Censored 37.

Sasuke se připravuje na závěrečnou zkoušku.

---

Kolem čtvrté hodiny dorazil domů i Itachi, Sasuke už měl na zvuk otevírajících se dveří a tichého hovoru Kiby se svým pánem natrénované uši. Možná zaslechl i svoje jméno. Itachiho pomalé, sebejisté kroky zamířily do pracovny, jak tomu většinou bývalo a na chvíli utichly. Kiba ale mluvil dál, pravděpodobně s Ino.

Sasuke tomu nevěnoval zase takovou pozornost, jestli Itachi bude něco chtít, tak přijde sám. On se dál věnoval obrazu. Začal nejprve tím největším, aby pak postupně mohl rozvíjet detaily.

Už měl hrubý obrys svého těla a pomalu pokračoval k jednotlivinám. Naštěstí měl fotografii v několika rozlišeních, takže nebyl problém na obraz přenést poměrně věrohodnou kopii sám sebe.

,,Takže já si pro tebe vážně musim pokaždý zajít..." bylo to konstatování, žádná otázka. Starší Uchiha stál ve dveřích jako předešlý den, opíral se o trám ramenem, ruce měl složené na hrudníku a propaloval postavu mladšího bratra uhlovýma očima. Jako by jeho sen ožil a teď ho neúprosně sledoval. Itachiho tvář byla tváří sochy, ale v jeho očích měl něco zvláštního, skoro to působilo dojmem, že věděl... všechno. Naprosto... o včerejší noci, o svém odrazu v okně, o Sasukeho myšlenkách... jako by měly ty bílé rty každou sekundu zašeptat: ,,Já tam byl..."

,,Já nevěděl, že se mnou budeš chtít učit i dneska, většinou nemáš čas každej den," připomněl mu mladší, zatímco se obracel zpět k obrazu. Pohled na něj ho až příliš děsil. Ostatně ani na něj se nedívalo zrovna nejlépe. Oči měl stále zalité krví a pod nimi ty velké, ostré kruhy, které oddělovaly váčky od zbytku tváře. Nutně se potřeboval vyspat, ale jenom myšlenka na ležení v posteli, sledování okna nebo protější stěny, ho dost děsila.

Kvůli tomu, že ho nesledoval, slyšel jenom jeho kroky, když k němu přešel. Jakmile se Itachiho prsty dotkly jeho brady, působilo to na jeho kůži jako elektrický výboj, jeho ruka byla sebejistá, hřejivá a překvapivě jemná. Otočil mu tvář ke své a přivřel lesknoucí se černé oči, když konečně dostal příležitost vidět do těch Sasukeho.

,,Moc jsi toho nenaspal," promluvil tiše a ruku spustil.

,,Nemohl jsem usnout," přiznal mladší, ale v jeho hlase byla znát naprostá lhostejnost. ,,Tak co se budeme učit dneska?" zeptal se se, zatímco odkládal štětec zpět do kelímku a paletu na stoleček. Tisíckrát raději by tu zůstal se svým uměním, naštěstí si stačilo opakovat, že už jen tři dny. Pak přijde Irukova zkouška, odstěhování od bratra, na kterého tak bude snáze zapomínat.

,,Hodláš dneska spát tady?" Otázka byla položena klidně, ale se zájmem, který Itachi neskrýval. Tak nějak do ní dával najevo i fakt, jaké je jeho vlastní stanovisko... snad to byla ta utlumená naděje, co říkala, že by si to Itachi přál. Zároveň s tím sice ignoroval bratrův dotaz, ale ten byl jen čistě informativní a Sasuke ani nevypadal, že by o odpověď vyloženě stál.

,,Asi spíš jo," přikývl mladší. Dnes by si s ním Indra asi moc zábavy neužil. Po té noci se Sasuke cítil úplně bez nálady. Víc než Indru možná zklamal sám sebe. Nečekal, že pro něj bude takový problém začít si po Itachim s někým jiným. Nikdo jiný mu takhle v hlavě neležel ani ho nepronásledoval. Dost ho taková zkušenost ubíjela.

Itachimu se na rtech mihl úsměv.

