Censored 35.

Někomu se stýská...

---

,,Pane? Tady je to zpracování prospektů, co jste mi dával..." drobná žena Itachimu na stůl položila jisté dokumenty.

,,To je moc milé, ale máte tak půl století zpoždění..." zavrčel Itachi, ale papíry přijal. Pracovnice se zatvářila jako při mučení.

,,Pane promiňte, neměla sem tolik času a..."

Itachi se mírně předklonil, zavřel oči a prsty si stiskl kořen nosu.

,,To už je stejně jedno," povzdychl si a po chvíli se zase narovnal. Podíval se na dívčinu, co trpitelsky čekala na jeho rozsudek.

,,Nechte to být. Děkuju, ale příště mi to neslibujte na druhý den," upozornil ji, když už mizela z jeho kanceláře s dalším tisícem omluv.

Pomalu přešel k balkónu ve své kanceláři a naklonil se ven, zavřel znovu oči a zhluboka se nadechl čerstvého, mrazivého vzduchu. Čtyři dny... pak přijde Irukova zkouška a už ho nikdy neuvidí. Cítil, že se mu z toho pocitu stáhnul krk a musel zalapat po dechu, aby se uvolnil.

,,Zatracenej Fugaku..." zavrčel pro sebe tiše, než se vrátil ke svému psacímu stolu.

Sasuke myšlenky na Itachiho úspěšně zahnal myšlenkami na Indru a jejich společný večer.

Až do odpoledne jen maloval. Jen na oběd si vyčlenil trochu času, jinak se od plátna nevzdálil. Sám ani netušil, co ta postava s modrými vlasy představuje nebo symbolizuje, ale po dlouhé době cítil z vlastního obrazu radost a štěstí.

Do Itachiho příchodu si ještě mohl trochu vyhrát s detaily, jenže štětec mu nějak moc těžkl v ruce. Odložil ho do kelímku a raději si šel umýt ruce. Itachi by měl za chvíli dorazit, jestli ho nic nezdrží v práci, určitě by si neodpustil nějakou hloupou poznámku, kdyby viděl tu barvu za nehty.

Kiba šel před třetí rovnou ke dveřím a nemusel ani dlouho čekat, aby se mohl rovnou přivítat se svým pánem. Itachi se hned vydal do ztichlé kuchyně. Kuchaři z oběda už byli pryč a na večeři bylo ještě moc brzy. Udělal si kávu a pomalu se přesunul do studovny. Rozevřel desky a předpřipravil si pár dokumentů, pak se zapřel o křeslo, přivřel oči a zadíval se na strop.

Sasuke o něm zatím nevěděl, akorát si stihl vydrhnout ruce, potom se šel převléknout do něčeho elegantnějšího. Opět si připadal jako nějaký nažehlený panáček, ale už si pomalu zvykal. Za těch pár týdnů se vůbec stihl naučit tolika věcem, o kterých doufal, že je zase brzy zapomene.

Jakmile byl se sebou dle Itachiho pravidel spokojený, lehl si na postel, aby se zbytečně neumazal nebo si nepomačkal límeček.

,,To si pro tebe musim zajít?" Itachi stál ve dveřích s jednou rukou na lesklé klice pootevřených dveří a s neutrálním výrazem ho sledoval. Bylo lehce po třetí hodině, ale starší Uchiha nevypadal, že by měl v plánu Sasukemu nadávat nebo mu něco vyčítat.

,,Nečekal jsem, že přijdeš včas... znáš se," namítl Sasuke prostince. Možná chodil na minutu přesně na jednání a jiná podle něj důležitá setkání, ale ohledně jejich společného učení se obvykle zpozdil. Mladší s tím tak automaticky počítal.

Teď už však stál na nohou, připravený poslouchat všechny ty žvásty, které ho nezajímaly. Naštěstí už jen čtyři dny, pak se všechno vrátí do starých pravidel. Snad až na jednu drobnou výjimku - na Indru by nerad zapomněl.

Itachi se beze slova rozešel do studovny. Tam se posadil do měkkého křesla a naklonil se a položil před Sasukeho místo papír.

,,Ten slíbený test na dress code. Až to budeš mít, řekni," položil mu na list papíru i tužku a znovu se opřel do křesla. Měl to slíbené, musel mu to splnit. Jak znal Indru, na padnoucím stylu si zakládal a kdyby už se Sasuke hodlal chovat dobře, byla by škoda, aby mu to nějaká hloupost zkazila.

