Provinilý I.

Tak Vám konečně s Vitou přinášíme naše veleveleveledílo, teda alespoň podle mě je to naše nejpodařenější společná povídka. Ti všímavější z Vás už možná postřehli, že v rozcestníku titulní obrázek a popis nějaký ten čas leží, ale až teď nadešel čas zveřejnit první díl.

V úvodu Vám toho povíme trochu více než v samotném rozcestníku, ať víte, na co se máte těšit.

Sasuke byl malý kluk, když viděl umírat vlastní rodiče, vrazi si ho nevšimli, protože se schoval do skříně, v kapse měl mobil, ale ve stresu nedokázal udělat nic víc, než se krčit mezi oblečením.

Itachi mu to nikdy neodpustil a drze toho využívá v manipulaci s jeho osobou. Vychovává ho velice přísně, každý sebemenší vzdor je již v začátku potlačen, za každé provinění přichází trest, nic a nikdo nesmí být pro Sasukeho důležitější než rodina, než poslední článek rodiny, který mu zbyl - jeho starší bratr. Protože on je jediný, kdo ho miluje, komu na něm záleží a kdo se o něj postará - i v tom nejužším slova smyslu.

---

Mami! Tati! Nemůžu dýchat...pomoc... Opatrně pootevřel jedno křídlo masivní skříně z mahagonu, aby se podíval co se děje. Kde je máma, kde je táta? Zorničky se mu leknutím rozšířily, věděl, že to není dobré, ale tohle... to přeci... mami, tati! Ať odejdou! Co jsou vůbec zač...?

Máma klečela na koberci a plakala, vypadala hrozně... tak zlomeně. Najednou se otočila ke skříni a teprve teď si v jejích očích všiml obrovského odhodlání a sebejistoty. Rty přitiskla k sobě, aby mu naznačila, že má být zticha a zůstat tam kde je. Hlasitě polkl, ale poslechl. I kdyby to neudělala, nedokázal by ty dveře otevřít... nemohl. Já se... já mám strach.

Táta už se zprvu podvolit nehodlal, křičel, že za to zaplatí, ale... i on se nakonec svezl na kolena vedle mámy. Něco sprostého zavrčel... pak jsem zavřel oči, abych to nemusel vidět... abych se nemusel dívat, jak moji rodiče umírají. První rána. Druhá... Křik. Mámin křik. Otevřel jsem oči, kulka šla vedle. Další ale letěla přesně mezi oči. A já tam sedím, nemůžu ven, nechci ven...

Zavřel těžké dveře nadoraz, aby ven neunikl jediný jeho frustrovaný výkřik zoufalství a beznaděje. Uvědomoval si to. Pomalu si uvědomoval, že... že mu zabili tátu, že mu zabili i mámu... Nechtěl ven. Natěsnal se do rohu skříně, přitáhl kolena k bradě a bez jediné slzičky čekal na svou popravu. Ani když se dveře od skříně otevřely, nekřičel. Bez hlásky hleděl před sebe a zároveň skrz osobu, jež dveře otevřela. Jen na malý okamžik se na ni zaměřil.

Ale to je přeci... to je...

,,Nii - san!"

Jen co se od zdi Sasukeho pokoje odrazil ostrý a bolestný výkřik mladého chlapce, už byl Itachi na nohou a během pár vteřin i u jeho postele, na které se jeho mladší bratr ve spánku převaloval pod nátlakem mučivých představ právě prožívané noční můry.

Neudělal ale to, co by se očekávalo od staršího bratra, který se obětavě stará o svého osiřelého sourozence. Opatrně, velmi opatrně, aby ho náhodou nevzbudil, se posadil na okraj matrace a jeho černé onyxové oči se v šedavých odstínech velmi brzkého rána zvláštně zaleskly, když bez mrknutí sledovaly zmítajícího se černovlasého chlapce. Ani se nepohnul, ačkoliv k jeho uším doléhaly srdcervoucí výkřiky a tiché, zlomené sténání... nebo možná právě proto. Ještě hodnou dobu až fascinovaně hleděl na Sasukeho křišťálové slzičky, které mu zpod víček stekly po bledé tváři. Až pak se znovu postavil, aby Sasuke čistě náhodou nemohl pojmout podezření, že ho nevzbudil hned, jak přišel a sklonil se k němu. Dlouhými prsty sevřel bratrova ramena a jemně s ním trhl, aby ho probral.

