Ve tvém stínu 8

Sasukeho čeká tvrdá zkouška.

---

Když už jste se ze "záhadných" důvodů složili na víc než 10 komentářů.

Sasuke se cítil tak zvláštně prázdný a napjatý, věděl přesně, co si po něm jeho tělo žádá, ale bál se tu nechat Itchiho samotného. Jako další řešení se nabízela jeho kamarádka levačka, to však na Sasukeho nemělo takový efekt.

Nakonec se sebral a odešel. Snad se za tu hodinku bratrovi nic nepřihodí. Uvědomoval si, jak moc nezodpovědné a sobecké to od něj je, ale jestli by tam déle zůstal, asi by nebyl zrovna dvakrát příjemný, kdyby musel s Itachim komunikovat.

Ten se probral po hodině. Cítil zcela jasně, že horečka ustoupila. Poznal to podle onoho zvláštního ale ne nepříjemného pocitu úlevy. Rozsvítil a opřel se o pelest. Rána už tolik nebolela, jen když se nešikovně pohnul. Jenže za ten den se už naučil, co může a co ne a proto už se mu to dařilo lépe. Sáhl vedle sebe na stolek a na klín si položil desky s papíry. Hlava mu říkala, že je to hloupost, vždyť ty dopisy stejně bude trhat... ale Itachi si nedokázal pomoct. Snad se k němu alespoň jeden dostane.

Sasuke se vrátil poměrně brzy, stejně si to pořádně neužil, protože celou dobu musel myslet na to, jak je asi Itachimu. Ani si nezul boty a šel ho nejprve zkontrolovat. Když ho viděl klidně spát, srdce mu poskočilo radostí, snad nepostřehl, že odešel.

,,Hezky se vyspi." Usmál se, potom si šel konečně sundat boty a následně k sobě do pokoje. Do očí ho okamžitě uhodilo pootevřené okno a bílá obálka na něm

,,Ale ne..." postěžoval si nahlas, když ji bral do rukou. Chtěl s ní naložit stejně ošklivým způsobem jako s tou předešlou, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Dnes má špatnou náladu i bez toho, hloupý dopis mu ji už nezhorší.

Dopis byl napsán stejným písmem, jako onen první… výhrůžný. Takže nebylo pochyb, že je od též osoby. Slova už ale tak nevypadala.

Sasuke, já vím, že mé dopisy pravděpodobně ani nečteš a nebudeš. Jenže já nejsem z těch, co by se vzdávali předčasně, a věřím, že pozdě ještě není. Po tom večeru jsem přemýšlel nad tím, co jsi říkal, a musím ti dát za pravdu, když ses hněval kvůli oné "pozvánce". Řekl jsem ti, že na ní přeci nesejde, ale pravda to není, protože právě drobnosti jsou to, co náš život dělá snesitelným. Drobná gesta mívají větší váhu než jedno přehnané. Jedno slovo často přebije mnoho vět. Mnohdy dokážeme jediným dotekem vyprávět příběh. Nemám rád vyznávání, myslím, že je to až… ženské. Ale tady to nejde jinak. Díky psaní ti můžu říct to, co bych se ti do očí asi sdělit neodhodlal.

Také bych ti chtěl poděkovat. Pro tebe to možná byla noc hrůzy, při nejlepším nová zkušenost. Já si ale uvědomuji, že pokud se někomu odevzdáme, tak je to v jistém smyslu projev důvěry, když už ne citu. A ty ses mohl bránit, aby ses alespoň nevzdával bez boje. Jenže to jsi neudělal. Věř mi, že s citem dostanou doteky jiný nádech, jejich síla je větší, ať jsou jakkoliv jemné. Ty si myslíš, že city nemáš, že…? Ale já vím, že ano. Jen se je bojíš ukazovat. Není to ani hrdost, ani pýcha, ani arogance, je to pouhý strach z toho, že když někomu ukážeme, co cítíme, on pak bude vědět, kam udeřit. Protože jak se říká, účinek úderu nezávisí na tom čím a jakou silou, ale kam.

Zní to teď pro tebe asi dost šíleně a máš mě za blázna, že? Nedivím se ti, taky bych se za něj měl. Jak rád bych ti dokázal opak, Sasuke. Jenže já ti o sobě nic říct nesmím… i když bych strašně moc chtěl. Psát ti ale nepřestanu. Nenechám toho, dokud si jeden dopis neotevřeš. Pak ti dám možnost mi dát najevo, že už ti psát nemám. Nechci tě ovlivňovat, jen se s tebou nemohu bavit osobně, navíc papíru se svěřuje lehčeji. Také tě samozřejmě nechci otravovat, ani rozčilovat. Jen se k tobě snažím dostat blíž a připadám si jako slepec, kterého postavili doprostřed pole s porcelánovými talíři. Ať se hnu kamkoliv, slyším tříštění střepů.

