Fracek 2/4

Minato přitvrzuje...

---

"Sasuke, pojď sem!" Zase jsme zůstali doma jen my dva. Srdce mi bušilo, jako kdybych měl každou chvíli umřít.

"Prosím, já…" v půli věty se mi zlomil hlas. Jen jsem stál ve dveřích ložnice a třásl se jako lístek osiky ve větru.

"Neboj se, nikdo dneska nepřijde," poklepal na místo na posteli těsně vedle sebe. Mluvil tak jemně, až mi hlavou začaly vířit všemožně zvrhlé a zrůdné důvody toho, proč je najednou tak milý. "Lehni si," zašeptal a zatlačil mi rukou na hrudník.

"Co chceš dělat?!" Položil jsem se, ale obezřetně ho sledoval. Tenhle člověk by mě beze všeho nechal i zmrzačit, kdyby to přineslo jen krátké pobavení jeho kamarádíčkům.

"Pšt, uklidni se, dneska budeme jen spolu," pohladil mě po tváři. On se mnou nikdy nejedná tak něžně. Co se to zase děje?

Odpověď se dostavila chvíli na to. On mě jednoduše políbil. Přivřel krátce oči a svoje rty přitiskl na ty moje. Já dokázal jen vytřeštit oči.

Když mi začal strkat jazyk do pusy, už jsem se zmohl na víc: "Zbláznil ses?!"

"Neřvi a buď hodnej kluk jako vždycky," zašeptal varovně, jako kdyby mě on někdy považoval za hodného.

"Vždyť… spíš s mojí mámou," připomněl jsem mu jeden dost podstatný fakt.

"A doteď jsem taky spal jenom s ní, jenže… tenkrát, když jsem tě myl, došlo mi, že bych to taky rád zkusil. Tak drž a nech se." No to si snad dělá srandu!

"Ani náhodou! Nebudu spát se stejným chlapem jako moje máma! To je nechutný… a… a zvrhlý!" Tohle já fakt nemůžu.

"Prosím tě, vsadím se, že s kámošema si taky holky půjčujete. Tohle nebude jiný." Neměl jsem na to co říct, protože mi mozek zatemnila myšlenka, že už jsem rok s žádnou holkou nespal. Nešlo to. Po tom všem by si jen málokterý heterosexuál dokázal připadat jako muž. Bál jsem se i před kluky na tělocviku svlíknout, aby se nezačal někdo z nich ptát na důvody těch modřin, škrábanců… Co teprve před holkou? Musel bych si připadat jako ubožák.

"Mlčení ti sluší nejvíc," pochválil mě otčím a rukou mi zajel pod triko. Mezi prsty vzápětí promnul bradavku, do které mě pár dní předtím kousl jeden z jeho kamarádů. Pořád to dost bolelo.

Čas od času mi olizovali všelijaké části těla nebo se mě pokoušeli i honit asi ve snaze mě vzrušit, a pak mi to ponížení připomínat. Málokdy se to ale kterémukoliv podařilo. Chovali se až příliš hrubě.

Minato byl jiný. Choval se ke mně spíš jako k ženě. Pravděpodobně s mužem skutečně nikdy nic neměl. Nezajímalo mě to, tak jako tak se mě chystá znásilnit, ale já zůstával jsem k jeho chování absolutně netečný. Na rozdíl od těch chlapů mi cíleně nepůsobil bolest, sem tam menší neopatrný pohyb se dal se skousnutými zuby vydržet.

Svlékl si mě úplně do naha a olizoval snad každý centimetr mojí kůže. Hekal podobně jako ti chlapi před ním, jen mu chyběla ta surovost. Naštěstí pro mě.

"Chci, abys sténal," zašeptal toužebně. Já jen zíral do stropu, jako kdyby mu snad přeskočilo.

"To nemyslíš vážně, že ne?" Ušklíbl jsem se jízlivě. "Z prasat jako seš ty, budu nanejvýš tak zvracet," ohrnul jsem vrchní ret. Vzápětí mi přilítla taková facka, až vy vytryskly slzy.

