Bolelo to hodně?" Ten sadista se opravdu zajímá, jestli mě to bolelo? S tím lítostivým podtónem?

"Byl jsem úplně na dně…" opáčil jsem pořád tak omámeně. "Myslel jsem, že… že asi vyletím z kůže. Měl bys to taky zkusit, protože… já měl právě nejlepší sex svýho života." Věděl jsem, že to chce slyšet. A on si to teď skutečně zaslouží slyšet. Oprávněně.

"Ne, díky, mně stačí vidět, jak seš z toho v háji ty. Nejradši bych tě šukal znova, když ten tvůj výraz tak sleduju. Tohle teprve stojí za to, miláčku." Překulil se na místo vedle mě a stáhl si mě do náruče. Jak se mnou pohnul, uzavřel se mi i konečník. Ten pocit vlhka se nedal jen tak ignorovat. On se do mě doopravdy udělal. Dal jsem mu, co potřeboval, a překvapivě nám to oběma přineslo doživotní zážitek. Aspoň v to doufám.

Nezajímalo mě teď, co řešil s těmi policisty, nebo proč sem vůbec přišli. Ani jsem netoužil po sprše, ale jen po spánku v jeho náruči. Nemusel jsem vůbec čekat dlouho, hned po tom, co mi klesla víčka, nevím, co se dělo dál…

Kdo je šťastný stejně jako Itachi? :D

A kdo myslíte, že chodil kolem domu?