Divided XIV. - V odraze zrcadla 1/2

,,Kapka lásky stačí k tomu, aby ten odporný mok vášní dostal jinou příchuť." - Léon Bloy

---

V polobdění a stálém znovuupadání do bezvědomí císař strávil celý odpočinkový týden. Velení mezitím převzal Madara, šlo ale jen o obranu. Po osmi dnech už byl panovník schopen znovu vsednout na koně, dozajista k tomu přispěla i pečlivá péče a léčitelské schopnosti jeho osobního lékaře. Ten za celou dobu nedovolil strážím, aby Sasukeho k Itachimu vpustili. Dva dny před posledním finálním tažením, při němž měli znovu dobýt hrad, který obsadili útočníci a vzbouřenci, už byl sám císař na nohou, procházejíce tábor. S muži moc nemluvil, mířil rovnou k Madarovi v závěsu se svými strážnými.

Bylo tolik času, aby si všechno promyslel. Sasuke bloumal po táboře, samozřejmě pod dozorem. Ani s Madarou už se bavit nemohl, když měl neustále práci. Připadal si jako lenoch, když nic nedělal. Pamatoval si jenom to, jak se probral ve svém stanu a příšerně ho bolela hlava. Tentokrát se přes stráže nedostal a tak to raději vzdal. Občas koukal Kabutovi pod ruce, zjistil tak to, co si už dávno potvrdil. Dopoval císaře nějakými lektvary. Večer, když neměl co dělat, ležel v kožešinách a vzpomínal na své dny jako učně. Ano, byly to něco jako jedy, návykové a tlumící. Kabuto si musel vyvinout své vlastní látky, byl prostě génius. V den bitvy zůstal se zásobovacím konvojem, hrál různé hry v trošce rozsypané mouky na dřevěné podlaze vozu.

Císař propracovával taktické plány s bývalým panovníkem říše každý večer, později spolu s ním vedl své doposud největší shromážděné vojsko do poslední bitvy. Trvala čtyři dny. Dny plné obléhání, nejistoty, strachu, bolesti a smrti. Zlom nastal až posledního dne bitvy, kdy konečně prolomili obranu barbarů a dostali se do pevnosti. Vzbouřenci byli shazováni z hradeb, probodáváni na kopí. Jejich velitel byl zajat a ještě téhož večera na nádvoří došlo k jeho hrůzostrašné popravě, jíž předcházelo dlouhé mučení. Spolu s ním pak byli upáleni a oběšeni zbylí přeživší. Císařovy rány, na rozdíl od ran ostatních se až překvapivě rychle hojily, Kabuto se skutečně činil. Menší rány zmizely a nezůstaly po nich ani jizvy. Jen onen řez na hrudi táhnoucí se po boku jho těla zanechal kůži mírně průsvitnější a jemně narůžovělou. I tak to ale bylo poznat jen při jemném dotyku a nebo pohledu zblízka. Itachimu se vracela jeho sebejistota a elegance. Zvláštní ale bylo, že na noc před bitvou jako by zapomněl. Očekávaný trest nepřišel, ačkoliv by měl Sasuke co ráno očekávat pochopy, kteří by pro něj přišli. Bylo tu ticho po pěšině. Mrtvolné ticho, ticho před bouří, ticho nevěštící nic dobrého. Tak zvláštní a přece neškodné. Madara o tom nikdy nemluvil a Itachi nikdy nežádal vysvětlení. Na hradě jejich tažení končilo, mužstvo bylo znavené a spousta poraněných potřebovala pomoc. Celá spodní tři patra pevnosti byla přidělena vojákům, císař se uchýlil do nejvyššího patra. Pak tu bylo ještě jedno mezipatro, hned pod tím Itachiho. A to bylo přiděleno Sasukemu a Madarovi. Kabuto měl samozřejmě jako jediný přístup do všech pater, Sasuke i Madara ani do jednoho. Měli zůstat v tom svém.

Sasuke se procházel chodbami a zkoumal každý pokoj zvlášť. Rozdělával truhly a skříně, objevoval staré zbraně a jakési parodie na umělecká díla. Opět ho přemohla zvědavost. Jako tehdy, když se dostal do zlatého křídla. Večer, když se oslavovalo a jednotky byly přiopilé, hodovalo se a nikdo nevěnoval pozornost nebezpečí uvnitř, samozřejmě v horním patře nikdo nebyl, nedovolili si hlaholem rušit císařův klid, proplížil se nahoru. Zakázané nejvíce přitahovalo.

