Zamilovaný 21.

Sasukeho a Itachiho čeká veliký šok.. a vlastně tak trochu i Naruta.

---

Někdy uprostřed noci, kdy už jsem překvapivě spal, mě vzbudil nějaký větší příval tepla. Pozvolna jsem se otočil a otevřel oči, abych zjistil, co se stalo. Pár centimetrů od mého obličeje se nacházel ten Itachiho. Ještě měl otevřené oči a jednou rukou si mě tiskl k sobě.

"Ahoj…" zašeptal tak podmanivě, přičemž se lehce svými rty dotkl těch mých.

"Itachi…" Opřel jsem se čelem o jeho hrudník a tíživě vydechl. Ve vteřině jsem si vzpomněl na to všechno, kvůli čemu jsem za ním přišel.

"Stalo se něco?" Aby to on nepoznal.

"Vlastně jo… měli jsme dneska s Narutem na pokoji návštěvu."

"Jakou návštěvu?"

"Jednu holku, Narutovi se líbí… jenže ona za ním přišla jen kvůli tomu, abysme vyvolávali duchy… a já musel s nima." Tuhle část nešlo vynechat, musí vidět, jak se kvůli němu ohledně Naruta snažím.

"A ty se teď bojíš?" Začal se až moc usmívat.

"Ne, a není to k smíchu! Vyvolávali jsme mýho otce a… a v životě jsem nezažil nic divnějšího."

"Cože?" Soudě podle jeho výrazu to začal konečně brát vážně.

"Prostě jsme vyvolávali mýho otce. Na všechno, co jsem se zeptal, uměl odpovědět… dokonce mi i řekl názor na nás dva," ušklíbl jsem se ironicky a podíval se mu do očí. Připadal mi tak zvláštně poděšený. Tak kdo se tu nakonec bojí?

"A co ti k nám řekl?" Zeptal se, jako kdyby snad nějakou odpověď už čekal.

"Nejdřív jsem se ho zeptal, jestli s mým vztahem souhlasí. Nesouhlasí. Pak jsem se ho zeptal, jestli ví, s kým chodím… Itachi, kdybych necuknul rukou, tak to fakt prozradí…"

"Sasuke… tak nás ta holka viděla a prostě si z tebe chtěla vystřelit. Nebo si z toho už byl tak zmagořenej, že si podvědomě viděl to, čeho ses bál, že uvidíš… jak jinak myslíš, že vznikají všechny ty historky o vyvolávání?" Docela jsem za tu racionální odpověď byl rád, ale pochybuju, že jsem si to jen vsugeroval.

"To není všechno, zeptal jsem se ho, co nám říká máma… prý jí to nevadí, protože nás miluje… nás… ne mě, ale nás. To bylo na tom asi to nejdivnější."

"No tak vidíš, nedává to smysl, to znamená, že to byl jen žert nebo sis něco namluvil… používaj se při tom svíčky, co? Být tebou, zajímal bych se, jestli ty svíčky byly jen z čistýho vosku…" To mě vůbec nenapadlo, ale znělo to logicky. Věděl jsem, proč se s tím jdu svěřit Itachimu. On vždycky přijde na ty nejlepší argumenty. "Lepší?" Přitáhl mi peřinu blíž ke krku a konejšivě mě pohladil po tváři.

"Asi jo… jen, nezašel bys se mnou na hrob rodičů?" Strejda má pravdu, měl bych tam zajít a po tomhle zážitku tím spíš. Sice na duchy nevěřím, za to věřím na hanobení památky. Rodiče pro mě udělali, co mohli, jen díky nim žiju, ten dnešek si můj otec opravdu nezasloužil.

"Samozřejmě. Teď bys měl spát. Budeš potřebovat, abych tě ještě zítra vzal na kolej?"

"Ne, mám všechno sebou." Tentokrát jsem opravdu myslel na vše.

