Áji sadistický deníček

Pamatujete na moji patálii s modrákama? A chcete slyšet ještě drsnější příběh?

Pokud na to máte žaludek a nervy, čtěte dál.

Včera jsme měly s Riuu takový dámskž večer ve dvou. Dali jsme si přes léto 43 výzev (tolik nám je dohromady let), tak jsme plnily nějaké z nich. No a kolem půlnoci Riuu krájela takovým super nožem chleba, já stála šikovne za ní, ona o mně nevěděla, já promluvila, ona se lekla a fikla mě nožem do předloktí.

To bylo ale krve, poprvé jsem si mohla prohlídnout svoje svaly hezky z blízka. V prvních asi deseti vteřinách jsem myslela, že omdlím, ale rozdejchala jsem to, Riuu mi přes to dala triko a daly jsme si noční výlet na pohotovost (díkybohu, že fakultka byla jen kousíček).

U recepce jsme řekly zbežně, co se stalo, pak mi to sestra ovázala se slovy: "Stejně to zase za chvíli budeme rozvazovat, tak si běžte sednout do čekárny." V čekárně bylo překvapivě docela málo lidí ani na první pohled nevypadalo, že jim něco je. My se tam s Riuu začaly smát jak idioti, protože brečet se mi fakt nechtělo. Ne že by to nebolelo, ale asi jsem z toho vyrostla.

Na řadu jsem přišla asi za hodinu. To už jsem i Riuu říkala: "Nevykašlem se na to? J chci domů." Samozřejmě nesouhlasila.

Doktorka byla moc fajn a její slova mě fakt uklidnila: "Vypadá to takhle ošklivě, ale asi to bude jen povrchový." Pak mi to umrtvila, aby to mohla sešít a najednou říká: "Tak to nebude dobrý, jsou tam přetržený šlachy." Další skoro hodinu mi tam píchala jednu umrtvovací injekci za druhou, pak si ještě přizvala kolegyni, protože si nebyla jistá, jak ty šlachy napojit a od čeho vůbec jsou. No já myslela, že z těch jejich řečí asi fakt budu brečet. Taky si chtěli poslechnout tu historku, jak se to stalo. Jejich reakce: "A jste si jistá, že budete pořád kamarádky?", "A fakt to neudělala schválně?", "Kamarádka má docela páru.", "Buďte ráda, že to nebyl hrudník."

Nakonec to nějak napojili, zašili, dali mi dlahu, předepsali antibiotika a mohla jsem frčet domů. S Riuu jsem se rozloučila asi takto: "I když jsi mi málem uřízla ruku, stále jsi moje nejlepší kámoška."

Domů jsem dorazila asi ve tři. Pes hned štěkal, máma se vzbudila a: "Tak Andrejko, když už jde tak pozdě, tak ho vezmi na chvíli ven." Na to jsem se na ni otočila, aby viděla tu ruku se slovy: "Asi spíš ne, mami..."

Asi další hodinu jsme o tom mluvily - se vzbudila i ségra, která mi celou dobu vyčítala, že je jí tak zle, že asi bude ze mě blejt a druhej den nejíst. Moje reakce byla prostinká: "A teď si předsav, že by to byla tvoje ruka. Dobrou."

Riuu: "Ukaž, zdokumentujeme to."

Vaše šikovná Ája a ještě šikovnější Riuu <3