Bezhlavý jezdec 1/?

Protože Halloween patří mezi moje oblíbené svátky, rozhodla jsem se letos na tu tématiku napsat povídku.

---

Nepochybuju, že všichni znáte nějakou tu legendu o Bezhlavém jezdci ( já sama slyšela snad už desítky verzí), ale osobně nejvíc miluju Sleepy hollow od Tima Burtona. Na jejíž motivy tak trochu tahle povídka i vznikla… ale jen lehce, spíš jsem se nechala inspirovat tím prostředím a atmosférou.

Pár: ItaSasu + překvápko

Žánr: mysteriózní, "horor" (klepat se z toho určitě nebudete, sice je horor můj nejoblíbenější žánr, ale ještě ho neumím psát :D)

Forma: ich (Sasuke) + er

Varování: yaoi, incest, OOC

Spousta z vás určitě historii zrovna nemiluje, ale sem by fakt 21. století nesedlo. Takže se píše začátek 19. století…

Itachi odešel do války a nemine den, kdy by ho Sasuke nevyhlížel… jednoho večera se mu zdá, že slyší dusot kopyt, místo bratra ale spatří přízrak...

Od doby, kdy bratr tak náhle opustil náš rodný dům, uplynuly už téměř čtyři roky, přeběhly tři kruté zimy a čtyři chladnější léta. I příroda truchlila za mého bratra. Doufal jsem, že se před letošní zimou už vrátí, ale podle strýce Madary ještě nějakou dobu potrvá, než se situace na frontě uklidní. Kéž bych mohl dělat něco víc, než tu jen sedět a čekat. Věk na to, abych se vydal po boku bratra do války, už mám, jenže strýc ani bratr s mojí účastí nesouhlasí, přestože jsem se v boji všech nejnovějších zbraní opravdu zlepšil.

Poodstoupil jsem od okna, abych mohl dělat rodině společnost při snídani. Tak časně z rána by Itachi stejně nepřišel a i na pošťáka bylo ještě příliš brzy. Za to většina služebnictva dávno stála na nohou, jen aby nás obsloužila.

"Dobré ráno, pane, budete si už přát snídat?" Oslovila mě Sakura. Strýc Madara ji přijal teprve před měsícem, tak se ještě nestihla osmělit. Služebnictvo se mnou sice jednalo uctivě, ale nikdy se přede mnou nemuselo mít tolik na pozoru jako před strýcem. Ten trestal každičký prohřešek jako závažný trestný čin.

"Pokud je strýc už u stolu, tak ano." Chci si u snídaně se strýcem promluvit ještě o mé účasti na válce. Pořád mě vidí jako malé děcko, které se vší silou drželo bratra, když musel jít.

Jako kdyby od toho okamžiku uplynulo celé století. Už ani nezná tón bratrova hlasu, vůni jeho vlasů a něžné pohlazení jeho ruky.

"Pán vstal před půl hodinou a před deseti minutami začal snídat." Ani jsem neslyšel kroky na schodech, chodí jako duch.

Sasuke vešel do jídelny, mírně se strýci poklonil a sedl si ke stolu po jeho boku. Kdysi tam sedával Itachi, po jeho odchodu ale zaujal místo mladší z bratrů na Madarovu výslovnou žádost. Sasuke tam sedával s těžkým srdcem, jako kdyby už se bratr neměl nikdy vrátit…

"Jsi vzhůru brzy," konstatoval Madara, zatímco upíjel z hrnku čerstvou kávu. Rád se nechával rozmazlovat drahými věcmi. K jeho zvlášť nejmilejším patřila právě drahá brazilská káva, která se v období válek sháněla velmi složitě.

"Čekal jsem pošťáka, ale asi přijde až později." Sasuke si z druhé připravené konvice nalil černý čaj. Kávě nikdy nepřivykl.

"Dnes spíš nepřijde vůbec, vypadá to, že bude pršet. Sem by se nikdo netrmácel, i kdyby město hořelo," namítl Madara chladně. Občas i nahlas uvažoval o přestěhování do města, jen se mu nechtělo opouštět jejich rodinné sídlo s tolika pozemky. Ve městě by takový dům nesehnal, přestože disponoval velikými financemi dokonce i během vyčerpávající války, která bez rozdílů postihovala jak chudinu, tak šlechtu. "Čekáš snad dopis od Itachiho?"