Když mi kolem sedmé zazvonil budík, Itachi ještě spal. Nechtěl jsem ho vzbudit, takže jsem jen pozvolna odkryl peřinu a vyplížil se i s oblečením z ložnice do koupelny. Ani teď se mi nedařilo zapomenout na ten včerejší zážitek. Nevěřím na duchy, zato věřím na skety. Nevím sice, proč by to Sakura dělala, ale důvod se vždycky najde. Možná jí šlo jen o zábavu, nebo to vyplave na hladinu až o něco později. Jestli se chtěla jen pobavit, tak jí to asi vyšlo. Pokud chce něco jiného, určitě se ještě nějakým způsobem ozve. Třeba tady nejde ani o mně, ale o Itachiho. To hlavně jeho pověst tu může utrpět.

"Sasuke…?" Itachi? A já se tolik snažil, abych ho nevzbudil.

"Jsem v koupelně!" Sotva jsem to dořekl, otevřely se dveře a v nich se objevil můj polonahý přítel s ještě slepenýma očima. Mžoural na mě jako štěňátko. Jeden by ani neřekl, že se pod tím kukučem skrývá hotový satan. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

"Nevzbudil si mě…" Přišel ke mně a mazlivě mě objal. Jeho hřející tělo se ke mně tulilo, až jsem dostával chuť jít s ním zase zpět do postele. "Už je ti líp?" Zeptal se mě s překvapivou starostlivostí. Myslel jsem, že ty duchy nebere na velikou váhu.

"Jo, po těch tvých argumentech docela jo," přikývl jsem a políbil ho ze strany do vlasů. Čelem se mi pořád opíral o rameno, aniž by jevil jakékoliv známky nějakého brzkého pohybu směrem ode mě. "Itachi, musím za chvíli na bus…"

"Odvezu tě."

"Jo a někdo ze školy nás uvidí." Po tomhle zážitku by si měl i on svoje soukromí hlídat víc než dřív.

"Zaparkuju dál od školy." Jako kdyby to mohlo pomoct. Lidi chodí do školy z různých koutů města. Tak jako tak můžeme na někoho narazit.

"Neriskuj tak pitomě, můžu jet busem," odbyl jsem ho, následně ho do sebe odstrčil a šel si pro kabát. Ta noc u něj mi popravdě prospěla víc, než jsem čekal. Sice mi to pořád vrtalo hlavou, ale Itachiho argumenty mě bez pochyb vrátily do reality, která nepočítá s ničím nadpřirozeným.

Ve škole se mi po dlouhé době nepodařilo vyhnout se Kimimarovi. Samozřejmě si neodpustil milion otázek k mé údajné dívce. Já naštěstí zvládal všechny bez problému zahrát do outu. O Itachim se všichni dovědí nejdřív, až skončím školu, v případě, že spolu pochopitelně stále budeme. Pak by to už vůbec postrádalo veškerý význam.

Po škole jsem přemýšlel o dalším odpoledni stráveném u Itachiho, jenže v poslední době spolu trávíme až moc času a já se mu nechtěl omrzet, zároveň jsem nechtěl, aby se on omrzel mně. Ačkoliv to zatím absolutně nehrozilo. Nakonec moje kroky ale přeci jen směřovaly k autobusové zastávce.

Výjimečně tam postávalo víc lidí. Mimo jiných i onen Narutův zrzek. Jakmile mě zaregistroval, otočil se ke mně zády, aby se mnou nejspíš nemusel přijít do žádné konfrontace. Nevadilo mi to, protože ani já neměl žádnou potřebu se k němu bůhvíjak vyjadřovat. Spolu s ním tam přešlapovala z nohy na nohu i Temari. Moje poslední krátkodobá dívčí známost. Její hrdost jí nedovolila mi věnovat jediný pohled, natož pozdrav. Nedivím se jí, prakticky jsem ji využil.

Jakmile dorazil autobus, nastoupil jsem do posledních dveří, nebývá tam tolik narváno. Gaara i s Temari zůstali na zastávce, přestože bydlí na stejné koleji. Buď jedou jinam, nebo se mi chtějí záměrně vyhnout. Ta druhá možnost zněla dost uboze.

Těsně před moji cílovou zastávku se k zemi začaly snášet drobnější sněhové vločky. Do rána z toho určitě bude břečka, jak bývá ve městech zvykem. Nejspíš nadešel čas vyměnit tenisky za zimní boty. Mám zimu rád. Jenže tam u nás. V našem městě zase nežije tolik lidí a sníh tam opravdu vydrží, tady se okamžitě mění v nechutné kašovité soci.

