Mazlíčci 14 (konec)

Konečně je to za námi :3.

---

,,Konečně jdeš!" volal Zetsua Uchiha už z dálky.

,,Děje se něco, Madaro-sama?"

,,Hidan Sasukeho dost odflákl, ale už jsem ho nechal dorazit jinými. Po tobě chci, abys ho pak jen zkontroloval. Ten medik onemocněl a nikomu jinému ho nesvěřím"

Hidan se pobaveně ušklíbl a radši zmizel, než by ho tu Madara ještě někde našel. Byl večer a tady nikdy ve tmě nebylo bezpečno. Rychle odešel do svého pokoje.

Itachi mezitím vážně poznal, že Zetsu mluvil pravdu. Zřetelně cítil, jak ho opouští vědomí a nijak se tomu nebránil. Jen pamatoval na jedinou věc. Že musí vyhrát, ať to stojí cokoliv... a že už to oba dva bratry stálo hodně.

Sasuke už byl opět na dně. Bezmocně se zmítal v křečích na podlaze.

Když ho Zetsu spatřil, opatrně k němu přiklekl, aby zkontroloval jeho zranění.

,,Přijde mi nějakej zvláštní, tak s tím něco udělej. Chci zpátky svýho Sasukeho," upozornil ho Madara ostře a zase odešel. Nechtěl u toho být... navíc potřeboval sám odpočívat.

Zetsu se postaral o všechna Sasukeho povrchová zranění, ale zdálo se mu, že ho trápí spíš něco uvnitř. Dokonce ani anestetika, která podal před chvíli Itachimu, mu nedokázala zavřít oči.

Itachi se probral pomalu a nejasně, jako by se probouzel z narkózy, jen pozvolna k sobě přicházel. Postupně si uvědomil svoje tělo a možnost pohybu s ním. Pak otevřel oči. V pokoji měl přítmí, ale ze začátku stejně vnímal mlhavě jen obrysy velkých předmětů. Nadechl se a zjistil, že se mu stěny krku lepí k sobě. Automaticky se začal dávit, ale nejedl už hodně dlouho na to, aby se nesvíjel naprázdno. Natáhnul se pro sklenku vody. Její obsah po malých trochách s přemáháním vypil.

Ve dveřích na něj už čekal Zetsu.

,,Skvěle, jseš vzhůru. Jenom ti vyměním obvazy," podal mu rychle informace a už se k němu blížil se svou koženou zázračně uzdravující brašnou. Jestli bude chtít dnes večer bojovat s Madarou, bude ho muset během dne dát dohromady, aby tam vůbec došel. Také nechtěl riskovat vztek Orochimara, určitě by si ho vybil na Madarovi-sama a to by nebylo dobré.

Itachi jen neznatelně přikývl, podepřel se rukama a zvedl se do sedu. Až teď si uvědomil, že ležel na zádech... sice měl obvazy, ale i tak ho překvapilo, že ta nesnesitelná palčivá bolest ustoupila. Vybavil si Zetsuovy minulé lékařské ,zákroky'... ale spolu s tím i to, co oba říkali. Šlo tu o čas. Protože jeho bratr rozhodně provede hloupost, jak se mu k tomu naskytne příležitost... minimálně bude rozčilovat Madaru, aby ho donutil to s ním skoncovat. Musel se tedy dát dohromady do dnešního večera.

,,Jestli o to nestojíš, klidně můžu jít, v opačném případě si lehni na břicho." Zetsu ho nechtěl do ničeho tlačit. Dělal to z dobré vůle a především z loajality vůči Madarovi. Ve finále by to byl totiž on, kdo by žalostně splácl ruce nad mrtvými těly svých oblíbených ,,hraček". A nové se hledají tak obtížně.

Itachi se jen mělce nadechl, ale nakonec se přetočil na břicho, pod hlavou si složil ruce a čelo si opřel o jejich hřbety. Nemohl nepostřehnout to znatelné zlepšení jeho stavu. Sice nechápal, jak to Zetsu dělal, ale pravděpodobně to ani vědět nechtěl.

