Provinilý IV.

Blog má jednu vychytávku - hned druhý den se Vám zobrazí, které články byly nejčtenější a KOLIK LIDÍ si je přečetlo. Tuhle povídku, cpo jsem si tak všimla, čte okolo 50 lidí. Takže je 10 - 15 komentářů vážně problém? Jestli ano, tak pro nás pak bude problém přidat další díl.

Děkujeme samozřejmě těm, kteří pravidelně komentují ^_^. Kdyby se nepovedly ty komentáře, víte, že stačí napsat email a my vám další díl pošleme.

---

,,No konečně, mladíku, jak je vám?" Skláněl se nad ním muž v bílém plášti.

,,Dobře..." pronesl Sasuke neurčitě.

,,No to je vidět," opáčil doktor ironicky. ,,Váš kamarád je na chodbě, říkal, že žijete jen se svým bratrem, chcete, aby mu sestřička zavolala?" zeptal se ho starší pán ochotně.

,,A - ano... děkuji." Sasuke se chtěl zvednout, ale byl lékařem zastaven.

,,Ležte, jen nám řekněte bratrovo číslo."

Když Itachimu volali, koutky úst se mu roztáhly do stran. I tak se to vyvinulo zvláštně. Stačilo uběhnout jen několik minut, než se dlouhou chodbou s tak typicky odporně zvučnou ozvěnou rozezněly kroky. Antraxové oči vysokého, elegantního černovlasého muže v tmavém obleku se upřely na blondýna sedícího na lavičce před pokojem. Zastavil se jen pouhý metr od něj a s chladem vepsaným v ledových, ale jinak krásných očí, typických pro jejich rodinu, div že nepropálil obviňujícím způsobem do blonďáka díru. Bylo jasné, komu starší bratr přikládá vinu za Sasukeho stav.

Naruto na něj pohlédl s hrůzou v očích. To že je Sasukeho bratr? Už se ani nedivil, že je jeho kamarád věčně ve stresu. Mít takové monstrum za bratra, asi si jde hodit provaz. Už jen ta negativní energie, kterou okolo sebe šířil, mohla na dálku zabíjet nebo minimálně způsobit vřed.

Dřív než si ale ti dva stačili cokoliv říct, vyšel ze dveří doktor.

,,Můžete dovnitř." Podíval se na Naruta. ,,A od vás bych potřeboval podepsat jisté dokumenty. Máme totiž podezření na drogy nebo otravu. Bez vašeho svolení ale nemůžeme provádět další vyšetření."

Itachi lehce přivřel oči.

,,Jakožto zákonný zástupce a jediný žijící příbuzný mého doposud nezletilého bratra si výslovně nepřeji, aby ho navštěvoval tento chlapec. Rád bych si s vámi promluvil, pane doktore," odpověděl zcela bezemotivně a za řeči se na Naruta ani jedinkrát nepodíval. Věděl, že na to právo má. Dokud není Sasukemu jedna dvacet.

,,O co vám jde?! Beztak se Sasukemu udělalo špatně jenom kvůli vám!" Namířil na něj Naruto ukazovákem. ,,Byl úplně zdeptanej z toho, že nestihne uklidit, nechtěl ani jíst! Dyť se bojí mít i vlastní názor, aby ho jeho bráška nezprdnul." Poslední dvě slova řekl dost jedovatě, pak vzal všechny své věci a odešel, ale ještě dřív, než vyšel z nemocnice, napsal Sasukemu smsku, že ho to moc mrzí, ale že si jeho bratr nepřál, aby za ním šel.

Sasuke slyšel, jak mu v kapse pípl mobil. Opatrně se pro něj natáhl a zprávu si přečetl. Nepřekvapilo ho to, Itachi si určitě myslí, že je mu špatně kvůli Narutovi. Musí jim to oběma vysvětlit.

Doktor mezitím vytahoval z tenké složky několik dokumentů, ignorujíc Narutův výstup.

,,Tady je lékařská zpráva. Zatím přesně nevíme, co vašemu bratrovi je, ale nevypadá to na obyčejnou únavu nebo virózu. Pokud tedy souhlasíte, udělali bychom testy na drogy a jiné návykové látky. Nebo jestli se na něco chcete zeptat...?"

Itachi jen přikývl.

