Zamilovaný 22.

Sasuke se znovu utkává se Sakurou.

---

"Dobrou." Otočil jsem se zády do místnosti a čelem ke zdi. Zaspat se mi podařilo až někdy po půlnoci, přesto se mi ráno nevstávalo nikterak špatně. Možná za to i částečně mohla ta mast od Naruta, modřiny se překvapivě zredukovaly, dokonce i zesvětlaly. Nejvíc mě však těšila absence jakékoliv bolesti, konečně můžu pohnout normálně krkem, aniž by svaly v té oblasti protestovaly.

Když jsem odcházel z pokoje, Naruto ještě spal. Pravděpodobně zaspal, protože často bývá pryč dřív než já. Po tom včerejšku bych ho asi měl vzbudit, přeci jen se ke mně chová tak jako kdybych byl jeho nejlepší a dost možná jediný přítel. Jenže já na úkor jeho štěstí nechal převládnut to mé. Nejspíš by se mě nevyptával na další otázky, aby navázal na náš včerejší rozhovor, ale já to nechtěl pro jistotu riskovat. Snad se tolik nestane, jedno zaspání málokoho zabije.

Dnes to venku výjimečně vypadalo na poklidné počasí. Nefoukalo, jen lehoučce sněžilo. Takové ty drobné vločky, ze kterých vevnitř v teple slabě zvlhnou vlasy a hned zase uschnou. Kdyby to vydrželo až do odpoledne, mohl bych se dneska vypravit na nakupování vánočních dárků. Do Vánoc sice zbývá ještě celkem dost času, ale nenávidím obchody plné lidí. To radši budu celý den sledovat mravence, jak makají v mraveništi, než se v něm sám pohybovat.

Na zastávce se mi nepodařilo vyhnout se Kimimarovi, s tím dnešním počasím jsem nejspíš vyplácal všechno své štěstí přidělené na tento den.

"Proč mám pocit, že se mi poslední dobou nějak moc vyhejbáš?" Udeřil na mě místo pozdravu. Páni, já mám zase pocit, že mi poslední dobou nějak moc všichni čtou myšlenky.

"To se ti jen zdá," odbyl jsem ho suše, ostatně jako vždycky. "Proč jedeš dneska tak brzo?" Normálně ho takhle časně zrána nepotkávám. Buď už bývá ve škole, nebo tam teprve o pár hodin později doráží.

"Vstal jsem dřív a už nemohl usnout. Co ta tvoje holka? Stalo se něco?" Ten aby nezabrousil k tomuhle tématu.

"Všechno při starým." Nevím, proč by se mělo hned něco dít.

"Takže jsi ji dokázal zkrotit?" Zase další z jeho stupidních sérií otázek.

"Jak jako zkrotit? Můžeš si nechat ty svoje prasácký narážky?" Itachi není zvíře. A pokud je zvíře v přeneseném slova smyslu, tak já ho určitě zkrotit nedokážu.

"Héj, výjimečně jsem to myslel… no normálně. Vypadáš už zdravějc. Teda ten tvůj krk." Tak na tohle naráží…

"Jo, už se trochu uklidnila." O naší léčitelské večerní chvilce s Narutem mu říkat už vůbec nebudu. Kdoví co by si k tomu ještě domýšlel.

Pro další dotěrné otázky dostal čas až v autobuse, jenže ho nevyužil, protože k nám přistoupilo několik spolužaček, se kterými se dal Kimimaro okamžitě do řeči. Pravděpodobně hledá náhradu za Tayuyu. Beztak to bude další hloupá nána, kterou k těm předešlým spláchne vlna alkoholu. Já jen doufám, že nepřijde zase chlastat za mnou. I kdybych se do té doby s Itachim rozešel, ethanol by moje problémy určitě nevyřešil a za tu kocovinu ráno to nestojí.

Autobus se líně blížil přes spoustu krkolomných zatáček až k zastávce před naší školou, vsadím se, že i během těch pár minut si Kimimaro stihl domluvit minimálně jedno rande. Já jejich rozhovor neposlouchal, předstíral jsem zaujetí svého mobilu. Tak to přeci jen dělá každý, kdo si nechce povídat. Nezáleží na tom, co člověk s tím mobilem dělá, je to jasná zamítavá odpověď ke snaze o jakoukoliv komunikaci. Signál, který nikdy nezklame. Asi proto ho vysílám tak často, a tak rád.

