Provinilý III. 1/2

Moc jste se s komentáři nečinili - podle toho kolik lidí to četlo. Věřte, že my můžeme dělat spoustu jiných věcí než zvěřejňovat povídky a psát je můžeme i bez toho - jen pro sebe - vyložte si to, jak chcete.

---

Itachi mu naschvál nechal volné ruce. Svázáním by ho moc omezoval, bude si ten nepříjemný pocit muset později nějak vykompenzovat, možná nebude tak hloupý a sám se do hřbetu ruky kousne, aby nemusel křičet. Přitáhl si ho za vlasy ještě trochu víc, takže elegantní oblouček na Sasukeho zádech se ještě prohloubil a doposud vlhkým ukazováčkem od jazýčku mladšího Uchihy přejel po tak krásně přístupné lince jeho zadečku. Nespěchal, užíval si situaci, kdy ho měl úplně pod kontrolou, vydaného na milost a nemilost.

Sasuke k sobě jako na povel stáhl půlky a odmítal je Itachimu zcela zpřístupnit. Udělal to automaticky, takže i kdyby chtěl, nedokázal by je povolit. Jeho vlastní tělo se bránilo před tím, co považovalo za hrozbu, bez ohledu na to, co nařizovala Sasukeho vůle. Ne že by ten dotyk byl snad tolik nepříjemný, ale Sasukemu okamžitě naskočilo, co takový prst způsoboval dávným bojovníkům a vládcům, jež se chystal někdo ponížit tím nejhorším možným způsobem a tělo na takovou vzpomínku ihned zareagovalo.

Jeho starší bratr káravě zavrněl: ,,Ale ale, to není moc chytré." Maličko stisk jeho vlasů povolil, aby se mohl alespoň bradou opřít o matraci.

,,Čím víc se mě budeš snažit odmítat, tím víc to bude bolet." Itachi se za řeči odtáhl a ze stolku vzal už předem připravený menší tubu, aniž by upoutal bratrovu pozornost. Nebyl ochotný se vzdát, i za cenu toho, že by Sasukemu ublížil.

,,Omlouvám se, nii - san, ale nejde to. Mrzí mě to," opáčil Sasuke lítostivě. Na chvíli sevření jeho půlek snad povolilo, ale vzápětí se vrátilo do své původní pozice. Z představy, co všechno může ještě přijít, se čím dál více uzavíral. Neubránil se také myšlence, že tím zároveň Itachi ubližuje i sobě. Udělovat takový trest pro něj přeci nemůže být příjemné. Co to jen provedl? Svou prostořekostí ubližuje nejen sobě, ale i tomu, na kterém mu záleží ze všech nejvíc.

Itachi mu na jeho omluvy neodpovídal. Jen zamyšleně přivřel oči. Nejspíš to bude muset zařídit trochu jinak. V Sasukeho případě šlo o podvědomí a sebeobranu, takže bude muset jeho podvědomí přesvědčit, že by bylo rozumnější, aby přimět jeho mladšího brášku ke klidu.

,,Zůstaň tady," přikázal mu tiše. Pak odešel ze svého pokoje. Doufal, že Sasuke má na stole ještě ony laboratorní pomůcky z chemického semináře.

Sasuke se jen přemístil do sedu, ale nikam nechodil. Oči měl utopené v slzách, přesto zůstával v bratrově pokoji, i když věděl, k čemu se schyluje. Kdyby odešel, určitě by ho čekal mnohem horší trest, navíc by Itachiho pořádně naštval a to nehodlal riskovat. Raději si teď vytrpí to, co mu patří a příště se toho už vyvaruje.

Itachi se po chvíli vrátil s jednou z čistých zkumavek, kterou držel elegantně mezi prsty. Posadil se k bratrovi na postel a jemně se usmál.