Rychle jsem přeběhl těch pár metrů od zastávky k našim kolejím a bez jakéhokoliv upozornění vpadl do našeho pokoje s Narutem. U něj totiž člověk návštěvu nepředpokládá. Přesto ji měl. Překvapivě ne Itachiho.

"Ahoj, Sasuke, chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Kdybych věděla, že to takhle dopadne… já, nechtěla jsem dělat nic, co by ti vadilo nebo…" No upřímně bych tu teď radši viděl kohokoliv jiného než ji.

"Už je to v pohodě. Mám odejít?" Obrátil jsem svou pozornost na Naruta. Normálně bych se nezeptal, kdybych po tom odchodu tolik netoužil.

"Ne ne, to nemusíš, já už jsem stejně na odchodu," odpověděla mi místo něj Sakura. Vypadala, že ji to skutečně mrzí, ale já neměl nejmenší náladu přijímat její omluvy. Doopravdy mě to rozhodilo, jenže to ona vědět nepotřebuje.

"Tak se měj, Sakuro, a klidně se zase někdy zas…" Ani se s ní nestačil rozloučit, ta holka byla pryč dřív, než to stihl doříct.

"Pořád jsi to nevzdal, jo?" Nechápu, co na ní vidí. No tohle možná i jo, ale ta její praštěná povaha je dost velký břímě k tak průměrnému vzhledu.

"Noo… popravdě asi vzdal, jen se k ní nechci chovat neslušně." Ach ten dobrák od kosti.

"Jo jo, s tímhle přístupem si určitě brzo vrzneš." Jako kdyby nevěděl, že ke zlým klukům se chodí holky vyspat, k hodným vybrečet.

"Proč myslíš, že mi jde zrovna o tohle?"

"A nejde? To se s ní chceš jen držet za ruku?" Není nám přeci dvanáct.

"Neříkám, že jen to, ale klidně i to. Nechci s ní jen… spát." Taková zdrženlivost, červenější než moje ruce z té zimy tam za okny. Hm…

"Ty ses s ní už vyspal, že jo? Tak co neklaplo?" Zrovna ona taky nevypadala, že by jí šlo jen o sex.

"Bylo to prostě divný… po tom s Gaarou prostě… není to ono." Aha. Taky tady je ten problém.

"To se ti jako nepostavil nebo se z tebe stává frigidka?" Možná bych se mohl zeptat citlivěji, ale nikdo mě nenaučil, jak s někým jednat v rukavičkách.

"Spíš to první… ona je fakt hezká a já fakt moc chtěl, jenže to… nešlo, jako kdyby tomu něco chybělo…"

"Třeba Gaara? Myslíš, že seš na kluky kvůli tomu, že tě znásilnil?" Zeptal jsem se dost pochybovačně, abych rozprášil jeho pochyby. Asi bych se nemusel chovat nutně tak odtažitě a bezcitně. Přec jen si s Narutem rozumím v poslední době snad i víc než s Kimimarem.

"Ne, to ne… jen už chození s holkou nikdy nebude to, co kdysi. Nic už nebude jako kdysi. Možná bych měl zůstat sám…" Ovšem má stejně hloupé nápady jako Kimimaro.

"A to proč? Stalo se to docela nedávno, za rok si na to ani nevzpomeneš…" Dělá zbytečně unáhlené závěry.

"Možná, ale teď… víš, mám hrozně nutkavou potřebu se držet někoho, kdo je silnější než já, někoho, na koho se budu moct obrátit, až… až to budu potřebovat. Je mi s takovým člověkem líp než s holkou." Tohle znělo dost slabošsky, ale svým způsobem ho chápu. Jen mě fascinuje, že on nevidí tu do očí bijící

skutečnost, že je to pouhá reakce na to, co se mu stalo.

"No tak tě znásilnil chlap… a tohle jsou důsledky. Co čekáš, že ti na to řeknu? Nepřipadáš mi kvůli tomu jako teplouš." Navíc dost stupidní důvod k homosexualitě. Ačkoliv popravdě netuším, co k tomu přivedlo mě.