Mladší neřekl ani slůvko proti. Ráno si naštěstí tu nevzhledně vypadající učebnici položil vedle obrazu a něco si přeci jen stihl zopakovat. Vzal tedy nabízený papír s tužkou a pustil se do toho. Nad některými otázkami váhal i několik minut, nakonec však ke každé něco napsal. Pak bratrovi papír beze slova vrátil.

,,Co dál? Nebo už dneska končíme...?" zeptal se možná lehce nedočkavě. V jeho přítomnosti se pořád cítil lehce nesvůj. Zvlášť, když se mezi ne vrátil zase ten odstup.

Jeho starší bratr papír přehnul a založil do desek.

,,Vidim, že na sobě máš kravatu, velmi dobře. Právě o ní bych dneska chtěl mluvit." Krátce a jasně kývl hlavou.

,,Vstaň," vyzval ho klidně a tiše.

Sasuke se bez protestů postavil. Tušil, že se ho Itachi bude snažit naučit ji vázat. On sám uměl tři základní uzle, když ještě chodil do školy, k uniformě to byla naprostá nutnost, ale nějaké honosnější a složitější uzle rozhodně z vlastní iniciativy nezkoušel.

,,Rozepni si sako," nechal se znovu slyšet Itachi a ze svého místa na křesle ho bez dalších slov sledoval. Očividně to myslel vážně a také čekal, až Sasuke splní to, co má. Černýma očima nikam neuhýbal, zkrátka se jimi díval přímo do těch bratrových.

Sasuke se na nic neptal, prostě si začal rozepínat knoflíček po knoflíčku. Sako pak odložil na křeslo. Nehledal v tom žádný sexuální podtext, zkrátka ho chce naučit vázat kravatu, sako by překáželo. Přesto se takovým myšlenkám těžko bránil, protože přesně takhle vypadala každá jejich výuka. Itachi ho zbavil každého kousku oblečení a zatímco ho ochutnával, tak mu vysvětloval novou látku.

Černovlasý muž přikývl a konečně se zvedl, pomalu obešel stůl, a zatímco jednu ruku položil Sasukemu na rameno, prsty druhé přitiskl nad jeho pásek.

,,Tak primárně konec kravaty dosahuje v ideálním případě ke sponě pásku, tady je trochu kratší," ukázal mu hlavou ke své ruce.

,,Na tři prsty, tohle už by bylo poznat, kdyby sis sako rozepnul."

,,Hm, zapamtuju si to," slíbil mu Sasuke bez zájmu. Kdo by se zabýval zrovna délkou jeho kravaty?

To by možná ani Iruka nezkoumal, ale rozhodně o tom bratra nepoučoval. To, co mu říkal, přijímal jako dogma, které musí do konce měsíce udržet v hlavě. Až odsud bude odcházet, nemusí už na nic z toho myslet. Jestli mu to vyjde s Indrou, tak ten ho do takových blbostí určitě nutit nehodlá.

,,V to doufám. Dál... v poslední době se za moderní považuje důlek v kravatovém uzlu. Chce to trochu cviku, ale nakonec bys měl být schopen průměrný vytvořit. Provádí se to v posledním kroku vázání kravaty..." Itachi si svou černou jedním zatažením rozvázal a pak začal uvazovat, až se zastavil právě v posledním pohybu. Vytvořil štěrbinu ve středu uzlu posunutím prstu na konečné smyčce. Pak pomalu zároveň utahoval uzel a vysunoval prst. Podařilo se a výsledek vypadal přesně tak, jak měl. ,,Obecně platí, že tohle umí uvázat jenom málo mužů, když se to naučíš, získáš malé bezvýznamné plus," přivřel oči a skoro neznatelně a na sekundu se ušklíbl.

,,Myslím, že se bez něj obejdu," usmál se mladší zářivě. ,,Ale jestli na tom trváš, vynasnažím se," dodal vzápětí, aby zbytečně nerozdmýchával plamen hádky. Do Irukovy návštěvy se to snad naučí a udrží v hlavě.

,,Ještě něco?" zeptal se rychle, jako kdyby někam pospíchal. Do setmění sice ještě nějaký ten čas zbýval, ale samotná Itachiho přítomnost Sasukemu dost vadila. Myslel na něj, i když ho neviděl a teď, kdy ho měl před očima... srdce mu bilo jako na poplach.

Itachi nevěřícně zakroutil hlavou, natáhl se na židli pro odložené sako a přidržel ho Sasukemu, aby se do něj mohl navléct, pak mu pomalu zezadu zapnul všechny knoflíčky a lehce se naklonil k jeho uchu.

,,Kam pořád tak spěcháš. Čtyři dny. Tak mě nech si tě ještě užít," upravil mu zezadu nepřehnutý límeček.