Jakmile autobus zastavil, přilepil se Kimimaro zpět na mě.

"Mohli bysme po škole někam zajít," navrhl docela nenuceně.

"Proč? Už mám holku." Přesto neuškodí trocha opatrnosti. Vždycky mě tahá ven, když mi chce někoho dohodit.

"Ale já ne." Aha, tak tady je ten zakopaný pes, to mě taky mohlo hned napadnout. Poslední dobou mi to obecně nemyslí tolik jako dřív, v mém věku za tím můžou stát jen dvě věci - buď přemíra alkoholu nebo nedostatek sexu. Vzhledem k tomu, jak teď žiju, bych to vsázel na ten sex. Docela by mě i zajímala Itachiho reakce, kdybych najednou přišel s tím, že dnes se mu teda nastavím. Kdyby se mě teď zeptal, jestli ho nechám mě ošukat, rozhodně bych ho odmítl. Jenže kdyby se zeptal během něčeho intimnějšího, dost možná bych pod tlakem situace i kývl. Záleží na tom, jak by se to vyvíjelo. U nás dvou jeden nikdy neví, buď to skončí spokojeností na obou stranách plus mým pokousaným tělem nebo je spokojený jenom on a já mu vyhrožuju odchodem. Ačkoliv ta druhá varianta už dlouho nedostala prostor. Itachi se teď docela snaží, to se mu musí nechat. Teda až na to včerejší fiasko. Tím mě fakt dožral. Jenže i já přispěl svou troškou do mlýna. Měl jsem radši držet hubu, Naruto by mu bez mého svolení neřekl, co ví. To já to prakticky rozhodl a zapečetil svůj vlastní osud a hlavně svou image před Narutem.

Možná má Itachi pravdu, neměl bych si z něj dělat nepřítele. Chodíme spolu, nemusím všechno z jeho strany brát jako nějakou faleš. Nechci pořád nad vším, co udělá nebo řekne, přemýšlet jako nad nějakou zákeřností. Chodí se mnou, protože se mnou chce být, ne mě zničit. Zkrátka jen neví, jak se ke mně chovat, aby neztratil svou tvář a zároveň nepřišel ani o mě. A já mu to obvykle neusnadňuju.

Vždyť já s ním víceméně chodím kvůli tomu jeho nevšednímu chování. Nenudím se s ním. Nevím, co od něj čekat, vždycky přijde s něčím, co mě totálně vykolejí. Nenadbíhá mi, nebo nadbíhá, ale úplně jiným způsobem než ti všichni ostatní. Navíc má mozek. Vzácná to, nevídaná věc.

"Sasuke?"

"No?"

"Vnímáš mě vůbec?"

"Něco jsi říkal?" Taky bych občas mimo vlastních myšlenek mohl pozorovat i okolí.

"Jo. Ptal jsem se, jestli teda dneska někam půjdem." Nejradši bych nešel, nechce se mi sledovat Kimimarovo poletování kolem holek.

"Asi ne, mám v plánu nakoupit pár dárků na vánoce? Což mi připomíná - co chceš ty?" Každý rok si řekne o to samé, ale třeba se od loňských vánoc něco změnilo.

"Jako vždycky - nějakej chlast." Nezměnilo. "Tak ti pomůžu vybrat, a pak někam zajdem?" Ten se dneska fakt chce moc opít nebo jen seznámit.

"To nemůžeš jít s někým jiným?"

"Ne. Seš moc přitažlivej, všechny v okolí po tobě poletí, pak po chvíli zjistěj, že seš zadanej, nechaj tě teda bejt, rozhlídnou se kolem a hádej, kdo bude poblíž." Od nikoho jiného bych tak ubohý nápad snad ani nečekal. Navíc se mi na něm vůbec nechtělo podílet.

"To ti to fakt nevadí?"

"A co jako?"

"Nic… jen že seš ubožák." Prošel jsem dveřmi do haly naší školy, kde se mě pověsila další přísavka.

"Ahoj, Sasuke! Co bys řekl tomu, kdybychom dneska po škole někam zašli?"