Sasuke po přečtení zmačkal dopis do papírové koule a opět hodil do koše. Taková pitomost. On a strach?

Maximálně tak z toho, že o něm jeho bratr ztratí iluze. Vztahu se nebál, protože ho zkrátka nechtěl a nechce. Neměl ten dopis vůbec otevírat, stejně mu bylo jasné, že tam nenajde nic pozitivního. Zase na druhou stranu čekal nějakou vyhrůžku.

Snad o tom ten blázen příští týden nebude chtít mluvit, vůbec nevěděl, jak na to zareagovat.

Itachi se probudil poměrně časně ráno. Cítil se skutečně mnohem líp, rána samozřejmě bolela, ale už se krásně hojila. Bude mít na boku jizvu, to už mu bylo jasné, jenže to ho skutečně netrápilo. Nijak velká nebude a ani výrazná, protože Sasuke se evidentně v ručních pracích, jako bylo šití, velmi dobře vyznal. Teď ale už nemohl spát.

Mladší se toho musel naučit hodně, protože dlouhé roky žil sám a nikdo se o něj příliš nestaral. Teď se mu to konečně vyplatilo.

Dokonce i dnes byl na nohou už okolo sedmé hodiny ranní, aby připravil bratrovi i sobě snídani. Jen nevěděl, jestli mu ji má nechat na stole nebo donést do pokoje.

Rozhodl se spíše pro druhou možnost, kdyby Itachi náhodou nemohl vstát z postele.

Jenže se stal svědkem bratrovy rychlé regenerace, protože když vešel, stál u police s knihami, prohlížel si tituly. Tentokrát už nevrávoral, stál pevně a jistě, i když při tom zakláněl hlavu. Když ho slyšel přijít, mírně se pootočil a krátce pousmál.

,,Dobré ráno," popřál mu upřímně.

,,Dobrý, přinesl jsem ti snídani, ale jestli se chceš najíst se mnou v kuchyni, nebudu ti bránit." Itachi rozhodně vypadal lépe, to uznal i Sasuke. On se ale vždycky uzdravoval rychleji než ostatní. Pamatoval si, když jako děti měli neštovice, jeho bratr je chytil o dva dny později a stejně se z toho dostal dřív.

,,Vážně to zvládnu." Přešel k bratrovi a opatrně mu z rukou vzal tác s jídlem. Pak kývl hlavou, aby se Sasuke otočil a zase napochodoval zpět do kuchyně. Staršímu Uchihovi už bylo lépe a Sasuke pomalu ale jistě ztrácel svou ,,alfa pozici".

Tomu to ale nijak zvlášť nevadilo, byl rád, že už je Itachimu dobře. Pořád musel myslet na to, co by se stalo, kdyby se vážně nevzbudil, pochyboval, že by za ním Itachi sám od sebe přišel a řekl mu o svém problému.

,,Itachi?" oslovil ho nejistě, jakmile se posadili ke stolu. Potřeboval se s ním domluvit na té jisté věci...

,,Ano?" Jeho starší bratr v tu chvíli přestal jíst, zvedl hlavu a k mladšímu Uchihovi se upřely dvě onyxové duhovky, černé jako noc.

,,Už dlouho jsem neměl žádnou misi," začal mladší zprvu opatrně. ,,Nemohl bys mi nějakou delší přidělit?" Důvod mu pochopitelně říct nemohl, ale nějaký fiktivní už si vymyslí, pokud se o to bude Itachi víc zajímat. Každopádně neviděl jediný problém s tím, proč by nemohl. Je dobrý ninja a zvládne i něco náročnějšího.

Itachi velmi rychle pochopil, kam tím míří. Ne, Sasuke. Tak snadno se z toho nevyvlečeš. Jen přikývl a opět se sklonil k jídlu.

,,Bráško, moc rád bych, ale teď jsem byl jistou chvíli mimo a jak jistě pochopíš, musím nejdřív vyřídit mise, co už byly zadané. Ostatně myslím, že je teď budu muset pozastavit, protože se to nahromadilo. Vesnice to zvládne a já nechám jenom ty nezbytně nutné, takže S. A vzhledem k tomu, že tě mám rád, ti S misi rozhodně nepřidělím."

,,Já o takovou protekci nestojím," namítl mladší ostře. ,,Chci S misi," trval si na svém. ,,Možná tě ještě nedokážu porazit, ale na takovou misi jsou moje schopnosti víc než uspokojivé, to určitě uznáš. Jak se mám zlepšit, když mi nedovolíš přirozený trénink," mluvil tak rychle, že musel mít Itachi problém s vnímáním jeho slov.

Proto zvedl ruce, dlaněmi otočenými k Sasukemu a pomalu sklonil hlavu.

