Zamilovaný 18.

Dneska nahlédnete zase trochu do Itachiho minulosti... možná. A taky se posune Madarův a Sasukeho vztah.

---

Mohl jsem se přesvědčit na vlastní kůži, jestli by to opravdu přežil, ale nechtěl jsem mu kazit dojmy z toho posledního společného zážitku. Chvíli jsem i přemýšlel, že bych mu ta pouta ještě nechal a trochu ho potrápil, jenže touha po pochvale tělesného rázu nakonec zvítězila. Pouta šla dolů.

"Pojď ke mně, Sasu." Ani jsem nemusel jeho rozkaz splnit, sám si mě stáhl k sobě na klín. Několik dlouhých minut mě jen hladil po celém těle a líbal tam, kam dosáhl, mimo rtů. Těm se nehledě na to, co řekl, viditelně vyhýbal. Nevadilo mi to, dokonce jsem neměl ani potřebu ho jakkoliv provokovat.

"Chceš, abych ti teď pomohl já?" Zašeptal mi do ucha, vzápětí mi provokativně skousl mezi zuby jeho okraj.

"A jak mi chceš pomoct?" Opřel jsem se svým čelem o to jeho a zhoupl se mu na klíně. Věděl jsem, že tímhle ho do rozpaků ani náhodou nedostanu, ale doopravdy mě zajímalo, jak mi to hodlá udělat.

"Tak, jak bych ti chtěl já pomoct, bys nepřijal, takže… zkus si vybrat sám. Chci vědět, co máš rád." Cítil jsem, jak mi jednou rukou jede z pasu směrem nahoru, až v ní sevřel moji tvář, a palcem druhé obkreslil můj spodní ret. Nikdy v životě jsem snad nedostal lepší nabídku, jenže já i tak nevěděl, jak ji nejlíp využít. Právě se přede mnou otevírala možnost, jak si splnit ty nejtajnější sexuální představy. Ale můžu tohle chtít po Itachim? Ten zmetek by to nakonec určitě obrátil proti mně, zákeřnosti na to má víc než dost.

"Moc dlouho mlčíš. Nad čím přemýšlíš?"

"Ty nevíš? Já myslel, že mi čteš myšlenky." Ne vždycky, ale dost často se trefil.

"Zkusím to promyslet… to, co ti teď nabízím, je… dalo by se říct neopakovatelná příležitost, i když v tvým případě bych byl schopnej udělat výjimku, jenže to jsi ty doteď nevěděl, takže zůstaneme u toho, že je to výjimečný. Takže přemýšlíš, co bys mohl chtít." Musel jsem se ušklíbnout nad tou jeho domýšlivostí. Naklonil jsem hlavu do strany a po celé délce mu od klíční kosti až po ucho olízl krk.

"Špatně," zašeptal jsem, pak ho do toho ucha tvrdě kousl. Když se on nikdy nedrží zpátky, tak nevidím důvod, proč bych měl já.

Slezl jsem z jeho klína a bez vysvětlení odešel do ložnice. On za mnou nešel, s čímž jsem i počítal, stejně tak ale vím, že nakonec přijde, aby zjistil, co se stalo.

Pochopitelně se během deseti minut v těch dveřích objevil, k mojí smůle už oblečený, v obličeji mu hrál částečně nechápavý a značně zvědavý výraz. Konečně. Konečně se mi ho povedlo něčím překvapit. Nechci, aby ve mně mohl číst, chci, aby ve mně mohl pořád něco nového objevovat. Tak jako já u něj.

"Sasuke, zahráváš si se špatným člověkem…"

"Jsi si jistý, že já?" Překonal jsem mezi námi těch pár zbytečných metrů a za spodní cíp košile si ho natiskl přímo na tělo. "Tak ty chceš vědět, co mám rád, hm?" Přestože mi do jeho výšky pár centimetrů scházelo, tak jsem mu vpletl prsty vzadu do vlasů, zvrátil mu hlavu dozadu, postavil se na špičky a kousl ho nejprve do spodního rtu, pak i do horního a současně s tím zaryl nehty druhé ruky do jeho zatraceně dobře stavěného zadku. "Chci tebe… chci být v tobě."

