Ve tvém stínu 7

Sasukeho a Itaciho vztah se začíná přiostřovat...

---

,,Dobrou noc," popřál mu, když kolem ně procházel do svého pokoje. Už v tu chvíli přemýšlel, kde má čisté papíry.

Když se Sasuke ráno probudil, myslel, že se asi udusí, nechal totiž topení puštěné na plný výkon a neotevřel ani ventilačku. Hbitě se zvedl z postele a otevřel okno dokořán, vtom si všiml obálky na parapetě. Nemusel si ji ani prohlížet, aby ho nenapadlo, od koho asi je. Neotevíral ji, aby si přečetl její obsah, jednoduše ji roztrhal na několik větších kusů a hodil v kuchyni do škole.

Všiml si, že Itachi už je vzhůru a sedí u stolu.

,,Hned udělám snídani," oznámil mu.

Jeho oči se jen mírně přivřely. Tušil, že to nebude jednoduché. U Sasukeho nikdy nic nebylo jednoduché.

,,Máš na dnešek plány?" dotázal se ho místo odpovědi a upil ze svého hrnku kávy, aniž by oči odtrhl od soupisu novinek jejich vesnice. Téměř v každé zprávě se vyskytovalo jeho jméno, bylo to milé, ale zároveň unavující.

,,Půjdu trénovat, pakt ti udělám večeři, ale budeš si ji muset sníst sám, musím si navečer ještě něco zařídit." Rozhodl se, že zajde za svým posledním úlovkem, aby se trochu rozptýlil a na chvíli zapomněl na to, že se stal figurkou na dálkové ovládání. ,,Co ty? Budeš dneska dlouho v kanceláři?" zeptal se nenuceně.

Itachi přikývl.

,,Mám ještě dost práce, ale večer bych měl volnější, myslel jsem, že by sis mohl po delší době zatrénovat s asistencí," odhalil mu svůj původní plán starší bratr a odložil noviny. Hloupá organizace. Jak si vůbec dovolují označovat se za pokračovatele Akatsuki...? Neměli s nimi společného vůbec nic.

,,To zní dobře, ale jestli nepřijdeš včas, tak tě roztrhám." Sasuke před něj položil talíř se sladkým pečivem a sedl si naproti němu se svými rýžovými chlebíčky a rajčaty. Byl ochoten dnes za tím roztomilým chlapcem nejít, protože přeci jen trénink s Itachim pro něj vždycky znamenal něco nadpozemského.

,,Beru na vědomí," odvětil mu jeho bratr klidně. Po snídani se po něm opět slehla zem. Kancelář Hokageho obýval častěji než domov, nebo mu to tak alespoň někdy připadalo.

,,Kafe?" Usmála se na něj Annie.

,,Dobré ráno," odpověděl jí místo toho Itachi.

,,Dobré." Jenom se ušklíbla a šla mu ho připravit, věděla, že to byla zbytečná otázka. Bylo zvláštní potkávat ji, když ještě nedávno byli milenci a teď...? Co jsou vlastně teď?

Sasuke ráno trénovat nešel, šetřil síly až na bratra, asi proto si trochu přehodil dnešní program a za svým plavovlasým potěšením zašel ještě před obědem.

Bylo to jako vždycky naprosto dokonalé, ale Sasuke u toho musel myslet na to, co zažil včera. Při každém přírazu do toho útlého těla si vzpomněl, jak si ho včera bral ten záhadný muž. Líbilo se mu to, to nemohl popřít, ale až tak, že by to chtěl zase zkusit?

Itachi mezitím seděl v kanceláři a ani on nemohl bratra i při práci dostat alespoň na sekundu z hlavy.

,,Pane!" Přivřel oči a zadíval se na ženu, která vtrhla do místnosti. Byl už téměř večer a Itachi se každou chvíli plánoval sbalit a odejít za Sasukem.

,,Co se děje...?" Jeho asistentka, která vrazila v až hektickém spěchu do místnosti se prudce nadechla.

,,Máme problém," zasípala a snažila se popadnout dech. Za ní se objevila Tsunade i Annie.

Sasuke v ten moment už čekal na bratra, měl připravenou večeři i věci na trénink. Zatím neztrácel trpělivost, pár minut zpoždění mu byl ještě ochoten prominout. Jenže Itachi nepřišel ani za hodinu. Sasuke se jen bolestně usmál, uklidil zpět zbraně, sebral se a odešel za jedním brunetem, kterého poznal během svojí poslední mise.