"Asi si zapomněl, kdo je tady pánem. Já to ti hodně rychle připomenu… je mi fuk, jestli budeš sténat bolestí nebo slastí, ale chci tě slyšet." Pak si mě přetočil na břicho. Jednou rukou přitisklou na kříž si mě držel v té poloze a druhou si rozepínal kalhoty. Všichni ti muži přede mnou mě občas prsty protahovali na sucho, ale pak si mezi sebou neustále říkali, jak moc jsem úzký, a tlačili do mě kolikrát i dvě tuby lubrikantu.

Minato neudělal nic z toho. Nepoužil nejdřív ani prsty a ani lubrikant, rovnou do mě na doraz vnikl. Do pusy mi okamžitě nacpal svoje boxerky. Cítil jsem z nich ten typický mužský zápach a pot. Žaludek s mi z toho zauzloval podobně jako při polykání. Jediné vzlyknutí, jediný výkřik se přes ně nedostal ven.

Nehledě na to, že Minato neoplýval takovou velikostí jako jeho úchylní kamarádi, to bolelo mnohem víc než s nimi. On se snad ani nenamáhal si cokoliv nastudovat ohledně análního styku. Anebo se nabízela ještě druhá možnost - udělal to takhle schválně.

Přirážel do mě tak zběsile, až postel pod námi zlověstně skřípala.

"Ahoj, jsem doma!" Ozval se ode dveří Narutův hlas. Poprvé v životě jsem byl za jeho příchod rád.

"Tak běž k sobě a nasaď si sluchátka!" Zařval na něj Minato pohotově. Moje naděje nevyhasla, ale rovnou shořela.

"Ježiš, jste nechutný… fakt," odpověděl mu Naruto zhnuseně. Kdyby jen věděl, jak moc. Určitě si myslí, že je tu jeho tatínek s mojí maminkou.

Minato ještě pět minut počkal, pak mě začal znovu šoustat. Moje slzy se vsakovaly do mámina polštáře jako malý bezvýznamný důkaz prznění jejího syna.

Jakmile se do mě Minato vystříkal, zvedl se z postele a přešel k jedné ze skříní. Pak po mně hodil malou lahvičku.

"Analgetika, menší předčasný dárek k Vánocům," ušklíbl se.

Beze slov jsem odšrouboval víčko, polkl rovnou dvě tablety bez zapití a zůstal ležet na posteli. Chtěl jsem se zvednout, ale první hodinu to vůbec nešlo. Potom naštěstí začala účinkovat ta analgetika.

"Lepší?" Zeptal se Minato, když mě konečně viděl se zvedat z postele. Neodpověděl jsem. "Jestli nic neřekneš, půjdu s tebou do koupelny… mimochodem rád bych otestoval i tu tvoji tlamičku."

"Je mi fajn," vysypal jsem ze sebe okamžitě.

"Bezva, tak se běž osprchovat. Řeknu mámě, že ti není dobře. Budeš chtít přinýst večeři do pokoje?" Jen jsem na souhlas přikývl. Opatrně jsem se postavil na nohy a s posledními chabými zbytky sil šel do koupelny.

Sotva jsem otevřel dveře, stál naproti mně Naruto.

"Jen… jen jsem se chtěl zeptat, jestli bude dneska někdo dělat… večeři," řekl tak pomalu, jako kdyby vlastním slovům vůbec nerozuměl. Díval jsem se na něj a mezi zuby žmoulal svůj prokousnutý spodní ret.

"Máma přijde pozdějc, tak ji dneska udělám já," zjevil se Minato těsně za mnou.

"Tati…?" Zašeptal Naruto zmateně. Určitě nevěděl, co za dobytka jeho otec je.

"Hm? …jo Sasuke. Dneska se zase porval ve škole, chtěl jsem vidět jeho zranění, abych mu je ošetřil… tak strašně u toho řval," zase ten pohrdavý tón.

