Na hřbetu koně 21

Vámi očekávaný poslední díl je tu :3. Tak si ho řádně vychutnejte :D.

---

Drobné chomáčky ledových hvězdiček se s jakousi rozvernou hravostí usazovali do jeho černých vlasů… neslyšně, jako malí dětští zlodějíčci, co se večer kradou bosky do kuchyně pro mámino cukroví. Itachi se zaujetím pozoroval, jak se v jeho havraních pramenech třpytí a lesknou… a pomalu se mění v kapky průzračné vody. Copak žádná krása nemůže být věčná? Lidé stárnou, květiny vadnou… a vločky roztávají. Neměl by teď o tomhle uvažovat… tam, kam se chystají, se strnulá tvář netoleruje. Starší tmavovlásek pomalu spustil ruku a jeho bílé, jemné prsty se propletly s bratrovými. Pomalu kráčeli tmavou ulicí a jejich kroky tlumila načechraná pokrývka čerstvého sněhu. Itachi si nejdřív říkal, proč si vybrali k takové události zrovna zimu… ale když jedna z pouličních lamp svým horkým naoranžovělým světlem ozářila Sasukeho andělskou tvář, došlo mu, že taková věc nehraje roli, protože všechno kolem vás se zdá krásné, když můžete být s osobou, co vás učaruje. Ostatně i zima je krásné období. Je nejvíc podobná životu. Už za mlada každý litoval, že šesti-hraný krystalek si nestihne prohlédnout. Sevře ho v dlani a on zmizí. Sníh je krásný, ale na dotyk zle studí.

Jak se dostávali pořád blíž k určenému místu, začaly se ozývat veselé hlasy. Na zápraží se Itachi k Sasukemu sklonil a s úsměvem z jeho ramen smetl napadanou nadílku zimy.

,,Konečně, už mi mrznou prsty u noh," postěžoval si Sasuke krátce a ještě než vešli, otřel se svými rty lehce o ty Itachiho. Cítil, jak ho ovanul jeho horký dech a příjemné teplo se mu rozlévalo do zbytku těla.

,,Tak jdeme," rozhodl se ve vteřině a vzal za kliku.

Byla to obrovská místnost a hora lidí. V tu chvíli byl Itachi docela rád, že tu má bratra. Nikdy nebyl společenský typ... na rozdíl od Hidana, což se krásně projevovalo ještě tenkrát na farmě, když sem tam zajeli do města. Starší chytil bratra něžně za ruku, ale jasně tím všem dával najevo, že černovlásek volný není. Navíc, nikoho to nemohlo pohoršovat, vždyť i hlavní aktéři dnes neuzavírali sňatek v pravém slova smyslu, jen registrované partnerství.

Jakmile je Kimimaro uviděl, už se k nim hrnul, Sasukemu rovnou padl okolo krku. Smál se a soci blekotal. Bylo znát, že má už dost upito.

Sasuke to nijak nekomentoval, na chvíli pustil Itachiho ruku, aby mohl opětovat kamarádovo objetí.

,,Doufám, že se zdržíte hodně dlouho," nařídil jim světlovlasý se vztyčeným ukazováčkem a hned byl zase pryč. Nechtěl nechávat Hidana bez dozoru, aby se příliš neopil, i když byl překvapivě střízlivější než on sám.

,,Vypadají šťastně," poznamenal Sasukeho Itachiho směrem a znovu ho chytil za ruku.

,,Jo, maj toho dost společnýho," pronesl trochu skepticky. Neměl to nikomu za zlé, dneska si mohli dělat, co se jim zlíbí a vlastně nejen dnes, ale ačkoliv sám abstinent nebyl, pití alkoholu moc rád neměl. Sevřel Sasukeho ruku a pomalu se spolu s ním vydal ke stolu. Někdo seděl, další jedli, tancovali, nebo tu jen postávali se sklenkou v ruce a živě diskutovali.

,,Itachi!!" Starší černovlásek se instinktivně otočil, aby mohl spatřit vysokou modrovlásku v upnutých černýcch koktelkách a decentně vysokém podpatku, držící mezi palcem a ukazováčkem červené víno v křišťálovém skle.

,,To je doba." Usmál se na přivítanou zdvořile. Konan znal ještě z doby, než odešel na brigádu.