Annie se rázně ujala slova: ,,Tihle ,pokračovatené ' Akatsuki jsou u vesnice."

Itachi prudce vstal, že málem skodil židli za sebou.

,,Kde?"

,,Na severní straně..."

Starší Uchiha se zamračil. Nepanikařil, vždy věřil, že s chladnou hlavou člověk udělá méně chyb. ,,U hřbitova?" Co proboha dělají u hřbitova, tam přece žádný živý...

,,Pane, u hřbitova Uchihů..." V místnosti zavládlo hrobové ticho. Hokage nevěřícně sledoval ženy před sebou a pokoušel se vstřebat a vyřešit danou informaci. Přál si na onu noc strávenou s bratrem alespoň na chvilku zapomenout...? Bravo, teď se mu to povedlo.

,,Vysvětlí mi někdo, co tam dělají...?"

Odpověď Annie byla tichá, prostá a děsivá: ,,Ničí..." Itachimu přejel mráz po zádech. Oni ničí památku... a místo, kde jsou uložena těla Shisue... a dalších z jeho rodiny... včetně matky a otce. Zadrhávaně se nadechl.

,,Chtějí mě vylákat, že..." Tahle organizace si přála převrat a smrt hokageho. Věděli, že ve vesnici by neměli šanci. Tak nalezli způsob, jak hokageho dostat z Konohy ven. Itachi sevřel ruce v pěst, jak se snažil ovládnout emoce.

,,Pane, jsou to jen... mrtví. A vy jste pro nás důležitější," pokoušela se ho chabě přesvědčit jedna z asistentek.

Itachi zavřel oči a se skloněnou hlavou vydechl. ,,I mrtví byli kdysi živí, Yariko." Sebral ze zdi plášť a vydal se k východu. Annie se ještě pokoušela držet se mu v patách a přemlouvat ho.

Pokud chtěli vylákat hlavu vesnice, museli na ni být náležitě připraveni. Ale Itachi ji nedokázal poslouchat. Viděl slzy bratra, tváře všech příbuzných. Tenkrát musel plnit rozkazy a bránit válce. Ale jejich památku ctil stejně, jako všichni obyvatelé Konohy. Nenechá je ničit vzpomínku na matku a otce. Annie to nakonec s bolestným povzdechnutím vzdala, vyslala pohotově jednu asistentku, aby narychlo povolala ninji vyšších hodností a sama vyběhla cestou, kterou Uchiha zamířil.

Sasuke vůbec neměl tušení, že se něco takového děje, užíval si svůj milostný románek a po něm ještě několik hodin odpočíval v posteli svého milence, než se zvedl, aby se konečně vrátil domů.

Nepřekvapovalo ho, že tam bratr stále není, ale všiml si, že je okolo nějak moc povyku. Něco se snad děje...?

Momentálně ho pořádek ve vesnici skutečně nezajímal, odemkl dveře jejich domu a šel rovnou do sprchy.

Jenže jeho starší bratr se stále nevracel a Sasuke zase po dlouhé době okusil, jaké to je, když neví, co se s druhým děje a ručičky hodin se nemilosrdně posouvaly po kulatém poli.

Dlouho ale bratra nepostrádal, protože se mu povedlo usnout. Ležel na břiše s hlavou vytočenou do strany a prožíval svůj té noci první sen, ve kterém ho navštívil ten muž ze včerejška. Ukázal mu konečně svou tvář. Nebyl vůbec hezká, šklebily se na něj vyviklané zuby a zpod povislých víček se na něj dívaly dvě šedé neforemné oči.

Těsně před půlnocí se ozvaly vchodové dveře a vzápětí i kroky staršího z bratrů. Očividně si s hlukem moc starostí nedělal, protože potichu rozhodně nebyl, ačkoliv mu muselo být jasné, že Sasuke už minimálně podřimuje. Položil klobouk na poličku a toutéž rukou za sebou dveře zabouchl.

Mladšího to nevzbudilo, na ninju usnul až příliš hlubokým spánkem, který jeho tělo poslední dny zvlášť vyžadovalo, aby se mohlo zregenerovat. Okno si tentokrát nechal mírně pootevřené a topení trochu ztlumil.

Itachiho smysl pro orientaci se pravděpodobně poděl neznámo kam, když v kuchyni doslova vrazil do stolu, kolem kterého procházel a o hodný kus ho posunul. Tiše sykl, ale došel k lince a otevřel postranní skříňku, vedle hrnků. Až teď mu došlo, že měl být na onom tréninku... no perfektní. Tohle mu Sasuke jen tak neodpustí.

