Provinilý VI.

Protože jste byli miláčci a moc krásně komentovali, máte tu další díl :3. Jen tak dál.

---

,,To sklo. Máš tu ještě práci," připomněl mu a vstal, aby si mohl přes ramena vzít měkký, hebký župan. Nemusel říkat nic, aby bylo Sasukemu jasné, co udělat, aby byl jeho starší bratr spokojený a zároveň, aby se k němu choval tak... něžně a důvěrně.

Pro Sasukeho to bylo ale jako ledová sprcha. Jeho slova bodala jako ty neostřejší čepele. Tím spíš, když mu v nemocnici slíbil, že nebude muset nic uklízet, protože má mít klidový režim. Neopovážil se ale nic namítnou. Rychle vyskočil na nohy a stejným tempem se i oblékl, aby se mohl dát do práce. Trochu se mu motala hlava a viděl místy dvojmo, přesto se postavil ke schodům, aby mohl dojít pro lopatku a smetáček. Chvíli ve vzduchu šátral rukou, než se mu podařilo alespoň matně zaostřit a chytit se zábradlí. Nechtěl riskovat ošklivý pád.

Itachi prošel kolem něj, ale zastavil ho rukou na jeho hrudníku.

,,Stůj, donesu ti to," zavrčel, jako by ho to snad obtěžovalo, ale za pár sekund se vrátil a donesl bratrovi to, co potřeboval. Pak sešel do přízemí a rovnou zamířil do koupelny. Dobře ale poslouchal. Věděl, že toho teď na Sasukeho bylo moc, ale nechtěl polevovat. Kdyby se přeci jen něco přihodilo, byl ve střehu. Tak daleko, aby si jeho bratr ublížil, zajít nechtěl.

Sasuke si váhavě přiklekl k rozbité zkumavce a smetáčkem nametl všechny střípky na jednu hromádku, aby je pak mohl společně jedním tahem dostat na lopatku. Šlo to ale ztěžka, viděl mlhavě a neustále míjel místo, kde střepy ležely. Nezbylo mu nic jiného, než je sesbírat ručně. Dával si dobrý pozor, aby se ani o jeden nepořezal. Když měl i ten nejmenší střípek na lopatce vydal se ke schodům. Nakročil opatrně na jeden schod, zatímco se přidržoval zábradlí. Šlo to dobře, první krok by měl za sebou. Když chtěl ale učinit další, minul schod, protože se mu rozdvojilo vidění, pořádně nedošlápl, ztratil jistotu a přestože se snažil v pádu zachytit zábradlí, bylo pozdě. Lopatka letěla napřed, střepy se rozsypaly po celé délce schodiště a do nich letěl Sasuke. Cítil, jak se mu drobné kusy skla zařezávají do paží, nohou, kolenou i tváří.

Itachi tiše zasyčel. Doufal, že bude mít jeho bráška lepší smysl pro rovnováhu, pro jednou by mohl uznat, že to přehnal. Rychle se osušil a znovu si na sebe vzal župan. Pak spěšným krokem došel ke schodišti.

,,Ah, Sasuke," povzdychl si tiše, sklonil se a velmi opatrně ho vzal do náručí. Pak ho odnesl na pohovku v obýváku a pomalu obratně začal svlékat. Když bylo všechno oblečení dole, vzal navlhčené kapesníky a ty čisté. Spolu s pinzetou se posadil k mladšímu bratrovi a s pozorným, profesionálním výrazem mu začal střípky z ranek vytahovat. Dělal to velmi jemně, že mohl Sasuke jeho činnost rozpoznat jen podle cinkání kousků skla do mističky ze stejného materiálu.

Sasuke ho od sebe ale prudce odstrčil a horlivě začal lapat po dechu. Z nedostatku kyslíku mu začaly modrat tváře. Nejspíš si na schodech musel vyrazit dech. Brzy se mu naštěstí začala vracet zdravá barva, ale s jeho zrakem se to zhoršilo. Motala se mu hlava a nedokázal rozpoznat tvary jednotlivých věcí. Vše mu splývalo v barevnou patlanici. Zdálo se mu dokonce, že slyší mámu, jak na něj volá z kuchyně.

