Provinilý V.

Jelikož má Ája hubu pořád jako balón a zítra jí budou škubat další dva zuby, tak když se budete snažit a komentovat, dám Vám sem další díl o to dřív :P.

---

Zhluboka se nadechl a vydechl, snažil se přestat vnímat realitu, i když tušil, že přesně to by se jeho bratrovi nelíbilo, ale nebyl si jistý, jestli by to vydržel. Bylo mu špatně a necítil se na hrubé zacházení. Potřeboval odpočívat, ne se stresovat a trpět pod drsnými dotyky.

,,Neříkej mi už nikdy ne," zasyčel možná trochu podrážděně Itachi. Jednou rukou stále držíc jeho krk mu z ramen stáhl košili, která za sekundu dopadla na zem k jejich nohám. Sasuke nebyl schopen se bránit, takže ji po chvíli následovaly i kalhoty, které nechal svézt se až ke kotníkům a rukou ho donutil, aby zvedl nohy a vysvlékl si je tak úplně. Hned na to ho chytil za předloktí a stačil mu jediný pohyb, aby ho odhodil na postel.

Sasuke se vůbec nebránil, ležel jako hadrová bezmocná panenka. Ponořil se do vzpomínek na dětství. Kdy ho máma držela za ruku a slibovala, že nikdy nedovolí, aby jejímu maličkému synkovi někdo ublížil, na to, jak ho táta pochválil, kdy se stal premiantem třídy. Bolelo to, ale překvapivě to zároveň i uklidňovalo. Každopádně nemyslel na to, co s jeho tělem dělá Itachi.

Jenže tohle očividně jeho staršího bratra netrápilo. Sice to měl být trest, ale Itachi moc dobře věděl, že se časem Sasuke probere. Už ho rozčiloval a dnešní odmítnutí bylo poslední kapkou do naplněného poháru trpělivosti. Když mladšího zbavil oblečení úplně, sklonil se k němu a rty se dotkl jeho hrudníku. Sice se k jeho kůži choval jemně, ale místy si neodpustil bolestivější kousanec... takový, aby po něm ještě pár vteřin zůstaly otisky jeho zubů. Snad aby odvedl pozornost, snad aby jeho tělo přeci jen trochu připravil na následující minuty, mu sjel rukou do klína. Několika nacvičenými pohyby dokázal bratra vzrušit, alespoň jeho klín o tom vypovídal, ale paralelně s tím se zbavil sám spodních částí svého oděvu.

,,Jsi jako dítě, Sasuke. Myslíš si, že tresty jsou tu proto, aby přišlo odpuštění. Že mě baví tě trestat. Ale nemůžeš za živa pochopit, že trest je proto, aby sis uvědomil svou chybu a napravil ji. Proto tímhle neskončíme. Bude tě to čekat každý druhý den a to do té doby, dokud si neuvědomíš, co máš a nemáš dělat. Pokaždé ti připomenu cenu za neposlušnost, kterou si nezasloužím." Mluvil tiše, důrazně. Zatímco jednou rukou ho pomalu přiváděl k vrcholu - což ale neměl v plánu dokončit, druhými dvěma tentokrát už lubrikantem navlhčenými prsty do něj pozvolna pronikl.

Sasuke sáhl po polštáři a pevně ho sevřel ve svém náručí, aby si alespoň nějak mohl vykompenzovat tu nesnesitelnou bolest. Už nedokázal myslet na rodiče, fyzická bolest dávno přehlušila veškeré jeho myšlenky. Choulil se v klubíčku a nechával bratra, ať ho trestá podle vlastní libosti. Nakonec má i pravdu, neví pořádně, co provedl, tím pádem to nemůže ani napravit. Tušil, že to má co dělat s jeho vlastním názorem, ale copak ho vůbec mít nesmí? Jeden, jediný, malilinkatý... Ne, asi ne. Vždyť má Itachi pravdu, nic o životě neví a už dělá, jako kdyby procestoval celý svět. Možná je Naruto doopravdy jen podrazák, jenom to teď není vidět.

Itachi mu ale jeho pomůcku, kterou objímal, jednoduše vzal. Chytil ho za zápěstí a přitiskl mu je vedle hlavy.

,,Hezky mě popros a možná na tebe budu něžnější," zašeptal lehce výhružně. Sám už toužil po uspokojení a nechal momentálně jen na Sasukem, jaké to bude. Na jemnosti si skutečně nepotrpěl, ale on i Sasuke dobře věděli, že trochu šetrněji by to šlo. Nabízel mu to jen proto, že mu Sasuke včera slíbil, že se mu nebude bránit a svůj slib držel.

