Zamilovaný 20.

Dneska vás čeká trochu... podivný díl.

---

"Jé, ahoj, Sasuke!" Vítal mě Naruto až nějak moc nadšeně. Skoro jsem zapomněl, že jsem se tu přes dva týdny neukázal.

"Ahoj," odvětil jsem s klidem jako vždycky. Očividně se z toho zážitku s Gaarou vzpamatoval lépe, než každý jiný normální člověk. Jestli to nechal plavat bez odvety, tak se asi musel zbláznit. Ačkoliv ten kluk nikdy nevykazoval známky normálnosti.

"Hele, nevadilo by ti, kdybysme dneska měli na chvilku návštěvu?"

"Ne, potkávat tu svýho učitele už jsem si zvykl." Docela jsem se i těšil, že se s Itachim uvidím dřív než zítra, přestože se ho nebudu nejspíš smět dotknout. Nechci zbytečně riskovat. Naruto možná vypadá jako idiot, ale vztah dvou lidí asi dokáže posoudit líp než já. Což by mi mohlo dostatečně uškodit. Nemyslím si, že by to o nás s Itachim někde rozhlásil nebo nás vydíral, přesto bude lepší, když se nic nedozví.

"Jeho nemyslím, ten tu byl už ráno. Přijde Sakura." Naruto a holka, jak nevídané.

"Sakura?" To jméno mi znělo nějak přeslazeně.

"Jo, říkal jsem ti o ní. Ty dva tejdny zpátky si mi přeci pro ni pomáhal psát básničku." Jo tahle Sakura.

"Fajn, v kolik má přijít? Zkusím se na dvě hodiny vytratit." Normálně bych nebyl tak ochotný, kdybych se nechystal překvapit Itachiho.

"No já bych spíš potřeboval, abys zůstal."

"Cože?" Možná mě jen zkazila ta Itachiho úchylnost, ale moje první myšlenky směřovaly k trojce.

"No Sakura se zajímá o spiritismus a tak podobně a … no a přijde sem, abysme vyvolávali duchy."

"Tobě fakt hrabe, co?" Skoro jsem si o něm začínal myslet i dobré věci, ale po tomhle nevím, jestli toho vůbec budu někdy znovu schopen. "Proč bych u toho jako měl bejt i já?" Ať si tu vyvolávají, co chtějí, já se toho určitě účastnit nehodlám.

"No prej je trojka magičtější než dvojka, takže bychom u toho měli bejt tři, aby se to povedlo." Co kdyby se mě nejdřív zeptal, než mě do něčeho takového zatáhne? "Nebo se snad bojíš?"

"Co? Bojím? Já na tyhle kraviny nevěřim, idiote!" Víc než na duchy věřím na zkoušky a zlomyslnost učitelů nebo ještě hůř - mého drahého strýčka. "Při tvým štěstí nanejvýš vyvoláš z tohohle bordelu tady nějakou choleru nebo průjem."

"Ale noták… Sasuke, jestli na to nevěříš, tak o nic nejde, ne? Jen tu prosímtě zůstaň. Ona jinak odejde." Skoro učebnicový příklad toho, jak se holky nebalí. Vyvolávat duchy… to je fakt i na Naruta moc.

"Nemám čas, vlastně bych odešel, i kdybys žádný rande neměl." No, asi neodešel, ale Naruto mi poskytl dobrou záminku, proč navštívit Itachiho.

"To kecáš. Zůstaň tu, nebo všem řeknu, že máš srdce." Výhrůžky?

"Nevím, o čem mluvíš."

"Ale víš. Viděl si Gaaru? Má ruku v sádře a poslední potyčku měl s tebou a…"

"A co jako? Řekni si to, komu chceš." Tak jsem se ho zastal. To není zrovna ta pravá věc, pro kterou by mě měl vydírat.

"Sasuke, prosííííííím, co ti to udělá? Nikdo se to nedozví."

"Jestli budu někdy od tebe něco potřebovat, tak i kdybys pro to měl umřít, tak to uděláš. Jasný?" Měl bych si to začít psát, ten kluk mi toho dluží už hodně.

"Slibuju!" Úplně jsem na něm viděl, jak mě chce obejmout, takže jsem se radši otočil ke skříni, abych si mohl vybalit oblečení. "No tak já zatím nachystám věci…"

"Jaký věci? Snad sis kvůli tý nanynce nepořídil i takový to hovadiny jako černý svíčky, mrtvou kočku… nebo co já vím." Kvůli jedné holce se tak snažit. Pochopil bych to ještě, kdyby u ní měl nějakou šanci, ale ta ho evidentně chce využít k té svojí černé magii, nebo jak se tomu říká.

