Zamilovaný 16.

Tak po delší době...

---

Nejprve jsem vypustil vodu z vany, a pak se šel teprve osušit. Zpět do z horečky propoceného oblečení se mi moc nechtělo, takže jsem zabalený jen v ručníku přeběhl chodbu, abych si na sebe mohl vzít něco čistého. Obyčejné triko se přímo nabízelo, jenže Itachi má radši košile. Přestože mě dneska s Hidanem tak vytočil, jsem si ji nakonec oblékl kvůli tomu, jak se posledních pár hodin choval. Vzhledem k tomu, že si strýc potrpí na formalitu i doma, tak moje skříň obsahovala víc košilí než trik, měl jsem teda z čeho vybírat. Možná bych se mohl zeptat na jeho oblíbené barvy, ač to z jeho bytu vyzařovalo samo. Čistě červenou sice nevedu, ale snad se spokojí s černočervenou. Nejspíš bych barvy tak řešit nemusel, jen kdyby se pořád všude neříkalo, jak moc ovlivňují psychiku.

"Co tím jenom sleduješ?" I přes tu otázku nepochybuju o tom, že odpověď stejně zná. "Vypadáš nějak moc společensky na to, že v tom budeš jen spát." Pravda, to jsem tak úplně nedomyslel.

"No tak já se půjdu převlíknout…" nadhodil jsem nenuceně.

"Nech si to, sluší ti to." Ani se mi nepodařilo vyjít ze dveří a už mě jeho ruce svíraly v objetí. "A ještě hezčí je, že se snažíš kvůli mně," dodal. Dřív bych mu to asi vymlouval, jen aby mu nestouplo moc ego, ale teď jsem zkoušel dát na jeho rady a přestal s ním soutěžit, můžu mu přeci přiznat, že se snažím kvůli němu. To přeci v páru jeden pro druhého dělá.

On ode mě pravděpodobně něco takového nečekal, protože několik dlouhých minut mlčel, jako kdyby spíš čekal nějakou moji výmluvu nebo minimálně pokus o slovní přestřelku. Když mu došlo, že nic nenamítnu, tak se ke mně sklonil a svými rty se mi otřel o tvář. Nejdřív jsem ho chtěl políbit, ale na půli cesty jsem si to rozmyslel a taky se jen rty dotkl jeho hřející tváře. V momentě, kdy se naše rty už téměř v ten polibek spojily, se mi najednou v kapse ozval mobil. Zvláštní. Takové scény se odehrávají většinou jen ve filmech.

Aniž bych se snažil vymanit z Itachiho náruče, jsem se podíval, kdo mi volá. Podle toho hovory totiž přijímám. Strýc. Tak to musím vzít, i kdyby světu hrozila apokalypsa.

"Strejdo?"

"Ahoj, jen jsem se chtěl zeptat, jestli přijedeš ve čtvrtek nebo až v pátek." No jo, skoro jsem na něj zapomněl.

"No… jak moc by vadilo, kdybych tenhle víkend nepřijel vůbec? Jsem nemocnej a moc se mi nechce cestovat." Pochybuju, že mi to projde, ale jinou výmluvu proč nepřijet nemám. Buď mi to sežere nebo to naopak bude důvod, proč mi přikáže přijet. Každopádně vsázím na druhou možnost.

"Nemocnej? Tak pro tebe přijedu sám. Chodíš do školy nebo seš jen na koleji?"

"Chodím tam, ale nemusíš pro mě jezdit… já bych radši stejně zůstal tady. O Hinatě si můžeme promluvit jindy, ne?" Kdybych mu řekl pravdu, tak pro mě přijede už dneska.

"Ne, to nemůžeme. O víkendu se zase uvidíte. Tak se koukej sebrat, ať seš zdravej." Samozřejmě, že ho víc zajímá nějaký můj dohodnutý sňatek než moje zdraví. Nemůžu ho vyloženě nařknout z nezájmu a sobeckosti, ale cenu za příkladného strýce by taky nedostal.

"Dobře, tak pro mě přijeď v pátek ráno." Stejně s ním nehnu, s ním nehne nikdy nikdo.

"Zavolám, až budu vyrážet. Měj se a neponocuj." Vždycky, když chce na mě použít nějakou klasickou výchovnou frázi, tak řekne 'neponocuj'. Doteď nechápu proč, ale asi to ani chápat nepotřebuju.

