Zamilovaný 23.

Někoho čeká výlet... a nejen to.

---

Po té nemoci se mi ještě nedařilo nejlíp. Ať Itachi přitáhl cokoliv, pěkně to se mnou zamávalo. Tak často a víceméně bezdůvodně na mě únava nikdy nepadala. Ne že by tomu můj přirozeně nízký tlak nedopomáhal.

Usnul jsem snad do pěti minut po ulehnutí do postele. Dokonce jsem zapomněl vybalit i tu pitomou kytku. Čehož jsem si všiml až ráno. Naštěstí nestihla chcípnout. Narutova postel jako téměř každé ráno zela prázdnotou. Nevím, co má ten kluk za obor a předměty, že vstává tak brzo.

Já si dal dneska ráno kávu už na koleji, abych předešel dalším omdlévacím výstupům ve škole. Dnes mám stejně jen tři hodiny, takže bych to mohl přežít bez úhony.

Ani na jednu z těch hodin Kimimaro nepřišel. Nehledě na to, kolik toho proflákal s Tayuyou, toho nemá zameškáno tolik jako já. Těch čtrnáct dní s Itachim mě doopravdy položilo. Aspoň on by mi mohl tajně připsat procenta docházky ke svým hodinám.

Uplynul teprve druhý den od jeho odjezdu a už mi začínal docela chybět. Vlastně ani nevím, kam jel. Nestihl mi k tomu vůbec nic říct. Zavolal bych mu, jenže neměl by spíš on? Možná má moc práce a nechce se nechat vyrušovat. Vždyť se po tom týdnu zase uvidíme, takže se tolik neděje.

Na víkend stejně musím domů, tam mě čeká bezesporu další přednáška o Hinatě i mém studiu. Zábava na celé dva dny.

Když jsem po tom týdnu bez Itachiho dorazil domů, měl Madara návštěvu. Překvapivě ne Hinatu, za to bych asi až do neděle trucoval. Jako kdyby to jemu nějak zvlášť mohlo vadit.

"Ahoj, Sasuke," kolem ramenou se mi ovinula o něco slabší ruka, než má Madara, za to si mě k sobě tiskla mnohem srdnatěji.

"Ahoj, strejdo." Izuna sem moc často nejezdí, protože tu nikdo moc často není. A nikdo ani moc nejezdí za ním, jelikož na to nikdo nemá čas. Taková návštěva proto nikdy nebývá jen tak. "Stalo se něco?"

"Byl tu Shisui," vysvětlil mi Madara namísto Izuny, který už od pohledu nezvládal dojetím kloudně mluvit. Snad ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Vždycky se tváří přívětivěji než Madara, ale jeho oči jasně říkají, že v sobě dusí hodně smutku. Ostatně prý jako ty moje.

"Uh aha, a jak se má?" Absolutně ho neznám, dokonce mě ani nezajímalo, jak se má, ale slušelo se se na to zeptat.

"Myslím, že dobře, moc toho nenamluvil. Hlavně, že se ukázal. Taky se ptal na tebe, rád by se s tebou někdy sešel. Pracuje sice na druhý straně města, než ty studuješ, ale to už nebude takový problém," pokračoval už místo Madary zase Izuna. Bezva, další rodinný příslušník, koho budu muset zahrnout do svých vánočních dárků.

"Má rád Shisui kaktusy nebo sukulenty?"

"Slyšel jsem, že jsi omdlel ve škole, nechceš si radši sednout." Chytil mě Madara za ruku a vedl do obýváku, jako kdybych snad mluvil úplně z cesty. Jak se to vůbec o tom omdlení domáknul? Sice to viděla celá třída, ale kdo by mu to vyzvonil? Proč vůbec?

"Jak to víš?" Sedl jsem si teda do křesla.

"Volal mi jeden z tvých učitelů. Znám tam dost lidí, Sasuke, musíš se smířit s tím, že zkrátka o tobě mám lepší přehled, než ostatní rodiče o svých dětech." Skvěle. Proč já? Ani nevím, že by to nějaký učitel viděl. Po té škole se fakt roznese všechno. Horší než náměstí tady v tom našem maloměstě.

"Nic mi není, jen ten tlak… vždyť víš. Takže… můžu si jít vybalit nebo se musím účastnit tý vaší bratrský seance?" Myslím, že ti dva si bohatě vystačí i beze mě.