Dostal se do místnosti až úplně na konci. Byl to rozlehlý sál s tak důmyslnou akustikou, že ani slovo neproniklo ven za dveře. Na zdech a stropě byla leštěná zrcadla. Jako plochy desítek stříbrných jezer, však nezachvěla se ani na okamžik. Podlaha pod Sasukeho bosýma nohama byla studená, taky ze skla. Nevěděl ani, jestli došel na konec. Vztáhl ruku k největšímu ze zrcadel. Od konečků prstů mu tělem projelo podivné mravenčení.

,,Čekal jsem, který z vás dvou můj zákaz poruší první." Tichý, hlubší melodický hlas se sametovým dozvukem nemohl patřit jinému. Stěny místnosti byly ale různě nakloněné, v místnosti stála stovka císařů v černém plášti, dlouhých kalhotách a přiléhavém saku. Mírný výstřih odhaloval malou část jizvy, hebká látka byla prošita stříbrnými ornamenty. Nebylo možno určit, který je ten pravý.

,,Je jasný, že to budu já." Pohlédl do zrcadla. Ano, byly to ty rysy. Jemné a ušlechtilé vystupování po matce, ale tvrdost v očích zdědil po otci. On byl temperamentní a říkal, co si myslel, na rovinu. Říkávali, že se narodil z dračích vajec. ,,Tvůj naivní malý bratr."

,,Naivní není to slovo, kterým bych tě charakterizoval, bratříčku..." Šedavé světlo se odráželo od stovky zrcadel a podtrhovalo tak výrazné a přece jemné linie císařovy křídové tváře. Ačkoliv měl Sasuke pocit, že je někde dál od něj, dotkl se prsty jeho ramene. Stál přímo za ním, ačkoliv zrcadla si se vzdáleností jejich těl hrála jako kočka s myší.

,,Proč jsi se pro mě tenkrát vrátil?" Bylo to snad poprvé, co neucukl, ba dokonce lehce přimhouřil oči. A také mluvil s větší jistotou, ne tím sebevědomým a nafoukaným stylem. Jako kdyby dospěl tím poznáním.

Císaři se jemně zúžily panenky. Pochopil. Konečně po těch letech znovu utřídil své vzpomínky do správného pořadí. Stále stál za ním, sledoval v odraze zrcadla jejich podobné, andělské tváře. Ruka mu sklouzla k Sasukeho pasu a přitáhl si ho jen lehce k sobě. Sasukeho tvář ovanula jeho jemná, specifická vůně vanilky, skořice a zvláštní přísady moře, hebké rty se ocitly těsně vedle jeho ucha a černé vlasy se propletly s prameny podobné barvy. ,,Ze stejného důvodu, jako když jsem mu skočil pod meč."

,,Když... jsem vypil ten jed..." Nadechl se, aby si dodal odvahu. Proč jen byl náhle z jeho přítomnosti tak neklidný a do tváří se mu hrnula horkost. A nejen do nich. ,,Slyšel jsem, že mi zachrání život pod podmínkou, že zapomenu na všechno. Budu jako nepokreslený obraz. Říkal, že jestli mě miluješ, už se nikdy neuvidíme." V zrcadle vyhledal jeho pohled. Všechno to do sebe dokonale zapadalo. Jak Madara říkal, že ho přitahuje stejně jako jeho bratr. Mluvil o císaři. ,,Je to tak pořád?"

Na císařových rtech se mihl letmý úsměv. Jeho tenké prsty se dotkly Sasukeho dlaně. Jeho hlas byl tichý, zvláštně věrný, sebejistý. ,,Plátno je jednou pokresleno a nelze ho vymazat. Jen přemalovat, staré barvy překrýt novými. Dřív nebo později," obkreslil prsty linku na jeho dlani, ,,se znovu objeví."

,,Co bude teď?" Nikdo se to nesmí dozvědět. Už tak byl snadným a vhodným terčem atentátu.

,,Bude zítřek. A pak pozítří a popozítří." Poodstoupil od něj a na jeho tváři se zjevil úsměv. A po velmi, velmi dlouhé době vypadal, že je příčetný, úmyslný a plně ovládaný. Byl to jemný výraz, takový, kterým se Itachi nikdy na nikoho nepodíval. ,,Neříkej že se bojíš smrti, peklo jako peklo, ne?"

,,Přísahal jsem bohům, známým i neznámým, že tě tam vezmu s sebou. Tak si z toho pro jednou nedělej legraci, myslím to vážně. Chceš snad do světa vytroubit svou největší slabinu?"