Ten se nevzbudil, ani když Itachi dělal takový hluk, pouze se přetočil na bok, objal cíp peřiny a dál snil o své noční můře, která postupně dostávala zcela jiné rozměry. Jeho neznámý milenec se po vynuceném polibku proměnil v poměrně pěkného muže, ale jakmile slunce zapadlo, zase vypadal jako nestvůra. Sasuke se po něm snažil ohnat katanou a ze spaní tak máchal rukou.

Starší Uchiha ze skříňky ale překvapivě vytáhl něco, o čem jeho mladší bratr ani netušil, že mají. Byla to lahev čiré tekutiny s poměrně vysokým obsahem alkoholu. Itachi se na ní chvíli díval, než skřiňku zavřel, vysíleně se sesunul na židli u stolu a aniž by se obtěžoval skleničkou, přitiskl rty k hrdlu sklenice.

Sasuke se zatím zmítal v posteli, jak bojoval s neviditelným zloduchem. Jenže pak v jeho snu přišlo zase svítání a muž získal zpět svou krásnou tvář. Usmíval se na něj a chytal ho za ruku. Sasuke ji odmítl stisknout, odtáhl se a muž se v tu ránu opět změní v obludu.

Itachi netušil, kdy přesně by měl přestat, alkohol vždycky nesnášel, ale teď ho potřeboval víc než cokoliv jiného. Odmítl jít tam, kam ostatní... zkrátka chtěl domů. Ačkoliv měl hlavu plnou úplně jiných starostí, nedokázal z ní ani teď vytěsnit fakt, že zklamal mladšího bratra.

Ten už se ale vůči takovým pocitům jako je zklamání obrnil lépe než želva nebo pásovec, jedinou emoci, kterou si povolil, byl vztek, protože ten se dal poměrně snadno ventilovat. Něco jako lítost a zklamání ve svém životě nesnesl.

Jeho starší bratr po chvíli pomalu postavil láhev zpět na stůl a jednou rukou se zapřel o stůl, aby zvolna vstal. Netočila se mu hlava, ale na hrudníku cítil ono příjemné teplo, které mu napovídalo, že množství docela odhadl. Vrátil se zpět k lince a našel několik utěrek.

Sasuke konečně dobojoval se svou imaginární příšerou, když ho ve snu navštívili rodiče. Nic neříkali, jen se oba usmívali. U táty dost nevídaný jev. Zamával na ně a rozeběhl se k nim, v ten moment se ale rozplynuli v mlze a Sasuke zase osaměl.

Jedna utěrka mu spadla na zem. Pevně semkl rty a chtěl se pro ni ohnout, ale místo toho se prudce nadechl a onou rukou, kterou používal už od svého příchodu do domu, se zapřel o linku, když se mu podlomily nohy. Ne, nechá ji ležet. Opatrně se znovu postavil a vzal zbylou látku, některé ručníky namočil do vody, když na ně pustil ve dřezu vodu. Pak se pozvolna odebral znovu do koupelny, tenhle večer už podruhé. Pomalu se posadil na okraj vany a poprvé za tu dobu odtáhl ruku, kterou si neustále tiskl bok. Na prstech a dlani měl krev, ale ta ho teď nezajímala. To, co potřeboval, bylo vytáhnout tu odpornou špičku zlomené čepele z jeho boku.

Sasuke se najednou vzbudil s bolestným výkřikem. Čelo měl orosené studeným potem a nervózně těkal očima ze strany do strany, než si uvědomil, jaký se píše rok a kde se právě nachází. Pohodil hlavou, aby zahnal noční můru a vydal se do koupelny. Potřeboval si obličej opláchnout studenou vodou.

,,Itachi...?" oslovil ho rozespale. ,,Co tady děláš? ...proč je na zemi krev?" Sevřenými pěstičkami si promnul oči a pořádně zaostřil. ,,Ty jsi zraněný?!"

,,Nic to není," zasyčel jeho starší bratr skrz zuby. Ano, jeho tu zrovna teď potřeboval. Musel mít klid na práci a potřeboval ji udělat rychle. Začínala se mu motat hlava a on věděl, že to není alkoholem, ale nedostatkem krve, která už teď zbarvila do karmínová ručník, který těsně pod ránu tiskl. Musí si pospíšit a mladšího sourozence tu teď vážně mít k ruce nemusí.

