Vánoční dárek 5 - poslední díl

Teoreticky už by to přednastavování mělo fungovat... no uvidíme :D

---

Deidara doslova vyběhl ze dveří na volné prostranství před domem. Radostně si poskočil, rozpřáhl ruce a otočil se okolo své osy. Světlé vlasy zavířily okolo něj. Zhluboka se nadechoval ledového vzduchu prosyceného svěžím douškem svobody.

Itachi ho pobaveně sledoval. Chtěl se zeptat, co mu Madara udělal, ale pak to zavrhl. Určitě to nebylo nic pěkného a nechtěl mu to radši připomínat.

Plavovlasý s ním srovnal krok, jeho byl lehký a uvolněný. "Itachi, řekneš mi, kdo tě poslal, hm?" Rád by to věděl.

"Dočkej času jako husa klasu. Až se vrátíme, řekne ti to sám," odvětil tajemně.

"Sám? Itachi, nebuď labuť a řekni mi to. Sám od sebe bys určitě nedošel."

"To je pravda, kdybych u něj neměl rest, tak bych se na nějaké trmácení a zachraňování poblázněného blonďáka mohl vykašlat."

"Ty seš takovej suchar! Ale jsem rád, že jsi došel." Rozjíveně ho šťouchnul do ramene. Nedokázal se na něj zlobit.

Šeřilo se. V tichém přítmí se z nebe začaly snášet bílé vločky a zlehounka usedaly na zmrzlou zem. Za chvíli byly jejich stopy zasypány novou vrstvou bílého nadělení. Vzhledem k snížené viditelnosti usoudili, že bude nejlepší se někam na noc schovat. Našli úkryt tak akorát pro dva lidi. Museli se k sobě natisknout, aby se tam vešli, což nevadilo, aspoň se mohli mezi sebou trošku zahřívat. Zima jim pěkně zalézala pod nehty.

Ráno je probudilo ševelení ptáčků poskakujících na větvích blízkých stromů. Deidara otevřel oči a zvedl hlavu z Itachiho ramene, na kterém si zřejmě ustlal.

"Víš, že jsi neskutečné roztomilý, když spíš? Už chápu, co na tobě Madara viděl," řekl a pobaveně sledoval nafouknutý obličej svého souseda.

"Blbečku." Vstal a vysoukal se ven. Zaklel, protože se po kolena zabořil do studené bílé hmoty. "Sakra, mám plné boty. To bude úžasný, jít v tohle marastu až domů," zanadával hlasitě.

Itachi na to nic neřekl a připojil se k němu. Pomalu se brodili bílým sněhem a občas některému z nich podjela noha a zapadl do prašanu takovým způsobem, že mu nebyl vidět ani nos. Po úmorné, dlouhé a vysilující cestě konečně dospěli k cíli jejich cesty. Jedna z mnoha skrýší Akatsuki, které byly rozesety v různých zemích. Byla šikovně umístěna na okraji menší vesnice. Blízko, ale přece tak daleko, aby nebudili pozornost.

Vešli dovnitř. Obklopilo je příjemné teplo sálající z velkého krbu v místnosti. Před ním seděly v křesle dvě postavy, které vzhlédly k příchozím.

Kluci ze sebe oklepali sníh a přišli blíž ke zdroji žáru. Deidara se postavil před jedno z křesel a vražedným pohledem si prohlížel sedícího muže.

Hidan na něj šokovaně zíral, jakoby viděl ducha. Chystal se něco říct, ale než stihl ze sebe vysoukat jediné slovo, Deidara ho vyhodil.

"Jdi mi z očí," zasyčel vztekle.

Bělovlasý výjimečně bez rýpavých poznámek vstal, urychleně opustil místnost. Nedokázal vstřebat návrat plavovlasého a navíc neměl chuť poslouchat ječení, které mistrně ovládal.

Druhý muž se vymrštil z křesla a třemi kroky překonal vzdálenost, prudce a silně sevřel Deidaru v objetí, div ho neumačkal.

"Sasori, pusť," hlesl přidušeně.

"Bál jsem se, že už tě neuvidím." Svůj stisk spíše zesílil, než povolil.

Itachi zakročil, protože blondýn vypadal na omdlení, a odtrhl je od sebe.

"Chceš mě zabít, hm?" osočil se na červenovlasého.

