Censored 38.

Zkouška přichází...

---

Kiba oběma donesl pití, Sasukemu po jeho žádosti čistou vodu a Itachimu jeho oblíbenou kávu. Starší Uchiha jen přikývl na poděkování, bez jakýchkoliv výtek nebo narážek na tak do očí bijící neformální oděv.

První den to Sasuke ještě chápal, ale dnes už mu to připadalo divné. Snaží se mu tím Itachi něco naznačit nebo ho jen zkouší?

Možná o to Kibu v rámci jejich učení požádal. Má na to tedy upozornit nebo si toho dál nevšímat?

Na nějaká taková rozhodnutí se Sasuke už dnes necítil, stačil mu o oběda ten zásah od Ino. Spíš by si měl pořádně odpočnout, aby zítra nic nepokazil.

Itachi Kibu přeci jen před odchodem zastavil, ale překvapivě se nejednalo o výtky k oděvu.

,,Koupil´s ty kytky?"

Brunet přikývl.

,,Ano pane. Jsou dole, můžete si je vyzvednout, kdykoliv budete chtít," oznámil mu klidně a pak se ještě optal, jestli něco nepotřebuje. Když mu dal Itachi svolení k odchodu, v klidu opustil místnost.

Kytky? Podivil se Sasuke, ale na nic se neptal. Možná dárek pro Ino, třeba v rámci společenské adekvátnosti přijal Itachi heterosexuální orientaci.

Ne, to asi ne, kdyby to tak chtěl, už dávno spí jen se ženami.

Mladičký Uchiha se raději ponořil mezi řádky, které před něj Itachi položil. Tím by se měl zabývat především.

Itachi svou pozornost obrátil zpátky k Sasukemu.

,,Vypadá to, že se už vyznáš a o všem bys dokázal podat krátkej referát. Líp bejt připravenej nemůžeš. Máš ještě jakýkoliv dotaz?" Zaklapl černé desky a podíval se na něj. Vypadalo to, že si je ve všem jistý, ale pro případ se raději zeptal.

,,Asi ne," zavrtěl Sasuke odmítavě hlavou. Byl z toho dění okolo trochu zmatený, jako kdyby se se všemi něco stalo. Působili tak uvolněně a jinak. Kam se jen poděla ta naškrobenost?

,,Už ten podivnej chlápek oznámil, kdy přijde?" zeptal se bratra, aby věděl, v kolik musí vstát. Chtěl se na něj dobře připravit.

,,Bude tu kolem páté až šesté. Večer. Do rukou dostaneš pozvánku, pak si sám vybereš oblečení. Nezapomeň se řídit podle dress codu. Až se připravíš, zkontroluje tě. Potom já, ty a on odjedeme na jednu z podobných večeří, na jaké jsem tě... vzal s sebou." Itachi polkl a nadechl se. ,,Tam se bude účastnit jako host, ale počítám s tím, že na tebe připravil několik nepříjemných situací... jak ho znám."

Sasuke jen protočil panenky.

,,Zkusím to zvládnout, jak nejlíp dokážu," slíbil mu už poněkolikáté. Už si v tomto směru začínal docela věřit, tu firemní večeři nakonec nezkazil on, ale Itachi. Svým sobeckým chováním. Pořád si připadal tak zneužitý a podvedený. Myslel si, že opravdu v tom oblečení bratra přitahuje a on místo toho...

,,Dobře," Itachi pootočil ruku, kde měl kolem zápěstí ovinuté stříbrné hodinky. Pak se opřel a ruce si založil na hrudníku.

,,V tom případě, jestli se nechceš už na nic zeptat, moje otázky." Přivřel černé oči. Věděl, že se mu odpovědi líbit nebudou, ale zeptat se musel, nehodlal si tu hrát na slepou bábu. ,,Až zítra skončíme. Bude to pozdě večer, chceš si už teď sbalit věci, abychom je zítra dopoledne mohli dovézt zpátky, nebo tu ještě zůstaneš přes noc?"