,,Mami..." zašeptal úzkostlivě.

Itachi si povzdychl.

,,Pššššt... zavři oči," přikázal mu tlumeně. Když je bude upírat do stropu, ještě se zamotá. Konečně byl venku poslední kousek. Mokrým kapesníkem setřel krev ze škrábanců na nohou, dlaních i na tvářičkách a pak ranky osušil, postříkal desinfekcí. Nakonec ho znovu vzal do náruče a odnesl do koupelny, kde ho opláchl a očistil vlažnou vodou. A to nejen od krve. Pak ho pečlivě osušil, odnesl do svého vlastního pokoje, navlékl do trička a přikryl dekou.

Sasuke si přitáhl deku blíž ke krku a pokusil se zavřít oči, ale ty se mu stále samovolně otevíraly. Všechny ty vzpomínky na to, co se dnes odehrálo, mu nedovolovaly usnout. Kdyby však musel spát dnes ve svém pokoji, neusnul by nejspíš vůbec. Získal k němu teď takový zvláštní vztah. Jeho pokoj se stal místem, kde ztratil svou nevinnost i sám sebe. Skoro by zapomněl, už není svobodná bytost, nemá duši. Jenže bez duše ho nepustí do nebe a to se pak neshledá s rodiči. V očích se mu zaleskly slzy, ale odstranil je rychlým zamrkáním.

Itachi se po chvíli zvedl a odešel do kuchyně. Tam napustil čistou, chladnou vodu a pak do sklenky vhodil drobný bílý prášek, který se s šumivým zvukem rozplynul. Starší tmavovlásek se vrátil k bratrově posteli, podepřel ho a přiložil mu sklenku ke rtům.

,,Musíš pít," konstatoval, když ho nutil dostat do sebe celou skleničku. Pak ji odešel znovu naplnit, tentokrát už pouze čistou studenou vodou a položil ji na stolek vedle své postele. Sám si lehl vedle Sasukeho.

,,Spi, andílku..." Jednou rukou mu podložil pod hlavu a druhou si před sebou držel knihu, kterou četl.

Sasuke se čelem opřel o jeho hrudník a zbědovaně si povzdychl. Nepamatoval si, že by ho Itachi někdy tak něžně oslovoval. Nepamatoval si vůbec spoustu věcí, které Itachi dělal poslední dny. Nejvíc ho ale děsila ta novinka ohledně jeho trestů. Nedokázal si představit, že to potupné zacházení bude muset snášet každý druhý den.

,,Spi, bráško," Itachiho melodický hlas tiše zazněl měkkým rozkazem. Trochu pevněji ho stiskl na rameni a přitáhl k sobě. ,,Mám tě rád, nic se ti nestane, vždycky tu pro tebe budu a vždycky tě budu chránit... když zůstaneš se mnou, jenom u mě jsi v bezpečí. Tak se neboj zavřít oči, ano?" uklidňoval ho tiše. Ani nemusel lhát. Když bude s ním, i kdyby se svět kolem hroutil, on bratra podrží. Miluje ho, ale chce ho pro sebe... a neváhá k tomu užít všechny možné prostředky.

,,Nii - san... já nechci..." Sasukemu samovolně spadla víčka, aniž by k tomu dal mozek příkaz, na chvíli se ale ještě otevřel, aby mohl šeptem dodat: ,,Netrestej mě, nedělej to... prosím." Víc už nevydržel. Chtělo se mu tak spát, při tom ještě před malou chvíli by dal ruku do ohně za to, že dnes neusne.

Jeho starší bratr se trochu samolibě pousmál. Prášek na spaní konečně začal zabírat. Viděl, jak jeho bráška bojuje s přicházejícím otupením, jak se jeho dech postupně stává pravidelným a to dokonalé tělíčko nad sebou ztrácí kontrolu a stává se hadrovou panenkou. Naklonil se a políbil Sasukeho na čelo. ,,Zvykneš si," zašeptal tlumeně s pousmáním a malíčkem zavadil o jeho jemné rtíky.

