Fracek 3/4

Na scéně je konečně i Itachi.

---

"Čaj," položil Sasori na konferenční stolek větší hrníček. Sedl jsem si na pohovku a hned ho sevřel v rukou. Konečně mi začínaly rozmrzat prsty - na úkor těch modřin na zadku, takhle v teple to hodně štípalo.

"Začni, až budeš chtít, nebo nemusíš vůbec… můžem mluvit o čemkoliv." Sasori si sedl naproti mně, pravděpodobně aby mi viděl do očí.

"Proč tohle pro mě děláš? Zase tak dobře se neznáme a Itachimu, na mně taky tolik nezáleží." Nechtěl jsem začínat hned o tom, co se mi stalo.

"Itachimu na tobě hodně záleží a mně po tom všem pořád záleží na Itachim. Říkal jsem mu, ať ti to řekne, ale nikdy nenašel odvahu… a já si pořád nemyslím, že mám právo ti to prozradit. Takže zůstaneme jen u toho, že mi na Itachim záleží a vidět jeho milovanýho brášku v takovýmhle stavu mě fakt vyděsilo." Vůbec jsem nerozuměl tomu, co říká. Itachi přede mnou něco tají? Vždyť mi nikdy nic neříkal a nijak se o mě nestaral, sice mě před Minatem hájil, ale nakonec se odstěhoval a já tam musel zůstat. Zajímalo by mě, jestli i tohle Sasori ví.

"Itachi toho přede mnou určitě tají hodně, ale to proto, že já nejsem jeho milovanej bráška… odešel a nechal mě s otčímem. To kvůli němu všechno tohle…" zaobalil jsem svoje přiznání. Nechci před téměř cizím chlapem mluvit o tom, jak mě jiní chlapi znásilňují.

"Myslel jsem si to, Itachi toho moc neříká ani mně, ale zmínil se, že váš otčím je trochu agresivnější povahy." Trochu? Kéž by trochu. "Sasuke, jestli tě bije, tak-" přerušil ho zvonek a následné klepání na dveře bytu, někdo s ním očividně toužil mluvit.

"Měl bych jít, určitě tě zdržuju od práce," začal jsem se zvedat z pohovky. Už toho pro mě udělal dost, víc ani nemůže.

"Nezdržuješ, vydrž chvilku, hned to vyřídím," naznačil mi rukou, abych se zase posadil. Nechtěl jsem, ale stejně tak jsem nechtěl zpět domů.

"Sasori?! Vím, že tam seš, musím s tebou mluvit, víš, že ta smlouva byla důležitá," slyšel jsem za dveřmi povědomý hlas. Hned jsem věděl, komu patří, stačilo jedno slovo, ten tajemný tón plný neurčitosti bych poznal kdekoliv.

"Už jdu!" Sasori šel pomalu ke dveřím, odstranit záklopku a otevřel. "Promiň, ale někoho jsem potkal a nešlo ho tam jen tak nechat," začal se tomu muži hned omlouvat.

"Cože? Já myslel, že seš s Deidarou, tak co lovíš chlapečky na ulici?" Chlapečky? Sasori je na chlapečky? Žaludkem mi projel ostrý šíp. Ne kvůli Itachimu, ale to kvůli sobě si mě přivedl! Já… já mám snad na ty lidi magnet.

"Idiote, běž se podívat sám…" Do obýváku vešel vysoký dospělý muž s tmavými vlasy svázanými ve volnějším culíku dole v týlu. Jeho černé antracitové oči na mě hledělyjako na přírodní úkaz.

Sasori stál těsně za nim, s rukama založenýma na prsou a tázavým pohledem směrem k Itachimu.

"Sasuke? Proč… co vy dva spolu děláte?" Díval se z jedno na druhého. Můj vlastní a jediný bratr.

"Teď už nic, jsem na odchodu." I přes povzdech Sasoriho jsem se znovu zvedl.

"Na odchodu? A… a proč jsi sem vůbec přišel? Minato tě zase zbil?" Natáhl ke mně ruku a bříšky prstů přiložil opatrně k mojí modřině na krku.

