Divided XIV. - V odraze zrcadla 2/2

Když už jsme to tam vrazili...

V příštím díle se dozvíme důvod, proč se sebou Madara nechá tak zametat. A přibyde další důležitá hlavní postava, však na dlouhou dobu je toto díl poslední.

---

Jenže Sasuke byl vyjímečný právě svým vzdorem a toho se nehodlal vzdát jen proto, že jsou pokrevně spříznění. Padnout mu kolem krku. To, že podlehl, bylo výsledkem čistě fyzického nutkání porušovat zákazy. Strach z něj neměl ani v nejmenším. Pod dalším prudkým přírazem se prohnul a vydechl, až se to blížilo stenu. On byl číslo jedna, nejlepší a nejdokonalejší, nesměl připustit, aby měl Itachi někoho lepšího. Aby za ním chodil jako za svou malou krásnou bohyní, dobývat si její pozornost a toužit po nocích po vůni těla, stvořeného samotnými nebesy. Skrze závoje řas se zadíval na jejich odraz na stropě, opět. Ano, takhle to mělo být. Zbaví se všech, co by ohrožovali jeho pozici. Natočil hlavu a rty obklopil ty jeho, měkké a sametové, tentokrát ne tak silně okořeněné hořkou příchutí šílenství. Když se odtrhl, dlouze mu jazykem přejel po krku a šeptl pár hříšných slovíček.

Bylo to... zvláštní. Všichni Mazlíčci buď odporovali, křičeli a kopali, ať už jen prvních pár měsíců své existence jakožto nástroje potěšení či celou dobu, ostatní se chovali neskutečně vyzývavě. Sasuke nebyl ani jedním z nich. Černovlasý císař s přivřenýma očima tiše zasténal a rukama si jeho boky při dalším přírazu pevně přitáhl k sobě, aby se mu podařilo proniknout do jeho těla ještě hlouběji. Užíval si toho společného pocitu, připadalo mu, že všechny chvíle doposud prožité byly zastřeny zvláštní mlhou.

Ani v takové chvíli, kdy by jiní byli na kolenou a lacině se vybízeli, prosili o víc, on to nedělal. Potlačil svou netrpělivost pro dosažení cíle. Zdálo se mu, že je loutkář a taháním za provázky si mění nejmocnější loutku své hry dle představ. Zapřel se rukou o leštěnou plochu zrcadla za sebou a povytáhl trochu výš, kotníky překřížil staršímu dobrý kus nad pasem. Konečně byl i vyšší, heh. Ucítil, jak se k sobě víc přitiskli, vnímali nepravidelný rytmus dechu druhého. Netušil, že pouhé tření kůže o kůži může být tak silně intimní. Po tváři mu jako mávnutí motýlích křídel přelétl úsměv. Tohle byl úsměv králů a císařů před triumfálním tahem, kdy si vychutnávají bezmoc a zoufalství z nevyhnutelného. Odhrnul mu ze šíje pár dlouhých pramínků vlasů a tak vzrušením se chvějícím hlasem šeptl jeho jméno.

Císaři se ten pohled v Sasukeho temných studánkách nelíbil. Zatnul mu ve zlostném a zároveň slastném opojení nehty do boků a jeho přírazy byly o to hlubší, když si ho přitahoval proti sobě a zároveň tiskl ke stěně, že bylo překvapivé, když se zrcadlo neroztříštilo. ,,Nezlob," zasyčel starší tiše, než zuby prokousl tenkou bílou kůži na krku. Když k němu zvednul hlavu, měl na rtech třpytivé kapky krve. Pak se k němu naklonil a políbil ho, aby ta troufalá ústa umlčel.

Sasuke dobře věděl, jak opovážlivé bylo ho tak oslovovat. Příliš důvěrné. Dlouho nevydržel bez vzduchu, musel si ho rychleji brát z okolí a připadal si jako před fyzickým kolapsem. Silně jej stehny stiskával, zatínal mu prsty do vlasů jemných jako hedvábí. Tak snadno náhle ztrácel kontrolu, příliš brzy...