Pár vteřin panovalo pohřební ticho, které Itachi totálně zboural svým smíchem.

"Sasuke, tohle už jsme probírali… a ne jednou. Nemáš na to a víš to. Tak proč to pořád zkoušíš?" Ani jsem nestačil zareagovat, když jsem ucítil tvrdou ránu na hrudní kosti, a najednou ležel v posteli na zádech. Ještě několik vteřin mi trvalo, než se mi vůbec podařilo popadnout dech. Jak moc surově se Itachi zachoval, se stejně nejvíc ukázalo na mých prstech. Zůstalo mi mezi nimi zaklíněných několik jeho vlasů, no vypadalo to spíš skoro na jeden celý pramen.

"Já vím!" rozkřikl jsem se na něj hned, jak se mi povedlo vyrovnat stav kyslíku v krvi.

"Víš? Nevypadá to tak…" Došel až ke mně, obkročmo si nade mě klekl, z obou stran mojí hlavy si opřel obě ruce a kolenem mi zatlačil na rozkrok. Vztek mnou tak lomcoval, že jsem měl chuť mu vyrvat další pramen vlasů, ale touha mu všechno vrátit mi pomohla se ovládnout.

"Ano, vím. Řekl jsi, že chceš vědět, co mám rád… tohle mám rád… a vím, že s tebou mě to nečeká, asi mi to ani nevadí, ale… ale chtěl jsem vědět, jak až moc ti záleží na tom, co mám rád. A tohle je výsledek."

"Sasuke… kdybych před tím neviděl, jak jsi totálně neschopnej vůči mně vůbec projevit nějakou dominanci, tak bych zareagoval úplně jinak." Nic dalšího neřekl. Prakticky to celé svedl na mě, pak se zvedl z postele a otočil se čelem k oknu. Já se jen posadil na posteli, aby se mi líp mluvilo. Musím to zkrátka říct… musím mu to říct.

"Měli bysme přestat. Čím dřív, tím líp. Pak už by nás to mohlo hodně bolet. Určitě se shodnem na tom, že jakmile to neklape v posteli, neklape to vůbec. Sice si to chvíli užíváme, ale potom se to vždycky posere… jeden z nás to posere, já nebo ty..." Nejsme na stejné vlně. To přeci musí vidět i on. Vím, že to bude bolet už teď, jenže později by to bolelo ještě víc. A ať se Itachi snaží sebevíc, masochistu ze mě neudělá.

"Prosím, nedělej to… neříkej takový věci."

"Itachi… nemá to cenu." Moje odpověď přišla s několikaminutovým zpožděním, protože svou chabou námitkou mi znova vyrazil dech. Takhle slabošsky on nikdy nemluví. Což znamená, že je to jen hra, přetvářka… ví, jak na mně, ale dneska se mu to už nepodaří. "To se chceš furt hádat kvůli blbýmu sexu? Já už na to nemám energii, snažím se ti aspoň trochu přizpůsobit, ale ty na to totálně sereš, je ti to fuk… vstříc si mi vyšel, jen když šlo do tuhýho. Tak to hlavně teď nezkoušej znova." Nechtěl jsem od něj odejít. Ani náhodou. Jenže já už nemůžu jinak. Radši těch pár týdnů budu uvnitř křičet, než abych se pak měsíce sžíral lítostí a bolestí.

"Omlouvám se, Sasuke, ale já nejsem přizpůsobivej člověk, radši přizpůsobuju okolí sobě. Jsi první člověk, u koho to tak úplně nechci a asi mi nějakej čas potrvá, než se mi to povede, jen potřebuju trochu času a trpělivosti… prosím. Neházej nás dva přes palubu po pár dnech, protože to občas neklape. Věřím, že se to mezi náma časem srovná… i v posteli. Chce to jen víc času. Můžeš nám ho prosím obětovat?" Zase to dělá. On přesně ví, jak mě otočit úplně jiným směrem. Ale já se tentokrát nehodlal tak snadno dát… ne vůbec dát, jen snadno nedat.