"To není od jeho pěsti, to je od rtů, bráško," vysvětlil jsem mu, najednou už mi bylo jedno, že to slyší i Sasori. Chtěl jsem to někomu z rodiny tak moc vyčíst… všechno to, co dopustili, aby se mi stalo.

"Máš dost brutální milenku," okomentoval tím nevěřícným tónem.

"Nemám žádnou milenku, jen žiju s prasetem," namítl jsem tím jízlivým a vyčítavým hlasem, jako kdyby mi tu modřinu způsobil sám Itachi. Na nic už jsem nečekal, protáhl se mezi těma dvěma a šel ke dveřím, abych si vzal boty a bundu.

"Tohle ti udělal Minato?!" Dlouhé štíhlé prsty pevně sevřely moje zápěstí, Itachi si mě za něj přitáhl zpět k sobě. V jeho zornici jsem viděl svůj pohrdavý výraz v tváři.

"A kdyby, tak co? Co uděláš? Řekneš mi, že mám bejt rozumnej a vydržet to? Nebo že lžu, protože ho nesnáším? Nebo snad, že dokud nejsem plnoletej, že s tím nic neudělám, že můžu odejít, až mi bude tolik, co tobě?" Nesnažil jsem se mu vysmeknout, s novou jiskrou v očích jsem čekal, co mi na to řekne.

"Sasuke… samozřejmě, že ne. Já… nečekal, že… že až tak… Jestli tě…, tak nedovolím, aby ses k němu vrátil," řekl tak skálopevně, přičemž si mě druhou rukou přitáhl do náruče. "Mrzí mě to a omlouvám se." Přesně to jsem chtěl od něj slyšet, nejen od něj, ale i od táty, jenže teď když to přišlo, jsem nevěděl, co bych měl říct.

Pro jistotu jsem neříkal nic, jenom ho oběma rukama objal kolem pasu a zabořil obličej do jeho kabátu.

"S tebou si to vyřídím pak," houkl směrem k Sasorimu, slyšel jsem, jak se červenovlasý zvonivě zasmál. Nevěděl jsem, jestli mluví jen o práci, nebo i o něčem, co mně zatím zůstávalo utajováno, ale víceméně mě to ani nezajímalo.

"Vezmu tě k sobě, dobře?" To asi mluvil na mě. Jen jsem přikývl a pomalu se od něj odtáhl. "Neboj se, už tě k němu nikdy nepustím," slíbil mi, pak sevřel moji ruku ve své.

Nepouštěl mě ani na ulici, vůbec si nevšímal pohledů lidí, jako kdybych byl střed jeho vesmíru jenom já. Dokonce mi i sám připnul pás. Najednou se ke mně zase choval jako k malému bratříčkovi. Znovu jsem v něm poznával ten ochranářský pud, který mě dlouhé roky bezpečně prováděl dětstvím namísto otce i otčíma.

"Ani nevím, kde bydlíš…" připomněl jsem mu zase tu svoji hnisavou ránu vzniklou z jeho odchodu.

"Asi tak pět nebo šest kilometrů od tvojí školy. Je to docela velkej byt, myslím, že se ti bude líbit… mám tam i balkon, je z něj dobře vidět na město…" dost se zadrhával během toho, jak mluvil o svém bydlení. Určitě má spoustu otázek, jenom se bojí zeptat. Dřív by se zeptal hned, jenže teď - i on si určitě musel uvědomit, že teď už je na všechny otázky pozdě. Ne úplně pozdě, přesto s bolestivým zpožděním.