,,Podívej, bráško..." Zvedl průsvitné sklo a bez větších problémů ho prsty v jedné dlani sevřel. Ozvalo se zapraskání a krátce na to se na zem, nad kterou ruku držel, vysypaly drobné, skleněné střípky.

,,Stačí málo, abys ji rozbil, moc ti to nedoporučuju..." V jeho druhé ruce se objevilo totožné nádobí. Na dva prsty nanesl trochu gelu a natřel jím útlou zkumavku.

Sasuke okamžitě začal panikařit. Jenom představa, co by mohly střepy v jeho konečníku napáchat za škodu, mu působila stav podobný mdlobám.

,,Nii - san, prosím, nedělej, prosímtě, prosím, prosím, prosím!" opakoval jako smyslů zbavený. Věděl, že tohle nikdy nemůže dokázat. Nepřinutí se uvolnit pod takovou pohružkou. Vzlykal a mezi rty mu stále unikalo tiché "prosím". Stíral si slzy z tváří, jak rychle jen dokázal, ale bylo to zbytečné, tekly mu po tvářích stále větším proudem.

,,Jde jenom o princip, maličký." Pousmál se ž něžně Itachi a jediným tvrdým úderem ho dnes už poněkolikáté přetočil na čtyři.

,,Věř mi a věř svému tělu," poradil mu ještě, když přiložil konec skleněného nádobí k jeho zadečku. Věděl, že Sasuke instinktivně udělá, to co bude muset. Znal tyhle způsoby a nebezpečí hrozilo, jenom pokud by se bránil, což nebyl Sasukeho případ. Potřeboval brášku ale pořádně vystrašit, aby podvědomě pro ochranu sám sebe dělal, co bude potřeba. Krátce zatlačil a pronikl tak do něj skoro polovinou zkumavky, kterou držel. Díky gelu to šlo snadno. V tu chvíli poznal, že se Sasuke instinktivně chtěl napřímit a ve správnou chvílí ho dlaní srazil zpátky a přitiskl hrudníkem k posteli.

,,Pozor... buď přece opatrný," pokáral ho s úsměvem.

Sasuke jen čekal, kdy ucítí ostrou pronikavou bolest. Nepřestával plakat, celý se chvěl a neustále bratra prosil, aby přestal. Nejvíc ho snad děsila představa, že zkumavku doopravdy rozdrtí, nechá ho pak Itachi jen tak nebo ho vezme k lékaři? Ani jedna možnost se mu nezamlouvala, obě byly stejně hrozné. Sasukemu se zatmělo před očima a snad i na chvíli ztratil vědomí, protože jeho tělo se v tu chvíli zcela uvolnilo. Probral se po necelé půlminutě. Když si uvědomil, kde je a co se tu děje, dal se znovu do pláče a proseb, přičemž se jeho tělo znovu stáhlo.

Itachi se jeho žalostnými prosbami bavil. Ale musel uznat, že i přes to štkaní a nářek byl teď mnohem uvolněnější, než před chvílí. Pomalu pohyboval s onou skleněnou věcí dovnitř a ven, dostatečně pomalu, aby to stačil Sasuke vnímat. Na chvíli o sobě pravděpodobně nevěděl, Itachi to poznal, ale pak mu položil dlaň na záda a do neporušené hebké kůže zatnul nehty. Okamžitě poznal, že ho to probralo. A nepřestával mu tvořit krvavé škrábance, i když už věděl, že je plně při vědomí. V jednu chvíli, kdy měl Sasuke v těle skoro celý předmět svého strachu, se úplně zastavil a sklonil se k bratrovi.

,,Když toho teď nechám, budeš spolupracovat?"

Sasuke jen horlivě přikývl. Oči měl stále utopené v slzách, ale už se pomalu smiřoval s faktem, že z téhle místnosti nevyjde zdravý a plně při smyslech. Přál si být teď neviditelný a utíkat daleko odsud, zapomenout, že má bratra... Jakmile si uvědomil, co si přeje, hlasitě se v duchu okřikl. Jak na něco takového vůbec mohl pomyslet?! Ztratit svého bratra? Vždyť bez něj je nic, bez něj by nic nedokázal, bez něj by nepřežil.