"Fajn, chápu… dám ti víc času, ale něco za to chci." Vím, že dělám chybu. Jednou na tu svoji naivitu vůči jeho osobě hnusně dojedu. Možná z něj začínám trpět paranoiou, ale spíš věřím, i když věřit nechci, že je to moje skutečná budoucnost, nebo spíš naše budoucnost. "Řekni mi pravdu… pravdu o tom, proč mě miluješ. Nevěřím, že je to jen kvůli blbýmu vylitýmu kafi… nebo, že mám všechno, co si hledal, vždyť si mě vůbec neznal a evidentně pořád neznáš." Nechci chodit s někým, kdo mi nevěří a komu tím pádem nemůžu věřit já.

"Tak dobře…" Konečně poodstoupil od toho okna a posadil se na postel vedle mě. "Já vím, že si chodil s Hidanem. Už od začátku. Taky vím, že ho na tebe poslali, aby tě zabil. Já šel tehdy s ním, abych ho kryl, kdyby něco… jenže on si s večeří rád hraje a s tebou si hrál rád a dlouho, protože si mu hned nedal… to ho podle mě na tobě nejvíc fascinovalo. Já tam byl neustále s vámi… všude. A zamiloval se. Hidan z tvýho života nezmizel kvůli tomu, že by respektoval tvoje rozhodnutí ohledně ukončení vašeho vztahu. Odešel, protože jsem to chtěl já. Kdyby ti něco udělal, zničil bych ho… je to sice blbec, ale zase ne takovej, aby šel do něčeho tak sebevražednýho. A to je všechno, Sasuke. Věděl jsem, že tě nemůžu mít, ale přežil si… jenže pak si přišel na moji přednášku a já tě okamžitě poznal. Všechno to bylo najednou zpět…"

Ani nevím, co za pocity se mnou cloumalo, když Itachi skončil. To, co mi řekl o Hidanovi… Polil mě studený pot. Já přeci lidem jen tak nevěřím, proto se v nich taky nepletu. Ale teď… já se spletl. Nemusel jsem tu teď vůbec sedět. Kdyby Itachi… Kdyby mě Itachi nemiloval.

"Nemysli na to, Hidana už nezajímáš." Nemysli na to? Jak to může tak lehko říct?

"Proč mě chtěl zabít?" Stoprocentně to má co dělat s Madarou. Musí to vědět. Musím mu to říct.

"To nevím, neví to ani on. Byl to prostě rozkaz. Proto jsem odešel… a proto se jich furt nemůžu zbavit. Ale tebe ochráním." Jakmile dořekl tu poslední větu, opět mě to napadlo. Je to jen manipulace. Šílená manipulace na to, jak mě k sobě navždycky připoutat.

"Jak zjistím, že nelžeš?"

"Řekl bych ti, ať se zeptáš Hidana, ale nechci, aby ses s ním ještě někdy potkal. Tak si to zkus prostě jen srovnat - nedává najednou všechno víc smysl? To, že se já a Hidan známe, to, že po tobě jedu už od prvního dne, to, že tě tak dobře znám, moje averze vůči Deidarovi…" Znělo to přesvědčivě, ale to Itachi přeci umí.

"To nestačí, Itachi."

"Tak jinak…" Vytáhl z kapsy u kalhot mobil, chvíli tam něco hledal, a pak mi ho podal. "Moje zprávy s Hidanem z toho roku, kdy jste spolu chodili. Jsi hlavní téma, tak si počti…"

H: Nebudu kvůli tvejm zasranejm pocitům za debila. Vím, že se chce se mnou rozejít, musím to udělat rychle, pak už bych se k němu nedostal.