Sasuke v ten moment pustil bratrovu ruku, aby se mohli nerušeně bavit. Není přeci žádné malé dítě, dokáže se zabavit sám. Ve skutečnosti ale jen nechtěl vědět, o čem se budou bavit, možná, že je to nějaká bývalá Itachiho milenka, když si o sobě bratr myslel, že je ještě heterosexuál. U toho opravdu být nutně nemusí.

Nalil si proto sklenku vína a sedl si stranou od dění.

Itachi mezitím diskutoval s Konan, stačila na sebe prozradit, že má taky před svatbou. Staršího Uchihu udivilo, že taková vždy slušná dívenka se spárovala s očividným rebelem, na jehož těle nebylo místo, kde by se nevyjímal nějaký piercing.

Sasuke je po očku sledoval, vůbec se mu nelíbilo, že se Itachi baví s tou holkou, místo toho toho, aby mu dělal společnost.

Po chvíli se zvedl, prošel okolo nich sotva v půlmetrové vzdálenosti a aniž by se na bratra podíval, odešel do koupelny. Tam se na sebe sebevědomě zadíval do zrcadla, když bude chtít tak s takovým vzhledem získá kohokoliv.

,,To si nemůžu promluvit ani se svejma spolužákama?" Jeho hlubší, melodický hlas znenáhla prořízl ticho, přerušované pouze občasnou kapkou vody, která narazila na mokré porcelánové umývadlo. Starší Uchiha s rukama, založenýma na hrudníku se zády opíral o dveře a netvářil se moc nadšeně.

,,Nevypadala jako spolužačka," zavrčel Sasuke podrážděně. S těmi slovy se na bratra otočil, přišel k němu blíž a pomalu si před něj klekl. Následně se začal lísat k jeho noze jako by byl jeho kočka a odevzdaně řekl: ,,Promiň mi to."

,,Zbláznil ses?" Itachi se mírně zamračil, i když už spolu byli delší dobu, byl z jeho podbízivosti a podmanivosti lehce nesvůj. Uhnul před ním a s nevěřícným zakroucením hlavou střelil pohledem na svou postavu do zrcadla. Ukazováček zahákl za kravatu a lehce tak uzel povolil, aby mohl trochu uvolněněji vydechnout.

,,Nevim sice, za co se omlouváš, ale... jde ti to." Pozvedl jeden koutek úst do úšklebku.

,,Za to," Sasuke se přiblížil k jeho rozkroku, ,,že tak žárlím." Zuby rozepnul knoflíček i zip u jeho kalhot. Tváří se pak otřel o jeho lehce vzrušený úd. Stále u něj odevzdaně klečel, aniž by ustával ve své činnosti, místy po jeho chloubě přejel i jazykem, ale pouze přes látku boxerek.

Itachi jako by oněměl. S pootevřenými rty zaklonil hlavu a křečovitě sevřel okraj kamenného pultu, v němž byla zasazena umývadla. Možná by si na tahle 'drobná překvapeníčka' už měl zvyknout, takhle ho vždycky Sasuke zaskočil.

Ten konečně vyprostil jeho ztopořený úd z těsného obemknutí látky a bez mrknutí oka ho vzal z poloviny do úst. Něžně ho kousal do špičky a jazykem kroužil po jeho obvodu.

Když uznal Itachiho přípravu za dostatečnou, postavil se na nohy, stáhl si dolní vrstvu oblečení po kolena a lehl si na břicho přes okraj vany, dokonale tak nastavil bratrovi svůj zadeček.

,,Sasuke, já tě nesnášim..." zasténal Itachi zlomeně. Došel k němu, prsty mu vjel do vlasů a zaklonil mu tak hlavu dozadu. ,,Ty moc dobře víš, že se neudržim..." zasyčel skrz zatnuté zuby a druhou dlaní mu sjel přes záda až na bok.

,,Ve skutečnosti mě miluješ a chceš si mě hned teď vzít," zasténal Sasuke natěšeně. Z kapsy u kalhot vytáhl lubrikační gel, opravdu ho nosil stále sebou jako někteří mobil nebo klíče. Vtiskl ho Itachimu do ruky a mírně se prohnul v zádech.