"A jak to můžeš vědět? Víš, co gey cítí?" On snad opravdu chce, abych ho za toho geye označil. Jen jsem protočil panenky, přišel k jeho posteli, jedním kolenem se zapřel o matraci, mezi dvěma prsty sevřel jeho bradu a nosem se mu otřel o ucho.

"Vzrušuju tě snad? Protože jestli ne, tak gey fakt nejsi." Tohle stačilo, měl bych se odtáhnout. Jenže mně tohle tak strašně moc chybělo. Ty jeho vylekané, odevzdané oči. Šokem pootevřené rty, panebože cítil jsem příšerný tlak v klíně. Naruto je vlastně docela přitažlivý kluk. Asi ne pro holky, ale po kluky jako já rozhodně ano. Itachi je jeho přesný opak. Nikdy mě nenechá nahoře, a když už, tak se necítím dobře. Naruto je lákavý přesně proto, že v sobě nemá tu přirozenou podřízenost, která mě kdysi částečně zavála i k mužskému pohlaví.

"A já tebe?" Natočil hlavu do strany, a aniž by sklopil pohled k matraci, ale viditelně na prázdno polkl. Chvíli jsem se na něj bez hnutí díval, než se mi obličejem mihl nevěřícný úšklebek, pak jsem se konečně přiměl se od něj odtáhnout.

"Tak odpověz, Sasuke!" Zakřičel na mě skoro až hystericky. Co se mu zase stalo? Vždyť jsem toho tolik neudělal.

"Ne. Samozřejmě, že ne. Uklidni se, jo?" Radši jsem přešel ke skříni, abych z ní mohl vytáhnout ručník a jít se osprchovat. Venku už se pomalu stmívalo a já bych si po zpracování jednoho úkolu šel docela rád lehnout.

"Já jsem v klidu. Ale ty… víš, podezírám tě už docela dlouho… moc se o holky nezajímáš, sice ta Temari, ale jak dlouho ti to s ní vydrželo? Zato se pořád motáš kolem nějakých kluků. A to, jakým způsobem se díváš na toho učitele…" Už jednou přišel s něčím podobným, ale tenkrát jsem si myslel, že si na mně jen vybíjí zlost. No, očividně jsem se trochu přepočítal.

"To je tvůj problém, mně se na rozdíl od tebe při sexu s holkou postaví." Nepřiznám se mu k tomu, že spím i s kluky. Přestože bych to radši svěřil jemu, než Kimimarovi, tak není důvod to říkat ani jednomu.

"Nevěřím ti to. Úplně ti vidím na očích, jak přemejšlíš, jak jsem na to přišel a co mi odpovíš." Zajímavé, asi má mimo inteligence jinou schopnost. Sice ve mně nečte tak do detailů jako Itachi, ale umí dobře vyvozovat.

"Asi bys měl zajít na oční." Sebral jsem svůj ručník a vydal se ke dveřím. Tahle diskuze se odebírá do míst, kde se přestávám cítit bezpečně. Čas vycouvat.

"Jo? Anebo by ses ty měl naučit líp skrejvat jistý detaily… ty obří cucfleky ti klidně mohla udělat holka, ale pochybuju, že ty bys chodil s nějakou dominou… tohle klukovi udělá jen další kluk." Zajímavá teorie. Pravda, s dominantnější holkou bych doopravdy nechodil. Jenže to obvykle ani s klukem ne.

"Běž si radši lehnout. Nebo si ho vyhoň, zatím co budu v koupelně, evidentně ti nedostatek sexu leze na mozek." Už jsem skoro vycházel ze dveří, když ten zmetek ještě dodal něco, co mě donutilo ty dveře zase zevnitř přibouchnout.

"A víš, co je taky divný? Ty tvoje pokousaný rty… jeden náš jistý společný učitel začal v tý samý době trpět na podobně sadistickou milenku. Víš, co si myslím? Že je sadista a ty máš pro něj zvláštní slabost, ale taky nejseš z těch, co si nechaj jen tak něco líbit… Gaara se tě skoro nedotkl a tys' mu zlomil ruku. Tohle přesně odpovídá tvejm reakcím… takže s ním chrápeš, že jo? Přiznej to." Nejradši bych mu v ten moment nacpal něco do pusy, ale zmohl jsem se jen na přibouchnutí dveří. Tohle nesmí nikdo slyšet.