I: Dost mi toho dlužíš, a jestli se Sasukemu něco stane, tak si skončil ty. A už mi nepiš, není to zrovna bezpečný.

Několik dalších zpráv se nacházelo ještě o něco výš, ale já je vidět nechtěl. Ani jsem to nepotřeboval. Vrátil jsem mobil Itachimu, zvedl se z postele a šel ke dveřím.

"Sasuke, kam jdeš? Chtěl si vědět pravdu, tak jsem ti ji řekl. Aspoň už víš, proč jsem ze začátku radši mlčel."

"Jdu uklidit to jídlo, než se to zkazí." Měl bych to okamžitě dát vědět strýci, ale pralo se ve mně tolik pocitů, že jsem se rozhodl teď pár hodin nic nedělat a jenom nad tím v tichosti přemýšlet.

"Sním ho, udělal si ho přeci pro mě. Zkus na to zatím nemyslet. Možná bys zvládl Hidanovi dokázat úmysl, ale když stáhneš ke dnu Hidana, upoutáš na sebe pozornost dalších. Mnohem horších lidí. Nedokážu je do basy dostat já, natož pak ty. Teď jsi v bezpečí, kdybych o tom nebyl přesvědčenej, tak ti to neříkám. Nemusíš se bát…"

"Nemusím se bát?! Šel po mně zabiják a já se nemám bát? Chodím s člověkem, co mě před ním zachránil a jsem na něj prakticky odkázanej, protože kdybychom se rozešli, tak ten zabiják může přijít znova, a já že se nemám bát?!" Vyštěkl jsem na něj, jak mi konečně začaly pořádně docházet důsledky všech těch nových informací.

"Sasuke… nepoštval bych ho proti tobě. Nikdy. I kdybys mě podvedl, i kdybys chtěl zabít ty mě… nikdy. Nechci, abys se mnou chodil z vděčnosti nebo ze strachu… kdyby jo, tak ti tohle řeknu už dřív. Já ti to nechtěl říkat vůbec." Zase mě smetl. Totálně mě smetl. A mně bylo tak hrozně úzko… "Sasuke…" Chtěl jsem se cítit v bezpečí. Namísto kuchyně jsem se vrátil o několik kroků zpět a přitiskl se k Itachimu. "Mrzí mě, že ses to musel dozvědět, kdybych se choval líp, tak…" Nepotřeboval jsem, aby mluvil dál, takže jsem mu přiložil prst ke rtům, a dál setrvával v jeho objetí. Během několika málo minut jsem se dostal od rozhodnutí 'udělat pro něj vše', přes 'udělat pro nás vše a ten vztah skončit', po 'dát našemu vztahu ještě šanci'. Ještě pořád mi úplně nedocházelo to, co mi tu Itachi prozradil. Tak nějak jsem si nedokázal Hidana představit v roli zabijáka. Připadalo mi tak absurdní, že by chtěl zabít zrovna mě. Vždycky se se mnou bavil tak nenuceně, nikdy mi nezavdal důvod mu nevěřit. Vždyť jsem vedle něj usínal v posteli, jedl jídlo, které připravil, procházel se s ním po místech, kde by mě už nikdo nikdy nenašel… a on toho nevyužil? Jen kvůli tomu, že ho bavilo si se mnou hrát?

Ne, pořád mi to nedocházelo, možná jsem ani nechtěl, aby mi to došlo. Jedno jsem však věděl určitě… "Musím to říct Madarovi." Jestli po mně někdo jde, tak rozhodně kvůli němu. Já sám o sobě nemám vyloženě nepřátele, neprovedl jsem nic, za co by mi někdo mohl chtít vzít život, zato strýc má kolem sebe dost nepřátel, kterým by se ulevilo, kdyby se mu nedařilo. Sice nevím, jak by mu uškodila moje smrt, ale ono se vždycky něco najde. Zvlášť u lidí, kteří stojí vysoko. A Madara stojí hodně vysoko na to, aby ho odtamtud minimálně jeden člověk chtěl vyštvat.