,,Dobře, nechci na tebe být zlý." Starší tmavovlásek se od něj odtáhl a osvobodil ho i od toho hrozivého skla. Zkumavku ale skoro paralelně s tím nahradil ukazováčkem, kterým do něj pronikl.

,,Když se nebudeš bránit, nebude to tak nepříjemné," doporučil mu Itachi melodickým podtónem, sklonil se a rty se o škrábance otřel. Pak je až něžně začal ošetřovat jazykem. Původně chtěl, aby si Sasuke první styk s mužem přetrpěl, teď si ale začínal pohrávat s myšlenkou, že donutit ho sténat, až najde ono nejcitlivější místečko způsobující slast, by plnilo podobný účel.

,,Já... myslel jsem, že nechceš... aby se mi to líbilo," pronesl Sasuke zmateně. Pomalu přestával chápat, za co vlastně ten trest je a v jaké podobě se má uskutečnit.

Jeho prsty už v sobě každopádně snášel o poznání lépe, už jen ten pocit, že ho nemůže vlastní silou rozdrtit ho uklidňoval.

Itachiho temné oči se podezřívavě přivřely, v tu chvíli přidal i druhý prst. Sasuke už byl mnohem uvolněnější, tak to bylo správně.

,,Takže přiznáváš, že se ti to líbí." Nebyla to otázka. Sklonil se a znovu začal jazykem pečovat o poraněnou pokožku, zatímco do něj dál přirážel prsty. Druhou rukou zabloudil na jeho hrudník, kde vyhledal jeho bradavky a střídavě ho na nich dráždil i štípal. Věděl, že ho dokáže vzrušit. A tušil, že u Sasukeho, který neměl takové zkušenosti, to byla jen otázka času.

,,N - ne, nelíbí... jen tvoje slova," namítl Sasuke opatrně. Nechtěl bratrovi oponovat, ale chtěl ho ubezpečit, že se mu to doopravdy nelíbí. O čemž svědčil i jeho klín, který nejevil jedinou známku vzrušení. Nynější Itachiho doteky, nebyly mladšímu ani při nejmenším příjemné, pořád se klepal z prožité hrůzy a bude pravděpodobně trvat hodně dlouho, než na to alespoň částečně zapomene. Zatím to měl v živé paměti a dost se obával, aby nepřišlo ještě něco horšího.

,,O mých slovech se nepřemýšlí, má slova se berou jako jasná, hotová věc," zašeptal. Rozhodl se. Dnes ho nemůže nechat odejít jen s tak děsivým zážitkem. Ale s vinou, způsobenou vlastní slastí. Odtáhl se od něj a rukou na jeho podbřišku mu ukázal, že se smí přetočit na záda. Už teď to podával tak, že když mu při něčem takovém může Sasuke vidět do obličeje, je to jisté privilegium. Pak se znovu sklonil k jeho klínu. Dlaněmi na vnitřních stranách Sasukeho stehen si jistil, že nepřitáhne nohy k sobě, když vzal mezi horké rty hebkou špičku jeho údu. Tohle byla výjimka, předpokládal, že je to nejspíš poprvé a naposled, co něco takového dělá on jemu. Po citlivé uzdičce přejel špičkou jzyka, když ho prsty jedné ruky sevžel u kořene a rty se přisál na stranu jeho údu, k mléčné kůži přitlačil svůj jazyk a postupoval níž, pak se zase vrátil.