,,Pšššt, pomalu, dobře?" Když jeho mladší bratr přestal plést páté přes deváté, opět ruce položil na desku stolu. ,,Sasuke, já mám osobně splněnou jen jednu jedinou S misi. A ty víš, jaká to je úroveň obtížnosti, není to tvoje úroveň schopností a neříkám to proto, že bych tě podceňoval. Jakmile budu moct, dostaneš B. Ale teď ne."

,,Vím, že moje schopnosti na to stačí! Na B ti kašlu!" Sasuke nechal jídlo ležet a naštvaný se vrátil k sobě do pokoje. To si vážně Itachi myslí, že jsou jeho dovednosti tak nízko?! Úroveň B by nedostal ani Naruto. Tak dotčený se už dlouho necítil. Itachiho hodnocení je nespravedlivé. Z vlastní sobeckosti ho drží doma, aby si náhodou někde neukopl palec.

Poslední dny ho až moc lidí vytáčelo k nepříčetnosti. Orochimaru byl možná zmetek, ale vážil si ho a věřil jeho síle.

Itachi si jen tiše povzdychl a zvedl se od stolu. Dělal to opatrně, pořád si nebyl jistý, na kolik může zranění namáhat. Vzal i Sasukeho talíř s nedojedenou snídaní a položil to na linku. Pak se vrátil zpátky k sobě do pokoje a posadil se ke stolu, aby mohl začít pracovat. Beztak už nestíhal.

Při práci ho náhle vyrušil Sasuke, už nekřičel ani se nevztekal.

,,Pro tvou informaci, nii-san, jsem byl zločinec typu A, takže mise B je pro mě podřadná," vysvětlil mu svou pozici. ,,A jak určitě sám velice dobře víš, taková hodnost stačí na to, abych se ucházel o místo v ANBU. Tam ty nerozhoduješ ani o tom, jestli mě přijmou, nebo jakou misi dostanu." Sasukemu se na tváři usadil zlověstný úsměv, když se skláněl k Itachiho uchu. ,,A temnotu v sobě mám, to víme oba."

Itachi ale už nebyl v tak špatném stavu, jak včera večer. Než se Sasuke stihl vzpamatovat, bratrovy prsty ho svíraly kolem krku a nedovolovaly mu se zase narovnat. Starší Uchiha pootočil hlavu a z blízkosti jen několika mála centimetrů se mu zahleděl do černých očí.

,,A pro tvou informaci, bratříčku, mi jakožto hlavě vesnice ANBU v jistých částech zodpovídá. Sice ne ve výběru, ale k vyhlášení náborů je třeba mého souhlasu. Mimo jiné... já býval v jejich čele. Ti, co tam jsou nyní, za svou pozici částečně vděčí právě mně. Opravdu máš pocit, že bych po nich nemohl žádat malou službu?" Jeho rty se zvlnily ve vítězný úsměv, a když promluvil, cítil na své tváři jeho horký dech, jak byl blízko. Itachi to ale udělal naschvál, držel si Sasukeho tam, kam se před tím k němu sám sklonil.

,,Dostaneš A misi, jakmile vyřeším své dokumenty. Dej si pozor, abys neprovedl něco, čeho pak budeš litovat." S posledními slovy ho pustil. Věděl, že jeho krk držel stisknutý trochu déle, to však bratříčkovi spíš prostěje.

,,Víš, život s tebou fakt není lehkej." Sasuke se narovnal a vyrovnaným krokem odešel z jeho pracovny. Všichni mu jeho pozici závidí - především Naruto, ale nikdo neví, že mít za bratra hokageho je spíš pro zlost než pro radost. Tím spíš pro ninju, který se chce ve svých dovednostech zlepšovat a není mu to umožněno, protože je zkrátka bratr hokageho, kterému se nesmí nic stát. Takovou starost si o něj kdysi nedělali ani rodiče. Itachi to vážně někdy přeháněl. A ačkoliv Sasuke dostal to, co vlastně chtěl, tak se ho myšlenka přidat se k ANBU nepustila. Tajná identita ho lákala a především možnost následovat bratrovy kroky, tak by mu aspoň dokázal, že na to má.

Svítalo a v té nejdelší chodbě zazněly už kroky blížících se elitních ninjů. Jedinému z nich nebylo vidět do tváře přes bílé masky s jednobarevnými kresbami. Každého člověka jinak oblečeného a bez masky sledovali jejich podezíravé pohledy. Nikdo z nich si nedovolil na hosta zaútočit, ale vždy zůstávali obezřetní, kdyby se mezi ně pokusil dostat někdo, kdo nemá s vesnicí dobré úmysly.

Na Saskeho se nikdo pohlédnout neopovážil, znali jeho minulost, ale stejně tak i jeho přítomnost. Bratrovi samotného hokageho se nikdo neopovážil říct byť jen křivé slovo.