"Sasuke? Bráško!"

Velké uhlové oči se začaly pozvolna otevírat.

Sasuke se nejdřív zmateně rozhlížel okolo sebe, než si uvědomil, že to přišlo znova. Další pitomá noční můra. Poslední dobou se jejich interval příchodů zkrátil na minimum. Hned po oné události se mu o tom zdálo každou noc, ale časem to ustalo a teď se to zase vrátilo. Cítil se kvůli tomu malinko blbě, hlavně před bratrem.

,,Promiň, zase se mi zdálo to... víš co," pronesl kajícně směrem k Itachimu.

Ten párkrát káravě zamlaskal, ale něžně ho pohladil po černých vlasech.

,,No tak, Sasuke, říkal jsem ti to už tolikrát. Víš přece, že jsou lidé, kteří trpí mnohem víc. Třeba strýc - přišel o svého bratra... miloval tátu tolik jako já tebe. A on, ani máma tu nejsou kvůli tvé nečinnosti." Prsty mu přejel po tváři a zvedl jeho sněhově bílou tvářičku k sobě. ,,Bráško, podívej se na mě," zašeptal tiše jen s mírným důrazem. Nemusel to přikazovat, teď už si mohl dovolit, aby to znělo jako prosba nebo návrh. Věděl, že to Sasuke udělá. ,,Nesmíš být sobecký, ano? Mysli na bolest ostatních."

Mladší jen souhlasně přikývl. ,,Odpusť mi to prosím." Lehce stiskl bratrovu ruku a svou tváří se otřel o její hřbet, aby mu dal najevo, že si jeho názoru váží, že ho uznává a bere za svůj vlastní.

,,Nechci být sobec, ale když... ty sny nechtějí odejít. Nevím, jak se jich zbavit, abych tě v noci nebudil," dodal zoufale, zatímco se zvedal do sedu.

Itachi se do té doby ani nepohnul, nechal mu svou ruku jako symbol jisté útěchy a jen na něj shlížel s lítostí. Když se ale chtěl zvednout, zvedl druhou ruku a dlaní na jeho hrudníku ho zadržel a donutil ho si zase lehnout.

,,Ty sny tu jsou jako připomínka toho činu, je dobře, že se vrací. Znamená to, že máš svědomí a svou chybu si uvědomuješ," podtrhl beze změny ve tváři či v hlase Sasukeho provinění starší Uchiha.

,,Jsem tvůj bratr, Sasuke. Jsem tu pro tebe." Ruku na jeho hrudníku nechal. ,,Mám tě rád, takže to noční buzení přejdu. Už o tom nemluv." Přivřel své černé oči.

Sasuke ho něžně políbil na dlaň ruky, které se tak úzkostlivě držel a zašeptal do ní: ,,Děkuju." Na jeho tváři se objevil letmý úsměv. Hřálo ho u srdce, že ho má bratr po tom všem stále rád. Každý druhý by na něj zanevřel, ale Itachi ne.

,,Děkuju, že si pořád se mnou," řekl ještě těsně před tím, než zavřel oči, aby se pokusil znovu usnout, spolu s tím i zeslábl jeho stisk Itachiho ruky.