"No zavřít okna, zatáhnout závěsy, uklidit a tak… jinak má všechno Sakura." Úklidu se odteď říká 'připravit věci'? Zajímavé.

Sakura dorazila zhruba po hodině mého příjezdu. Stejně by mě zajímalo, jak mohl Naruto tak jistě vědět, že dneska přijedu. Určitě mu to vykecal Kimimaro. Nějak moc si ti dva rozumí. To musím zastavit dřív, než mě to zničí.

"Tak, Sakuro, tohle je Sasuke, Sasuke, Sakura," představil nás ve vší stručnosti. K mému nezměrnému štěstí.

"Jé, neznám tě odněkud?" Přes veškerou moji snahu o neviditelnost si mě zkrátka někde všimnout musela.

"Nevím o tom," zato já o její reálné existenci dodnes netušil.

"Ale jo, jel si tenkrát autobusem… nastupovali jsme na stejný zastávce… myslím." A jo. Jakmile to řekla, tak jsem si ten moment vybavil. Jel jsem zrovna za Itachim a potkal Hidana.

"Nevím, nevzpomínám si." Rozhodně jí to nepotvrdím. Ještě by mě Naruto obvinil, že mu balím holku. O kterou navíc nemám v nejmenším zájem.

"To nevadí, teď už budeš vědět, až se příště potkáme," usmála se na mě, jako kdyby mě snad chtěla sežrat.

"Jo jasně… no nechci prudit, ale já bych si ještě rád pak něco zařídit, tak jestli už nemůžeme začít s tím vymýtáním." Jestli někde rozhlásí, jak jsem tu s nimi blbnul nad spiritualistickou deskou, tak je oba dva zabiju spíš já než nějaký duch.

"Vyvolávání, Sasuke. Nic vymýtat nebudeme," poučila mě jako malého kluka. Nic bych za to nedal, ale určitě studuje učitelství. "Tak počkejte, kluci, já všechno připravím," pobídla nás, pak si z tašky vytáhla tři menší skleněné misky. Jednu postavila na okno, druhou přede dveře a třetí pod jedno menší zrcadlo. Do všech nasypala sůl. Potom bílou křídou uprostřed našeho pokoje na parkety nakreslila kruh. Tak to si pak holka umyje. Nebo Naruto. Ale jeden z nich to rozhodně uklidí. Těsně za kruhem rozestavila do dalšího kruhu šest bílých svíček. Člověk by u něčeho tak temného čekal spíš černé, ale co já vím. Nikdy jsem duchy nevyvolával.

"Můžete si jít sednout… dovnitř toho kruhu," kývla na nás. Naruto šel hned jako pejsek, já se nejdřív snažil potlačit svůj nedůvěřivý pohled.

"Koho budeme vyvolávat?" Ptal se jí Naruto tak dychtivě, jako kdyby na to snad věřil.

"To jsem chtěla nechat na vás. Žádná známá osobnost by se nám nemusela povíst, chce to spíš někoho bližšího, tak jestli si chcete s někým promluvit…" Mám mrtvou téměř celou rodinu, ale to ani jeden z nich vědět nemusí.

"Mě asi mimo mojí babičky nikdo nenapadá… všichni jinak žijou," pokrčil Naruto lhostejně rameny.

"A ty, Sasuke?" Dívala se na mě podobně jako vždycky Itachi, když se ve mně snaží číst.

"Nikdo," odvětil jsem stručně.

"Takže někdo ano. Kdo?" Ta holka mi začíná být silně nesympatická.

"To je jedno." Nechci tady vytahovat svoje soukromí. Už jsem se dost obětoval, když se toho vůbec účastním. Odmítám tu mluvit o svojí rodině.

"Rozumím, jestli se bojíš, tak bychom to ani neměli dělat." Cože?!

"Já se nebojím! Jen nechci… nechci do toho tahat moji rodinu." Úplně jsem na sobě cítil Narutův překvapený výraz. Teď se určitě bude vyptávat na to, kdo mi zemřel. Nechci, aby do toho ti dva rýpali. Nechci, aby do toho kdokoliv rýpal.