,,Omluvte mé chování před chvílí, sám jste viděl. Dnešní společnost uznává lehce odlišné morální hodnoty, nechtěl jsem, aby se s ním bratr stýkal a takhle to dopadne. Vždycky jsem se něčeho podobného bál. Ale obávám se, že vám svůj souhlas nebudu moct dát. Mám pocit, že by to mohlo mému bratrovi ve škole uškodit, už teď nemá nejlepší výsledky. A provedete - li testy, bude je mít ve zdravotním výkazu, časem by to mohlo ohrozit jeho budoucí povolání, kdyby se to někdo dozvěděl. Vezmu si ho na nějaký čas domů a zajistím i konzultaci u psycholožky. Očividně bude mít problémy s vícero věcmi, než jsou návykové látky." Tmavovlásek si tlumeně, starostlivě povzdychl. ,,Je to s ním těžké, bojkotuje to, co mu říkám jenom proto, aby zjistil, kam až může zajít. Snad se srovná."

Lékař chvíli mlčel. To co mu tady ten muž říká, mu vůbec nešlo dohromady s tím bezmocným chlapcem, který mu leží v ordinaci.

,,Samozřejmě, chápu vaše obavy, ale jde tu především o zdraví vašeho bratra, není normální, aby se kácel k zemi uprostřed ulice. Pochopitelně, že organismus bývá občas přetížen, ale kdyby to bylo tím, tak se během několika vteřin probere, ale váš bratr byl v bezvědomí více jak patnáct minut. Nejde mi opravdu o to, abych vašeho bratra potopil ve škole, ale abych mu pomohl, to je má práce. Pokud si ho chcete vzít domů navzdory tomu, jak mu je, nemohu vám bránit, ale jak jistě dobře víte, jsem v tom případě povinen informovat policii na podezření z požití a šíření návykových látek." Doktor mluvil plynule a bez přestávek, očividně měl z takovými případy bohaté zkušenosti. Tady ale ve skutečnosti nevěděl, co si má pořádně myslet. Každopádně víc než plavovlásek nebo ten nebohý chlapec se mu nezdál tento muž. Na chvíli ho napadlo i domácí násilí, vzhledem k tomu, že nechce povolit vyšetření, ale nahlas nic nevyslovoval. Místo toho uvolnil Itachimu cestu a nechal ho vejít do ordinace. Chtěl vidět, jak se bude ten chlapec tvářit.

,,Nii - san!" Sasukeho oči se rozzářily jako malé hvězdičky. ,,O - omlouvám se, vím, že jsem to měl uklidit a snažil jsem se to stihnout, ale... nevyšlo to. Hned, jak přijdeme, slibuju, že to udělám," pronesl vesele a už se zvedal, že půjde, ale byl lékařem zastaven. ,,Přeci mi tu nechcete znovu omdlít, hlavně pomalu."

,,Nic neuděláš, budeš ležet a odpočívat." Itachi se na něj trochu smutně zadíval. Pak přešel přes místnost ke svému bratru a sklonil se, aby ho něžně objal.

,,Jde mi o lékařské záznamy. Jestli v nich později nic mít nebude, nehodlám vyšetření bránit," pronesl pak k doktorovi, když se narovnal. ,,Pokud ano, hodlám si bratra převzít, jakmile bude jeho stav prohlášen za stabilizovaný," dodal trochu chladně k doktorovi a opět se otočil ke svému mladšímu sourozenci. Opatrně, jako by byl křehká květinka, mu obtočil ruce kolem pasu a jednou dlaní ho něžně vískal v černých vláscích.

,,Cos to prováděl, hlupáčku..." zašeptal mu tiše do ramene. Pak jako by se zarazil a uvědomil si přítomnost třetí osoby se otočil k doktorovi. V černých očích staršího Uchihy se leskla bolest v podobě zadržovaných slz.

,,Mohl byste nás nechat...? Vyřeším to s vámi potom..."

,,Samozřejmě." Doktor byl jeho reakci lehce zaskočen. Obvykle se nepletl, ve svých teoriích. Když měl podezření na domácí násilí, pochopitelně tam bylo, když měl podezření na drogy, ukázalo se jako pozitivní, ale tady byl skutečně zmatený. Možná je jen přepracovaný, poslední dobou dělá dvanáctky a to nikomu neprospívá.

Sasuke se na Itachiho usmál. ,,Ty se vážně nezlobíš?" zeptal se překvapeně. Tak přívětivě se k němu bratr ještě nikdy nechoval.