Sasuke se na moment zamyslel.

,,Radši dneska," řekl nakonec, aniž by se na něj podíval. I jeho to bolelo víc, než si vůbec Itachi mohl myslet. Snažil se držet si odstup, ale to, co spolu zažili, nešlo jen tak smazat. Pořád k němu choval stejné city, přes všechno to špatné, co se mezi nimi stalo. Už tolikrát si myslel, že to nezvládne a radši se mu bez vysvětlení vrhne do náruče, jen aby přestal všude vídat jeho tvář. To si však přiznal až teď. Bez Indrovy přítomnosti.

Itachi přikývl.

,,Kiba ti dá krabice a spolu zařídíte i odvoz, všechno ti umožnim, ale nechtěj prosím, abych u toho byl. Nepustil bych tě. Ten den si dělej, co chceš, pokud budeš mít otázky, můžeš za mnou vždycky přijít. Ale byl bych rád, kdybys tu byl mezi třetí a čtvrtou. Už v domě, připravenej."

Sasuke na to nic neřekl, neměl co.

Proč ta slova jen tak bolela? Proč ho nechce opustit?

Musel se teď opravdu ovládat, aby k němu nezvedl pohled a neřekl, že by tu s ním rád zůstal, nebo se s ním dál vídal. Nešlo to. Oni se nemůžou vídat ani jako bratři, pořád je mezi nimi něco víc, dlouho potrvá, než to z obou stran vyprchá.

Itachi se znovu podíval na hodinky a pak na Sasukeho.

,,Na kolik seš domluvenej? Já bych se ještě chtěl... podívat jak maluješ, jestli můžu," vyslovil svojí poslední žádost starší černovlásek. Vážně si to přál, nikdy ho při tom pořádně neviděl, jednou ho to učil a jenom jednou sledoval, když se probudil. Ale pravdou bylo, že se víc zaměřoval na jeho tělo než na dílo. Jenže to moc nešlo, když měl na sobě minimum oblečení.

,,Domluvenej na co?" zeptal se Sasuke trochu nechápavě. ,,Nikam dneska nejdu," dodal vzápětí, když mu došlo, že se Itachi nejspíš ptá na večer, který poslední dobou trávil mimo jeho dům.

,,A malovat půjdu hned, jak mě propustíš a jestli tě to vážně zajímá, můžeš se dívat." Konečně k němu vzhlédl. Jeho rty tvořily stejně ostrou linku, jakou dokázal vykouzlit i Itachi, ale ty oči ho přímo prosily, aby ho minimálně objal a nepouštěl.

Nepoznával ho. Absolutně ne. Najednou se o něj tolik zajímal, aniž by za tím hledal sex. Proč až teď?

Itachi přikývl a sklidil poslední knížky, zvedl se a pomalu je založil do řady barevných hřbetů v knihovně. Pak se otočil, pomalu k mladšímu bratrovi došel, sklonil se a beze slova ho stiskl ve svém objetí. Jen na krátký mizivý okamžik si ho k sobě přitáhl, i přes upřímnost to mělo nádech loučení. Itachi na sekundu zavřel oči, pak jeho sevření pomalu povolilo.

Sasukemu chvíli trvalo, než se vzpamatoval a jeho objetí opětoval.

,,Sbohem, Itachi," zašeptal, než se od něj úplně odtáhl. Ruce se mu ale pořád chvěly, jak se ho nechtěly pustit. Zase ho obklopila ta jeho osobitá příjemná vůně, na krk cítil ty vyrovnané klidné nádechy a výdechy, aniž by si dokázal připustit, že už je to naposledy.

Musel jít. Hned teď, jinak by ho znovu objal a nepustil. Při tom stačila z bratrových úst jediná upřímná omluva Indrovi a nemuselo to tak skončit. To už je ale minulost, na té se nic nezmění. Sasuke raději opustil studovnu, aby se mohl věnovat malování, místo přemýšlení nad tím, co mohlo být.