"Klídek, Karin, už jde se mnou." Po dlouhé době ve svém krátkém životě jsem byl zase jednou za Kimimara vděčný.

"Nemůžeš ho mít jen pro sebe!" Rozštěkala se na něj Karin tak pisklavým hlasem, až se mi zježily vlasy hrůzou, mimo to jsem cítil, jak mi zase klesá tlak. Radši jsem ty dva ponechal jejich vlastnímu osudu a vypařil se sám do učebny. Potřebuju kafe nebo cukr, ale ani na jedno jsem nepociťoval přílišnou chuť, respektive žádnou chuť.

"Ta holka je fakt otravná, měl bys s ní něco udělat." Zřetelně jsem slyšel, jak Kimimaro pustil svou těžkou tašku vedle sebe na zem. Znělo to jako rána z děla, ale nikdo se nad tím nijak zvlášť nepozastavil, takže to asi musel být jenom můj pocit. "Slyšíš?"

"Jo…" Můj vlastní hlas mi zněl v tu chvíli hrozně cize, jako kdybych to ani neřekl já. Do hlavy mi začala stoupat tupá horkost a do konečků prstů mi prostoupilo mravenčení. Chtělo se mi zvracet a křičet najednou, ale nejvíc jsem toužil po chladu. Po tom studeném vzduchu tam venku.

V jakémsi transu jsem se přinutil vstát a doploužit se k oknu. Naštěstí si vždycky sedám poblíž něj nebo dveří.

"Je ti dobře?" V ten moment už jsem cítil za zády Kimimara. Když jsem se chtěl natáhnout po klice od okna, tak tam nebyla. Viděl jsem ji před sebou, ale sáhl do prázdna. "Sasuke?"

"Jo…?" Znovu jsem se pokoušel to zpropadené okno otevřít.

"Já ti to okno otevřu." Vteřinu mi trvalo, než jsem tu jeho větu zpracoval a stáhl zpět svou ruku. Jenže místo studeného vzduchu jsem vnímal jen další vlnu horkosti, přičemž se mi před očima vytvořil obraz nekonečného množství černých teček.

"Sasuke!"

Když už jsem zase normálně vnímal, neseděl jsem ve třídě, ale na chodbě před učebnou. Kimimaro tam seděl vedle mě s kelímkem z automatu v ruce.

"Na, moc kofeinu v tom asi není, ale oslazený to máš tak, že by se z toho jeden pozvracel."

"Co se stalo?" Nemusel jsem se ani ptát, víceméně jsem to tušil.

"No... stačí ti, když ti řeknu, že jsi omdlel nebo chceš slyšet i podrobnosti? Třeba to, jak se Karin nabízela, že se o tebe postará?" Panebože…

"Tohle mi úplně stačí." Narovnal jsem se, převzal si od něj ještě horký kelímek a nedůvěřivě z něj usrkl. Zbytečná opatrnost, chutnalo to stejně tak hnusně, jak to Kimimaro popsal. "Jak dlouho jsem mimo?"

"Asi pět minut. Za dalších pět začíná hodina, ale jestli chceš, tak tě doprovodím na kolej." Stejně to říká jen proto, aby se sám vyhnul škole, a mě využívá jen jako dobrý důvod.

"Ne, nesmím už zameškat. Teď už to bude dobrý." Popravdě se mi zpátky moc nechtělo, všichni se hned budou starat. A nejvíc holky. Jenže další zameškání si už nesmím dovolit.

"Jak myslíš, ale připrav se na spoustu potencionálních ošetřovatelek." Jo, s tím počítám. Obsah kelímku jsem do sebe i přes velikou nechuť obrátil na jeden lok a následně se snažil se potom nepozvracet. "Ukaž, vyhodím to," vytrhl mi Kimimaro kelímek z ruky a sám ho šel vyhodit do koše, jako kdybych byl snad nemohoucí. I když popravdě - hlava se mi pořád dost motala. Na delší vzpamatování jsem však nedostal prostor, protože Kimimaro vzal bez varování za kliku od dveří učebny. Okamžitě se na nás sesypaly pohledy všech přítomných. Ať klidně zírají, jen ať mi nenabízejí žádnou pomoc. Nejspíš bych je neodmítl zrovna nejmilejším způsobem.