"Fajn!" Štěkl jsem po něm. "A co jako? Co z toho teď budeš mít? Jestli mě… nebo nás chceš zkusit vydírat, tak ti to neprojde. Nevím, jestli je ti to známo, ale Itachi… je až nesnesitelně chytrej. Navíc po tom, co pro tebe udělal, bys aspoň vůči němu mohl projevit trochu empatie." To slovo mi sice bylo téměř cizí, ale Narutovi by nemuselo.

"Uklidni se, nedělám to proto, abych vás s tím vydíral. Jen jsem chtěl, abys prostě přestal zapírat. Víš toho o mně taky dost, věřím ti… tak zkus i ty mně." Hloupější důvod jsem skutečně ještě nikdy neslyšel.

"Tak tímhle si ničí důvěru nezískáš. Ale díky, aspoň konečně vím, co to včera mělo s tím vyvoláváním znamenat. Seš docela sketa, Naruto…" Možnost, která mě ani Itachiho nenapadla.

"Tak to mi křivdíš, já to nebyl. Taky mi to bylo divný, ale přísahám, že já s tím nehýbal." Nikomu jinému bych asi nevěřil, dokonce ani Itachimu, ale jemu překvapivě ano. Navíc to k němu nakonec moc nesedělo. Informace tahá jen ze mě a jen tady v našem pokoji, nechce mě ani Itachiho vydírat, takže proč by se tak angažoval v tom vyvolávání? Jen by mě teda zajímalo, jak to teda vyšťourala Sakura.

"Fajn. Jestli je to všechno, tak už bych se šel rád vysprchovat." Stačí mi, když bude mlčet, dál to s ním rozebírat určitě nepotřebuju.

"Tak to bys měl sebou hodit, cca za dvacet minut tu bude tvůj milenec." A jo vlastně, on ho přeci doučuje. No to mi teď ještě tak scházelo.

"Neboj, vidíme se dostatečně, klidně ho teď oželím." Zaklapl jsem za sebou dveře a šel si konečně dát tu vytouženou sprchu. Pořádně horkou, ještě teď mě studily konečky prstů z dlouhého čekání na zastávce před školou. Kdybych jen pořád nezapomínal ty zpropadené rukavice.

Ručník jsem odložil přes okraj umývadla, protože háček vedle něj někdo před pár dny urval, ještě otočil zámkem ve dveřích a stoupl si pod proud příjemně teplé vody. Porcelánové dno sprchového koutu chvíli studilo do chodidel, ale brzy se od vody ohřálo.

Říká se, že mozek podává vyšší výkony při chladnějších podmínkách, mě však jeden zlotřile perfektní nápad překvapil i v zapařené koupelně.

Zhruba po půl hodině jsem jen zabalený v osušce přeběhl rychle chodbu. Občas se mi stává, že si zapomenu vzít do koupelny oblečení na spaní a už se mi pak nechce oblékat se do toho ze dne. Dneska jsem byl poprvé za to zapomenutí rád.

Itachi už samozřejmě během té doby stihl přijít. Tentokrát se opíral o topení těsně vedle Narutova stolu. Nejspíš i on zaznamenal tu docela prudkou změnu teplot.

"Dobrý večer, Sasuke," pozdravil mě tím svým tradičně tajemným tónem. Tak na tuhle chvíli jsem čekal celou tu dobu ve sprše. Neodpověděl jsem mu a jen k němu několika rychlými kroky přišel na vzdálenost sotva pěti centimetrů.

Postavil jsem se na špičky, natáhl se k jeho uchu, přičemž mu do něj tiše zašeptal: "Ahoj." Vzápětí se moje ruce obtočily kolem jeho hrudníku, abych mohl hlavou spočinout na jeho rameni. Od toho topení se docela nahřál a mně byla pořád takové zima.

Periferně se mi dařilo zahlédnout jeho šokovaný výraz. Současně s tím jsem zaslechl spadnout tužku z Narutovy ruky. Snad na celou minutu zavládlo hrobové ticho.