Itachi ho pro tentokrát nechal být. Když se k tomu doteku rozhodoval, věděl, že po tom už by nedokázal jenom tiše sedět a sledovat tahy Sasukeho štětcem. Buď anebo. Pokud si chce ještě něco pamatovat, tak to objetí.

Pomalu se vydal přímo za Kibou, aby s ním do detailu projednal Sasukeho přání. Možná, že bude vypadat jako slaboch, ale nechtěl znovu vidět toho černovláska, co si s tou zelenou příšerkou v podpaží od něj potáhne kufry. Neudržel by se a snad ho i prosil, jen aby zůstal. Zbytečně by to ztěžoval.

Po zaklepání se za chvíli u mladého Uchihy otevřely dveře. Kiba se krátce uklonil.

,,Pane, přinesl jsem vám krabice, vše, co nepotřebujete, zabalte. Až budete hotov, zavolejte mě a já už se o zbytek postarám." Ani on nevypadal vesele, protože Sasuke s ním jako jediný jednal víc jako s lidskou bytostí než robotem do domácnosti.

Nejspíš chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho zvuk Sasukeho mobilu.

Ten se po něm jen ohlédl, aby zjistil, kdo volá. Jakmile spatřil na displeji Indrovo jméno, hned stiskl zelené tlačítko a Kibovi beze slov naznačil rty prosté "díky".

,,Indro?" oslovil ho trochu nejistě, jako kdyby pochyboval, že na druhé straně telefonu stojí skutečně on. Současně s tím začal otevírat kartonové krabice, aby do nich mohl naskládat potřeby k malování, které už dnes nevyužije. Víc ho však zajímalo oblečení, které mu Itachi zabavil. Slíbil mu přeci, že mu ho na konci zase vrátí.

Kiba jen přikývl a vytratil se, nerad rušil a už vůbec ne při soukromých hovorech.

,,Ahoj, Sasu, chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je všechno v pohodě, zníš nějak zvláštně. Nervózní?" zamračil se starší do telefonu. O té včerejší zkoušce samozřejmě věděl, ačkoliv možná by se to stejně tak dozvěděl z tisku, který oba bratry rád pronásledoval.

,,No trochu, je toho teď moc," povzdechl si mladší a skládal do krabic své věci. Moc se s tím nepáral, co nepatřilo mezi vyloženě křehké cennosti, házel ledabyle dovnitř. Až když mu pod ruku přišlo pár dopisů od bratra, které mu tehdy jako dítěti nedošly, na moment se zarazil. Zavřel oči a vzpomínal, jak je prvně četl. Nikdy si tak moc nepřál bratra jako právě v tu chvíli. Když už ho má, tak se o něj teď dobrovolně nechá připravit. Musel se zbláznit... Vůbec to nesedělo k jeho povaze ani k tomu, jak se před pár týdny rozhodl. Chtěl ho, za každou cenu ho chtěl pro sebe, a pak mu vyčetl, že i on ho chce jenom pro sebe. Možná to nemusel brát tak vážně, možná by to šlo ještě vrátit... Sasuke si přitiskl všechny ty dopisy ke hrudi a zhluboka se nadechl. Ne, už to nepůjde. Zašli příliš daleko.

,,Zní to tak," potvrdil mu starší černovlasý muž na druhé straně telefonního přenosu a tiše si povzdychl. Sasuke to neměl jednoduché, ani v nejmenším ne. A ten těžký balvan, co táhl na srdci, se promítal i do jeho hlasu.

,,Co kdybychom si dneska večer ještě udělali relaxační večerní procházku?" Nabídl po chvilce uvažování. Čerstvý vzduch a trocha chůze by mu mohly prospět... přinejhorším neuškodí.

Sasuke se na moment zamyslel.

,,Jo, budu moc rád," souhlasil nakonec, když si v hlavě rychle zorganizoval balení. Rozhodně nebude ty věci do krabic skládat až do večera. Při procházce navíc vždycky přijde na jiné myšlenky, přičemž začne žít takový život, který skutečně chce - nejen po sexuální stránce. Ta paradoxně u něj s Indrou docela trpí.

