Zamilovaný 19.

Sasukemu se líbí stále míň, že by měl být otrokem Madarových přání... nebo spíš rozkazů.

---

Večer dvě hodiny před divadlem jsem mu ještě musel zavolat.

"Sasuke?" Tentokrát mi to zvedl, takže si musel moje číslo uložit.

"Ahoj," najednou jsem nevěděl, co mu říct.

"Děje se něco?"

"Ne, jen jsem tě chtěl slyšet." Je to tak, tak proč bych mu měl lhát? Vždycky mi dělalo problémy někomu říct, že mi na něm záleží, protože takových lidí se v mém životě moc nenašlo. Chci, aby to Itachi věděl.

"To ti chybím už tak brzo?" Zněl docela rozněžněle. Sice od našeho odloučení uběhlo sotva pár hodin, ale i já ho toužil vidět znovu.

"Docela jo… co teď děláš?"

"Chystám jednu smlouvu. Po tvým odjezdu jsem byl taky na kontrole u doktora a už to vypadá dobře. Minimálně bych už neměl bejt infekční. A na co se chystáš ty? Doufám, že už se neučíš."

"Ne, musím do divadla s jednou holkou… Madarův rozkaz. Jdeme na nějakou italskou pitominu." Nesnáším divadlo. Člověk se na těch nepohodlných sedadlech ani pořádně nevyspí.

"Nezavrhuj to hned, třeba se ti to bude líbit. Já teď budu muset končit, ale večer ti ještě zavolám."

"Dobře, tak se zatím měj." Vložil jsem mobil do kapsy u saka a zhnuseně se na sebe zašklebil do zrcadla. Jak já tyhle události nenávidím. Schválně jsem si nebral šálu ani si nevyhrnoval límec u kabátu, aby Hinata viděla ten nádherně do fialova vybarvený flek. Musí si uvědomit, že já o ni fakt nestojím.

Před divadlo ji přivezl kluk, který se mi už z dálky zdál povědomý. Neji. Chodili jsme spolu ještě na základku, on sice o rok výš, ale i tak jsme se často střetávali.

"Vyzvednu tě tu hned, jak to skončí," slíbil Hinatě, zatímco mi kývl na pozdrav. Mají vlastně stejná příjmení, nejspíš příbuzní.

"Děkuju," pípla stejně bojácně jako vždycky. "Dobrý večer, Sasuke," usmála se na mě smutně. Nejspíš má pořád výčitky z toho, co provedla. A já jí to nehodlal nikterak ulehčit. Moje gentlemanství vzalo dávno za své.

"Ahoj," přeci jen jsem jí zdvořile nabídl ruku a dovedl ji až k našim místům. Za celou tu dobu jsme spolu neprohodili jediné slovo, občas to vypadalo, že chce něco říct, jenže pak si to vždycky rozmyslela a mně to absolutně netrápilo.

Nepřipadalo mi zrovna vhodné v divadle spát, ale věnovat pozornost hře se mi taky nechtělo. Takže jsem ty dvě hodiny protrpěl jen přihlouplým prohlížením interiéru sálu. Skoro jsem zapomněl vstát a zatleskat, když ta hrůza konečně končila.

"To bylo moc pěkné," promluvila Hinata k mému nesmírnému překvapení.

"Hm," zato mně se mluvit vůbec nechtělo.

"Děkuju, Sasuke, byl to hezký večer," snažila se dál.

"Dobrou noc," rozloučil jsem se s ní trochu předčasně. Samozřejmě jsem ji doprovodil ještě za Nejim. Zběžně se rozloučil i s ním a vydal se na cestu domů. Na rozdíl od Hinaty to nemám k divadlu ani půl kilometru. Nebýt však takových společenských povinností, tak ani nevím, že tu nějaké divadlo stojí.

"Sasuke…" ozvalo se těsně za mnou, po tom, co Hinata s Nejim odjeli. Pomalu jsem se za sebe otočil a málem zapomněl překvapením dýchat.