Sasuke se probudil až ráno. Polámaný a posetý modřinami, na jejichž původ si také okamžitě vzpomněl. Ještě teď viděl trochu rozostřeně a neskutečně se mu motala hlava. Ani nevěděl, jestli je den nebo noc, za to si pamatoval, že musí uklidit nepořádek, aby nebyl potrestaný. V transu se zvedl z postele a pokoušel se dojít ke dveřím.

,,Uklidím to, nii - san... slibuju," šeptal, zatímco se pokoušel nešlápnout do střepů, které už na zemi bez tak neležely.

,,A co?" zasmál se Itachi, když bleskově vstal a podepřel svého mladičkého sourozence. ,,Udělal jsem to. Jsi tak šikovný, že by ses mi zase zranil." Podsunul druhou ruku pod Sasukeho kolena a jediným pohybem ho zvedl do náruče. Odnesl ho zpátky k posteli a něžně na ni položil. Do režimu se vrátí, až se uzdraví. Teď potřebuje klid. ,,Odpočívej. Máš hlad?" Dlaň mu přitiskl na čelo, ale Sasuke očividně teplotu neměl. Itachi ještě nadzvedl peřinu zkontroloval jeho nohy, mezitím co se ho ptal. Sejmul náplasti, mokrým kapesníkem ranky otřel a znovu je zalepil. Totéž udělal i na dlaních a nakonec na tváři.

,,Když rány nekrvácí, nemají se lepit, aby nezačaly hnisat kvůli odpařující se vodě, co nemůže přes náplast ven," namítl mladší sourozenec zkušeně. Sasuke se toho musel hodně naučit v rámci svých domácích povinností. Zapomněl ale, že bratrovi se neodporuje. ,,Promiň, nii - san, já nechtěl," zašeptal zhrouceně a stočil se do klubíčka, když si vzápětí uvědomil svou chybu. Hlavu si kryl rukama, kdyby se tentokrát Itachi rozhodl pro jiný druh fyzického trestu.

Ten se jen zamračil. Sevřel jeho tvář v prstech a otočil ji k sobě. ,,Tak za prvé, bratříčku. Tyhle náplasti nejsou vzduchotěsné, vážně ne." Přitiskl mu na rty prst, aby mu zabránil v jakékoliv možné odpovědi, kdyby něco takového Sasukeho napadlo. ,,Za druhé," přivřel trochu dotčeně oči. ,,Jak víš, že už nekrvácí...?" Některé byly hlubší a Itachiho ve skutečnosti znepokojovalo, že se stále nezacelily. Ale viděl v jeho záznamech sám, že má Sasuke nižší srážlivost krve. Tak snad později. Pak se jeho tvář změnila ve sladký výraz nevinnosti... to byl ten nejnebezpečnější. Stáhl ruku z jeho obličeje. ,,Za třetí," povážlivě ztišil hlas. ,,I kdybych ti do těch ranek řezal, měl bys mlčet a souhlasit," pousmál se a rty přitiskl na jeho. Jen na sekundu a letmo. Pak se odtáhl. ,,Jsi můj, zpomněls snad?" Ve dveřích se ještě zastavil. ,,Donesu ti čaj. Ne abys vstával."

,,Já jen... nechtěl, abys utrpěl škodu." Sasukem projel bodavý osten lítosti, ale na jeho hlasu to znát nebylo. Mluvil naprosto vážně. Už se nevnímal ani jako lidská bytost, považoval se za věc, za něco bezcenného a lehko nahraditelného. Na chvíli ho napadlo, že by chtěl zemřít, ale okamžitě se za takovou věc v duchu okřikl. Na život si sahají jen zbabělci a to on není. Jeho život ztratil pouze smysl, musí ho jen znovu najít. Doteď žil pro to, aby něčím byl, aby někým byl. A pro bratra. Nyní žije... proč vlastně žije? Aby mohl bratrovi sloužit, už nežije pro něj, ale pro jeho potěchu. Nepatrná, ale přesto změna.