"To by byla škoda, když sem tě tak pracně zachránil," poznamenal věcně Uchiha. Rozvalil se unaveně do uvolněného křesla a natáhl bolavé nohy před sebe. Ušklíbl se, těšil se, až Dei přijde na to, proč a kdo ho nechal zachránit.

"Kde je Tobi? Musím si s ním něco vyříkat." Promnul si klouby na prstech, až zapraštěly. Těšil se, jak z té poblázněné masky vymlátí duši.

Sasori se ujal slova: "Toho asi už nikdo nenajde. Bylo mi divné, že nejsi k nalezení a nikdo o tobě nic neví. Tobi se choval až podezřele nenápadně. Vzal jsem si ho stranou a po pár dobře mířených ranách pěstí mi všechno vyklopil. Pak se zdejchnul a není po něm ani vidu ani slechu. Moc jsem se o tebe bál a požádal Itachiho, aby tě šel zachránit. Sice se vykrucoval, ale dlužil mi službičku. Deidaro, chyběl jsi mi." Pohladil ho po tváři a začal se nebezpečně přibližovat.

Blondýnovi začaly docházet určité věci - Sasori ho chtěl osvobodit! - těsně předtím, než se jejich rty dotkly. Deidara zhnuseně odstrčil vyjeveného rudovláska.

"Díky za starost, ale kvůli tomu se ti kolem krku věšet nebudu. Promiň, ale nejsem teplej, takže ode mě nic nečekej." Otočil se na patě a rázným krokem odkráčel ke svému pokoji. On už děvku nikomu dělat nebude. Sáhne na něho a bude mrtvej.

"Já jsem ti říkal, že jeho návrat nebude takový, jak sis představoval," promluvil Itachi na zklamaného loutkaře.

Sasori na to nic neřekl, jen se zklamaně za blonďákem otočil, ale jít za ním se nechystal. Všechno by ještě zhoršil. Ať už s ním Madara dělal cokoliv, tušil, že to nemohlo být příjemné. Přesto ho ten nevděk zamrzel.

"Taky půjdu," prohodil směrem k Itachimu zadumaným tónem a pomalu se rozešel ke svému pokoji. Potřeboval být teď chvíli sám, aby mohl v klidu vstřebat poslední události. Nechápal, proč Deidara tak vystartoval. Choval se jako malé děcko. Vždyť on mu chtěl jen pomoct!

S příchodem noci upadlo sídlo do temnoty, místy ještě chodbami zazněly kroky posledních opozdilců, ale i ty brzy utichly. Až okolo půlnoci se napříč tou nejdelší chodbou rozlehl nepříjemný zvuk šoupajících podrážek.

Sasori to chtěl původně ignorovat, když se ale kroky zastavily kousek od jeho dveří, lehce znervózněl, protože vedle má pokoj jeho týmový parťák. Nedokázal jednoduše zůstat v klidu. Potichu se zvedl z postele a nakoukl ven.

"Kakuzu?" zavolal s úlevou na muže lezoucího po čtyřech podél zdi. Myslel si, že přišel někdo docela jiný…

"Ráno jsem tady ztratil dva jeny, neviděls je?"

Sasori si otráveně povzdychl. "Ne," dodal chladně a chtěl za sebou zavřít dveře, ale zastavil ho podezíravý hlas starého muže. "Že tys mi je šlohnul?" Kakuzu se napřímil a podíval se hluboko do Sasoriho očí, jestli tam snad neuvidí ztracené peníze.

"Ne!" Rudovlásek mu zabouchl dveře přímo před nosem, pro jistotu zamkl a šel si rovnou lehnout. Ještě stačil zaslechnout Kakuzuovo lamentování a vzdalující se kroky.

Myslel si, že teď už bude klid, ale to divné šustění se ozvalo znovu. Tentokrát se se zvedáním neobtěžoval, přitiskl si krajní rohy polštáře k uším a pokusil se to zaspat. Jestli zase někdo něco ztratil, už ho to doopravdy nezajímá, ještě přijde k úhoně.