Ten si na stolek odložil svou brašnu a vyndal z ní všechny potřebné mastí. Už když je vtíral Itachimu do kůže, musel cítit velikou úlevu.

,,Stejně ti nedoporučuju, abys dnes večer s Madarou bojoval. Nemuselo by to dopadnout úplně dobře," upozornil ho, když mu okolo hrudníku opět vázal obvazy namočené v té zázračně léčivé vodičce.

,,Proč?" Nějak z toho Itachimu nevyzněl důvod, rozhodně by to zase mohl odnést on, ale nepředpokládal, že by o něj měl Zetsu strach. Rozhodně se teď cítil mnohem lépe, jeho uzdravovací pokusy byly úžasné, to se nedalo popřít.

,,I když budeš zcela zdravý, chvíli potrvá, než se tvoje tělo úplně vzpamatuje," dovysvětlil mu. Dovázal mu poslední vrstvu obvazů, následně ho přikryl dekou a začal do tašky rovnat své masti. Jednu mu tam ale nechal, kdyby to případně nějak zvlášť ještě bolelo, o čemž ale pochyboval.

Na to už mu Itachi neodpověděl. Možná by tam ale přeci jen dnes neměl chodit. Jestli by zase prohrál a Madara měl opět špatnou náladu, mohl by jít rovnou do postele a věřil, že by tam ještě dlouho zůstal.

Zetsu si sebral zbytek své medicíny a s přáním brzkého uzdravení odešel zase k Madarovi. Ten ale někam neznámo kam zmizel. Tak se alespoň rozhodl zkontrolovat Sasukeho.

Ležel na posteli, neklidně oddechoval, ale hlavně, že spal. Mastičkou mu natřel všechna zranění, aniž by ho probudil a následně odešel.

Itachi po Zetsuově odchodu ještě na chvíli usnul. Když se probral, skoro jako by bolest nikdy neexistovala. Sám se musel sklonit před Zetsuovou mistrovsky odvedenou prací.

Když opět mířil do koupelny, tentokrát už jen aby si smyl ony léčivé masti a bylinky, které měl nanesené na kůži, byl už schopen jít bez jakékoliv větší námahy, netočila se mu ani hlava. V koupelně, kde si pomalu ze svého těla stahoval obvazy a nechával je na porcelánovém okraji umyvadla, nebylo po sedřených rankách ani stopy.

Po osprchování na sebe vzal župan a jednoho z těch, kteří byli ještě níž na onom pomyslném žebříčku, než přímí pomocníci Orochimara a Madary, poprosil o jídlo, donesené do jeho pokoje. Neměl chuť se jít najíst do společné místnosti.

V pokoji se najedl, napil a převlékl. Hned potom odešel k Orochimarovi. Jakmile vešel do pracovny, zastihl tam jen Kabuta, který mu oznámil, že Orochimaru je v laboratoři a poslal s ním jednoho z pomocníků.

,,Už jsem se bál, kam ses mi ztratil..." Ušklíbl se vědec, když spatřil Itachiho přicházet. Ten jen přikývl a pomalu k němu došel.

,,Necítím se úplně nejlíp... rád bych, abys splnil i svou část dohody, já ji plnil spolehlivě," promluvil k němu tiše Uchiha. Orochimaru mávnutím ruky poslal všechny pryč a hned, jak se za posledním zavřely dveře, odpověděl? ,,To máš pravdu, poslouchal jsi na slovo." Otočil se ke kovovému stolu. ,,Lehni si," řekl mu krátce. Itachi to důvěřivě udělal, měl pro to své důvody. Vědec zvednul skleněnou lahvičku a natáhl z ní do injekční stříkačky průsvitně modrou kapalinu. ,,A ještě něco.... řekls Madarovi, že dnes chceš zase bojovat...?" Orochimaru pozvedl obočí. Když Itachi odpověděl, že se o tom nezmínil, zavolal si ještě jednoho poskoka, aby to nejstaršímu Uchihovi předal. Pak se otočil k dlouhovláskovi a jemně odstříkl trochu oné tekutiny, aby ve stříkačce nebyl vzduch. ,,Štípne to," usmál se sladce.