"Odkdy máš tak prořízlou pusu? Dej si pozor, abych ti ji nezašil. Vybal si, ale ještě sem přijď." Má pravdu. Takhle bych s ním dřív nejednal. Sám nevím, kde se to ve mně bere. Možná mi podvědomě stoupá ego z toho, že chodím se svým učitelem a ještě víc z toho, že víc než můj učitel je to někdo, kdo by to mohl natřít Madarovi v jeho oboru. Hinata a dobrá partie, by se divil, kdyby věděl, co… se stejně jednou dost možná i dozví.

Popadl jsem tašku se svými věcmi na vyprání a všechno naházel rovnou do pračky. Nikdy se nemusím bát, že něco pustí barvu, skoro všechny věci mám buď v modré nebo v černé. Ještě jsem se převlékl a na Madarův rozkaz se vrátil zpět do té málopočetné společnosti. Nic jsem neřekl, jen se k nim posadil.

"A co ty, Sasuke, vůbec nevím, jak se ti na škole daří?" Ale ne, ať se klidně baví mezi sebou, nepotřebuju zapojit.

"Fajn." Kdo ze studentů se rád baví o škole se svými příbuznými?

"To bylo trochu strohý. Madaro, tak ho tady nemuč, určitě má na práci něco lepšího." Opravdu, tati, proč jsi mě nenechal u Izuny? Sice mi jeho sentiment leze na nervy, ale možná bych to přežil spíš než Madarovu buzeraci.

"Vlastně bych si ještě potřeboval vyřídit jeden hovor. Pak se hned vrátím a klidně vás budu poslouchat až do večera."

"Sasuke, překračuješ hranice. Myslím to smrtelně vážně. Hlídej si víc, co říkáš." Madara zněl docela podrážděně, možná bych se měl fakt víc krotit. Normálně mi to jde, jenže s každým dnem stráveným bez něj se moje svobodomyslnost projevovala ve stále větším měřítku.

"Nech ho, vždyť už je skoro dospělý. Běž si zavolat, Sasuke." Ti dva snad nemůžou být bratři.

"Strejdo?" Otočil jsem se pro jistotu na Madaru, to on mě má ve svojí péči, nechci s ním špatně vycházet. Můžu se chovat nevděčně vůči komukoliv, ale proti němu nemůžu říct ani slovo.

"Běž." Až s jeho povolením jsem se vytratil k sobě do pokoje a v seznamu kontaktů si našel Itachiho. Za celý týden o sobě nedal vědět. Takže asi musím já. Asi půl minuty to vyzvánělo, pak se ozval Itachiho melodický hlas.

"Ahoj, Sasuke, tak už ti chybím?" Samolibý jako vždycky.

"Docela jo… jak se máš?" Nejdřív jsem mu to nechtěl přiznat, ale proč bych to dělal? Stejně ví, že kvůli ničemu jinému bych nevolal.

"Teď už fajn, včera odpoledne jsem dorazil domů, tak už jsem se stihnul i prospat. Co ty? Seš na koleji? Potřeboval bych s tebou něco probrat." Potřebuje se mnou něco probrat a stejně čeká, až se ozvu já. Pitomec.

"To já s tebou taky, ale jsem už doma, jel jsem dneska ráno. Takže se uvidíme nejdřív v pondělí nebo možná v neděli večer." Dřív mě Madara určitě nepropustí, zvlášť po tom mém dnešním výstupu. Musím se víc hlídat. Trávím až moc s lidmi, ke kterým se můžu chovat povýšeně, jak jen uznám za vhodné. Nesmím to přenášet i na Madaru.

"To je moc pozdě. Já dneska večer zase odjíždím a budu pryč až do úterka."

"Cože? Už zase?" Nechtělo se mi čekat až do středy.

"Proto jsem s tebou chtěl mluvit. Musím vyřídit dokumenty ohledně jedný pozůstalosti, tak co kdybys jel se mnou? V pondělí máte stejně rektorský volno."

"My máme volno?" Tohle mi nikdo neřekl. O volně se vždycky mluví nejvíc, tak jak to, že o tom nevím?

"Celá škola má volno, jinak bych to neříkal. Takže co tomu říkáš? Je to takový starší, větší dům poblíž jezera." I v téhle zimě to znělo dost lákavě, jenže Madara by mě stejně nepustil.