"Už to budou skoro tři měsíce, co nenapsal," postěžoval si mladší.

"Kdysi nenapsal půl roku a nakonec se přeci jen ozval, tak si s tím nelam hlavu. V boji není čas ani místo pro dopisy," namítl starší bez očividného zájmu. Pro svého synovce se rozhodně netrápil tolik, jako se pro něj trápil synovcův mladší bratr.

"Chtěl bych jít za ním!" Vykřikl Sasuke v návalů emocí. "Prosím, strýčku, jsem už dost starý a budu bratrovi užitečný. Dokázal bych se ubránit jen s kordem!"

"Ale, ale, tady je někdo moc hr," ucítil mladičký Uchiha na svém rameni hřejivý dotek lidské ruky. Otočil se za sebe a hleděl do usměvavých očí Madarova mladšího bratra.

"Už jsme o tom mluvili, Sasuke, nechápu, proč mě tím znovu obtěžuješ." Madara si dolil kávu, počkal, až si Izuna sedne a nalil i jemu.

"Jednou mi to dovolíš," trval si nejmladší člen Uchihů na svém.

"Nedovolím. Pro zachování rodu je potřeba, aby aspoň jeden člen tvojí generace zůstal naživu. Poslat vás oba do války může znamenat konec naší rodiny, uvědomuješ si to vůbec?" Madarův hlas zněl značně mrzutě, už ho ta Sasukeho touha po boji silně obtěžovala. Ačkoliv tušil, že víc než o boj, tu jde o jeho staršího bratra. Což ho štvalo ještě víc, Sasuke by na něm neměl tolik viset. Sám měl s Izunou obdobný vztah a zkomplikovalo mu to celý život. Nedej bože, aby se to samé stalo Sasukemu s Itachim.

"Možná by měl Sasuke jít a vyzkoušet si život hezky z blízka," orodoval za něj Izuna. Obvykle se nestavěl proti Madarovi, ale občas mladšího synovce podpořil, někdy dokonce omlouval i drobní prohřešky služebnictva, protože on jediný měl na Madaru vždycky nějaký vliv.

"Nepleť se do toho. Kdy vůbec dorazí ten nový zahradník?" Převedl Madara řeč jinam, téma Sasuke a válka považoval za dávno uzavřené.

"Někdy před polednem. A je opravdu nutné najímat si zahradníka těsně před začátkem zimy?" Izuna nesnášel, když Madara utrácel peníze za blbosti, jen mu to nikdy nedokázal vymluvit.

"Pochopitelně, připravit celou zahradu na zimu dá práci, nerad bych taky přišel o ty nově dovezené africké krasavce," poukázal starší muž na nově získané kousky ze vzdálených krajin. Kdyby se je někdo rozhodl přepadnout a vykrást, vydělal by jmění už jenom na Madarových květinách.

Ta jejich hádka mi připadala směšná. Zabývají se tu hloupou zahradou, zatímco můj bratr dost možná ani nežije. Nechtěl jsem si takovou myšlenku vůbec připouštět, jenže se mi neustále vracela, aniž bych ji zval.

"Omlouvám se, ale už nemám hlad, můžu se vzdálit?" Chtěl jsem být raději sám, docela jsem i přemýšlel o procházce. Nic hlavu nevyčistí tolik jako chladný podzimní vzduch. Možná cestou potkám pošťáka… nebo Itachiho. Může se vrátit každým dnem, už si toho ve válce odsloužil dost.

Po smrti rodičů tu bez něj všechno ztrácelo význam. Tak rád mě brával do města nebo na vyjížďky třeba i přes celý den. Strýc Madara se namísto toho zabýval kdejakou inovací a strýc Izuna nevytáhl paty z domu, pokud nutně nemusel. Po tom nedávno prodělaném zápalu plic přestal chodit i do zahrady, jakmile se blížilo chladnější období.

