Právo první noci 1.

Takhle to dopadá, když třídíte složky v PC, našla jsem jednu naši starou společnou povídku s Vitou, kterou jsme tak trochu psaly spíš pro vlastní potěšení, ale třeba se vám to zalíbí.

Itachi se narodil do královské bohaté rodiny. Po žádné stránce nestrádal, matka ho milovala a otec dělal vše pro jeho budoucnost. Itachi ale netušil, že jeho matka se neskutečně trápí... nehledě na to, jak moc svého syna milovala, utekla do sousedního království, kde se stala ženou místního krále a čekala s ním dceru.

Fugaku samozřejmě běsnil a hrozil válkou, avšak byl ochoten od takového plánu ustoupit, když si Itachi vezme svou nevlastní sestru, aby zkrátka vše zůstalo v rodině (věřte, že obecně v Evropě to nebylo nic zase tak neobvyklého, spousta šlechtickcýh rodů zdegenerovala příbuzenskými sňatky, včetně všem jistě známých Habsburků).

Sousední království samozřejmě souhlasilo, nemělo moc na výběr. Problém nastal tehdy, když se místo dcery narodil syn. Nikdo z rodiny neměl odvahu vyjít s pravdou ven. A tak mlčeli a doufali, že se to samo nějak vyřeší. Jenže Sasuke dospíval a dospíval... až jednoho dne nadešel den, kdy se měla Itachiho vyvolená dostavit na jeho dvůr. Sasukeho rodinu nenapadlo nic lepšího než ho převléci za dívku a vyslat k princi.

---

Hleděl střídavě z matky na svého nejvěrnějšího sluhu a v duchu se modlil, aby odněkud vyskočil šašek a zahalekal, že jde jen o blbý žert.

,,Sasuke, nejde to jinak, pochop to." Mikoto ho pohladila po šokem bledé tvářičce a pokusila se o úsměv. Ale i na ni se dalo poznat, že to nedělá ráda.

,,Ale... vždyť je to tak absurdní!" vykřikl mladý šlechtic rozhořčeně. ,,Posloucháte se vůbec? Vy po mně chcete, abych se vydával za holku, jen proto, že jste kdysi slíbili ruku svojí prvorozené dcery někomu, kdo nám vyhrožuje válkou?" Tón Sasukeho hlasu jasně naznačoval, že tomu nemůže uvěřit a snad ani nechce.

,,Drahoušku, nemáme na výběr. Měla se mi narodit dcera, všichni lékaři to tvrdili, ale narodil ses ty... nádherný chlapeček. Jsem ráda, že tě máme. Ale dali jsme králi ze sousední země své slovo, že naše dcera si vezme jeho syna. Kdybychom teď vyšli na světlo boží s tím, že máme syna a zrušili svatbu, byla by válka a v ní nemáme šanci." Mikoto nevěděla, jak jinak to svému synovi už má vysvětlit. Nechtěla po něm tak veliké sebeobětování, jenže válka by znamenala smrt tolika nevinných lidí.

,,To se s nimi nemůžeme dohodnout jinak? Co se stalo, že na nás chtějí útočit? Nic není bezdůvodně!" hájil se princ chvějícím hlasem. Pořád tomu nemohl uvěřit. Taková šílenost a zvrhlost!

,,Všechno je to moje vina," hlesla Mikoto nešťastně. ,,Nebyla jsem ani plnoletá, když mě moji rodiče provdali za toho nejmocnějšího krále široko daleko. Jmenoval se Fugaku. Prvně jsem ho spatřila až v den svatby, už tehdy se mi zprotivil. Ke všem se choval tak arogantně a povýše. Nenáviděla jsem ho. A když náš syn trochu povyrostl, utekla jsem sem, vdala se za zdejšího panovníka, a pak ses měl narodit ty. Všechno mohlo být tak dokonalé, kdyby se ovšem neozval Fugaku, vyhrožoval válkou, nejdřív chtěl, abych se vrátila, pak prý složí zbraně. Když se ale dozvěděl, že čekám dítě, dceru, přišel s jiným řešením. Chtěl, aby se moje dcera provdala za našeho syna." Mikoto skončila dlouhý monolog a s úlevou vydechla. Snad už ani nechtěla slyšet Sasukeho reakci, potřebovala mu to jen povědět, říct mu pravdu.