,,Mohl bych snad?" Starší tmavovlásek bratrovi přejel dlaní po tváři a odstranil mu drobné pramínky vlasů z čela. V tu samou chvíli i sklopil pohled a uhnul hlavou ke straně. Možná si toho mohl všimnout doktor, ale rozhodně ne Sasuke, že párkrát zamrkal, aby se slzy nedostaly na jeho tváře. Až pak se znovu na bratra podíval. ,,Mám tě moc rád, víš to?" I tak to nepronesl jako otázku, jen se čelem lehce opřel o to Sasukeho. Až teď mu došlo, že doktor ještě neodešel a stál tam, jako solný sloup... to ho rozčilovalo. Řekl snad, že s ním chce být sám, ne? Ale když už tu zůstal... ,,Kdy ho budete moct pustit domů?" Hlas staršího teď zněl jinak. Ne tak chladně, spíš podlomeně, že jeden mohl až závidět, co takový jediný človíček zvládne udělat s ledovcem, jakým se Itachi jevil.

,,Uvidíme podle testů, může to být dnes, ale i za měsíc. Uvědomím sestru, aby Sasukemu odebrala krev." S těmi slovy doktor odešel, aby jim dopřál ono soukromí, které Itachi tak vyžadoval. Stále mu tam něco nehrálo, ale nevěděl pořádně co.

Sasuke si položil hlavu na Itachiho rameno a užíval si jeho blízkost. Trochu se bál, že se k němu bratr bude chovat jinak, když jsou sami... proč by ale měl? Neviděl jediný důvod, přesto si to ale myslel.

Jakmile za sebou zdravotník zavřel dveře, na Itachiho rtech se jen na pár sekund usadil spokojený úšklebek. Projevovat lásku tímhle způsobem samozřejmě uměl také, ale když to šlo jinak, dělal to radši. Odtáhl se a donutil Sasukeho, aby se na lůžko položil.

,,Říkal jsem ti, že bavit se s tím Narutem je nebezpečné, podívej, kdes skončil," krátce si povzdychl a odtáhl se. Všiml si, jaké tu jsou dveře a jak nechutně vlezlý personál. Bude muset kopat za jiný tým, alespoň před zdravotníky.

,,Teď to nech. Musíš se hlavně brzo vzpamatovat. Pojedu do města, máš na něco chuť, chceš něco přivézt z domova?"

Sasuke na něj zaraženě hleděl. On se jen přetvařoval? Jeho bratr se přetvařoval? Chtělo se mu brečet. Myslel si, že se o něj doopravdy bál... ,,Nii - san..." zašeptal plačtivě. Vůbec nereagoval na to, co mu řekl o Narutovi. Cítil se podvedeně a zrazeně. Co se to tu děje? Proč se Itachi chová tak... jak se chová. On by přeci nikdy nepředstíral, nikdy by mu nelhal, tak proč teď? Úplně cítil tu změnu v jeho chování, když se za lékařem zavřely dveře.

Itachi mu vjel rukou do jemných vlasů na týle a přitáhl si ho k sobě tak, že se rty dotýkal jeho ucha.

,,Nevěděl jsem, že se ti líbí něžnosti. Ty jsou tu pro ženy," ujistil ho snad trochu káravě a do ouška ho jemně, neznatelně kousl. ,,Samozřejmě, že tě mám rád. Ale taky mám rád decentnost a ne přehnané emotivní jednání." zašeptal ještě, než se odtáhl. ,,Ale teď jsi nemocný, tak se výjimečně budu chovat tak, aby se ti to líbilo." Sčesal mu vlásky z čela a pak ho na něj políbil. ,,Takže... co ti můžu přivézt...?"

Sasuke jeho poznámku o tom, že se chová jako žena, úplně přešel. Bylo mu to jedno, hlavně, že je bratr u něj. Kdyby se tak "decentně" choval i před tím doktorem, nejspíš by nic nenamítl, byl na to zvyklý, ale ta náhlá změna ho překvapila, protože něco jako přetvářku u svého bratra neznal a ani znát nechtěl, proto raději už mlčel, jen na jeho otázku ohledně toho, co chce přivézt, řekl: ,,Nechci, abys někam jezdil, ale zůstal tu se mnou." Nic nechtěl, nic nepotřeboval... jen jeho.

,,Ale pšššt," Tentokrát ten motýlí dotek rtů mířil na Sasukeho ústa. Když se jeho bratr odtáhl, zároveň se i zvedl. ,,Vrátím se. Zkus usnout, stejně ti musím dovézt pyžamo a alespoň ručník s kartáčkem, hm? A to jídlo? Přeješ si něco?" zeptal se tiše, zatímco si zapínal sako a bral černý kabát. Vypadal tak zraněně, skoro se mu ho nechtělo opouštět, ale musel... pro jeho vlastní bezpečí.