Sasuke se od něj okamžitě odtáhl.

,,Přestaň. Jen... mám na večer něco domluvenýho," prozradil mu. Neříkal nic o Indrovi, protože si dokázal představit, jak by na to Itachi reagoval. Oháněl by se tím, jak měl pravdu, že mu ho doopravdy sebral a kdesi cosi. Přesně takovým problémům se mladší hodlal vyhnout. Byla to zkrátka chyba, naprosto se do něj zbláznil, aniž by si všímal těch hrozných vlastností, ne, on je viděl, ale ignoroval je. Chyba chyb.

Itachi ho překvapivě vážně poslechl a nechal.

,,Já vím, ráno jsi to říkal. Pan Ōtsutsuki, že?" I když mluvil odměřeně, ten ledový osten jeho slova prořezával zcela jasně.

,,Posaď se. Musel jsem ve tvých očích hodně klesnout, když si myslíš, že bych byl schopen vyspat se se zadaným." Vzal do rukou šálek kávy a napil se. ,,Už vím, jak bude vypadat konečná zkouška. Podle očekávání se bude jednat o firemní večeři nebo oběd, ale pravděpodobně to bude trochu striktnější, než ta, na kterou jsem tě bral," promluvil zase klidným hlasem.

,,Ty si mě jednou poslouchal?" podivil se Sasuke upřímně. Pak se opět posadil a dlouze si povzdechl. Nesnášel ve škole spoustu předmětů, ale kdyby se vyučovalo ve škole něco takového, nejspíš by odtamtud utekl už po prvním týdnu.

Zvlášť, kdyby měl takového učitele... zatraceně přitažlivého, se svůdným pohledem a hlubokým hlasem. Jenže to bylo to jediné, co na něm Sasuke dokázal pochválit. To, co považoval donedávna za lásku, byla z jeho strany jen přetvářka, jen touha někoho vlastnit.

Itachi mu na to neodpověděl, jen s přivřenýma očima a pohledem namířeném na něj trhl rameny.

,,Dovol mi otázku. Až tohle všechno... skončí, co s těma penězma hodláš dělat?" Nespouštěl z něj zrak, sám si dobře uvědomoval, že na tak banální a přímo se vybízející otázku neznal odpověď celou tu dobu, co tu Sasuke žil.

Sasuke si ho podezíravě přeměřil.

,,Nějaký akcie...? Něco s burzou?" zeptal se nejistě a ještě minutku na něj hleděl, než poraženecky řekl: ,,No tak fajn, nevím, co bych měl říct, aby se mnou Iruka nevyrazil dveře?" povzdechl si. Samozřejmě věděl, na co ty peníze použije doopravdy, ale takovou odpověď Itachi určitě slyšet nechce.

Starší Uchiha se ponořil do křesla a se zvláštním pobavením v očích ho sledoval.

,,To je špatná odpověď, chcete využít možnosti přítele na telefonu, nebo raději využijete mínění diváků?" naklonil se a lokty se zapřel o stehna. ,,Myslím to vážně. Irukovi do toho nic neni, kdyby se náhodou zeptal."

Sasuke nevěřícně pozdvihl obočí. On se ptá vážně? Neumírá?

,,Konečně si pořídím ateliér a zbytek... nevím, nepotřebuju tolik peněz. Možná to bude znít sentimentálně, ale asi je dám na charitu nebo jinou podobnou organizaci." Jako z filmu o týraném chudém klukovi, kterému se nakonec zadaří, ale nezpychne a peníze nechá těm, kteří je opravdu potřebují. Přesně tak se Sasuke cítil, jako nějaká ikona z filmu, jenže on doopravdy netušil, co jiného mimo ateliéru chce a nutně potřebuje.

,,Kvůli sentimentálnímu pocitu by se na charitu zapomínat nemělo," potvrdil mu klidně a do rukou si zase vzal svojí kávu. ,,A ateliér... asi neplánuješ stavět ve městě, že?" Ne, to by přeci nebylo pro něj. Měl rád volnost a svobodu, nemohl by zůstat v obklíčení městských domů a pouličního ruchu, ať by byly ty stavby sebekrásnější.

,,Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, město mi ale nevadí, je tu spousta míst, kde se dá navázat spojení s přírodou a hlavně jsou tady lidi, na kterých mi záleží." Sasuke to záměrně nerozvíjel, ačkoliv Itachimu muselo být jasné, že o něm zrovna nemluví. Jeho považoval donedávna za někoho mnohem důležitějšího než kamaráda nebo bratra, jenže to už pominulo a spolu s tím i role kamaráda a bratra. Nedokázal by se upřímně kamarádit s někým, s kým chodil, koho miloval a jako bratři k sobě měli hodně daleko.