"Naše společný stonání je asi v troskách, co?" Uhodl Itachi správně.

"Jo. Promiň, ale s ním nehnu. Zkusím se v pondělí vrátit, kdyby to ale nevyšlo, tak ti zavolám." Na sto procent to stejně nevyjde. Madara sice ctí školní morálku víc než kdokoliv jiný, jenže až se dozví, co mi je a co za léky beru, tak mě do školy nepošle ani on.

"To nevadí, aspoň se na tebe budu víc těšit." Docela mě překvapilo, jak klidně to Itachi vzal. On není ten typ člověka, co by se tak snadno vzdával. Spíš bych od něj čekal nějaký velkolepý plán na to, jak mě tu udržet. "Teď už se běž konečně najíst…" kývl hlavou ke stolu a pozvolna mě pustil ze své náruče.

Na stole na mě čekala kuřecí směs s těstovinami. Jako vždycky to vypadalo naprosto famózně. Což mě přivádělo k několika otázkám, na které mi připadalo naposled nevhodné se ptát. Jenže teď spolu chodíme, tak se na to snad smím zeptat.

"Itachi?"

"Hm?"

"Kde ses naučil tak dobře vařit?" Nemohl jsem na něj hned vybalit otázky jako 'kdo jsou tvoji rodiče' nebo 'máš vůbec nějaké rodiče?'.

"Nikdo mi moc nevyvařoval, kdybych se to nenaučil, asi bych nepochytal moc dobrý stravovací návyky." Tak nekonkrétní odpověď mi toho o něm moc neřekla, asi se fakt musím zeptat přesněji.

"Naučili tě to teda rodiče, protože na tebe neměli čas?"

"Tak nějak." Tak extrémně vyhýbavá odpověď nikdy neznamená nic dobrého. Buď žádné rodiče nemá, nebo ho týrali.

"Vědí, že seš i na kluky? Můj strejda to třeba neví… a ani mu to říct moc nechci," pokusil jsem se za otázku připojit vlastní odpověď, aby ho to donutilo mluvit trochu podrobněji.

"Ne." Tak to evidentně nezabralo.

"Proč o nich nechceš mluvit?" I idiot by poznal, že se mezi ním a jimi muselo něco zásadního stát.

"Protože není moc o čem mluvit. Zemřeli těsně po tom, co jsem nastoupil do školy… ale byli to nejlepší rodiče, jaký jsem si mohl přát." Já to tušil. Takhle vyhýbavě jsem totiž já sám odpovídal svým spolužákům na dotazy ohledně mojí rodiny. Očividně pro takové jedince existuje nějaký obecný vzorec reakcí kolem otázek na rodinu.

"A kdo tě pak vychovával?" Musel to být přeci někdo, komu na něm záleželo, když dokázal vystudovat práva.

"Rodinný přítel." Zase tak strohá odpověď. To se něco stalo i jemu?

"Vídáš se s ním ještě? Máš vůbec nějaký sourozence?" Fakt toho o něm moc nevím, ne že by on toho o mně věděl nějak závratně moc, ačkoliv on si to ve mně dokáže přečíst. Já takovou schopnost bohužel neovládám.

"Občas… měl jsem bratra." Při posledním slově se ode mě otočil k lince. Předstíral, že tam něco dělá, ale vypadalo to, že nechce, abych viděl jeho výraz. Já jen odložil hůlky, zvedl se potichu od stolu a zezadu ho objal kolem pasu.

"Promiň, už se nebudu ptát." Políbil jsem ho mezi lopatky, aniž bych ho pak pouštěl. Cítil jsem, jak pokládá svoje ruce přes ty mé, potom se na mě z části otočil a do vlasů mi vtiskl letmý polibek. Nic mi na moji omluvu neřekl, ale nevypadalo to, že se zlobí. "Zítra ti konečně uvařím něco já… taky mi nikdo moc nevyvařoval." No já měl sice chůvu, jenže ještě před pubertou strýc rozhodl, že už ji nepotřebuju a samotného ho na vaření neužilo. "Madara na to nikdy neměl čas, nejdřív vařila chůva, pak buď něco objednal, nebo něco udělal až pozdě večer, kdy už se mi chtělo spát… tak jsem se přes den snažil vařit já. Takže jsem nakonec spíš vařil já pro nás oba," pokusil jsem se odvést pozornost od těch pro něj očividně bolestivých témat, do kterých jsem tak nešťastně rýpnul.