Sasuke si jen povzdechl, ale nechal ho jít, aniž by řekl cokoliv dalšího. Nic opravdu nechtěl, jenom jeho.

Lékař si na chodbě Itachiho odchytil ještě kvůli podpisu potřebných vyšetření, která budou Sasukemu provádět. Byl si téměř jistý, že něco nekalého odhalí a snad ho i napadlo, že mu drogy podává úmyslně právě jeho bratr. Ten muž se mu skutečně nelíbil.

Ten ale vše bez mrknutí oka podepsal. Dál už se omluvil, že si přeje co nejdříve se vrátit, aby se Sasukem mohl být ještě chvíli, než půjde spát. Pak se slušně rozloučil a odešel. Cesta domů mu netrvala moc dlouho. Když pak do tašky házel Sasukeho věci, nepomohl si, aby se u toho celou dobu neusmíval. Ještě, že ho nenapadlo dát tam drogy. Ačkoliv... ani ty by nebyly špatné, měl by si nějaké obstarat. Ještě než se ale vrátil, sedl si zpět k počítači. Dobrou náladu mu vylepšil e - mail od jisté dívenky, kterou zkontaktovat v den, kdy se Sasuke o Narutovi prvně zmínil. Pak už jen odepsal, rychle sebral věci a za půl hodiny už se opět vracel k bratrově pokoji. Raději slušně zaklepal, než vstoupil. Nerad by svým vpádem vyrušil sestřičku, ještě by tím úlekem hnula Sasukemu v žíle jehlou.

V pokoji ale mimo Sasukeho nikdo jiný nebyl.

,,Za hodinu budou mít výsledky," informoval bratra Sasuke, jakmile vstoupil. ,,Nii - san, já ale nic neberu. Přísahám." Mladší Uchiha mluvil tak, že o jeho slovech skutečně nemohlo být pochyb. Ani nevěděl, kde by k drogám přišel, pokud mu je někdo někam nestrčil, určitě z těch testů nic nevzejde.

,,Jestli ti řeknou, že je bereš, máš za to zodpovědnost. Já ti říkal, že lidem nemáš tolik věřit. Pokud se to stane, alespoň budeme vědět, od koho to je." Itachi se sundal kabát, pověsil ho vedle dveří a začal z tašky pomalu vybalovat věci. ,,A abychom se vrátili k předchozí konverzaci," odpověděl Itachi, teď už klidně a vyrovnaně. ,,Ne, nezlobím se na tebe." Položil mu na noční stolek igelitový průsvitný pytlík s několika zralými rajčátky a pár dalších dobrot, když pak tiše a vážně dodal: ,,Jen jsi mě zklamal. Moc."

Sasuke se na něj nechápavě podíval. ,,Ale, Nii - san, v Narutovi se pleteš!" Okamžitě věděl, o co Itachimu jde, nebo spíš o koho. ,,Chová se ke mně hezky, nic mi neudělal a za tohle nemůže, co by z toho měl, že je mi zle? Naopak, byl se mnou, šel mě doprovodit. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tam nebyl..." Sasuke se tvářil dost sklesle. Byl přesvědčený o tom, že Naruto je jiný než ostatní a dokáže to i bratrovi.

Itachi v tu chvíli ztuhl na místě a jeho černé zorničky se rozšířily překvapením. Se pleteš... on to vážně řekl... ještě to vykřikl a ani se nezadrhl... chvíli bylo ticho. Dlouhé ticho, které přerušoval jen zdmi tlumený zvuk přístrojů. Pak starší Uchiha pomalu přikývl. Neřekl jediné slovo, měl jich na jazyku tisíce, ale ani jedno nepropustil ze rtů, které k sobě tiskl tak pevně, že je měl celé bledé. Poté se otočil, sundal kabát a navlékl se do něj. Nejen zklamal... teď i šokoval. Nepříjemně.

,,Nii - san!" Sasuke vyskočil na nohy, aby bratra zastavil. Prudce ho zezadu objal a odmítal ho pustit. ,,Neodcházej, prosím," řekl plačtivě. Netušil, co ho tak rozhněvalo, ale nechtěl, aby odešel. Držel se ho jako klíště, nehty mu až bolestivě zarýval do paží. ,,Bráško..." Tiskl se na něj zezadu. Čím se tak provinil, že ho chce Itachi opustit? To Naruta až tolik nesnáší? Vždyť ho ani nezná!