Itachi přikývl a když se jeho oči na sekundu střetly s těmi Sasukeho, bylo mladšímu Uchihovi jasné, že jeho starší bratr to ví. Pak se přivřenýma očima zadíval někam za Sasukeho rameno.

,,Jenom jsem chtěl znát víc věcí než tvoje rty, až se budeme loučit," odpověděl mu ještě, než se pohledem vrátil k deskám, odložil šálek kávy a zavřel černé desky s papíry. ,,Můžeš jít," vyzval ho, zatímco vypadal až příliš zabrán do uklízení použitých psacích potřeb.

,,Proč tak najednou?" neodpustil si Sasuke otázku, na odpověď si však nepočkal. Možná se bál toho, co uslyší, možná to tušil. Nechtěl nad tím vůbec přemýšlet, neviděl v tom nic dobrého. Jestli se Itachi takhle snaží, vždycky to znamená něco zlého, kdyby ho to opravdu zajímalo, zeptal by se už dřív.

Ani vlastnímu závěru Sasuke v hloubi duše nevěřil, ale ani tomu nevěnoval příliš velikou pozornost. Měl by se jít převléct, aby pak Indru nezdržoval.

,,Protože se mi stejská..." zavrčel skoro neslyšně Itachi, když se zvedal a do rukou bral veškeré knihy a papíry. Pravděpodobně ani nechtěl, aby jeho odpověď Sasuke zaslechl. Do knihovny, která plná svazků pokrývala celou jednu stěnu místnosti od podlahy, až ke stropu pomalu zakládal použité knihy, ty, co Sasukemu dával na přečtení, nebo ze kterých pro něj sám vypisoval definice.

Jeho mladší sourozenec zatím vyházel celou skříň s oblečením, jestli v ní nenajde alespoň něco, co by nepůsobilo tak formálně. Itachi mu v ní povolil pouze jedny jeansy, jenže ty teď byly špinavé a potřebovaly vyprat.

Naštěstí se mu povedlo najít kalhoty, které nevypadaly, jako když se chystá člověk na funus. K nim si vzal jedno z trik na spaní a jeden svetr na knoflíky. Nikdy nenosil upnutá tílka a síťky, aby do světa křičel "jsem homosexuál!", ale ten svetr mu to teď za všechny ty roky vynahrazoval.

Když pak ve smluvený čas vyhlédl z okna, naskytl se mu pohled na černovlasého muže, opírajícího se lokty o nižší, elegantní dřevěný plot Itachiho zahrady. Sasuke už musel vědět, že nezvoní. Jeho černé vlasy a postava se přímo vyjímala v té zasněžené zahradě a okolí, bílá peřina skrývala většinu keříků a jen písčitou cestičku zaměstnanci ráno od sněhu očistili.

Sasuke seběhl schody, nazul si boty a ještě když si oblékal kabát, křičel na Kibu, že jde ven. Zprvu mu trochu vadilo oznamovat svůj odchod někomu, koho to vůbec nemusí zajímat, ale na Kibu si poměrně rychle zvykl a teď už mu připadalo, že zkrátka říká kamarádovi, že se dnes vrátí později.

,,Ahoj," zašveholil a vtiskl své ruce do těch Indrových, pak se postavil na špičky a políbil ho na tvář. ,,Dneska mám už rukavice," oznámil mu s úsměškem.

,,Teda já zírám," zasmál se muž tiše a pootočil hlavu, aby se setkal s jeho rty. Ruce mu jemně stiskl a zavřel oči. Pak se odtáhl.

,,Sluší ti to," cukl mu jeden koutek úst v úsměv. Vzal ho jemně za ruku a vyvedl ho kousek dál, na ulici.

,,Když si trochu pospíšíme, tak bychom mohli stihnout i západ slunce, vzal jsem auto, abychom mohli vyjet někam na kopec, a tam se pak můžeme projít." Bylo to po všech stránkách i praktičtější, do úplné tmy a na hvězdy by si museli počkat a vzhledem k tomu, že se teprve začalo stmívat, by do té doby asi umrzli.

,,Ty myslíš na všechno," pochválil ho mladší uznale a o něco pevněji stiskl jeho ruku. Na tváři mu hrál milý úsměv, ale uvnitř se cítil pořád tak mizerně. Věděl, co je správně a co by měl udělat, koho si všímat, jenže si nedokázal poručit. Srdce neuměl vysvobodit z toho domu hrůzy, kde ho mezi prsty pevně svíral jeho bratr. Jak si ho jen získal? Čím? Těm sladkými slovíčky, která nemyslel vážně? Tím upřímným pohledem, za kterým se skrývala faleš? Těmi hýčkajícími doteky, které ve finále propalovaly kůži?