,,Můžeš vejít," vyzval ho jistý ninja se stejně neurčitou maskou, jakou tu nosili téměř všichni.

U stolu seděl starší, zamračený muž. Ještě ale nebyl tak starý, aby jeho tmavě hnědé vlasy prokvetly stříbrem času. Po jeho pravici i levici seděli další dva muži. Uprostřed byl samozřejmě velitel jednotek. Naznačovala to nejen jeho uniforma, ale zároveň hrdé nesení těla. Muži vedle něj byli pravděpodobně zástupci. I ti byli velmi důležití, neboť ANBU si nemohli dovolit zůstat jediný den bez pevného velení. Velitel položil na stůl před sebe brýle a vzhlédl. Nevypadal příliš přívětivě a očividně čekal, až se Sasuke představí a pozdraví jako první.

Sasuke mu projevil dostatečnou úctu už jenom tím, že se mírně uklonil. Jeho sebevědomí sice nebylo zrovna na nejnižších příčkách, ale patřil mezi ty prozíravější, takže dokázal odhadnout kdy jak se v které situaci zachovat.

,,Mé jméno je Uchiha Sasuke a rád bych nabídl své služby ANBU jednotce." Nezněl povýšeně ani arogantně, naopak do svého hlasu vložil pokoru, což dělal opravdu jen zřídka.

,,Vím, kdo jsi," zachraplal muž nepřívětivě.

,,Do které konkrétně a proč bych měl brát zrovna tebe. A zapomeň na to, že by ses přiživil na zásluhách tvého bratra," upozornil ho muž. Druzí dva zástupci zatím mlčeli.

,,Nezáleží mi na konkrétní jednotce, to nechám na vaší volbě. Co se týče mého bratra - vážím si ho a jsem mu oddaný, ale byl bych velice nerad, kdyby mě kvůli němu měl někdo zvýhodňovat nebo mi snad připisovat jeho zásluhy." Pořád zněl klidně a vyrovnaně, ačkoliv se mu v žilách vařila krev. Zase je srovnávají.

Muž nevypadal příliš příjemně.

,,Uchiha Sasuke. Přijde ke mně a není mi ani schopen říct, na co se jeho schopnosti hodí. Nemyslíš si snad, že to budu zjišťovat za tebe, že ne? Navíc nedokážeš ani říct, proč bych o tebe měl stát. Tvá oddanost bratrovi není příliš přesvědčující argument." Starší muž jeho rozčilení sledoval velmi pozorně.

Sasuke k sobě přitiskl obě řady zubů, aby udržel svůj hněv uvnitř. Jedině tak byl schopen s rozvahou zareagovat.

,,Jsem si jistý, že se hodím pro každou jednotku. A na rozdíl od většiny zde, jsem byl nukenin, umím se pohybovat v podsvětí a mezi zločinci jako málokdo. Můžete se učit, jak dlouho chcete, ale není nad přímou zkušenost. Má loajalita vůči bratrovi je naopak dost přesvědčující, to jen z úcty k němu jsem v téhle vesnici a snažím se jí sloužit, jak nejlépe dovedu." Tolik slov bylo na Sasukeho až příliš. Nikdy toho najednou moc neřekl, ale tady cítil, že je to potřeba.

Odpověděl mu poněkud sípavý krátký smích. Velitel jednotek si spojil prsty přísně ve stříšku a tentokrát na něj úplně vážně pohlédl. bylo ale jasné, že se dobře baví.

,,Snad si nemyslíš, že bys byl jediný bývalý nukenin v našich jednotkách," odpověděl pobaveně. ,,Tak mladý a tak sebevědomý."

Sasukeho ta odpověď poněkud překvapila, bál se totiž přesně opačné reakce - že ho velitel nařkne z možného zrádcovství a pošle ho pryč s tím, že nukenin do takové organizace nepatří. Paradoxně pro něj tak bylo, to co velitel řekl, výhrou.

,,Už jsem vám řekl vše, co potřebujete vědět. O mých schopnostech vám snad vykládat nemusím, předpokládám, že jako majitel Bingo knihy, toho o nich víte možná víc než já." Sasuke chtěl tu slovní přestřelku co nejdříve ukončit, ten muž se stejně rozhod, jestli ho vezme nebo ne u před tím, než sem vůbec vešel.

Muž krátce přikývl.

,,Musíš pochopit, že ačkoliv plně zodpovídáme hokagemu, není pro nás žádoucí mít tu jeho přímého příbuzného. Navíc mám informace od samotného hokageho, že..." Na rameno mu poklepal jeden muž s krátkými, černými vlasy. Zřejmě zástupce. Očividně měl svůj monolog už předpřipravený, protože mu šeptem cosi poměrně dlouho sděloval a tvář staršího muže se po chvíli odbarvila z nesouhlasného mračení do neutrálního.