"A - aha…" Cítil jsem, jak mi po stehnu teče Minatovo sperma, přímo až ke kotníku. Naruto tu stroužku ohromeně sledoval. Rozhodně Minatovi nevěří. Ať tak nebo tak, jen se pomalu otočil a vrátil se zpět k sobě do pokoje.

Šel jsem se vykoupat. Jako vždycky po každém takovém vpádu. Tentokrát se ve spermatu objevila větší část krve než jindy, ale ani to už mě nedokázalo rozházet. Nechával jsem na sebe téct teplý proud vody a modlil se, ať už jsem plnoletý. Nikdy mámě nic neřeknu, nechci zničit její štěstí s tím hovadem. Dokud neubližuje jí, přetrpím to. Z tátova odchodu se tehdy sesypala, kdyby teď věděla pravdu, nezvládla by to a já jí nechci ničit tu její představu o ideální rodině. Ty dva roky už přežiju.

Když už jsem ležel v posteli s další dávkou analgetik, otevřely se dveře.

"Večeře, a běda, jestli to nesníš." Na stůl mi Minato položil talíř s rýží a plátkem masa v nějaké podivné bílé polevě. Smočil jsem v tom prst a olízl.

Proboha…! To prase!

Nehledě na to, kolikrát mě nutili polknout, jsem si na tu odpornou chuť nezvykl. Kdykoliv jsem to cítil na jazyku, zhoupl se mi žaludek.

"Tak jak ti chutná?" Objevil se zase Minato po pár minutách.

"Tohle teda nesnim," podal jsem mu talíř nazpět.

"Nemusíš, ale v tom případě budeme mít zítra velikou návštěvu." Opřel se o rám dveří a se škodolibým výrazem založil ruce na prsou. "Takže?"

Položil jsem si talíř do klína, do pravé ruky vzal hůlky a s veškerým sebezapřením se do toho pustil. Radši se pozvracím než hodiny držet s rozkročenýma nohama.

Jakmile mi poslední sousto sklouzlo jícnem až do žaludku, podal jsem Minatovi prázdný talíř i s hůlkami.

"Šikovnej." Vše si ode mě vzal, pak konečně odešel. Vzápětí jsem odcházel i já. Vyzvracet se.

Od toho dne se na mě Naruto nedokázal ani podívat, přestal se mnou úplně mluvit a dokonce se do mě i navážet. Dělal, jako kdybych vůbec neexistoval.

"Sasuke, ta modřina vypadá opravdu hrozně. To se s těma klukama nemůžeš domluvit jinak než pěstma?" Zeptala se mě máma při jedné z rodinných večeří.

"Zkoušel jsem to, ale neposlouchaj," pokrčil jsem rameny a upil ze svého hrnku s džusem.

"Minato, nezašel bys do školy?" Stiskla maminka otčímovi úzkostně ruku. Kdyby tak věděla…

"Samozřejmě, ale víš, jak to chodí. Ještě budou tvrdit, že si Sasuke začal a vyloučej ho ze školy." Ten parchant. "Jo, Sasuke, když už je o tobě řeč, budu potřebovat, aby ses za mnou zítra stavil v práci, pojedeme spolu vybrat novou televizi, už mě irituje, jak u týhle přeskakuje obraz."

"A proč ji nevybereš s mámou nebo Narutem?" Snažil jsem se mluvit co nejpřirozenějším hlasem, ale i tak se mi třásl.

"Naruto je dlouho ve škole a maminka v práci." Minato si vložil do úst kousek masa a tak přeslazeně se na mě usmál. Periferně jsem na sobě zaznamenal i Narutův zděšený pohled.

"Omlouvám se… musím na vzduch," prudce jsem se odsunul od stolu a jako střela vyletěl ze dveří jen tak do mínus desítkového počasí.