Bratrův pohled ho skutečně provázel, když s Indrou odcházel k autu a nasedal. Itachi věděl, že se neohlédne, i když si to přál, věděl, že se nevrátí, i když sem znovu přijde přespat. A v tu chvíli byl vlastně rád, že se na něj Sasuke do okna nepodíval, protože si nebyl jistý, co by výrazu v jeho tváři a pocitům v jeho očích řekl.

Starší Uchiha otočil hlavu od okna a sklonil se zpátky k dokumentům. Po chvíli ale zavřel oči a zhluboka se nadechl.

,,Kibo...?" zavolal ne příliš hlasitě. Jeho sluha slyšel vždycky všechno.

Sasuke se tolik chtěl ohlédnout, ale pro vlastní dobro to neudělal. Tušil, že Itachi se po skončení jejich vztahu vrátí zpět ke svému sluhovi, protože takový on zkrátka je. Umí krásně mluvit, svádět a laskat, jenže s láskou to nemá společného skoro nic. Možná ho otec naučil, jak se orientovat ve všech možných paragrafech a smlouvách, na to hlavní však zapomněl - neukázal mu, jak dokáže život vypadat krásně, když je v něm ještě někdo druhý.

,,Jak ses vůbec celý den měl?" otočil se na Indru a znovu přidal ten milý úsměv.

,,Přežil jsem ho, protože sem se na tebe těšil," ušklíbl se černovlasý muž na přední sklo auta a zatočil k jedné z méně používaných cest. Musel se trochu soustředit na jízdu, v zimě to bylo těžké a on nechtěl, aby se Sasukemu nebo i jemu něco stalo. I tak ale neměl problém konverzovat. ,,A ty? Zkoušel´s malovat?"

,,Zkoušel jsem na úplně volný téma, vzniklo z toho něco podivnýho, někdy ti to ukážu," slíbil mu mladší. ,,A taky jsem se na tebe těšil," dodal a mírně se k němu naklonil, aby mu mohl vtisknout letmý polibek na krk. Nechtěl ho njak znervózňovat nebo rušit od jízdy, svůj život měl na všechny ta příkoří docela rád a nepřál se zemřít v tak nízkém věku, zvlášť když ho čekala tak krásná budoucnost... alespoň v ni doufal.

Indra se pousmál.

,,To je pravda, moje fotky sem ti už ukazoval, ale ze tvejch obrazů jsem viděl jenom minimum, rozhodně bych byl rád za menší prohlídku," pousmál se a přeci jen mu věnoval krátký pohled do těch onyxových očí a úsměv.

Itachiho sluha se ve dveřích objevil skoro okamžitě.

,,Pane?" pozvedl obočí a na pokynutí Itachiho ruky k němu došel. Nedal najevo žádné své myšlenky ani pocity, jako tomu bylo vždycky. A nedovolil ani svým předtuchám, aby ho donutily o nich reálně uvažovat. Stejně se mu až zastavil dech při dalších Itachiho slovech: ,,Sundej si ten frak."

Kiba stiskl rty, ale pomalu si rozepnul černý vršek, nechal si ho sklouznout z ramen a pak odložil na stůl. Nevěřil, že by Itachi tak rychle zapomněl, to přece...

Starší Uchiha se zvedl, pomalu k němu přešel a prsty mu rozvázal černého motýlka, kterého vždy musel povinně nosit. Až pak odstoupil.

,,Od teď budeš chodit takhle, ano?"

Brunat šokovaně zamrkal, aby se vzpamatoval.

,,Smím se... smím se zeptat na důvod, pane?" Měl na sobě jen kalhoty a světlou košili.

Itachi trhl rameny a vrátil se ke svému stolu.

,,Nechci vidět ty formality doma, když už toho mám v práci až až. Teď si to vem a jdi, musim ještě něco dodělat, než pudu na to večerní jednání." Kiba vypadal pořád překvapeně a zaraženě, ale přikývl, sebral frak i motýlka a pomalu se vydal ke dveřím.

,,Mám říct, že tu budete ještě na večeři?" Itachi zvedl pohled od papírů, do kterých se rovnou po vyřešení záležitosti zase začetl.

,,Můžeš, budu rád."

Myslíte si, že se Itachi přenese přes svoje ego a omluví se?