"Itachi!" Stál tam mezi odcházejícími diváky v černém delším kabátu jemně zaneseném od sněhových vloček. Několik mu jich ulpělo i ve vlasech. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli vypadá víc jako démon nebo anděl. "Jak… jak si věděl, že…" Přišel jsem k němu na vzdálenost jednoho kroku a pořád na něj překvapeně zíral.

"Tvoji adresu znám ze školních stránek a najít si na mapě nejbližší divadlo s nejlepšími recenzemi už nebylo složitý." Vzal do té své hřejivé dlaně moji tvář a něžně mě políbil na čelo. "Co bys teď řekl o něco jinýmu představení?"

"Když to nebude striptýz." Propletl jsem prsty svojí ruky s tou jeho, která mě zrovna nehladila po tváři.

"Ten mi uděláš jindy," zasmál se, a aniž by mě pouštěl, tak mě odvedl ke svému autu. "Jenom si asi sundej aspoň toho motýlka, abys nevypadal divně." Dobrá poznámka, stejně mě škrtil už od začátku.

"A kam jedeme?"

"Napadlo mě, že tě vezmu do kina." To znělo o dost líp než divadlo, ale stejně se mi nechce věřit tomu, že za mnou přijel takovou dálku, jen aby mě vzal do kina.

"Přiznej se, proč si ve skutečnosti přijel?"

"Když si mi do telefonu řekl, že se ti stejská, nedalo se dělat nic jinýho." Jak romantická odpověď, jen jestli je to tak.

"Nežárlíš spíš na Hinatu?"

"Kdo je Hinata?"

"Ta holka, se kterou jsem byl v divadle, ta co na mě tenkrát čekala ve škole," připomněl jsem mu, vlastně jsem mu o ní chtěl říct už tenkrát, jenže se mi to nějak vykouřilo z hlavy.

"A mám důvod na ni žárlit?"

"Jak se to vezme, je to oficiálně moje budoucí žena… aspoň Madara to tak vidí…"

"A ty?" Mluvil naprosto klidně, jako kdybychom se bavili o počasí.

"Já chci tebe, a když nám to vydrží, tak o tobě Madarovi řeknu," lehce jsem ho pohladil po stehnu.

"Hlavně si s tím nelam hlavu, když na to přijde, nedovolím nikomu, aby nás rozdělil, ani tvýmu strejdovi." Takové řeči se v podobných romantických chvílích vedou vždycky, obvykle se taky říkají jen tak do vzduchu na prázdno bez určitě hodnoty, ale já věděl, že to Itachi myslí vážně.

"Vážně si mi chyběl," políbil jsem ho ze strany na krk a z profilu sledoval jeho klidnou tvář. Moc vody neuteklo od doby, kdy jsme se střetli prvně, na ruce se mi dokonce pořád vyjímala pobledlá jizva od jeho rozlité kávy, a my tu přesto teď sedíme spolu, jako kdybychom se znali roky.

"Proč si mě tak prohlížíš?" Přestože se Itachi snažil sledovat cestu, tak mu stejně pohled občas zabloudil ke mně.

"Jen si říkám, co by se stalo, kdybych na Madarův nátlak nenastoupil na právnickou fakultu."

"Našel bych si tě. Sice by to nějakej čas trvalo, ale jednou bych tě stejně oslovil." Zajímalo mě, jestli by to opravdu udělal, ale moc jsem mu to nevěřil. Kdyby na to měl odvahu, udělal to už dávno. Ačkoliv… nevím, jestli k oslovení mojí osoby postrádal zrovna odvahu.

"Na jakej film vůbec jdeme?" Převedl jsem téma o kus vedle.

"Stihl jsem na tenhle čas zarezervovat jen nějakou komedii. Chtěl jsem horor, aby ses pak ke mně tulil, ale žádnej nebyl v programu." Té jeho úvaze jsem se upřímně zasmál.

"Myslíš, že se u hororů bojím?" Ve skutečnosti na ně moc nekoukám, takže ani sám nevím, ale já obecně televizi nemusím.