"Takže máš opravdu strach… bojíš se, že se dozvíš něco, co neuneseš?" Ta holka je fakt úplně mimo. Nejradši bych jí řekl, že na to vůbec nevěřím, jenže Itachi mě požádal, abych stál při Narutovi. Kdybych teď všechno přiznal, zkazil bych mu i tak mizernou šanci na normální vztah, ale byl bych to já, kdo by mu ji zkazil… A Itachi by byl zklamaný. Tohle mi fakt Naruto nedokáže nikdy splatit.

"Zemřeli mi rodiče… oba dva." Jestli se Izuna dozví, že než abych šel mámě s tátou na hrob, tak je tu vyvolávám s jednou bláznivou holkou, asi se mnou do smrti nepromluví.

"A koho z nich chceš vyvolat?" Nejradši bych nevyvolával ani jednoho. Navíc jsem na sobě pořád cítil ten Narutův šokovaný výraz. Přesně proto o tom nikdy nemluvím, všichni mě hned litují. Buď nahlas, nebo v duchu.

"Nevím, je mi to jedno. Ani jednoho si nepamatuju." Možná bych si na něco vzpomněl, jenže já ani nechtěl.

"Dobře, tak zkusíme třeba otce." Sakura mezi nás položila desku s písmeny, nahoře bylo ještě velké 'ano" a dole 'ne', dokonce nechyběl ani kruh čísel. Nevypadalo to na vyrobenou desku, spíš jako něco hodně starého, co se dědí po generace. Doprostřed ještě položila šipku vyrobenou nejspíš z nějakého kusu dřeva. Ta holka to musí vážně dost prožívat. "Natáhněte před sebe ruce, musíme se chytit za malíčky." Jakmile jsme se drželi, přiměla nás položit ruce na tu šipku.

Jestli mi to doteď připadalo trapné a směšné, tak teď jsem skoro cítil zlost, že k takové kravině propůjčím svého mrtvého otce.

"Jak se jmenoval tvůj otec, Sasuke?"

"Uchiha Fugaku." Tati, odpusť mi. Vím, že mě neslyšíš ani nevidíš, ale kdyby náhodou… smiluj se nad tou pošahanou holkou. S kým to jen ten Naruto chce chodit? A to na první pohled vypadala docela i přitažlivě. Kdo by do ní řekl, že je to blázen?

"Dobře, tak si ho teď zkus představit, jak nejlíp dokážeš. Mysli jen na něj. Až nebudeš mít v hlavě nic jiného, pozvi ho mezi nás." Cože? Pozvat mezi nás?

"Jak ho mám pozvat?" Ahoj, tati, nechceš zajít na kávu nebo na kus křídy, svíčky? Dokonce tu máme i hromadu misek se solí, kdybys měl chuť. Ta holka se doopravdy musela zbláznit.

"Řekni 'duchu Fugaka Uchihy, zveme tě mezi nás, jestli jsi mezi námi, tak nám dej znamení'." Jak originální. Po očku jsem se podíval na Naruta, dost mizerně potlačoval smích. Má štěstí, že si toho ta růžovlasá bláznivka nevšimla.

"Fajn…" Rozhodl jsem se to úplně nebojkotovat a opravdu si otce vybavit. Dlouho se mi to nedařilo, myšlenky mi spíš utíkaly k zítřku s Itachim. Nakonec se mi ale přece jen podařilo v hlavě vytvořit nějaký hrubý náčrtek mého otce z těch pár fotografií, které mám schované někde v albu doma. "Duchu Fugaka Uchihy, zveme tě mezi nás, jestli jsi mezi námi, dej nám znamení." Tentokrát jsem se musel ovládat já, abych se nezačal smát. Naštěstí umím předstírat líp než Naruto.

Čekali jsme asi pět minut, jestli se něco nestane. Teda čekala asi jen Sakura, protože já to tu jen tak trpěl a Naruto taky nevypadal příliš zúčastněně.

"Zkus to zopakovat," pobídla mě Sakura a já znova musel opakovat tu stupidní větu.

Toho předvečera jsem ji opakoval ještě sedmkrát, po osmé už mě dokonce i přešel smích a snad jsem si i přál, aby se opravdu něco stalo, třeba by nám ta růžovlasá psychopatka pak konečně dala pokoj.

Ne, že bych se bůhvíjak lekl, ale při posledním pokusu vrzly dveře. Cítil jsem, jak mi Naruto silněji stiskl ruku. Strašpytel. Dveře vržou běžně i bez ducha.