Madara se také připravoval na večerní souboj. Povolal k sobě Zetsua, aby se mu podíval na jednu nemilou věc, která se mu přihodila na noze, když se vracel v noci do sídla.

,,Máte tam ošklivý otok, přes něj asi moc nezjistím, co se vám stalo," pronesl Zetsu zamyšleně. ,,Ale něco vám na to určitě dám." Natřel bolavé místo mastí a pevně ho obvázal.

,,I tak toho ubožáka porazím." Madara se ani dnes na prohru necítil. Nepochyboval o tom, že by Itachiho nesrazil na kolena.

,,To zajisté. I on je zraněný..." prohodil Zetsu mezi řečí.

,,Já vím... mnou zraněný. Alespoň to bude fér." Madara si svázal vlasy do culíku, což pro něj bylo dost neobvyklé. Jedině Zetsu věděl, že to znamená jisté obavy. Vlasy v souboji často překážejí a Madara je nosil schválně rozpuštěné, aby ukázal, že na to má.

Itachi pomalu došel do arény a krátce, zběžně ji přelétl pohledem. Měl na sobě černé síťované tričko a tmavé kalhoty. Tak jako tenkrát, když sem poprvé přišel. Jeho bledá tvář dnes byla ještě méně čitelná, než kdy jindy. V levé ruce držel katanu, tentokrát nezvykle v levé. Pravou zraněnou neměl, ale pro teď to tak chtěl. Tmavé, černé oči jako by viděly všude a přitom se nedívaly nikam. Prázdnota za těmi třpytivými duhovkami byla až děsivá... mrtvolná.

,,Vidím, že tě Zetsu spravil dobře," poznamenal Madara s posměchem, když viděl Itachiho přicházet, aniž by kulhal nebo se ohýbal.

,,Dnes to bude bolet víc, než naposled," upozornil ho dopředu, aby se na to mohl alespoň psychicky připravit. Bez dalšího otálení se pak postavil do útočné pozice. V rukou pevně sevřel katanou a bleskově se přemístil za Itachiho. Zetsuova mast poměrně slušně zabrala. Sice cítil v kotníku slabé škubání, ale nebylo to nic, co by nedokázal ignorovat.

Itachi se ani neotočil. Levou ruku dal i se zbraní za záda a čepelí sjel po té jeho, takže ji odrazil na stranu k zemi. Jako by jeho slova neslyšel, nebo snad ani nevnímal. Za zády si ji v jednu sekundu přehodil do druhé ruky, sekl proti němu ale zároveň se i otočil, takže měla jeho zbraň úplně nečekaný a odlišný směr rány, než by Madara mohl z předešlé situace vydedukovat. Ani ho nepřekvapilo, že ho zasáhnul. Ne že by si natolik věřil, ale změnil směr tak nečekaným způsobem... vlastně dvěma způsoby naráz, počítal-li i výměnu rukou, že by bylo nutné tenhle trik znát předem. A protože ho sám vymyslel na trénincích s Orochimarem teprve před dvěma dny, byla tahle možnost nulová.

Madara se musel hodně ovládat, aby automaticky v problémové situaci neaktivoval mangekyou shraingan. Do tak prekérní situace se moc často nedostával. Navíc mu bolestivě křuplo v kotníku. Proto když se chtěl ohnat katanou po Itachim, upustil ji v křeči na zem. Jakmile se ale pro ni chtěl ohnout, ucítil na prstech ledovou čepel Itachiho zbraně.

V tu chvíli mu snad ztuhla krev v žilách. Nemohl dýchat, natož něco říct. Zůstal v té nepříjemné pozici... mlčky... bez jediného nádechu.