Sasuke se jen ušklíbl. Itachi pracuje skutečně rychle. Čekal, že to tak dopadne, ale musel to zkusit.

Počkal, až ti dva muži domluví, pak se znovu uklonil a s pouhým: ,,Rozumím." odešel.

Vesnice pod Itachiho taktovkou mu překvapivě lezla víc na nervy než Orochimarovy podlé triky. Ta přehnaná starostlivost ho unavovala, do jisté míry to dokázal pochopit, ale teď už to vážně přesáhlo všechny hranice.

,,Stůj," zaslechl za svými zády hlas velitele stráží. Zástupce, který před tím staršímu cosi našeptával, se na Sasukeho upřímně a jemně usmál. Velitel se sice mračil, ale očividně to, co řekl, myslel vážně.

Uchiha se zastavil a několik vteřin mu trvalo, než se otočil, jak kdyby během té doby přemýšlel, co po něm ještě mohou chtít.

Na nic se neptal, jen je oba upřeně sledoval a čekal, co z nich vypadne. Že by mu snad chtěli podrobněji vysvětlit, proč ho sem Itachi nepustí? To doopravdy neměl zapotřebí. Prosté "ne" by mu bývalo stačilo.

Zástupce, který se na něj usmíval, k němu přistoupil blíž.

,,Pravdou sice zůstává, že tvůj bratr si nepřál, aby ses k nám přidal, a náš velitel je mu příliš oddaný. Já si však myslím, že tvé schopnosti by mohly prospět nejen nám, ale obecně celé vesnici. A naším primárním zájmem je vesnici chránit, ne poslouchat hokageho. Samozřejmě budeš muset projít zkouškou na otestování tvých schopností. Náš velitel se rád přesvědčí na vlastní oči." Mrkl na něj v jednu chvíli. Vypadal ze všech nejpřívětivěji a Sasuke se mu zamlouval už od chvíle, co sem vkročil.

Sasuke si zprvu myslel, že Itachi na poslední chvíli změnil svůj názor a prokázal mu trochu důvěry, nestihl ho za to však ani v duchu pochválit, protože mu tu domněku vzápětí vyvrátili. Ten, kdo se pro něj rozhodl, s ním právě mluvil. To on mu dal šanci.

,,Samozřejmě se zkoušky zúčastním," souhlasil Uchiha. To už pro něj znamenalo pouhou formalitu. Jestli jí prošel Itachi ve 13, tak on ji ve svých 16 zvládne hravě.

Velitel přikývl a mávnutím ruky ho propustil. Jakmile ale Sasuke opustil dveře a vyšel chodbou, za rameno ho chytil muž, který se ho předtím zastal.

,,Není to obyčejná zkouška, Sasuke," upozornil ho. ,,Pamatuj si, že pro dobrého ANBU člena musíš být spolehlivý, chladný a bystrý." Bylo nesporné, že se jedná o jistou radu.

,,Já rady nepotřebuju," namítl Sasukeho ale o něco jemněji, než míval ve zvyku, přeci jen díky tomu muži dostal to, co chtěl. Jakmile složí zkoušku, stává se oficiálním členem ANBU, ať se to Itachimu líbí nebo ne. Už nebude závislý na misích od něj, protože on dostane misi od velitele své jednotky, kterým jeho bratr určitě není.

,,Neříkám že ano, ale byl bys hloupý, kdyby ses nad ní alespoň nezamyslel," zašeptal muž a zastavil se, aby nechal Sasukeho dál kráčet samotného bylo jasné, co tím myslel. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.

Sasuke si jeho slova zapamatoval, ale přílišnou radost z nich neměl, rád na věci přicházel sám, bez pomoci cizích.

Teď už to neřešil, dostal šanci, víc zatím nepotřebuje.

Domů dorazil za necelou půlhodinu. Zul si boty a šel rovnou udělat oběd, aby jeho podlý bratříček nehladověl. Schválně mu připravil steaky, které vždycky nesnášel. Částečně mu to ale vynahradil bohatou zeleninovou oblohou a rýží. Když měl vše pečlivě připravené, vydal se za ním do pracovny.

,,Oběd," řekl neutrálně. Pak se k němu naklonil a do ucha mu zašeptal: ,,Nejradši bych ti to polil kyanidovou zálivkou." O tom, že ho k ANBU i přes jeho snahy vzali, mu zatím neříkal. Poví mu to až po úspěšné zkoušce.

,,V tom případě jsi mi jí měl podat tu noc, co jsem o sobě nevěděl," odvětil mu starší Uchiha klidně. Tohle jídlo nenáviděl a tušil, že to Sasuke velmi dobře ví. Na druhou stranu se na něj nemohl zlobit, vařil pro něj neustále a s naprostou samozřejmostí. Ani tak se ale jídla nedotkl, dokud byl Sasuke ještě v místnosti.