Ten na něj hleděl se strachem vepsaným ve stále dětských očích. Bál se ho a nedokázal se na něj dívat déle než deset vteřin, pak stočil pohled k oknu a s výrazem týraného štěněte zakníkal: ,,Nii - san, prosím, buď něžný... něžnější," opravil se. Už neplakal, jen mlčky hleděl k oknu smířený s bolestí. Tolik si přál, aby si vedl něj Itachi lehl, pohladil ho po vlasech, přetáhl přes něj deku a jen tu byl s ním. Nic víc. Přál si, aby se k němu choval trochu víc jako Naruto. Ale věděl, že je to hříšná myšlenka, Naruto je proti jeho bratrovi nic. Teď už to ví a musí si to pamatovat. Nic jiného se nepřipouští.

Itachi se pousmál a přikývl.

,,Dobře, projednou," odsouhlasil. Ne že by to byl jeho styl, ale i tak se to dalo. Navíc ve své pozici zcela něžný být nemůže... a ani nechce, popravdě řečeno. Vjel mu rukou do vlasů, viděl, jak se ho Sasuke bojí. Tentokrát ale ty hebké černé pramínky nesevřel v pěsti a netrhl s ním, ale jen ho v nich zlehka vískal. Uměl být trpělivý, když chtěl a stálo mu to za to. Druhou ruku podsunul pod jeho tělo na místo mezi lopatkami a mírně si ho k sobě přitiskl v lehce vlastnickém gestu, přičemž se o jeho klín neznatelně otřel stehnem, které měl položené mezi Sasukeho nohama. Dělal to spíš ze zvědavosti. Jak bude jeho nezkušený bráška reagovat na méně intenzivní podměty. Ne že by se podle výsledku chtěl řídit, ale spíš ho to zajímalo.

Sasuke byl ale tak vyděšený, že to ani nezaznamenal, až příliš dobře si pamatoval, jak moc to včera bolelo a jak nepříjemné a ponižující to bylo. Bál se bratra jako čert kříže. Pořád ho miluje, ale už se na něj dívá jinak než doposud. Dívá se na něj jako na člověk schopného krutosti. To si o něm nikdy nemyslel. Vždycky žil v domnění, že by ho nikdy fyzicky nepotrestal. Všechny jeho tresty obsahovaly maximálně mytí schodů nebo garáže, ale facku od bratra neschytal nikdy. Proto to teď bylo tak zvláštní a bolestivé. Připadal si jako ve špatném snu, noční můře, která nemá konce.

,,Trochu spolupracuj, Sasuke," usmál se Itachi té bázni v jeho tmavých studánkách. ,,Dnes ti neublížím," dodal se stále zvlněnými rty, ale dal si záležet, aby v jeho hlase bylo slyšet, že to myslí vážně. Potřeboval, aby se Sasuke uklidnil a k tomu měl ještě očividně daleko. Možná, že když to poprvé překoná téměř bezbolestně, protože včerejší příprava musela nést své ovoce a v kombinaci s dnešní, pokud mladší nic nepokazí, by mohla ten nepříjemný faktor významně zmírnit. Nebude z toho mít takovou hrůzu a pokračování by mohlo být trochu snadnější.

,,Když mi nechceš ublížit, tak proč to děláš, nii - san?" zeptal se Sasuke roztřeseným hlasem. Myslel si, že to má být trest. Ne snad, že by si přál, aby byl Itachi hrubý, ale nechápal, za jakým účelem to potom dělá. Vzhledem k tomu, že ho Itachi odmala tolik omezoval a bránit v rozvoji ducha, neměl Sasuke představu o tom, co by měl nebo neměl dělat podle měřítek společnosti, ale inteligenci měl vysokou a možná právě proto si všiml, jak nadšeně a natěšeně se jeho bratr tváří. Shledává snad slast v tom, co mu provádí? Je možné, že by to dělal hlavně pro své uspokojení, než pro samotný trest?

,,Nechci, ale možná trošku ublížím, jenže to bude tvá, ne má vina. A ten trest, už sem ti říkal, jak je strašný strach z neznámého? Ano, znovu mě nutíš, abych se opakoval. Nejsem moc nadšený. Ostatně nevíš, co tě čeká a já ti to prozrazovat nehodlám. Jen říkám, že se k tomu můžu dostat jemněji. Ale jestli chceš, abych si zároveň své rozhořčení a pohoršení nad tvým chováním vybil právě na tobě, tak ti to přání splním." Přivřel onyxové oči a zadíval se na bratra. Skoro jako by mu tím pohledem říkal, že si má teď velmi dobře dávat pozor na to, kam šlape, protože se pohybuje v nebezpečném prostředí.