,,To je v pořádku, Sasuke... jednou mi to budeš moct splatit." Itachi se tajemně pousmál, sklonil se a něžně ho políbil na čelo. Pak se zvedl a bez dalších zbytečných slov opustil jeho pokoj. Ještě není čas. Ale brzy přijde. Jeho mladší bráška mu je zavázán, je si vědom své viny. A čím déle počká, tím lépe to půjde. A tím lepší to bude. Odešel do svého pokoje, musel si sednout do křesla a vzít si knihu do ruky. Nechtěl spát. Myšlenky by mu stejně nedovolily usnout. Už tomu bylo půl roku, kdy jejich rodiče tak tragicky zahynuli, už 6 měsíců žil se Sasukem sám. Ještě se toho musí tolik naučit.

O DVA ROKY POZDĚJI

Dveře od domu hlasitě třískly o futra.

,,Pardon," rozlehlo se vzápětí napříč chodbou. Sasuke dveře otevřel a znovu je zase zavřel, ale dal si dobrý pozor na to, aby to bylo jemně a s elegancí. Věděl, jak si Itachi zakládá na pořádku a slušném vychování. Nechtěl mu přidělávat další starosti tím, že se nebude umět ovládat. Zvlášť, když toho pro něj tolik dělá. Vypadalo by to nevděčně.

,,Taky zdravím, Sasuke." V chodbě, opřen zády o trám dveří vedoucích do kuchyně stál jeho starší bratr. V jeho hlase byla slyšet drobná výčitka, díval se na něj tmavýma očima až otcovsky káravě. Měl ruce založené na hrudníku, bylo to gesto, které značilo nespokojenost. Za tu dobu... za tak dlouhou dobu se toho stalo hodně. A Sasuke se učil rychle.

,,...lidé venku už k tobě nebudou tak shovívaví jako já...

...nepouštěj si je k tělu, pamatuj si, že když ti kdokoliv ublíží, ublíží tím i mně, protože to já tě mám rád...

...nedovol jim, aby se tě dotkli, dovolíš to a oni tě zraní...

...dotýkat se tě můžu jenom já, protože u mě jediného máš jistotu, že budu dělat pro tebe jen to nejlepší...

...nikdy se mě neptej proč, když řeknu, uděláš to, je zbytečné ztrácet čas vysvětlováním, když odpověď je vždy stejná: je to tak lepší a je to pro tvé dobro...

...nikdy nezapomínej na to, co jsi... cos provedl. Nikdy nezapomínej, že zatímco ty žiješ, lidi, které jsem i já tolik miloval, zemřeli...kvůli tobě..."

Starší Uchiha pozvedl hlavu a zadíval se upřeně na Sasukeho. Byly to přínosné dva roky.

,,Ahoj, bráško," napravil Sasuke rychle svou chybu, následně si sundal boty, aby neroznášel po domě smetí z ulice.

,,Jaký si měl den?" zeptal se Itachiho zdvořile. Neodešel k sobě do pokoje, jak to dělávali jiní kluci v jeho věku, zůstal stát na chodbě a trpělivě čekal na bratrovu odpověď. Bylo by nezdvořilé teď odejít, aniž by si bratra vyslechl.

,,Dobrý." Přikývl Itachi už s o něco méně nebezpečným pohledem v očích. Ten se postupně změnil na něžný. Odstoupil ode dveří a přešel k Sasukemu, přičemž mu odstranil černé vlasy z očí a zároveň se pak špičky prstů dotkl jeho lícních kostí. Ukazováčkem mu obličej zvedl ke svému a mírně, soustředěně přivřel oči.

,,A ty? Nejsi moc unavený?" mluvil tiše, nebylo potřeba zvyšovat hlas. Ve skutečnosti ale vůbec nepřemýšlel o tom, jak si jeho mladší bráška užil oněch pár hodin bez něj. Přemýšlel... možná že už je připravený.

,,Děkuju, je mi fajn, dlouho jsem se necítil tak..." nevěděl, jak to zformulovat, ,,nabitý energií," konečně na to přišel. ,, A mám kamaráda. Jmenuje se Naruto, je novej a nikdo se s ním moc nebaví, tak ho učitel posadil ke mně." Když Sasuke viděl, jak se Itachi nevraživě tváří, rychle dodal: ,,Ale neboj, moc se s ním nebavím. Vím - věřit můžu jenom tobě. Oni nejsou má rodina a můžou mi kdykoliv ublížit," zopakoval jeho vlastní slova jako dobře naučenou říkanku, které ale rozumí. Hned na to ho zlehka pohladil po předloktí pravé ruky.