,,Možná se konečně vyspíš," zašeptal se zvláštním podtónem. Pak jeho pohled upoutalo plátno.

,,Sluší ti to tu," podotkl, aniž by pochyboval nebo se nejdřív ptal. Sám se nad identitou ani nepozastavil.

,,Díky," opáčil mladší, zatímco srovnával fotografie, aby je mohl dát zpět do obálky, nechtěl je ušpinit od barvy. ,,Co to učení?" zeptal se znovu. Možná by si po hodině výuky měl jít opravdu lehnout, cítil se asi jako boxer pod dvaceti hodinách v ringu, ačkoliv box nikdy nedělal.

Itachiho černé oči sledovaly i fotografie. Věděl naprosto přesně, která část jeho těla byla na snímcích zachycena, znal každý milimetr toho krásného těla zpaměti. Pak se neuspěchaně zadíval do té vysílené tváře.

,,Kolik svojí energie mi hodláš věnovat?" pozvedl obočí a sjel ho od hlavy k patě hodnotícím pohledem.

,,Ten poslední zbytek, co mám," slíbil mu. Sice by ho radši věnoval plátnu, ale to by mu Itachi neschválil. Už jen tři dny, pak ty učebnice se vší radost spálí na hranici.

Obálku s fotkami položil na poličku mimo barvy. Sice se snažil udržovat pořádek, jak mu Itachi nakázal, ale i tak to žádná sláva nebyla. Kdyby ještě máma žila, rozhodně by ho donutila ten svinčík po sobě okamžitě uklidit.

Itachimu cukl koutek v ten oslňující a mírně pobavený úsměv, než zakroutil hlavou a znovu se zadíval do Sasukeho očí.

,,To je velmi milé, ale tanec si přeci jen necháme na zítra," odtušil klidně a konečně od plátna i černovlasého malíře poodstoupil. ,,Je nějaké téma, u kterého bys prokazoval byť jen špetku zájmu, a které by se dalo s naším vyučováním sloučit?"

,,Ne," odpověděl Sasuke okamžitě. Na tom si doopravdy neměl co rozmýšlet. Nic z toho, co ho Itachi učil, ho nebavilo. Snad až na ten tanec, jakmile ho zkoušel s ním namísto s Ino, docela si to užíval. Jenže teď se na něj doopravdy necítil, udělal by maximálně dva kroky, zamotaly by se mu nohy a letěl by rovnou k zemi. S takovým studentem by to asi nebavilo ani Itachiho. ,,Ale budu dělat, cokoliv řekneš," ubezpečil ho i přes značnou nechuť.

Itachi v tu chvíli k jeho tváři natáhl ruku a palcem mu přejel po spodním rtu. Hlavu zlehka naklonil ke straně a nedovoloval mu uhnout pohledem.

,,Co všechno bych za tuhle větu dal před třemi dny..." zašeptal a snad až s lítostí přivřel oči. Pak se odtáhl, jako by si uvědomil, že tohle už nesmí. ,,Tak něco nenáročnýho vymyslíme," rozhodl po krátké odmlce.

,,Co všechno bych dal za to, kdybych věděl dřív, že ti jde jen o takový věty," opáčil na oplátku Sasuke, ale dál to téma už nerozváděl. ,,Jen se převlíknu, dej mi minutu," přistoupil ke skříni a vytáhl z ní něco čistého. Nepřemýšlel ani nad tím, co bere do rukou, vytáhl zkrátka jedny kalhoty a triko. Zapínat knoflíčky u košile se mu doopravdy nechtělo, asi by je ve vzteku urval.

Itachi pozvedl obočí a se zkříženýma rukama na hrudníku ho sledoval.

,,Samozřejmě, že mi jde i o takový věty," zdůraznil ono 'i' na místě, kde bylo Sasukeho 'jen', ,,protože si je říkal ty. A nemusíš se převlíkat," doplnil, když viděl, jak Sasuke vytahuje rozčileně jednu košili za druhou ve snaze najít kýžené tričko, což se mu asi za patnáct obětí kusů košil válejících se po zemi povedlo.

