Fracek 1/4

Tak jsem konečně napsala povídku pro Ivanu-chan jako odměnu za nejlepší výsledek v Naruto testu ^_^.

Omlouvám se, že je to takhle rozdělené, ale líp to nešlo, takhle vznikly aspoň z části nějaké ty ucelené části.

Pár: je jich víc :P

Žánr: AU

Varování: yaoi, incest, OOC, rejp

Věková hranice: +21

Sasuke a Itachi k sobě měli kdysi blíž než jiní sourozenci, jenže Itachi vyrostl a dost se změnil. Našel si dobře placenou práci, aby se mohl odstěhovat - po odchodu otce si matka našla nového přítele, kterého nemůže ani jeden z bratrů vystát, navíc jim spolu s ním přibyl nový sourozenec, se kterým musí Sasuke sdílet pokoj. Nikdy neodpustil otci ani bratrovi, že odešli a nikdy neodpustil matce, že jim přivedla nového otce.

---

Itachi si odvážel polední krabici, v jeho pokoji tak zbyla jen postel, pár polic a dvě prostorné skříně. Otčím mi hned poručil, abych si tam nanosil věci. Žaludek se mi sevřel úzkostí, s jeho odchodem mi nezbyl v tomhle domě už nikdo, kdo by měl aspoň z části stejný názor na lidi tady i na celou naši rodinnou situaci. Připadal jsem si jako lapený v pasti. Jediné světýlko, které zářilo v té temnotě, byl zase můj vlastní pokoj. Od příchodu Naruta mi jaksi ubylo dost soukromí. Všechno kolem mě ho strašně zajímalo, u ničeho nesměl chybět, s každým úkolem i testem ode mě potřeboval pomoct. Jako kdyby nestačilo, že chodíme do stejné třídy, on mě ještě musí otravovat doma.

"Broučku, až se přestěhuješ, tak si ohřej oběd v mikrovlnce!" Zavolala na mě máma vesele z kuchyně. Od odchodu otce jako kdyby se stala vůči všemu negativnímu kolem sebe hluchá a slepá. Často se s ním hádala a myslela si, že kvůli tomu odešel. Nejspíš teď nechtěla přijít i o toho idiota Minata. Strašně moc se mi stýskalo po momentech, kdy ještě naši žili spolu, kdy se ještě měli rádi. V tu dobu nám s bratrem nic nechybělo. Proč jen táta nemohl zůstat? Proč nemohl zůstat aspoň Itachi?

"Sasuke, tohle sis tady zapomněl!" Hodil mi Naruto po hlavě knížku, kterou jsem kdysi dostal od strýce Madary k Vánocům i s podpisem autora. Hrozně mě to naštvalo, protože strýc se vždycky snažil vybírat dárky tak, abych z nich skutečně měl radost.

"Ty debile! Víš vůbec, jakou to má cenu?" Zavrčel jsem na něj nevrle zpátky.

"Ne větší, než to moje nový nike triko, co mi tvoje máti srazila v pračce!" Vyčetl mi ten budižkničemu, jako kdyby neměl dost kuráže říct to přímo mámě. Kdyby si to tatíček líp vychoval, možná by to jednou aspoň dokázalo zametat chodníky, takhle tomu nesvěří ani koště.

"Co tady po sobě štěkáte?" No výborně, ty si tu tak chyběl. Možná by sis mohl synáčka konečně postavit do latě.

"Hodil mi s knížkou," pokusil jsem se o docela chabou obranu.

"Naruto?" Zvýšil výjimečně na svého natvrdlého synka hlas.

"Protože to schválně protahuje, furt chodí sem tam, přenáší knížku po knížce a já se potřebuju učit na zítřejší test! Hrozně ruší," vyblekotal ten moula tu nejabsurdnější výmluvu.

"Tak dělej, Sasuke, víš, že Naruto potřebuje víc času na učení," snažil se mě ten blbec popohnat, aby náhodou Narutovi kvůli mně neuteklo těch pár řádečků, které se právě naučil.

"Snažím se," povzdechl jsem si a nabral si co nejvíc knih, aby náhodou nemohli říct, že to schválně zdržuju. Takové malé spory tady obvykle vedou k velkým hádkám, kvůli kterým mi pak máma s Minatem dávají hodinová kázání. Teda máma mlčí a jen přikyvuje, mluví Minato, protože on samozřejmě do všeho vidí nejlíp.