,,To jsem ještě nevěděl, že mě kvůli tobě nevezmou k ANBU," zavrčel Sasuke podrážděně. ,,A hezky to všechno zpapej, máš v tom hodně bílkovin, to ti prospěje." Pravděpodobně by byl na něj ještě ostřejší, kdyby ho k ANBU skutečně nevzali, takhle mu pouze dával sežrat to, že se o to pokusil.

S povznesenou náladou se zavřel u sebe v pokoji a konečně se zamyslel nad těmi slovy, která mu sdělil zástupce velitele, když si náhle všiml další obálky.

,,Ty prostě nedáš pokoj..." postěžoval si nahlas, ale dopis otevřel.

Někdy mě překvapuješ, Sasuke. Mívám pocit, že tě znám a pak jsou chvíle, kdy šokuješ. Možná je to nejistotou. Ale na chlapce s takovou minulostí si vedeš výborně. Člověka někdy napadnou šílenosti - podívej se na mě. Ale od toho děláme chyby. Abychom se z nich poučili. Víš, podle mě je to tak, že ti, co činí nejméně chyb, jich kdysi udělali nejvíc.

Co bych ale měl udělat, je poděkovat ti, že sis přečetl alespoň jeden dopis. Proto také píšu další, a jak jsem slíbil, dám ti možnost mi ukázat, že si přeješ, abych ti už nepsal. Pokud máš pocit, že ti to vadí, nebo jestli tě tím skutečně nudím, pak tenhle dopis roztrhni a vrať zpět na místo, kdes ho našel.

Mám ještě trochu místa, tak přemýšlím co napsat. A nemůžu si pomoct, ale pokud by to měl být poslední dopis, co ti pošlu, protože já tvé přání budu plně respektovat, mám nutkání se loučit. Ty sis přečetl jen dva dopisy, ale ani nevíš, kolik jsem jich vlastně napsal. Jeden jsem ti poslal, ty jsi ho zničil… a mnohé jsem roztrhal já, ještě před tím, než se ti mohly dostat do rukou. Ale děkuji, protože jsem netušil, jak moc si dokáže člověk utřídit myšlenky a vypsat se, když vezme do prstů tužku.

Víš, Sasuke, jsi prostě jako oříšek. Vypadáš nedobytně a chladně, ale ve skutečnosti i ty máš své sny a cíle. A lidé tě často vidí jako nevraživce a člověka bez emocí. Jenže jak už jsem psal, ty je máš, jen je skrýváš. Přesně jako tvůj bratr. Vlastně se snažíš být ve všem jako on. Ale možná by sis měl najít vlastní cestu… k jednomu cíli jich vždy vede několik. Nechci ti tu dávat rady, nejsem někdo, kdo by si to mohl dovolit. Vím, že to bude pro tebe znít bláznivě, ale z mé strany se to jeví docela příčetně. Věř mi, že jsem tě potkal vícekrát, než jednou v tmavé místnosti. A mluvil s tebou i jiným tónem, než tehdy. Ale kdo jsem, vědět nesmíš. Proto mohu napsat následující větu zcela klidně a upřímně, ještě než dopis roztrhneš. Mám tě rád.

Žádného kýčovitého vyznávání lásky se v tom dopise nedočkal a většinu skutečností neznámý tipoval až obdivuhodně přesně. Navíc se dalo poznat, že to, co píše, myslí upřímně a ví, co dělá, ačkoliv se to nezdálo pravděpodobné.

,,Blázne," tituloval ho Sasuke, když dopis pokládal na noční stolek. ,,Kdybys mě měl rád, tak mi dáš pokoj. A jestli mě zase špehuješ a slyšíš, co říkám, tak mi fakt piješ krev, ale můžeš psát dál, aspoň se můžu zlobit ještě na někoho jinýho než na toho pitomečka vedle." Sasuke padl do peřin a dlouze se zadíval na strop. Kdy skončí všechny jeho problémy?

Celý život se hnal za pomstou a teď najednou neví kudy kam, ztratil mapu a jeho stará cesta už zarostla trním.

Itachi se přemohl a to odporné jídlo snědl. Alespoň, že dokázal tu chuť přebít zeleninou. Nevadilo by mu to, nebyl příliš vybíravý, rozčiloval ho fakt, že to jídlo Sasuke udělal naschvál. Chápal, že se chce postavit na vlastní nohy, ale Itachi chtěl ještě počkat. Proboha, vždyť ještě není tak silný... ne schopnostmi. Navíc ho v poslední době ho ANBU vedení často neuposlechlo, za což hokage plánoval udělit přísné tresty.