Probudil se až ráno. Ospale otevřel oči a odšoural se do společných koupelen. Opláchl si obličej studenou vodou a poslepu se snažil nahmatat ručník. Samozřejmě že tam nebyl, zase mu ho někdo šlohnul a svůj si nevzal. Nezbylo mu nic jiného než se utřít do vlastního trička na spaní. Prohlédl se v zrcadle a vlhkýma rukama přerovnal rozježené rudé vlasy. Upoutal ho předmět povalující se na poličce. Prsten. Vzal ho mezi prsty, chvíli si s ním pohrával, než mu došlo, že bude Deidarův, ten nosil tyrkysový. Mohl by mu ho vrátit. Přemýšlel, že by ho spíš dal Itachimu a požádal ho tak ještě o jednu službičku. Nebyl si totiž jistý, jestli s ním Deidara po včerejšku bude chtít mluvit. Ale nejsou přeci malé děti, snad by nevadilo, kdyby mu jen předal kroužek a zase si šel po svých. Promyslí si to, teď by se měl dát trochu dohromady.

Vrátil se do pokoje a z nočního stolku vzal svůj fialový prsten, nasadil si ho a přešel ke skříni, aby se mohl obléknout. Vzal si jen triko a kalhoty, plášť dnes nejspíš potřebovat nebude, nemají s Deidarou žádnou misi.

"Deidaro?" zavolal váhavě, když klepal na jeho dveře. Nakonec se rozhodl, že mu ho přeci jen donese osobně.

"Jdi pryč!" ozval se zpoza dveří nevraživý tón.

"Uklidni se, nesu ti jen prsten, ale jestli ho nechceš, tak já zase půjdu."

Jakmile to dořekl, rozrazily se dveře, ve kterých se následně objevil rozespalý blonďák. "Tak ho naval a zase běž."

Sasori chtěl ještě něco říct, ale zavřel pusu na prázdno. Nemá to smysl. Rozevřel dlaň a nechal blonďáka, aby si od něj kovový kroužek vzal.

Ten tak bez mrknutí oka učinil a zmizel zpět ve svém pokoji. Vzápětí ale zase vyšel ven na chodbu.

"Dík, kdes ho našel?" zeptal se červenovlasého o něco smířlivějším tónem.

"Byl v koupelně na poličce," oznámil mu nenuceně.

"Tak dík…"

Sasori se na něj ani neotočil a dál pokračoval v cestě zpět do svého pokoje. V polovině si to ale rozmyslel a vydal se za lídrem Akatsuki, kterého chtěl o něco požádat…

"Promiň, Sasori, ale nemám pro tebe žádnou misi. Nic, co by se pro tebe hodilo. A na měsíc? To už vůbec ne. Proč chceš vlastně pryč na tak dlouho?" Pein se opřel lokty o stůl, propletl prsty a položil si na ně bradu. "A chci slyšet pravdu," dodal nekompromisně.

"Nepohodli jsme se s Deidarou, potřebuju vypadnout, jinak tu bude dusno!"

"V tom případě bych tě mohl s Hidanem a Kakuzuem poslat na výzvědy do Oblačné. A vůbec nejlepší by bylo, kdybyste se vrátili s dvouocasým. Můžete vyrazit hned ráno. Víc pro tebe udělat nemůžu," opáčil vůdce s povzdechem.

"Díky, lepší něco než nic." Představa stráveného měsíce s jashinistou byla naprosto omračující. "Slibuju, že to nebude zbytečné. Přivedeme jinchuurikiho do sídla."

"Skvěle, teď můžeš jít," propustil ho milostivě a dál se věnoval svým věcem.

Sasori se otočil ke dveřím, vzal za kliku a s náladou lepší o několik stupňů opustil místnost. Večer řekne těm dvou, že mají misi, teď se půjde sbalit. Nic lepšího už pro sebe a Deidaru asi udělat nezvládne. Snad čas všechno spraví.

"Na měsíc?!" vyhrkl Hidan překvapeně. "To se máme tak dlouho tahat s takovým dřevem, jako jsi ty?! Pein se pomátl!"

"Hele, kdo je u tebe dřevo, masochisto! Zítra ráno vyrážíme!" Sasori jim nechtěl říkat pravý důvod. Hlavně ne bělovlasému. By si ho dobíral celou cestu a to mu nebylo po chuti.

"Jestli budete dělat bordel, tak vás oba zabiju!" vyhrožoval Kakuzu s úšklebkem a popuzeně si měřil svůj nový doprovod. Tak nějak slyšel o problémech s Deidarou a dal si věci dohromady. Rozhodně to nemínil pitvat. Jsou důležitější věci, třeba peníze, i tak měl pořád podezření, že Sasori má ty jeho dva jeny!