"Doufal jsem v to." Itachi zaparkoval před naším největším kinem a neuspěchaně vystoupil z auta. Já ho hned následoval. Zprvu mi nevadilo, že mě drží za ruku, vadit mi to ovšem začalo už o několik minut později, kdy se kousek před námi objevila moje bývalá spolužačka. Na jednu stranu mi to mohlo být fuk, ať si o mně myslí, co chce, stejně už spolu nechodíme do stejné školy, na druhé straně by o mně mohla po celém městě roznést, že chodím s mužem, a to kdyby se dostalo k Madarovi, tak mě asi na místě zabije.

"Co se děje, seš nějakej nesvůj?" Itachi to na mně samozřejmě poznal.

"Támhle stojí moje bejvalá spolužačka… a no…"

"V pohodě, nemusíš nic vysvětlovat," Itachi bez námitek pustil moji ruku a tu svou strčil do kapsy u polorozepnutého kabátu.

"Děkuju, pak ti to vynahradím," slíbil jsem mu a spiklenecky na něj mrkl. Vlastně bych si nějakému mazlení dal i říct, celých čtrnáct dní se mi ho ani nepodařilo spatřit nahého, docela mi ten pohled na jeho dobře stavěné tělo chyběl.

"Jak?" zeptal se zvědavě, zatímco podával slečně před sálem naše lístky.

"Bez oblečení," zašeptal jsem mu do ucha, když jsme se usazovali v sále do poslední řady

"Tak o to nemám zájem," odvětil naprosto nezúčastněně. Tak ledová sprcha v takové zimě dost bolela. Jen jsem se povýšenecky ušklíbl a radši se zadíval na plátno. "Abych byl přesný, Sasuke, tak jsem o nás dost přemýšlel. Co bys řekl tomu, kdybychom zatím žili jen s jemným mazlením… a až budeš připravenej mě k sobě pustit blíž, tak se jen začneš mazlit víc, abych to pochopil, hm?" Ta jeho nabídka mě kompletně vykolejila.

"Cože? To jako chceš, abysme si spolu jen povídali, drželi se za ruce a… a jinak nic?" To mi k němu vůbec nesedělo. Mimoto se mi ten návrh ani trochu nelíbil.

"Ano."

"To je nám dvanáct? Já s tebou chci mít no… i intimní vztah, jen mi dej trochu času, než tě nechám… ty víš co." Bože, zase jsme se k tomu tématu museli dopracovat.

"Máš času, kolik jen chceš. Já jen nechci, aby se to mezi náma zase zkazilo. Bez nějakých hlubších intimností nám to přeci docela klapalo. Až budeš připravenej mít se mnou sex, můžeme se mazlit, jak jen budeš chtít, do tý doby bych zůstal u vztahu dvanáctiletých." On se mě vlastně ani neptal na souhlas, on mi to zkrátka oznamoval jako hotovou věc. Pořád mě to štvalo, ale po jeho vysvětlení o něco míň. Snaží se náš vztah jen zachránit, což bych měl asi ocenit.

"Tak dobře," propletl jsem prsty svojí ruky s těmi jeho. Už jsem ani neprotestoval proti tomu, že to budu jednou já, kdo zůstane dole. Dokonce mi to začalo připadat i přirozenější. Itachi se už od začátku choval vůči mně dominantněji a možná mě na něm zaujalo právě to. Tak proč se tomu bránit?

Pořád jsem měl v sobě jisté pochybnosti, jenže všechno hrálo pro to, abych nechal Itachiho nahoře. Takže bych se mohl zkusit přestat chovat tak tvrdohlavě a ještě jeden malý… větší ústupek udělat. Itachi mi určitě neublíží, tím by mě už definitivně ztratil. Musí si přeci uvědomovat, co se mu chystám dovolit.

Tak tři nebo čtyři týdny zpět kdyby mi někdo řekl, nad čím teď budu reálně uvažovat, asi bych se mu vysmál. Doopravdy nechápu, co se mnou Itachi udělal, ale začínám mít pocit, že něco cítím… něco konečně hluboce prožívám. A moc se mi to nelíbí. Na jednu stranu si snad poprvé v životě připadám skutečně živý, vedle toho se však bojím. Člověk vždycky těžce snáší, když přijde o něco, co pro něj hodně znamenalo. Nevím přesně, co pro mě znamenají společné chvíle s Itachim, za to vím, jak moc je nechci ztratit. Poprvé si skutečně užívám přítomnost druhé osoby. Poprvé raději trávím čas s někým druhým, než sám. Poprvé dělám vůči někomu ústupky, abych ho neztratil, protože by mi po citové stránce chyběl.