,,Zbláznil ses?! Proč nejsi v nemocnici?" Sasuke dočista na svou noční můru zapomněl. Pohotově vytáhl ze skříňky vedle umývadla základní lékárničku, přiklekl si k bratrovi, odstrčil mu ruku, kterou se tak nešikovně vrtal v ráně. Pak vzal dezinfekci, ránu nejprve vyčistil, aby lépe viděl, kde je problém. Střepiny si všiml hned a skoro jako profesionál ji pinzetou vytáhl ven z těla.

,,Ty seš fakt hrdina," poznamenal ironicky, když mu na ránu přikládal gázu. Zatím si navlékl na jehlu nit, tušil, že jinak se toho krvácení nezbaví.

Itachi bolestí sykl, ale jinak se neprojevoval, jen se kousl do spodního rtu a odvrátil od Sasukeho hlavu, aby mu neviděl do tváře. Nechtěl projevit slabost ani v takovou chvíli. Itachi si uvědomil, že o sebe nechce nechat pečovat ve chvíli, kdy mu ostří té odporné, zákeřně se rozpadající čepele proniklo na dva palce do těla a oni se o něj zajímali víc, než o muže, který vedle něj očividně bojoval o život. Takového privilegia zneužívat nehodlal. Mimoto nesnášel, když na něj někdo sahal. Samozřejmě, že při milostných scénkách to bylo jiné, ale jinak to byl zcela kontaktu neholdující typ. Snesl pouze ruce svého bratra a ani teď mu to nevyhovovalo, ale očividně se vyznal a dokázal mu ránu ošetřit pohotověji a kvalitněji.

,,Promiň mi," omluvil se tiše, když se očima snažil sledovat strop, aby nemusel myslet na bolestivou ránu.

,,Teď nemluv," napomenul ho mladší, když mu odstraňoval gázu ze zranění. Několikrát zašíval rány sobě, ale u druhého člověk s tím neměl zkušenosti, trochu se bál, že Itachimu ublíží. Jenže už nemohl couvnout, do nemocnice je to daleko a on očividně ztratil hodně krve.

Přiložil tedy hrot jehly k jeho kůži a opatrně ji napíchl. Když odhadl správnou hloubku a sílu tahu, měl Itachu už celých šest stehů, se sedmým Sasuke skončil.

,,Pako," tituloval ho, když mu přes zranění nalepil širokou polštářkovou náplast.

Starší Uchiha si hřbetem ruky otřel krůpěje krve, které se na jeho bradě objevily, když si prokousl ret při Sasukeho činnosti. Až pak se k němu otočil.

,,Ničily těla... matky a otce," vydechl tiše, aniž by reagoval na Sasukeho předešlá slova.

,,Cože...?" Sasukemu k tomu chyběl nějaký kontext, ale příliš se nevyptával, cítil z bratra alkohol a viděl, že mu není dobře.

,,Řekneš mi to ráno, teď bys měl spát." Vzal do ruky navlhčenou papírovou utěrku a otřel mu z těla všechny zbytky krve.

Ten ale nebyl alkoholem tak omámený, aby se nechal odbít. Zvedl se a mírně sebou při tom cukl, nebylo to vhodné místo pro zranění. Navíc čím déle se ho Sasuke dotýkal, tím víc se Itachi strachoval, že by si mohl všimnout jistých podobností.

,,Ta organizace, co mě chce zabít. Aby mě vylákali z vesnice, přišli a na hřbitově ničily památku našich rodičů," trhaně se nadechl a pozvolna si začal omývat ruku od vlastní krve. ,,Proto jsem nepřišel."

,,Řekl jsem, že si o tom promluvíme ráno." Sasuke vážně neměl sebemenší chuť teď řešit důvody a příčiny pro Itachi nepřišel. Hlavně, že je živý a relativně zdravý.

,,Běž si lehnout, Itachi, než sebou sekneš." Sasuke uklidil lékárničku zpět na její místo a trpělivě čekal, až se jeho bratr rozejde do ložnice.

Tomu vadilo už jenom to, že mu mladší bratr rozkazoval, ale bez tak bylo pozdě a nemohl dělat nic jiného, než jít skutečně spát. Aniž by mu cokoliv řekl, odešel. V kuchyni si natočil sklenku studené vody, měl příšernou žízeň. Jednou rukou se vždy jistil, aby nespadl na zem. Až potom se vrátil k sobě do pokoje. Bylo mu špatně od žaludku a motala se mu hlava, cítil se skutečně malátný.