Itachiho ocelový stisk rukou byl mnohem silnější, než ten bratrův, když mu sevřel zápěstí a odtáhl je od sebe. Zůstal zády k němu, už se neotáčel.

,,Já se nikdy nepletu, Sasuke. Jednou na to možná přijdeš," mluvil chladně a sebejistě. Pak, aniž by se na něj byť jen jedinkrát zadíval, ho od sebe odtrhl a vyšel ven z pokoje. Ani si svůj prohřešek neuvědomoval. Teď mu řekne, že se plete, příště už ho bude rovnou opravovat.

Sasuke ale vyběhl za ním na chodbu.

,,Mrzí mě to!" zavolal na něj, po tvářích mu tekly potoky slz. Vidět odcházet toho poslední, kdo mu zbyl, pro něj byla rána. Znovu se mu zatmělo před očima, ale na zem se neskácel, ustál to, a i když pomalu, tak utíkal za bratrem. Ze dveří naproti nim se v ten moment vynořila postava jim už dobře známého lékaře. Scéna, kterou měl právě před očima, se mu ani trochu nelíbila. Počkal si až k němu Itachi dojde, aby mu řekl, že má už výsledky Sasukeho testů. Nemohl ale jen tak ignorovat běžícího chlapce. Pokud se to jeho motání dalo považovat za běh.

Itachi se na svého mladšího sourozence jen krátce podíval. ,,Promluvíme si zítra. Až se vyspíš," odpověděl stručně. Nechtěl se ho původně nijak dotýkat, ale když zavrávoral, sám ho v okamžité reakci chytil pod paží a přidržel na nohou. ,,Pane doktore, řekněte mu, že by měl ještě ležet." povzdychl si Itachi tiše. ,,Máte tu sestru, co by ho doprovodila na pokoj?"

Doktor mu chtěl odpovědět, ale Sasukeho nepustil ke slovu. ,,Prosím, Nii - san, nechoď. Omlouvám se, ale neodcházej." Pověsil se mu na krk.

,,Popravdě, můžete jít oba dva. Krev vašeho bratra byla na všechny nebezpečné látky negativní. Tu nevolnost pravděpodobně způsobil jeden lék na nervy. Je dost agresivní a zdravému člověku může hodně přitížit. Sasukemu bude nejspíš jen trochu špatně, možná bude dnes a ještě chvíli ráno zvracet, ale není to nic vážného. Alespoň ne tolik, aby tu musel zůstávat, do školy ať ale pro jistotu do konce týdne nechodí," vzal si doktor slovo a zároveň s tím předal zprávu Itachimu. ,,Toto odevzdejte Sasukeho ošetřujícímu lékaři."

Itachi na poděkování jen významně přikývl, převzal si papíry a stále podpírajíc bratra se vrátil do jeho pokoje. Trhl s ním, nijak hrubě, ale přece ho donutil posadit se na židli v pokoji a začal mu sám balit věci. Mlčel. Sám dobře věděl, že někdy je ticho horší než příval slov. Pomalu všechno balil, přidal i lékařskou zprávu, venku nechal jenom svůj a jeho kabát. Nic neříkal, ani když se oblékal do kabátu, upravoval si pod ním oblek a bral si tašku na rameno. Nepodíval se na něj, jeho temné chladné oči jako by ani netušily, že je v místnosti mimo něj samotného a věcí ještě někdo. Ale z jeho chování bylo vidět jediné. Že jeho mladšímu bratrovi už toho prošlo hodně, ale za tohle zaplatí. Že Sasukeho prohřešek byl tentokrát horší, než ten včerejší.

Sasuke na něj frustrovaně hleděl, mezi každým jeho pohybem se nadechoval, že by něco řekl, ale nakonec pusu jen zavřel a znovu po něm vrhl ten pohled plný zoufalství. Nevěděl, čím se ho tak dotkl, ale tušil, že doma ho za to potrestá, tak hrozivě dlouho ještě nikdy nemlčel, vlastně to vůbec nebyl jeho styl. Něco takového u něj Sasuke zažil prvně a doufal, že i naposled. Bohužel ale nevěděl, co má udělat pro to, aby svůj prohřešek odčinil.

Itachi pak s taškou jen beze slova zamířil ke dveřím. Neotáčel se, věděl, že Sasuke půjde za ním. A i kdyby nechtěl, což bylo nepředpokladatelné, tak by mu nic jiného nezbylo. Pokračoval nemocniční chodbou, pak mírně zvolnil krok, aby mu bratr stačil. Na pozdrav jen kývl a nepromluvil, ani když nasedal do auta na místo řidiče.