"Sasuke, zeptej se ještě jednou." Vždyť vrzly dveře, co víc potřebuje? Znovu už určitě nezavržou a my tu budeme sedět ještě další dvě hodiny, než to snad vzdá.

"Tati, jsi tu mezi námi?" Zeptal jsem se s trochu osobnějším oslovením. Chvíli se nic nedělo, skoro jsem pocítil chuť do něčeho za mnou strčit, jen aby to udělalo hluk a ta holka měla konečně klid, jenže se o to asi postarala nějaká shoda náhod, protože tentokrát vrzlo okno. Jako kdyby se to normálně nedělo. Zkrátka ho Naruto jen nedotáhl.

"Zkus mu říct, aby pohnul něčím konkrétním." Ty Sakury pokyny mi začínaly brnkat na nervy.

"Tati, jestli jsi to ty, tak mi polož ruku na rameno." Samozřejmě jsem nic necítil, mimo křeče v zádech a v malíčcích.

"Cítil jsi něco…?"

"Myslím, že jo…" snažil jsem se říct, jak nejvíc přesvědčivě to jen šlo a ještě u toho udělal dramatický výraz. Jakmile se Sakura sklonila k desce, pozdvihl na mě Naruto tázavě obočí, já jen protočil panenky a odmítavě zavrtěl hlavou. To si jako fakt myslí, že tu vyvoláme ducha? Proč zrovna já musím vždycky skončit s nějakým idiotem?

"Sasuke, zeptej se na nějakou otázku, na kterou může znát odpověď jen on." Ona tomu snad opravdu věří.

"Dobře, tati, pokud jsi to ty, co se mi stalo na oslavě mých třetích narozenin?" Nic lepšího mě nenapadlo. Moc společných vzpomínek jen s ním nemám. U tohohle byl jen on. Jakmile Sakura zjistí, že to nefunguje, tak to snad ukončíme.

Ta pitomá šipka se najednou začala hýbat. Respektive s ní určitě pohnula Sakura. Ani jsem nestíhal vnímat písmena, která míjela, Sakura však skoro až hypnoticky sledovala každý sebemenší pohyb.

"Koleno… Sasuke, stalo se ti něco s kolenem?" Nemůžu říct, že by mě to nechalo úplně v klidu, ale takhle nějak přeci pracují podvodníci, taky vyšťourají informace, které má člověk za těžce střežené.

"Jo, rozbil jsem si koleno…" A brečel u toho jako malá holka. Kdyby tu byl můj táta, určitě by se o tom nezapomněl zmínit, tenkrát nevěděl, co se mnou, nemohl mě vůbec utěšit, to se pak povedlo až mámě.

"Dobře, tak už se můžeme ptát na něco zajímavějšího… napadá tě něco?" Napadala mě spousta věcí, jenže na ty bych se neptal před ní ani před Narutem, navíc jsem téhle šaškárně vůbec nevěřil.

"Nechci se na nic ptát," namítl jsem, "je to moje… naše soukromí." Ta holka by neměla strkat nos tam, kam nemá.

"Sasuke, to, co se tady dozvíme, zůstane jen mezi námi třemi. Nemusíš mít pořád ze všeho strach." To její rýpání mi připomínalo Itachiho. Až na to, že Itachi si to smí dovolit.

"Taky se můžu zvednout a nechat toho. Říkal jsem vám, že do toho nechci tahat svoji rodinu."

"To tě vůbec nic nezajímá? Na nic se nechceš otce zeptat?" Chtěl, ale to bych tomu nejdřív musel věřit a nemít k tomu ty dva jako publikum.

"Sasuke, nedělej ze sebe pořád toho tajemnýho. Každej máme něco… víš o tom nejhorším, co se mi kdy stalo. Nezabilo by tě, kdybys nám prozradil něco o svý minulosti. Jestli si nikoho nezabil, tak je to jedno, ne?" Vložil se do toho tentokrát i Naruto. Snad poprvé mi jeho poznámka připadala rozumná. Kdyby nesměřovala na moji osobu. Nemám jediný důvod, proč jim tu poodhalovat svoji minulost.

"Nechci, rozumíš?"

"Nech ho Naruto, jen si mi asi měl říct, že je Sasuke bojácnější." Co má ta slepice furt s tím strachem?!