Oblékl jsem si kabát, nazul boty a vyrazil ven za brány domu. Na našich pozemcích se mi nikdy nemůže nic stát. Nikdo si sem netroufne přijít bez pozvání. Taky kdo by se sem v tomto počasí trmácel? To jen já miloval ten chladný vánek a vůni tlejícího listí.

Přestože slunce dávno vyšlo, tak se den topil v sinavých barvách. Vítr skučel v korunách obrovských listnáčů, které lemovaly naši příjezdovou cestu, a shazoval do louží poslední barevné listí spolu s hnijícími plody. Jejich kvalitu jsem poznával vždycky podle ptáků - ani zvířata se jich netkla, pokud už nevábně zaváněla.

Zahleděl jsem se na chvíli přes stromy na pole, jestli tam ještě někdo z čeládky nepracuje, ale strýc Madara jim zřejmě nakázal sklidit ještě před prvními mrazíky. Mezi hroudami hlíny se teď povalovala jen navlhlá sláma a spolu se skomírajícím listím dodávala našim pozemkům zvláštní vůni. Vůni smrti.

Poslední sluneční paprsek zalezl za mraky, načež se snesla tma. Nevybírala si, zalezla do každé sebemenší škvírečky a zahanbila i ty poslední načervenalé lístky topící se v kalužích a bahně.

Kdyby se Itachi vrátil dnes domů po téhle cestě, byl by celý od bláta. Už ho vidím, jak se snaží jít co nejpomalejším krokem, aby se moc neumazal, pak by mě spatřil na konci té cesty a přeci jen by zrychlil, abychom se mohli co nejdřív přivítat.

Musím zůstat trpělivý, on se jednoho dne určitě vrátí…

Sasuke se vrátil až k večeru celý prochladlý. Příjemně prochladlý. Skrze zimu ani necítil tlouct své tesknící srdce. Dlouho pro bratra neuronil jednou slzu, protože si to tak starší strýc přál, přesto srdce bolelo dál. Strýc Izuna mu často říkával, že statečnost nespočívá jen v boji, ale i ve schopnosti nenechat se ničím a nikým zlomit. Jako kdyby mu to mohlo pomoct… víc než na statečnosti mu záleželo na sourozenci.

Mávl rukou na služebnou, aby ho nechala být, přičemž si sám pomohl z bot i kabátu. Nepotřeboval u každého úkonu asistenci, mimoto nesnášel doteky cizích rukou.

Chtěl se ještě před večeří zeptat jednoho ze strýců, jestli nakonec přeci jen nepřišel dopis od Itachiho, ačkoliv ve své ložnici žádný neviděl. Kdyby přišel, dozajista by mu ho tam donesli.

Během cesty do jídelny slyšel nějaký hluk z Madarovy pracovny, vydal se tedy tím směrem. Možná dopis přišel a on jen neměl čas mu ho dát do pokoje. Nejprve chtěl zdvořile zaklepat, i když byly dveře mírně pootevřené. Pak však zaslechl ještě jeden cizí hlas. Neodolal a nahlédl dovnitř.

Madara seděl v křesle, naproti němu stál kluk zhruba v jeho letech. Měl krásné plavé vlasy, které mu splývaly až na záda. Stál ve vyloženě defenzivním postoji, jako každý, kdo Madaru o něco někdy žádal.

"Takže jsi patřil ke služebnictvu jejího veličenstva?" Mladík na Uchihovu otázku jen slabě přikývl.

"Tak mladý…? No, dobrá, dejme tomu. Kolik toho víš o exotických rostlinách?" Aha, takže nový zahradník. Sasuke už chtěl odejít, tenhle rozhovor nepotřeboval slyšet, jenže to by se nesměl Madara zvednout z křesla. Odložil na ebenový bytelný stůl sklenku s vínem a přistoupil k onomu plavovláskovi, načež mu dvěma prsty zvednul bradu, aby si hleděli do očí. Uchiha na něj samozřejmě shlížel z vrchu jak v postavení, tak v tělesné výšce.

"Řekl bych, že dost, pane. Vyzkoušejte si mě, určitě se mnou budete spokojený!" Vyhrkl plavovlásek ukvapeně.