Ještě než jsem s těmi knihami stihl vyjít z mého bývalého pokoje, zabouchl mi Minato dveře před nosem. Hádám, že schválně. Takže jsem musel všechny knihy odložit, otevřít si a zase je zvednout. S těmi knihami už zmizely veškeré moje věci z kdysi mého a později mého a Narutova pokoje. Nechápu, proč mi máma s Minatem nedovolili zůstat v jednom pokoji s Itachim. Možná k sobě mám s Narutem věkově blíž, mentálně však ani náhodou.

Bratrův pokoj působil dost stroze. Na stěnách neměl jediný plakát, na dřevěných parketách se nacházel jen malý koberec, asi aby Itachi nemusel z postele stoupat přímo na studené. Nemůžu uvěřit, že opravdu odešel. Ani on s Minatem, Narutem a mámou nevycházel zrovna nejlíp, přesto to mohl ještě nějaký čas vydržet. Spolu s ním mi totiž odešla poslední opora. Zkusil jsem mu nesobecky přát štěstí, i tak mě to ale dost trápilo.

Veškeré police a celé dvě skříně brzy naplnily moje věci. Nezbylo tu nic, co by bratra byť jen vzdáleně připomínalo. Podobně to kdysi vypadalo i s tátovým odchodem. Sbalil si všechny věci, rozloučil se s námi a odešel. Máma tenkrát hrozně brečela. Všechno si to dávala za vinu a slíbila si, že svému dalšímu příteli bude bezmezně odevzdána. Tak jsme s bratrem skončili v tyranii Minata.

Jakmile se mi zdál pokoj dostatečně uklizený, nadešel čas jít se najíst. Máma mi sice řekla, abych si to ohřál v mikrovlnce, jenže absence snídaně se projevila natolik, že jsem to zhltnul studené. Talíř putoval rovnou do myčky.

Jídlo mi zabralo sotva deset minut, přesto to stačilo na to, aby se můj pokoj proměnil v džungli.

"Tomu říkáš uklizeno?" Vyjel na mě Minato, sotva jsem vešel dovnitř. Všude po zemi se válely moje knihy, přes ně leželo oblečení a po stole se kutálely tužky.

"Bylo tu uklizeno, než jsem odešel do kuchyně!"

"Co na mě zvyšuješ hlas? A to chceš snad říct, že se to tu rozházelo samo? Nebo já? Máma? Naruto?" Díval se na mě jako na totálního idiota. Každý jiný by asi svou vinu popřel, já už po těch letech ztratil sílu. Beztak to nikdy ničemu nepomohlo, možná spíš naopak.

"Hned to uklidím." Uklidit bych to musel tak jako tak, kdybych odporoval, ještě by mi na konto přibylo domácí vězení.

"No to si piš, že uklidíš a dneska jdeš spát bez večeře." Dveře se za Minatem potichu dovřely a já se pustil do opětovného uklízení. Nevím, jestli mi to schválně vyházel Naruto nebo sám otčím, ale vlastně mě to ani nezajímalo. Nezáleželo na tom. Jednou odejdu stejně jako bratr, pak už mě to nebude muset trápit.

"A Sasuke, zítra po škole, ať seš hned doma, budu potřebovat pomoct," houkl na mě ten pošuk, jako kdybych snad po škole chodil někam jinam. To si dovolit, tak to neskončí jen spánkem bez večeře. Ještě teď se mi na zádech hojila ta poslední modřina. Máma o ní ví, ví i o těch dalších, ale přechází je. Její syn se přeci ve škole rád rve, na rozdíl od Naruta nemá žádné kamarády a všude vyvolává jen konflikty, které neumí řešit jinak než pěstmi.

Hned druhý den po škole moje kroky zamířily přímo domů, nehledě na to, jak moc mě Kimimaro s Juugem přemlouvali, abych s nimi šel za Suigetsem, že plánují až do večera hrát videohry. Naruto nás celou cestu pronásledoval, jako kdyby nestačilo, že mi ve škole před kluky připomínal tu slíbenou pomoc otci.

"Hele, Naruto, to se bojíš chodit domů sám, že za náma furt lezeš?" Otočil se za tou blonďatou katastrofou Juugo s dost trefnou poznámkou.

"Jen hlídám Sasukeho!" Hájil se i na své poměry dost chabě.

"Já se pohlídám sám, neměj péči, tatíčkova prdelko," přisadil jsem si, když už si Juugo začal.