,,Já se nechci hádat, Itachi. Stačí, když přestaneš s těma narážkama, už spolu nejsme a nezmění se to, takže není to trochu zbytečný?" Sasuke si jen přetáhl přes hlavu to ušmudlané triko a vyměnil ho za čistější.

Pochopitelně si pamatoval i na ten večer, kdy ho Itachi uložil s horečkou do postele a zůstal s ním až do rána, jenže takových chvilek bylo zoufale málo. Každý den se viděli sotva pár hodin, kus toho času strávili u učení a zbytek sexem. Mladičkému Uchihovi ani tak nevadilo, kolik času věnují sexu, víc ho štval čas, který Itachi věnuje práci namísto normálnímu osobnímu životu... životu s ním. Možná se v tomto ohledu choval trochu sobecky, ale chce snad člověk tak moc, když touží po více času stráveném s člověk, kterého miluje?

Itachiho černé oči snad ještě víc ztmavly. Au. Možná zbytečné, ale on si nemohl pomoct. Proč prostě nedokáže říct, že mu chybí? A nejen jeho tělo...

Možná protože tušil, že by to stejně nic nevyřešilo. Sasuke to sám řekl.

Starší Uchiha se zadíval ven z okna. Má ho tak blízko, na dosah ruky, ale stejně na něj nedosáhne. Cítil takovou frustraci, jako snad ještě nikdy v životě... Nedokázal to k ničemu přirovnat, snad jen... jedna událost z dětství - tehdy, když psal malému bráškovi dopisy a odpověď na ně nepřicházela.

,,Můžeš mě od sebe odhánět jako milence, ale o bratra už přijít nechci," řekl pak tiše, i za cenu toho, že se ho nebude moci smět dotknout. Jenom kdyby v jeho pohledu alespoň trochu přívětivosti.

Sasuke se na něj pootočil a nasadil dost pochybovačný výraz.

,,Zase to děláš... já ti jednou věřil a spálil se, neudělám tu chybu znova." Ne, ani trocha přívětivosti, v Sasukeho očích bylo zklamání smísené z bolestí. Slyšel už od něj spoustu hezkých slov, ale ta poslední společná večeře mu pomohla prozřít.

,,Tak co se budeme učit?" zeptal se už dost napruženě. Itachi ani nemohl tušit, že se cítí podobně jako on sám. Tolik se ho chtěl dotknout, obejmout ho a říct, jak moc ho všechno mrzí. Jenže tím by se jen znovu ponížil, nějaký čas by všechno snad vypadalo jako ze snu, než by došlo na Indru nebo někoho jemu podobnému. Opět by pan Itachi musel vycenit zuby a dát najevo, kde je jeho teritorium. Snad na jednu stranu romantické, na druhou zbabělé - když se může přiznat jednomu, proč ne i těm ostatním? To se snad za něj stydí?

Itachi stiskl rty k sobě. Na rozdíl od Sasukeho se nekonejšil brzkým odstěhováním a odloučením. Věděl, že na něj nikdy nebude schopen zapomenout, na to už bylo moc pozdě.

,,Politická situace, kurzy akcií, základy ekonomiky." Nesmí si to už víc ztěžovat, udělá to, co si jeho bratr přeje, už žádné narážky. Definitivní konec, jenom věcné, informativní věty. Sasuke už ho nechce vidět, musí jeho přání respektovat.

,,Budu ve studovně," řekl ještě, než se otočil a odešel. Cítil, jak mu špička nože znovu vyrývá jméno, jenže teď to bolelo mnohem víc, nebylo to jen do kůže, ale mnohem hlouběji...

Sasuke za ním zavřel dveře, opřel se o ně zády a sjel po nich až na zem.

,,Proč mi tak moc chybíš...?" Dotkl se čelem svých kolen a pevně je objal, jako kdyby se chtěl smrsknout, přestat existovat... Navzdory svým slovům, toužil zase usínat v jeho náruči, hrát si s jeho vlasy a šeptat mu ty zamilované přezdívky, které tolik nesnášel.

,,Čumáčku..." zašeptal ironicky a skoro se až ze zoufalství rozesmál.

Jen co se trochu vzpamatoval, šel si do koupelny opláchnout obličej, teprve pak se odvážil do studovny za Itachim. Beze slova se posadil a čekal, co se bude dít.