"Sasuke, kdybys-"

"Dej mu pokoj, Karin, má holku," odpálkoval ji Kimimaro dřív, než jsem to stihl udělat já daleko krutějším způsobem. Tu Kimimarovu námitku slyšelo i několik holek za námi a okamžitě si to mezi sebou začaly předávat. Díkybohu za ty jejich slepičí zobáky. Já jen doufám, že se nebudou až moc zajímat o to, s kým chodím, a jak nás rozeštvat. To jejich chování hraničí až s posedlostí. Copak tohle nedělají holky na základní škole? Ještě by se to dalo pochopit na střední, ale vysoká?

První ročník, tak budiž. Doufám, že ten další je to přejde, další nápor jejich otravnosti bych nemusel rozdýchat.

Po příchodu naší přednášející ten hluk kolem mě utichl. A během dalších dvou hodin se k němu ani nikdo nevracel. Já ke konci hodiny i skoro zapomínal na to, co se na jejím začátku stalo. Cukr a kofein mi vždycky udělají dobře, nehledě na to, jak moc oboje nenávidím. Zvedá se mi z toho žaludek, jenže spolu s tím i tlak, což na rozdíl od některých obtloustlých pneumatik já dost potřebuju.

Pro jistotu jsem si po skončení výuky šel ještě pro jednu kávu. Tentokrát už s menší dávkou cukru. Kimimaro mě jako správný bodyguard šel doprovodit. Dneska jsem za něj po dlouhé době byl skutečně vděčný.

"Už vypadáš docela dobře." Určitě to neřekl jen jako obyčejnou povzbudivou frázi, chce, abych s ním šel dneska sbalit nějakou holku. Přesně vidím, co za těma podlýma zelenýma očima plánuje.

"To je fajn… stejně s tebou dneska nikam nejdu," utnul jsem ty jeho pikle už v zárodku.

"Tak na to jsem zrovna nemyslel. To mělo bejt obyčejný povzbuzení, kámo."

"Jen aby." Nějak se mi tomu nechce věřit. Ačkoliv na tom vlastně vůbec nezáleží.

Druhý prázdný kelímek už jsem do koše vyhodil sám, pak se s Kimimarem vydal hledat naši další učebnu.

Na následující hodině se mi i dařilo udržet mysl v pozoru. Stejně spoléhám na to, že se po tak promrhaném semestru bude Itachi učit se mnou, dost by mi to usnadnilo zkoušky. Zápisky bych si sice mohl splašit od kohokoliv, kdekdo mi je sám od sebe dokonce nabízel, jenže já nikdy stoprocentně nemůžu věřit tomu, se si někdo zaznamenal. To si to radši nechám vysvětlit od Itachiho. Když už chodím s někým, kdo přeskočil pár ročníků, byla by chyba toho nevyužít.

Po škole šel skutečně Kimimaro se mnou, tak jak na začátku říkal. Bez toho, aby mě přemlouval k propitému večeru. Nechápu, kde se v něm najednou bere tolik solidarity, za tím se musí něco skrývat. Stejně na to časem přijdu, pokud něco opravdu plánuje.

"Máš aspoň nějakou představu o tom, co chceš koupit?"

"Ne." Nenávidím nakupování dárků, sice ve svém okolí nemám tolik blízkých lidí, abych si s nimi musel vyměňovat dárky, ale i ty, co dávám vlastní rodině, mi žerou nervy.

"Ach jo, to bude dlouhý odpoledne…"

"Nemusíš se mnou chodit." Klidně si nakoupím v poklidu sám, aspoň bych mohl vybrat i dárek pro Itachiho, takhle s tím musím počkat, jinak by se Kimimaro určitě ptal, pro koho mám ten bič, ta pouta nebo ten roubík… Ne, to fakt Itachimu v životě nedám, na to si sám sebe až příliš vážím.

"Nevadí mi to, stejně nemám co dělat." Ten, že nemá co dělat? No jo vlastně, rozešel se s Tayuyou.

"Tak aspoň začni sypat návrhy, ať tu nejseš zbytečnej."