Sedl jsem si venku před barák na schody a schoval hlavu do dlaní. Zima mě teď trápila ze všeho nejmíň. Tohle už fakt nemůžu dlouho vydržet. Neustále se to stupňuje. Když už si myslím, že se nemůže stát nic horšího, tak…

"Sasuke, netrucuj tady a vrať se zpátky," ozval se za mnou Minatův hlas.

"Proč mi tohle děláš? Od začátku nás s Itachim nenávidíš, jako kdybysme ti něco snad udělali. Nejsem tvůj syn, ale jsem syn ženy… ženy, kterou snad ještě miluješ, ne? Já se fakt vždycky snažil dělat všechno pro to, abys mě měl rád a ty… já… já myslím, že už nikdy nebudu mít vztah, že…" nedokázal jsem to doříct, měl jsem pocit, že mě stejně neposlouchá.

"To není osobní, Sasuke… asi právě proto. Seš mi jedno, tak proč se nepobavit." Slyšel jsem za sebou cvaknout dveře. Nikdo jiný už za mnou nepřišel, naopak nakonec jsem se já vrátil zpět domů. To už ale naštěstí všichni spali.

Druhý den jsem se za Minatem v práci nestavil, namísto toho jsem jel k otci. Klíče od jeho domu mám už pár let, ale nikdy jsem nepřijel jen tak bez předchozí domluvy.

Táta nebyl doma - klasicky. Sedl jsem si v obýváku do křesla, přitáhl si kolena pod bradu a vypnul si mobil. Nevrátím se domů za žádnou cenu, už ani za cenu mámina štěstí.

Kolem desáté večer se ozval rachot klíče v zámku. Neozval jsem se, čekal jsem, až si mě táta všimne sám. Sice už vím, co mu řeknu, ale pořád mi chyběl podstatný kus odvahy.

"Sasuke?" Díval se na mě jako na zjevení.

"Ahoj."

"Co tady děláš?" Samozřejmě se musí zeptat takhle, žádné - co se ti stalo nebo jsi v pořádku?

"Utekl jsem."

"Proč?" Pořád na mě tak vyjeveně zíral.

"Sedni si prosím." Jestli pro něj ještě něco znamenám, tak ho to musí položit.

"Ale… jo, no dobře, jak chceš." Sedl si naproti mně do druhého křesla. "Tak mluv."

"Před rokem nový přítel mámy nechal třema chlápkama znásilnit tvýho syna… a nebylo to naposled, udělal to ještě několikrát. Před měsícem ho dokonce znásilnil sám." Schválně jsem to podal takhle. Cizí chlap ublížil jeho vlastnímu dítěti, to přeci sebere každého milujícího rodiče.

"Sasuke, tohle je trochu moc, ne? Já vím, že s Minatem moc nevycházíte, ale musíš respektovat mámy rozhodnutí. Doufám, že ví, že seš tady, určitě umírá strachy." Jak jinak, najednou bude po rozvodu stát na mámy straně.

"Nevěříš mi?" S námahou jsem se postavil na nohy a přes hlavu si přetáhl jak mikinu, tak triko. "A tohle jsem si udělal sám? Budou ti tvrdit, že se rvu ve škole, ale běž se tam zeptat, všichni ti řeknou, že jsem bezproblémobej, že… že mám kamarády." Nechal jsem ho, ať si všechny ty modřiny, kousance a škrábance pečlivě prohlédne.

"Proč si to nehlásil na policii? Měli ti udělat výtěr, prověřit zranění… Sasuke, i kdyby to byla pravda, tak tohle nejsou moc přesvědčivý důkazy, mohl ti to udělat kdokoliv," mluvil tak klidně, jako kdyby mu šlo jen o to, jak mi dokázat, že lžu.

"Tati, žádný kdyby! Je to pravda, neřekl jsem to dřív jen proto, že jsem mámě nechtěl zničit vztah, ale furt se to stupňuje… prosím tě, vem si mě k sobě, klidně mi nevěř, ale řekni mámě, že chci být s tebou." Ani po tom všem jsem nemohl brečet, ale třes těla jsem přestal už dávno ovládat.