"Neboj se, to udělám," ubezpečil ho starší, pak bez rozpaků zajel rukou k lemu jeho kalhot.

"Pane…?" Mladík očividně ztuhl překvapením.

"Chtěl jsi, abych si tě vyzkoušel, že?"

Sasuke se díval, jak zbavuje chlapce bílé košile. Jeho dlouhé prací nepoznamenané prsty bloudí po plavovláskově těle jako po skvostném předmětu. Madara sbíral neobvyklé a luxusní zboží snad odjakživa, alespoň tak si to Sasuke pamatoval.

"Jak že se to jmenuješ?" Zeptal se šeptem vyděšeného chlapce.

"Deidara," zamumlal roztřesenými rty. Dotyky zvrhlého aristokrata mu nebyly vůbec po chuti.

"Deidaro, jak moc o tuhle práci stojíš?" Zeptal se ho starší, zatímco mu oběma rukama chtivě přejížděl přes krk a ramena. Už dlouho neměl někoho tak mladého.

"Opravdu moc, pane," polkl blonďáček na prázdno. Pár zkušeností v sexu stihl za svůj krátký život posbírat, jen všechny zahrnovaly přítomnost žen. S mužem ještě nikdy o samotě nezůstal. Připadalo mu to nesprávné a kacířské.

"Bude tvoje, stačí, když teď budeš spolupracovat, dobře?"

"A-ano," přikývl chlapec nesměle. Nikdy by své vlastní tělo takhle nenabídl, kdyby tu práci skutečně nepotřeboval. Nemohl si dovolit vrátit se na zimu domů bez jediného zlaťáku.

"Výborně, vidím, že s tebou budu spokojený." Madara se té jeho odevzdanosti docela divil. Nakonec vždycky dostal, co si zamanul, ale ne vždy to šlo tak snadno jako dnes. Pokud ten kluk necouvne a dokáže aspoň držet konev v ruce, nechá si ho.

Sasuke doslova valil šokem oči. Sledoval, jak jeho vlastní strýc osahává sotva zletilého chlapce, jak mlsně jeho ruce obnažují to mladé téměř nezkušené tělo.

Blondýnek před ním stál jako na porážce, všechno si nechal líbit. Chudina opravdu nemá žádnou sebeúctu. Sasuke znovu zatoužil po odchodu, tentokrát ne z nezájmu, jako spíš ze zhnusení, ale ta dvě těla tisknoucí se k sobě v něm vyvolávala doposud nepoznané pocity…

Můj přísný, zásadový strýc se dotýkal toho kluka bez známky nejmenšího studu, při tom by za to mohl shořet i na hranici. Takhle by muž na muže sahat neměl, tohle se přeci nesmí…

Když se rty strýce Madary dotkly krku toho Deidary, prudce jsem zavřel oči. Pokud se na to budu dívat, stanu se stejně zkaženým jako můj strýc. Měl bych odejít a varovat strýce Izunu. Musí si o tom se svým bratrem promluvit, rozmluvit mu takové zvrhlosti, protože kdyby se na to přišlo, naše rodina skončí v pekle. Vždycky mi kázal, jak mám v prvé řadě myslet na náš rod, až pak se zbývat sebou, přitom on nás teď všechny odsuzuje k věčnému zatracení! K tomuhle nás Bůh nestvořil…

Nehledě na to, jaká to bizarnost se před Sasukeho oči děla, neuměl mladičký Uchiha odvrátit zrak. Hltal každý strýcův pohyb, každý dotek na tom mladém plavovlasém těle.

Madara se beze studu svezl rty až na chlapcův krk, nelíbal ho, ale olizoval, jako kdyby měl před sebou ten nejlahodnější pokrm z královského stolu. A Deidara jen bezbranně sténal a sladce se červenal, až se začal červenat i Sasuke.

"Moc hodný kluk…" pochválil blonďáčka Uchiha šeptem, načež si ho k sobě otočil zády a tlakem mezi jeho lopatky ho donutil se mírně předklonit. "Chyť se křesla," pobídl mladíka, tušíc, že by jeho zásah nemusel ustát.