"Co je ti? Připadáš mi zklamaný," Itachiho prsty mě konejšivě pohladily po tváři a všechny ty pocity najednou ještě víc zintenzivnily.

"Ne jen… je mi s tebou dobře."

"A proto ten pochmurnej výraz?"

Místo odpovědi jsem se na něj jen nepřesvědčivě usmál a radši se k němu přitulil, než abych musel odpovídat na jeho nepříjemné otázky.

Čím víc člověku na někom záleží, tím víc trpí. Nesejde na tom, jak moc ten druhý miluje, vždycky tam budou pochybnosti. Co když jednou přestanu Itachimu připadat dost dobrý?

Nenapadá mě snad nikdo, kdo by ho dokázal odmítnout a on je přesto se mnou. Pěkných kluků najde na světě dost, on přesto stojí o mě. Přitom většina na jeho místě by mě už dávno poslala do háje. Moje chování není zrovna to, co někdo pro vztah vyhledává. Jak rád bych znal ta další Itachiho kritéria růže, která podle něj splňuju. Mimo vzhledu mě nic nenapadá. To se mu snad líbí moje nepřístupnost, panovačnost, arogance…? Jaké normální živé bytosti by se zrovna tohle líbilo? Ne že by Itachi splňoval body normálnosti, ale jako masochista mi zrovna nepřipadá. To spíš naopak.

"Sasuke, co ti je? To tě ta moje žádost tak moc rozhodila?"

"Ne, to ne… nech to být, o nic nejde. Jen jsem rád, že chodíš zrovna se mnou." Má pravdu. Nesmím si z něj dělat nepřítele, nesoutěžíme spolu, takže se mu můžu přiznat, že… že ho mám docela rád.

"S nikým jiným bych ani nechtěl. Nikdy tě neopustím, Sasuke, tím si můžeš být jistý." Ta jeho poslední věta aspoň trochu uklidnila moje předchozí myšlenky plné obav. I po tom, co jsem chodil s Hidanem, o mě pořád stojí, tak bych mu to mohl zkusit věřit.

Itachi se za celou dobu jedinkrát nezasmál, jen upřeně sledoval plátno, jako kdysi tu talkshow, když jsem mu usínal v klíně. Ten rozvážný klidný výraz se mi líbil. Sice mi připadalo zvláštní, že se ani neusměje, ale nezdálo se, že by to potlačoval.

Nejradši bych si ho vzal dnes k sobě do pokoje. Docela rád bych mu ukázal, kde spím mimo koleje. Chci, aby znal moje soukromí, stejně jako znám já to jeho. Jeho byt mi o něm tolik prozradil, můj pokoj by mu taky mohl leccos říct. A já toužil se s ním o to podělit.

"Můžu se za tebou v pondělí stavit?" Ve škole se určitě ještě neukáže a já chtěl, aby věděl, že s ním společný čas trávím rád.

"Samozřejmě. Vlastně, jsem ti chtěl něco dát…" natáhl se ke kabátu a z kapsy vytáhl dva klíčky na kroužku. "Abys nemusel zvonit." To je hodně veliký krok. Tak dlouho spolu nechodíme a on mi přesto tolik věří. Jako kdyby mi tím zároveň říkal, že přede mnou nemá žádná tajemství.

"Já… nevím, co říct…" Poděkovat se asi zrovna nehodilo, ale on mi opět vzal veškerá slova.

"Nemusíš říkat nic. Tvůj výraz mluví za všechno," přejel mi palcem po rtu. "Budu se na tebe po víkendu moc těšit."

"Itachi…" naklonil jsem se k němu a nehledě na těch pár lidí v sále před námi ho políbil. Cítil jsem, jak mi nenásilně vnikl jazykem do pusy. Výjimečně nekousal ani se mě nesnažil udusit, ačkoliv nemůžu říct, že by se mi to pořád tolik příčilo. Možná se mi ve skutečnosti na Itachim líbilo všechno to, o čem jsem si myslel, že se mi vlastně vůbec nelíbí.