,,Cože?! Ty jsi chtěla, aby si tvoje dcera vzala tvého syna?!" Sasuke nevycházel z úžasu.

,,Jste nevlastní sourozenci, srdíčko, tak to běžně chodí... kvůli zachování čistoty krve," namítla matka s povzdechem.

,,Jenže já jsem kluk, nemůžu si ho vzít!" Sasuke nevypadal, že by chtěl ustoupit.

,,Andílku, zkus si to ještě promyslet... přes tu tvoji krásnou tvářičku nikdo nepozná, že jsi kluk."

Sasuke na ni ještě chvilku nevěřícně hleděl, než se sebral a společně se svým slouhou Narutem odešel.

Ve své komnatě se vyčerpaně zhroutil na postel a něco nesrozumitelného zamumlal do polštáře.

,,Proč já, Naruto?" Zvedl se a promluvil k Narutovi.

,,Berte to jako čest, pane..." Sasuke věděl, že Naruto jen omílá to, co musí a co mu káže povinnost osobního sluhy, ale na jeho tváři bylo znát, že s celou situací také tak úplně nesouhlasí. Krátce si povzdychl. Znal svého pána moc dobře... měl ho rád a tohle by nepřál snad ani svému úhlavnímu nepříteli.

,,Pojedu s vámi, pane, pokud si to budete přát..." Krátce se předklonil v decentním gestu oddanosti.

,,Já nikam nepojedu. Copak ty si taky myslíš, že je toto jediné řešení? Ty, Naruto?" zeptal se ho mladý princ nechápavě. Nemohl pochopit, jak s něčím takovým může souhlasit ten, koho považoval celé ty roky za svou spřízněnou duši.

,,Vždyť po mně chtějí, abych si vzal bratra... svého bratra... muže! Co budu dělat až... víš, jak to myslím, až prostě dojde na svatební noc."

Blonďáček sebou lehce cuknul. Vážně... tohle bude přece problém...

,,Pane, ani já nesouhlasím, kdyby se to týkalo mne, tak uteču, daleko odsud..." odvětil mu upřímným tónem, který používal, jen když byli spolu sami. ,,Ale to bych tu nemohl mít rodinu, na které by mi záleželo. Bohužel, ani já nevidím jiné východisko..." Jeho modré, skromné pomněnkové oči směřovaly k zemi, sluhové neměli dovoleno zírat upřeně do očí své vrchnosti. ,,No a... co se týče té... noci..." Zcela neslyšně si povzdychl a mírně zakroutil hlavou. ,,Hrajte na přirozený ženský stud." Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.

,,Tak to jsem opravdu zvědavý, jak dlouho něco takového vydržím. Ale máš pravdu, je to moje rodina, nemůžu dělat, že se mě to netýká. Zřejmě budu muset udělat to, co se ode mě očekává." Sasukhoe černé panenky se zaleskly smutkem. Najednou si uvědomil, že tady jeho život končí, takový, jaký doposud býval. Čeká ho úplně něco nového.

Šaty a líčení v ten moment představovaly ten nejmenší problém, strach, že by ho mohli odhalit, zahnal fakt, že vypadá jako dívka někam daleko do kouta.

,,Budu vám pomáhat, jak jen to bude možné... to je jediné, co pro vás ze své pozice mohu udělat, pane." Blonďák se skromně pousmál s pohledem stále upřeným na drahý koberec. ,,Mám vám připravit věci?" Sasukeho matka si přála jeho odjezd hned zítra ráno a dnes večer už se toho dalo stihnout jenom trochu, o to méně by se pak ale zvládlo zítra.

,,Asi ano, ale promluv si o tom s matkou, pochybuji, že mi povolí vzít si sebou něco, co by jen trochu poukazovalo na to, že nejsem tak úplně dívka." Najednou Sasukemu došlo, že celé dny bude navlečený v šatech, paruce a na obličeji bude mít tuny líčidel. Už nikdy na sebe neobleče kalhoty, už nikdy nepojede na koni obkročmo. Pokud ho neprokouknou, končí veškeré radovánky.

,,Zeptám se jí, mladý pane," přisvědčil sluha. Nechtělo se mu z bezpečného místa tady v paláci, ale byl naprosto oddaný svému živiteli a tak chtěl pro něj udělat vše, co mohl. A tím spíš v situaci, v níž se Sasuke právě nacházel. Uklonil se, až mu světlé vlasy napadaly do jemně opáleného obličeje. ,,Sbalím vám věci a připravím seznam, který vám ráno přečtu, abyste mi výběr mohl odsouhlasit... a ráno vám pomohu s... dalšími přípravami." S tím udělal pár kroků ke dveřím, pomalých, čekajíc na pánovu odpověď, případně nové příkazy.