"Strejda mě nepustí…. I když počkej… jsou tu oba dva, ten jeden překecá toho druhýho… ještě ti zavolám!" Odhodil jsem mobil na postel a běžel dolů do obýváku.

"Nepřeraz se," doporučil mi Madara ještě dřív, než jsem stačil já přijít se svým plánem. "Tak co se stalo?"

"Co se stalo?"

"Přiřítil ses sem, jako kdyby nahoře hořelo." Pravda, vážně mi to nemyslí. Možná na mě mají fakt Naruto s Kimimarem mnohem větší vliv, než jsem si doteď myslel.

"No dostal jsem nabídku jet na víkend k jezeru… mohl bych prosím?" Snažil jsem se mluvit, jak nejzdvořileji to jen šlo, i když Madara na ten můj poslední výstup určitě nezapomněl.

"S kým?" Tak s touhle otázkou jsem pochopitelně počítal.

"S přítelkyní. A nemyslím tím Hinatu."

"To je mi jasný, kdyby to byla Hinata, věděl bych to dřív než ty. Jestli z toho nevzejde další Uchiha, tak si jeď. Ale opovaž se nedorazit v pondělí do školy. Já si to pro jistotu ověřím." Ten se mnou nikdy nepřestane jednat jako se záškolákem. Jako kdyby za školu někdy chodil.

"V pondělí máme rektorský volno, ale v úterý tam půjdu, nemusíš mít strach."

"Dobře, můžeš jet. Ale pamatuj, Sasuke, zradit moji důvěru je nejtěžší prohřešek." Jako kdybych to nevěděl.

"Já vím, strejdo. Nic se nestane, slibuju." Docela mě překvapilo, že se za mě nemusel přimlouvat ani Izuna. Sice se mnou Madara pořád mluví jako s malým frackem, ale pokud u něj žádám o nějaké svolení, vždycky mi to po přednášce odsouhlasí. Takže si nakonec nemám moc na co stěžovat. Možná bych se mu mohl odvděčit a líp si hlídat svůj slovník.

Hned jak se Madara vrátil k rozhovoru s Izunou, potvrdil jsem Itachimu, že výlet tedy platí. Sotva, co jsem vybalil, jsem mohl zase balit. Za chvíli snad i zapomenu, jak vypadá můj pokoj. Zatím mě to však nikterak netrápilo. Bohatě mi stačilo tu vyrůstat, nepotřebuju tu zůstat do konce života.

S Itachim jsme se domluvili, že na mě počká na nádraží, abychom zbytečně nelezli Madarovi na oči. Nechci jeho důvěru narušit hned po tom, co mi ji dal. Nikdy jsem mu nezavdal důvod mi nevěřit, tak proč si to kazit? Na to, jak je to příšerný člověk, s ním vycházím docela dobře a rád bych u toho i zůstal.

K nádraží mě vzal Izuna autem, stejně to má při cestě domů. Navíc ví, že chodím s klukem a ne s dívkou. Itachi tu měl správně čekat až za deset minut, jenže už z dálky jsem poznal jeho auto. Možná bych na to měl Izunu nějak upozornit, jenže mě nenapadala žádná správná slova. Takže jsem zůstal mlčet a jen čekal, jak to všechno dopadne.

"Pomůžu ti s taškou," překypoval Izuna až otravnou ochotou.

"Ne ne, strejdo, to nemusíš, není mi přece pět." Jednu tašku fakt unesu. Nenávidím, když se mnou jedná jako se slabochem.

"Dopřej mi to," položil mi ruku na rameno a já jen s povzdechem přikývl. Možná mu fakt dám k vánocům psa, očividně mu chybí péče o něco druhého živého.

"Ahoj, Itachi," objal jsem svého přítele bez jakéhokoliv uvítacího polibku. Snad mu dojde, že se s ním nebudu olizovat před strýcem.

"Ahoj, proč ten skleslej výraz?" Sevřel mezi dvěma prsty moji bradu, přičemž se na mě usmál jako andělské stvoření. Mistr přetvářky.

"Strejdo? Tohle je Itachi, Itachi, můj strýc… Izuna," dodal jsem pro ujasnění, aby si nemyslel, že už má za sebou setkání se satanem, který mě vychoval.