Po filmu mě Itachi odvezl až domů, přestože bych to od kina došel nejpozději za dvacet minut. Rozloučili jsme se radši pár metrů od domu, aby nás neviděl nikdo z ulice a hlavně Madara.

"Bude se mi stýskat…" Ani jsem na to nestačil Itachimu nic říct, když se mi jeho rty přisály ke krku těsně vedle té modřiny, kterou mi způsobil naposled. Kdybych protestoval, nesměl by se mi vůbec divit, protože ten poslední flek má stále ještě obří rozměry. Jenže mě se ta jeho majetnickost začínala čím dál víc líbit. Opravdu o mě stojí, jinak by si mě přeci nepodepisoval.

"Mně taky," zašeptal jsem, jakmile skončil a ještě ho políbil na rty.

Už ze zahrady se dalo zahlédnout světlo minimálně v polovině domu, takže strýc nejspíš nespí.

Nespal. Seděl v kuchyni nad hrnkem kávy a nějakými papíry. Vždycky sedí v kuchyni, když na mě čeká, aby slyšel, až otevřu dveře.

"Děje se něco?" Zeptal jsem se proto, abych to měl hned z krku.

"Je něco po půlnoci," oznámil mi, jako kdybych to snad nevěděl.

"Já vím. A?"

"A kde si byl tak dlouho? Divadlo končilo před desátou." To mě vážně hodlá takhle kontrolovat?

"S přítelkyní." S přítelem jsem na něj ještě nemohl, myslím, že to už by vážně nerozdýchal.

"Proto teď vypadáš jako kurva, co se plíží od posledního zákazníka?" Zeptal se mě stále klidným, ale pěkně jízlivým tónem.

"Cože?" Opravdu jsem nechápal, o co tu jde.

"Ten tvůj krk svítí už od chodby. Viděl ses vůbec v zrcadle?" Zasyčel na mě a já se tedy otočil na zrcadlo za mnou. Ta starší modřina chytala už zelený odstín, ale ta z dneška vypadala spíš, jako kdybych se s někým porval. Itachi si dal fakt záležet, to se musí nechat.

"To ti to vadí?" Zeptal jsem se pořád nechápavě. Původně jsem před ním ten krk hodlal zakrývat, jenže když už ví o mé známosti, tak to najednou postrádalo význam. No asi jsem se spletl.

"Nechci u tebe nic takovýho vidět. Vypadáš, jak když tě vypustili z bordelu. A chci znát tu tvoji holku, tak ji na to připrav." Proboha. To snad ne…

"Proč? Na co ji potřebuješ znát? Nikdo před ní tě nezajímal."

"Protože před ní si neměl Hinatu. Chci vědět, kdo ti tak popletl hlavu, to je všechno," už mluvil zase klidně a nezúčastněně, přesto mi v jeho hlasu znělo něco chladného a podlého.

"Dobře, až bude mít čas, tak ti ji představím." Snad na to zapomene. Občas řekne něco ve vzteku, a pak už se k tomu nevrací.

"Pojď si ke mně ještě na chvilku sednout…" Ach jo, mělo mě napadnout, že naše poslední konverzace proběhla až nezvykle moc v klidu na to, aby se k ní už nevracel.

"O čem chceš ještě mluvit?" Nejradši bych se šel vysprchovat a potom hned spát. Nenávidím ty Madarovy rozhovory na celou noc.

"Co je ta holka zač?"

"Jak co je zač?" Na takovou otázku se dá odpovědět tolika různými způsoby.

"Na jakou chodí školu třeba?"

"Na stejnou jako já." Víceméně.

"Takže studuje taky práva?"

"Spíš už je tak trochu vystudovala." Nemusím si zase úplně vymýšlet, zkrátka jen zamlčím pohlaví.

"Takže je starší než ty. O kolik?" Odkdy ho zajímají takové detaily? Chápu, chápu, od doby, co se mě rozhodl oženit s Hinatou.