,,Dobře, můžeš jít." Sasuke se přetočil na bok a v náručí pevně sevřel svůj polštář. Proč zrovna jeho musel potkat takový osud? Copak neexistuje jiná možnost, jak se vyhnout válce, než takové ponižující sebeobětování. Vždyť to musí vyjít jednou najevo. Nejvíc se bál chvíle, kdy se po něm bude chtít potomek, jak se takové situaci vyhne? To místo sebe někoho podstrčí?

Proč vlastně ne... proč matka místo něj nepřivede králi nějakou dívku, o které může tvrdit, že je to její dcera?

,,Protože nějaká obyčejná dívka nemá modrou krev. Poznali by to. Ty se umíš chovat, žádnou lůzu tak brzy nepřevychováme," odpověděla mu Mikoto neústupně, když za ní Sasuke přišel s otázkou, která ho momentálně nejvíc trápila. Na to, co jeho matka řekla, už raději ani nereagoval a šel se lehnout. Musí se na zítřek připravit... hlavně psychicky.

Druhý den ho probudil zvuk rozhrnujících se závěsů, když Naruto vpustil do pánova pokoje sluneční světlo. Hned u něj stál s podnosem, na kterém byl jen čaj. Věděl moc dobře, že jeho pán nikdy nesnídá. Snažil se tvářit co nejvíce normálně, když přes židli přehazoval místo kalhot a krajkové košile kosticový korzet a širokou krinolínu.

Sasuke si to všechno prohlížel, jako kdyby tam místo látky a šperků ležely meče a nože.

,,Jak se do toho mám dostat?" zeptal se Naruta a za šněrování zvedl do vzduchu korzet. Vůbec se mu to nelíbilo. Takový úzký kus látky a kostic, vždyť se v tom udusí.

Naruto pokrčil jemně rameny.

,,Musíte," odvětil to jediné, co mohl. Pak k němu došel a podržel mu lem volné košile, ve které spal, aby si ji Sasuke mohl snadněji svléct. Sám docela dobře netušil, jak to provede, jen doufal, že pánovi nezlomí žádné žebro.

Ten už teď trnul hrůzou. Zhluboka se nadechl a pokusil se zatáhnout břicho, aby mu korzet pokud možno nerozdrtil jedinou kost.

,,Můžeš," pokynul Narutovi.

Ten si poradil se šněrovačkou doopravdy bravurně. Dokonce tak dobře, že Sasuke jeho těsnost pocítil až tehdy, když se pokusil vydechnout a nemohl pohnout hrudníkem. Naštěstí, díky jeho přirozeně vypracované mužské postavě jeho šíje vypadala dostatečně 'žensky', takže nebylo naštěstí třeba nic doupravit. Pak sluha ještě pomohl svého pána dostat do pevné, škrobené sukně a jeho vlastní černé vlasy schoval pod realistickou paruku dlouhých, jemně vlnitých pramenů. Nakonec musel přizvat služku, která na Sasukeho tvář zkušeně nanesla bílý pudr, rtěnku i černou linku, zatímco Naruto jen sledoval a učil se, aby tento složitý úkon zvládl později sám. Když byli se vším hotovi, konečně nechali mladého pána... teď už vlastně slečnu, aby se na sebe podívala do zrcadla. Pohled na konečný výsledek bral dech... před oním zrcadlem s pozlaceným rámem stála vysoká dívka se štíhlým pasem, elegantní křivkou, která se mírně rozšiřovala na bocích a přecházela v bohatou nabíranou suknici. Dokonce i tvář byla téměř andělsky krásná. Hluboké, černé oči ještě zvýrazněné tenkou linkou, něžné rty a husté, tmavé kadeře.

,,Panebože..." Sasuke se nevěřícně prohlížel v zrcadle. Je to skutečně on? Omámeně si bříšky prstů přejel po nalíčené tváře. Ano je. Potřeboval se jen ujistit.

,,Výborně. Skvělá práce," pochválila Mikoto služebnictvo při pohledu na svého syna. Nikdo by teď nepoznal, že je mužského pohlaví.