,,O své věci se starám sám, nemusíš si dělat starosti," sladce se pousmál a odtáhl se od něj. Na sekundu přivřel oči. Je neodolatelný... a bezbranný. Itachi se musel hodně přemlouvat, aby se donutil odejít z pokoje do kuchyně. Kdyby nebylo toho slibu, vzal by si ho teď hned. Ale možná by to na něj bylo po včerejšku příliš, teď musí odpočívat. Jestli ještě stále i po tom všem měl nepatrnou nitku vzdoru, po několika nocích strávených s Itachim ji společně rozhodně přetrhnou. Tím si byl starší jist. Po deseti minutách se vrátil k bratrovi s čajem a sedl si na matraci vedle něj. ,,Zvedni se do sedu, ať se tím nepoliješ." Itachiho dlaň Sasukeho mírně podepřela na zádech, mezi lopatkami. Nikdy si nedovolil být na něj tak hodný, ale ona metoda cukru a biče měla co do sebe. Doteď potřeboval disciplínu. Teď už musí získat jeho slaboučkou psychiku a rozdrtit ji v hrsti.

Sasuke chtěl namítnout, že nemá žízeň, ale brzy si uvědomil, že by to byl opět vzdor a vedlo by to jen k dalšímu trestu. Poroto bez meškání uchopil ucho hrnku a pořádně si z něj lokl. Nečekal ale, že bude ještě tak horký, leknutím ucukl a celý obsah hrnku na sebe vylil.

,,Já... omlouvám se, nii - san," zašeptal vyděšeně, když sledoval tu pohromu. Horká voda naštěstí skrze silnou deku neprosákla na jeho tělo.

Itachi naklonil hlavu na stranu a prsty ho donutil, aby se mu díval přímo do černých, spalujících očí. Věděl, že tím Sasukeho trápí, za přímý pohled ho odjakživa trestal, byl to podle něj symbol vzdoru a tak měl mladší bratr vsugerováno, že vždy musí uhnout. Skoro jako pes otáčí hlavu od svého pána na důkaz podřízenosti.

,,Vypij ten zbytek. Okamžitě." Itachiho slova byla přísná, ostrá a chladná jako čepel nože.

,,N - nic už tam není, nii - san," zašeptal Sasuke rozechvělým hlasem, a i když domluvil, rty se stále třásly. Neměl daleko k pláči. Jedna osamělá slzička opustila jeho oko. Druhá, třetí, čtvrtá... Nešlo to zastavit. Bál se, že přijde další fyzický trest, na který nebyl momentálně připraven. Nikdy neměl z bratra takový strach jako teď. Vždy si myslel, že ho miluje a respektuje, teď ale zjistil, že jde spíš o strach. To je to hlavní, co tvoří jejich vztah. Samozřejmě - má ho rád, ale strach bývá obvykle to nejsilnější složkou lidských emocí.

Vysloužil si jen úsměv svého staršího. ,,Že nic?" Zvedl hrnek a podal mu ho. Na dně ještě zbyly po vylití přibližně dva centimetry horkého čaje. Itachi věděl, že se Sasuke opaří... on to nejen věděl, ale i chtěl. Mírně se zamračil. ,,Nenuť mě se opakovat, bráško."

,,Nii - san..." štkal Sasuke nešťastně, ale neměl na výběr. Posledních několik kapek už do sebe nějak nasouká. Teplá voda nedělala jeho opařenému jazyku dobře, přesto už nic nenamítal. Jen se pozvolna zvedl z postele a tryskem utíkal pryč. ,,Odpusť, já už to vážně neudržím!" zavolal na bratra ještě dřív než za sebou přibouchl dveře od koupelny. Nepotřeboval na záchod, chtěl být jen sám a pobrečet si bez toho, aniž by ho Itachi viděl. Opřel se zády o stěnu a s rukami přiloženými k ústům se rozvzlykal. Nechtěl, aby ho Itachi snad nějakým nedopatřením slyšel. Vůbec ho nepoznával, absolutně ne. Jeho bratr ho přeci miluje, nechce mu ublížit, to není... nemůže být Itachi. Museli ho s někým vyměnit.