Deidara natáhl ruce před sebe a křečovitě sevřel opěrku koženého křesla. Když mu Madara stahoval kalhoty, jen v očekávání něčeho nepříjemného vší silou zavřel oči.

Madara si s jeho strachem nedělal starosti, pouze se sklonil, aby mohl ochutnat to lákavé růžové pozadí. Miloval mladé kluky, mívali svaly pevné od těžké práce a kůži hebkou jako jehňátka. Neodolal a pravou půlku Deidara zadku mírně mezi zuby stiskl, nechtěl mu způsobit žádné zranění, mrzáka by jen těžko zaměstnával.

Deidarovi ukápla jedna zbloudilá slzička jako symbol pouhého vnitřního odporu. Držel i tehdy, když mu Madara mezi půlky vtíral olivový olej. Občas se jen zachvěl bolestí, jak se šlechticovy dlouhé prsty neopatrně tlačily dovnitř. To chlapec ani netušil, že jeho pán umí být ještě mnohem tvrdší.

Sasuke pomalu nedýchal, cítil něco podobného, co cítil už několikrát při pohledu na dívčí tělo. Vždycky mu při takových potížích pomohla jeho vlastní ruka, ale to tady za dveřmi strýcovi pracovny udělat nemohl. Jenže on nedokázal ani odejít.

Strýc zničehonic přestal prsty strkat do pozadí toho kluka, myslel jsem si, že tím to skončilo, on si však najednou vytáhl z kalhot vlastní úd a nahradil jím své prsty v pozadí toho nešťastného Deidary. Ten jenom bolestně hekl, přesto držel, jako kdyby neznal výčitky. Copak se vůbec nebojí božího trestu?

Strýc si ho chytil za boky a prudce se proti tomu chlapci pohnul, až skoro spadl. Ani teď se ten kluk nedokázal vzdálit, nekřičel, přestože jeho tvář prozrazovala bolest.

Strýcovi slastné steny prosycené chtíčem ke mně doléhaly jen ve vzdálené ozvěně, zato kníkavé zvuky vycházejíc z úst toho blondýna, mi projížděly ušima jako rozžhavená špička kordu tenkou kůží.

"Sasuke…?" Z mojí strnulosti mě probral hlas a následný dotek na rameni strýce Izuny. Všechen ten hluk vycházející z pracovny okamžitě přešel do pozadí, už jsem vnímal jenom Madarova mladšího bratra. Vypadal podobně zděšeně jako já. Ani si neumím představit, co bych na jeho místě dělal, ale můj bratr v sobě určitě tak zvrhlé choutky nechová.

"Já… jen jsem se chtěl zeptat na dopis od Itachiho. Jestli už přišel…?" Vysvětlil jsem mu, aby si snad nemyslel, že mi strýc Madara nakázal hlídat u dveří.

"Tohle bys neměl vidět. Půjdeme se radši navečeřet, ano?" To skoro zní, jako kdyby o tom dávno věděl…

Sasuke strýci nahlas nic neřekl, naopak s ním mlčky odešel do jídelny. Sám potřeboval ten šok nějak vstřebat, k čemuž by mu rozhovor s Izunou moc nepřispěl. Chtěl hodně rychle zapomenout, na to co viděl, stejně jako na to, co se stalo s jeho klínem, když ta dvě mužská těla sledoval v mileneckém aktu.

"Takže dopis od Itachiho nepřišel?" Pokusil se prolomit ticho u večeře.

"Pokud vím, tak ne. Musíš být trpělivý, Sasuke, všechno má svůj čas."

"Začali jste s večeří beze mě?" Zjevil se v jídelně náhle Madara. Vypadal spokojeněji než obvykle, přestože rodinu častoval výtkou.

"Mohl bych si s tebou po večeři promluvit?" Ignoroval Izuna jeho námitku.

"Ano, o čem?" Madara zřejmě netušil, že ho ti dva s tím novým zahradníčkem viděli.

"Až po večeři," odbyl ho Izuna.