Pohyby starší muž sladil spolu se svými rty a prsty v dokonalou souhru vášně, prudkosti a slasti. Přivíral oči, stále častěji a mělčeji se nadechoval a i tep se pod přívalem vzrušení rapidně zrychlil. Dlaněmi svíral Sasukeho boky tak pevně, že bylo nepochybné, že zanechá alespoň drobné otisky prstů na jeho mléčně bílé kůži. Jeden z důkazů, že tohle není jen sen.

Sasuke ještě prostě nebyl tak zkušený a chyběla mu výdrž, ať se snažil jakkoliv. Čerň v jeho očích se jakoby smrskla a hrozila výbuchem. Tělo se mu třáslo nepochopitelným způsobem, vesmír se před ním rozpínal a kolaboval, cítil až podivnou radost, sám netušil kvůli čemu. Jen lítost, očekávání ztráty, když pak opadne vzrušení. A plán dělat tohle tak často, jak jen si zachce. Fragmenty roztavené oceli v hlubokých temných propastech se roztříštily a o moment později vnímal to sladké uvolnění, společně s teplou tekutinou, která mu stékala po břiše a nohách.

Musel ale vydržet ještě několik tvrdších přírazů, jejichž hrubost panovníkovi dopomohla k uspíšení příchodu jeho vlastní vlny slasti. Zavřel oči, krátce zaklonil hlavu a tlumeně zasténal. Poprvé byl jeho bratr povolný. Byl to dokonalý pocit moci nad tím krásným andělským tělem. Chvíli u něj ještě setrval natisknut, než přešly poslední pocity rozkoše a pak se pomalu odtáhl. Nezachytil ho, když se mu automaticky podlomila kolena.

Zrcadlo chladilo jeho rozpálené tělo, že se ani nechtěl hnout. První se pohnuly prsty, zapřel se o stěnu a jen s vypětím sil mu na hladké ploše nesklouzla dlaň. Někde uvnitř něj společně s něčím jiným nepříjemným přetrvávala částečka odporu, kdy mu ze sebe samého bylo špatně. Následné svědomí. Co to právě bylo...?

,,Lepšíš se," počastoval ho uznalým pohledem s lehce ironickým nádechem jeho císař navlékajíc si svůj tmavý plášť přes ramena. Byl rozkošný... čím bezmocnější, tím lepší. A právě proto starší tmavovlasý neodešel, ale založil si ruce na hrudníku a sledoval vysíleného tmavovláska před sebou. Bylo to jako pozorovat čerstvě narozené kotě, když sotva vidí, jak se mu tlapky motají a snažil se vstát a udělat první krůčky.

,,Ty ne." V hlavě měl Sasuke příliš prázdno na to, aby zformuloval něco kreativnějšího. Bylo mu jedno, že si při oblékání přeskočil nějaký ten knoflík. Momentálně by na sebe nejraději vylil vědro s vodou a otřepal se jako pes.

Odpovědí mu byl pobavený úšklebek panovníka. ,,Ovšemže. Už není co." Došel k mladému chlapci a chytil ho za paži těsně pod ramenem. Obyčejně by ho tu nechal válet se na zemi, ale věděl, že sem mají stráže vstup zapovězen a dnes se přeci jen jeho mazlíček nechoval tak špatně, možná by si pomoc i zasloužil. Jediným pohybem ho vytáhl na nohy a vydal se s ním ke vchodu.

,,Nepotřebuju...pomoct..." zamumlal spíš v polospánku a s nulovým účinkem. Strojově šel, malinko pajdal a klopýtal a pořád se ještě červenal.

,,Já vím," odbyl ho Itachi, aniž by ho pustil. Ačkoliv měl nezvladatelnou chuť něco takového udělat. Podpírajíc nebo lépe řečeno nesouc téměř celou jeho váhu ho dovedl až k Sasukeho pokojům vyhrazeným na hradě jen pro něj a tam ho pustil. Do postele musí dojít sám. Panovník se otočil a bez pozdravu se vydal bohatě zdobenou chodbou.

,,Chcípni." To bylo místo přání na dobrou noc nebo spíše odpoledne a když spadl do postele, během chvilky už spokojeně chrupkal. Proč jen si mu neřekl, aby ho nechal spát u sebe?

V příštím díle:

,,...teda, jestli tohle není předehra."

,,Tvrdší? To se budeš muset hodně snažit."

,,To nedělej... nenech ho... Itachi..." "