Jeho starší sourozenec mlčky čekal, až se usadí. Pak otevřel knihu a otočil ji k mladému Uchihovi, ukazováčkem přejel po úvodním řádku. Začal vykládat, skoro jako automat vyslovoval věty, stejně roboticky jako v televizi. Připomínalo to spíš projev politika. Držel si tak větší odstup než před tím. Dokonce i pohledu do Sasukeho očí nebo jen tváře se vyhýbal, sledoval jen dokumenty ve svých rukou.

Sasuke se ho snažil přes všechny ty negativní emoce, které mezi nimi zavládly, vnímat, co mu říká. Prvních pár minut se mu to dokonce dařilo, ale brzy na to se začal ztrácet. Samovolně si podepřel rukou a hlavu a druhou si protřel oči. Ani to však nedokázalo odvrátit únavu a potřebu spánku, která teď uplatňovala svůj nárok. Víčka mu ztěžkla jako váčky s olovem, načež klesla dolů. Rty se mírně pootevřely a ven vyšel uvolněný výdech.

Sasukeho starší bratr ještě nějakou dobu pokračoval ve výkladu, než zjistil, že už ho jeho žák neposlouchá. Zmlkl a tiše si povzdechl. To to vážně bylo až tak nudné?

Ačkoliv Sasuke vypadal zmoženě, už když sem přišel.

Itachi se pomalu zvedl, aniž by z něj spustil oči. Pomalu přešel ke druhé straně místnosti, aby odtamtud mohl vzít deku, a když se vrátil, pozvolna se k spícímu černovláskovi sklonil. Jemně mu zatlačil na ramena, že mu Sasuke spadl do náruče, pak mu hlavu opatrně položil na opěradlo. Přiklekl si k němu a přes ramena mu přetáhl deku, kterou narovnal až k nohám.

Chvíli ho pozoroval, než mezi palcem a ukazováčkem chytil pramínek jeho černých neposedných vlasů. Teď se na něj mohl nerušeně dívat. Tolik mu toho chtěl říct... jak moc chybí jeho prostá přítomnost. Frustrovaně vydechl a zastrčil mu pramínek za ouško.

,,Ještě ne, Itachi... zůstaň chvilku," zamumlal mladší rozespale. Nemluvil k Indrovi ani k matce, doopravdy oslovoval svého staršího bratra, což jen dokazovalo, že ani on ho nedokázal na povel vyhnat z hlavy. Přestože si to tolikrát zakazoval, jeho podvědomí po něm stále toužilo. Nedalo se tomu ubránit, měl v sobě už zakořeněné něco vyššího, čemu neuměl poručit. I kdyby Indra dal Sasukemu tisíckrát věší pocit lásky, nezměnilo by to jeho city k bratrovi.

Oslovený muž stiskl rty k sobě tak pevně, že vytvořily přímou linku. Jak má... jak může odejít, když ho Sasuke žádá o opak?

Dlouze se nadechl a prsty přejel něžně od zápěstí po jeho ruce

,,Ty už mě k sobě nepustíš, viď...?" zašeptal. Jak si mohl tak naivně myslet, že by o něj nemusel přijít úplně?

Bratr a milenec nejsou žádné úrovně, mezi kterými se dá volně přeskakovat. Jednalo se o jednoho člověka, o něhož právě přišel.

Sasuke se trochu zachvěl, jak se ho Itachiho prsty dotkly.

,,Ne... ještě ne..." zahuhňal a ve spánku si přitáhl deku blíž ke krku. Jak postupně upadal do hlubší fáze spánku, začínala mu být zima, ale neprobudil se.

Bez jediného otevření oka, spal až do dalšího dne. Až když o pár slunečních paprsků polechtalo na tváři a víčkách, rozevřel ulepené řasy. Hned na to mu páteří projela tupá bolest, jak spal celý pokroucený a s hlavou ve vyšší úrovni, než byl normálně zvyklý.

Itachi se zatím jako každé ráno nasnídal a než vyrazil do práce, vrátil se do studovny, aby se ujistil, že Sasuke nespadl z křesla. Zůstal ale ve dveřích, protože mladý Uchiha se už podle všeho probral. Možná ho měl včera přeci jen odnést do postele... ale nechtěl ho budit a hlavně ho brát do náruče, protože pak už by ho asi nepustil.