"Řekni. On to pak určitě bude chtít řešit s policií, ta zjistí, že jsem v tom svým způsobem taky zamotanej, a i když se pravděpodobně dokážu obhájit, tak mi to zkazí reputaci… při nejhorším se obhájit nedokážu a budu souzenej za stejný věci jako Hidan, Deidara…" Takže se mi vlastně snaží říct, že pokud s tím vyjdu na světlo, potopím i jeho.

"Co mám teda dělat?" Nemůžu to přeci přejít jen tak, jako kdyby se nic nestalo. Může se to klidně opakovat a mně se ještě nechce umřít.

"Nechat to na mně. Postaral jsem se o tebe doteď, tak se o tebe postarám i dál." Itachi mě políbil shora do vlasů a ještě pevněji si mě natiskl na hrudník, až se mi začalo obtížněji dýchat. Musel jsem ho od sebe dlaněmi odstrčit, abych vůbec mohl promluvit.

"Nechci, aby ses o mě staral… a už vůbec ne v tomhle ohledu… chci vědět, co si provedl, co on přesně provedl… chci vědět, jak se mám já sám bránit." Nechci, aby mě Itachi chránil. Ne ani tak kvůli vlastní hrdosti, jako spíš pocitu bezmoci.

"Sasuke, já nemůžu… ne teď. Nejde o to, že bych ti nemohl věřit, ale… zkrátka to nejde. Jednou ti to řeknu, jen to nebude dneska. Do tý doby to nech jen na mě… prosím." Nesnáším ten jeho úpěnlivý hlas. Dost blbě se mu odolává. Naštěstí ho nepoužívá často.

"Dobře…" Další ústupek z mojí strany, jsem zvědavý, kdy konečně začne on ustupovat mně. A ten jeho rádoby pokus o submisivitu do toho teda nepočítám.

"Děkuju. Teď si půjdu sníst to dango, hm?" Chytil mě za obě ramena, políbil na čelo, a pak se odebral do kuchyně. Nešel jsem za ním, potřeboval jsem zůstat aspoň pár minut o samotě. Dnešek měl patřit jen nám, chtěl jsem, abychom si ho oba užili, abychom se zase o něco víc sblížili. Jenže to nakonec málem skončilo rozchodem… opět. Bojím se, že nám to spolu opravdu dlouho nevydrží. A ta myšlenka bolela každým dnem víc a víc.

Radši jsem si šel lehnout, abych nad tím vším nemusel přemýšlet, stejně mi pořád nebylo od nemoci nejlíp.

Ani nevím, kdy ke mně Itachi přišel, ale jeho přítomnost jsem zaznamenal až někdy uprostřed noci, kdy mě probudila žízeň. Ležel těsně za mnou s jednou rukou položenou na mém pasu. Opatrně jsem mu ji složil podél těla a vytratil se do kuchyně pro sklenici vody. Na stole se mu tam válela spousta papírů. Zvláštní, obvykle tu mívá uklizeno, musel být asi hodně unavený. Možná v nich má něco, co by mě přivedlo na stopu jeho záhadného spojení s Hidanem a Deidarou, jenže to bych pak po něm nemohl chtít důvěru, když bych sám projevil, že mu nevěřím. Jednou mi to určitě řekne.

Sice jsem tomu ve skutečnosti moc nevěřil, ale hrabat se mu věcech mi taky nepřipadalo jako nejlepší nápad. Radši jsem položil sklenici zpět na linku a vrátil se zpět k Itachimu. Lehl jsem si k němu tentokrát čelem, jeho ruku zpět položil na svůj pas a díval se, jak spí. Vypadal tak vyrovnaně, dokonce ani čelo mu nežhnulo tak jako v posledních dnech. Snad už se to lepší.

Ráno mě probudil Itachiho horký dech na mém krku. Pomalu jsem se od něj odtáhl, abych nám mohl jít připravit něco ke snídani. Itachi vstal sotva hodinu po mně, to jsem akorát dodělával čaj.