Ztratil dost krve už při boji, navíc tohle zranění... alespoň se všichni zaměřili na něj. Jenže takhle přišli k úrazu i ostatní, co se ho snažili bránit. Itachi zavřel dveře, opřel se o ně zády a se zavřenýma očima vydechl. Pak se pomalu rozešel k posteli, konečně se mohl posadit, ačkoliv o sobě zase dala rána vědět. Opatrně si stáhl černé triko, které měl doposud jen vyhrnuté nad úroveň rány a totéž udělal s kalhoty. Musel být opatrný, když si lehal... i tak ale, jakmile zatnul automaticky břišní svaly, když se pokládal, projela mu tělem řezavá bolest, takže padl do peřin a pohotově mezi zuby stiskl hřbet své ruky. Neskutečně to... pálilo, spíš než bolelo. Itachi se trochu lekl, protože jestli bylo to ostří jedovaté, nedožije se rána.

Sasuke už nemohl znovu usnout, navíc slyšel bratra dělat v kuchyni rámus. Neřekl mu snad, aby si šel hned lehnout?

S povzdechem se zvedl z postele a bez zaklepání vešel do jeho ložnice. Rozsvítil mu na nočním stolku lampičku a sedl si k němu.

,, Přinesl jsem ti ještě něco na bolest, tak si sedni, ať to můžeš zapít." Moc se mu to nelíbilo, Itachi vypadal vážně špatně.

Jeho starší bratr ale ležel na boku zády k němu, a když přišel, ani se neotočil.

,,Nemůžeš mě prostě nechat spát...?" zavrčel podrážděně. Ale to samo o sobě už o něčem vypovídalo. Itachi nikdy po nikdo nevyjížděl, obzvlášť ne po Sasukem. Kdyby se na něj Sasuke podíval pozorněji, zjistil by, že se jeho tělo mírně chvěje.

Ten se ale díval dost pozorně.

,,Co se děje?" Chytil ho za rameno a mírně si ho natočil k sobě. ,,Jestli je ti vážně tak zle, tak ti sem přivedu medika, hlavně si nehraj na hrdinu," zamračil se.

O to se ale starší teď už skutečně nesnažil. Ačkoliv mu mysl zaplavovala bolest, kterou se mohl ignorovat, snažil se si usilovně vzpomenout na onoho ninju. Musel se s ním už přeci potkat, to... než se stihl vzpamatovat, škubl sebou v první bolestné křeči.

,,Jed," zasyčel skrz zuby. Jenže to nestačilo, Sasuke byl velmi inteligentní, ale potřeboval ještě alespoň jednu nápovědu. Itachi se pokusil klidně nadechnout, ale cítil, že se nemůže pořádně hýbat dle své vůle. ,,Bojový..." zašeptal ještě Itachi namáhavě. Přišel na to, jaký druh jedu tohle byl, ale netušil, jestli to jeho mladší bratr pochopí. Tenhle jed nezabíjel. Dostal protivníka do bolestivých křečí a působil po delší době... mohlo ho to napadnout, nepotřít zbraň, co se sama rozpadá na kousky v těle, jedem, by bylo plýtvání příležitostí. Sasuke teď hlavně nesměl odejít, protože bylo téměř jisté, že by si zraněný v takovém případě dokázal v bolesti sám ublížit. Byla to nechutná zbraň. Jeho účinek za čas vyprchal... pokud ten čas poraněný přežil. Jenže tohle Sasukemu Itachi říct už nedokázal. Neovladatelně se roztřást a začal sebou házet. O prvních příznacích tohohle destruktivního jedu samotného Itachiho přesvědčil fakt, kdy si sám nehty zaryl v zoufalství z té odporné bolesti do kůže těsně vedle zašité rány na boku a pootevřel rty, když tiše vykřikl.

Sasuke mu přišpendlil obě ruce k matraci postele.

,,Pššššt, já se o to postarám," slíbil mu. Sasuke vypadal až ledově klidně. Pohladil bratra po tváři a donutil ho zapít ten prášek, který mu přinesl. Trochu ho to zklidní a nebude sebou tolik házet, až přijde ta horší procedura.

Mladší Uchiha se vydal k sobě do pokoje, kde z jedné menší skříně vyndal jistou lahvičku. Od Orochimara se nenaučil pouze bojovým technikám, ale i znalostem v jedech a především v protijedech. Na něj samotného by něco takového ani neúčinkovalo, protože byl vůči většině jedům rezistentní.

Spolu s ampulkou vzal z lékárničky i menší injekční stříkačku, nabral do ni potřebnou dávku protilátky a vpravil ji Itachimu do žíly.