"Ptej se, Itachi," otočil jsem se na něj z místa spolujezdce. "Anebo ne, řeknu ti to sám," chci, aby to věděl. "Po tom, co si odešel, po mně Minato chtěl pomoc… pomoct s kamarády… Přišel jsem ze školy a už na mně čekal…se třema dalšíma chlapama… Od toho dne čekal vždycky s někým, kdykoliv věděl, že budu sám doma… a já nemohl dělat vůbec nic…" Měl jsem připravený dlouhý proslov, vždycky před spaním jsem si v duchu promítal, co bych otci i bratrovi řekl a hlavně vyčetl, ale nahlas se to říkalo hůř, než promýšlelo v nočním tichu. Jenže já si tolik přál, aby se mnou tu bolest sdílel, aby věděl, jak jsem od jeho odchodu trpěl. "Každá další návštěva měla drsnější a… a taky brutálnější nápady… a nakonec, nakonec si mě vzal k sobě do ložnice i Minato… na místě, kde spí s naší mámou… a já, já nemyslel na nic jinýho, než na to, kde seš, kde je táta, proč jste ho to nechali udělat, proč já taky nic neudělal, proč jsem se víc nebránil?!"

"Sasuke…" Díval jsem se na Itachiho ruce, tiskl volant takovou silou, až mu bělaly klouby. "Kdybych věděl, že tohle všechno spustí můj odchod, nikdy bych neodešel." Jak to po tom všem může vůbec říct? Vždyť věděl, jak se ke mně chová!

"A to má bejt omluva? Věděls' to! Věděls', že mě bije… mlátil tě přece taky, nás oba!" Vzpomínal jsem si na to pořád dost živě. Kdykoliv na mě chtěl Minato vztáhnout ruku, postavil se mu do cesty. Bránil mě, a pak jednoho dne… on mě v tom prostě nechal, jako kdybych pro něj už nic neznamenal.

Itachi mi na to nic neřekl. Jednak neměl asi co - vlastně bych ani žádnou omluvu, která by byla spíš výmluvou, nevzal, a hlavně už zajížděl do parkovací zóny před obrovským bytovým komplexem.

Beze slova vystoupil, počkal, až se vystoupím i já, pak mě zavedl k sobě do bytu. Bydlel ještě o osmnáct pater výš než Sasori, takže o tom výhledu na město určitě nelhal.

Na patře se nacházel jen jediný byt. Ten jeho. Odemkl dveře a nechal mě vejít.

Jeho byt se s tím Sasoriho nedal absolutně srovnat. Ne že by si Sasori žil špatně, ale Itachi se opravdu nechal sám sebou hodně rozmazlovat. Samotná chodba se svou velikostí dala využít jako místnost. Dokonce nemusel Itachi ani svítit, dveřmi z ostatních místností sem pronikala spousta světla.

"Všechno ti tu ukážu, ale nejdřív se podívej sem…" popostrčil mě k jedněm dveřím.

Za nimi se nacházel prostorný vybavený pokoj, kterému dominovalo široké letiště s modrým povlečením. Dokonce i závěsy byly laděny do odstínu jakési inkoustové barvy. Na stole u jedné ze stěn stál jen obyčejný kelímek z tužkami, jinak nic. Žádná osobní věc, která by jeho vlastníka charakterizovala. Ať už Itachi ten pokoj zařizoval pro kohokoliv, ten člověk tu asi nikdy nepřebýval.

"Je tvůj… už od začátku. Já s tebou vždycky počítal, Sasuke, ale nemohl jsem si tě vzít dřív, než dospěješ. Myslel jsem, že ty tři roky zvládneš a já ti zatím připravím zázemí, abys hned po střední nemusel jít pracovat. Vím, že to není omluva, ale nikdy jsem tě neodepsal. Popravdě jsem mámě zkoušel navrhnout, že bys tu mohl občas přespat nebo už rovnou bydlet, ale nechtěla o tom ani slyšet. Brečela, že jí přeci nemůžu připravit o obě její děti…"

Nikdy mě úplně neodepsal… Tenhle pokoj je můj… Přešel jsem k posteli a pomalu se na ni posadil. Tady jsem mohl už rok spát, kdyby mě máma nechala. Možná to není omluva, přesto jsem cítil, že se moje srdce zase zaceluje.

"Sasuke, je ještě něco, co bych ti chtěl říct…" Itachi si sedl na postel kousek ode mě, díval se do klína, jako kdyby se styděl za to, co se mi chystá říct. Určitě je to to, o čem mluvil před chvílí Sasori, to, co mi doteď tajil.