"Rád vás konečně poznávám," usmál se na něj Izuna tak líbezně jako ani na mě ne. Itachi mu překvapivě ten podivný výraz oplatil. Podali si ruce a zírali na sebe jako dvě jediné kopretiny na louce plné bodláčí. Připadalo mi to nechutně strojené, zajímalo by mě, co si teď oba dva opravdu myslí.

"Strejdo, dej mi tu tašku a klidně už můžeš jet," snažil jsem se to podivné setkání co nejdřív ukončit.

"Nebuď tak protivný." I přes svoji námitku mi přehodil tašku přes rameno, spěšně se s námi rozloučil a konečně do toho auta nastoupil. Teď jen doufám, že se nepodřekne před Madarou, to by mě mohlo stát taky krk.

"Máš docela… tolerantního strejdu," vyjádřil se Itachi k Izunovi a tentokrát mi tašku bral on.

"Já vím, ale stejně tě nemusel vidět."

"Promiň, stihl jsem to dřív." Otočil se ke kufru, dal do něj moji tašku, a pak už se díval zase jen na mě. "Takhle mě přivítáš po tejdnu, co jsme se neviděli?" Zeptal se dotčeně, jako kdybych si před strýcem mohl dovolit víc.

"A jak chceš přivítat? Striptýzem na parkovišti?" Zaklesl jsem dvěma prsty laškovně za první knoflík svého kabátu.

"Ne, to bys nastydnul, striptýz mi uděláš, až dorazíme." Chytil mě za volnou ruku a prudce si mě přitáhl k sobě. "Sasuke…" Jeho rty jsem vzápětí ucítil na těch svých. Jen se jimi dotýkal těch mých, vůbec se o nic nepokoušel, a když jsem to zkusil já, tak couvl.

"Itachi…" zakňoural jsem uraženě a radši se odtáhl.

"Jak moc chceš, abych tě teď políbil?" Já ho zabiju. Fakt…

"Trhni si," odsekl jsem dotčeně, ani se mi ten vztek nechtělo maskovat.

"Ale, ale…" Vzápětí jsem měl prsty obou jeho rukou ve svých vlasech a jeho rty zpět na těch mých. Mohl jsem dál pokračovat v trucování, ale když mi jazykem zatlačil na stisknuté zuby, ochotně jsem mu je pootevřel. Cítil jsem, jak mi do úst vydechl horký, nasládlý vzduch. Tělem mi okamžitě prostoupila armáda mravenců a rozpohybovala každým svým krokem všechna moje nervová zakončení. Slabě jsem se zachvěl a vyšel mu svým jazykem vstříc. Chutnal po kávě s cukrem, nehledě na to, jak moc ten nápoj nesnáším, jsem ho teď z jeho úst hltal, jako kdyby se můj tlak nacházel na absolutní nule. Chyběl mi. Panebože, jak moc mi chyběl.

Podvlékl jsem obě ruce po jeho pažemi a nehty zaryl do látky kabátu na jeho zádech. Chtěl jsem ho mít nejblíž, jak jen to šlo.

"Sha… su… hm… ke…" I přes moje hladové protesty se ode mě odtrhl, načež se vrhl na můj krk. S křečovitě přivřenýma očima jsem čekal, až se k němu přisaje, ale on ho jen zahrnoval jemnými lechtavými polibky. I on musel cítit, jak jsem se pod jeho doteky uvolnil. Ukrutně moc jsem chtěl víc. O moc víc, jenže jsem se nedokázal přimět mu to říct. Navíc ne tady na parkovišti.

"Itachi…"

"Hm…?"

"Měli bychom jet… slibuju, že to pak dokončíme." Podle mého tónu hlasu musel poznat, že to myslím vážně.

"Tak vydrž…" Odtáhl se ode mě, nabral si ze závěje sněhu trochu do dlaně a přiložil vzadu na krk. Musel jsem se smát, jako kdybych to teď sám nepotřeboval.

"Víš, že by sis to měl dát spíš do kalhot?" Pochybuju, že se mu ze mě vzrušil víc krk než klín.

"Nechci mít mokro v kalhotech," namítl, pak přešel k autu, otevřel mi dveře na straně spolujezdce a sám si ho obešel. On se prostě ke mně nepřestane chovat jako k dívce. Ačkoliv mně už to pomalu přestávalo vadit.

"Jak dlouho pojedeme?"

"Asi tři čtvrtě hodiny, možná i míň, tím směrem moc lidí v tenhle čas nejezdí." To znělo dobře, nemusím dlouhé cestování. Zvlášť to autem, pěšky by mě to zase tolik nežralo, pokud cesta nevede zrovna městem.