,,Tak jsem to nemyslel, nii - san, omlouvám se." Nic víc Sasuke neřekl, bál se říct každé slovo navíc, aby se nestalo dalším důvodem, proč by ho měl Itachi trestat. Nebyla ale úplně tak pravda, že netušil, co se bude dít. Naopak měl docela živou představu o tom, jak si ho jeho bratr tvrdě bere. Stejně jako to dělali oné vyšší šlechtě v historických filmech, na které se v televizi tak rád díval. Vždycky si přál být jako samuraj, ale ne v takové podobě...

,,Zkus dělat věci častěji tak, aby ses pak za ně omlouvat nemusel," doporučil mu tiše Itachi, než se sklonil tak, že svou tvář měl skrytou v Sasukeho vláscích. Pomalu se rty přesouval po jeho krku až ke spodní čelisti a zase se vracel dolů, pak je pootevřel a jazyk přitlačil k místu, kde cítil jeho tep. Jednou rukou ho mezitím až příliš něžně hladil v havraních vlasech a prsty druhé pomalu přejížděl od ramene Sasukeho natažené ruky až k zápěstí, kde ale neskončil, pokračoval přes dlaň, až se dostal konečky prstů k tem bratrovým. V tu chvíli si řekl, že to co hodlá udělat, už vážně nikdy nezopakuje, protože to bylo pro něj svým způsobem ponižující. Přivřel černé oči a na krku mladšího Uchihy na sekundu semkl rty, když jeho prsty sjely po těch bratrových a zaklesly se do nich. Propletl je tak, spojil je a přitiskl svou dlaň v tom nezvyklém gestu k té Sasukeho.

,,Uklidni se," zašeptal pak tichou radu, když se ze své strnulosti opět vrátil k opečovávání jeho bílé šíje.

Sasuke nebyl zprvu schopen zareagovat, ale po chvíli bratrův stisk jeho ruky chabě opětoval a postupně ho zesiloval, až mu ruku doslova drtil v té svojí. Pak si ji přitáhl k sobě a tváří se otřel o její hřbet. Bylo to gesto vděku. Tak nějak si myslel, že by jeho bratr uvítal, kdyby ho na ni spíš políbil, ale to on nemohl. Musel by se propadnout studem. I tak udělal víc, než by vůbec byl někdo na jeho místě schopen.

Už věděl, že v tom, co Itachi dělá není zahrnut pouze trest, ale i bratrovy... zvláštní choutky na jeho tělo. Viděl, jak se na něj dívá, jak těžce dýchá a jak toužebně se ho dotýká. Je sice naivní, ale ne hloupý. Poznal, že ho vzrušuje. Teď už to poznal.

A tuto informaci mohl momentálně skutečně využít podle svého uvážení. Stejně jako šlo o zbraň, kterou by ale Itachi pravděpodobně se svými prostředky stejně obrátil tak, aby si onu pomyslnou pistoli otočil proti svému vlastnímu spánku. Mohl to vzít i jako jistý druh oné vděčnosti, o které starší tmavovlásek mluvil. A zároveň se z tohoto poznání dalo vyvodit, že je to jistý dar, nebo něco, čím Itachimu za to, co pro něj dělá, platí. Ten ale o Sasukeho úvahách nebo myšlenkových pochodech nevěděl, nikdy ho ani nenapadlo, že by si to mohl Sasuke uvědomit, proto ani neuvažoval nad tím, jak si to mladší vezme.

Tentokrát mu Itachi rukou neucukl, nechal si ji od bratra svírat, ale zároveň nepřestával zahrnovat jeho krk něžnějšími polibky. Skutečně dokázal, že umí držet slovo a krotil se alespoň natolik, aby bratrovi neubližoval.

Sasuke už nestrádal tolik po fyzické stránce, ale po psychické byl totálně na dně. Oči upíral na strop, konkrétně na jednu drobnou šmouhu. V tu chvíli se pro něj zastavil čas, přestal vnímat Itachiho, celý svůj pokoj i život. Existuje jen on a šmouha. Cítil se jako v transu nebo ve snu. Bylo to svým způsobem i příjemné. Od všeho se odprostit a žít mimo všechno a všechny. Itachiho rty ho ale brzy vrátily zpět do děsivé reality. Znovu si musel uvědomit, že tu leží na jedné posteli s vlastním bratrem. Který ho neutěšuje, protože v noci plakal, ale který se mu chystá vzít kus sám sebe v rámci trestu... nebo svých pohnutek.