,,Jak se jmenuju?" zeptal se mladý šlechtic svojí matky smířeným tónem.

,,Eleanor," odpověděla Mikoto pohotově. Na další otázky nedala Sasukemu prostor, musela jít zařídit odjezd.

,,Tohle bude těžší..." Sluha pánovi ukázal vysoké kožené boty... sice vypadaly jako kozačky, ale měly o hodně vyšší podpatek. Pomohl je Sasukemu nazout a utáhnul šněrování na nich. ,,Říká se, že ženy u dvora se chovají tak slušně a zdrženlivě, protože jim je stále připomínána nutnost svázaných mravů díky těsnému a nepohodlnému oblečení. Snad to pomůže i vám... zkuste se projít ať získáte jistotu... pak už musíte nastupovat do kočáru, ať se neopozdíme..."

Sasuke neměl už sílu odporovat, křečovitě se chytil bílé zdi a s její pomocí se pokusil najít rovnováhu. Nějakou dobu se mu to skutečně dařilo, po chvíli ale trochu zavrávoral a málem spadl. To půjde těžko, ale nemá na výběr, musí se to naučit. Několikrát přešel místnost tam a zpět, dokud jeho chůze nebyla alespoň trochu ucházející. Teprve pak se spolu s Narutem mohl rozejít ke kočáru.

,,Dávej na sebe pozor!" křičela na něj Mikoto z dálky. Jeho otec se k tomu všemu raději nevyjadřoval. Mlčky stál vedle svojí ženy a s povzdechem sledoval blížící se konec svého syna.

Naruto už stál u dveří kočáru s kamenným výrazem, podával nejisté Eleanoře elegantní dlouhý slunečník, který mohl posloužit jako opěrná hůl. Jemně se uklonil, když mu pomáhal do kočáru, držíc ho přitom ladně za ruku v černé rukavičce. Bylo až s podivem, jak rychle se jeho sluha dokázal přepnout ze sluhy pána do sluhy mladé nezkušené dívky.

Sasuke trochu neohrabaně vzal slunečník do ruky a s Narutovou pomocí nastoupil do prostorného kočáru. Nemusel ani vydávat pokyn a kola se rozjela.

,,O čem se s ním budu bavit?" zeptal se mladý šlechtic, teď už vlastně šlechtična, svého osobního sluhy. Vždycky mu dobře radil a určitě si poradí i teď.

Naruto se na chvíli zamyslel.

,,Rozhodně nemluvte první. Jinak se dostanete do potíží... a když už, odpovídejte jasně a tak, aby se to co nejvíce blížilo skutečnosti... ale přijatelně. Nesnažte se moc si vymýšlet, a když už, dobře si to zažijte, člověk si lži nepamatuje dlouho..."

,,Máš pravdu, asi bych se do toho později zamotal." Sasuke se opřel hlavou o stěnu kočáru a chvíli mlčky sledoval okolní krajinu, brzy už nebude vědět, kde vůbec jsou. Přejedou hranice, otevře se před nimi nová země a hlavně nová budoucnost.

,,Myslíte, že... že vám bude podobný...?" zeptal se blonďák trochu váhavě, ale jistěji než před jeho matkou. Když byli se Sasukem sami, choval se k němu Naruto otevřeněji. Ale nezapomínal nikdy, kde je jeho místo.

,,Nemám vůbec představu, Naruto. Doteď jsem ani nevěděl, že existuje." Sasuke znovu pohlédl ven z okénka, krajinu už skutečně nepoznával.

,,Jak daleko to je, nevíš?" zeptal se po chvíli ticha. Ta cesta ho unavovala a hlavně zvyšovala jeho netrpělivost. Chtěl už mít první setkání rychle za sebou.

,,Brzy tam budeme..." odhadl jeho sluha po krátkém pohledu z okna, kdy se snažil zorientovat. Trvalo to i tam ještě asi hodinu, v jejíž průběhu ani jeden už raději nepromluvil.

Celá ta absurdní situace by se tím jen zhoršila, než zastavili. Naruto vystoupil první, aby své paní pomohl vystoupit z kočáru. Ocitli se před obrovským palácem s elegantními sloupy, kamennými fontánami, perfektně udržovanými zelenými stromy a růžovými keři, lemujícími cestu, vysypanou jemným mořským pískem s drobnými úlomky barevných lasturek - dozajista to muselo být dovezeno.