"Sasuke, nemyslíte, že na konzumaci takového množství alkoholu se hodí víc víkend?" Pokusil se nás z toho Itachi nakonec přeci jen nějak dostat.

"Jo, s tím souhlasím. Taky že jsem nic nepil… a přestaň se snažit, on už to stejně ví." Až po tomhle jsem se od něj odtáhl a přešel ke svojí skříni, abych se konečně mohl navléct do čistého.

"Cože?" Itachi ani krátce nestřelil pohledem k Narutovi, jako kdyby si snad myslel, že jsem mu to já dobrovolně řekl.

"Jak cože? Já nic. Naruto, proč mu to tak hezky nevysvětlíš jako mně." Chtěl jsem, aby slyšel, jak moc mi ty modřiny od něj komplikují život.

"No… no já…" začal koktat. On se ho snad bojí? Nebo to před ním mají opravdu všichni až takový respekt?

"Nevěřil tomu, že tohle mám od holky," ukázal jsem na svůj krk. "A taky mu bylo divný to, že jsme oba vždycky současně pokousaný… důkaz, že by ses měl krotit," vysvobodil jsem Naruta a řekl to Itachimu raději sám.

Ten se vzápětí dal do tichého smíchu.

"Zajímavý… v tom případě tě budu víc hlídat, až se budeš pokoušet mi to vrátit." Parchant. Jemu fakt nevadí, jak… no prakticky jednoduše nás Naruto odhalil?

"Jdu spát." Tahle konverzace se začínala docela zvrhávat. Jakmile jsem se převlékl do pyžama, vklouzl jsem pod svou peřinu a otočil se k nim zády. Docela se učím spát i při světle. O případný hluk se postarají sluchátka s mp3.

"Tak co, Naruto? Dokážeš ještě pokračovat, nebo toho chceš pro dnešek nechat?" Poslední slova, která jsem slyšel, než mi zvuk flétny poskytl příjemnou kulisu pro spánek. Vzhledem k tomu, že dveře necvakly, tak se asi Naruto rozhodl s Itachim pokračovat. Mě to každopádně nezajímalo, nehodlal jsem se před Narutem s Itachim nakrucovat. Připadalo mi to svým způsobem docela ponižující. Nechci, aby mi Itachi dával před Narutem najevo, kde v našem vztahu stojím. Ten blonďák mě nesmí mít za toho submisivního už kvůli němu samotnému.

Své myšlenky plné pochyb jsem se rozhodl ponechat ránu a radši zkusit teď usnout. Za světla to šlo o něco hůř, ale ne vůbec. Proto mě asi tak rozhodilo, když mě cosi pošimralo na krku a vzápětí něco zastudilo na čele.

"Itachi…?" Zamžoural jsem na něj rozespale.

"Dobrou noc, miláčku." Políbil mě na moje úlekem pootevřené rty. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že nejsme u něj v bytě, ale u mě na koleji. Jedině to mě i jeho zachránilo před tím, abych si ho stáhl k sobě do postele.

"Dobrou…" Nejradši bych teď usínal s ním. Tak moc jsem si přál, aby zůstal. Jenže to nešlo.

"Nebuď smutnej, za týden se zase uvidíme."

"Za týden…? Proč tak dlouho?" Sice jsem si původně chtěl od něj dát pauzu, ale na týdenní!

"Musím odjet, ale hned jak se vrátím, dám ti vědět, dobře?"

"Dobře…" odsouhlasil jsem mu s už zase zavřenýma očima, i v takové chvíli byla únava silnější.

"Sasuke, víš, co to znamená, viď?" Jeho otázku jsem sice slyšel, leč vnímat se mi ji povedlo až s jeho rty u mého krku. Bolestí jsem div nevyjekl.

"Itachi, ne…! Ne před Narutem…" dodal jsem šeptem. Najednou mě mrzelo moje předchozí jednání. Neměl se vůbec dozvědět, že to Naruto ví. Za ten jeho kratičký šok to doopravdy nestálo.

Jen jsem tlačil na jeho ramena, abych ho od sebe dostal, jenže jak moje svaly ještě pod vlivem spánku nepracovaly na plný výkon, vypadalo to, jako kdybych se ho spíš přidržoval.