"Nevím, ale o moc ne, byla nejlepší v ročníku, dokončila školu dřív… a asi rok má praxi." Tolik z toho, co se o Itachim na naší škole všeobecně ví.

"Nevíš, kolik je tvé slečně let? A to mi tu chceš tvrdit, že to s ní vidíš na nějakou delší budoucnost?" Díval se na mě, jako kdyby si myslel, že jsem jen malé dítě, které se snaží marně proniknout do světa dospělých.

"Věk snad není tak podstatnej," namítl jsem trochu chabě.

"Ne? A co řeknete jejím rodičům? Že se dala na dráhu pedofilky? Kde jste se vůbec poznali?" On s tím výslechem prostě nepřestane.

"V jednom baru, kam mě donutil jít Kimimaro… a ona nemá rodiče, stejně jako já," nemůžu mu říct, že mě učí, to už by vážně nerozdýchal, navíc by si to mohl ve škole ověřit, nakonec by mu určitě i došlo, jakého pohlaví ve skutečnosti ta moje známost vlastně je.

"V baru. No, tak to jsem zvědav na tvoje výsledky na konci semestru, jestli nebudeš mít průměr do 1,5, tak se s tou slečnou rovnou rozluč. Sasuke, jediný důvod, proč ti ji tak úplně nezakazuju, je tvůj prospěch a taky tvoje poslušnost. Nikdy s tebou nebyly problémy, tak mi nepřipadá fér ti do detailů linkovat život, ale… jestli se zhoršíš, tak ti ho nalinkuju třeba až do hrobu." Každý druhý by se na mém místě tomu neškodnému vtípku zasmál, protože by nevěděl, že to Madara myslí vážně. Mně však zatrnulo.

"Neboj se, výsledky budu mít jako vždycky nejlepší. Vlastně i díky ní… jak jsem byl nemocnej, tak se se mnou učila, takže jsem nezůstal pozadu." Itachi se vážně ukázal jako bezvadný učitel. Vůbec se nedivím, že si ho Narutovi rodiče vybrali pro své syna, ačkoliv tam asi bude větší roli hrát ten výraz 'jejich známý'.

"Jen jestli si neonemocněl kvůli ní. Určitě jste se tahali někde v tý zimě po těch vašich barech a… no nemám pravdu?" Tázavě se na mě podíval, jako kdyby jen čekal na potvrzení.

"Ne… můžu si za to sám, párkrát mi ujel autobus, tak jsem šel do školy v dešti… taky mám idiotskýho spolubydlícího, takže se moc nevyspím a myslím, že kvůli jeho bordelu nám v pokoji vznikají nový škodlivý formy života." I když Naruto poslední dobou docela uklízí, záhadně od té doby, co se stalo to s Gaarou. Asi nějaká forma terapie.

"Fajn, na příští semestr ti zařídím něco jinýho k bydlení. Nechci, abys kvůli nějakýmu lajdákovi nezvládal školu." No to jsem si naběhl.

"Strejdo… já nechci pryč z kolejí. Nemusím mít furt něco extra." Nezáleželo mi ani tolik na tom, že by mě všichni na škole měli za snoba, jako spíš na mé vlastní potřebě integrace. Jestli mám být jednou právník, bude to vyžadovat styk s lidmi, takže se nemůžu izolovat.

"Fajn, uvidíme po tvým prvním semestru. Teď si můžeš jít lehnout. A udělej něco s tím krkem, je to nechutný, nebudu se na to dívat." Citlivka. Měl by si někoho najít, vlastně si vůbec nevybavuju, že by si kdy domů přivedl nějakou ženu. Potřebuje to jako sůl.

"Dobrou noc, strejdo." Odplazil jsem se do koupelny, rychle se opláchl teplou vodou a nabalený v teplákách a mikině zapadl do postele. Tak krátce po nemoci nesmím přecenit své zdraví.

Ráno jsem si na sebe pro jistotu vzal rolák, abych náhodou neznechutil Madarovi snídani. Stejně nechápu, proč kvůli tomu tolik vyvádí. Nikdy bych si nemyslel, že ho rozhodí taková malichernost. Původně jsem mu to nechtěl ukazovat, aby nevěděl o mojí známosti bokem vedle Hinaty, ale tenhle důvod by mě teda nenapadl. On snad opravdu nikdy s nikým nechodil. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy… ne to snad ne. Nikdo přeci nechce umřít jako panic.