"Poslouchám," otočil jsem se na něj. Neměl jsem nejmenší tušení, kvůli čemu tolik tajností, ale byl jsem připravený si ho vyslechnout.

"Sasori k nám nechodil tak často, protože bychom byli tak dobří přátelé. Vlastně se spolu přátelíme až teď… Já a Sasori jsme spolu už od střední chodili a…" Mlčel. Naše pohledy se setkaly, ten můj už ale tak naslouchavě určitě nepůsobil. Itachi - on… Prudce jsem se nadechl a vyletěl z postele. Neutíkal jsem, jen chodil po pokoji z místa na místo, abych to dokázal vstřebat. Můj starší milovaný bratr Itachi… on by mi přeci neublížil, tak spí s muži - určitě dobrovolně, mě by k tomu nenutil. On nikdy.

"Sasuke, je mi jasný, že po tom všem to nemůžeš tak lehko přijmout, ale věř, že já bych se tě nikdy nedotkl… ne bez tvýho svolení."

"A s mým svolením snad jo?!" Vyštěkl jsem na něj. Ta otázka se přímo nabízela.

"Sasuke…" Seděl tam s očima upřenýma ke mně, jenže ty oči se spíš dívaly skrz mě… ne obracely se do sebe, rty měl mírně pootevřené, téměř nedýchal, až po pár vteřinách se prudčeji nadechl. "Nechci ti už nic tajit," znovu jsem se cílem těch očí stal jenom já. "Se Sasorim jsem se před rokem rozešel, pochopil to a teď… Teď jsme přátelé, našel si nějakýho Deidaru… vypadají šťastně," zase těma očima uhnul.

"Co pochopil? Že chceš šukat vlastního bráchu? Neměl bych se ještě zeptat táty, aby to bylo kompletní? Můžete si mě třeba půjčovat. Ty přes týden, Minato na víkendy a táta na svátky," neudržel jsem se a rozesmál se. To se mi snad zdá! Mám rodinu plnou nechutných hovad. "Neměl bych se třeba svlíknout? Můžem si to rovnou rozdat na tý krásný posteli, je akorát pro nás dva!" Bezmyšlenkovitě jsem si přes hlavu přetáhl najednou jak mikinu, tak triko, kalhoty šly dolů hned v pořadí. "Tak co, přidáš svůj podpis?" Vyhýbavě sledoval všechny ty modřiny, kousance a škrábance po mém těle. Dlouho se ale neudržel, zvedl se, protáhl se kolem mě a zmizel.

"Nemusíš pro kondom ani lubrikant, vydržím všechno!" Zakřičel jsem na něj pohrdavě. "Nebo si chceš pozvat kamarády? Budeme si spolu všichni hrát?"

Itachi se vrátil během chvilky, v rukou nesl nějaké oblečení, mně se ani nedotkl, všechno to položil na postel.

"Tohle dám do pračky," začal ze země sbírat moje svršky. "Uvařil bych, ale rychlejší bude, když něco objednám. Než to přivezou, dojdu ti pro něco do lékárny, a když se na to budeš cítit, můžeme jít odpoledne vybrat ti něco na sebe. Kdybys ale nechtěl jít se mnou, můžeš i sám nebo s kamarádem. Pro tvoje starý oblečení domů zajet nemůžu, protože… protože bych Minata ve dveřích rovnou zabil. Kdybys to ale chtěl nahlásit, musíme hned teď, otisky zubů jsou podobnej důkaz jako otisky prstů a ty jich máš požehnaně. Nechám to ale na tobě, do ničeho tě nenutím, jestli se za to stydíš a chceš jen zapomenout, budu to respektovat. Takže co bys chtěl k jídlu?" Pořád mluvil tím klidným tónem, vůbec nereagoval na moje osočování. A já se zase jenom třásl… poprvé víc vlastním zhnusením, než cizím.

"Sasuke…" šeptal tak něžně a pomalu se začal přibližovat. Znovu se ve mně probudil ten instinkt pro útěk, ale i tak jsem zůstal stát na místě. "Já to chápu," řekl jen, pak mi položil ruku na rameno a zase ji stáhl. "Takže - pizza, čína, sushi, thajská…? Vyber si."