"Tohle mu řeknu!" To slabošskou výhrůžku si pochopitelně nemohl odpustit, načež u mých přátel vyvolal jen posměch.

"Jen utíkej, bonzáčku," povzbudil ho Kimimaro.

"Nech toho, ještě bude fakt žalovat," pokusil jsem se Kimimara trochu umírnit. Teď to možná působilo legračně, jenže to by si Naruto nesměl doma opravdu stěžovat.

O poslední křižovatky jsem se od kluků odpojil, protože moje cesta vedla opačným směrem. Naruto šel jen pár metrů za mnou, ale zahnul úplně jiným směrem než já. Bezva, takže má zase jeden z těch svých podivných kroužků, kde ho mají naučit lepšímu sociálnímu chování nebo jak se tomu říká. Já kráčel dál nerušeně domů.

"Mami?" zavolal jsem už z chodby, abych se ujistil o její přítomnosti. Sice mi neposkytovala nijak velikou ochranu, avšak Minato si před ní nedovolil být ke mně vyloženě agresivní.

"Máma tu není. Pojď k nám do obýváku, Sasuke," místo mámy mě přivítal celkem milým tónem otčím. Až moc milým. To musí potřebovat obrovskou pomoc.

"S čím ti mám pomoct?" Zeptal jsem se, zatímco moje boty zaplouvaly do botníku a batoh do pokoje. Málem bych zamířil do svého předchozího, naštěstí mi včas došlo, že máme s Narutem teď každý svůj vlastní.

"To ti povím, až přijdeš do obýváku." To znělo vážně, téměř děsivě. Minato ke mně nikdy nemluví zrovna nejvřelejším tónem, tohle doopravdy něčím zavánělo. Pomalu jsem otevřel dveře od obýváku, abych tedy zjistil, co po mně vlastně chce, když kolem toho dělá tak tajemnou atmosféru.

Minato seděl v jednom ze dvou křesel, pohovku obsadili další dva neznámí muži a ještě jeden si hověl v druhém křesle. Neznám otčímovy kamarády, přesto si pár tváří minimálně z jeho nejbližších zvládnu vybavit, ale tihle mi absolutně nikam nezapadali. O to víc mě to vylekalo.

"Měl si pravdu, Minato, moc hezká tvářička," vyjádřil se nejspíš o mě jeden z těch chlapů. Hezká tvářička? Proč si připadám jako na návštěvě u babičky?

"S čím mám teda pomoct?" Ta společnost se mi vůbec nelíbila, všichni se na mě podezřele dívali. Včetně otčíma.

"Pojď si k nám jen sednout," ukázal Minato na volné místo na pohovce mezi dvěma muži.

"Ne, to je dobrý." Nevím proč, ale cítil jsem značné ohrožení.

"Neštvi mě, Sasuke, a sedni si."

"Ne." Nesednu si mezi dva chlapy s pohledem mlsný kozy.

"Mám ti snad pomoct?" To už se Minato zvedal z křesla a já věděl, že bude zle. Mohl bych utíkat, jenže co by mi to přineslo? Máma by mě neposlouchala, ještě by se mě snažila přesvědčit o mojí vlastní vině. Moji dobří kamarádi jsou natolik dobří, že bych se jim s tím nikdy nedokázal svěřit, otec mě opustil, stejně jako bratr. Nezáleží na tom, kam poběžím, neuteču. A vyjít na světlo s tím, co se u nás doma děje? Propadl bych se hanbou. Nechci slyšet otázky, proč jsem se nesvěřil dřív a hlavně nechci a nepotřebuju lítost. "Sasuke?" Ještě jsem tam minutu stál, ale můj pohled Minatovi musel jasně naznačovat, že splním rozkaz.

Sedl jsem si mezi ně a snažil se ignorovat ty pohledy mezi nimi, dokud mi na stehně nezakotvila ruka jednoho z těch chlápků. Jen těžko se dalo ubránit ucuknutí.

"Sasuke, přestaň se ošívat, nic se přeci neděje," zaslechl jsem Minatův klidný a vyrovnaný hlas, který ale nevěstil nic dobrého.

"Tak ať na mě nešahaj, tohle je úchylný." Nehodlám podcenit sílu svého instinktu. Doopravdy mi přijde, že se na mě ti chlapi dívají jako na kus masa. Navíc ty Minatovy záhadné pokyny a ještě záhadnější žádost nebo spíš rozkaz o pomoc.