Itachi ho nejdřìve poslušně sevřel v dlani, pak ho ale najednou dlaní na zádech tvrději přehnul přes okraj a tak, aby to jeho bratr dobře viděl, nechal gel dopadnout na dno vany před něj. Vzápětí se k němu sklonil.

,,Zapomeň," vydechl s úsměvem na rtech a prstem mu provokativně přes zadeček přejel.

Sasuke se mírně zachvěl vzrušením, v takových věcech byl Itachi vždycky více než ohleduplný, proto ho to trochu překvapilo, ale ani ho nenapadlo cokoliv namítat. Věděl, že by ho za takový dotaz čekal trest. Stihl si všimnout, že si Itachi v takových věcech libuje.

,,Bráško... buď jemný," doporučil mu přesto trochu s obavami, i když někde hluboko v podvědomí si přál, aby jemný nebyl.

,,To záleží i na tobě," zavrněl mu tiše do ouška a prsty ho pohladil po vnitřní straně stehna, aby mu mohl hned na to odtáhnout nohy od sebe. ,,Uvolni se. To je to jediný, co tě teď zachrání..." Naklonil se nad něj a špičkou jazyka mu přejel po jeho oušku, když do něj pomalu pronikl.

,,A - ahhh..." zasténal Sasuke bolestně, ale s příměsi slasti. Cítil, jak ho Itachi násilím roztahuje, jak musí o každý další centimetr bojovat, ale poslušně držel, jen nohy se mu mírně klepaly.

,,I - Itachi..." zašeptal namáhavě a následně na to krátce vykřikl, když se jeho bratr posunul zase o něco dál. Svěrače ho nechtěly pustit, jenže neměly na výběr pod jeho nátlakem.

Starší černovlásek se nakonec spokojil s tím, že na něj chvíli počká, přeci jen, Sasuke bude ještě potřebovat schopnost chodit. Na chvíli ustal v pohybu a jenom ho až smířlivě hladil po bocích a nohou. Rty se otíral o jeho zátylek a nechával ho si přivyknout jeho velikosti.

Sasuke ale evidentně čekat nechtěl, protože mezi prudkými nádechy zavrčel: ,,Vezmi si mě." A sám mu vyšel pánví vstříc. Lehce to štípalo, ale nic, co by nevydržel, naopak, cítil, jak jím chvílemi projíždí vlny slasti. ,,Itachi... prosím," žadonil. Využil toho, že má jeho rty tak blízko, mírně natočil hlavu a hladově ho políbil.

Jeho bratr se pousmál, Sasuke byl vždycky tak neskutečně paličatý. Vjel mu jazykem mezi rty a přivřel oči. O něco pevněji sevřel jeho boky a poměrně drsným způsobem se tak do něj dostal úplně. Na pár sekund přestal, aby se sám mohl zhluboka nadechnout.

,,Nhh..." zasténal Sasuke spokojeně. Stále to bolelo, ale slast převažovala, přesně takový pocit měl nejradši. Musel dát od sebe nohy ještě o něco dál, aby měl k němu Itachi pokud možno co nejlepší přístup. Pak zvrátil hlavu prudce dozadu, přivřel oči a přerývaně se nadechl.

Itachi cítil, jak se mu po těle rozlévá příjemná horkost a po bratrovu zasténání už tomu nutkavému pocitu nedokázal odolat. Prsty Sasukemu bezděky zaryl do boků, krátce se od něj odtáhl a pak do něj opět přirazil. Mezi rty se mu poprvé prodral slastný sten.

,,Ááááh... Itachi!" zasténal Sasuke současně s ním. Křečovitě se držel okraje vany a snažil se ustát Itachiho tvrdé přírazy.

Po chvíli se ale k bratrovi otočil čelem, krátce ho políbil na vláčné rty a posadil se na pračku. Za kravatu si ho přitáhl blíž k sobě, znovu ho políbil, ale tentokrát se od něj neodtrhl. Nohy mu obtočil okolo pasu, aby do něj mohl snáze proniknout.

,,Bože... Sa... suke..." zasténal mu Itachi do těch dokonalých sladkých rtů. V souladu se svými stále intenzivnějšími přírazy nu sjel rukou do klína a dlaní obemkl jeho vzrušení. Po chvíli svými rty sklouzl na jeho krk a laskal ho jazykem na citlivém místě. Zrychleně se nadechoval a místy se i slastí neznatelně zachvěl.