"Madarovi kup sedativa, třeba tě přestane tak buzerovat, druhýmu strejdovi taky, třeba tě… taky přestane buzerovat, svojí holce taky, třeba tě přestane tak okusovat a mně je můžeš vlastně koupit taky, třeba konečně budu moct spát…" To byl teda pekelně zoufalý výčet.

"Ty nemůžeš spát?" Zeptal jsem se radši na tohle, než abych musel komentovat ten jeho stupidní nápad.

"Ne. Od toho rozchodu s Tayuyou to pořád nejde… víš, myslím si, že až si najdu jinou holku, tak se to stejně nezlepší."

"Tak buď chvíli sám." O mně sice říkal, že pořád střídám holky, ale sám jich prostřídal možná víc jak já. Já ty holky minimálně netahal za nos. Vždycky se jim ode mě dostalo varování.

"Samota mě ubíjí."

"Fajn, tak ti k vánocům seženu holku. Jen už s tím dej pokoj."

"Jako fakt?" Ale ne, on to vzal vážně. I když… tohle bych možná i dokázal.

"Jo, fakt."

"Tak hlavně žádnou jednorázovku. A ať nemá červený vlasy."

"Spolehni se." Jedinou rudovlasou holku si stejně teď vybavuju Karin a ta by ho určitě nechtěla. "Teď ty dárky a ber to aspoň trochu vážně." Ta sedativa bych však koupit mohl, ale dal bych je pod stromeček sám sobě, abych jimi pak mohl klidnit Itachiho nebo sebe, aby mě on nemohl zneužít. Jen si nejsem jistý, jestli by mu v tom můj spánek zabránil.

"Oblečení nebo chlast, to vždycky řeší každej dárek." Ten to vidí ještě jednodušeji než já.

"Madara má dost košilí a chlastu víc než kdejaká hospoda." Vlastně není nic, co by Madara chtěl a neměl to, proto pro něj dárek vždycky vybírám spíš symbolicky.

"Tak mu pořiď králíka nebo psa."

"Hrabe ti? By řekl hospodyni, ať to druhej den připraví k večeři." Cokoliv, co má chlupy a může pustit loužičku v rohu domu, by Madara vyhodil okamžitě ven.

"Knížku?"

"Nemá čas číst, čte jen to, co potřebuje k práci." Knihovnu má plnou knih o ekonomii, obchodu, politice a právu. Myslím, že doplnit ji nepotřebuje.

"Tak mu domluv rance na slepo! Víš, co myslím, ne? Takový to, jak si dva sednou ke stolu, maj pět minut na to, aby si o sobě něco řekli, a pak si zase musí sednout s někým jiným."

"Hele, vyprávěl jsem ti o strejdovi někdy, že jo?" Rande na slepo. Tohle kdybych vytáhl u rodinné večeře, tak si to pak pěkně slíznu. Sice mě od nástupu na vysokou zase tolik nebuzeruje, pokud nepočítám ten domluvený sňatek, ale za tohle by mě pěkně seřval.

"Tak poukázku na masáž. To neodmítne nikdo."

"Nesnáší, když na něj sahaj cizí lidí." Stejně jako já. Vlastně dost možná se někdy budu chovat stejně jako on. Teda až na to, že já se v posteli budu probouzet s mužem. Aspoň v to doufám. Sice mě Itachi od začátku štve, ale zároveň bych o něj nerad přišel, i když mu tak často vyhrožuju odchodem. "Hele zapomeň na Madaru, přejdeme k Izunovi, tam to bude snadnější." Madaru si vždycky musím hlavou nechat projít o něco déle.

"Štěně?" Co má pořád s těmi domácími mazlíčky? Sice by na něj Izuna asi reagoval o něco lépe než Madara, ale kdyby cítil potřebu si nějaké zvíře pořídit, určitě už ho dávno má.

"Zapomeň na psy. To mu radši pořídím nějakou kytku do tý jeho zimní zahrady." To vlastně není vůbec špatný nápad.

"Kytku? To fakt udělá někomu radost? No, jak chceš, klidně můžem zajít do květinářství."

"Ty ho neznáš, od tý doby, co sena něj vykašlal syn, je z něj hotovej botanik." Porozhlédl jsem se kolem sebe, jestli náhodou někde neuvidím aspoň jedno lepší květinářství.