Když v kartonové krabici skončily poslední malířské potřeby, Indra už trpělivě čekal u branky. Jakmile Sasukeho viděl, s úsměvem ho pozdravil a jemně stáhl do náručí.

,,Myslel jsem, že bychom se mohli projít někam dál za město, jestli budeš chtít..." Pohled fotografovi sklouzl k Sasukeho rukám, když se odtahoval.

,,Ale," zasmál se tiše, když na těch dlouhých prstících uviděl vlněné rukavice. Položil jeho dlaň do té jeho a propletl jejich prsty.

Sasuke s ním propletl i prsty druhé ruky, postavil se mu do cesty a mezi rty mu vtiskl polibek.

,,Ještě mě převychováš," ušklíbl se jeho poznámce k rukavicím, pak ho pustil a vykročil s ním po písčité cestě, která vedla od Itachiho vily.

Cítil se s Indrou dobře, ale ne tak jako s bratrem. S Itachim se mu vždycky rozbušilo srdce, kdykoliv se ho jen trochu dotkl, kdykoliv k němu dvojsmyslně promluvil, kolikrát stačil i samotný tón jeho hlasu. S Indrou takové vzrušení necítil.

,,To snad ne, to by byla škoda," zasmál se na oplátku černovlasý muž a se Sasukem po boku procházel kolem domů, až se dostali na dlouhou cestu mezi vyšší stromy, pomalu byli pryč z města. To, co se ale s Indrou dalo dobře, bylo povídání. Jako by se znali od malička. Za zády se jim začalo stmívat.

Sasuke sledoval zapadající slunce a ve své ruce pevněji tiskl tu Indrovu, snad se bál, že se mu vysmekne, možná ho jen chtěl blízko u sebe.

,,Už jsem dneska zkoušel malovat," přiznal se mu mladší. ,,Až tě někdy naštvu, budeš to moct používat jako terč pro šipky," dodal pobaveně, ačkoliv tušil, že Indra není ten typ člověka, co by si takhle vybíjel zlost.

Jeho společník se tiše zasmál. ,,Když mě někdo naštve, většinou se s jeho obrázkem nebo fotkou nespokojím," ušklíbl se nebezpečně, ale nakonec jen vtiskl Sasukemu na tvář něžný polibek. ,,U tebe si to ale dost dobře představit nedokážu."

Pomalu procházeli kolem vysoké, cihlové zdi. Indrova ruka příjemně hřála a dodávala pocit bezpečí a jistoty. Najednou jeho stisk zesílil, když před nimi z kované staré brány, co onu zeď prolamovala, vyšla na cestu postava vysokého muže a pomalu kráčela proti nim. Fotograf by tak obyčejně nereagoval, ale zapracovalo tu jeho podvědomí, že s sebou má někoho, koho chrání a k tomu se přidalo i vědomí, že právě jdou kolem hřbitova.

Pomalu se přiblížili... Onen muž měl delší, černý kabát, vysoký zvednutý límec a přes rameno mu padaly havraní vlasy. Šel tiše, ruce měl v kapsách, a místo aby jako oba muži sledoval protijdoucí, své černé, onyxové oči držel u země. V tom okamžiku stál proti nim sám, bez nikoho, vypadal jako opuštěný sirotek, který se v nekonečné bílé pláni odpojil od ostatních a sám se pokoušel najít cestu. Naopak Sasukeho ruku jemně tiskla ta Indrova. Itachi jen na jedinou vteřinu pozvedl zrak a setkal se s uhlovýma očima svého mladšího sourozence. Ty jeho noční duhovky byly přeplněné bolestí nad ztrátou. A nebyla to jen ztráta Sasukeho, květiny, které včera sháněl, patřily jeho otci. Musel mu chybět, v takovou chvíli skutečně moc.