Sasuke si protřel oči a pokusil se postavit, jenže bolavá páteř ho nechtěla pustit, takže se zase svezl zpět do křesla.

,,Já usnul...?" zeptal se, když si všiml bratra a denního světla. Ze včerejšího večera si pamatoval jen pár nudných vět, a pak dlouhé nic, které asi znamenalo spánek. Přestože se už cítil poměrně odpočatý, tak tu páteř asi bude muset trochu rozhýbat.

Itachi mu krátkým kývnutím hlavou a přivřením očí jeho otázku zodpověděl.

,,Mám ti pomoct?" zeptal se prozíravě, když se Sasukeho tvář zkřivila bolestí. Vážně ho měl přenést do postele, buď on nebo Kiba. Chápal, že si Sasuke nepřeje, aby se ho dotýkal, včera mu to dost jasně řekl a přes ta slova pronesená ve spánku by z toho určitě neslevil.

,,Zvládnu to," odmítl jeho pomoct mladší a i přes jehličky projíždějící jeho obratli se postavil na nohy.

,,Budeme se dneska učit? Jen abych věděl, jestli... jestli tady mám zůstat," zeptal se, ještě než Itachi stihl odejít. Zítra už ho čeká ta zkouška u Iruky, čekal tak, že na něj dnes bude Itachi vyvíjet co největší tlak. Stačí, aby zkazil jednu věc a ty peníze nedostanou.

Černovlasý muž zavřel oči a vypadalo to, že v duchu počítá do desíti, jako kdyby se snažil uklidnit. Nebo něco přetrpět.

Mohlo ho napadnout, že si nenechá pomoci. Pak se na něj zase podíval a pomalými kroky se vrátil do místnosti.

,,Lehni si na zem," vydechl smířlivě.

Když se Sasuke nehýbal, ukázal rozevřenou dlaní směrem k zemi. ,,Polož se." Ta autorita v jeho hlase se moc dobře ignorovat nedala. Jakmile ho Sasuke poslechl, klek si k němu, přikázal mu zvednout ruce a dlaň mu položil na hrudník.

,,Dneska bych chtěl jenom zběžně opakovat. Ten test jsi měl správně až na jednu malou drobnost, takže to nebudeme nějak extrémně hrotit, jenom bych tě znejistěl," odpověděl na jeho dotaz, zatímco dlaní na jeho hrudník zatlačil a v druhé ruce sevřel jeho zápěstí, aby obě paže natáhl a tak srovnal páteř. Očividně věděl, co dělá.

,,Vrátím se dřív, večer budeš mít volný," pokračoval a ještě tělo mírným zvýšením tlaku donutil se víc natáhnout, než ho postupně pustil.

Sasuke se ani po Itachiho zákroku nezvedal ze země, ta lenošivá poloha se mu docela zamlouvala.

,,Dobře... díky," hlesl a překulil se na břicho, než konečně vstal, aby se i on šel nasnídat.

Po jídle se místo malování šel učit. I on cítil, že ho dost tlačí čas a ještě spoustu věcí neumí, kdoví na čem ho Iruka nachytá. Vzhledem k tomu, jak ale probíhaly jejich poslední zkoušky, tak se toho stihl dost naučit a občas se od toho protivy dočkal i nějaké pochvaly. Nemusel by to tedy být až zas takový propadák.

Kiba Sasukeho brzy volal na oběd. V jídelně už seděla Ino a na židli vedle Sasukeho stála větší klec, z níž vykukovala dvě dlouhá sametová ouška.

,,Zdravím," utrousila blondýna k Sasukemu prostý pozdrav. Alespoň že nějaký. ,,Abys viděl, jak vypadá skutečnej králík," okomentovala stručně zvířátko, když na něj padl Sasukemu pohled.

,,Super, králíka jsme ještě k obědu neměli," zamyslel se Uchiha a sklonil se ke kleci, jako kdyby chtěl zkontrolovat, jestli je maso dobře propečené, ale ve skutečnosti ho chtěl jen pohladit. Pro zvířata měl slabost, jako dítě žádné mít nesměl a svým kamarádům ve škole záviděl i ty němé rybičky.