Brzy svou práci dokončil a zjistil, že díky oněm volným dnům... má teď vše připravené. Uvažoval, jestli si po onom prvním dopise, který našel v koši rozbalený, přečte další. Nakonec ho napadlo něco, co by označil za naprosto bláznivý výmysl své bujné fantazie, ale než si to stihl rozmyslet, hrot pera už vykresloval znaky na bílý papír. No co, alespoň bude mít ráno Sasuke další dopis. Sice pochyboval, že by se jeho mladšímu bratříčkovi zamlouvalo to, co právě provádí, ale za zkoušku to stálo.

Jeho mladší sourozenec momentálně přemýšlel nad svou ANBU zkouškou. O své úspěšnosti nepochyboval, přesto se ještě bratrovi o ničem nezmiňoval. Až ji složí, postaví ho před hotovou věc. Dokonce i Itachi jakož to hokage ho nesmí odvolat, pokud pro to nenajde dobrý důvod.

Vstupem do ANBU organizace vlastně zabije dvě mouchy jednou ranou, zbaví se svého nechtěného milence a příliš ochranitelského bratra.

Druhý den ráno se Sasuke cítil svěže a plný energie, což se mu bude v nadcházejících hodinách víc než hodit. Zkouška čeká. Než se však stačil zvednout z postele, všim si za oknem další obálky, která tentokrá byla pro jistotu zatížená kamenem.

S povzdechem vstal, otevřel okno, vzal dopis a kámen hodil dolů na zahradu.

Tentokrát stránka nebyla popsaná. Celý dopis tvořilo jen pár slov napsaných uprostřed a jejich uspořádání jasně napovídalo, že to není obyčejný text.

Znám jednoho,

o němž se mi každý večer zdá.

Znám jednoho,

kouzelné oči, úsměv i srdce má.

Možná, že slyší tuhle melodii,

zpívaná slova, hlásky, city.

Možná, že si ho víc než zamiluji,

a třeba víš, že ten ,,jeden" jsi ty.

Ač se snažím, nepřekonám tě.

Jsi mé Achillovo místo na patě.

Zatím jen nejistě zůstávám ve tmě stát...

a velmi pomalu nás učím, jak mít rád.

Sasukemu se pozvolna dostával tik do oka. Dvořili se mu už různě, většinou tak, že za ním neustále běhali a pronásledovali ho, ale básničku mu ještě nikdy nikdo nenapsal a on najednou nevěděl, co si o tom všem myslet.

Nejprve ji chtěl zmačkat a vyhodit do koše, nakonec ji přece jen založil mezi knihy v poličce. Snad mu přišlo líto ničit něco, s čím si někdo musel namáhat hlavu.

Itachi se probudil jen chvíli po Sasukem, poslední dobou nemohl dost dobře spát... nemluvě o tom, že tu bylo ještě něco, proč toho dne otevřel oči o něco dřív. Jeho šestý smysl ho na to upozornil, ale když se posadil a rozhlédl po pokoji, všechno vypadalo, jak má být. Tím by se však dal oklamat jen nezkušený.

Sasuke tou dobou už připravoval snídani. Neměl o nic lepší náladu než včera, trápila ho ta podivná hádka s Itachim. Pořád se zlobil, že mu nemůže zkrátka projevit trochu víc důvěry. Dlouhé roky žil u Orochimara, ANBU organizace je oproti tomu procházka růžovým sadem.

Předmět jeho uvažování jako by jeho myšlenky slyšel a vešel do kuchyně, když zrovna Sasuke připravoval snídani. Postavil se vedle něj a vzal si také jeden nůž.

,,Můžu pomoct?"

Sasuke akorát pokládal jídlo na stůl.

,,Ne, leda by sis chtěl uříznout prsty," odpověděl chladně, ještě zalil oběma čaj a Itachimu vedle slaného pečivá s pomazánkou položil menší talířek se sladkým moučníkem. Ačkoliv zněl odměřeně, tak to gesto naznačovalo, že už se nezlobí tolik jako včera.

Jeho starší bratr se na něj ale jen otočil, zatímco se pobaveně smál, pak se opřel boky o linku a svého mladšího sourozence u stolu sledoval. Ruce měl založené na hrudníku, v jedné stále nůž, který ani nestihl odložit, nevypadal, že by se hodlal přidat ke společné snídani.

,,Co je? Nebudeš jíst?" zeptal se Sasuke poněkud naštvaně. Pak vstal od stolu a dolil si čaj. Dál se na bratra nedíval, dělal, že ho nevidí a nerušeně jedl. Nechápal, proč tam tak stojí, ale neptal se. Jeho hlad byl silnější než vztek na Itachiho.

,,Možná," odpověděl zvláštním tónem starší Uchiha. Pak se otočil, zkontroloval, jestli ve varné konvici ještě zbyla voda, vzal ze skříně hrneček, do něhož nasypal směs zelených čajových lístků a zalil je.