Mohl tak sledovat, jak si Itachi zlehka stoupnul jednou nohou na čepel jeho zbraně a lehkým odkopnutím ji poslal až ke stěně arény. V tu chvíli už ledové ostří Itachiho katany hrotem zatlačilo na Madarův krk. Bylo to provizorní opatření, které dělal Itachi proto, kdyby si Madara v čirém pomatení smyslů, což by u něj nebylo překvapení, svůj slib nerozmyslel. Na místě, kde se okraj zbraně dotýkal kůže na jeho krku, se objevila jedna kapka krve a pomalu stékala po čepeli k rukojeti, jež Itachi držel v prstech. Donutil ho tak, aby se narovnal. Chvíli se na něj bez hlesu díval. Opravdu vyhrál... skoro tomu nemohl uvěřit, ale neradoval se, bral to jako fakt.. výsledek tvrdé práce a náročného cvičení.. nehledě na cenné oběti. Byl ale rád, že viděl, jak nastalý zvrat v situaci pomalu docházel i Sasukeho trýzniteli.

Madara se uchechtl.

,,Tak dobře, jak to budeš chtít?" zeptal se Itachiho, jako kdyby prohrál v šachách a o nic nešlo. Pochyboval, že po tom, jak ho naposledy zřídil, bude něčeho drsnějšího schopen. A jestli to bude podobné, jako když si ho bral prvně, tak vlastně ani o nic nejde. To si to možná i užije.

Itachi pořád nespouštěl ruku, věděl proč to dělá.

,,Splníš cokoliv, tak zněla dohoda," neptal se, věděl, že to tak je, ale chtěl, aby mu to Madara odsouhlasil přímo teď a tady. Že se zavazuje k tomu, splnit Itachiho přání. Obličej měl pořád mrtvolně bledý, očima pozorně sledoval Madarovu tvář, čekajíc na potvrzení svých slov.

,,Samozřejmě, tak mluv." Madara očekával nějakou ponižující polohu, ale zase tolik ho to netrápilo. Jde jen o jediný souboj. Takových ještě bude. Zítra ho porazí a všechno si plně vynahradí. Dnešním večer jako kdyby se prostě ani nestal. O nic nejde.

Starší z bratrů přivřel oči, ale zbraň u jeho krku pořád nechal. Chtěl, aby se Madara nemusel ujišťovat, že své přání myslí vážně. Když ho s klidným, vyrovnaným hlasem pronášel, vypadal jako mluvící socha.

,,Chci svobodu pro všechny Uchihy, kteří jsou tady v podzemí, mimo tebe, samozřejmě." Dal si záležet na každém slově, každém písmeni. A samozřejmě i na přání jako celku, aby nebylo možné jej obejít, nebo zpochybnit. Kdyby řekl pro sebe a bratra, už by to mohlo být bráno jako přání dvě. Ale vzhledem k tomu, že jediní z Uchiha klanu mimo Madary, byli právě a jen dna černovlásci.

Madara na něj nevěřícně hleděl. Na tváři mu stále hrál pobavený úsměv, ale v očích měl zmatek... a vztek. Dokonce i úsměv v jeho tváři po chvíli vystřídal hněv.

,,Dobře," řekl nakonec naprosto chladně. ,,Propustím vás oba... ale měj na paměti, že tím to všechno nekončí." Momentálně vůbec nevěděl, co říká, ale rozhodně se svého pokladu, nejmilejšího mazlíčka, nehodlal tak lehko vzdát. Itachi mu ho nemůže vzít! Nesmí! Co si počne? Kde tak rychle najde náhradu za Izunu? Raději přivřel oči, aby skryl... bolest.

,,Tak pojď," zavrčel na Itachiho podrážděně. Ani se neohlédl, aby se přesvědčil na vlastní oči, jestli ho Itachi následuje, a rovnou šel do oné místnosti s klecemi. V té nejtemnější ležel na posteli jen pouhý stín. Sasuke ani neotevřel oči, aby se podíval, kdo přichází. Byl hubený a průsvitný jako tenoučký papír. Během těch několika dnů se změnil téměř k nepoznání.

Itachi pomalu obešel Madaru a přiklekl si k černovláskově posteli. Snad až opatrně mu položil ruku na záda a mírně se k němu sklonil. Neviděl mu ani do obličeje, protože měl tvář otočenou ke stěně.