,,Hezký večer," popřál jim tiše, poraženě a snad i smířeně, když je se sklopenou tváří míjel.

Indra se po Sasukeho boku pootočil a pohotově odvětil jen tlumené: ,,I vám," než se zase otočil ke svému společníkovi. ,,To byl tvůj bratr?" Itachiho neznal tak dobře, aby jeho postavu a tvář ukázanou jen tak krátce dokázal rozpoznat.

Sasuke jen přikývl. Najednou mu došlo, proč mu včera Kiba zařizoval květiny.

,,Asi byl za tátou," hlesl mladší Uchiha. Samozřejmě, když už nám nikdo nezbude, vždycky chodíme za tím posledním, o kterém víme, že nás nikdy neodmítne. Pro většinu lidí jsou těmi lidmi rodina, ať už mrtví nebo živí. Jenže Sasuke ještě žije, přesto za ním Itachi se svým trápením nepřišel, ale on věděl proč. Tušil, co ho trápí, jen nečekal, že až tak moc. Proč najednou místo vzteku a stesku cítil spíš lítost?

,,Nevěděl jsem, že je... že už nežije," opravil se Indra tiše a ještě se ohlédl, když mu muž mizel z dohledu. Ačkoliv by měl být za Sasukeho šťastný, v tu chvíli se cítil zvláštně, ačkoliv už od začátku řadil Sasukeho bratra mezi lidi, kteří žít neumí a pravděpodobně to skutečně nezvládl. Moc často nevídal, aby si někdo tak vytížený našel čas jít na místo, kde se potká jenom s kameny a svíčkami.

,,Ne...?" Podivil se mladší. ,,Vždyť právě kvůli tomu je tolik hluku a zmatku, jen kvůli němu jsem vůbec zjistil, že mám bratra. Kdyby neumřel, tak ani Itachiho neznám," povzdechl si. ,,Život má divnej smysl pro humor." Sasuke sledoval špičky svých bot, aby nemusel Indrovi ukazovat, co má teď napsané v očích. Připadal si jako hajzlík, ačkoliv si pořád stál za tím, že se Itachi nezachoval na té večeři správně.

Indra si tiše povzdechl, jednou rukou ho objal kolem pasu a pomalu se oklikou začal vracet zpátky k Itachiho vile.

,,Nevěděl, já moc bulvárních novin nečtu, většinou z toho nic nemám," doznal se upřímně Sasukemu a jemně si ho ještě k sobě přitáhl. ,,Ale máš pravdu, život má často dost morbidní smysl pro humor."

,,Jo, ale kdyby neměl, tak neznám ani tebe." Sasuke k němu zvedl hlavou, na moment se zastavil a pohladil ho po tváři. ,,Mám takový štěstí, že tě mám," věnoval mu jeden ze svých milujících úsměvů, kterými ho často obdarovávala i jeho vlastní matka.

Myslel to vážně, doopravdy byl za Indru rád, přestože mu srdce tlouklo stále v jiném rytmu, než v jakém podle jeho přesvědčení správně mělo.

Indra se jemně pousmál, objal ho a ponořil se do těch sladkých rtíků. Bylo mu s ním hezky, vážně cítil obrovskou vděčnost za to, že ho potkal a dokonce s ním i směl být, jenom se neustále nemohl zbavit pocitu, že zkrátka Sasuke pořád touží po svém bratrovi. Nezlobil se za to na něj, spíš uvažoval, jestli nepřekáží.

Ač ho líbal, tak v tom Sasuke cítil ten strach a jistou odtažitost. Znal důvod, jen si nepřál, aby ho Indra uvnitř sebe pěstoval, nebo živil.

,,Potřebuju jen trochu času," řekl proto, nepochyboval, že ví, o čem teď mluví. ,,Chci s tebou zůstat a chci tě milovat." Stoupl si na špičky a na důkaz svých slov se mu podíval hluboko do očí, aby se v nich Indra mohl přesvědčit o jeho bezelstnosti.