Sasuke se prudce posadil do sedu, chtěl, aby Itachi hned přestal, protože to bylo zatraceně příjemné. Vzápětí se ale položil zpět a během vteřiny si prokousl spodní ret. V kombinaci s jeho slzami, to bylo šíleně bolestivé. Na okamžik tak přesunul svou pozornost na bolest a ne na slast, kterou mu jeho bratr v klíně způsoboval. Viditelně se mu ulevilo, přestože ho ret neskutečně štípal. Mimo to ušpinil Itachimu bělostné prostěradlo.

Jenže Itachi nebyl nevšímavý jedinec. Na sekundu se zvedl a jazykem, kterým před tím opečovával Sasukeho úd, mu přejel až pečovatelsky a nepřirozeně jemně po spodním rtu. Kousl se docela slušně, to musel uznat. Pootevřel ústa a mezi rty vsál onen poraněný. Chvíli to tak dělal, než železitá chuť na jeho jazyku zeslábla a začala se vytrácet. Pak se odtáhl a usmál se.

,,Neubližuj si andílku... kolikrát jsem ti říkal, že si nemáš nechat ubližovat, protože tak ubližuješ nepřímo i mně?" vyčetl mu. ,,Mimoto... ještě jednou tě něco podobného napadne a aplikuji totéž na tvůj klín," ujistil ho krátce, než se znovu sehnul a konečně vzal ten sametový, narůžovělý žalud do horkých a vlhkých úst.

Sasuke si pomyslel, že by to snad i bylo lepší, alespoň by nevnímal tu neskonalou slast, kterou mu působila bratrova šikovná ústa. Znovu se rozedral ránu zuby, jen aby to nemusel vnímat. Raději si ublíží fyzicky, než aby nechal bratra přívést ho znovu k vrcholu. To ponížení by už nesnesl. Musel by se propadnout hanbou. Vždyť tím hanobí i Itachiho. Něco takového už zkrátka nesmí dopustit.

,,Tsstssts..." Itachi natáhl ruku a mezi bratrovy zoubky vsunul své dva prsty. Moc dobře věděl, že jeho nekousne. A i kdyby, k ničemu by mu to nebylo. Nechtěl mu dovolit, aby přenášel pozornost jinam. Pomalu se odtáhl a celou plochou jazyka mu přejel po špičce, pak ji něžně políbil a onen maličký kousek kůže vsál do úst. Rty o to víc pootevřel a jediným prudším pohybem si ho zasunul do úst téměř po kořen. Ne že by byl Sasuke nevybavený, to naopak, ale Itachi v tom měl dlouholetou praxi. Odstranil z úst vzduch, aby svými ústy o to silněji obemkl jeho vzrušení.

Sasuke frustrovaně zakňoural a pomalu se začal smiřovat s tím, že se mu prostě neubrání. Plně se poddal tomu příjemnému pocitu. Stačilo jen na chvilku povolit a už cítil, že na něj jde druhý orgasmus. Byl ještě zcela nezkušený a stačilo mu proto málo, aby se vzrušil, natož vyvrcholil. Navíc Itachi dělal doopravdy všechno pro to, aby ho na ten vrchol blaha dovedl. Každý jeho pohyb byl tak přesný a vzrušující, že už Sasuke odmítal dál vzdorovat. Úplně mu zamrzlo myšlení, nevnímal nic jiného než slast.

V tu chvíli, kdy byl Sasuke sladce omámený, mu Itachi konečně uvolnil ústa. Ne snad proto, že by se už nebál, že se bude kousat, ale chtěl ho slyšet. Záměrně jeho druhý vrchol začal protahovat, pohyby zpomalil a prodloužil, hrál si s ním jako kočka s myší. Přál si slyšet důkaz, že se Sasukemu jeho péče líbí, ačkoliv ji jasně cítil. Semkl rty kolem jeho údu a téměř se nepohyboval, jen vyčkával. Věděl, že Sasuke nemůže mít silnou sebekontrolu, bylo to jeho poprvé. To ho znovu přivádělo k myšlence, že tak dokonalé tělíčko má jen a jen pro sebe. Nikdy nikomu nepatřilo a patřit nebude.