"Okey, jedno květinářství je na konci ulice." Vida, jak dokáže být Kimimaro užitečný.

Po vstupu do dvoupatrového květinářství mě praštila do nosu snad tisícovka rozličných vůní. S mým tlakem to ale naštěstí nehnulo, i když mojí hlavě to taky nedělalo zrovna dvakrát dobře. Nehledě na tu zimu tam za okny, to tady kvetlo jako v létě. Docela mě i udivilo, kolik lidí si sem v tenhle čas přišlo vybrat kytku.

"No, myslím, že máš z čeho vybírat." Správná poznámka. Teď jen abych vybral něco, co Izuna ještě nemá. No, i kdyby měl, tak by mi to nepřiznal. Na rozdíl od Madary se chová solidárněji.

"Ta malá palma vypadá docela… stylově?" Mně osobně se líbila, taková nenápadná, zelená, žádná přehnaná vůně.

"Prostě malej zelenej strom. Co máš furt proti barvám?"

"Nic, jen se mi to nelíbí." V pokoji mám taky jen jednu zelenou kytku, ale možná, že by akt Izuna ocenil spíš něco barevnějšího. "Dobře, tak něco vyber ty. Chci rychle odsud." Sice netrpím žádnou alergií, přesto mi ty všelijaké vůně tady nedělaly dobře. Horší než parfumerie.

"Ten velkej růžovej kaktus. Vypadá tak divně, že to doma určitě mít nebude."

"Je odpornej, ale nemusel by mi do vánoc chcípnout." Vybral jsem jeden z těch středně velikých, abych ho v autobuse náhodou nevyklopil. Spíš než do výšky, se to plazilo do šířky, tím líp, aspoň nehrozí, že z toho vyroste nějaké patnáctimetrové monstrum.

U pokladny jsem dostal ještě sáhodlouhou přednášku, jak se o to starat. Taky mi bylo řečeno, že to není kaktus, ale sukulent. Zkrátka další obluda z pouště. Nevím, co za extra péči může potřebovat kytka, která přežije takové podmínky. Tam se o to přeci taky nikdo nestará. A poušť tomu na koleji zařídit dokážu. Na topení je místa dost.

"Tak co dál?" Zeptal se Kimimaro až moc ochotně.

"Nic, pro dnešek stačilo, nebudu se tahat po obchodech s kytkou." Možná přežije poušť, ale tu zimu tady by rozdýchat nemusela.

"Už víš, co dáš tý svý?" On se prostě musí zeptat.

"Ne, nejdřív musím zjistit, co má vůbec za zájmy, je tajemnější než já." Vím, že mě moje okolí považuje za dost uzavřeného člověka, jenže Itachi by mě v tomhle strčil do kapsy.

"To vysvětluje, proč si tak rozumíte."

"Možná…" Jako kdybychom si rozuměli, my se spíš ze záhadných důvodů přitahujeme a pokoušíme se se při tom navzájem nezabít.

***

Toho večera po nákupech s Kimimarem, měl Naruto na pokoji opět návštěvu. K mojí zlosti to byla ta růžovlasá potvora, která mi doteď nedá pořádně spát.

"Ahoj, Sasuke," pozdravila mě až moc energicky. Snad se nechystá mě uvrtat do dalšího vyvolávání. Dnes už bych se nechoval tak loajálně.

"Nazdar. Mám vypadnout?" Hodil jsem pohledem k Narutovi a očima ho prosil o to, aby řekl 'ano'.

"Ne, já jsem tu kvůli tobě." Zase to řekla tím nabitým hlasem, jako kdyby se tím snažila něco zamaskovat. Obsah jejích slov mě ale děsil víc.

"Tak co zas?"

"Víš, to s tím vyvoláváním… tak já… bych se ti chtěla fakt moc omluvit…" Už se mi omlouvá snad po stý. Nejlepší omluva by pro mě upřímně byla, kdyby se tu už nikdy neukázala.

"To už jsem párkrát slyšel. Hele nech to bejt. Nechci už to rozebírat, můžeš to aspoň zkusit respektovat?" Pořád mě tak hrozně bolela hlava, že jsem neměl ani nejmenší chuť s ní jednat aspoň v nějaké hranici slušnosti.