"Proč o něm někdy mluvíš jako o strejdovi a jindy mu říkáš křestním jménem?" Sám nemám moc rád, když se mě někdo vyptává, ale u Itachiho mě to potěšilo, protože to znamenalo, že se i on snaží převést pozornost jinam, aby se ušetřil bolesti.

"Nejsme si moc blízký… sám mi jako dítěti řekl, že je mu jedno, jak ho budu oslovovat, takže jsem se sžil tak nějak s obojím. Oslovuju ho ale spíš jako strejdu, jako o Madrovi o něm mluvím jen s někým dalším." Jednou se mě na to ptal i Kimimaro, pamatuju si, jak si myslel, že mluvím vždycky o dvou různých lidech.

"Vidíš, mám pravdu. My dva jsme si vážně souzení." Konečně se ke mně Itachi otočil čelem, znovu mě objal a políbil na čelo. "Promiň, Sasu, ale taky mi není moc dobře, asi už si půjdu lehnout. Můžeš jít se mnou, nebo jestli chceš ještě něco dělat, tak mi to nevadí."

"Půjdu spát s tebou, jen si vyčistím zuby." Stáhl jsem jeho ruce ze svého pasu a odešel do koupelny. Na poličce nad umývadlem už jsem měl dokonce připravený kelímek s kartáčkem od něj, přestože já si přinesl dneska svůj vlastní. To gesto mi připadalo tak nějak roztomilé, že jsem si zuby radši vyčistil s tím od něj než s mým doneseným.

Ještě jsem si pusu vypláchl ústní vodou a potichu vyšlapal schody za ním do ložnice. Nespal ani neležel pod peřinou, pouze seděl na jedné polovině postele, přičemž si třídil nějaké papíry. Připadal mi až moc zamyšlený, skoro jakoby si říkal o vyrušení.

Nic jsem mu neřekl, jen si klekl na druhou stranu postele, pomalu k němu po čtyřech přilezl a zničehonic mu přitiskl rty ke krku se stejným úmyslem, s jakým to vždycky prováděl on mně.

"Sasuke… domluvili jsme se, že mně na krku ne," připomněl mi, jenže já měl bezvadnou výmluvu.

"Miláčku, ty ale budeš měsíc doma, takže si ho momentálně můžeš dovolit." Samozřejmě jsem počítal s nějakou námitkou, on však mlčel. Že bych snad poprvé vyhrál naši argumentační hádku?

Ani jsem si nestačil svoje vítězství užít, protože mi zajel prsty jedné ruky do vlasů a ještě víc si mě natiskl na krk. To se mu to snad líbí? Tohle? No já ho tipoval na sadistu, evidentně mu ale ani masochismus není moc cizí. Jak moc jsem se ve své úvaze spletl, mi dal okamžitě pocítit, když využil mého překvapení a prudce se ke mně otočil, aby mě mohl už poněkolikáté kousnout do rtu.

"Nezahrávej si, nebo tě to bude bolet."

"Proč tohle děláš?! Ty můžeš, i když já s tím musím do školy a já ne, když ty…" Ani jsem mu nestihl vyčíst všechno, co mě poslední dobou tak štvalo, jelikož mě typicky umlčel polibkem. Zase tím nesnesitelně agresivním. Díkybohu nešel do krve jako kdysi na té zastávce, i když nemůžu říct, že by to nebolelo.

"Už tohle nikdy nedělej," varoval mě a na závěr mě něžně políbil. "Nebo to příště bude bolet víc."

"Ty seš takovej…" vůbec mě nenapadalo vhodné oslovení, které by vystihovalo jeho povahu. "A to jsem chtěl…" Ne, neřeknu mu to, protože se toho stejně už nikdy nedočká.

"Co, Sasu?" Odložil papíry stranou na noční stolek, pak se ke mně natáhl a povalil mě na postel pod sebe.

"To je fuk, už to udělat nechci. Proč se vždycky musíš chovat jako kretén, když už si o tobě začnu myslet i dobrý věci?" Tohle já vážně nikdy nepochopím.

"Já ti říkal, ať si přečteš ty papíry, co si podepisoval… pak bys totiž věděl, že moje sklony k dominanci a sadismu se ti jen nezdají." Aha. Tak tohle se mi těmi papíry snažil říct.

"Ale někdy se chováš i… hezky." Dalo by se dokonce říct, že i romanticky.