"Dobrý ráno, strejdo," pozdravil jsem ho smířlivějším tónem. Nerad bych se k tomu včerejšku vracel, ačkoliv nevím, jestli by to samé řekl i on. Celkem rád předhazuje lidem jejich pochybení.

"Dobrý. V kolik dneska pojedeš?" Ale ne, doufám, že se mnou nemá žádné plány.

"No asi po poledni." Nejradši bych jel stejně hned po snídani.

"Dobře, tak tě odvezu, musím si stejně něco poblíž zařídit." Možná jsem blázen, ale tisíckrát radši bych jel vlakem.

"Tak jo, díky."

Vyjeli jsme sotva deset minut po obědě. Madara celou cestu hrozivě mlčel, soustředil se jen na cestu. Připadal mi nějaký napjatý, jako kdyby se nemohl dočkat, až dojedeme, aby mohl někoho zabít. Možná jen někdo z jeho podřízených neodvedl dobře svou práci, to má vždycky podobný výraz.

"Strejdo, tady bys měl… zatočit," upozornil jsem ho před první odbočkou, kterou i přes moje upozornění minul bez mrknutí oka.

"Nejdřív já, pak tě odvezu na koleje." Snad se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že najednou zrychlil. Takovou jízdu by si ve městě klidně mohl odpustit. Navíc se spolujezdcem! Já bych se rád dožil ještě zítřejšího setkání s Itachim.

Naštěstí po asi třech kilometrech konečně zastavil. Nasupeně práskl dveřmi a vešel do nějaké budovy přes silnici. Při bližším prozkoumání se budova ukázala jako nějaká základna policie. To si jde dobrovolně nechat napsat pokutu, nebo co mu zase přelítlo přes nos?

Vrátil se asi za půl hodiny. Už o něco klidnější. Díkybhou.

Neptal jsem se, co se stalo. Stejně by mi to neřekl a mě to vlastně ani nezajímalo. Dokud se nezlobí kvůli mně, tak mě to nezajímá.

"Tak teď ty," začal se mi konečně věnovat. Nechápu, proč mě nemohl nejdřív vysadit u kolejí. Měl to po cestě. "Nezapomeň hlavně té svojí dívce říct, že ji chci poz…"

"Strejdo, neznáš nějakýho Uchihu Itachiho?" Schválně jsem ho přerušil, než zase začne mluvit o té mé známosti. Překvapivě to bylo i k tématu, jenže to Madara neví a ani se to jen tak nedozví.

"Uchiha? Itachi? Jo, jednoho jsem kdysi znal, ale to je dávno… už ani nežije. Proč?" Výborně, chytil se. I když já se ho přeci na něj zeptat chtěl už na začátku semestru.

"Jeden náš učitel se tak jmenuje a všichni ho furt se mnou spojujou kvůli tomu příjmení, tak jsem se chtěl zeptat. Moc toho o naší rodině nevím."

"Pokud nevstal z hrobu, tak nevím, že by k nám patřil. Ale naše jméno není žádná náhoda ani shoda… něco tam určitě bude… asi něco málo v daleké minulosti, když ho neznám." To se mi docela ulevilo. Jako kdyby nestačilo, že chodím mimo Hinaty ještě s někým druhým, navíc s mužem… kdyby byl ještě můj příbuzný, asi bych se mohl jít rovnou utopit. Jinak bych z toho nejspíš živý a zdravý nevyvázl.

Na další otázky jsem se já ani on nestihl vyptávat, protože už se před námi rozprostíraly koleje. Tak takovou cestu už nikdy víc.

"Měj se, strejdo." Radši jsem si nepočkal ani na jeho odpověď, co kdyby k ní chtěl ještě přiložit další otázku ohledně mé slečny. Snad nikdy jsem se na koleje netěšil tak jako teď.

Co myslíte, zbaví se vůbec Sasuke Hinaty? Napadá vás důvod, proč je Madara tak podrážděný a co dělal na policii?