"Já vím, ale tohle je důležitý… byls' z toho tak špatnej. Víš, někdo to po mně chtěl… abych to na tebe nahrála… jen ti nesmím říct kdo. Vlastně bych ti neměla říkat ani tohle, jenže ty… tys' vypadal, jako kdyby tě uštknul had…" No, páni. A je to venku. Vůbec jsem nevěděl, co si v tu chvíli myslet. Zároveň se mi ulevilo, ale i přitížilo. Tak zvláštní schizofrenní pocit…

"Takže víš, s kým chodím?" To jediné mě teď zajímalo. Mimo toho teda, kdo to na mě ušil.

"Vím jen, že je to muž a jmenuje se Itachi… nevím, o koho jde. A slibuju, že po tom nebudu ani pátrat." Ten horší pocit z toho schizofrenního právě převládl.

"Víš co? Já na to zapomenu, když mi řekneš, kdo to po tobě chtěl." Nikdo z mých… no říkejme jim přátelé, by mi tohle neudělal. A když Sakura neví, kdo je Itachi, tak to po ní logicky ani sám Itachi nemohl chtít. Ačkoliv se to tím může snažit maskovat. Jenže proč by to Itachi dělal? Jen by si tím uškodil.

"Já nemůžu, Sasuke, prosím tě, nezlob se, ale nejde to. Ani jsem nestačil cokoliv namítnout, protože ta holka se zvedla, proklouzla kolem mě dveřmi a chodbou se rozezněly její rychlé kroky. Kdybych chtěl, dohnal bych jí, jenže já to teprve potřeboval všechno vstřebat.

Odložil jsem kytku na parapet, sednul si na postel a vrhl pohled na Naruta. "Že jsi o tom nevěděl?"

"Přísahám, že ne. Taky mě to překvapilo." Mě by to správně překvapit nemělo, vždyť jsem si to myslel už od začátku. Jenže pořád mi připadalo tak zvláštní, kolik se toho o mně dokázala dozvědět. Ten někdo třetí si s tím skutečně musel dát velikou práci. A proč?

Někdo, kdo nechce, abych s Itachim chodil. Na to nejvíc sedí nějaká holka. Takže desítky podezřelých… Nebo… nebo někdo, kdo chce Itachiho. Vždyť on se pohybuje v tak pochybném prostředí, že si to přímo o tak podlé kroky říká. Třeba se ho Deidara ještě tak úplně nevzdal. Nebo se mu chce někdo pomstít. Takových možných variant…

"Napadá tě někdo?" Zpřetrhal Naruto moje úvahové myšlenky.

"Asi tak stovka lidí." Z té stovky jsem většinu ani neznal, ale pouze předpokládal jejich existenci. Stejně nechápu, co by z toho kdo měl, krom toho, že minimálně mě vyděsil, s Itachim to skoro ani nehnulo. Rozhodně se kvůli tomu spolu nerozejdeme. "Pořád s ní spíš?" Jestli si na ni pořád myslí a ona mu dala šanci, mohl by to z ní vytáhnout.

"Ne, řekla mi, že by to nemělo budoucnost." Když to říkal, nevypadal tak zklamaně, jak bych čekal. To ho to teda hodně rychle přešlo.

"Nevadí, stejně to časem vyplave na povrch. Ať to po ní chtěl kdokoliv, pochybuju, že šlo jen o blbou srandu. Tolik námahy pro takovou kravinu…" Nechtěl jsem už nad tím dál přemýšlet. Od rána mě pořád bolela hlava a mně se chtělo tolik spát. Možná bych to měl na chvíli vypustit z hlavy a počkat si až na Itachiho, co když se ho to týká ještě víc než mě? Klidně to mohlo přijít i od něj. "Kašlu na to, jdu spát, tak se snaž bejt potichu." Dokonce i sprchu jsem se rozhodl nechat až na ráno. Vůbec se mi teď pod vodu nechtělo. Beze všeho bych i usnul v tom, co mám zrovna na sobě, kdyby to byla podmínka k tomu jít si lehnout.

Přijímám typy, kdo to po Sakuře mohl chtít, kdo na to přijde, tomu pošlu bonbonek :D (ano, nevěřím, že na to přijdete :P).