"Dobrou, koťátko." Ještě jednou mě krátce políbil na rty, pak už konečně zmizel. Já s otevřenýma očima zůstal nečinně zírat do stropu, i chuť na spánek mě přešla. Navíc… Naruto to všechno určitě musel vidět a slyšet. Jak teď budu vypadat?

"Můžu ti na to dát jednu mastičku," ozval se po dvou minutách ticha můj spolubydlící. Zněl spíš lítostivě než rozhozeně a já se nemohl rozhodnout, jestli mi to vadí nebo je mi to tak příjemnější.

"Ne, dík, když to brzo zmizí, tak mi udělá novej," vysvětlil jsem mu po menší odmlce ve stručnost Itachiho logiku hanobení mého krku.

"Vždyť říkal, že na tejden odjíždí, tak to stejně neuvidí, ne?"

"No… to je pravda." Nejen, že se moje svaly nestačily probrat, ani můj mozek pořádně nepracoval.

Během chvilky už mi Naruto podával mast, jakou jsem v životě neviděl. Smrdělo to trochu jako tráva. Tak snad to i zabere. Musel jsem se k tomu pořádně posadit, abych to nevetřel do polštáře. I přes dost signalizující bolest se mi bez zrcadla nedařilo trefit přesně to místo, kde mi Itachi udělal tu poslední modřinu. Možná jsme to měli nechat spíš na ráno.

"Ukaž, pomůžu ti…" Naruto se během pár sekund ocitl u mě na posteli. Normálně celkem stydlivý kluk si na dva prsty vymáčkl trochu masti a bez zardění mi ji roztíral po krku. Vzhledem k tomu, jak velikou plochu potíral, myslel nejspíš i na ty modřiny staršího data.

"Promiň," cítil jsem nutkavou potřebu to po tom večeru říct.

"Za co jako?"

"Za to s Itachim… kdybych ho nevyprovokoval, tak tohle nepředvede." Bylo mi opravdu trapně za nás oba.

"To je v pohodě, záleží mu na tobě a očividně si tě dost hlídá." Správný postřeh. Teda s tím, že mu na mně záleží, bych zase tolik nepospíchal.

"Je to složitější… záleží mu na mně, protože mě potřebuje. Umanul si, že jsem to, co v životě potřeboval. Ve skutečnosti mu o nic jinýho nejde…" Sice tu nad naším vztahem pořád viselo to předchozí setkání s Hidanem, jenže důvod jeho údajné lásky pořád zůstával. Ten podivný, nepochopitelný důvod.

"Je trochu… zvláštní. Ale lidi projevují lásku různě. Podívej se na sebe, normálně seš kus ledu, ale i ty máš chvíle, ve kterých prokážeš, že máš srdce. Proto jsi můj kamarád… necukni teď." Po tom vcelku i dojemném proslovu mi konečky jeho prstů přejely i po rtech. Natrefil v ten moment na tolik nervových zakončení, až mě to přimělo se zachvět.

"Kouše teda fakt do hloubky…" okomentoval Itachiho dílo dost výstižně. "Mělo by ti to zatáhnout rány… aspoň částečně. No minimálně bys měl bejt schopnej jíst slabě solený a kyselý jídla." Tak přesně tohle moje uši teď potřebovaly slyšet.

"Díky… ale rty bych si dokázal natřít i sám." Podíval jsem se v přítmí lampičky do jeho nebesky modrých očí a jen s úsměvem zavrtěl hlavou. "Děkuju, Naruto." Teprve teď začínal rudnout, ačkoliv nijak silně. Ten slabě růžový nádech se mu zase brzy vytratil z tváří.

"Máš ještě někde něco…?" Zeptal se, asi aby zahnal tu chvilkovou trapnost.

"Ne, tohle je všechno…" Nebylo, jenže na tomhle místě bych skutečně asistenci potřeboval.

"Takže, když tě nikdo nevidí, tak kulháš, protože….?" On si fakt všímá.

"Teď se tě na něco upřímně zeptám - doopravdy mi chceš mazat zadek?" Znovu jsem s ním navázal oční kontakt.

"Já nejsem gey, ale jestli to tobě dělá potíže…"

"Já taky nejsem gey!" Ohradil jsem se na můj vkus až moc ostře.