,,Sasuke... bráško, musíme jít..." promluvil k němu tiše a něžně, tak citlivě, jako by maminka budila své dítě v noci na medicínu. Neříkal záměrně kam, viděl, že Sasuke se uzavřel do svého světa bez iluzí, světa černého, kde není nic než neproniknutelná tma, strach a beznaděj. Opatrně pod jeho tělo vsunul ruce a pak ho zvedl do náručí. Nevážil skoro nic... až to Itachiho vyděsilo. Podařilo se mu vyhrát opravdu na poslední chvíli. Jemně si k sobě mladšího brášku přivinul, jako by se mu ho snažili všichni kolem vzít, tak zvláštně ochranitelsky a citlivě. Držel to nejcennější ve svém životě. Ona prázdnota v očích, s níž sledoval všechny okolo, mizela s jediným pohledem na to mladičké stvořeníčko v jeho náruči. Prostoupila ho doposud skrytá až mateřská něha, když mu prsty konejšivě přejížděl po paži, kde se jeho dlaň dotýkala.

,,Už?" proklouzlo Sasukemu mezi rty jedni slovíčko, sotva slyšitelné. Oči nechával stále schované pod víčky. Hrudník se mu pod nádechy téměř nezvedal. Na tváři se mu ale rozlil spokojený úsměv. Jako kdyby odcházel smířený se vším na věčný odpočinek. Přišli si pro něj snad andělé...nebo ho táhne dolů už peklo? Nevěděl jistě, ale cítil se tak lehký. Jeho tělo objalo příjemné teplo. V uších slyšel překrásný zpěv... a bratra... odchází snad s ním? Nevěděl jistě. Připadal si jako pod vlivem nějakých omamných látek.

Jeho starší bratr si ale jen stáhnul plášť a jemně do něj Sasukeho zabalil, aniž by ho z náručí pustil. Jeho mladší bráška byl teď tak lehký, že udržet ho u sebe jednou rukou nebyl skoro žádný problém. I přes to, že ho černovlásek tak úplně zdravě nevnímal, vykouzlil svému sourozenci úsměv na tenkých rtech.

,,Ano už... konečně." Rty se dotkl jeho čela a vykročil do chodby. Jen na sekundu se zastavil a ohlédl na Madaru. Pak se od něj ale beze slova odvrátil a opatrně svírajíc bráškovo vysílené tělíčko se vydal stejnou cestou, jakou sem snad před půl měsícem přicházel. Ztratil tu úplně pojem o čase, ale teď ho ani nepotřeboval. Nepotřeboval nic, jenom jeho.

Madara je vyprovázel pouze pohledem, bez jediného slova. Ještě se s tím nestačil úplně smířit. Stálo ho tolik sil je sem oba dostat a teď odcházejí. Útrpně se ušklíbl a zaplul do jedné ze spletice chodeb.

Sasuke mimo Itachiho kroků nic nevnímal. Cítil se tak volný, svobodný... Nečekal, že smrt může být tak příjemná. Zabořil nos do bratrova trika a na krátký okamžik otevřel oči. Světlo... viděl denní světlo, do nosu ho uhodila vůně lesa a chladivý poryv větru mu čechral vlasy.

Otevřel oči naplno, aby se mohl pokochat. Na tváři ho šimraly černé prapeny dlouchý vlasů. Když pohlédl vzhůru, spatřil toho, o kom už si myslel, že ho nikdy neuvidí.

,,Itachi..." zašeptal.

Jeho starší bratr se na chvíli zastavil a s něžným úsměvem se na něj zadíval.

,,Ššššt..." Ukazováčkem se jemně dotkl jeho rtů. Pak ho pomalu pohladil hřbetem ruky po tváři a jeho úsměv se ještě trochu zvětšil. Potom si ho o něco jistěji přitáhl blíž k sobě a zvolna pokračoval v cestě. Sám měl potíže tomu všemu uvěřit. Že si nese toho, o němž si myslel, že se na něj už nikdy neusměje... když tam poprvé přišel, ani by ho nenapadlo, že se bude vracet... a už vůbec, že se svým milovaným mladším bratříčkem. Myslel si, že už neumí být šťastný. A Sasuke mu tu domněnku vyvrátil.