"Pochopitelně. Záleží na situaci a taky na dohodnutých pravidlech. Můj krk v tvých pravomocích není, tak ho nech. Nemůžeš se pak divit, že se zlobím." To je fakt výborný. Takže já nesmím skoro nic a on může vše? Tak s tímhle ať teda nepočítá.

"Aha… takže ty máš nějaký problémy s… s čím já vím, asi se svojí osobností a já to musím respektovat? To se ti jako ve všem musím podřídit, protože to prostě ty chceš? To tě nezajímá, že já nechci?" Sobec. Opravdu sobec. Větší sobec než já.

"Ale, Sasu, já tě přeci chtěl nechat nahoře, i když jsem to nikomu před tebou nedovolil, ale tys' pohořel. Vzpomínáš?" Tak o tomhle mě teda nepřesvědčí.

"Jo to určitě, od začátku ses snažil mě znervóznit!"

"Ne úmyslně. Byla to pro mě jen nepřirozená situace, nevěděl jsem moc, jak se chovat… a ty, jak jsme oba viděli, taky ne. Říkal jsem přeci, že tě miluju, a chtěl jsem ti ustoupit." Opravdu jsem nevěděl, jestli mu teď věřím. Zněl zase tak něžně a upřímně, jenže přesně tohle všichni právníci umí. "Nebo víš co? Zapomeneme na to prosím… máš pravdu, jestli mi ten krk chceš vrátit, tak do toho, stejně chodím max nakoupit, tak to nevadí." Zaklonil hlavu, zavřel oči a podle všeho fakt čekal, že se na něj hned vrhnu. Já si ale jen povzdechl a místo krku zaútočil jemně na jeho rty. On prvních pár vteřin vůbec nespolupracoval, asi čekal nějaký podraz, jenže brzy mu muselo dojít, že odvetu neplánuju, protože mi začal na polibek odpovídat. Hned na to se zase sklonil, abych se po jeho rtech nemusel tak natahovat. Toho jsem zase využil já a strhl ho pod sebe.

"Já ti ukážu, kdo je tu dominantní…" zašeptal jsem mu příležitostně do ucha. Obočí mu sice povyskočilo jen o pár milimetrů výš, ale i tak to značilo překvapení. Já bych se na jeho místě automaticky bránil, on však ne. Ležel pode mnou s mírně pootevřenými rty a snad trochu polekaným pohledem. "Neboj, budu na tebe hodný jako ty vždycky na mě," otřel jsem se mu nosem o ucho a hřbetem ruky ho pohladil po tváři. Nic mi na to neřekl, přestože nevypadal, že s tím souhlasí.

"Sasuke…" oslovil mě lehce přidušeně. To se už bojí?

"Ano?"

"Mysli na to, jak bych se zachoval já, kdybys mi svěřil takovou moc… prosím."

"Pokusím se, ale já myslím jinak než ty." Pořád jsem se dost zlobil, na to abych byl k němu činy, natož slovy bůhvíjak jemný. Itachi už mi na to nic neřekl, jen jsem sledoval, jak se zhluboka nadechl. Opravdu se to chystá přetrpět se zatnutými zuby? To bych si o něm doopravdy nemyslel.

Radši jsem se moc nepřibližoval k jeho rtům, aby mě nekousl, nebo spíš aby mohl hrůzou vůbec dýchat. Namísto rtů mě teď víc zajímalo ucho. Vždycky se sebou trhl, když jsem mu na něj třeba jen dýchl, hádám teda, že se tu nachází jedna z jeho erotogenních zón. Podle toho, jak reagoval to tak však moc nevypadalo. Docela mě to naštvalo, protože slyšet ho třeba jen tiše sténat pro mě znamenalo obrovský úspěch. Mimoto se mi líbil ten jeho tón podbarvený slastí a ještě víc se líbilo vědomí, že to já v něm vyvolal takové odezvy.

Nechtěl jsem mu hned říkat, co mám v plánu, ale on na to stejně brzy přijde, pak už se snad uvolní. Jednou rukou jsem se zapřel vedle jeho hlavy, zatímco druhou mu rozepínal knoflíky u košile. On se mi při tom díval přímo do očí, krátce mrkal, jako kdyby se bál ty oči na delší čas zavřít.

Jakmile poslední knoflík od Itachiho košile vyklouzl z dírky, sklonil jsem se ke spojnici jeho klíčních kostí, políbil ho do toho středu a drobnými polibky pokračoval přímo prostředkem hrudníku a břicha až k podbřišku.