Sasuke přesně podle Itachiho očekávání téměř okamžitě po tom, co jeho bratr ustal v pohybu, vyvrcholil. Ještě několik následujíchc vteřin vydýchával ten zážitek. Líbilo se mu to a nedokázal to popřít - ať už slovy nebo činy. Jakmile si ale uvědomil, čemu se to podvolil, a že znovu zklamal, vyskočil z postele a utíkal ke dveřím. Bylo mu jedno, že v tu chvíli na sobě nic nemá, musí pryč. Nemohl se teď Itachimu podívat do očí.

,,Stůj," přikázal mu tiše, ale velmi důrazně jeho starší bratr a svým tvrdým tónem ho zmrazil, jako ledovou sochu.

,,Co mi řekneš na tohle..?" Naklonil hlavu ke straně a přivřel oči. Na jeho tenkých, narůžovělých rtech se leskly drobné bílé kapky. Udělal to záměrně, nedovolil ale, aby mu cokoliv steklo z koutku úst.

,,Okamžitě se vrať," dodal pak důrazně a natáhl k mladšímu bratrovi ruku.

Sasuke si nemohl dovolit neuposlechnout. Se slzami na krajíčku se otočil zpět do místnosti a pomalými kroky došel k bratrovi. Nesedal si na postel, klekl si před něj na koberec a mezi vzlyky ho prosil, ať už ho nechá jít. Cítil se tak trapně a uboze. Tak moc se v tu chvíli nenáviděl, že by si nejraději vyškrábal oči a přestal dýchat.

,,Řeknu ti tajemství, bráško," pousmál se Itachi tajemně a mírně se k němu naklonil. ,,Zaprvé - máš velké štěstí, žes mi chutnal. Zadruhé - posuň se o pár centimetrů doprava a máš v kolenou zařezané střepy. Zatřetí..." Ukazováčkem mu zvedl jeho uplakanou tvářičku ke své. ,,Co uděláš s tímhle...?" poukázal se zcela neznatelným úsměvem na své rty.

Sasuke se posunul mimo střepy, až teď si všiml, že mu trochu krvácí kolena. Přes svůj psychický stav nebyl schopen vůbec vnímat ten fyzický. Ale trochu se mu díky Itachiho slovům ulevilo... až na poslední větu. Na prázdno polkl, pak vztáhl k bratrovi pravou ruku a něžně mu poslední kapky spermatu ze rtů očistil.

,,Už... už můžu jít?" zeptal se nesměle, na jeho hlase ale bylo znát, že má opravdu dost. Přestože už se trochu uklidnil, stále se třásl a místy zbloudila slzička opustila jeho oko.

,,Posaď se..." ukázal mu Itachi na postel. Pozoroval, že se jeho bráška pohybuje s přesností automatu. Pak mu zatlačil na ramena a donutil ho si lehnout. Zároveň se sehnul a chytil ho za kotníky, jeho nohy si pak položil na klín. Natáhl se k nočnímu stolku, chvíli hledal v šuplíku, než vytáhl kapesníčky a bez dalších slov ho opatrně začal zbavovat střípků, které si přitlačil ke kůži.

,,Nii - san, prosím, nedělej to. To zvládnu sám." Sasuke se zvedl do sedu a citlivě ho chytil za zápěstí. ,,Nezasloužím si tvou péči," promluvil k němu opatrně." Věděl, že ačkoliv to myslel v dobrém, tak to byl vzdor a takové chování Itachi nemá rád. Přesto to nemohl nechat jen tak, musel by si pak nafackovat, kdyby bratrovi dovolil, aby se o něj postaral... po tom všem, co mu provedl. To si zkrátka nezaslouží.