"Nebojím se, jen chci, aby moje soukromí zůstalo mým soukromím." Sám jsem se divil, jak klidně mi šlo mluvit.

"I tohle je svým způsobem strach, Sasuke." Páni, najednou jsou všichni chytřejší než já… Nejradši bych se okamžitě zvedl a odešel, jenže to by Naruto tu holku nedostal, měl zase ty svoje mindráky a Itachi by ho se mnou opět řešil. Místo toho, aby se zabýval mnou.

"Fajn, zeptám se…" Nenapadlo mě absolutně nic, na co bych se ho mohl ptát, aby to příliš nezasahovalo do mého soukromí. Moc běžných zážitků se svou rodinou nemám. A všechno, co mě doopravdy zajímalo, kroužilo kolem jejich smrti.

"Zemřel jsi přirozenou smrtí?" Zase jsem na sobě cítil překvapené a lítostivé pohledy těch dvou. "Přestaňte se na mě tak dívat, nejsem žádnej chudáček, a jestli o tom někdy uslyším někoho mluvit, skončili jste." Nic mi na to neřekli, jen zase sklopili pohledy k té desce s písmeny. Dřevěná šipka, které jsme se všichni dotýkali, se najednou dala do pohybu. Hádám, že ze Sakury iniciativy. Během zlomku vteřiny nám ruce dojely ke slovu 'ne'.

"Víš, kdo tě zabil?" Opět 'ne'. Pochopitelně, že nemohla jet Sakura k 'ano', nikdo neví, kdo to tenkrát udělal.

"Proč jsi mě nenechal u Izuny, ale u Madary?" Nějakou hrubou odpověď taky znám, ale nenapadá mě, jak by se k tomu mohla dostat Sakura.

Šipka tentokrát zajela k písmenům. Vůbec jsem je nestíhal v hlavě skládat ve slova, Sakura však ano, protože nám nahlas předříkávala odpověď mého domnělého otce.

"Jsi s ním víc v bezpečí." Zajímavé. Nevím, jak se to ta holka mohla dozvědět, ačkoliv to zřejmě zase tak nemožné nebylo.

"Víš, s kým teď chodím?" Teď jsem si hodně zahrával se svým soukromím, jenže tohle ona nemůže vědět. Docela jsem se proto divil, když se nám ruce pohnuly směrem k 'ano'. Proč to dělá? To si myslí, že se nebudu ptát dál?

"Co tomu říkáš?" Nevím, jaký měl můj otec názor na homosexuální páry, za to vím, jak moc se nenormálnost v naší rodině nenosí.

"Nechci odpovídat," přeříkala nám Sakura opět jeho odpověď. Jak nečekané.

"Proč nechceš odpovídat?"

"Ty opravdu chceš, aby to věděli i tví přátelé?" Opět se na mě opřely tázavé pohledy těch dvou. To se Sakuře fakt povedlo.

"Jestli to opravdu víš, tak to řekni." Tohle Sakura zkrátka vědět nemůže.

Naše ruce se bez meškání daly do pohybu, jakmile se však přiblížily k počátečnímu písmenu Itachiho jména, prudce jsem ucukl rukama.

"Sasuke!" Okřikla mě Sakura skoro až hystericky. "Hned dej ty ruce zpátky!"

"Ne! To stačilo… nechci pokračovat." Nemůže to vědět, nikdo to neví…!

"Uklidni se, Sasuke, jen dej ty ruce zpátky, prosím. Nikdo nic neprozradí, jsem si jistá, že tvůj táta nebude odpověď dokončovat bez tvojí vůle… tak dej zpět ty ruce, je to opravdu důležitý." Jako kdyby se mi snažila naznačit, že tedy neprozradí, s kým chodím. Jenže ona to opravdu nemůže vědět!

Nedůvěřivě jsem si ji prohlížel, ale ruce i tak zpět vrátil.

"Zeptej se… na cokoliv, ať víme, že je tu pořád s námi." Už na začátku se mi do toho nechtělo, teď bych tu desku dokonce nejradši rozflákal.

"Chceš, abych radši chodil s Hinatou?" Minutu se nic nedělo, pak se nám ruce pohnuly k 'ano'. Proč by to Sakura dělala? Kdyby o mě opravdu stála, tak by mě nehnala přeci do ničí náruče, mimo svojí. Možná to jen maskuje. Stejně by mě ale zajímalo, jak může vědět o Itachim. Sice nás mohlo spolu vidět dost lidí, zase tak nenápadně se nechováme, jenže u ní to celé vypadalo tak nereálně. Leda… leda by to na mě s Narutem ušili společně.