Ten mu to ale vůbec neulehčoval, ač sám chtěl sebevíc. Bolest byla tak nesnesitelná, jako by mu do boku zabodli ozubený nůž a pomalu jím otáčeli. Dost obstojně se bránil, než mu jehla probodla kůži na tom správném místě. Bolestně zakňučel a pokusil se mu znovu vytrhnout. Fakt, že si málem vrazil jehlu hlouběji do ruky, naznačoval, že tohle skutečně není jeho vlastní vůle.

Sasuke nečekal, že by ten prášek začal hned účinkovat, ale doopravdy se bál, aby si Itachi neublížil. S protijedem to bohužel viděl na ještě o něco delší dobu. Ač nerad, musel ho nějak znehybnit, než si vážně něco udělá.

Ještě ho nechal na vteřinku samotného, aby si mohl dojít pro chloroform. Děkoval teď všem svatým, že ho napadlo tu lékárničku pro všechny nouze lépe vybavit.

,,Promiň mi to, Itachi, ale je to pro tvoje dobro," řekl, než mu ústům a nosu přiložil kapesníček nasáklý tou omamnou látkou.

Jeho starší bratr se ho od sebe pokoušel v bolestném a zvláštně zlostném záchvatu, způsobeném účinky jedu, odstrčit, a kdyby byl při smyslech, dozajista by se mu to podařilo. Chytil ho za zápěstí a stiskl. Ale teď se neovládal a tak byly jeho pohyby dostatečně nekoordinované na to, aby ho Sasuke stihl udržet, než pevný a snad i bolestivý stisk jeho rukou povolil a Itachiho bezvládné tělo volně spadlo zpět do polštářů. Byl to velmi prozíravý tah, protože jed působil na mozek, a když ho Sasuke díky látce zbavil vědomí, na jistou dobu uspal i účinky jedu.

,,Konečně," oddechl si mladší.

Byl si téměř jistý, že protijed každou chvíli zabere, až se Itachi probudí, měl by být v pořádku.

,,Jednou se z tebe zblázním," postěžoval si nahlas a pro jistotu mu zkontroloval tep. Nacházel se naštěstí v normě.

I přes chloroform sebou starší Uchiha místy cukl, ale s postupem času záchvěvy ustávaly, svalové křeče mizely a jeho dech se prohluboval. Pak s jedním hlubším nádechem Itachi zamrkal, aby se zorientoval. Nepamatoval si vůbec nic od chvíle, co se mu podařilo prozradit Sasukemu druh jedu. Teď jen sledoval injekční stříkačku a další léky, které byly na stole vedle jeho mladšího bratra rozházené.

Ten u něj pořád seděl a bedlivě ho sledoval.

,,Už je ti líp?" zeptal se se zívnutím. Slunce pomalu vstávalo a on se vůbec nevyspal. Bál se, že kdyby na chvíli ztratil pozornost, mohl by se jeho bratr probudit a ublížit si. To by riskoval jen blázen. Jeho život nebyl důležitý jen pro něj, ale i pro celou vesnici, kterou Sasuke sice moc nectil, jenže kdyby ztratila svého současného hokageho, zanevřel by na ni úplně.

,,Mizerně," ušklíbl se Itachi a přetočil se na bok, přičemž jen v pěsti sevřel deku a zaskřípal zuby. Pak už se ale jeho tvář opět uvolnila.

,,Můžeš jít spát, je to v pořádku..." ujistil ho, když viděl, jak zívá. Rozhodně tu musel být celou noc, pět, šest hodin. A to byla slušná výdrž.

,,Dobře, tak dobrou..." Sasuke se na něj ještě jednou podíval, znovu si zívl a konečně odešel k sobě do pokoje. Vlastně byl docela rád, že Itachi nešel do nemocnice, nebyl si totiž jistý, jestli by si tam s tím jedem dokázali poradit. Přeci jen to chtělo konkrétnější odbornost, kterou on díky Orochimarovi získal.

Starší Uchiha se sice necítil unavený, ale jeho tělo bylo tak vysílené bojem hned s několika cizími látkami, že po chvíli sledování potemnělé místnosti znovu upadl v léčivý, hluboký spánek, co s sebou přináší novou sílu.

Sasuke se probudil až k večeru. Šel se podívat na bratra, jestli je v pořádku, když ho viděl ležet v posteli, ulevilo se mu.