,,Lehni si. Kolikrát ti budu muset opakovat, že mi na tobě záleží? A já se opravdu nerad opakuji, to snad víš." Starší tmavovlásek přivřel oči a odstranil poslední střípek. Pak na sekundu semkl rty, ale konečně jednou rukou sevřel Sasukeho stehno, druhou kotník a zvedl jeho nohu ke své tváři. Jazykem se dotkl mělkých ranek a opatrně se věnoval jedné po druhé. Nesledoval při tom Sasukeho výraz, nechtěl ho znepokojovat. Dnes na něj byl tvrdý až až. Příště zase bude o trochu déle... a Sasuke si časem přivykne.

Mladší si přesto nelehl, zůstal sedět, a když Itachi pustil obě jeho nohy, objal ho jimi okolo pasu a pozvolna se k němu přivinul. Hlavu si položil na jeho rameno, aby mu mohl být co nejblíže.

,,Moc se za dnešek omlouvám," zašeptal mu do ucha, zatímco mu slzami máčel krk. Přál si na všechno zapomenout, na všechno, co se tu dnes odehrálo a především, aby ho Itachi už nikdy netrestal takovým způsobem. Byl vystresovaný na maximální možnou úroveň, nebo si to o sobě alespoň myslel, nechtěl nic jiného, než usnout, probudit se a zjistit, že to byl jenom sen.

,,Ale no tak, bráško." Itachi ho s mateřským úsměvem nechal tisknout se k jeho tělu. Proboha... to toho kluka dneska už chtěl nechat jít... ani sám neví, jak moc ho provokuje. ,,Já ti děkuji," pronesl a dál se nechal objímat, aniž by sám zvedl ruce. Nemohl, to by bylo pod jeho úroveň. Nikdy nebyl ten typ, co se rád mazlí. ,,Přijal jsi svůj trest, ačkoliv to nebylo úplně bez těch ošklivých slziček, nepamatuješ si, co jsme si o nich říkali? Tak dlouho ti to šlo a dnes sis to znovu pokazil." Chytil ho za bradu, aby dostal jeho tvář před tu svou a špičkou jazyka stopy po slzách vymazal. ,,Už je nechci vidět."

,,Obejmeš mě? Prosím." Sasukemu se chvěl hlas, když to říkal, ale nutně to potřeboval. Cítil se tak mizerně a potřeboval utěšit. Věděl, že si to nezaslouží, ale cítil, že by se mohl udělat nějakou pitomoct, kdyby se neuklidnil. Měl zvláštní chuť postavit se k oknu a vrhnout se dolů. Tak sebedestruktivní myšlenky nikdy nemíval.

,,Když to udělám, splníš i mé přání?" zeptal se se stále něžným podtónem Itachi a provokativně si položil na jeho chvějící se ramena hlavu. Sasuke musel vědět, že stačí jen jedno slůvko, pouhá tři písmena a bude se smět ohřát v jeho objetí. Protože Sasuke potřeboval obejmout... a i Itachi měl své potřeby. Navíc jeho bráška sedící mu na klíně a držící ho kolem pasu nohama byl sám o sobě dostatečný hec. A Itachi mu nehodlal vzdorovat.

Sasuke se svou tváří otřel úmyslně o tu jeho mezi odkrvenými rty mu proklouzl tichý souhlas. Udělal by snad cokoliv, jen aby ho bratr objal a případně zašeptal něco uklidňujícího. Klidně bude celý týden uklízet, vařit, prát... všechno, a to za jediné objetí.

,,Udělám cokoliv," dodal pak ještě zhrouceným tónem hlasu, zatímco si utíral z opuchlých tváří poslední zbytky slz.

Jeho slaboučká, přesto však srozumitelná odpověď vyvolala drobný, ale vítězný úsměv na Itachiho rtech. Zvedl pomalu ruce a zlehka je obtočil kolem Sasukeho pasu. Hlavu natočil tak, že se rty otíral o jeho sněhobílý krk a naklonil se nad něj, takže po chvíli Sasuke ležel na zádech a jeho starší bratr jen mírně zesílil stisk kolem jeho boků.