"To spíš s obojím?" Zeptal se udiveně, jako kdyby ho to opravdu překvapilo.

"Jo… nemám problém ani s jedním pohlavím. Rozhodně nejsem gey. To si nevzpomínáš na Temari?" To on mi přeci řekl, že Gaara je její bratr, pokud si dobře vzpomínám. Takže o nás musel vědět. K tomu všemu tu za mnou i jednou byla v jeho přítomnosti.

"Vzpomínám, ale mohla to bejt kamufláž. Kdybyste se s panem Uchihou nechovali tak podezřele, upřímně - nikdy bych do tebe neřekl, že se můžeš zajímat i o kluky. Seš tak… no v normě. Prostě jako kdybys pocházel z konzervativní rodiny." Tak to překvapivě trefil. Madara by u mě kluka určitě nestrpěl. Jenže díky tomu se já dost dobře naučil maskovat svoje skutečné pocity. I když asi ne tak dobře, když je Naruto víceméně odhalil. Ačkoliv v tomhle případě za to mohly spíš naše fyzické projevy s Itachim vůči tomu druhému.

"Pocházím z konzervativní rodiny, ale jsou věci, který ani původ neukreje." Po těch slovech jsem se zvedl postele, nechal svoje kalhoty spadnout k zemi a natáhl směrem k Narutovi ruku. Nenechám ho sahat na můj zadek, i kdyby byl homofob.

"Jak ses s ním dal dohromady?" Naštěstí neprotestoval a bez hloupých narážek mi tu mast podal. Ta otázka se mi ale zrovna dvakrát moc nelíbila.

"Proč to chceš vědět?" Rychle jsem si na dva prsty vymáčkl trochu masti a potřel jí to jedno choulostivé místo, kam Itachi tak rád útočí. Ačkoliv to nešlo úplně nejlépe, tak jsem to zvládl i bez pomoci. Ještě než mi stihl Naruto odpovědět, už jsem měl kalhoty zase nahoře.

"Jen tak… jenom se bavíme. To ti to tak vadí?" S povzdechem jsem mu podal zpět mast, pak se posadit znovu na svou postel vedle něj.

"Nerad o sobě mluvím, nechci, aby toho o mně někdo další moc věděl," snad poprvé v životě jsem byl upřímný i k někomu jinému než k sobě. Obvykle ani nelžu, nejradši neříkám zkrátka nic. Nevím, proč teď dělám u Naruta výjimku. Tak nějak mám pocit, že by o mně nikomu nic neprozradil. Jenže k čemu mu takové informace poslouží? Z jakého jiného důvodu se může člověk zajímat o toho druhého, pokud to, co vyslídí, k ničemu nevyužije? Připadalo mi to jako zbytečná námaha.

"Proč?" Zeptal se Naruto tak prostince a já měl pro něj stejně prostou odpověď.

"A proč jo?"

"Protože se ti může ulevit. Něco v sobě dusit není zdravý." Dost hloupý důvod.

"Mě důvod, jak jsem si s Itachim začal, nedusí." Vlastně se to i blbě popisuje, vždyť on mě víceméně znásilnil. Asi jsem se nechoval zrovna jako příkladná oběť, ale o naprosté dobrovolnosti z mojí strany nemohla být ani řeč.

"Ale očividně s ním problémy máš." Ten kluk zkrátka nepřestane. To nemůže pochopit, že nemám zájem se mu zpovídat?

"Nech to bejt. Nepotřebuju se svěřovat." On stejně moje potíže s Itachim nevyřeší. Nikdo mimo Itachiho samotného s tím nic neudělá. Ani já. Nezáleží na tom, jak moc se ho snažím dotlačit tam, kde ho chci, on pořád kráčí po své cestě a nedovolí mi, abych snad já odbočil někam jinam.

"Nikdy jsi to ani nezkusil a už víš, že to nepotřebuješ…" Prakticky už mě nepřemlouval, místo toho mi dal najevo… co vlastně? Že jsem idiot? "Dobrou noc, Sasuke," zvedl se konečně z mojí postele, načež si šel lehnout do své vlastní.

U dnešního dílu bych se vás chtěla zeptat na Naruta - jaký z něj máte dojem?