Čekal jsem, že se Itachi aspoň trošku rychleji nadechne, jenže on zůstával stejně netečný jako před chvilkou.

"Itachi, já to neudělám… ne to, co si myslíš." Dál tohle téma nebylo třeba rozvíjet, nepochybně pochopil, o čem teď mluvím.

"Já vím… jen mám strach, aby ses neudusil." Ví?! Tak proč se pak chová jako děcko předškolního věku při svojí první stezce odvahy?

"Jak si to mohl vědět?" Zvedl jsem se od jeho klínu a hodil po něm otráveným pohledem. "Jen mi prosímtě netvrď, že ses takhle děsil kvůli mýmu dávicímu reflexu." Na to mu teda neskočím.

"Nechtěl jsem, abys zase říkal, že jsem tě znervóznil. Můj strach ti dělal radost, nebo to tak aspoň vypadalo."

"Co kdyby ses prostě choval uvolněně, tak jak je pro tebe přirozený a na něco si furt nehrál?" To jeho předstírání doopravdy nesnáším.

"Tak jsem se choval dneska odpoledne a to se ti taky nelíbilo. Sasuke, nemusíš se k ničemu nutit, domluvili jsme se přeci, že to necháme na jindy. Máš pravdu, máme dost času zjistit, jak nám to bude vyhovovat. Já tě nechci do ničeho tlačit." Po tom proslovu se zvedl do sedu, pohladil mě po tváři, pak mě něžně políbil na rty. "Pořád máš teplotu, tak tu neblbni. Pochybuju, že si to někdy dělal a v tomhle stavu není nejlepší nápad to zkoušet."

"Já ti jen chtěl nějak oplatit… oplatit to všechno. Tobě vůbec nedělá problémy se mě dotýkat jako dominantní dominantního, zatímco já… každej můj pokus o naše sblížení vždycky totálně ztroskotá a ty to pak musíš zachraňovat," přiznal jsem mu, co mě ve skutečnosti žere. Říkal přeci, že spolu nesoutěžíme, tak mu to můžu svěřit.

"Mám prostě navrch, tak se to nesnaž mermomocí zvrátit. Co kdyby sis to zkusil užít? Sám vidíš, že z mojí pozice ti to nejde, i když se ti to snažím ulehčit a chovat se v rámci možností submisivně. Nevím sice, s kým si přede mnou chodil, ale mám pravdu, když řeknu, že byli obvykle mladší než ty a bezmezně tě obdivovali?" Nemusel jsem se mu odpovídat, můj uhýbavý pohled určitě mluvil sám za sebe. "Tak to vidíš. Já takovej nejsem, proto ti to nejde a myslím, že ani nepůjde. Tak co kdyby ses tomu přestal tak bránit? Vždyť se ti líbí, když se tě dotýkám…" Natáhl ke mně ruku a bříšky prstů mi přejel po rtech, sjel přes bradu, dolní čelist až ke krku, odsud pak mezi mými prsními svaly přímo k podbřišku.

"Ne, Itachi… teď bych měl fakt já." Nechtěl jsem, aby to znova dělal on mně, i když vím, že by se mi to líbilo, tak bych pak hanbou a pocitem provinění asi ani neusnul.

"Neboj, to byla jen názorná ukázka. Oba se teď potřebujeme vyspat, uvidíme, jak daleko pokročíme zítra, hm?" Zase si lehl a mě stáhl se sebou.

"Dobrou…" Položil jsem si hlavu na jeho hrudník a zůstal mu v objetí. Mohl jsem sice něco namítnout, ale jen bych to ztížil. Dneska se z toho všeho vyspím, abych mu to zítra mohl plně vynahradit. Možná bych si měl i nařídit budík, udělat mu snídani do postele, pak ho vysvléct a… Moje představy v ten moment začínaly nabírat na dost silné perverznosti. Asi proto se mi podařilo brzo usnout s nezvykle příjemnými sny. Nemám ideální vztah, a kdo může říct, že ho má?

Můj přítel si libuje v sadismu, čtení myšlenek, provokování, rýpání, všelijakých úchylkách… a i tak ho pravděpodobně jednou označím za osobu, kterou miluju. Proč? Protože si jako jediný dokázal vyšlapat cestu, jaká ke mně nikdy nevedla, nebo se minimálně ukrývala mezi pekelně ostrými trny, on ji pak jen jako jediný objevil.