Sasuke ohromen tou krásou nevycházel z údivu. Nevěděl, kam dřív s očima, aby mu náhodou něco neuniklo.

,,Naruto... to je nádhera," vydechl překvapeně.

Nechápal, jak někdo může vytvořit něco takového. Koho to vůbec všechno napadlo? Každičký kousek zahrady i paláce byl propracován do nejmenšího detailu.

Jeho sluha byl očividně také vyveden z míry, protože svému 'pánovi' ani neodpověděl, jenom si celý výjev udiveně prohlížel. Za chvíli mohl Sasuke zaznamenat pohyb, tím na sebe upozornil mladý šlechtic. A i on svým vzhledem do toho obrazu zapadal.

Opravdu byl nevlastnímu bratrovi v některých rysech podobný. Delší, kovově lesklé černé vlasy měl stažené a do přirozeně bílé tváře mu elegantně padaly tmavé, kratší prameny, jeho hluboké, přivřené oči značily vyrovnanost a sebejistotu a lehce pootevřené, tenké rty se zvedly ve velmi letmý úsměv, když na sobě zachytil pohled příchozích. Měl na sobě úzké, bílé krajkové sako s rukávy od zápěstí rozšířenými, vyšívané zlatou nití a s vysokým límcem, který jen podtrhoval jeho důstojnost. Pak kalhoty též barvy a zlatavé boty, které mu sahaly do půli holenních kostí. Udělal několik kroků k nim... elegantně, neuspěchaně a majestátně. Respekt vyvolával už jen pohled na prince.

Sasuke ztuhl, tak to je tedy jeho bratr. Prohlížel si ho do posledního vlásku a porovnával ho se sebou. Skutečně, jistou podobu by našel.

Když se k nim ale začal přibližovat, sklopil pohled dolů a jako každá slušně vychovaná dívka se uklonil svému pánovi. Okraje suknice při tom jemně uchopil mezi prsty a hlavu sklonil dostatečně nízko. Kdyby tu byl za muže, nejspíš by to neudělal, v jistém směru k němu cítil mimo strachu i odpor. Odpor, protože se mu musí podvolit.

Naruto výraz Itachiho Uchihy pozorně sledoval a hledal v něm jakékoliv známky nejistoty či zaváhání... ale vypadalo to, že nástupník ani netuší, že si právě plete pohlaví své budoucí. Jak kázala slušnost i on se uklonil, ale svým odlišným způsobem. Lehce dal jednu ruku za záda, druhou jemně chytil 'její' ruku a mírně se sklonil, až své rty přiblížil ke hřbetu ruky. Měla rukavici, takže polibek tu nebyl nutný a Itachi to jako královský syn ani nikdy nedělal.

,,Vítám vás, má paní," promluvil tichým, hlubším a sametovým tónem perfektně vybroušeného a uhlazeného jazyka.

Sasukemu se při tom oslovení sevřel žaludek hrůzou. Jeho ruka, kterou Itachi decentně svíral ve své, se mu chvěla, že to nepochybně musel cítit i jeho starší bratr.

,,Je mi ctí, můj pane," odpověděl roztřeseným, ale přesto jemným hlasem. Dovršil sotva šestnáct let, takže s tím neměl ještě takové výrazné problémy. Horší to bude, až začne opravdu dospívat.

Princ své snoubence nabídnul galantně rámě a s Narutem a Itachiho osobním sluhou v zádech pomalu vykročil k obrovskému sídlu.

,,Jakou jste měla cestu?" Bylo znát, že mluví v mezích nejpřísnější etikety a ze slušnosti si nedovoluje víc, než by měl.

,,Vyčerpávající, ale touha vás spatřit byla silnější." Sasuke se musel kousnout do jazyka, jak nepříjemné mu to bylo. Samozřejmě, že i on se držel etikety, ale dělalo mu to trochu větší problémy. Ve své rodné zemi si zvykl na uvolněnější konverzace, ačkoliv jeho matka si potrpěla na vybraný slovník.

,,Vážně...?" Ačkoliv jeho onyxové oči pořád hleděly k paláci, rty se mu zvlnily v jemný a lehce pobavený úsměv. Když vystupovaly po pískově zbarvených schodech, lehce ji podepřel. ,,Budete obědvat se mnou?" Tentokrát už se při otázce podíval do těch druhých černých perel.