Sasuke mu úsměv opětoval. Tak on tedy neumírá? Přimhouřil znovu o či, hlavu si opřel o Itachiho rameno a něžně se rty otřel o jeho krk. Nevěděl, jak se to Itachimu podařilo, jak je odtamtud dostal, ale na tom teď vůbec nezáleželo. Těšil se z toho, že žije, a že je zase ním. Teď už má pro co... pro koho žít. Všechno získalo nový smysl, nový cíl.

,,Děkuju..." řekl o něco hlasitěji, než před chvílí.

Starší černovlásek se k Sasukemu za chůze sklonil a rty se zlehka dotkl těch jeho.

,,Ne, to já," zašeptal mu tiše a pak zvedl hlavu, protože za jednou ze zákrutů lesní cesty se před nimi vynořil hostinec. Sasuke se potřeboval pořádně najíst, vyspat a odpočinout si, takže Itachiho další kroky mířily přímo k onomu stavení.

,,Kam jdeme?" zeptal se mladší s obavami. Celý rok žil ve strachu z toho, co se skrývá za všemi dveřmi, do kterých ho Madara vedl. Nikdy za nimi nečekalo nic dobrého... jen bolest a utrpení. Věděl, že Itachi by nic takového nedopustil, ale přesto byly obavy oprávněně na místě. Ještě nejsou tak daleko od Akatsuki sídla, aby sem nedopadala jejich moc.

,,Ty jdeš do vany a pak do postele," pousmál se Itachi, když procházel dveřmi do hostince a jen pouhým kývnutím a hostinskou jí dal najevo, že bude mít zájem o pokoj. Aniž by čekal na její verdikt, vyšel po dubových schodech do druhého patra, kde byly jen pokoje s čísly a odnesl Sasukeho do jednoho z nich. Opatrně ho položil na gauč a narovnal mu plášť, který se mu během cesty všemožně shrnul.

Sasuke si nedůvěřivě prohlížel interiér, který míval každý průměrný hotel. Brzy ale na ostražitosti ubral, když mu došlo, že tady jim opravdu žádné nebezpečí nehrozí.

,,Myslíš, že... že tu koupel můžeme nechat na zítřek?" zeptal se polohlasně a položil si hlavu do jeho klína. Nehty mu mírně bolestivě zaťal do stehna, snad ze strachu, že mu odejde.

,,Ne." Vstal, znovu ho zvedl jemně do náručí a pak ho odnesl k posteli, opatrně ho na ní položil a lehce mu stáhl jeho vlastní plášť. Pak mladému tmavovláskovi přitáhl teplou péřovou deku nad ramena až k bradě a pod hlavu mu dal polštář.

,,Samozřejmě." Pousmál se pak mírně a zlehka sevřel jeho ruku. Seděl vedle něj, volnou rukou ho hladil ve vlasech a s doslova a do písmene láskyplným výrazem ve tváři se na něj díval.

,,Půjdeš ke mně?" odvážil se mladší ještě zeptat a tváří se otřel o hřbet jeho ruky. Strach z něj pomalu, ale jistě opadal. Už mu nic nehrozí... Itachi je u něj. Na krátký okamžik zavřel oči, než je znovu otevřel, aby se mohl podívat do těch naproti němu. Do těch upřímných černých tůní. Do jiných už se nikdy dívat ani nechce.

Jeho bratr se něžně pousmál, ale vstal a přes hlavu si přetáhl své tmavě modré tričko. Pak si lehl vedle Sasukeho, který se v těch měkkých peřinách úplně ztrácel a opatrně si ho k sobě za pas přitáhl, aby mohl své ruce obtočit kolem jeho hrudníku. Chvíli se na něj díval, než lehce přivřel oči a v tu chvíli z nich zmizelo všechno... a zůstal tam jen a jen odraz Sasukeho tváře.

,,Miluju tě, Sasuke... tak moc, jak je jenom člověk člověka schopen." Sklonil se, aby ho něžně políbil do jeho havraních vlásků. ,,A budu tu, pořád, kdykoliv mě budeš potřebovat, podám ti ruku, nenechám tě spadnout, už nikdy... budu stát po tvém boku, ať se rozhodneš jít jakoukoliv cestou," zašeptal se zavřenýma očima tlumeně a jeho prsty o něco pevněji stiskly ty bráškovy.