"Thajská, něco s kuřecím," zašeptal jsem.

"Dobře, obleč se, objednám to a dojdu do tý lékárny, tak za dvacet minut jsem tady." Odešel vedle, načež jsem zpoza dveří slyšel krátký, účelný rozhovor, potom zašramotily klíče a klaply dveře.

Vzal jsem z postele to přinesené oblečení a s tíživým svědomím si ho oblékl. Choval jsem se jako blbec. Ne všichni mi přeci hned musí chtít ublížit jako Minato. Sice jsem nechápal, jak může Itachi cítit něco tak zvrhlého k vlastnímu sourozenci, ale právě mi dokázal, že on svoje zvrácené touhy dokáže ovládat. Dokud ty myšlenky zůstanou jen v jeho hlavě, tak se nemusím chovat hned jako hysterka.

"Sasuke, vzal jsem ti něco na ty rány, ale jestli to chceš nahlásit, tak to musíme udělat, ještě než si to vezmeš." Itachi ani nevcházel dovnitř - teď už mého pokoje, stál za nimi, jako kdyby se bál se na mě vůbec podívat. Připadalo mi to hloupé, teda já si připadal jako hlupák. Otevřel jsem dveře a převzal si od něj oválný kelímek s asi nějakou mastí.

"Nechci to hlásit, chci zapomenout… a myslíš, že bys mi mohl pomoct? Na některý místa nedošáhnu." Nejradši bych se omluvil, ale Itachi za ta léta už musí tušit, že moje rezignace se de facto za omluvu považovat dá.

"Samozřejmě."

Znovu jsem se musel svlékat, protože ty rány byly snad všude, od obyčejných otlaků od prstů, až po krvavé šrámy od zubů.

"Lehni si na břicho." Ani mě nenapadlo ho neposlechnout nebo zkoušet další jedovaté poznámky. Itachiho prsty mi jemně vtíraly mast do kůže, a když zajížděl k zadku, věděl jsem, že to dělá jen kvůli těm modřinám od Minatova pásku. Ačkoliv… třeba mu dělá dobře se mě takhle dotýkat, možná si to svým způsobem i užívá, jenže na rozdíl od těch všech před ním si nedovolil nic, co bych já vyhodnotil jako zvrhlost.

Tehdy se můj život zase měnil. Itachi za mě konečně bojoval. Nenutil mě setkávat se s Minatem ani s mámou, vždycky za nimi jezdil sám. Poprvé, aby jim řekl, že si mě bere k sobě, protože se nemůže dívat na to, jak mě Minato šikanuje. S Minatem si sám promluvil v soukromí a zdůraznil mu, že jestli se pokusí ublížit i mámě, vrátí mu na Narutovi všechno to, co on prováděl mně. Věděl jsem, že by to Itachi nikdy neudělal, on není násilnický typ, navíc Naruto není jeho typ, ale jako pohrůžka to snad stačilo.

Máma pořád nic neví, sice asi tuší něco o násilnické povaze svého přítele, přesto mlčí a zůstává s ním. Dokud to neuvidí na vlastní oči, pravděpodobně neuvěří. Netrápí mě to, stejně jako mě netrápí otcova lhostejnost, dokud mám vedle sebe Itachiho, nic se mi nemůže stát. Dokonce se s mámou občas ve městě potkávám. Většinou brečí, jak se jí stýská, ale brzy budu plnoletý jako Itachi a ona ví, že jednou bych stejně tak jako tak odešel.

Za tátou jsme jeli s Itachim spolu, abychom mu řekli, jak se aktuální situace má. Itachi mu řekl o tom, že si mě bere k sobě, a když zavolá, je ochoten mu mě na víkend přivézt. Překvapivě se táta zeptal i na důvod, a jestli s tím máma souhlasí. Tehdy se hodně pohádali, čekal jsem na Itachiho v autě a slyšel ten křik až tam. Nevím, co Itachi tátovi přesně řekl, zato hned druhý den nám volala máma, že se táta a Minato porvali. Pak snad půl hodiny brečela, než se zeptala, jestli je to všechno pravda. A já mlčel.