Jenže svým stavem k Itachiho spokojenosti ještě přispěl, protože milenec ve stylu hadrové panenky staršímu Uchihovi ani omylem proti srsti nebyl. Přejel mu prsty po hrudníku až k podbřišku a nehty jemně obkresloval linie jeho svalů. Jazykem ochutnával každý centimetr té bílé kůže na klíčních kostech a jednu ruku stále nechával v bratrově sevření, ačkoliv už mu ta pozice nevyhovovala. Ona ani před tím nebyla ideální, ale jeho bratr tak vypadal jistější.

Sasuke uvízl v křeči, takže nepřipadalo v úvahu, že by jeho ruku vůbec za dnešní večer pustil. Ležel ale v klidu a bez námitek přijímal bratrovy dotyky, přesto se mu občas zvedl hrudník úlekem, když Itachi udělal něco, co tak úplně nečekal. Jinak ale vzorně držel a nechal se laskat, ačkoliv on sám by to laskáním nenazval.

Itachi ale svou levačku docela postrádal. Do jisté chvíle dokázal všechno obstarat jednou rukou, pak ale, když do Sasukeho pronikl prsty navlhčenými trochou gelu, využil toho šoku, aby si ruku osvobodil. Chvíli si s ním jen hrál, snad jako kočka s myší, možná ho chtěl bolestí přivést z výšin zpátky sem, do reality, nohama na zem.

Sasuke se ale bez jeho ruky cítil nejistý. Dodávala mu totiž odvahu a zároveň ho přiváděla k představě, že se ho Itachi nemůže tolik dotýkat. Cítil se zkrátka bezpečněji. Teď se zmataně rozhlížel okolo sebe, viditelně se mi zrychlil dech a nervozitou si pohrával s prsty.

,,Nii - san..." zašeptal a bylo jasné, o co si žádá.

,,Nemá to být trest...?" Přivřel Itachi trochu rozzlobeně oči, ale jak to dořekl, ucítil Sasuke na své dlani opět onen hřejivý dotek jistoty bratrovy ruky. Pohyby Itachiho prstů se změnily. Teď se nezaměřoval na hloubku a tlak, ale zvláštním způsobem měnil úhly pronikání. Věděl, že až najde co hledá, pomůže mu to klíčově k dalšímu kroku.

,,Ale říkal si, že... že to půjde něžněji." Poslední slova Sasuke už jen mumlal, bál se, aby Itachi ještě víc nerozhněval, tím spíš, když cítil, že do něj proniká nějak... jinak. Nebylo to rozhodně o nic příjemnější, cítil, jak se bratrovy nehty otírají o jeho citlivou sliznici a skutečně měl co dělat, aby mu nevytryskly slzy. Možná už to trochu souviselo s tím, že bolest automaticky očekával a cítil ji, i když tam fakticky nebyla.

,,Když nebudeš zlobit, tak ano. A věz, že by to mohlo jít ještě tvrději," varoval ho tlumeným melodickým hlasem starší Uchiha a skoro vítězně pozvedl jeden koutek úst, když našel uzlinku, kterou hledal. Zavadil o ni prsty, opravdu jen lehko, ale přece dost důrazně, aby si její přítomnost jeho mladší bráška uvědomil. Tohle očividně neznal. Jak také mohl tušit, že něco tolik citlivého v jeho těle je, nikdy neměl nic ani s dívkou, natož s mužem. Ten pocit, že mu slast bude smět jako první ukázal Itachi, jen umocňovala ten příjemný mrazivý pocit nadvlády.

Sasuke se zachvěl, jako kdyby mu byla zima. Přivřel oči a pokusil se znovu od bratra vzdálit. Byl to tak zvláštní a nikdy nepoznaný pocit, že nevěděl, jak ho vnímat a co mu vlastně způsobuje. Nedokázal to přirovnat k ničemu, co kdy v životě poznal. Brzy si ale svou chybu uvědomil a sám se k bratrovi znovu přitiskl, tím pádem v sobě nechal zmizet i další část jeho prstů. Znovu ucítil ten dotek, tentokrát mu ze rtů unikl rychlejší výdech a tváře mu lehce zrůžověly. Najednou ten dotek shledal příjemným. A styděl se za to. To by cítit neměl, vzhledem k tomu, že ho tím Itachi trestá. Raději se od něj mírně odtáhl a zašeptal: ,,Omlouvám se, nii -san."

Itachi se nad tím pousmál, byl neskutečný... lepší, než kdy doufal.