Itachi se jeho chování ani nepodivil. Bude si muset zvyknout. Když se někoho snažíte napasovat do jiné formy, než jakou doposud měl, taky to bolí. Starší Uchiha mezitím vyměnil deky, tu politou nechal sušit a prostěradlo svlékl rovnou. Když mu připravil všechno čisté, vzal hrnek a odnesl ho zpátky do kuchyně. Ještě že má Sasuke nerad sladké, alespoň to při vylití nenapáchá takové škody. Slyšel ho. Sasuke měl pravděpodobně moc slabé sebeovládání na to, aby své vzlyky udržel v tajnosti. Ale Itachi mezitím připravil pár věcí na oběd. To byla další věc - uměl vařit, velmi dobře vařit, Mikoto ho s nadšením jako svého prvního syna učila a on se jí po čase přestal bránit. Ale Sasuke vařil vždycky, takže nemusel vědět, že to jeho starší bratr zvládá také.

Ten zatím zůstával v koupelně, neodvažoval se vystrčit nos ze dveří. Přál si, aby byl neviditelný, aby přestal existovat. Neviděl vůbec žádný smysl života ani východisko. Věděl, že tam někde je, ale skepse pomalu a jistě převládala.

S pomocí umývadla se postavil zpět na nohy, podíval se na sebe krátce do zrcadla a zase si sedl zpět. Nic už neznamená, nemá žádnou cenu ani užitek. Najednou ho napadaly ty nejčernější myšlenky, jako když zemřeli rodiče, - nevracet se ze školy domů a jen se bezcílně toulat po městě, jít tam, kam ho nohy ponesou, nemyslet vůbec na nic. Kdysi to i udělal, tenkrát ho domů přivedli muži v uniformách, Itachi vypadal tak vyděšeně, držel ho v náručí a ptal se, jestli je v pořádku. Kam se ta jeho slova poděla? Chtěl, aby se o něj znovu bál a ne se jen přetvařoval před ostatními. Najednou viděl to, čeho si jindy nevšímal, možná, že to ani jeho bratr nedělal. Ale nemohl přehlédnout, že se k němu Itachi chová jinak v soukromí a na veřejnosti. Proč? Proč to dělá?

Byl tam schovaný na Itachiho vkus až moc dlouho. Starší tmavovlásek znovu zašel zpět do koupelny a otevřel dveře. Pohled na zhrouceného Sasukeho v koutě ho nepřekvapil, něco takového snad i čekal. Pomalu k němu došel a klekl si na jedno koleno vedle něj na zem, tak byl blíž a zároveň si zachovával onu autoritu z vyšší pozice. Byl z něj uzlíček nervů, opravdu absolutně zmatený, zlomený človíček. V jednu chvíli, kdy se na něj upřela bratrova velká, uplakaná černá očka raněného zvířete, si nebyl jistý, jestli je za to rád, nebo mu to vadí. Byl to ale jen záblesk sekundy, po němž se mu vrátilo jeho pevné přesvědčení. Snad. Jakmile se mu hlavou mihla ona myšlenka, jestli TOHLE vážně chce, nemohl se jí zbavit. Mohl ji jen umlčet. Vlastně ani nechápal, kde se vzala, nikdy ho nic podobně hloupého nenapadalo.

Sasuke v jeho přítomnosti značně znervózněl. Jestli se mu doteď dařilo uklidnit třes rukou i nohou, tak teď už to nedokázal. Chtěl zůstat na svém místě, ale jako kdyby za něj jednal někdo jiný, protože se od bratra odtáhl, aby s ním nemusel být v bezprostředním kontaktu. Jeho tělo to dělalo samo v pudu sebezáchovy. Mozek si jasně uvědomoval, co se děje, když Itachi přijde, věděl, jak tím tělo trpí a nechtěl to znovu dopustit. Byla to přirozená reakce na nebezpečí, taková, kterou má každá živá bytost.

Itachi káravě zamlaskal a změřil si ho pochybovačným pohledem. Chtěl, aby se ho Sasuke bál, nebo ne? Lépe řečeno... pomůže, když se ho bude Sasuke bát? Trochu ano. Ale pokud strach přeroste, což se očividně děje, začne jednat instinktivně a to už v pořádku nebude... protože by musel být Bůh, aby dokázal ovlivnit Sasukeho reflexy. Starší z bratrů na svého menšího sourozence ještě chvíli beze slova hleděl, než s krátkým nádechem ztlumil hlas do příjemnější roviny.