Sasuke mu zarýval nehty do ramen a přerušovaně se nadechoval. Jakmile vzal Itachi do ruky jeho úd, kousl se trochu silněji do rtu, aby nevykřikl. Ani se po minutě se začal chvět o něco více než předtím a se spodním rtem skousnutým mezi zuby vyvrcholil.

Jenom chvíli po něm se podařilo dosáhnout vrcholu i Itachimu. S tlumeným výkřikem mu zuby stiskl kůži na jeho rameni a zůstával ještě delší dobu v něm, aby si tu vlnu touhy a vzrušení nechal prostoupit celým tělem.

Sasuke ho trochu neohrabaně vískal ve vlasech, jak byl sám ještě trochu v transu a pomalu povoloval stisk nohou okolo jeho pasu.

,,Itachi..." zašeptal roztouženě a políbil bratra něžně do vlasů.

Itachi vydechl a konečně povolil stisk zubů, aby se od něj mohl odtáhnout.

,,Tohle bylo příjemné vyrušení," konstatoval nakonec a s úsměvem se natiskl k jeho poddajným rtům. Nakonec se ale musel odtáhnout a lapal po dechu, jako by právě absolvoval běh na dlouhou trať.

Sasuke se duchapřítomně oblékl, upravil si vlasy v zrcadle, a pak šel pomoct Itachimu. Sám mu zapnul zip u kalhot a narovnal kravatu.

,,Nikdo nic nepozná," řekl se skálopevným přesvědčením a něžně ho políbil na krk. ,,Nejradši bych šel teď do postele a díval se na nějaký film," zavrněl mu do ouška. Rodičům stejně řekl, že přespí u Kimimara, takže mají celou noc jen pro sebe.

,,Dobře..." Itachi přejel prsty po jeho andělské tvářičce a usmál se.

,,Ještě než půjdeme, musíš někoho vidět." Chytil ho jemně za ruku a vyvedl zpátky na slavnost. Jenom krátce se rozhlédl po přeplněné místnosti. Elegantně, ale přece výrazně zvedl na sekundu ruku, aby je kdosi v davu stačil zpozorovat. A opravdu se k nim za pár minut dostavil vysoký blondýn, ruku v ruce s mladou tmavovláskou.

,,Sasuke..." Deidara vypadal doopravdy upřímně, když mladšího Uchihu symbolicky objal.

A ten by lhal, kdyby řekl, že ho to nepřekvapilo.

,,Takže hnojáci se stěhují do města?" zeptal se smíchem, nemyslel to jako urážku, spíš jako odlehčení situace. Zajímavé, jak rychle se karta obrátila. Není tomu tak dávno, kdy byl on ten vyhnanec v krajích hodně vzdálených.

Deidara ho se smíchem praštil do ramene.

,,Ani náhodou. Je tu na nás moc lidí. Zdědili jsme farmu, ale už máme na práci lidi, takže se tolik nenadřu." Chytil kolem pasu svou společnici a něžně si ji k sobě přitáhl. ,,Mimochodem... ještě jednou díky za Tanečníka," teď výjimečně zněl upřímně... byla to doba, co se to všechno odehrálo... tak neskutečně dávno... jakou cestu zatím všichni ušli.

Sasuke viditelně posmutněl, při vzpomínce na zvíře ho bolestně píchlo u srdce. Nikdy by nevěřil, že mu taková potvora přiroste k srdci, ale už se stalo. A každá myšlenka na něj bolela. ,,Jak se má?" zeptal se přesto s úsměvem, aby zakryl vlastní slabost.

,,Stejská se mu, nechce žrát..." povzdychl si blonďák a pokrčil rameny. Snažili se, ale šlo to s ním z kopce, od té doby, co Sasuke odjel.

,,On... si zvykne." Sasuke mu nechtěl přiznat, že i jemu se stýská. Stejně se s tím nedá nic dělat, ustájit koně ve městě není tak lehké, jak se zprvu mohlo zdát. A rodiče by s tím ani nesouhlasili.

,,Jsem unavený, půjdeme?" zeptal se Itachiho rychle. Potřeboval se trochu uklidnit.