,,Byl jsi hodný, teď si to projednou smíš užít," zašeptal tlumeně a natiskl se na něj, takže zároveň s tím se o to citlivé místečno dlouze otřel a jemně na něj přitlačil. Věděl, že prsty nedokáže to, co jiným způsobem, ale k dotvrzení jeho slov to mohl použít. Druhou rukou mírně sevřel tu Sasukeho a rty se dotkl jen letmo, skoro jako by to bylo náhodou, jeho ouška.

Sasuke se znovu ztrácel, má to být přeci trest, neměl by být příjemný a jestli už ho Itachi nechce trestat, proč ho jednoduše nenechá být? Tvářil se pro to všechno tak zmateně. Nechtěl cítit to, co teď cítil, proto by to cítit zkrátka neměl. Itachi je jeho bratr a takové věci se mezi bratry nedělají a už vůbec by neměly být příjemné. Když ale viděl Itachiho výraz, zdálo se mu, že i on si to užívá. Což bylo ještě zvláštnější.

,,Na vteřinku se přestaň tak upjatě hlídat, ano?" Itachi se od něj odtáhl a položil si dlaně vedle jeho hlavy. ,,Budu k tobě upřímný, bráško. Správně tušíš, že tohle by dva sourozenci dělat neměli. Incest je zakázaný. Ale víš proč? Aby se nerodily postižené děti." Snad trochu škodolibě se pousmál. ,,Což u nás nehrozí, že? Tvůj trest už to není, teď ti jenom chci dokázat, že patříš mně, protože na tebe mám jako jediný nárok, rozumíš?" Přivřel onyxové duhovky s míhajícími se odstíny oceánské modře a zadíval se na svého mladšího společníka.

,,Ale nii - san, to nikdy nesmím mít dívku?" zeptal se Sasuke nejistě. Myslel si, že jednou bude mít ženu a děti, že je svobodný. Teď se cítil tak svázaný, nechápal, proč ostatním jejich rodiče a sourozenci neříkají takové věci, jako mu říká Itachi, proč je nedrží dál od ostatních. Byl za to bratrovi na jednu stranu vděčný, vždycky ho před vším a všemi chránil, ale s ubíhajícími léty se začínal cítit trochu jako jeho vězeň. Vždy se za tu myšlenku v duchu okřikl, přesto se jí však zcela neubránil.

,,Neříkám, že ne, jen se mě před tím zeptáš..." Samozřejmě že to nebyla tak úplně pravda, Itachi věděl, že pokud to tak bude, už se o danou věc nějak postará, ale momentálně Sasuke potřeboval trochu ukonejšit. Ostatně, na co manželka a děti, když má jeho? Teď už si ale o bráškově budoucnosti nepřál slyšet. Mezi Sasukeho myšlenkami si nanesl na dva prsty ještě trochu gelu a znovu do něj pronikl, nemohl si nevšimnout, že už se mu Sasukeho tělo tolik nebrání, což byl dobrý začátek.

Jeho mladší sourozenec ale přesto nevypadal moc nadšeně, spíš zmateně. Vždycky si myslel, že lidskou bytost nelze vlastní, jenže jeho bratr mu říká, že mu patří. A Itachi nikdy nelže. Proč jim ve škole říkají tedy něco jiného?

Možná by nad tím neměl ani uvažovat, to za něj udělá bratr. Nesmí na to myslet, jeho úkolem je se podvolit a nepůsobit problémy.

,,Lidé nejsou svobodní nikde, bráško. Ať jsou kdekoliv, jsou svázáni předpisy, nařízeními, zákony... co myslíš, že by se stalo, kdybys v kavárně vyskočil na stůl a začal křičet? Potrestají tě. Co myslíš, že se stane, když fyzicky napadneš učitelku? Zavřou tě. Jediné, co ti stát a nařízení od něj bere, je svoboda. A vůči mě máš jisté povinnosti, svým způsobem mi to dlužíš. A co mi můžeš dát? Nic nemáš, nic než sám sebe. Nemusím si to brát násilím, nechci to tak dělat. Ty sám uznáš za vhodné, že bys to měl udělat, že?" Itachi se k němu naklonil a volnou dlaní se opřel o bratrův hrudník. Věděl, že by stačilo ještě trochu zatlačit a mohl by mu zlomit žebra, na to si ale dával dobrý pozor.

,,Dej mi sebe," zašeptal s přivřenýma očima a vážnou, mramorově bílou skoro andělskou tváří.

Sasuke se trhaně nadechl. Nevěděl, co na to říct. Vždyť... vždyť by se to rovnalo postu otroka. Příčilo se mu takové zacházení, ale pořád je tu jeho bratr, ten, který má vždycky a ve všem pravdu. Jak by se teď mohl mýlit? Nemožné. Jenže je to on sám, jeho tělo, jeho duše, na to by neměl mít nárok ani Itachi. Na oboje najednou rozhodně ne.