,,Sasuke, uklidni se..." mluvil sice v rozkazech, od toho se neoprostil, ale intonačně to nesedělo.

Jeho bratr byl ale natolik vynervovaný, že každé Itachiho slovo v něm spouštělo ten nejprimitivnější mechanismus sebeobrany. Už od pravěku mají jak lidé tak zvířata zakódované, že nejlepší ochrana před nebezpečím je nebýt nikým viděn. Sasuke se tak instinktivně krčil s hlavou mezi svými koleny, kterou si ještě kryl rukama ve snaze stát se neviditelným. Vůbec nepobíral události posledních dnů a cítil se stejně tak ohrožený, jako když jim zemřeli rodiče. Tehdy se bál, že se ti vrazi vrátí a Itachi byl jeho jediný ochránce. Jak se najednou role prohodili. Z bratra se stal "vrah" a nezbyl nikdo, kdo by ho chránil.

Tohle bojkotování vynutilo na starším černovláskovi tlumený povzdech. Nedá se nic dělat.

,,Tady zůstat nemůžeš, hlupáčku," zavrčel spíš pro sebe, než na Sasukeho, když ho nekompromisně vzal za pas, stáhl k sobě a zvedl do náručí, aby ho mohl odnést. Po svých by pravděpodobně Sasuke nedošel. Sevřel ho dostatečně pevně, pro případ, že by se mu chtěl bránit. Sice ho poslouchal, ale teď si tím Itachi nebyl tak jistý.

Sasuke se křečovitě chytil za jeho krkem a mezi vzlyky horlivě zašeptal: ,,Prosím, bráško, nedělej to, prosím tě, prosím, prosím, prosím..." opakoval stále dokola jako smyslů zbavený. Věděl, co teď přijde, nebo si alespoň myslel, že to ví, a už to za žádnou cenu nechtěl dovolit. Někde hluboko v něm houkala siréna na poplach, aby ho upozornila, že bratrovi se neodmlouvá, ale základní instinkt přežití ji naprosto vyřadil z funkce a přikázal tělu se okamžitě vzdálit od hrozícího nebezpečí. Sasuke byl momentálně zcela odkázaný na ty nejzákladnější potřeby a bez rozmyslu se tak zapřel o bratrova ramena a vysmekl se z jeho sevření. Dopadl byl tvrdý, ale ne tolik, aby se nedokázal postavil na nohy a pokusit se o útěk. Bylo až k neuvěření sledovat, co ve svém nynějším zdravotním stavu dokáže, když si myslí, že mu jde o život.

Itachi zatnul na sekundu zlostně zuby. ,,Sasuke, přestaň vyšilovat...!" Itachiho mírně zvednutý hlas byl opravdová rarita. Prudce mladšího chytil za zápěstí, trhnutím ho přitáhl k sobě a i když se bránil, přirazil ho ke stěně chodby, jeho ruce právě za ona zápěstí přitiskl vedle jeho hlavy a držel ho tak v ocelovém sevření tak dlouho, dokud se mu nepřestal snažit vytrhnout. Jakmile se uklidnil a ze Sasukeho očí se vytratila trocha oné nepříčetnosti a agónie, pomalu, ale tentokrát nahlas a skutečně velmi zřetelně vyslovil jasnou větu. Po každém slově pečlivě kontroloval, jestli ho jeho mladší bratr vnímá.

,,NIC - TI - NEPROVEDU, jenom se UKLIDNI." Pak se trochu trhaně nadechl. Sasukeho přepral, vždycky věděl, že po fyzické stránce má navrch, ale tak jako tak mu akce před několika okamžiky dala zabrat. Poté jen neznatelně uvolnil stisk jeho rukou, aby dokázal, že když nebude bláznit, dostojí svému slovu.

Sasuke si ho trochu nedůvěřivě měřil, jako když si malé štěně začíná oklepávat člověka. Bál se mu věřit, ale nemá na výběr, mohlo by být ještě hůř, kdyby se rozhodl dál vzdorovat. Začínal pomalu uklidňovat, avšak ostražitý zůstával nadále. Každý Itachiho prudší pohyb byl pečlivě zaznamenán a vyhodnocený jako nehodný důvěry. Už ani nebyl schopen uvažovat nad čímkoliv jiným, než nad záchováním vlastního života.