,,Nikdy tě neopustím, bráško, neboj se," zašeptal sladce, když mu rty konejšivě přejížděl po oušku.

Sasuke se ale jeho rtům vyhnul, nelíbilo se mu, že se ho tak dotýká. Myslel si, že jeho trest už skončil. Natočil proto hlavu na stranu a opovážlivě se zeptal: ,,Můžu se oblíknout?" Stále měl ruce položené na jeho ramenou a až trochu tvrdě ho k sobě tiskl. Cítil, že se pomaluje uklidňuje a teď by odsud nejraději odešel. Věděl, že nejdřív bude muset zaplatit za objetí, ale to snad může i jako oblečený.

,,Jak chceš. Nebo tu dnes můžeš zůstat." Přivřel Itachi hluboké onyxy. Bylo jasné, že to není dluh, který chtěl od Sasukeho splatit, to by to podal jinak. Navíc tohle je snad podruhé v životě, co mu něco takového nabídl. Naposledy to bylo, když těsně po té strašlivé události Sasukeho týraly sny. Jednou ho v noci musel budit třikrát, pak si ho vzal k sobě. Bylo to poprvé a Sasuke si tehdy musel myslet, že i naposledy.

,,Opravdu smím?" zeptal se Sasuke překvapeně. V jeho očích se na chvíli zaleskla radost. Myslel si, že se snad přeslechl. Samozřejmě si pamatoval noc, kdy mu dovolil u něj zůstat prvně. Tehdy to byl jeho milovaný starší bratr, který ho utěšoval v jeho bolesti, ale teď... Má ho rád. To ano, ale jeho city, jako kdyby se změnily. Nedokázal říct, jestli k horšímu nebo k lepšímu, ale cítil, že je to jiné, než jaké to bylo ráno. Takové zvláštní a... intimní.

,,Ano."

Sasukeho tvář byla uvězněna mezi bratrovými prsty a jeho noční studánky přinuceny se upřeně zadívat do Itachiho očí.

,,Ale nebudeš mi uhýbat," dodal zcela jasně, v jeho hlase už nebyla slyšet hrozba, která tam dnes bývala dost často. Itachi se přetočil na záda, nechal bratra, aby si položil hlavu na jeho hruď a prsty mu přejížděl po zádech, jen ho podél páteře něžně hladil, nic víc, nic míň.

Sasuke okamžitě zavřel oči, nebylo ani deset hodin a on byl unavený, jako kdyby šel spát snad k ránu. Jen mu byla trochu zima. Jeho oblečení se válelo někde na zemi a on se pro něj bál jít, aby to Itachi nebral náhodou jako nějakou provokací a neposlal ho spát k sobě do pokoje. Nechtěl přijít o tak vzácnou noc, kdy smí spát s bratrem v jedné posteli, choulit se v jeho náručí a připadat si nezranitelný.

Itachi na jeho kůži zaznamenal drobnou krupičku. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by ho nechal choulit se jenom k jeho tělu jakožto jedinému zdroji tepla, ale pak by mu mohl jeho bratříček nastydnout a trvalo by to dlouho, než by se zase uzdravil. Itachi sevřel v prstech lem svého trička a přetáhl ho přes hlavu. Na své postavě si dost zakládal, jako většina mužů jeho věku. Sáhl vedle sebe a přetáhl přes oba deku.

Sasuke spokojeně vydechl, ještě se uvelebil a propadl se do říše snů. Byl totálně vyčerpaný a spánek momentálně potřeboval víc, než cokoliv jiného. Ustlal by si snad i na zemi, kdyby to bylo nutné. Tak unavený už se opravdu dlouho necítil. Zvláštní, protože podobné pocity zažíval, když jim tak tragicky zemřeli rodiče. Stejná tíseň a fyzická vyčerpanost. Jako kdyby ho přejel parní válec tam a zase zpět.