,,Když si ho stáhneš z kůže," pokrčila rameny blondýnka a natáhla se ke kleci, aby mřížemi prostrčila list salátu. Zvířátko si jídlo vtáhlo k sobě a spokojeně ho začalo pořádat. Byl leskle černý se třpytivýma korálkovýma očima, jen s bílými tlapičkami a ocáskem.

,,Nech si ho," zamumlala. Aby si vždycky připomněl, že Ino vypadá jinak. Kolikrát, že Ino vypadá trochu jinak. Kolikrát že jí nazval králíkem kvůli její oblibě salátu?

Na začátku ho nesnášela, pak ho jen trpěla a nakonec si na ty kousavé poznámky zvykla. Alespoň člověk poznal, koho má rád a koho ne, to u Itachiho nebylo možné.

,,U mě by byl chudák, zapomněl bych ho krmit," přiznal se Uchiha. Přeci jen se zítra vrací k sobě do bytu, do toho nepořádku a chaosu. Tam by ten chlupáč byl opravdu chudák.

,,Zkus ho věnovat Itachimu, třeba zjistí, co je to upřímná a bezelstná láska," doporučil jí a posadil se na místo vedle králíka. Nechápal, proč se Ino najednou chová tak mile, ale nic za tím nehledal, bez tak brzy zmizí i z jejího života.

,,Jestliže sem to nedokázala já jakožto společnice a ani ty jakožto bratr, pochybuju, že to králík vytrhne, i když láska prochází žaludkem," ušklíbla se Ino. Kiba Sasukemu donesl na talíři jako vždy perfektně naaranžovaný oběd. Měl na sobě černé kalhoty a ani nezastrčenou, volnou modrou košili. A na tele žádné stopy po zubech, nebo rtech, očividně Sasukeho přítomnost dala možnost jeho tělu zotavit se.

,,Dobrou chuť vám přeji, slečno, nemám to zvíře odnést?"

Blondýnka pozvedla obočí.

,,Můžete. A vemte s sebou rovnou i toho králíka."

Sasuke si je oba podezíravě přeměřil. Tady něco nehrálo. Jelikož už za sebou měl spoustu přednášek od Itachiho, jak má vypadat správný oděv, dokázal ten Kibův zhodnotit jako nevyhovující a Ino... odkdy ta sucharka umí vtipkovat?

,,Svět se zbláznil," pronesl nakonec, nechápavě pokrčil rameny a pustil se do jídla. Obvykle měl na všechno dobrou odpověď, ale Ino ho opravdu zastihla nepřipraveného.

Kiba se neubránil úsměvu. Vzhledem k rázu valné většiny Itachiho návštěv tohle byl - pokud nepočítal Sasukeho předešlé trefné narážky - první oběd, u kterého se skutečně pobavil. Když pomocníci sklidili i talířky od desertu, Ino ladně vstala ze své židle a s klidným, možná až triumfálním úsměvem odkráčela. Kiba jen sledoval uklízecí proces, nakonec se chopil klece se zvířetem a zvedl ji.

,,Odnesu to pánovi do pokoje, bude mít radost," odvětil informativně.

Sasuke se jen škodolibě zasmál.

,,To rozhodně, jsem si jistej, že chtěl mít vždycky v tom svým pokoji trochu přirozenýho zvířecího smrádku."

Určitě je zabije, všechny tři, ale to už teď mladého Uchihu příliš netrápilo. Do jeho odchodu zbývalo skutečně jen pár hodin, které šel teď strávit mezi učebnice, když už mu je Itachi naskládal do pokoje.

Kiba zvířátko umístil pěkně vedle pracovního stolu a pak už šel dolů vytřídit poštu. Kolem druhé hodiny, což bylo nebývale brzy, uslyšel Itachiho auto a rovnou vyšel ke dveřím. Pomohl mu oklepat sníh z ramen. Starší Uchiha pak rovnou zamířil do studovny, dobře si pamatoval, co si včera slíbil. Sasuke měl pravdu, on se spálil a druhá šance tu neexistovala, už se to nevrátí.