"Sasuke, já nebudu dělat mámě naschvály. Jestli je to pravda, běž na policii, ať to prověří, pak si tě beze všeho k sobě vezmu. Teď tě odvezu domů." On… on mi vážně nevěří. Můj vlastní otec věří víc cizímu chlapovi než vlastnímu synovi. Ten fakt bolel mnohem víc jak rány od Minata.

"Kašli na to, já už se domu nevrátím." Oblékl jsem si triko i mikinu a šel se obout.

"Uvědomuješ si, že dokud nejseš plnoletej, tak nikam jinam než domů nepůjdeš? Sasuke, já věřím, že jste se s Minatem nepohodli a můžeš se teď cejtit ukřivděnej, ale obvinit někoho ze znásilnění, je opravdu dost vážný. Já mámě nic říkat nebudu, když hned přestaneš." Nevěřím, že tohle je opravdu můj táta. Ten samý táta, co řval na hřišti na všechny starší kluky, když po mně házeli písek. Co se najednou tak stalo…? To už mu na mně přestalo záležet…?

"Tati…"

Ani mě domů vozit nemusel, přijeli si pro mě sami. Respektive Minato.

"Myslel jsem si, že bude u tebe," slyšel jsem ho, jak se u dveří baví s tátou.

"Proč mu neřekneš pravdu?!" Postavil jsem se za tátu a začal přes něj na Minata křičet. Bez boje se nevzdám.

"Jakou pravdu? Sasuke je noční klid, tak přestaň blbnout, máma už se bojí." Ani známka strachu z odhalení v jeho tváři, jako kdyby tu o nic nešlo. Jen o jednoho rozmazleného fracka.

"Sasuke, mě už ta šaškárna taky nebaví," popostrčil mě táta směrem ke dveřím.

"Tati! Nechal mě několikrát znásilnit, a pak… pak mě znásilnil sám! Proč sakra věříš víc jemu než mně?!"

"Dost už! Nebudu tohle poslouchat, běž s Minatem."

"Sasuke…" povzdechl si Minato, pak mě popadl za zápěstí a vytáhl ven, tatínek mu se mnou ještě ochotně pomohl.

Do auta mě oba cpali vyloženě násilím. Jakmile Minato zajistil dveře zámkem, vyjeli jsme do tmy. Nic neříkal, ani slovo, jen se soustředil na řízení. Nikdy jsem ho neviděl sledovat dálnici s takovým zaujetím jako teď.

Projížděli jsme zrovna kolem osamocené benzinky, když začal brzdit. Myslel jsem, že potřebuje natankovat, jenže on zastavil o kus dál u krajnice.

"Vystup si, hned," zavelel, přičemž si sám odepnul pás. Ani mě nenapadlo ho neuposlechnout, neměl jsem kam utéct ani za koho se schovat. "Kalhoty dolů… i spodní prádlo."

"Ne…" zašeptal jsem a už se chystal, že nakonec uteču snad někam do polí.

"Ts ts ts…" popadl mě bleskově za zápěstí, načež mě sám zbavil spodní části oděvu. Kalhoty i boxerky mi nechal u kotníků, pak si odepnul pásek, přeložil ho na půlku, ohnul si mě přes nastavené koleno a první rána dopadla na můj holý zadek. Vyjekl jsem bolestí, ale on nepřestával. Vůbec nebral v potaz, že nás někdo z té čerpací stanice může vidět, mlátil mě tak, jako kdyby nechtěl, abych si na tek zadek ještě někdy vůbec sednul. Nejen tou koženou částí, ale i sponou!