Itachi ho sledoval s přivřenýma očima. Byl roztomiloučký... neskutečně moc. A byl jenom jeho. Neubránil se pobavenému úšklebku, když spícímu černovláskovi při hlazení jeho obnažených zad sjel až na zadeček a trochu pevněji ho stiskl. Při tom sledoval bratrovy pootevřené rtíky. Opravdu je neuvěřitelně sladký.

Sasuke se probudil až ráno, celý polámaný a zničený. Bylo mu hrozně a nejraději by zůstal v posteli, ale věděl, že musí do školy. Potichu se zvedl z postele, aby bratra nevzbudil a šel se převléci k sobě do pokoje, přičemž popadl oblečení, které se válelo podél bratrovy postele.

Neměl problém se zamaskováním škrábanců a krvavých stop na těle, ale nevěděl, jak zbavit svou tvář zarudnutí a to se raději ani nedíval do svých vlastních očí. Už teď tušil, že to bude pohroma. Ještě si ve škole budou myslet bůhvíco.

Itachi se probral až později, to už byl jeho mladší bratr pryč. Jen se pousmál, když mu pohled padl na střepy na podlaze a pár maličkých kapek krve na prostěradle. Ty tu byly od chvíle, co si Sasuke prokousl ret. Starší Uchiha se zvedl a rovnou zamířil do koupelny. Včera ho to, co se Sasukem dělal neskutečně vzrušilo, ale sám k uspokojení nedošel. Proto dnes neměl zrovna dvakrát přívětivou náladu. Střepy nechal na zemi, Sasuke je uklidí, až se vrátí.

Sasuke zatím pospíchal na autobus. Doběhl ho jen tak tak. Hned si nasadil sluchátka, aby nemusel poslouchat hloupé řeči patnáctiletých puberťáků a zlehka si promnul spánky. Přičemž si všiml, že dívka sedící naproti němu si ho nějak moc prohlíží. Skoro až soucitně. Odvrátil od ní tvář, bylo mu to trochu nepříjemné. Naštěstí na další zastávce vystupuje. Dívka ale vystoupila s ním.

,,Ahoj, promiň, nemohla jsem si nevšimnout, jak..." Postavila se mu do cesty.

,,Co jak?" zeptal se Sasuke mrzutě. Chtěl ji mít rychle z krku. Itachi mu zakazoval, aby se bavil jen tak s lidmi na ulici.

,,No jak vypadáš, hele taky jsem měla problémy, hlavně s perníkem, ale znám dobrou léčebnu, kde tě toho zbaví." Mrkla na něj. ,,Mimochodem, jsem Ino."

,,Těší mě, ale já nemám problémy s drogama, jen jsem se špatně vyspal." opáčil Uchiha popuzeně.

,,Mně nemusíš lhát, já na poldy nepůjdu," vedla si dívka svou.

Sasuke jen nevěřícně zakroutil hlavou a raději se jí hned v první postranní uličce ztratil. Musí vypadat vážně hrozně, když si ho pletou s narkomanem. Naštěstí tu příšernou holku snad setřásl. Mohl dál pokračovat v cestě do školy.

Itachi se mezitím osprchoval, osušil a oblékl. Chvíli přemýšlel. Jestli chce něco udělat, měl by být opatrnější, nepotřeboval ani jednoho z nich přivést do problémů. Došel k sobě do ložnice a chvíli musel hledat, než našel paruku. Když se svými úpravami skončil, byl z černovlasého Uchihy poměrně pohledný mladý blonďák se zelenošedýma očima. Pak si vzal bundu, zamkl dům a vyšel ven. Potřeboval něco zjistit. A to víc než nutně... každý mívá tajemství. Úplně všichni. A Itachi potřeboval zrovna tajemství jednoho jistého člověka, aby si pojistil to, co mělo být dávno jeho.