,,Dám ti své tělo," odpověděl záměrně takto vyhýbavě, aby mu alespoň zůstala jedna část jeho samotného.

Itachi zakroutil hlavou a káravě zamlaskal.

,,Ty víš, co chci, že..." Vymanil se z jeho sevření a obě zápěstí mu přitiskl vedle hlavy, sklonil se k němu a v jeho hlase byl mrazivý, vážný a snad i lehce bolestný podtón, když promluvil se rty u jeho ucha, aby si dobře význam jeho slov zpracoval. ,,Tvůj život za ty jejich." Zůstal pak nehybně, jen ho svíral, aby se ani nepohnul a nechal doznít obsah toho, co právě pronesl. Pouze na bratra upíral své ledové, temné oči.

,,Ale, Nii - san, jak může můj život nahradit dva lidské? Ničí život nelze nahradit, každý jsme jedinečný," odříkal naučenou formulku, kterou znal ze školy, a které také věřil. ,,Můj život je oproti jejich bezvýznamný. Kéž bych tenkrát zemřel já." Nikdy dřív si Sasuke tolik nepřál, aby tehdy zabili jeho a ne mámu s tátou, jako teď. Věděl, že jeho život nikdy nenahradí mámy ani táty a nechápal, jak si to jeho bratr může myslet. Kde se v něm takové názory a požadavky najednou vzaly.

,,Tvůj je bezvýznamný, ale mám tě rád. A je jsem měl taky rád, a i když za to všechno můžeš ty, nikdy jsem nepřestal. Jsi část z jejich rodiny. Můžeš si svůj životní trest vybrat takhle. Možná ti rodiče jednou odpustí, když ten dluh budeš splácet." Mírně stisk na jeho rukou zesílil. Byl jeho a nikdo mu ho nesměl vzít. Ani on sám.

,,Pokud si myslíš, že mi tak oni i bůh odpustí, dělej si se mnou, co uznáš za vhodné." Sasukeho slova zněla pevně a rozhodnutě, ale jeho tvář jako kdyby ztratila život. Všechna radost se v ten moment změnila ve smutek. Sváděl vnitřní a nejspíš i nekonečný boj pravdy a klamu. Uvědomoval si, že všechno,co teď udělá, už neudělá pro sebe, ale pro bratra. Přestal existovat, stál se Itachiho součástí. Spadl na stejnou úroveň jako jeho mobil, auto, počítač, tužka, budík... stal se věcí.

,,Tak se mi líbíš," pousmál se starší Uchiha a svýma rukama sjel přes jeho ruce na bratrovy boky, které lehce stiskl.

,,Být tebou, uvolnil bych se," poradil mu s úsměvem a přejel mu jazykem po klíčních kostech. Zároveň s tím do něj špičkou svého vzrušení pronikl. Nešlo to vyloženě hladce, ale rozhodně lépe, než vůbec doufal. Tušil, že instinkty jeho bratr porazit nedokáže, jak už si ověřil před tím, takže si ho přidržel u těla, aby se nepokoušel odtáhnout.

Sasuke se trochu vylekal, ale věděl, že podobný krok každou chvíli přijde, takže se zase brzy uklidnil a zcela se bratrovi podvolil. Neměl ani na výběr. Jakož to věc nemá právo mít názor, ani myslet, ani uvažovat nad tím, co je správné nebo špatné. Neměl by ani cítit slast, ale ani bolest. Snažil se proto všechny své nynější pocity vytlačit ven z hlavy a stát se tak dokonalým nástrojem pro uspokojení Itaciho tužeb.

Jeho starší bratr spokojeně přivřel oči. Sasuke se choval tak, jak chtěl. Podvolil se mu. Docela se mu vydal na milost i nemilost. Přitáhl si ho těsněji k sobě a tvrdě do něj pronikl. Pořád to nebylo úplně, ale od začátku to byl slušný pokrok. Itachi mezi zuby stiskl svůj spodní ret a mírně přivřel oči. Toužil po tom tak dlouho a prožívat to bylo ještě krásnější.

Sasukeho konečníkem projela palčivá bolest, přesto neplakal ani si slovně nestěžoval. Bolest se odrazila pouze v jeho tváři, prudce přivíral oči a mezi zuby drtil spodní ret. Nečekal, že by Itachi vydržel být jemný až do konce, ale i tak na to nebyl zcela připravený. Bylo obdivuhodné už jen to, že se od bratra nepokoušel vzdálit.

A toho drobného detailu si Itachi dobře všiml.