Moc toho nevím, vím jen to, co mi občas řekne Itachi, ale s Minatem už podle všeho není, odstěhovala se i s Narutem na čas k tátovi. Itachi říkal i něco o tom, že snad máma chce bojovat za to, aby ho dostala do péče.

"Myslíš, že na Naruta taky šáhnul?" Zeptal jsem se bratra, zatímco jsem mu naléval polívku.

"Nevím, ale máma říkala, že je dost zamlklej a moc se k Minatovi nemá." Itachi si položil oba talíře na stůl a sedl si naproti mně.

"Byl divnej už od tý doby, kdy zjistil že Minato šáhnul na mně. I tak není máma povinná si ho k sobě brát, fakt to nechápu. Taky se divim, že to tátovi nevadí." Ještě bych u táty pochopil tu pomoc mámě, přeci jen spolu mají dvě děti, ale Naruto s tím nemá co dělat.

"Mně to moc nepřekvapuje, Naruto má jen Minata a jeho máma zemřela moc brzo, naše máma je pro něj víc máma než ona. A táta má výčitky. To on odešel a nebejt toho, tak se nic z toho nemuselo stát, proto Naruta trpí." Itachi a jeho bezchybná logika.

"To je fuk, ať si to spolu vyřešej, já se do toho blázince nevrátím, i kdyby se nějakym zázrakem dali zas naši dohromady." S Itachim je mi nejlíp, stará se o mě, nikdy si domu nikoho nevodí, takže se přede mnou s nikým ani nehádá. Ten klid se mi líbí, i když… "Itachi?"

"Hm?"

"Máš vůbec teď někoho?"

"Sasuke… já bych moje vztahy pro dobro nás obou radši nerozebíral." Tušil jsem to.

"Chtěl bych ti dát to svolení… vlastně ti ho dávám."

"Svolení k čemu?" Díval se na mě, jako kdyby vůbec netušil, o čem tu mluvím.

"Jestli mě pořád chceš, tak bych to chtěl zkusit… už uteklo dost vody a já pořád taky nikoho nemám a asi ani teď nejsem schopnej s holkou vůbec něco mít. Dřív by mi to připadalo nechutný, ale teď bych docela rád věděl, jaký to je… s klukem." Už o tom nějaký ten pátek přemýšlím a dospěl jsem k tomu, že odsoudit něco, co člověk ani nezkusí, nemusí vždycky znamenat nejlepší řešení.

"Tohle po tobě nemůžu chtít, i když si toho opravdu vážím." Zhltl zbytek polévky a nějak moc rychlým krokem odnesl talíř do myčky.

"A co když to po tobě chci já?" Nikdy se mi z Itachiho teda nepostavil, ale i tak bych to rád zkusil.

"Nechceš, kdyby jo, poznám to. Jsi normální heterosexuální kluk, co si prošel traumatem a ke mně cítíš jen vděk. Tohle mi stačí, Sasuke. Neměl jsem dopustit, aby ti někdo ublížil, teď jen splácím svoje dluhy, ty mi nedlužíš nic." On snad usiluje o svatozář.

"Tak to řeknu jinak - možná mě tak úplně nepřitahuješ, ale… sex mi fakt chybí a jedinej, komu jsem schopnej dovolit na mě sáhnout, nebo na koho jsem schopnej sáhnout já, seš ty. Takže mohl by ses pro mě prosím obětovat?" Takhle poddané by to mohl skousnout.

"Dobře, takhle by to šlo." Vím, že mi nevěří, jenže já zase tak úplně nelžu. Jsem přesně v tom věku, kdy bych to měl dělat pomalu denně a já už skoro rok abstinuju.

"Děkuju, jestli za mnou večer nepřijdeš, tak přijdu já," slíbil jsem mu, nebo ho spíš varoval. Taky jsem odnesl svůj talíř do myčky a rovnou ji i zapnul.

Já vím, že je to hloupě rozdělené, ale když jsem chtěla dát větší celky, blog prskal, že mám moc znaků a mohla jsem kouzlit sebevíc, nešlo to.