Pak sešel schody dolů do kuchyně, aby jim oběma připravil něco k večeři. Dnes si dál extra záležet, musel vybírat pečlivě každou surovinu, protože po něčem nevhodném by se Itachimu mohlo udělat zle.

Starší Uchiha se probral, když se domem rozezněl zvonek. Annie v bílém plášti stepovala přede dveřmi a trochu nervózně nakukovala do okna.

Přišel jí otevřít Sasuke.

,,Ahoj, jestli jdeš za Itachim, tak se to zrovna moc nehodí," řekl jí rovnou mezi dveřmi. Už nevypadal tak nerudně jako poprvé.

Dívka horlivě přikývla.

,,Já se jen chtěla zeptat, jak mu je a... a kdy bude moct do práce. Potřebujeme to vědět, abychom se podle toho stihli zařídit, pozastavit jednání a S mise..." osvětlila dívka. Samozřejmě, Sasuke pravděpodobně netušil, že už s ním není, ale to teď klíčové nebylo.

,,Jenom si to s ním ujasním, nebudu ho zdržovat dlouho..."

,,Dobře, ale jen na chvíli, neměl by se vysilovat." Sasuke ji pustil dovnitř, tušil, že asi ví, kde má ložnici, když už ji koneckonců několikrát navštívila.

Sasuke zatím dodělal zeleninový salát a kuřecí vývar. Itachi teď bude potřebovat něco lehčího, aby mu nebylo zle.

Annie váhavě zaklepala a vstoupila. V pokoji bylo už šero, ale na nočním stolku svítila lampa, která vrhala rozostřené, kuželovité světlo.

,,Zdravím..." pousmála se něžně a přešla k jeho posteli.

Itachi přikývl. ,,Všichni jsou v pořádku?" To byla jeho první otázka.

Černovláska zakroutila hlavou. ,,Ty seš idiot, viď..." naklonila se a položila mu dlaň na tvář, ale Itachi ucukl. Sakra, není dítě. Žena se stáhla a zvážněla.

,,Vše v pořádku, ale polovině organizace se podařilo uprchnout. Zbytek je buď mrtvý, nebo zraněný v nemocnici. Chtěla jsem tě vidět a taky se zeptat... jak dlouho myslíš, že potřebuješ času? Lidé to pochopí, už teď ti jsou vděční a..."

,,Dva dny," přerušil jí starší Uchiha.

Sasuke zatím krájel zeleninou na co nejmenší kousky, vmíchal do ní bílý jogurt a připravil mu k tomu studený čaj. Itachi měl poměrně vysokou horečku, teplé by teď asi neuvítal. V duchu se hlavně modlil, aby ta ženská co nejdříve odešla, nelíbilo se mu, že Itachiho v takovém stavu zatěžuje.

,,Nechceš víc? My bychom to určitě nějak zvládli."

Itachi přivřel oči. ,,Chceš, abych se musel opakovat?"

Žena krátce přikývla a pousmála se. ,,Uzdrav se brzy." Zastavila se ještě ve dveřích a jen pro shrnutí mu potvrdila, že vypracují plán na dva dny. Pak se ještě mírně uklonila a odešla.

,,Děkuju, hezký večer," popřála mladému Uchihovi, když kolem něj procházela.

Sasuke toho z jejich rozhovoru moc neslyšel, ale ani ho to moc nezajímalo, jemu do jejich vztahu nic není. Přinesl bratrovi jídlo a nakázal mu, aby se pokusil toho sníst co nejvíc.

,,Až se najíš, tak ti vyměním tu náplast," oznámil mu a hřbetem ruky se pro jistotu dotkl jeho čela. Měl jen lehce zvýšenou teplotu, ta organismu prospěje.

,,To si můžu udělat sám, Sasuke... nejsem na smrt nemocný," upozornil ho mírně pohoršeně. Staral se o něj tak pečlivě, jako kdyby byl naprosto nemohoucí. A teď ho ještě do toho všeho napadaly spousty dalších věcí, které může do dopisů vypsat. Věděl, že je Sasuke nebude číst, ale nemohl si pomoct. V jistém smyslu to pomáhalo i jemu samému, ačkoliv se už písmena nedostala k očím adresáta.

,,Mlč a jez." Sasuke si svou novou roli docela užíval, ale to neměnilo nic na faktu, že měl o Itachiho doopravdy strach.

,,Dojdu umýt nádobí, ne že se zvedneš zatím z postele," nakázal mu mezi dveřmi. Na neuskutečněný trénink s ním už skoro zapomněl, nemohl se na něj kvůli tomu zlobit, takže se cítil docela uvolněně a v pohodě.