Jakmile jsem to vyslovil, ozval se sborový smích. Otčím se jen usmíval.

"Nedramatizuj to tak, Sasuke," pronesl ke mně Minato se skoro až nechápavým povzdechem, chtěl jsem na to zareagovat, ale to už mi cizí prsty rozepínaly knoflíky od mojí košile a další povolovaly uzel na kravatě. Trvalo mi jen pár sekund, než jsem se vzpamatoval a vyletěl od stolu, jako by mě uhodil blesk. Nechtě jsem porazil stůl, samozřejmě shodil všechno, co na něm stálo a ještě se o něj přerazil.

"Tak tohle si pak uklidíš!" Vyjel na mě okamžitě Minato, přičemž mě okamžitě popadl za paži. Teda aspoň myslím, že to byl on, protože jakmile se mi povedlo udržet na nohou rovnováhu, nehleděl jsem do těch modrých očí plných cholerické zloby, ale do šedavých unavených nejspíše všedními starostmi. Normálně bych takového člověka politoval, teď se mi z něj zvedal žaludek. Z představy, že to třeba on se pokoušel mě zbavit mojí kravaty nebo snad košile.

"Buď hlavně v klidu, nebude to tak hrozný, když nebudeš tak hysterčit," ozval se za mnou jeden z těch neznámých hlasů. Znovu jsem cítil, jak mě někdo zbavuje kravaty. Chtěl jsem se bránit, utíkat, cokoliv, jenže obě dvě ruce mi někdo ze stran svíral.

Díval jsem se, jak se Minato zvedá z křesla, automaticky jsem přivřel oči v očekávání rány, ale slyšel jsem jen cvaknutí kliky a přivření dveří. Odešel? Normálně bych to uvítal, teď se mě jen zmocnila panika, jako kdyby tu nikdo neřídil scénář, k jehož naplnění tu může dojít.

Uvolněnou kravatu mi čísi ruka převázala přes pusu. Zahryzl jsem se do látky, abych ji dostal dolů, ale to už mi ji vzadu na temeni někdo dost silně utahoval.

Jeden z nich si mě vzápětí posadil na klín. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se cukal, protože další dva mi drželi ruce a mně docházelo, že se odsud jen tak nedostanu. Za to mi nedocházelo, k čemu se tu vlastně schyluje. Ne, já to spíš vědět nechtěl, vůbec přijmout tu možnost…

"Sasuke, že…?" Zachraptěl mi mužský hlas do ucha. Žádný chlapecky, ale typický hlas zralého muže. Po těle mi naskočila husina jenom z představy, co všechno se mnou může chtít takový chlap dělat. "Necukej se a nebude to tak zlý, dobře?" Tak zlý…?! Takže to zlý bude, jenom ne tak moc, jako kdybych se bránil. Každopádně to zlé bude tak jako tak. Cítil jsem, jak se klepu, jak nemůžu dýchat…

"Asumo, to nemá smysl, už teď se třese a to jsme ještě ani nezačali," zahučel jeden z těch chlapů vedle mě. Nemá smysl? Takže mě nechají jít? Svitla mi malá naděje.

"Fajn, tak to uděláme hned," veliká mužská dlaň mi zajela zepředu do kalhot a veškeré moje naděje zase pohasly. "Docela slušný," okomentoval nejspíš můj penis. Cítil jsem, jak se mi kolem něj obtáčí prsty, v tu chvíli jsem myslel, že se snad pozvracím.

"Odsuň ten stůl, Kakuzu," poručil ten Asuma jednomu z těch chlápků. Ten vzápětí pustil moji ruku. Příležitost, kterou jsem nemohl promarnit. Ohnal jsem se jí tomu Asumovi po hlavě, jenže on ji stihl ukázkově zachytit ještě dřív, než se moje dlaň vůbec stihla dotknout jeho tváře. "Tak tohle si odmakáš…" zavrčel mi následně do ucha a tvrdě mě srazil před sebe na kolena. V ten moment mi i čísi ruka uvolnila kravatu uvázanou přes pusu. Táhl se přes ni veliký mokrý flek, jak jsem do ní ve vzteku hryzal.