"Dobrá." Madara zasedl ke stolu a pustil se do jídla, jindy by se možná s bratrem trochu víc dohadoval, ale po ukojení své ďábelské touhy míval tak skvostnou náladu, že si ji nechtěl ničím kazit ani se nevhodně rozptylovat.

Izuna čekal jen na to, až dojí Sasuke. V jejich světě by ho už sice všichni dávno považovali za dospělého, jenže on v něm pořád viděl toho malého pro bratra plačícího kluka. V jeho očích zkrátka nikdy nevyroste, navždy zůstane něčím, co zbytek rodiny musí chránit.

Sasuke věděl, na co Izuna čeká, proto se taky brzy vzdálil, popravdě ani neměl moc veliký hlad.

Nevím, proč jsem u toho nemohl zůstat, po tom, co jsem všechno viděl, ale víc než k mým dvěma strýcům mi myšlenky utíkaly za bratrem. Tolik dní uplynulo od jeho posledního dopisu a nikdo mimo mě se tu o něj nestrachuje.

Nedokázal jsem se svými obavami ani na vteřinu zabrat, natož se oprostit od myšlenek na Itachiho. Hlava mě sice bolela, jenže spánek se nedostavoval. Snad bych se mohl jít na chvíli ještě projít. Večer bývá chladněji než přes den, večerní vánek mě ke spánku určitě ukolébá.

Nebral jsem si na sebe vůbec nic, jen bosky v šatech na spaní vyrazil k zadním dveřím do naší zahrady. O kterou teď bude podle všeho pečovat ten chlapec, kterého strýc dnes prznil ve svojí pracovně. Nevím, jak se na něj vůbec dokážu podívat po tom, co jsem viděl.

Nebohý Sasuke netušil, že bratři ve své konverzaci zdaleka neskončili. Zastihl je v té nejvášnivější debatě.

Scházel zrovna ze schodů, když je zaslechl. Dnes již po druhé poslouchal rozhovor neurčený pro jeho vznešená nevinná ouška.

"Dávno už to není dítě, tohle patří k životu… ve válce by viděl tisíckrát horší věci, kdyby do ní doopravdy šel," prohodil Madara směrem k rozhněvanému sourozenci. Nechápal, proč se zlobí kvůli takové maličkosti. Vždyť je viděl jen Sasuke a špinavá tajemství se v rodině tutlají nejlépe.

"Vypadal dost otřesně. Muži mají být s dívkami, co když si bude teď myslet, že by si měl taky hledat muže?" Izuna se zvedl ze židle, pak přešel k oknu, aby se nemusel dívat na Madaru.

"Nesmysl, spíš bych se bál toho, aby nám jednou s těmi vlastními názory nepřerostl přes hlavu," mávl nad tím starší muž rukou. "Zato ty vypadáš nezvykle podrážděně. Myslel jsem, že už sis zvykl." Madara nechápal, proč se Izuna proti jeho milostným prohřeškům vyhrazuje až teď. Kvůli Sasukemu určitě ne, sám musí vidět, jak ten chlapec dospívá, nedivil by se, kdyby už byl nejmladší člen jejich rodu i s nějakou dívkou občas sám. Nebo i s jiným chlapcem. Bratr mu očividně hodně schází, potřebuje za něj adekvátní náhradu, na kterou dívka rozhodně nestačí.

"Nikdy jsem si nezvykl!" Vykřikl Izuna skoro až hystericky a jen se letmo po starším ohlédl. "Už dávno mě nebaví sledovat, jak si vybíráš služebnictvo podle věku a vzhledu. Nikdo z nich se ti nepodvolí, protože by se ti nedalo odolat, bojí se tě a vědí, že kdyby se ti neodevzdali, tak je vyhodíš!" Izuna se k němu pro změnu otočil čelem. "Nikdo z nich tě nemiluje, ani Sasuke… to jen já! Zbyl jsem ti jenom já… a ty se ke mně chováš jako k tomu nejposlednějšímu z posledních!" Znovu se otočil k oknu. "Kam se podělo to tvoje 'bráško, vždycky tu budu pro tebe' nebo 'nikdy tě před nikým neupřednostním'? Kam to zmizelo, Madaro?" Izuna ve skleněné tabuli sledoval odraz svého staršího sourozence a jen stěží zadržoval slzy.