Kolem Sasukeho útlého krku se obtočily jeho dlouhé bílé prsty. A tvář měl naprosto vážnou, byl si jist svými prioritami. ,,Zabiju tě, když to bude potřeba,"

,,Věřím ti." Z tónu, jakým to řekl, bylo jasné, že nemluví jen o pravdivosti bratrových slov.

Prsty nahmátl neomylně krční tepnu. ,,To mě těší." Jemně po ní přejel a ukazováčkem se dotkl jeho rtů.

,,Teda snad," uchichtl se Sasuke tiše. Asi to vážně nějaký čas potrvá, než si zvykne...na všechno. Lehce zaklonil hlavu a opřel si ji o jeho rameno. ,,Tak do toho. Bude to asi nejrychlejší smrt za dobu tvojí vlády. Posluž si."

Itachiho prsty neomylně sjely k Sasukeho opasku, kde měl svůj vlastní osobní menší meč. Byl mu přidělen, aby měl čím se případně bránit při válce. A císař mu ho pak ponechal. Ozval se kovový zvuk, když zbraň z pouzdra prudkým pohybem vytáhnul. Pak se ozvalo zařinčení, jak meč dopadl na zem. Itachi se otočil a svými dlaněmi zamezil úniku, když se opřel o zeď vedle jeho hlavy a naklonil se k němu. ,,Řekl jsem, až to bude potřeba,"

,,Takže mě nejprve strategicky využiješ a pak teprve odhodíš." Pryč se zdála doba, kdy by mu za tohle nejraději jednu vrazil. Teď necítil odpor, spíš chuť si zalaškovat. ,,Až ti přestanu být užitečný a omrzím tě."

,,Ne, až začneš být nebezpečný. Abych to upřesnil, jediný způsob, jakým mě můžeš ohrozit je, že nepřátelé zjistí, že jsi mou slabinou. Pak tě raději sám zabiju, než bych sledoval, jak mě tvým mučením vydírají."

,,Vážně bys mě dokázal zabít vlastní rukou?" Vztáhl ruku k jeho tváři, druhou rukou mu sjel po krku až k rameni, kde na dotek cítil nerovnost. ,,Protože já se nenechám tak snadno chytit. To ty víš nejlíp ze všech."

,,Kdo jiný by tě měl snadněji chytit, než tvůj vlastní bratr." Ani se nepohnul, stál proti němu, mírně nakloněn k té jemně rýsované tváři, jako socha anděla bez křídel.

,,Až ten den přijde..." Musel se nadzvednout, ale na špičky nešel. ,,,...slib, že nezaváháš. Prosím tě o to."

,,Nenuť mě přesvědčit tě o mé schopnosti zabít, ano?" Dlaní na bratrově rameno ho zase uzemnil. Prsty druhé ruky mu zvedl tvář ke své. ,,Sasuke..." Jeho černé studánky se vnořily do těch bratrových. V jeho tváři nebyla ani stopa pobavení, jen led a přece skrytá něha. ,,Polib mě."

,,A kam přesně?" Uculil se jako by se vrátili v čase roky zpátky, kdy byli ještě děti. Prostě si to nemohl odpustit. Zvlášť, když tohle byl snad nejzapovězenější zákaz. Proč asi? Přisuzoval císař polibky pouze k lásce a jelikož mezi ním a mazlíčky nikdy nic takového nebylo a ani nesmělo být...nebo si to snad schovával pro někoho vyjímečného? Jisté bylo, že ode dne svého příchodu do paláce Sasuke porušil tolik nařízení jako nikdo dosud žijící. Když viděl, že se Itachi nadechl k odpovědi, přerušil ho: ,,Jen vtip. Samozřejmě." Objal ho kolem krku, nijak netiskl, jen tak volně. Pak to udělal. Nepotřeboval tentokrát nic dokazovat. Pouze se nechal utápět v té sladkosti, z které by se mu byla snad i podlomila kolena.

A Itachi ho nechal, snad jen z prvotního překvapení nad tou neočekávanou ochotou a jemností se nejdřív nezapojoval. Pak se ale naklonil a bratra tím znovu a o něco tvrději přitiskl k zrcadlové chladné stěně. Itachiho rty byly horké, až potom začal odpovídat na tak něžné polibky trochu dravěji, vášnivěji. Jazykem si hrál s tím jeho, měkké rty tisknul k jeho ústům a přivíral černé, lesknoucí se oči. Právě Sasukemu věnoval ten nejdelší polibek, který kdy byl ochoten s někým sdílet.