"Ty… malá svině podrazácká… tohle už se nebude opakovat, Sasuke. Já tě tu teď nechám, dostaň se domů, jak chceš, ale přijď, nebo si tě najdu a jestli sis myslel, že teď máš peklo, tak si ani nedovedeš představit, čeho všeho jsem ještě schopnej. Až přijdeš, omluvíš se mámě, že si mi utekl na benzince, a moc toho lituješ. Mně se pak omluvíš soukromě… ty víš jak," zavrčel na mě, pak do mě ještě kopl. Nedokázal jsem udržet rovnováhu a spadl do škarpy. Potom jsem jen viděl vzdalující se světla.

Prvních několik minut jsem nechápavě zůstal ležet na místě, párkrát kolem mě projelo auto, naštěstí bez povšimnutí. Takhle pozdě v noci můžu narazit i na člověka těžce pracujícího a pozdě se vracejícího z práce, s mnohem větší šancí ale na psychopata nebo někoho, kdo se chce pobavit s mladým klukem.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, v podstatě na tom ani nezáleželo, teď už nezáleželo vůbec na ničem…

Šel jsem podél silnice a přemýšlel nad tím vším, co se poslední roky událo. Za nic na světě se mi nedařilo vybavit si jediný moment, kdy jsem mohl říct "mám se dobře". Vzpomínky na mou pravou rodinu upadaly někam hluboko mezi smetí, a když už se z něj dokázala nějaká vyhrabat, zastřela ji ta dnešní zrada od vlastního otce.

Nezbyl mi vůbec nikdo, jediný člověk, co by stál na mojí straně. Vlastní rodina mě do posledního člověka úplně odepsala, nejlepší kamarádi si myslí, že mám teď špatný období a pro jistotu na mě ani nemluví. Nedočkám se od nich ničeho lepšího, než letmého pozdravu.

Nechtěl jsem jít zpátky domů, ale kam jinam bych šel? I kdybych to nahlásil, tahali by mě po soudech a nakonec bych ještě skončil někde v pasťáku.

V polopředklonu jsem se pomalu šinul po silnici a doufal, že mě zkrátka někam dovede. Auta kolem mě projížděla šílenou rychlostí bez jediného pozastavení, občas nějaké zatroubilo, nebo na mě někdo zařval, abych nechodil tak blízko silnice, jestli se nechci nechat přejet. Všichni ti řidiči mě do jednoho měli za spratka, co se vytratil z domu, jen aby mohl nasávat. Ty nadávky, pokřiky… nikoho ani nenapadlo, že možná ne vše odpovídá prvnímu pohledu.

Už téměř svítalo, když se mi konečně podařilo dorazit do města, necítil jsem bolestí z Minatova výprasku a té šílené zimy snad většinu těla, hlavně konečky všech prstů. Nohy se mi pletly jedna přes druhou, jak mi mrzly všechny klouby, od úst mi pořád stoupaly hřejivé mlhavé obláčky a hned se zase rozpouštěly v chladném ránu.

Aut na silnici se světlem jen přibývalo, ale já už dokázal splynout v davu lidí pospíchajících do práce. Opět mě míjeli bez jediného pohledu nebo slova, zase mi nadávali jen v momentě, kdy jsem se jim nechtě připletl do cesty. Já na rozdíl od nich totiž nikam nechvátal a moje loudavá chůze je jenom zdržovala.

"Sasuke…?" Zavolal na mě měkký mužský hlas. Dřív bych se otočil, abych zjistil, kdo to je, teď jsem se jen třásl a modlil se, ať se dokážu ztratit v davu. "Sasuke!" Čísi prsty se mi ovinuly kolem zápěstí.

"Sasori…" Kdysi studoval s Itachim, slyšel jsem, že teď spolu i pracují. Pravda - ta ulice, tady je Itachiho kancelář, tím pádem i Sasoriho.

"Co se ti stalo?" Pomalu pouštěl moji ruku. Ta otázka tak hřála a zároveň bolela, protože i kdybych chtěl, nemohl jsem nic říct.

"Nic, já jen… musím do školy," pousmál jsem se a pokrčil rameny.