Sasuke se takovému střetu ale okamžitě vyhnul a pohled zabořil do země.

Když se mu podařilo získat zpět ztracenou jistotu, opatrně zdvihl hlavu a odvážil se čelit těm dvěma pronikavým a vševědoucím očím.

,,Pokud je to vaše přání, bude mu ctí," odpověděl přesně podle pravidel.

,,Záleží na vás."

Sluhové otevřeli obrovská prosklená křídla vstupních dveří a před nimi se objevilo mohutné, ale vkusné mahagonové schodiště se dvěma obrovskými vázami plnými živých květů u začátku.

,,Můj sluha vám a vašemu společníkovi teď ukáže vaše pokoje, pokud se nebudete cítit dobře, řekněte mu a on vám jídlo přinese. Pokud byste měla zájem, odvede vás, až budete připravená, do jídelního sálu." Krátce se poklonil, nijak hluboce, spíš mírně sklonil hlavu a vzdálil se.

Kdyby tu s nimi nebyl Itachiho sluha, nejspíš by si Sasuke před Narutem ulevil a postěžoval si, jak arogantně na něj ten šašek působí. Takhle mu nezbylo nic jiného než taktně mlčet a odebrat se do vyhrazené komnaty. Tam se rychle převléci do jiných šatů, vhodnějších k obědu s někým tak vznešeným a váženým, jako je Itachi. Nepřijít by znamenalo urážku, přestože mu sám šlechtic dal na výběr.

,,Prosím, vaše výsosti." Sluha se poklonil a podržel své budoucí paní dveře od její komnaty, pak se spolu s Narutem vzdálil, aby i jemu ukázal, kde bude přebývat.

Sasukeho okamžitě zaujala postel s jemným baldachýnem a obrovským zrcadlem vykládaným těmi nejdražšími kameny. Celá místnost byla laděná do krémově fialové a bílé... jako pro dívku.

,,Jak roztomilé," poznamenal Sasuke znechuceně. Ačkoliv musel uznat, že být dívka, tak se asi zblázní blahem.

Teď se ale musel urychleně převléci - a bez Naruta. Zvolil proto méně honosné šaty, uvolněnější, jak se na oběd patří.

Jakmile si byl jist svou neodolatelností, zavolal Itachiho sluhu, aby ho za ním dovedl. Nechat čekat někoho takového se nesluší.

Princ už seděl za dlouhým stolem. Když je zpozoroval, počkal, až se sluha vzdálí a překvapivě sám vstal, aby dámě podržel židli. Až potom se znovu usadil vedle ní, ačkoliv on seděl v čele a Eleanoru nechal seděl přes roh vedle po své pravé ruce. Sluhové jim donášeli několik chodů a dolévali sklenky.

,,Co ráda jíte?"

,,A slíbíte, že se nebudete smát?" Sasuke se pokusil trochu uvolnit konverzaci z přesně vytyčených hranic. Mohl by si tak Itachiho lépe získat. Možná dělá teď chybu, ale za pokus to stojí. Přesně stanovenou konverzací podle osnovy by snad nedocílil nikdo ničeho. Nikdy pořádně nepochopil, na co všechna ta pravidla vlastně jsou, jako by si lidí nemohli promluvit i bez nich.

Tmavovlasý muž pomalu zvednul ruku, ale místo toho, aby cokoliv provedl dívce, ji dal před svá ústa tak, že zakrývala jeho rty a nos. Přivřel oči, samozřejmě, že už teď se usmíval.

,,Každopádně to neuvidíte..."

Sasuke se jemně a způsobně usmál. Opatrně a jen trochu se k němu naklonil.

,,Rajčata," zašeptal, ,,představte si, že jdete bos vlhkou trávou mezi těmi drobnými keříčky a můžete si utrhnout takové, na které máte v tu chvíli chuť. Tomu se nevyrovná žádná pečeně krájená stříbrným příborem." Znovu se narovnal a sledoval jeho tvář.

Princ ruku zlehka položil na stůl a jemně přivřel oči.

,,Ale musí se utrhnout, až když jsou rudá... a sladká," dodal o něco tišeji a rty se s každým slovem doslova jemně mazlil, než je vyslovil. Pak se mírně opřel a k ústům přiložil okraj křišťálové sklenky s bílým vínem.

,,Ostatně nepopírám, že je to lákavá představa."