Itachi jen zaskřípal zuby. Rozkazy přijímal jen od autorit, které uznával. A ne že by Sasukeho neměl rád, ale jako autoritu ho zkrátka uznávat nehodlal. Na jídlo moc nemyslel, ale věděl moc dobře, že to jeho tělo potřebuje. Snědl svou porci, kterou mu jeho mladší sourozenec připravil, pak se pomalu posadil a položil nohy na podlahu. Pořád mu nebylo nejlíp, ale tohle je něco triviálního. Zvedl se a přidržel pelesti, když se mu mírně z nízkého tlaku zamotala hlava. Pak se však už bez potíží pomalu dostal ke stolu, vzal si knihu, spolu s papíry a vrátil se zpátky. Když si sedal, znovu sykl bolestí, proč ho nemohli zranit jinde? Na praktičtějším místě?

Sasuke přišel právě ve chvíli, kdy si sedal na postel a tvářil se jako ztělesnění pomsty.

,,Říkal jsem, že nemáš vstávat z nějakýho důvodu, jenže tebe to vůbec nezajímá." Přišel k němu, strhl mu náplast a přelepil ránu novou. ,,Nevím, na co si hraješ, musí to bolet, tak se podle toho laskavě chovej."

Itachi sebou cukl, když mu náplast strhl, ale zůstal potichu, aniž by se hlasově projevil. Pak se zamračil.

,,Já sám musím vědět, co dokážu a co ne." Tohle komandování bylo neskutečně otravné. Vážně není invalida a malá bolest se dá přeci překonat!

,,A teď si polož otázku, co by se stalo, kdybych se večer nevzbudil." Sasuke se s ním nehodlal hádat, viděl, že je mu zle, navíc mu stoupala teplota, což neznamenalo nic dobrého, jestli přesáhne 39°C, bude ji muset srazit. Nechápal, proč Itachi nemůže zahodit svou hrdost a obětavost a jít do nemocnice, všechno by se tím zjednodušilo.

,,Ošetřil bych si to, jenom by to bolelo o trochu víc," zavrčel Itachi. Nehodlal se s ním na tohle téma bavit, neměl na něj výjimečně náladu. Ani nechtěl myslet na to, kolik práce na něj čeká, až se vrátí. Asi se z toho zblázní, kéž by jeho klony dokázaly také samostatně myslet.

,,Ale nepovídej, vážně bych rád viděl, jak by sis poradil s tím jedem." Sasuke mu do čaje rozpustil jakýsi prášek a vnutil mu hrnek do ruky, bylo jasné, co po něm chce.

Vážně nesnášel, když Itachi ohrožoval své zdraví, jako kdyby nestačilo, že ztratil celou rodinu, o něj už přijít nemohl. Kdysi si to přál, ale teď by ho to položilo.

Tentokrát už odpověď nedostal. Itachi věděl, že díky Sasukeho zásahu je na tom poměrně dobře. Pravděpodobně by přežil, ale dost by sám sebe zranil.

Přiložil si okraj hrnku k spodnímu rtu a krátce se napil.

,,To už mě chceš otrávit?" Přivřel oči, ale samozřejmě to nemyslel vážně, protože vzápětí se znovu napil. Kdyby chtěl, mohl to udělat včera. A Itachi věděl, že při bojích už mu šlo spíš o výhru jako takovou.

,,Spi." Sasuke ho políbil do vlasů a něžně se usmál. ,,Aspoň teď poslechni." Potom přešel k oknu, zatáhl mu závěsy, aby měl pro spánek vhodné prostředí a odešel pryč dolů do kuchyně. Sám ještě nic nejedl a už začínal pociťovat nemilé škrundání v žaludku.

Obvykle toho moc na noc nesnědl, ale teď měl vážně obrovský hlad, takže se rozhodl pro poněkud honosnější večeři.

Starší Uchiha dal protentokrát bratrovi za pravdu. Když teď nebude odpočívat, nebude moci dřív nastoupit do práce a začít zase normálně fungovat. Přitáhl si deku až ke krku. Byla mu zima a on věděl, že je to teplotou. Ta se ale nejlépe srážela spánkem a ten ho teď opět pomalu přepadl. Po chvíli už s uvolněnou tváří klidně a pravidelně oddechoval.

Proč myslíte, že ta tajemná organizace chce smrt Itachiho? A jak odhadujete další vývoj vztahu brášků?