Sasuke si sedl na místo vedle něj a ruce složil do klína.

,,Co mám udělat, abych to odčinil?" zeptal se sklesle, ale byl odhodlaný udělat cokoliv, jen aby s ním Itachi zase mluvil. Věděl, že ho naštval něčím, co souvisí s Narutem, ale nebyl si přesně jistý čím. Vždyť jen hájil svého kamaráda. Naruto přeci není tak špatný, je jiný než ostatní, ale jeho bratr to nevidí, protože ho nezná. Ah... už pochopil. Má jiný názor, svůj názor, už pro něj není bratrův na prvním místě. Tak tam se stala chyba.

Jeho starší bratr neodpověděl, jen soustředěně přivíral oči, když odbočoval z hlavní silnice a po užší cestě dojel k nim domů. Zastavil před garáží, vytáhl klíčky ze zapalování a otevřel dveře. Šel rovnou do kufru auta pro tašku s věcmi a to už si prsty pohrával s klíči od domu. A netvářil se moc nadšeně.

Sasuke šel mlčky za ním. Počkal až Itachi odemkne, pak šel rovnou do kuchyně, aby udělal něco k večeři. Snad si dobrým jídlem bratra udobří. Nevěděl, co ještě bude vařit, ale rozhodně se musí vytáhnout, nějakým topinkami určitě nic nenapraví. Jestli se to vůbec dá dobrým jídlem zpravit. Itachi vypadal vážně naštvaně.

Starší automaticky položil tašku na jednu z židlí u jídelního stolu a odešel do spojeného obývacího pokoje. Pomalu se posadil do jednoho z hlubokých křesel a ruce si zkřížil na hrudníku. Jeho vzezření samo o sobě bylo dost děsivé, o to horší byl pak ten mrazivý hlas, když po dlouhé době promluvil.

,,Pojď sem, Sasuke."

Ten přiběhl jako poslušný pejsek.

,,Ano?" zeptal se s bušícím srdcem. Na jeho tváři se mihl letmý úsměv. Předpokládal, že přijde trest, ale po každém trestu mu bylo vždy odpuštěno, proto se na něj těšil. Hlavně, když s ním Itachi zase bude mluvit.

,,Sedni si, promluvíme si," odtušil Itachi stále stejně nezúčastněně a jen černýma očima na sekundu střelil ke křeslu, které bylo naproti. Nehybně vyčkal, až tak Sasuke učiní. Pak se na něj zadíval. Vpaloval se pohledem do jeho modročerných oček tak dlouho, dokud Sasuke sám neuhnul pohledem.

,,Nii - san, mrzí mě, že jsem tě... urazil." Ani přesně nevěděl, co udělal, ale cítil potřebu se za to omluvit, ať už to bylo cokoliv. Prostě si odpyká svůj trest a všechno zase bude v pořádku. Jen měl trochu strach, aby to nebyl jeden ze série trestů podobných těm včerejším.

,,Teď mlč." Hlas, kterým mu tohle přikázal byl nekompromisní, tvrdý a poměrně nepříjemný, ale pořád byl, jako vždy, držen v rovině klidných, tichých a melodických tónů. Starší tmavovlásek se zaklonil a opřel se o křeslo. ,,Takže ty si myslíš, že nemám pravdu, že? Poprvé se mnou nesouhlasíš, už víš očividně všechno lépe jak já. Jsi mladší, naivnější a hloupější, bratříčku, ale přes to všechno jsi si jistý, že s tebou ten blonďatý kluk nezametá, ale chce pro tebe to nejlepší. To by mě v tom případě vlastně mohl i nahradit, že? Může se o tebe starat a udělá to lépe než já."

,,Nii - san, to jsem přeci neřekl. Vždycky pro mě budeš jediný a nejdůležitější. Naruto je jen kamarád, není můj bratr. Mě jen mrzí, že každý se ve třídě s někým baví a já nemám nikoho. Myslí si, že jsem namyšlený, protože se s nikým nebavím... a nelíbí se to ani učitelům. Dívají se na mě skrz prsty, nebo mě litují," dodal poslední větu šeptem. Vzpomínal si, jak se ho několikrát snažili začlenit mezi ostatní, ale on kvůli bratrovi nechtěl, protože se bál, že jsou všichni zlí. Jenže Naruto se k němu chová hezky, nic mu neprovedl, proč by se s ním nemohl alespoň bavit?