"Bez tašky? A nechceš zajít spíš na čaj nebo na kafe?" Zeptal se tak vlídně, jako kdyby na rozdíl od všech těch lidí nikam nespěchal.

"Tak jo." Po té hrozné noci mi představa něčeho teplého zněla líp než milionová výhra.

"Skvěle, tak pojď." Prsty jeho pravé ruky se mi ovinuly kolem boku, nikterak násilně, jen mi pomáhal proplout mezi těmi spěchajícími šílenci. Očividně bohatá praxe.

Na konci ulice zastavil před takovou menší kavárnou. Nikdo tam teď neseděl, stála tam jen malá fronta na pečivo nebo kávu do kelímku. My dva jediní si sedli ke stolku. Až teď jsem si plně uvědomoval bolestivost svého zadku. Teplo tu bolest jen navyšovalo, ten chlad během cesty sem aspoň působil jako výborný paralyzér.

"Sasuke, nebudu tě tu zpovídat, ale nedá se přehlídnout, že se ti něco stalo… kdyby ses chtěl svěřit nebo potřeboval pomoct, tak jsem tady… už kvůli Itachimu." První člověk, který mi nabízí pomoc. Sice nevím, jak by mi zrovna on mohl pomoct, ale tohle může být ta příležitost, kterou když nechám uniknout, tak si to budu do konce života vyčítat.

"Díky, jen… asi mi nemáš jak pomoct," řekl jsem mu popravdě, jen co si od nás postarší dáma převzala objednávku.

"A co Itachi? Vždycky jste si byli tak blízcí, ne?"

"Byli jsme si natolik blízcí, že se odstěhoval, aniž by mi řekl kam, a už se nikdy neukázal." Po téhle větě nastalo hrobové ticho. "Promiň, tohle není tvoje starost," omluvil jsem se upřímně. Nezaslouží si, abych ho do toho tahal.

"Mohl bych ti dát jeho adresu," nabídl se.

"Ne, kdyby chtěl, abych věděl, kde bydlí, ozve se sám," nechci už o svojí rodině nic slyšet.

"Dobře, nebudu ho do toho tahat, mám jinej nápad… vydrž chvilku," řekl, pak si vytáhl z kapsy mobil. "Ahoj, hele šla by ta dnešní schůzka odložit? …Díky, jo vyřídím… Nic, vysvětlím ti to, až bude čas… Díky, kdyby to nebylo důležitý… Vím, že jo. Měj se a dík." Hovor vyřídil během pár sekund a já tušil, že souvisel se mnou. Určitě kvůli mně něco zrušil. Buď se jedná o absolutního altruistu nebo toho Itachimu fakt dost dluží.

"Co kdybych ti ten čaj udělal spíš doma a ty bys mi zatím řekl, co se stalo, hm?" Pozvánka domů. Něco, co ve mně od jisté doby vyvolávalo až panický strach. "Sasuke…? Víš, že bych ti neublížil, že jo? Jestli chceš radši někam jinam…" Začíná se ze mě stávat paranoik.

"Ne, jen… jo, můžem k tobě," souhlasil jsem nakonec. Sasori mi nikdy nedal důvod, proč se vůči němu chovat podezíravě. Naopak byl ke mně vždycky milý, kdykoliv ho Itachi k nám přivedl.

Byt měl jen pár ulic odsud, nejspíš proto šel do práce pěšky. Vyjeli jsme výtahem až do patnáctého patra, tam otevřel jedny ze dvou dveří a pustil mě dovnitř.

"Sedni si, já ti zatím udělám ten čaj," ukázal směrem k obýváku.

Všechno tu vypadalo tak hezky, zdi příjemné pískové barvy, na zemi měkký koberec s krátkými chlupy a na zdech obrazy obvykle s tématikou pouště. Z celé té místnosti na mě sálalo teplo. Jediný rušivý element bylo několik loutek ve vitrínách. Působily dost děsivě, jen v noci obživnout, popadnout nůž a ubodat majitele. Asi mám jen moc bujnou fantazii…