Jakmile jsem si uvědomil, že můžu mluvit a hlavně křičet, otevřel jsem doširoka pusu, jenže v ten moment se ozvalo cvaknutí spony u pásku, zašustění látky a já měl najednou v puse péro toho Asumy. Myslel jsem, že se udusím. Dost bolestivě jsem se zakuckal, ale nemohl se absolutně odtáhnout, protože ten hajzl mě pořád držel za temeno hlavy a já se mohl jedině tak posunout blíž k jeho koulím.

Teď už volnýma rukama jsem se snažil ho od sebe dostat, jenže já byl jeden a oni tři. Každý sebemenší nesouhlasný pohyb už v zárodku nějaká ruka zastavila. A když mi začal ten chlap přirážet do krku až po mandle, nezmohl jsem se už na nic víc než slzy. Nemohl jsem dýchat a žaludek se mi houpal jako na moři.

"Hele už řve a to jsme ještě ani nezačali," rozesmál se jeden z nich, pak mě obešel, načež si ke mně zezadu přiklekl. Jeho prsty mě zbavily kalhot snad během vteřiny, boxerky mi stáhl jen do půlky stehen. Pak jsem na vnitřní straně stehna cítil vlhký dotek. Nechtěl jsem vůbec přemýšlet nad tím, jestli jsou to sliny nebo něco… jiného.

"Zapoj víc jazyk," zabručel ten chlápek nade mnou se zakloněnou hlavou. Ani náhodou mě nenapadlo ten příkaz splnit. Jak fatální chyby jsem se dopustil, mi okamžitě dal pocítit, když mi do krku zajel snad ještě hlouběji. "Tak dělej!" Zařval na mě a já už neodporoval. Olizoval jsem ho, jako kdyby na tom ležel celý můj život. I slzy brzy ustaly, zjistil jsem, že když se víc zapojím, dávicí reflex tolik netrpí.

Místnost prosytily hekavé zvuky a mně se vteřinu na to rozlilo po krku hořké semeno. Nezvládl jsem polknout, namísto toho jsem se začal doopravdy dusit. Konečně mi ho ten chlap vytáhl z pusy, jednou rukou mě držel za bradu a druhou mě hladil ve vlasech, jako kdyby to snad mohl ještě zachránit.

"Ne-nesahej na… mě," zasyčel jsem na něj, jakmile se mi povedlo vykašlat zbytky spermatu z plic. Něco jsem nakonec přeci jen polkl, ale většina mi tekla po bradě, přes krk až na klíční kosti.

Muž se jen pobaveně zasmál, přičemž se zvedl z pohovky a byl vystřídán jiným mužem. Teď už jsem pusu neotevíral a držel zuby pevně u sebe. Jenže ten chlap mi beze slov stiskl čelistní klouby, takže moje spodní čelist povolila sama. Jakmile se mi ho pokusil nacpat do pusy, chtěl jsem skousnout, už jsem byl zase při smyslech, odhodlaný se bránit za každou cenu.

"Kousni, ty zmetku, a v příštím kole ti natrhnu prdel," zavrčel na mě varovně. Sekundu jsem váhal, ale nakonec jsem poslechl stejně jako předtím.

Sotva mu zajel žalud mezi zuby, ucítil jsem vzadu na konečníku vlhký studený dotek. Polekaně jsem stáhl půlky vší silou k sobě. Tohle fakt ne!

"Přestaň se bránit, narvu ti ho tam tak jako tak, čím víc se budeš bránit, tím víc to bude bolet." Rozevřená dlaň mě švihla přes zadek a já úlekem povolil. Hned na to mi nevím kolik prstů zajelo do zadku. V prvním okamžiku mě ovládl takový šok, že jsem ani nevnímal nastupující bolest, ale čím dál se ty prsty pohybovaly, tím víc se já vzpamatovával.

"Myslím, že stačí…" zaslechl jsem jedno z těch chlápků, pak mi dovnitř zajelo něco mnohem většího než prsty. Nehledě na tlačící se penis ve svojí puse jsem nemohl pokračovat. Tak příšerně to bolelo, že jsem myslel jenom na to, jak se odsud dostat. Dokonce se mi i na nějaký čas podařilo osvobodit ruce ze sevření. Prudce jsem zatnul nehty do stehen toho chlapa, co mě teď nutil mu ho kouřit. Vyjekl bolestí a mě někdo chytil za obě zápěstí, trhl oběma rukama dozadu, přičemž já spadl obličejem do klína toho prasete přede mnou. Absolutně jsem nedokázal udržet rovnováhu. Někdo mi kopem od sebe roztáhl nohy, znovu zatáhl za ruce, abych se nemohl ani hnout. Myslel jsem, že mi snad ramena vypadnou z kloubů, jenže se brzy dostavily mnohem horší problémy. Zase jsem měl v puse čísi péro a ve svěračích cítil prudký pohyb vpřed. Přes zacpanou pusu jsem nemohl křičet ani dýchat, mohl jsem vlastně jen jediné - držet.