"Jsi tak hloupoučký. Myslíš si, že tě má rád. Nemůže tě mít rád, ani tě nezná, Sasuke. On neví, jakou vinu neseš. On neví, co jsi zač. Pokud je tak dobrý, jak říkáš, pak by ses k němu neměl vůbec přibližovat. Pokud ti na něm záleží, tak ho netrhej od ostatních a nech ho, ať se zařadí sám. Jinak nikdy nezapadne, jako ty. Ale on asi neprovedl nic tak strašného, co ty, možná si zaslouží šanci, na rozdíl od tebe, co myslíš? Jsi sobecký, strašně moc a mě mrzí, že to musím opakovat, protože ses nezlepšil. A pak je tu druhá věc. Tvé chování ke mně." Itachiho tmavé oči se zaleskly. "Já... jsem si myslel, Sasuke, že víš, co pro tebe dělám a že to nemusím připomínat. Jsi můj bratr... můj vlastní sourozenec, který mi sebral rodiče. Lidi, které jsem miloval... víš moc dobře, že kdybys byl odvážnější a nekrčil se jako srab ve skříni a zavolal alespoň mě, nemuselo se to stát." Možná úmyslně, ale možná přeci jen pod přívalem jedné z mála emocí, které s ním něco udělaly, zvýšil mírně hlas. "Měl jsem je rád, Sasuke. Víc než si dokážeš vůbec představit, víc než ty kdy budeš někoho mít rád. A teď jsou pryč... a hádej kvůli komu. A já, byl jsem opravdu asi moc hloupý, že jsem se tě ujal, tebe, malého zločince, který začínal už v dětském věku a nebyl ani pro ty nejbližší schopen udělat nic, vůbec nic, aby je zachránil. Když už jsi tenkrát nemyslel na mě, jakou bolest mi jejich ztráta působí, mohl jsi využít alespoň svůj egocentrismus a udělat to pro sebe. Protože jsi je - možná - měl rád!" Itachi se prudce nadechl, aby se uklidnil a pokračoval dál už opět tichým, vyrovnaným tónem. "Staral jsem se o tebe, i když mi každý pohled na tebe připomínal je. V noci jsem tě uklidňoval, když tě stíhala tvá vina. Chodím do práce, abys měl co jíst, abys mohl chodit do školy, aby sis mohl kupovat oblečení, které chceš. Starám se o tebe, snažím se ti dát rady... a jediné... jediné co po tobě za to vyžaduji je trocha vděku a poslušnost, bratře. Poslušnost. Když tě požádám, abys něco uklidil, neuděláš to. Poslechneš místo toho někoho jiného a skončíš v nemocnici. Nestalo by se to, kdybys šel domů. Snažím se tě chránit, ale ty nechceš. Sám to kazíš. Chvíli jsi nebyl pod mým dohledem, ale pod tím blonďákovým. A dostal ses do nemocnice. Já nikdy nepřipustil, aby se ti stalo něco takového. Myslel jsem, že jsi chytřejší. Že si budeš vážit věcí, které pro tebe dělám. Že víš, že já tebe nepotřebuji. To ty potřebuješ mě. Ale asi si myslíš něco jiného, no tak můžeš jít za Narutem. Ale až odtud odejdeš, chci abys věděl, že sem se už nevrátíš." Jeho tvář byla smrtelně vážná, v obličeji se mu nepohnul jediný mimický sval. Dával zcela jasně najevo, že rozhodně nevtipkuje.

Sasukemu se třásly rty, oči mu vlhly, ale neplakal, protože to Itachi nemá rád. Myslel si, že když celý svůj život dělá přesně to, co po něm vyžaduje, že by možná jednou mohl udělat něco podle sebe, že už je dost starý na to, aby se uměl rozhodovat sám. Alespoň částečně. Vždyť kvůli Narutovi v nemocnici neskončil a šel domů... s ním. Nechápal to, absolutně ne. Ale mrzelo ho, že to Itachi říká. Cítil se tak hrozně. Jako kdyby se to opakovalo, jako kdyby viděl rodiče znovu umírat. Jenom při vzpomínce na ně a na Itachiho slova plná pochybností o tom, zda je vůbec miloval, se mu zvedal žaludek a mizela mu barva z tváří. Chtěl něco říct, ale nemohl. Utíkal rychle do koupelny, odkud se vzápětí ozvaly dávivé zvuky. Nevěděl, jestli zapracovaly nervy nebo ty záhadné léky, které si ani nevzal. Nebo si na to alespoň nepamatoval. Každopádně mu bylo zle.