"To skoro zní, jako kdybys na ty kluky žárlil…" Madara se k němu opatrně přiblížil, načež mu jemně položil ruce na ramena. "Co po mně vlastně chceš? Abych si upíral slast nebo se ti víc věnoval…?" Sjel rukama z jeho ramenou až na jeho pas.

"Byl jsem tu celou tu dobu… Nezáleželo na tom, koho sis tehdy přivedl, nikdo z nich neměl pleť čistější než já, tělo pevnější než já a hlavně nikdo z nich tě nemiloval tolik jako já. Ty sis toho ale nikdy nevšímal. A teď už nemůžu dělat vůbec nic, nehledě na svůj původ nepřekonám v přitažlivosti dvacetiletého mladíka. Měl jsem zestárnout s tebou, ale já zestárl vedle tebe…"

Madara cítil, jak se pod jeho doteky Izuna chvěje, podle rychlejších nádechů poznal, že i pláče. Chápal jeho smutek, nechápal však, proč mu něco neřekl už dřív. Neměl se přeci čeho bát, on by ho nikdy neodsoudil, podržel by ho i v případě vraždy a on se mu nedokáže vyznat ani z lásky?

"Mohl jsi mi to říct, ale ty jsi mlčel… Proč?" Madara sevřel mezi prsty špičku jeho brady a natočil si ho za ni obličejem k sobě.

"Protože je hřích cítit něco takového k vlastnímu bratrovi… a když už jsem se přenesl přes morálku, viděl jsem jen muže, kterého nezajímám. Jakmile jsi dospěl, věnoval ses jenom těm chlapečkům, přestal jsem být tvůj milovaný bratříček… Jak jsem ti pak mohl vyznat ze svých citů?" hájil se mladší plačky. Připadal si trapně, když se v takovém věku ještě snížil k pláči, ale ta nahromaděná sebelítost jednou musela ven.

Sasuke se během pár vteřin stal svědkem dalšího smilstva. Sledoval, jak se rty jednoho z bratrů něžně dotýkají toho druhého. Madara se choval k Izunovi zcela jinak, než jak zacházel s oním blondýnem ve své pracovně. Sasuke tušil, že víc než úcta k členovi rodiny v tom hraje roli láska ke svému vlastnímu sourozenci.

Měl by se správně cítit stejně zhnuseně, jako v té chvíli, kdy tak nestydatě nakukoval do strýcovy pracovny, ale on namísto odporu cítil neútěšnou bolest a sžíravý stesk. Žárlil na vztah i blízkost obou svých strýců, je od sebe dělilo jen jedno vyznání, zatímco jeho a Itachiho několik stovek kilometrová vzdálenost a nesčetné množství prolitých životů.

Sasuke zavel dveře, aby bratrům ponechal soukromí, načež se s tichým cvaknutím kliky vytratil ven. Nebral si ani boty, bosý vykročil na cestu mizící pod nánosem listí a bahna. Šel tou samou cestou, jakou by se vracel Itachi domů. Pohyboval se tak tiše, že jeho přítomnost prozrazovaly jen otisky chodidel v blátě, které beztak spláchne další déšť, jakých v tomto ročním období přicházelo bezpočet.

Z pomalé obezřetné chůze přešel během několika sekund do zběsilého běhu. Co když se Itachi zastavil už na samém začátku cesty a nemůže dál? Musí mu přeci pomoct!

Posedlý tou myšlenkou běžel, jako kdyby vůbec necítil malé ostré kamínky a hroty větviček, jak se mu zařezávají do kůže na chodidlech. Nevnímal jinou bolest, než tu na srdci.

Zastavil se pouhý metr před cílem, kdy ve tmě zaslechl těžké kroky a cinknutí podkovy…

Povídka ještě není úplně dokončená, takže čekám trochu i na vaše komentáře a představy o tom, jak se to bude vyvíjet ^_^.

Každopádně pro ty s menším množstvím fantazie - kdo si myslíte, že tam se Sasíkem je? Je to skutečně Itachi anebo někdo jiný?