Jenže pak se dostavil ten zvláštní šimravý pocit. Když se pomalinku odtáhl, bylo to jen proto, aby se zase vrátil pro další. Stupňovalo se to, od jakési hravé nálady až po něco...ne, nebylo to jen vzrušení. Snad radost, smutek, zoufalá snaha udržet si pozornost svého pána a bratra, které se mu jindy nedostávalo? Teď a tady nemyslel na nikoho jiného. Jeho dech, tak božské polibky, vůně, to, jak pod rukama cítil každý záchvěv... Patřili k sobě, oheň a voda, stejní a přeci zcela odlišní. A Sasuke nepochyboval, že dokonalosti dosáhnou jedině, když se spojí nejen do jednoho těla, nýbrž i duše. Dostával se do stavu podobného horečce, kdy téměř netušil, co dělá. Nechával se ovládnout sám sebou, primitivními potřebami po blízkosti a bezpečí, touha a hlad. Odpor bylo to poslední, na co myslel. Nebe a peklo, kam z toho se dostane?

Císař se uměl velmi dobře ovládat, jak už to několikrát i předvedl. Ale v tuhle chvíli se i on přestával kontrolovat, přál si cítit horko Sasukeho těla, toužil si ho přivlastnit, potvrdit si, že jeho bráška patří jen a jen jemu. Dlaněmi za neustávajících vášnivých polibků přejížděl po jeho těle, majetnicky ho tiskl k zrcadlům a sám ho provokoval něžnými doteky, prsty zajel pod jeho košili a obkresloval linie těch krásně vyrýsovaných svalů. V lesknoucích se očích měl jakousi něžnou jiskru, do tváře mu padaly prameny vlasů barvy noci beze hvězd. Naléhavěji si přivlastňoval jeho rty, stále s větší intenzitou stupňoval doteky svých dlaní.

V přestávkách nemohl ani popadnout dech, protože žádné nebyly. Vydechovaný vzduch se spíše promítl do tichých vzdechů. Byl přecitlivělý, možná až moc. Co by jindy sotva vnímal teď pociťoval jako značky na svém těle, vypálené ohněm. Když mu začalo být oblečení nepohodlné, prostě ze sebe shodil košili a opět se k němu natiskl. Duše k duši, tělo k tělu, rty ke rtům. Kdyby se neopíral o zeď, snad by omdlel, hrdlo se mu svíralo a krev nedostávala do těch správných míst.

Starší mu prsty navedl, aby pomohl i jemu zbavit se dlouhého pláště a košile. Rty se na sekundu vyhnul jeho ústům a špičkou jazyka zkoumavě přejel po jeho krční tepně až k oušku, k jemné kůži těsně pod ním na krku se pak hladově přisál. Na svém vypracovaném hrudníku cítil ten jeho, oba se zrychleně nadechovali, v přemáhané tichosti lapali po dechu. Itachiho prsty se zatnuly do látky na Sasukeho bocích, přivřel oči a něžně ho kousnul pod spodní čelist.

Proč...najednou chtěl vyplnit každé jeho přání? Byl svázaný a zároveň volný. Nechal ho, nebránil se mu. Tak vzdálená přišla doba, kdy by na sebe nenechal ani sáhnout. Teď tu stál, polonahý a kalhoty mu byly dávno těsné. Snažil se to rozdýchat, bezvýsledně. I ten pocit, že někoho vlastní a má ho jen pro sebe, se na něj přenesl. Toužil si to dokázat. Že nikdo z mazlíčků nemá ke svému pánovi blíž než on v tuto chvíli, nikoliv však tělesně. Odvážil se pomalu prsty vydat po dlouhé cestě od začátku bratrovy jizvy na rameni, zkoumal každou nerovnost s vědomím, že málem zapříčinil jeho smrt. Ani sám nevěděl, co k němu cítí. Vděčnost, oddanost, náklonnost? Nebo úplně opačné?

Císař jen přivřel oči a horkými rty se dotkl jeho klíčních kostí. Jeho prsty se zahákly za lem Sasukeho kalhot a pak mu je pozvolna stáhly až ke kolenům, pak už samy spadly na zem.