Itachi přikývl... stejně ale trvalo dalších patnáct minut, než se se všemi rozloučili. Když vycházeli ven, už byla neproniknutelná tma a sněhové vločky už neplachtily chladným nočním vzduchem. Čekala je dlouhá cesta domů...

Sasuke se chytil Itachiho ruky a spolu s ním vykročil do ulice plné sněhu. V noci ho nejspíš nikdo odhrnovat nebude. Každopádně zima je tu. Jim ale chladno nebylo, protože je hřálo něco daleko silnějšího než mráz celého světa.

***

Už je to dlouhé dva roky, kdy se Kimimaro a Hidan brali. Myslel jsem, že se tím nic moc nezmění, ale změnilo se vše. Události dostaly tak rychlý spád a já už vlastně ani nevím, kdo jsem a kde jsem.

Tehdy mi Kimimaro řekl, že i mě jednou čeká podobné štěstí, věřil jsem mu, vždycky jsem mu věřil, protože lepšího kamaráda nemám, jenže to, co se tenkrát stalo asi ani jeden z nás nečekal.

Už první den po té jejich velkolepé svatbě se mi Kimimaro začal vzdalovat. Najednou neměl čas, pořád jen mluvil o Hidanovi a o tom, co všechno musí zařídit. Choval se jako vdaná poblázněná ženská. Nevyčítal jsem mu, protože na něm bylo vidět, že si to užívá. Jenže pak skončila i naše posezení na střeše mrakodrapu a to byl vlastně konec všeho. Vidět se s ním jednou do měsíce pro mě znamenalo luxus. Kdybych neměl Itachiho, asi bych se z toho zbláznil. Bohužel ani ten na mě neměl příliš času, koneckonců stal se z něj pan profesor. Studenti ho zbožňovali a zvali ho i na svoje oslavy a večírky. Vadilo mi to, neskutečně jsem žárlil na každého, kdo se okolo něj motal... a to i na holky. Naneštěstí jsem mu to nikdy neřekl a on tak asi nabyl vědomí, že mi to nevadí.

Přes to všechno, náš vztah víceméně fungoval až na drobné hádky o blbostech.

První a zásadní problém přišel, když ve škole zjistili, že naše stejná příjmení nejsou jen shoda jmen. Itachiho chtěl ředitel, ač nerad, propustit za klamání. Pak ovšem vyšlo na světlo světa to, že to ve svém životopisu zmínil, ale roztržitý ředitel si toho tehdy nevšiml. Problém byl zažehnán, alespoň jsme si to oba mysleli. Dokud se do situace nevložili rodiče. Pochopitelně i oni brzy zjistili, že Itachi učí na stejné škole, kam já chodím. Samozřejmě nás chtěli rozdělit, mohl jsem křičet a prosit, jak jen jsem chtěl, ale jejich srdce se obměkčit nedalo. Ještě jsem naopak dostal domácí vězení za mé drzé chování a přestoupil z donucení na jinou školu.

Nevím, proč jsem to tehdy řekl, snad jako pomstu, snad jsem doufal, že mě vyrazí jako bratra, prostě jsem jim přiznal, jak se věci mají. Pověděl jsem jim naprosto o všem, co se tehdy na tom statku mezi mnou a Itachim stalo. Ani jeden z nich překvapivě nekřičel ani nenadával, dělali, že to vůbec neslyšeli.

A večer k nám přišla návštěva. Velice nečekaná návštěva. Když jsem ve dveřích spatřil Itachiho nevěřil jsem vlastním očím. Na tváři se mi nevědomky vykreslil úsměv, jenže Itachi se mračil, dokonce ani nijak nezareagoval na moje objetí. Jen zaraženě stál a mlčel, mezi rty mu proklouzlo jen pár slov, při kterých se mi málem zhroutil svět.

,,Musíme se rozejít", přesně to z něj vyšlo.

Nejdřív mi bylo do breku, nemohl jsem věřit vlastním uším, jenže pak mi vysvětlil, že když to neudělá, tak ho budou rodiče žalovat za sexuální obtěžování, znásilnění, incest, ohrožení mravní výchovy mládeže a spoustu dalších blbostí.