"Máš někde to místo na fotce?" Přirozeně mě zajímalo, kde strávím budoucích pár dní.

"Mám, ale nech se překvapit."

Během pár minut jsme se už ocitli na silnici mezi poli. Z jedné strany pěstovali obilí, to na druhé straně vypadalo trochu jako třtina. Během dalších několika minut jsme se ale dostali do lesa. Terén se tu zvedá, takže mimo lesů tu nemá co uspět, tím spíš zemědělská půda. Ačkoliv se občas dalo zahlédnout nějaké menší soukromé políčko.

Snad do pěti minut od našeho vjezdu do lesa se setmělo, takže dívat se z okénka stejně postrádalo smysl, protože se dalo spatřit jen to, co ozařovala přední světla Itachiho auta. Modlil jsem se, abychom nenarazili do žádného zajíce nebo snad srnky.

Když mi bylo asi deset a jeli jsme s Madarou od Izuny, vběhla nám do cesty srnka, Madara nestihl ubrzdit a na čelním skle skončilo několik kapek krve nebohého zvířete. Nebrčel jsem, Madara to nenávidí, to mám zafixované už od prvního měsíce u něj, ale týdny jsem z toho nemohl pořádně spát. Poprvé mi před očima vyhasl život, tehdy jsem si představoval, jak asi vypadali rodiče, když… Naskakovala mi z toho husí kůže i teď. Pamatuju si Madaru, jak tehdy mluvil s policií, padlo tam slovo 'poprava', přesto doteď přesně nevím, jakým způsobem se ta poprava konala. Oběsili je nebo střelili do týlu?

"Sasuke, co je ti?" Probral mě Itachiho měkký hlas. Vím, že ho schválně zjemnil, jelikož vycítil tu tíhu mých myšlenek.

"Nic, jenom jsem se zamyslel."

"Vypadáš smutně."

"Jenom jsem si vzpomněl na mámu s tátou. Myslíš, že bychom se cestou zpátky mohli stavět na hřbitově?" Izuna nechce, abych na ně zapomněl, a já cítil čím dál větší potřebu za nimi skutečně dojít. Zvlášť po tom vymýtání, vlastně vyvolávání. Nevěřím na duchy, ale věřím na zneuctění památky. Moji rodiče se tak snažili, abych přežil, a já dovolil zneužít jejich smrt.

"Samozřejmě. Pořád seš vyklepanej z toho vyvolávání?"

"Ne… vlastně se to vysvětlilo. Ta holka mi řekla, že to po ní někdo chtěl. Víc nic. O tom jsem s tebou chtěl i mluvit. Víš, možná to nevzešlo ode mě, ale od tebe. Co když někdo nechce, abychom byli spolu?"

"Aha… no, to by mě nenapadlo. Ale prověřím to, slibuju. Nelámej si s tím hlavu." Stáhl jednu ruku z volantu a pohladil mě po stehnu, jak mívá ve zvyku, když si myslí, že potřebuju uklidnit.

"Jsem v pohodě, jen jsem ti to chtěl říct." Otočil jsem se zpět okénku, přestože se už dlouho nebylo na co dívat. Nikde nejmenší světlo, dokonce ani v dálce. Místo pro vraždu jako stvořené. Nebo pro znásilnění… ne že bych Itachimu nevěřil. Naopak, chtěl jsem nějak rozprášit tu těžkou atmosféru, kterou se mi nechtě podařilo vyvolat.

"Vždycky jsem si chtěl zašukat uprostřed temnýho lesa, v noci, v pár stupních pod nulou…" pronesl jsem zamyšleně.

"Sasuke, nevím, co teď zkoušíš, ale ve svým vlastním zájmu bys měl přestat." Ten taky vždycky musí brát všechno moc vážně, nebo v nevhodných situacích moc nalehko.

"Tys' to nikdy nechtěl zkusit?"

"Řekněme, že už jsem to zkusil. Sice to nebyl zrovna temnej les, jak ho vidíš ty, ale za městskej park bys to taky neoznačil." Proč mě to jen nepřekvapuje? Určitě má za sebou dost partnerů. Doopravdy pak nechápu, proč chce tolik zůstat se mnou.

"Dobře, beru zpět. Kdy už tam budem?" Uběhla skoro celá půlhodina a my pořád nevyjeli z lesa.