"Dobrý ráno," políbil mě zezadu na krk a konečně si šel sklidit ty papíry ze stolu.

"Itachi?"

"Hm?"

"Budeš se se mnou dneska učit? Jestli to takhle půjde dál, tak nedokončím ani tenhle semestr."

"Samozřejmě, vždyť jsem ti to slíbil."

S doučováním jsme začali hned po obědě a skončili až téměř před večeří. Zjistil jsem, že povolání právníka asi budu celý život jen tiše trpět, absolutně mě to nebavilo. Ačkoliv podle Itachiho k tomu mám vlohy.

Od toho dne jsme se učili aspoň dvě hodiny každý den. Nehledě na moji trestuhodnou absenci ve škole, mi zatím docházka všude stačila na to, aby mě pustili ke zkouškám. Jen od téhle nemoci nesmím už na nic chybět.

Několikrát jsem za těch čtrnáct dní přemýšlel alespoň o mazlení, jenže vzpomínka na to, jak to zatím vždycky dopadlo, mě od toho hodně rychle odradila. Nemusíme přeci spěchat, téměř se neznáme, takže čekání je na místě. Sice jsem se tak snažil bláhově ukonejšit sám sebe, ale překvapivě to docela fungovalo.

Druhý víkend od mojí nemoci se i Itachi cítil o dost líp, minimálně už netrpěl na teploty. Mně dokonce lékař potvrdil, že už nemám v krku nic, co by mi bránilo v tom jít do školy. Ještě celý pátek jsem zůstal s Itachim, na sobotu jsem se rozhodl přijet domů. Vůbec se mi tam nechtělo, protože vím, co se mnou hodlá Madara probírat ale jednou by ch tam stejně musel.

"No to je dost, že se tu taky ukážeš," přivítal mě tím svým typicky chladným a vyčítavým tónem.

"Říkal jsem, že přijedu, až budu zdravej," ohradil jsem se mírně.

"Tak si běž vybalit, pak za mnou přijď, promluvíme si." A je to tady. Promluvíme si. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mu řekl pravdu. Ne o tom, s kým chodím, ale o tom, s kým opravdu chodit nechci. Nehodlám si Hinatu vzít ani do budoucna. Naopak chci udělat všechno pro to, abych vydržel s Itachim. Už mě unavovalo nechávat vztahům volný průběh. Musím fakt projevit víc iniciativy, takže za ten s Itachim budu bojovat. Je mi s ním dobře, jako mi s nikým už dlouho nebylo, pokud vynechám náš nesoulad v posteli, jenže to je něco, co se snad srovná. Nakonec se mi i docela líbí to, jak si mě hlídá. Typický žárlivý člověk udělá hysterickou scénu, Itachi mi zničí krk… Přiložil jsem si dlaň na ten bolestivý flíček na krku, pochopitelně mi na cestu domů nezapomněl jeden udělat.

"Tak o čem se mnou chceš mluvit?" Zeptal jsem se, jako kdybych snad nevěděl.

"Sedni si," kývl směrem k pohovce. Takže to bude na dlouho. "Když už víš, jak to s Hinatou bylo, tak asi nemá cenu chodit kolem horký kaše. Doufám, že si uvědomuješ, jak je to pro nás důležitý." Spíš jak je to důležitý pro tebe.

"Samozřejmě," odvětil jsem netečně. Měl bych mu to říct, jenže moje odvaha se v jeho přítomnosti vždycky scvrkla do miniaturních rozměrů.

"To jsem rád, takže dneska jdete s Hinatou do divadla. Nějaká italská klasika."

"Ne," vypustil jsem ze sebe ani nevím jak.

"Ne?"

"Strejdo… já s tou holkou nechci trávit čas. Nemáme si vůbec co říct. Doteď byla zamilovaná do někoho jinýho, kdo ji odkopnul. Ne že bych se mu divil. Mě bere jen jako náplast… a já už někoho mám. Říkal si přece, že si mám užívat… tak si užívám. Nechci s tou holkou trávit čas, dokud to nebude nutný," řekl jsem, jak nejmírněji to jen šlo.