Indra se od něj odtáhl a vzal jeho tvář do dlaní.

,,Sasuke, vážně si nech čas, ano? Víš, že tě do ničeho nutit nebudu a nechci." Rty se dotkl špičky jeho nosu. Chtěl, aby dělal jen to, co si sám přeje, ne obráceně - dělat to, aby si zvykl a čekat, jak to dopadne.

Naklonil se tak, že rty měl u jeho ouška a tvář vedle té jeho.

,,Být s tebou je můj sen, Sasuke. Ale nechci ti kazit ty tvoje," zašeptal, a když viděl, že pootevírá rty k námitce, položil mu přes ně prst. ,,Přemýšlej, ano? Já tu pro tebe budu vždycky, to víš," pousmál se upřímně a odtáhl se. Pak ho znovu vzal za ruku a vydal se na zpáteční cestu.

,,Kdybych byla holka a vysníval si svýho dokonalýho kluka, byl by přesně jako ty. Seš ten, na koho jsem celou tu dobu čekal. Nemám nad čím přemýšlet," zavrtěl mladší hlavou. Jeho slova zněla logicky, rozum je přijímal, ale srdce pořád odmítalo. To nikdy neposlouchá argumenty, nikdy nezvažuje pro a proti, prostě si někoho vybere, k němu přilne a dlouho trvá, než pochopí, že někdy jeho výběr nemusí být ten správný.

Indra se pousmál, krátce se zastavil a prsty mu přejel po tváři.

,,Přeci jenom," dodal o trochu vážněji a neubránil se, aby mu znovu nevtiskl něžný polibek na rty. Pomalu ho doprovodil zase až k Itachiho vile, tam si ho k sobě zvolna přitáhl a prsty mu sčísl vlásky z čela.

,,Zvládneš to," pronesl s jistotou.

,,Já vím," přisvědčil Sasuke. ,,S tebou to zvládnu určitě." Sundal si rukavici a přitiskl mu holou dlaň k tváři. ,,Nevím, čím jsem se mu tak zavděčil, ale muselo to bejt něco velkýho, když mi dal tebe," podíval se vzhůru k nebi. ,,Děkuju ti moc za dnešek," dodal ještě a naposledy ho políbil na rty. Při tom však myslel jen na jedno - dívá se Itachi, bolí ho to...?

Indra se s ním polibkem rozloučil a na podporu mu jemně stiskl ruce. Pak se slibem, že mu zítra večer zavolá, až bude zase zpátky v bytě, zmizel ve tmě.

Kiba otevřel Sasukemu, opět ten neurvalý outfit, který brunetovi ale dobře sedl. Popřál dobrý večer a vpustil ho dovnitř, přičemž mu pomohl z kabátu, jako obyčejně.

Sasuke se proplížil kolem bratrova pokoje do svého. Krabice už tam dávno neležely, přestože Kibovi neříkal, aby je už odnesl. Stejně už do nich neměl co dát.

Jen se šel rychle osprchovat, převlékl se do věcí na spaní a ulehl do postele. Pohled na poloprázdný pokoj ho trochu děsil. Až teď mu plně docházelo, že už se sem nikdy nevrátí. Dnes tu spí poslední noc. I přes ta tíživá fakta se mu povedlo poměrně brzy usnout. Za to vstávání proběhlo daleko hůř...

Zapomněl si nařídit budík, a když se vyhrabával zpod peřiny, nástěnné hodiny hlásili jednu hodinu po poledni. Sasuke vyletěl z postele, jako kdyby kolem něj všechno hořelo. Chtěl se ještě něco málo přečíst, aby večer nic nezkazil, takhle se připravil o několik cenných hodin navíc.

,,Tak brzy vzhůru?" Přivítal ho bratr, se kterým se při sprintu do koupelny div nesrazil.