Uprostřed noci mě vzbudila dehydratace v kombinaci s ostrou bolestí v krku. Věděl jsem, že kdybych se teď pokusil promluvit, znělo by to jako skučení starých vrat. Opatrně jsem se zvedl z postele, abych nevzbudil Itachiho, a šel se napít do kuchyně. Schody pod mými kroky ani tentokrát nezavrzaly, i když jsem na poslední celkem tvrdě došlápl.

Po cestě přes chodbu ke kuchyni mě překvapila jemně žlutá zář. To tam Itachi zapomněl zhasnout?

Nezapomněl. Stál tam u linky, zády ke mně a v ruce držel mobil. Kdo ho může takhle pozdě otravovat?

"Ne, nevyhrožuju, to by vypadalo jinak, spíš tě vydírám… Copak? Zase mi chceš říct, že jsem hnusnej sobeckej parchant?… Rozmysli si to dobře, protože mně to problém nedělá… Moc to zveličuješ, takovou oběť po tobě zase nechci…"

Přemýšlel jsem, jestli bych se radši neměl vrátit do ložnice, protože poslouchat cizí rozhovory se zrovna dvakrát neslušelo. Víc než, co se sluší, mě ale děsilo, že bych mohl nedopatřením slyšet něco, co bych slyšet nechtěl.

"Sasuke… ty nespíš? Pojď sem." Jak mě mohl vidět? Stál ke mně natočený sotva jednou třetinou těla. No teď už na tom asi nezáleží. Několika krátkými kroky jsem se během chvilky ocitl přímo u něj. Volnou ruku si mě za pas okamžitě přitáhl k sobě, přičemž se rty otřel o moji rozpálenou tvář. "Ještě něco?… Ne, nemusíš se bát… Dobře, domluveno… tak sladký sny." Nevím, s kým to Itachi mluví, ale chová se vůči němu teda příšerně arogantně. Tak povýšenecký tón u něj ani já neznám.

"Kdo to byl?" Zeptal jsem se spíš pro zajímavost, než že bych ho nějak kontroloval.

"Nikdo důležitý. A co ty? Co tě vzbudilo? Celej hoříš, nemám ti najít prášek?"

"Ne, jen jsem se šel napít," opravdu jsem zněl jako stará vrata od stodoly.

Z Itachiho sálalo tak příjemné teplo, až se mi od něj nechtělo vůbec odtrhnout. On mě od sebe naštěstí ani neodstrkoval.

"Tak počkej…" Přeci jen se vzdálil. Odložil mobil na linku a do sklenice mi nalil vodu. Hned jak mi ji podal, jsem se k němu zpět dobrovolně přitulil. "Sasuke…" zašeptal, zatímco mi čechral rukou vlasy. Nikdy bych si nemyslel, že mi to bude tak příjemný. Skoro se mi chtělo příst - ještě to tak umět.

Itachiho měkké rty se mi otíraly o tvář a o krk, cítil jsem jeho vlhký, horký dech spolu s mou narůstající erekcí. Nesmím ho nechat pokračovat, protože tohle by mělo dalekosáhlé důsledky pro nás pro oba.

"Půjdeme spát?" Zeptal jsem se tím nakřáplým hlasem a odložil skleničku na linku.

"Půjdeme." Čekal jsem, že mě Itachi pustí, jenže já ho ucítil ještě blíž sobě a brzy ztratil pevnou půdu pod nohama.

"Itachi! Pusť mě!" Nechtěl jsem, aby mě nesl, když to zvládnu bez obtíží dojít sám. Těch pár kroků by mě nezabilo, navíc on na tom po zdravotní stránce aktuálně není taky nejlíp.

"Nešij sebou tolik." Jeho klidný melodický hlas mě opět přinutil neprotestovat. Jen jsem mu obtočil ruce kolem krku, položil si mu hlavu na rameno a zavřel oči. "Když jsi nemocnej, tak si fakt neuvěřitelně hodnej a poslušnej." Tuhle jeho poznámku jsem radši nechal bez odezvy.

Když mě Itachi ukládal do postele, už jsem skoro nebyl při vědomí, ještě jsem zaznamenal, jak mě přikrývá peřinou, potom následoval absolutní propad do nevědomí.

Tak co soudíte o Itachiho minulosti? A kdy odhadujete, že dostane Sasukeho pod sebe (pokud vůbec dostane)?