Snad vůbec poprvé se chtěl instinktivně zakrýt. Nikdy neměl takovou potřebu, byl hrdý na své tělo. Ale teď tu tak stál s rudými tvářemi a vzrušení z něj přímo sálalo. Nevěřil, že teď bude všechno v pořádku. Že by si žil v pohodlí jako princátko nebo se dokonce vrátil k předchozímu životu, i když mu z toho nic nezbylo. Jistě, Itachi byl jeho bratr, ačkoliv tomu pořád nechtěl věřit, i kdyby to mělo být jen malou částí. Ale byl to tyran, zabil tolik lidí, měl na rukou jejich krev. Jestli si vzpomněl, bylo to jenom proto, že nebyl pod vlivem těch léků. A Sasuke se upřímně děsil toho, proč to Kabuto udělal.

Starší Uchiha ale i přes svou paranoiu nepodezříval Kabuta. Zrovna jemu věřil, snad víc než komukoliv jinému. Teď ale sevřel Sasukeho zápěstí, která si dal před sebe a pomalu je zvednul a přitiskl ke stěně vedle Sasukeho hlavy. Natiskl se na něj a spolu s dotykem svých rtů k citlivému místu u ouška zvedl jednu nohu tak důrazně, aby se o jeho chloubu otřel. Se skloněnou hlavou a zavřenýma očima, které přes černé pramínky vlasů nebylo vidět mu cukly koutky v široký, až zlověstný úsměv. Sasuke nemohl skrýt fakt, že ho Itachiho jednání vzrušovalo, čímž poskytl nejlepší možnou odezvu svému císaři.

Stále to byl on, ten vládce, co si nenechal ujít jedinou příležitost si s ním pohrát, pokořit ho. Sasuke byl rád. Netoužil po sladkém vztahu, plném milostného vrkání a občas nějakém tom povyražení. Ten malý zlomyslný ďáblík v jeho hlavě sarkasticky zatleskal, když se uslyšel, jak potěšil ouško svého císaře ne zrovna tichým zasténáním. Ruka v jeho sevření mu malinko sjela po zrcadle, prsty se propletl s bratrovými a lehce zaryl nehty do míst mezi jeho klouby. Zvláštní gesto, které obvykle značilo lásku a oporu v tom druhém.

A překvapivě mu pod ještě více zvláštními okolnostmi bylo od druhé strany oplaceno. Císař mu pak pustil i druhou ruku a dlaní mu sjel k pasu. Přitiskl si jeho pánev k sobě a skoro jako by šlo spíš o provokaci než o samotný projev, ačkoliv i o tom by se dalo pochybovat, tlumeně, téměř neslyšně zavzdychal. Měl při tom na rtech hravý úsměv. Bylo skutečně poznat, že léky nebral. Jeho pohyby byly teď koordinované, nemísily se v něm různé nálady a charaktery, byl si jistý tím, co dělá a co chce. Koho.

Sasuke nepochyboval, že se nejen díky jejich blízkému vztahu vyšvihl do čela hierarchie Mazlíčků. To však neznamenalo, že s ostatními císař spát nebude, pouze jeho služby bude vyhledávat častěji. Zakously se do něj tesáky žárlivosti. I když nebyl tolik zkušený, jako ostatní. Určitě to nebylo víc než půl minuty, ale i tak náhle zatoužil znovu ho líbat a tak se i stalo. Ponořil se do toho, zavíral oči a málem zapomněl dýchat. Sjel mu jednou rukou po těle, uvolnil pásek kalhot a pak se ta neposedná ručka vydala podél boku až na záda. Líbilo se mu cítit každý jeho pohyb, záchvěv. Na dotek hřál jako kamínka. Doopravdy nebyl jako Madara, ať už po duševní či fyzické stránce, kdy nedosahoval konstituce gladiátora, kteří svaly přímo hráli, ale takhle to bylo úplně ideální, když mohl sahat na ta mužná ramena, paže, hrudník...Jizvy nijak neubíraly jeho vznešenosti, byl to bojovník a nenechával za sebe válčit druhé.

Itachi se do polibku ponořil se stejnou, ne-li větší vervou. S každým pohybem rtů ho tiskl silněji na chladné zrcadlo, dlaní ho hladil po bocích, nakonec sjel až na stehno které zvedl do výšky svého pasu a když ruku vracel, přejel mu letmo prsty po jeho chloubě.

,,Poč...kej..." vyrazil ze sebe, hlas se mu chvěl a dokonce i zlomil ve vzdechu. Uslyšel za sebou nebezpečný zvuk, ještě, aby tak zrcadlo rozbili. A taky to začínalo docela bolet. Odtrhl se od něj a chvíli se zhluboka vydýchával. ,,Ocenil bych jemnější zacházení."