"Asi za deset minut." Doufám, že se tam aspoň topí, nerad bych celou nos strávil nalepený na Itachiho. Pochopitelně mi nevadí se ho dotýkat, to spíš naopak, jen bychom se oba asi dost špatně vyspali.

"Řekneš mi o tom místě aspoň něco víc?"

"Ten dům vlastní jedna docela bohatá rodina. Většina z nich už žije někde ve městě, tady dožívala jen jedna vdova, ale ta před pár měsíci zemřela a zůstala po ní hromada listin. Všechny právnický dokumenty jim vede naše firma, ale o těhlech neměl nikdo ani páru. Proto jsem se nabídl, že to všechno projdu. Tak trochu jsem myslel na to, že bys jel se mnou a od všeho si na chvíli odpočinul." Takže tam nakonec jedeme hlavně kvůli mně? Nikdy bych si nemyslel, že se bude Itachi až tak snažit.

"To zní dobře," odvrátil jsem hlavu od okénka a podíval se před sebe. V dálce už se dal spatřit větší dům. Nacházel se na jednom z vrcholků obklopený téměř ze všech stran lesy. Příjezdová cesta ale vypadala udržovaně.

Za pár minut už jsme jí projížděli. Křoví podél ní sice nutně potřebovalo zastřihnout, jinak se to však dalo považovat od pohledu za docela útulné místo.

Itachi si na sebe navlékl kabát, ani ho nezapínal, pak vytáhl z kufru naše věci a z kapsy nejspíš klíče od domu.

"Podej mi to," trval jsem na tom, že si svou tašku ponesu sám.

"Na, prosím tě, ať tě ještě nepřipravím o tvou mužnost," podal mi tašku s tou pitomou průpovídkou, takže mi vlastně mužnosti už ubral.

Cesta k samotnému domů byla vysypaná jen hrubějšími kameny, místy už prorůstal plevel. Ani trávník kolem domu nepůsobil opečovávaně, spíš dost zanedbaně. Stromy potřebovaly zastřihnout a tráva nutně posekat. Menší dítě by se v tom ztratilo jedna radost.

Když jsme došli k domu, Itachi sáhl někam těsně vedle dveří a celou zahradu i dům osvítilo snad desítky světel.

"Co bude s tím domem?" Zeptal jsem se jen čistě ze zájmu.

"Myslím, že ho chtějí prodat." Nedivím se, pokud tady nikdo z nich nechce bydlet, měli by ho prodat co nejdřív, protože vypadá, že bez opravy dlouho v použitelném nevydrží. Na zřícení se zrovna netvářil, ale pracovitou rukou by určitě nepohrdl.

Museli ho postavit už dřív, jelikož co se týče materiálu, převažovalo dřevo. Vzhledem k francouzským oknům ale nějakou renovaci určitě někdy v nedávnu podstoupil.

Ta střecha jistojistě nesla kdysi sytě červenou barvu, teď červenou válcovala bažinatě zelená, velké tmavší zelené skvrny tvořil převážně asi mech. Ten porůstal i okenní parapety. Rámy taky vypadaly jako nedávno vyměněné, nejspíš to vzali při jednom s tou instalací francouzských oken. Nechápu proč. Nenávidím je, dům pak působí hrozně křehce a nikdy se tam necítím úplně bezpečně. Naštěstí Madara taky není jejich fanouškem, takže je doma nemáme dokonce ani u terasy.

"Tak pojď, krásu týhle barabizny můžeš obdivovat i ráno," popostrčil mě Itachi dovnitř, pak za sebou světla zase zhasnul a rozsvítil ta uvnitř domu.

Měkké žluté světlo ozářilo celou chodbu. Přímo naproti nám stály dlouhé, bytelné, dřevěné schody, pod nimi se nacházela podkrovní místnost. Okamžitě se mi vybavil Harry Potter. No, spát bych tam rozhodně nechtěl.

"Běž nahoru," instruoval mě Itachi hned, jakmile jsme si oba sundali boty. On si pověsil i kabát, já si ho pro jistotu nechal na sobě, nepřipadalo mi, že se tu někdy v poslední době topilo.

Každý schod pod mými kroky žalostně naříkal, proto jsem je bral po dvou, abych ten odporný zvuk nemusel poslouchat. V tom tichu se to určitě rozléhá celým domem. Ne že by to snad někoho mohlo rušit.