Nemohl jsem na to nic říct, protože to byla moje vina. Kdybych mlčel, nic z toho by se nestalo. Jenže já prostě neudržel jazyk za zuby a musel kvůli tomu se sebevražednými myšlenkami sledovat, jak z mého života odchází ten, na kom mi kdy nejvíc záleželo.

Zamkl jsem se v pokoji a doufal, že mě alespoň dnes rodiče nechají být. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Sebevražda rozhodně nepřipadala v úvahu, přišlo mi to zbabělé, mimo to bych tím nejvíc ublížil Itachimu. Určitě raději bude žít s vědomím, že někde někoho mám, než že mi musí na hrobeček zítra přinést čerstvé květiny a zapálit svíčky.

Ale ani s takovým osudem jsem se nehodlal smířit. A tehdy mě napadl ten nejšílenější plán. Sbalil jsem si všechny důležité věci do menšího zavazadla a napsal bratrovi, že jestli mu na mně záleží, tak se sejdeme na vlakovém nádraží přesně v deset hodin večer a odjedeme spolu vlakem na letiště a třeba i odletíme ze státu.

Dostat se nepozorovaně z domu oknem jsem měl už naštěstí dávno v malíku, koneckonců domácí vězení mi rodiče dávali poměrně často. Jenže teď jsem měl zmizet navždy a u srdce mě kupodivu vůbec nepíchlo, protože vlastní matka a otec mi plánovali zničit život.

Celou cestu jsem nepochyboval o tom, že Itachi přijde, jenže když na moji smsku neodepsal ani nezavolal, začínal jsem si dělat menší obavy. A když jsem ho dokonce nenašel ani na tom nádraží, zlomilo mi to srdce. Čekal jsem na něj ještě deset minut, pak už mi jel vlak. Nemohl jsem dál čekat, teď už to nešlo vzít zpět, protože vrátit se domů by znamenalo peklo.

Začínal mi úplně nový život a já měl obrovský strach. Naštěstí všechno dopadlo lépe, než jsem mohl vůbec doufat.

,,Chápu, že výhled z okna na světla ulice je okouzlující, ale kdyby ses otočil, mohl bys sledovat mnohem hezčí věci..." vytrhl ho ze zamyšlení Itachiho hlas a ruce, které se mu zezadu omotaly kolem pasu. S tváří u té jeho přivřel oči a něžně se k němu natiskl. Byt měli doopravdy vysoko nad rušným městem.

Sasuke jen položil své ruce na ty jeho, natočil k němu hlavu a dlouze ho políbil. Vůbec ho neslyšel přicházet, ale taková překvapení by si nechal líbit i častěji.

Itachi mi úplně přerušil tok mých myšlenek. Tak abych to ukončil... Itachi na tom nádraží nečekal jen proto, že už byl dávno ve vlaku. Procházel jsem všechny vagóny, až jsem našel jeden naprosto prázdný a odtamtud na mě zezadu zavolal povědomý hlas. Věděl, že půjdu tam, protože budu chtít klid a rozhodl se tam na mě počkat.

Dlouhých pět minut jsem nemohl vůbec mluvit, tak moc mě překvapil. Ono vlastně ani slov nebylo zapotřebí, mlčky jsem se mu schoulil v náručí a čekal, až se vlak rozjede.

Teď bydlíme v Evropě, v anglickém Liverpoolu, v dost velikém městě na to, aby nás tu nikdo nenašel. Ani vlastně nevím, jestli se o to rodiče pokusili, a je mi to jedno.

Ne dlouho na to, se nám podařilo dostat sem i Blackdancera a byl to tedy boj. Přeci jen, koně zase tak často letadlem necestují a Tanečník z toho byl hodně rozhozený. Teď je ale v klidu, má stáj kousek za městem, kde Itachi opět trénuje koně. Ani jsem nečekal, že by chtěl dělat dál profesora, na děcka totiž nemůže použít bič. Jenže ten stejně používá víc na mě, než na ty nebohá zvířata, o tom zase až jindy.

Kimimarovi s Hidanem občas zavoláme, ale jinak s Itachim žijeme vlastní naprosto normální život jako každý jiný tuctový pár. Ovšem takovou minulost za sebou asi moc zamilovaných párů nemá.

The End :3