Kiba zaklepal zdvořile na dveře a pak vstoupil.

,,Pane? Váš bratr vás čeká ve studovně..."

,,Už jdu..." Sasuke zaklapl učebnici, jejíž obsah se zrovna snažil vtlouct do vlastní hlavy a bez toho, aby se převlíkal do něčeho vhodnějšího, šel za bratrem.

,,Dneska nějak brzo," neodpustil si poznámku, ale nebyla v ní slyšet žádná jízlivost, jen upřímné překvapení. Ráno to vypadalo, že už s ním Itachi neplánuje nic moc probírat.

,,Je to taky naposled," odpověděl mu starší bratr tiše a s tím ledovým klidem, ačkoliv bylo znát, že se mu to neříká lehce. Sasuke jeho stanovisko ohledně odchodu po včerejším rozhovoru znal. I teď si ale držel odstup, stejně jako včera.

,,Vzhledem ke včerejšku jsem nabyl pocitu, že taneční hodinu zkrátka vynecháme, pokud by sis to výslovně nepřál," oznámil mu pak. Mezitím sklouzl očima k deskám, které otevřel a začal v nich pomalým listováním něco hledat.

,,Asi ne," souhlasil mladší a sklopil pohled k desce stolu. Samozřejmě, už je to naposled.

Ani Sasuke si nepřál přijít o bratra, ale neuměl si představit, že by ho měl dál normálně vídat po tom, co se mezi nimi všechno stalo. Ten nádech erotiky a intimity by mezi nimi byl pořád, to se jen tak odmazat nedá. Brzy by stejně i jejich bratrskývztah zkolaboval na tom samém, na čem skončil i ten milenecký.

Itachi mu podal dva listy papíru. Byla to jen témata a vedle nich v závorce vypsané menší oblasti, v nichž se musel Sasuke orientovat. Starší Uchiha se mírně nahnul a prstem pomalu při hovoru přejížděl po řádcích.

,,Je to vlastně jenom soupis všechno možný, od oblečení po konverzační témata, slušný stolování, podávání ruky a podobně. Stačí když to teď spolu stručně projdem a když budeš vědět o všem něco, to mi samozřejmě ani říkat nemusíš, je to spíš pro t..." Itachiho pohled sklouzl k plochému rozsvícenému displeji telefonu, který se dožadoval jménem volajícího o pozornost.

,,Pro tebe," dokončil a vzal telefon do ruky. ,,Omluv mě na miutku," dodal ještě, než se zvedl a hovor přijal.

,,Ano, Uchiha. Osobně. Ne... to by šlo, ale..." Itachi se rozešel směrem k oknu, pak se ohlédl na Sasukeho. ,,Poslyšte, já teď nemám čas, mohla byste mi zavolat zítra? No to je vaše věc, upřímně, slečno, nejste jediná, co se mnou chce interview a jestli s tím nemůžete na zítřek počkat, tak si najděte někoho dalšího," doporučil jí s mírně zamračeným obočím. Nakonec se jenom rozloučil a vrátil se na své místo, ale před tím, než telefon položil zpátky na stůl, ho skoro nepostřehnutelným stisknutím ztlumil.

,,Dobře, jde o to, abys měl nad svými znalostmi přehled a byl sebejistý," pokračoval tlumeně a plynule dál.

Sasuke už ho ani neposlouchal, jen se na něj díval stylem, jako kdyby ho z něčeho podezříval. Tohle se mu totiž vůbec nepodobalo. Normálně by jejich učení před nějakým interview neupřednostnil. Snad jen... ty miliony jsou pro něj asi důležitější než nějaký rozhovor.

Sasuke jen zavrtěl hlavou nad svojí blbosti a naivitou, on si opravdu myslel... Taková hloupost. Takový Itachi není.

,,Vynasnažím se," přikývl.

Opakovali přibližně hodinu, ukázalo se, že Sasuke si skutečně velmi šikovně všechno zapamatoval a nebylo potřeba se moc dlouho zdržovat.

Co vás na tomhle dílu nejvíc překvapilo? Všimli jste si něčeho neobvyklého?