Místností se rozléhaly mlaskavé a hekavé zvuky tří mužů. Čelist už jsem dávno přestával cítit a bál se, že ji snad už ani nikdy nedokážu zavřít. Konečníkem mi projížděla ostrá bolest, chvílemi doprovázená nepříjemným vlhkem a jindy zase takovou horkostí, až jsem pomalu ztrácel vědomí. Kdykoliv jsem ale zavřel oči v důsledku omdlívání, někdo mě ihned propleskl. A já to celé musel absolvovat v plné bdělosti.

Už jsem ani nevěděl, jestli hořkoslanou pachuť způsobuje sperma nebo moje vlastní slzy. Koutkem oka jsem zahlédl chlápka, jak si ho nade mnou honí, dávka semene vzápětí dopadla do mých vlasů a z části i na záda.

Ozval se poslední mohutný výkřik, najednou mi někdo pustil ruce, já následně dopadl hrudníkem na koberec pode mnou. Už se o mě nikdo nezajímal. Ti chlapi si mezi sebou něco povídali, sem tam se zasmáli, sbírali po zemi svoje svršky a pomalu odcházeli ke dveřím.

Nemohl jsem se hnout ani o píď. Všechno mě tak bolelo, že už mi ani nešlo vzlykat.

"Vstávej, Sasuke." Zase ten povědomý hlas. "Buď se hned zvedneš, uděláš se sebou něco anebo je zavolám na další kolo." A tak jsem se začal pozvolna sbírat.

"Na… nahlásím to, tohle ti… neprojde," zamumlal jsem na pokraji sil, ale přesto se přiměl zvednout se aspoň na kolena.

"Nebuď blbej. Víš, všichni tři u policie už léta makaj. I kdybys to zkusil, tak to smetou hned ze stolu… nehledě na DNA nebo tvůj podrobnej popis při výslechu." Ten parchant… "Tak buď hodnej kluk a běž se dát dohromady."

Trvalo mi skoro dvacet minut, než jsem se doplazil do koupelny, abych ze sebe smyl to jediné, co mohlo ty svině usvědčit. Napadlo mě vzít si aspoň vzorky, ale v uších mi pořád zněla Minatova slova. Začal jsem si v duchu rýsovat možné scénáře obvykle končící nějak takto - nikdo mi neuvěří, máma se zhroutí nebo mi uvěří, navždycky budu ten, co ho nechal znásilnit jeho otčím, máma se opět zhroutí…

Na sucho jsem polkl a pustil na sebe proud teplé vody, všechny důkazy odplouvaly spolu s vodou, ale ta bolest zůstávala.

Zůstávala ještě dlouhé dny po tom, co se to stalo. Nedokázal jsem to vyhnat z hlavy, bál se zůstávat doma sám jenom s Minatem. Snažil jsem se dělat vše pro to, abych s ním doma sám nikdy nebyl, ale někdy se tomu nedalo úplně vyhnout.

A pak jednoho dne… se to stalo zas. Tentokrát nepřišli tři, bylo jich rovnou pět. Díkybohu se jim mě nepodařilo udržet celou dobu při vědomí, složil jsem se už při třetím vpádu. Vědomí jsem nabyl, až když všichni skončili.

Teď už mi Minato do sprchy musel pomáhat. Celou dobu při mytí mi zdůrazňoval, co všechno by se mohlo stát, kdybych to chtěl zkusit nahlásit. Nereagoval jsem. Jen mlčel a vzpomínal na doby, kdy s námi ještě žil otec.

Stalo se to ještě mockrát, až jsem to přestával počítat. Nedalo se dělat vůbec nic. Vlastní otec si mě bral jen párkrát do roka na víkend, přičemž se mnou ani nebyl doma, pořád jen práce. Útěk nepřipadal v úvahu, jako neplnoletý bych se mohl maximálně tak živit prostitucí, od níž jsem vlastně utíkal, navíc by se máma zhroutila. A Itachi se od svého odchodu jedinkrát neozval.