Sasuke mu na to nic neřekl, nechtěl se s ním hádat kvůli blbostem. Už jednou pro něj jídlo připravoval zbytečně, podruhé ho to nezabije, možná ani potřetí... pak by mu zase mohl udělat k obědu nebo k večeři steaky.

Jeho bratr stále zůstával u linky, prsty jedné ruky si hřál o hrnek čaje a aniž by změnil svou pozici, sledoval ho... snad pobaveně, ale každopádně zvláštně. Jinak, než to měl kdy ve zvyku.

,,Tak sedneš si, nebo tam budeš jen tak stát?" zeptal se mladší už poněkud podrážděně, nechápal, o co Itachimu jde tentokrát. ,,Nejsou to steaky, tak nemusíš trucovat." Začínalo mu to být lehce podezřelé, sice si zvykl, že Itachi se často chová dost tajemně, ale dnes na to neměl náladu.

Jeho bratr se ušklíbl.

,,Za steaky k snídani bych tě taky zabil," odpověděl mu, ale nikam se nehnul. Krátce usrkl ze svého šálku, aniž by z mladšího sourozence spustil oči.

Sasuke se na něj pomalu otočil. Cože to řekl? Za steaky ke snídani bych tě TAKY zabil? To slovo mu do té věty nějak nepasovalo a hlavně by mu Itachi nikdy nevyhrožoval smrtí.

Díval se na něj, poslouchal, jak odporně usrkává ten čaj a nemohl se při tom zbavit pocitu, že něco není úplně v pořádku.

A pak mu najednou došel význam celé té věty. Aktivoval sharingan. Tohle není jeho bratr.

Vůbec se o toho muže nestaral a rovnou letěl nahoru za bratrem do ložnice.

Nedostal se tam. Onen Itachi ho chytil za límec a strhl zpátky do kuchyně. Bylo vidět, že jeho schopnosti zná, protože se vyhýbal očnímu kontaktu. Uhnul před jeho ránou a učinil proti němu prudký výpad nožem.

Sasuke se mu pohotově vyhnul a jedním dobře mířeným kopem ho odhodil na protější stěnu, bez jediné vteřiny prodlevy mu poslal i několik kunaiů, kterými ho za oblečení přišpendlil ke zdi, v ní se okamžitě až ke stropu vytvořily o něco větší praskliny.

Muž je v neskutečné rychlosti vytrhl, a když zvedl na dálku ruku, zjistil Sasuke, že se nemůže pohnout. Nohy mu pokrývala tlustá ledová krusta. Další a zcela jasný důkaz. Itachiho živel led rozhodně nebyl. Vytáhl z pouzdra za zády dva saie a bez čekání zaútočil.

Sasuke bez ohledu na dřevěnou pohledu použil katon, aby se z ledu dostal ven. Než se k němu muž dostal, zmizel z jeho zorného pole, zjevil se za ním a jeho katana mu probodla břišní dutinu skrz na skrz. Ještě štěstí, že si včera ráno připravil dolů ke schodům, protože si ji chtěl vzít na dnešní zkoušku k ANBU.

Před ním se ale objevila jen jejich dřevěná židle, v jejímž opěradle měl zbraň zapletenou nepříjemně složitým způsobem. Koutkem oka mohl v tu chvíli zaregistrovat, jak se k němu muž blíží ze strany. Očividně to nebyl amatér ani začátečník a jeho úmysl se v tu chvíli nedal odhadnout. Nebylo jisté, jestli chce Sasukeho zabít či unést a nebylo ani jisté, co se mezitím děje nahoře, protože i přes příležitostné zvuky boje tam bylo hrobové ticho.

Kdyby neměl Sasuke aktivovaný sharingan, pravděpodobně si ho nevšimne, takhle mu uhnul z cesty dřív, než se ho stihl byť jen konečky prstů dotknout. Jeho pohled při tom padl na stůl se skleněnou konvicí plnou čaje, chytil ho zespod a převrátil ho na muže, tak aby se smočil. Vzápětí vytvořil v levé ruce kouli plnou blesků a udeřil jí vetřelce do břicha. Minerály ve vodě okamžitě zafungovaly jako skvělý vodič a vytvořila na jeho těle rozsáhlé popáleniny.

To byl velmi zdařilý tah. Protivník byl očividně překvapen a konečně ztratil bratrovu podobu. Měl dlouhé, světlé vlasy a ledově modré oči. Svezl se na kolena a zvedl ruku, dlaní k Sasukemu v gestu oddanosti.

Ten se na něj díval z vrchu s pohledem, který jasně naznačoval, že nechápe, co se tu děje.

,,Kde... je Itachi?" kouskoval tu nejdůležitější otázku, jakou teď mohl mít, zatímco se snažil popadnout ztracený dech.

Jak dlouho si myslíte, že Sasuke vydrží bez sexu? A jak se Itachi vypořádá s tím, že chce k ANBU?