"Tak to jdu chrnět, páč tenhleten mě bude ráno budit!" Hidan se zvedl z křesla a odebral se k sobě do pokoje.

"Taky půjdu." Sasori se zvedl hned po Kakuzuově parťákovi. Ani on časné vstávání nemusel. Navíc má dnes večer o čem přemýšlet. Docela ho zajímalo, kdy si Deidara všimne, že zmizel. Jestli si toho vůbec všimne, když se mu tolik vyhýbá.

Blonďáka skutečně ani po třech týdnech nenapadlo zajímat se, kde Sasori je. Hlava Akatsuki ho vyslala na pár misí, ale Deidarovi vůbec nepřišlo na mysl, že by měl mít rudovlasý doprovod. Jeho zmizení si všiml, až když začal postrádat Kakuzua s Hidanem a byl se na ně přeptat u Peina.

"Mají misi se Sasorim, ty nic nevíš?" zamrkal vůdce překvapeně očima.

"Jak to mám asi vědět? Nikdo mi nic neřekl," namítl Deidara nabroušeně.

"No, Sasori říkal, že jste se pohádali, takže ti půjde na nějakou dobu z očí, to on mě požádal o tu misi."

Blonďák zůstal stát na místě jako zařezaný. Nečekal, že to jeho parťáka až tak vezme. Na jednu stranu ale dobře, aspoň v Oblačné vychladne. Upřímně v to doufal.

"Jo, trochu jsme se rafli, dobře, že je pryč." Otočil se na patě a odešel. Ve skutečnosti to nemyslel tak, jak to řekl. Trochu ho zabolelo u srdce. Se Sasorim spolu vždycky dobře vycházeli, navíc ho dostal ze spárů Madary. Nebýt jeho, tak pro něj Itachi nikdy nepřijde. A teď kvůli němu odešel. Asi si o tom budou muset otevřeně promluvit, až se vrátí. Tehdy, když se vrátil od Madary, byl zničený a zdeptaný, proto na něj tak vyjel, když se ho pokusil políbit, teď už by jednal klidněji. Nebo si to alespoň myslel. Nejlepší bude se na to pořádně vyspat. Jestli se má Sasori vrátit za měsíc, tak tu za týden a pár dní bude. To není moc času.

Převlékl se, rozestlal postel a padl do peřin jako čerstvě sťatý hříšník. Za celou tu dobu ho ani na chvíli nenapadlo se zajímat, kde Sasori je, teď ho to ale mrzelo, protože on by se o něj určitě strachoval. O tom už se jednou přesvědčil.

"Až se vrátí, tak se mu omluvím," řekl si pro sebe nahlas a hned na to zavřel oči. Stres a přemýšlení ho vyčerpávaly. Ještě chvíli zůstával vzhůru, než se plně odebral do říše snů.

Bezprostředně po pádu plavovlasého mladíka do nevědomí do jeho pokoje zavítala návštěva. Chvíli blonďáčka zaujatě sledovala, pak lehce nadzdvihla jeho peřinu a odhodila ji do rohu místnosti.

"Vzbuď se." Horký vzduch ovanul Deidarův krk. Jakmile otevřel oči, byla jeho zápěstí nemilosrdně svázána a připevněna k čelu postele. "Opravdu sis myslel, že ti to projde?" Na nočním stolku blikla lampička. Tlumené žluté světlo ozářilo bledou tvář.

Madara rychle zakryl svou dlaní Deidarova ústa, když si všiml, že chce křičet. "Nebuď zbabělec. A jednou provždy si zapamatuj, že já nikdy neprohrávám." Přes ústa mu uvázal rudý šátek a jen zlehka ho políbil na tvář. "Moc, opravdu moc jste mě s Itachim podcenili. Nebo jste si doopravdy mysleli, že Zetsu je jediný, kdo hlídá mou bezpečnost?" tázavě se na něj podíval. "Oh, já zapomněl, ty nemůžeš mluvit." Setřel palcem slzy z jeho lící a posměšně se zašklebil. "Budeme si trochu hrát, co říkáš?" zeptal se ho tajemně a jeho ruka zdánlivě v samovolném pohybu sklouzla do blonďáčkova klína.