Itachi měl už na sobě užší černé džíny a bílou košili, kterou si zastrčil do kalhot a rozepnul pár prvních knoflíčků od krku. Působil tak elegantně a... ovšemže i přitažlivě. V jedné ruce držel nějaké dokumenty, ve druhé porcelánový šálek, bezpochyby káva. Tvář byla nečitelná, ale stejně jako vypadal, že nevtipkuje, se dal vyloučit i vztek.

,,Mlč," zasyčel na něj Sasuke jedovatě, ačkoliv měl v ten moment spíš chuť ho přirazit ke zdi a vynutit si minimálně polibek. Proč i jemu najednou připadala ta košile tak neskutečně sexy?

Raději za sebou rychle zabouchnul dveře, aby se na něj nemusel dívat a nestalo se něco nežádoucího. Jakmile se vysprchoval, vzal si na sebe oblečení ze včerejšího dne, nechtěl si ušpinit večerní oblek. Teprve pak se šel naobědovat. Snídani už tak nějak propásl.

Dostal do sebe jenom pár kousků, jak mu žaludek poskakoval nervozitou. Přestože o ty peníze, nestál, už měl v hlavě zafixované, že pro ně musí udělat všechno. Respektive pro bratra.

Itachi se posadil naproti Sasukemu, aniž by se na něj díval, jak jí. Už bez toho byl nervózní až až.

,,Pane? Slečna dnes nebude obědvat s námi?"

Starší černovlásek zvedl pohled od písmen.

,,Za toho králíka jsem jí poslal k vodě."

,,C... co prosím? Ale pane, to..." Kiba měl očividně pocit viny, že se na tom přičinil.

,,Byl to dárek. A ačkoliv nepatřičný, také jsem ji obdaroval."

,,Padákem?"

,,Ne, na seskok padákem se necítila, ale víkend u moře ocenila, řekl bych," pousmál se na Kibu Itachi sladce, a pak se vrátil k papírům.

Sluha překvapeně zamrkal, ale nakonec se také musel usmát. Nemusel ji, ale nejspíš by mu tu chyběla.

Sasuke spolkl své sousto poněkud ztěžka. Nahlas se k tomu tématu rozhodně nevyjadřoval, někdy mlčení neuškodí.

Se vším odporem do sebe hodil ještě jeden kousek brambory, než se rozhodl to vzdát. Ještě by z toho stresu zvracel. Do svého pokoje se vrátil jen se sklenkou džusu, ke které si vzal ten výpis, který mu včera Itachi tak pracně udělal.

Kolem třetí hodiny mu zaklepání na dveře oznámilo návštěvu, tentokrát to ale nebyl Kiba. Černovlasý muž pomalu vešel a zavřel za sebou. Ačkoliv se jednalo o okamžik, musel Sasuke zaznamenat, jak pohledem přejel po prázdné místnosti. Pak se ale ty černé oči vrátily k jeho maličkosti.

,,Všechno v pohodě?" Itachi mírně naklonil hlavu, Sasuke vypadal vážně docela vystresovaně.

,,Když se budeš takhle hloupě ptát, tak nebude," zavrčel na něj mladší podrážděně. ,,Promiň," vydechl vzápětí. ,,Jen chci bejt chvilku sám, potřebuju se na to připravit." Dřív by ho ta zkouška tak nestresovala, ale od té doby, co mu začalo na bratrovi záležet, se toho dne obával víc a víc. Nechtěl mu to pokazit, aby pak na něj vzpomínal ve zlém. I když... to asi nebude tak jako tak.

,,Chtěl jsem ti jenom říct že... že se na tebe nebudu zlobit, kdyby to náhodou nějak... nevyšlo," dodal pak, než krátce vydechl a podle Sasukeho přání zase místnost opustil, aby byla ještě prázdnější, než před tím. Minuty se vlekly, ale zvonek zazněl do tichého domu jako výstřel. Kiba šel otevřít novému hostu a Itachi jen krátce zavolal na mladšího Uchihu, aby šel za ním.

Pořád litujete víc Sasukeho než Itachiho? Stále fandíte Indrovi?