"Co si myslíš, Sasuke? Že se prostě za pár let sejdete a vezmete? Dva cizí lidi? Měli byste se sblížit. Hinaty rodiče na tom trvají, tak ten jeden blbej den obětuj." Upřímně jsem čekal daleko větší cirkus.

"Ta holka je mi protivná, nemám nejmenší náladu poslouchat její kňourání… proč ses vůbec neoženil ty? Proč do toho musíš tlačit mě?" Možná jsem měl raději mlčet, dokud to vzal tak, jak to vzal. Jestli jsme se nepohádali doteď, tak teď už s tím můžu dozajista počítat.

"Nechci, abys dopadl jako já, rozumíš? Navíc je tvůj sňatek pro mě z obchodního hlediska dost výhodný, to nepopírám. Věř mi, že jsou i sňatky, co by byly ještě výhodnější, ale Hinata z těch všech holek se mi pro tebe zdála nejpřijatelnější. Myslíš vůbec na tohle? Udělal jsem toho pro tebe dost, tak místo prskání by sis toho mohl zkusit aspoň trochu vážit." Překvapivě mluvil úplně klidně, ale jeho zatnutá pěst naznačovala, že se snaží kontrolovat svůj vztek.

"Miluju někoho jinýho," rýpal jsem do toho přesto dál. Pokud mu to neřeknu dnes, tak už nikdy.

"Miluješ? A co já s tím, Sasuke? Ukaž mi někoho, kdo nikdy nemiloval… život není pohádka, nikdo se z tvojí lásky na prdel neposadí. Utni to, zapomeň a ono to přebolí." Nevím proč, ale připadal mi nějaký zanícený. Možná se mi to jen zdálo, protože zrovna já v emocích nijak zvlášť dobře číst neumím.

"Stalo se ti to taky, že jo?" Musel jsem to zkusit, i kdybych se měl seknout. "Taky si někoho miloval, že jo? Nemohli jste spolu být, tak do toho teď nutíš mě. Chceš mi zkazit život, protože ti ho taky zkazili." Snažil jsem se nekřičet, přesto mi mezi jednotlivými slovy hlas podivně přeskakoval.

"To bylo úplně něco jinýho, Sasuke. Když teď sundáš ty svoje růžový brýle, můžeš určitě říct, že tě ta holka miluje? Že pro tebe obětuje to, co ty pro ni? Pochybuju. A jestli ano, tak seš trouba. Prober se, než se ti stane to, co Hinatě." Přestože proti mně dost tvrdě šel, tak na mě nekřičel. To nikdy není samo sebou, někdo mu v minulosti asi hodně ublížil, když teď mluví tak… tak zaujatě.

"Nemusíš se o mě bát, nejsem naivní a vím, že nám to nemusí vyjít. Ale chci to zkusit. Do toho divadla s Hinatou půjdu, dobře, budu tu komedii hrát, ale… jestli mi můj aktuální vztah vydrží do doby, než nás s Hinatou poženete před oltář, tak… i kdybychom se my dva už v životě neměli vidět, tak si ji nevezmu. Nedonutíš mě k tomu." Mluvíme tu o celkem daleké budoucnosti, jenže Madara musí vědět, na čem se mnou je. Chci žít svůj život, ne ten jeho, to si musí uvědomit.

"To zní fér." Vím, proč to řekl. Z žádného soucitu ani smilování, nevěří, že mi můj vztah s Itachim vydrží. Asi tomu nevěřím ani já, ale zároveň to nechci brát jako něco, co může kdykoliv skončit. Hodlám opravdu bojovat za to, aby nám to s Itachim vyšlo.

Tak co říkáte na Hidanovu a Itachiho společnou minulost? Věřite vůbec Itachimu? A taky by mě zajímalo, co soudíte o Madarovi.