,,Nebráníš se," konstatoval s úsměvem, když se k němu sklonil a sám si jeho spodní ret vzal mezi ty své. Konečně se mu podařilo dostat se do něj úplně. V tu chvíli mu vjel jazykem mezi rty, aby zahnal chuť zasténat. To před Sasukem nemůže. Alespoň ne teď. Dlaní na jeho stehně mu zvedl jednu nohu nad úroveň svého pasu, aby měl k němu lepší přístup.

Takovým krokem nepřímo přinutil Sasukeho k tichému pláči. Skousnutý ret bylo jediné docela účinné opatření, které Sasuke měl, aby nemusel viditelně projevovat bolest. Teď už to nezvládal. Slané krůpěje mu tekly po tvářích, přes bradu až na krk i ke spojení jejich rtů. Polibek tak získal podivnou slanou příchuť.

,,Ale no tak," zatvářil se Itachi smutně. Natáhl se k jeho obličejíku a špičkou jazyka očistil slané potůčky průsvitných kapiček. Pak rty přitiskl k vnějšímu koutku jeho velkých černých očí.

,,Ššššt, počkám," tišil ho klidně. Ne že by mu vadilo udělat to tak, aby utrpení, které mu způsoboval, viděl, ale měl zvláštní chuť ho odměnit za to, jak hodný byl. A odměna v Itachiho slovníku znamenalo snažit se neubližovat.

,,Nii - san," zašeptal Sasuke kňouravě a pevně stiskl jeho ruku ve své. Potřeboval tu bolest soustředit někam jinam, než do svého choulostivého konečníku. Svým způsobem ho překvapila i bratrova ohleduplnost, často se k němu nechoval tak něžně.

Itachi mu celým svým chováním dával najevo, že se rozhodl správně. Přiblížil se rty k těm Sasukeho, ale své vtiskl mezi ty jeho.

,,Tohle můžeš," povolil mu, když volnou rukou na jeho bradě donutil spodní čelist sevřít tak, aby Sasukeho zuby stiskly Itachiho spodní měkký polštářek. Nebylo to ve skutečnosti tak obětavé, jak se to na první pohled zdálo. Itachi v tom hledal spíš zvrhlé potěšení, ale takhle to působilo starostlivě. A možná z maličké části bylo. Pořád ještě čekal, jak mu slíbil.

Sasuke chvíli váhal, než opatrně mezi zuby stiskl bratrův ret. Bál se, že by mu mohl ublížit a jeho bratr by pak přestal být něžný. Když ale řekl, že může, trochu sevření svých zubů okolo jeho rtu zesílil. Neustále svůj stisk povolovat a zesiloval, dokud na jazyku neucítil kovovou pachuť, teprve to ho donutilo pustit Itachiho ret na svobodu.

,,Sasuke..." zavrněl Itachi s hlasem lehce a zcela neznatelně podbarveným skrývaným vzrušením. Špičkou jazyka si slastně přejel po spodním narůžovělém rtu, kde se objevily rudé krůpěje. Znovu se k němu sklonil a ponořil se do jejich společného polibku, když se proti němu poprvé pohnul. Neudělal to tvrdě, ale podle smluvených slov pomalu a snad něžněji, než by mohl Sasuke čekat. Nevěděl proč... možná tušil, že si ho k sobě připoutá, nebo... zkrátka chtěl.

Sasuke instinktivně dal nohy k sobě a trochu tvrději tak sevřel Itachiho, který ležel mezi nimi, ale brzy zjistil, že tak je to ještě horší. Čím víc na to myslel, tím více se jeho tělo bránilo a uzavíralo. Potřeboval to udělat přesně naopak. Dal proto nohy znovu od sebe a pozvolna začal uvolňovat svěrače. Trochu to pálilo, ale nebylo to ani zdaleka tak hrozné jako na začátku.

Starší Uchiha se zachvěl a nutil se povolit stisk jeho boků, aby mu nevytvořil modřinky. Možná by ještě chvíli mohl počkat... vjel mu prsty do kratších černých vlásků na zátylku a jazykem polaskal bílou kůži na jeho krku.

,,Klid," zašeptal a jednou rukou znovu zabloudil do Sasukeho dlaně.

Sasuke chtěl jediné - mít to rychle za sebou, proto se sám pohnul proti jeho pánvi. Už to nebolelo, ale slast v tom neshledával. Vnímal to jako svou povinnost. Přál si, aby jeho první milování bylo s dívkou, ke které bude něco cítit, a která bude hlavně cítit i něco k němu. Všechny jeho představy se ale rozplývaly z každým Itachiho dotykem. Sálal z něj chtíč po jeho těle, ale ne láska. Jeho dotyky snad byly projevem něžnosti, ale ne citu. Byl si jistý, že kdyby k němu bratr cítil něco víc než nepřekonatelnou touhu, poznal by to.