Sasuke sklopil pohled k desce stolu. Něco takového už nejspíš nikdy nezažije, končí dětské radovánky a klukoviny. Pochyboval, že Itachi by se někdy k něčemu takovému snížil.

,,To ano... představa," zareagoval na jeho slova o něco později. Právě, že je to jen představa a tou už také zůstane.

,,Každý někdy udělá něco, co by neměl, už jenom proto, že je to zakázané," mluvil sice dost neurčitě, ale Sasuke si to mohl vztáhnout takřka na cokoliv.

,,Asi máte pravdu." Upil mladší ze své sklenky a dál se věnoval pouze jídlu. Cítil něco zvláštního, nebo snad tušil počátek hádky a rozhádat si někoho, koho si bude každou chvíli brát, by nebylo nejideálnější. Zkrátka se bude muset přizpůsobit jeho zhýčkanému životu.

,,Co byste ráda dělala po obědě?" Pousmál se a konečně nepoužil ten tolik strojený tón. Přeci jen měl vedle sebe jemnou krásnou černovlásku, která se zároveň vyžívala ve věcech jí zakázaných. Viděl jí to na očích.

,,Překvapte mě." Sasukeho ve skutečnosti nenapadalo nic, co by dívka v jeho věku mohla chtít dělat, proto zvolil taktickou odpověď. Koneckonců to tu Itachi zná a bez pochyb vymyslí tu nejlepší aktivitu.

,,Původně jsem myslel, že se budete chtít projít, případně projet na koni po panství, které brzy bude patřit i vám.." Pozvedl obočí a krátce se na ni zadíval. ,,Měl jsem po obědě ještě cvičit se svým svěřencem šerm... ale pokud by vám vyhovovalo spíš nás sledovat..." Nechal výběr znovu na ní. To ani netušil, že jeho snoubenka se šerm učí jen o tři roky kratší dobu, než on sám.

Sasuke měl chuť říct, že pokud mu to nebude vadit, bez okolků si s ním zašermuje sám, ale to se nehodilo.

,,Procházka by byla skvělá, ale nechci zasahovat do vašeho programu," řekl nakonec a znovu se pokusil o ten jemný, lehce tajemný úsměv. Na koni rozhodně jet nemohou, Sasuke by nezvládl sedět jako dáma.

,,Přijde mi nevhodné vás tu nechat samotnou," odůvodnil svůj následující krok, když si zavolal sluhu a nařídil mu, aby jeho svěřenec s dnešní hodinou nepočítal kvůli neodkladné záležitosti.

,,A mně přijde nevhodné, abyste kvůli mně něco rušil. Rozhodnutí je čistě na vás, přizpůsobím se všemu." Sasuke se již poněkolikáté kousl do jazyka. Měl raději trvat na šermu, protože takto omezovat svého pána se nehodí.

Itachi se pousmál, ale mávnutím ruky poslal sluhu pryč.

,,Trvejte si na svém, momentálně jste v bezpečí, ale na královském dvoře, kam se brzy dostanete, se velmi často šachuje s intrikami. A park takhle odpoledne je krásný."

,,Jestli si to přejete, tak trvám na svém." Sasuke se podvědomě usmál trochu víc, než jak bývalo povoleno. Dívky se mají usmívat jen lehce, neukazovat zuby a příliš neroztahovat rty. Uvědomil si to až o něco později, v tu chvíli mu přišel široký úsměv tak přirozený. Ale na přirozenost se tu určitě nehraje.

Jeho snoubenec na to ale zareagoval pouhým pousmáním a vstal od stolu. Opět jí nabídl rámě a pomalu vyvedl zadním vchodem, který ale nebyl ani o trochu méně monumentální než ten první, do zahrad. ,,Zepředu zámku je zahrada francouzská, směrem dozadu se mění v anglickou... která vám vyhovuje?" Na krátkou chvíli se na ní podíval.

Jak rád by teď Sasuke řekl, že ho květiny ani zahrady vůbec nefascinují, že by se nejraději rozběhl daleko odsud, někam do lesů.

,,Anglická je vyhovující," řekl nakonec, aby ho nenechával dlouho čekat. Květiny v zahradě ale vůbec nesledoval, pohled upíral nepřítomně někam do dáli před sebe. Přemýšlel a stýskal si po domově.

Myslíte, že si budou Sasuke a Itachi rozumět?