Bílý ukazováček mu byl přitisknut k měkkým rtům a zůstal tam, než se přestaly hýbat. ,,Ocenil bych méně řečí," zašeptal a nebezpečně přivřel oči. Ruce mu znovu zvedl nad hlavu a přidržel je tam jedinou dlaní, volnou rukou sjel po jeho ruce přes podpaží, bok a až na jeho nohu, kde pak přejel po vnitřní straně. ,,Drž, bratříčku." Jeho úsměv se na sekundu jemně rozšířil, ačkoliv měl stále přitisknuté rty k sobě a pronikl do něj dvěma prsty. Neudělal to ale prudce, překvapivě byl o něco jemnější než u něj bylo zvykem.

Jako kdyby měl vůbec na výběr něco jiného než mu zase podržet. Jenže tentokrát... se nechtěl vzpírat. Prahl po tom znovu zažít ten pocit. Oči mu sjely ke straně, k protějšímu zrcadlu. Mohl vidět sebe i jeho, reakce jejich těl z jakéhosi pohledu třetí osoby. Bezděčně polkl při tom velmi zajímavém pohledu.

Itachi si s ním ještě chvíli hrál, než své prsty nahradil svým vlastním vzrušením. Po dlouhé době ho nenutil padnout na čtyři jako nějaké zvíře, nebo se před ním ohnout, bral si ho něžně, pozvolna a čelem. Po dlouhé době k někomu čelem, jeho ústa a vlastní steny umlčel ve společném polibku, líbal ho tak, jako by je nikdo v tu chvíli nesměl rozdělit. Snad nevědomky tak navodil důvěrnou atmosféru jako mezi páry, čerstvě zamilovanými a s neutuchající tělesnou touhou.

Možná to bylo dobře, že se Sasuke pomalu nemohl ani nadechnout. Ten pocit nadvlády, nechat se někým ovládat... Vzrušení jím probíjelo až do konečků prstů. Jako kdyby se měl každou chvíli sebrat a vyběhnout ven do lesa, dostat ze sebe tu energii. Rozhodl si to udělat trochu pohodlnější, když se lehce odrazil od země a obě nohy mu dal kolem pasu, dal tak bratrovi svým způsobem důvěru, že ho udrží a nespadne.

Jistotu mu dodaly Itachiho silné paže, které ho objaly kolem pasu a natiskly k sobě. Císař mírně sklonil hlavu a čelo si opřel o bratrův hrudník. Při té příležitosti se rty letmo otíral o jemnou kůži podél linií svalů a zhluboka se nadechoval Nechtěl do něj přirazit hned, nějak mu to nepřišlo... správné.

,,Itachi..." Bylo to poprvé od doby, co za ním císař tehdy přišel do pokoje a zakázal mu oslovovat ho jménem. Od té doby to neudělal. Zvedl si jeho tvář ke své a pousmál se. ,,Neber na mě ohledy." Rozkaz...císaři?

Rty staršího muže přejely po jeho krku, pak se odtáhly a na ono místečko mu mírně zatlačil špičkou jazyka. V tu chvíli se proti němu tvrdě pohnul, hned na to ustoupil od stěny, držíc Sasukeho pevně u sebe, aby se mohl zaklonit. Sám pootevřel rty a slastí přivřel oči. Díky zanedbané přípravě byl tak úzký, že ještě chvíli trvalo než se do něj s použitím síly dostal.

Bolelo to, pravda. Tu skutečnost potlačit nemohl. Ale stejně tak ani svou tvrdohlavost, ozvat se, aby přestal a fňukat kvůli nepohodlí. Tohle si přeci vydobyl, chtěl to. A to byl obrovský posun, že už neremcal a držel krok. Skousl si ret a chvilku zůstal v tom napětí, kdy si jeho tělo zvykalo na ten pocit. Prostě touhle stranou nic dovnitř nepatřilo. V duchu se tomu zasmál, ale o pauzu si nepožádal.

Císař se do jeho černých vlasů pousmál. Pokrok. Jeho mladší bratříček už se nebránil. Nemohl sice určit přesně důvod - byl-li to strach, rezignace či snad něco úplně jiného, ale každopádně se mu to líbilo. Miloval, když mohl na vlastní oči zblízka sledovat, jak vzdor jeho oběti postupně mizí, až se ztratí docela. A mohl toho docílit jakkoliv. Domníval se, že od teď se mu Sasuke poddá úplně. Jako ostatní.