Itachi už po chvíli zjistil, že nemusí čekat. Pomalu tempo i hloubku ladil do přijatelné úrovně. Naschvál to chvíli dělal tak, aby se vyhnul tomu místečku slasti. Až když se Sasuke úplně uvolnil, změnil úhel tak, aby se o tu uzlinku zřetelně otřel. A pak onen pohyb znovu a znovu opakoval, dokud nezačal pozorovat změnu jak svého, tak bratrova výrazu. Sice to bylo způsobené fyzicky, ale přece to bylo opravdové.

Sasuke přivřel oči a nechal se unášet slastí. Bylo to příjemné, ale to nic neměnilo na tom, že o to nestál a vnímal, že k tomu byl donucen. Nejvíc ho děsila představa stálého opakování. Každý druhý den. Nevěděl, jestli něco takového vůbec vydrží. Už teď to pro něj bylo psychicky i fyzicky náročné. Co mu zbývá? Bude se muset přizpůsobit. Nemá na výběr... jako kdyby snad někdy měl.

Itachi se instinktivně prohnul v zádech a krátce zaklonil hlavu. Pak ji znovu prudce předklonil, až mu krátké černé pramínky napadaly do tmavých očí. Naklonil se k oušku svého mladšího společníka.

,,Sténej," zašeptal podmanivě a vzal jeho lalůček mezi rty. Jednou rukou mu přejel po boku a přitiskl si ho ještě silněji, aby přírazy prohloubil a tím tak i prodloužil dobu intervalů, kdy ho dráždil na nejcitlivějším místě Sasukeho těla.

Sasuke zrudl jako čerstvé rajče. Nevěděl, jak se slastí sténá, a i když slast cítil, tak neměl potřebu to dávat hlasově najevo. Uměl tak maximálně naříkat bolestí, ale ne rozkoší. Občas mu ze rtů uniklo něco spontánního, ale byl to spíš tichý vzdech s podtextem vzrušení.

,,Nii - san... já to neumím," řekl potichu.

Itachi se jemně pousmál.

,,Časem se to naučíš," slíbil mu tlumeně a o něco tempo zintenzivnil. Teď už se nijak nevyhýbal zdroji Sasukeho slasti. A naopak jednou rukou zabloudil do jeho klína a jeho dlouhé prsty obemkly Sasukeho úd. Opatrnými a pomalými pohyby, jejichž rychlost se stupňovala, přejížděl nahoru a dolů, časem své pohyby srovnal s přírazy.

Od toho momentu Sasukemu přestával stačit kyslík a ve ve snaze ho lapit co nejvíc, se nadechoval stále víc a víc, až z něj mezi prudkými nádechy vyšel jeden neslyšný slastný sten. Ty další už přidávaly na výšce i hlasitosti. Nedokázal to zastavit a ani nechtěl, protože tušil, že přesně to po něm Itachi chce.

Itachi pootevřel rty a trhaně vydechl. Bylo úchvatné ho slyšet, vidět ty červenající se tváře, rtíky lapající po dechu, rozšířené černé oči. Byl tak nádherný. Na sekundu přestal s pohybem rukou a bříškem ukazováčku ho začal dráždit na sametové špičce jeho vzrušení. Až po chvíli znovu začal přejíždět po celé jeho délce a zároveň i přirážet, aby v něm znovu a znovu vyvolával ten sílící pocit slasti.

Sasuke nohami křečovitě svíral jeho boky a přerušovaně se nadechoval mezi jednotlivými steny. Cítil podobné chvění, jako když mu to Itachi dělal rukou, ale bylo to mnohem intenzivnější a silnější. Jako kdyby měl každou chvíli explodovat. V posledním vzdechu rozkoše přivřel oči a vyvrcholil. A pak si začal znovu uvědomovat realitu. Kde je, co dělá a s kým to dělá. Vše naštěstí brzy přebolelo, protože za něj rozhodl Itachi. Jeho volba, jeho starost. Jemu samotnému už nepřísluší o sobě a svých činech rozhodovat.

Ani Itachimu netrvalo dlouho, než s tichým zasténáním vyvrcholil. Obě dlaně položil vedle jeho hlavy a s přivřenýma očima vydechoval. Když se Sasuke probral z transu, už nebyl tak rozkošný, ale pořád mu to moc slušelo. Udýchaný, zmatený. Itachi ho ještě políbil na vlhké, chvějící se rty a konečně se odtáhl.