Itachi postupně uvolňoval stisk, až svými prsty sklouzl po jeho zápěstích a ruce si nechal dopadnout k pasu. Pak je ještě zvedl a otočil je dlaněmi k němu.

,,Dobře, klid," jeho hlas se znovu vrátil do té tiché, příjemné hlasitosti i barvy. Mohl se zbláznit, když neměl věci pod kontrolou.

Starší Uchiha si krátce povzdychl, musí mu trochu popustit otěže, než mu z toho zešílí. Výraz té kamenné sochy se nezměnil, když se špičky Itachiho prstů pozvolna dotkly Sasukeho ruky a po chvíli se i jeho dlaň jemně přitiskla k té bratrově. Starší si ani nepamatoval, kdy naposledy vzal bratra za ruku. Musel být hodně maličký, i Itachi měl problém si to vybavit. ,,Když slíbím, že nic neudělám, tak to dodržím," odkázal se na svá předchozí slova tlumeně. ,,Měl bys odpočívat," dodal pak ještě a snad až přeopatrně ho odvedl zpátky do pokoje, kde měl už čistou postel a dokonce i připravené nové tričko. ,,Ze školy jsi omluvený, učení ti seženu." Itachi bratra vzal jednou rukou pod lopatkami, druhou pod koleny a zvedl ho do náručí, aby ho vzápětí mohl položit na postel a alespoň bosá chodidla mu překryl dekou. Ještě mu podal tričko, aby se mohl převléknout.

Sasuke přesto zůstával ostražitý a plný nedůvěry. Až příliš živě si vybavoval, jak se k němu choval Itachi v nemocnici a jak se to doma otočilo o tři sta šedesát stupňů. Před tím doktorem mu řekl, že nebude muset nic uklízet, pouze odpočívat, ale jakmile se za nimi zavřeli dveře jejich domu, div z něj nestrhl kůži zaživa. Ten čaj už byla poslední pomyslná kapka do naplnění Sasukeho poháru trpělivosti a bezmezné oddanosti, konečný stupínek k šílenosti.

Teď se znovu snažil vrátit do reality, ale bylo to víc než složité. Už nedokázal sám sobě lhát, sám sebe přesvědčovat o tom, že ho jeho bratr miluje. Do jádra jeho mysli se vkrádala pro Itachiho dost nebezpečná myšlenka - co když ho jeho bratr nemá vůbec rád? Co když ho trestá, protože mu to dělá dobře?

Mladičký Uchiha jen frustrovaně vydechl, převlékl si triko, aniž by vlastně tušil proč a chtěl ho odnést do špinavého prádla. Možná by mohl rovnou vyprat... už ne proto, aby měl bratr radost, a protože to bylo i jeho přesvědčení, ale pouze pro to, aby nebyl trestán. To byla teď jeho priorita - nenechat se dál týrat.

Zastavila ho až Itachiho ruka, když ji před Sasukeho natáhl ještě před tím, než stačil vstát.

,,Dej mi to," pronesl ne příliš ochotně a natáhl ruku ke kusu oblečení, které Sasuke právě svlékl. Nijak nekomentoval nedávné okamžiky a nastalou situaci ponechával zcela bez jakékoliv připomínky. Možná se mu to nehodilo, možná nechtěl, možná ani neměl co říct. Jen jeho oblečení vzal a odnesl. Když se vrátil, aniž by cokoliv řekl, posadil se ke svému pracovnímu stolu a začal vyplňovat jistá lejstra.

Sasuke se cítil nesvůj v jeho společnosti, nejraději by odešel k sobě do pokoje, ale věděl, že to už si dovolit nesmí, proto se zachumlal do peřiny a pokoušel se usnout. Chtěl se dát co nejdříve dohromady, aby mohl nastoupit zpět do školy, vrátit se do života. Škola představovala jediné spojení s okolním světem, jediný kontakt s někým jiným, než s jeho bratrem. Víc ho ale teď trápily možné tresty, které může od Itachiho dostat. Nedokázal si představit, že by tu hrůzu měl zítra znovu absolvovat.