V patře se přede mnou rozprostřela další chodba s celkem pěti dveřmi.

"Tady, Sasuke," otevřel Itachi ty druhé, po straně rozsvítil světlo a vešel dovnitř. Já ho hned následoval.

Těsně pod oknem stála veliká manželská postel. Žádná ta stará zaprášená, jaké mívají babičky na venkově. Materiál bych tipnul na dub. Působilo to dost nezdolně. Postel byla bíle povlečená a ladila tak k bílé zelně vzorované tapetě stěn. Naproti posteli v levém rohu se nacházela masivní skříň. K té Itachi přesunul naše tašky.

"Nevím, jak tobě, ale mně už se dneska vybalovat nechce," okomentoval svůj počin.

"Ani mně ne," souhlasil jsem a sledoval ho, jak jde pustit topení. Výborný nápad. Až teď jsem si dovolil sundat kabát. Ten už jsem rovnou pověsil i do skříně. V ten moment si mě Itachi otočil čelem k sobě.

"Jak moc jsi unavený?" Zeptal se mě nedočkavě a já si hned vybavil tu chvilku na parkovišti. Znovu se mnou zacloumalo vzrušení, ale nedal jsem na sobě nic znát.

"Nejsem vůbec unavený," opáčil jsem s krátkou odmlkou.

"Takže neodmítneš menší mazlení? Dneska opravdu mazlení, označkuju si tě, až budeme odjíždět." Dobře, že to vím. Ještě nedávno bych zuřil, teď už jsem se nad tím jen pousmál.

"Promiň, ale nechci se mazlit," odvětil jsem suše a sledoval jeho přemýšlivý výraz. Poprvé nevěděl, na čem u mě je. Docela mě to bavilo. Docela dost mě to bavilo. Taky mě stálo hodně sil si ten netečný výraz udržet. "Vlastně bych se šel docela rád osprchovat."

"Tak ty poslední dveře… co mi chce říct, Sasuke?" Samozřejmě odhalil, že ta moje náhlá změna chování není jen takový rozmar.

"Nooo… dost jsem přemýšlel, teda spíš nepřemýšlel, ale vždycky, když se mě dotýkáš, tak myslím na to, jaký by to bylo, kdyby sis mě vzal… chci vidět tvůj výraz, slyšet tě a… cítit tě…" Kdybych ho chtěl ještě víc vydráždit, začnu se tu před ním svlékat, ale soudě podle jeho pohledu, má dost už teď.

"Sasuke, jestli je tohle jen provokace, tak opatrně… nevzal bych si tě proti tvojí vůli, jenže jsem taky jen člověk. A ty opravdu teď hodně provokuješ. Běž se vysprchovat, ale počítej s tím, že až se vrátíš, budu po tobě chtít dost vysokou oběť… viděl si, jak mi bylo na tom parkovišti a rejpáš do vosího hnízda." Mluvil tak vážně a i přes ty volnější jeansy se mu rýsovala v klíně slušná boule.

"Já nežertoval, miláčku. Kdyby jo, tak se jdu vysprchovat až po, ne teď," mrkl jsem na něj a chtěl zmizet i s ručníkem ve dveřích, on mě však zastavil.

"Nic sebou nemám," hlesl dost naštvaně. A já věděl, že se zlobí jen na sebe. "A tím 'nic' myslím hlavně lubrikant. Takže… to bude muset počkat, fakt si vážím tvojí důvěry, Sasuke, ale bez toho to nebudu dělat, i kdybys ty sám chtěl." Skoro se mi ho chtělo podrbat ve vlasech, jak špatně skrýval zklamání nad sebou samým.

"Srdíčko, to je tak… to je od tebe tak hezký," políbil jsem ho ze strany na tvář. Když si sebou nic nevzal, to znamená, že mě sem vzal opravdu jen kvůli mně, nedoufal v nic dalšího. On mě snad opravdu miluje. Tolik se snaží, musí vědět i o mojí snaze.

"No, tohle jsem upřímně nečekal, ale… kdyby náhodou, vzal jsem ho sebou. Je v přední kapse, tak ho zatím připrav. Já jsem za chvilku tady," slíbil jsem mu a konečně se odebral do koupelny.

Myslíte, že se spolu Itahi a Sasuke konečně vyspí? A jakou roli čekáte od Shisuiho?