"Mámě taky vadí, s kým chodím?" Ihned jsme se dostali ke slovu 'ne'. Já už opravdu nevím, co si o tom myslet… Nevěřím na duchy, to ani náhodou, ale ani nevěřím tomu, kolik by toho o mně Sakura, případně Sakura s Narutem dokázali vyšťourat.

"Proč to nevadí mámě?" Nemohl jsem si pomoct. Zajímalo mě, co si Sakura vymyslí teď.

"Miluje vás… na ničem dalším nezáleží." Co? To nedávalo vůbec smysl. Nic takového by máma neřekla. Díkybohu.

"Můžeme už to skončit?" Obrátil jsem se na Sakuru. "Myslím, že to fakt stačilo." Víc už pro Naruta obětovat nedokážu.

Naštěstí souhlasně přikývla. Stáhla naše ruce z dřevěné šipky, pak jen řekla: "Děkujeme ti za návštěvu, duchu, nyní odejdi." To ti duchové musí být fakt hodní a poslušní, jestli opravdu zmizí.

"Naruto, můžeš rozsvítit," kývla na mého poněkud rozhozeného spolubydlícího, sama pak šla uklidit ty nesmysly, co nám to rozestavěla po pokoji. "Sasuke, jsi v pohodě?" Zajímala se, jako kdyby to všechno nebyla její vina.

"Jo… a bude mi ještě líp, až odsud vypadnu." Vzal jsem si na sebe kabát, boty, přes rameno tašku s věcmi na zítřek a bez rozloučení opustil náš pokoj i kolej. S nikým jsem teď nepotřeboval být víc než s Itachim.

Venku opět foukal studený vítr, místo deště sebou ale tentokrát nesl sníh. Se kterým jako kdyby ubývalo chladu. Zvuk mých kroků zanikal v měkké pokrývce, ta se však s přibývajícími chodci měnila ve stále hustější břečku. Naštěstí to moje boty ustály a já v nich ani na zastávce nezaznamenal nejmenší vlhko.

Se mnou tam stálo ještě pár dalších lidí, do právě přijíždějícího autobusu jsem ale nastoupil jen já. Skoro jsem i zapomněl vystoupit, jak mi myšlenky pořád utíkaly k té seanci. Duchové a podobné nesmysly šly vždycky mimo mě, jenže spoustu z těch věcí by Sakura s Narutem museli zjišťovat opravdu složitě. Ne však nemožně. I když nemyslím si, že by v tom Naruto jel. Zkrátka mi to k němu nesedělo, takovou kravinu by už spíš udělal Kimimaro.

Z úvah mě probralo prudké zabrzdění na mojí cílové zastávce. Jinak bych asi fakt zapomněl vystoupit. Přemýšlel jsem, jestli mám u Itachiho zvonit, když mám ale klíče, mohl bych ho překvapit… snad příjemně.

Schody do Itachiho patra jsem si hezky vyšlapal, abych se trochu uklidnil z těch pitomých duchařských úvah. Ačkoliv jsem si hodlal o tom s Itachim promluvit, přeci jen se ho to taky týká.

Vstoupil jsem do potemnělého a ztichlého bytu. Takže buď spí, nebo tu není.

Druhá možnost se ukázala jako správná. Itachi neseděl ani v pracovně, ani se nekoupal, ani nespal. Nejdřív jsem na něj chtěl počkat, jenže když se nevrátil ani po dvou hodinách, rozhodl jsem se ho překvapit trochu jinak. Oblékl jsem si pyžamo, které mi tu zůstalo od toho našeho společného marodění, a šel spát.

Ještě další hodinu mi trvalo, než se mi podařilo usnout. Přes všechny ty myšlenky na to, co se před chvílí stalo na koleji, se mi nedařilo zaspat. Nutně jsem si o tom potřeboval s Itachim promluvit. Možná si všiml, jak nás sleduje nějaká růžovlasá holka. Taková barva vlasů se nedá přehlédnout. Možná jí Naruto řekl, s kým třetím budou ty duchy vyvolávat a ona se rozhodla mě trochu vyděsit. Trochu… to jak ten pseudoduch uhodl, s kým chodím, mě fakt dostalo.

Věříte, že to byl duch nebo čucháte něco jiného, a pokud ano - tak co?