,,Nii - san?" zavolal na muže sedícího zády k němu. Musí se zeptat.

Starší černovlásek se na židli napřímil, ale neotočil se.

,,Ano, Sasuke?" odpověděl odměřeně na znamení, že ho poslouchá. Jednu ruku měl zvednutou ke tváři a koncem tužky, jíž držel mezi ukazováčkem a prostředníčkem, si jemně ťukal na rty. Druhou ruku držel na papíře, kde si špičkou prstu označoval nesečtený řádek v dlouhém seznamu výpočtů z podnikání. Musel toho teď hodně vyřídit, poslední dobou práci trochu zanedbával.

,,B - budeš mě i zítra trestat?" zeptal se se značnými obavami, které byly na jeho hlase znát. Věděl, že podle toho, co mu bratr řekl, by zítra měl trest přijít, ale nemohl by... nemohl by udělat výjimku? Teď, jednou... jedinkrát. Potřebuje čas, aby se s tím vším mohl vyrovnat a zvyknout si nová pravidla, nový přístup, protože dokud tak neučiní, bude se jeho tělo podvědomě bránit. Sasuke ani nevěděl, jestli se bránit vůbec chce, nebo se naopak touží podřídit Itachiho novým pravidlům. Měl v hlavě neskutečný zmatek.

Jeho starší sourozenec se ani nepohnul. Hodnou dobu pokojem vládlo tíživé ticho.

,,Ne." Itachi to pronesl jasně a zřetelně, tak aby bylo na jeho hlase dobře znát, že to myslí zcela vážně a nic ho nedonutí změnit rozhodnutí. Pak se na Sasukeho otočil a v jeho přivřených očích scházel ten typický pohled nadřazenosti, když při slovech pohyboval jen tenkými rty. ,,Už tě nikdy nebudu trestat."

,,Vážně?" Sasukeho oči se rozzářily jako dvě velké hvězdy. Konec všem trestům? To je víc, než v co vůbec doufal. Nevadilo by mu za trest mýt nádobí nebo schody, šlo mu pouze o jeden konkrétní trest. Ani si nemyslel, že by od něj chtěl Itachi upustit, natož zapomenout na všechny.

Po celém jeho těle se rozlil příjemný pocit uspokojení. Kdyby mu to zdravotní stav dovolil, nejspíš by samou radostí šel udělat něco bohulibého, jak je učení na čtvrtletku z matematiky nebo test z chemie.

Itachi ale po chvíli tlumeně pokračoval. ,,Jsi už dost starý na to, abys věděl, co je správné a co ne. Nebudu ti už připomínat, co pro tebe dělám ani to, cos tenkrát udělal ty. Víš už všechno, co potřebuješ, víš, čím se mi odvděčit, víš i to, čím mě rozzlobíš. Trestal jsem tě ne pro sebe, ale aby sis uvědomil, co je a není špatně. A já už se nehodlám snažit vychovávat tě," vysvětlil mu chladně a bez dalších slov se vrátil zpátky ke své předešlé činnosti.

Sasuke bodl osten provinění. Nebyl si vědom toho, že by něco strašného provedl, ale Itachi to tak podal, že začínal vážně pochybovat. Nebo mu tak pouze projevuje svou důvěru? Nevěděl, jak si to pořádně vyložit.

,,Děkuju, nii - san, že mi tak věříš," rozhodl se pro tu příjemnější variantu výkladu bratrových slov. ,,Budu se snažit tě nezklamat a chovat se tak, abys nemusel litovat."

Černovlasý muž jen krátce, neznatelně přikývl. ,,Pamatuj si, že zklamat mě můžeš jenom jednou," varoval ho tiše. A ještě tu byla další věc, ale té si Sasuke všimne až časem. Itachi už se ho po oné akci na chodbě nedotýkal. A hodlal tak setrvat, než o tom sám Sasuke začne uvažovat... byl na to zvyklý, Itachi si to nikdy neupíral. Dřív nebo později mu to bude scházet, byť by to bylo pouhé pohlazení po černých vláscích.