Starší tmavovlásek zůstal nevzrušeně sedět a s trochu smutným pohledem se zadíval ke stěně. Chtěl, aby si svou chybu Sasuke uvědomil. A to dostatečně jasně. Protože potřeboval nejen psychické, ale i fyzické uvědomění. Proto mu nehodlal nijak pomáhat, to by odporovalo všemu, co doposud řekl a ukazovalo to, že by mu snad odpustil. A to nechtěl, v žádném případě. Přesto se ale zvedl - kdyby se Sasuke začal dusit - a odešel za ním do koupelny, kde se postavil ke dveřím, opřel se o futra a obezřetně bratra sledoval.

Když si byl Sasuke jistý, že už nebude zvracet, zvedl se na nohy a vrávoravým krokem došel k umývadlu, aby si vypláchl ústa. Letmo se na sebe při tom podíval do zrcadla. Asi to neměl dělat, protože leknutím odskočil. Vůbec se nepoznával. Kdyby ho postavili vedle stěny, nejspíš by ho nikdo nenašel. Teď se tím ale nemohl zabývat.

,,Nii - san, ublížil jsem ti a moc mě to mrzí. Vím a vidím, že už to odčinit nemůžu. Chápu, že už mě tu nechceš. Půjdu si sbalit věci." Sasuke se okolo něj protáhl a odešel k sobě do pokoje. Nikdy si nemyslel, že by to tak skončilo, vždycky si myslel, že s Itachim zůstane navždy, ale asi jednou musel přijít konec jejich naprosto bezchybného vztahu. Tolik se nenáviděl a nechtěl, aby jeho bratr trpěl. Nezaslouží si mít doma někoho takového.

Starší tmavovlásek se ale otočil a neuspěchaně za ním došel až do jeho pokoje. Byl zcela skromně a účelně zařízen, stěny měl holé, čistě bílé. Itachi vždycky nadával, když Sasukeho byť jen napadlo, že by si tam mohl něco nalepit. Podle něj šlo o věci zcela zbytečné a nepotřebné, mimo to nevkusné. Teď mladšího sourozence sledoval, jak si beze slova balí věci. Samo Itachiho jednání jako by říkalo: nejsem jako ty, Sasuke, nejsem sobec, abych tě nechal odejít, aniž bych se o tebe postaral. V černýho uhlových očích neměl nic, opravdu nic, když několika ráznými kroky došel, dlouhými prsty doslova obmotal Sasukeho útlé zápěstí, jediným trhnutím ho zvedl a donutil se narovnat. Itachiho rty setrvávaly němé, i když v pěsti druhé ruky sevřel límec jeho školní uniformy a přirazil ho tvrdě k bílé zdi.

Sasuke zasténal bolestí, vzápětí se mu podlomila kolena a nebýt toho, že ho Itachi za košili přidržoval, nejspíš by už seděl na zemi. Ještě chvíli se mu motala hlava, až když se vzpamatoval z toho šoku, zaostřil na sourozence před sebou.

,,Nii - san?" zeptal se překvapeně. Napadlo ho, že v nemocnici před tím doktorem by se k němu takto nechoval a nevěděl, jestli je to správně nebo špatně. Tak jako tak to bolelo. Fyzicky i psychicky.

Jeho starší bratr si stále držel svůj kamenný výraz mramorové sochy.

,,Sasuke," odtušil jen chladně v odpověď. Dlaň z jeho límce přesunul na Sasukeho krk a přinutil ho tak o to silněji se ke stěně natisknout. Mírně stisk zesílil a sledoval, jak začal mladší lapat po dechu.

,,Něco ti budu muset vysvětlit, bratříčku. Slovně jsem to zkoušel celých deset let... bezvýsledně. Tak to udělám jinak." Sevření Sasukeho krku povolilo, takže znovu mohl dýchat, ale ruka na jeho hrdle se mohla kdykoliv opět pevněji obemknout kolem hlavního přívodu vzduchu. Prsty té druhé zatím nacvičeně a s děsivou přesností automatu rozepínaly knoflíčky Sasukeho košile, jeden po druhém, od límce až k tomu úplně vespod.

,,Ne... už ne," zakňoural Sasuke prosebně. Už věděl k čemu se schyluje. Zase před ním bude nahý a zostuzený. Jenže, co když je to poslední šance? Co když mu Itachi už nikdy neodpustí, když se nepodvolí svému trestu?