,,Nemáš hlad? Mohl bych něco uvařit," nabídl se, aby odčinil ten malý přestupek s dveřmi.

Itachi se ještě chvíli s mírně nakrčeným obočím přemýšlivě díval na zem.

,,Ah, ano, to je moc dobrý nápad," přikývl pak krátce. Dal tím i Sasukemu jasně najevo, že pro teď jejich konverzace končí.

Tak Naruto. To neznělo dobře. Itachi jen mírně přikývl a otočil se, aby mohl po schodech vyjít do svého pokoje. O Sasukem se rozhodne u večeře. Jeho maličký se začíná socializovat. To nevěstilo nic dobrého. Musí se na to připravit. Dosedl ke svému pracovnímu stolu a skoro mimovolně napsal do vyhledávače chlapcovo jméno našel ho jako žáka Sasukeho školy.

,,Takže Uzumaki," pousmál se tiše. S příjmením už by ho mohl najít i na nejpoužívanější sociální síti.... a Sasukeho si pojistí sám. Už je to moc dlouho, co se to stalo. A vzpomínky blednou. Sice je na něm jeho bráška závislý, ale Itachi sám moc dobře věděl, co člověka zlomí. A potřeboval to, navíc to i chtěl. Sasuke je jenom jeho, s nikým se nebude dělit. S nikým.

Jeho mladší bratr zatím připravoval rybu s rýžovými nudlemi. Dal si i velikou práci s oblohou, aby udělal Itachimu radost. Věděl, že si potrpí na kvalitní stravu, která také nějak vypadá. Pečlivě všechno naaranžoval na talíř, ten pak položil na stříbrný tác spolu s ubrouskem a hůlkami. Tak, už může za bratrem. Pomalu vystoupal schody, aby s tím náhodou neupadl a zdvořile zaklepal na bratrovy dveře. Nedovolil by si vstoupit bez jeho svolení.

,,Bráško, nesu ti oběd... nebo večeři. Nebo jak to pojmeš," řekl s vílím smíchem.

Itachi jediným lehkým stiskem tlačítka nechal obrazovku počítače zčernat a otočil se směrem ke dveřím. Původně mu jen chtěl říct, aby tu jídlo položil, ale nakonec se rozhodl jinak. Sám vstal a otevřel bratrovi dveře, což ve zvyku nemíval.

,,Děkuji, Sasuke. Ale dnes bychom se mohli navečeřet spolu, co říkáš?" Poslední dvě slova tam vlastně už ani být nemusela. Itachi se lehounce pousmál, to, co Sasuke připravil, vypadalo vážně dobře.

,,Samozřejmě, jak si přeješ," odpověděl Sasuke bez jakéhokoliv rozmyšlení. Byl rád, že může jíst společně s bratrem. Už dlouho si spolu nedali ani malou snídani, natož oběd. Radostí se až mírně začervenal.

,,A chceš jíst v jídelně nebo v kuchyni?" zeptal se trpělivě. Tolik si přál, aby Itachi dal přednost druhé možnosti, protože tak na sebe lépe uvidí a nebudou si tolik cizí. Jídelnu nechal zřídit jejich otec po vzoru středověké Evropy. Dlouhý mohutný stůl s nepraktickými židlemi. Vlastně se tam skoro nikdy nejedlo, šlo spíš o dekoraci a především o to, udělat dojem na své hosty.

Starší tmavovlásek by obyčejně zvolil jídelnu. Právě proto, že mladšímu bráškovi na očích viděl, že tu by si nepřál. Bylo by to výchovnější. Pro tentokrát ale ke svému rozhodnutí potřeboval bližší kontakt.

,,V kuchyni," odpověděl mu stroze, aby zmírnil jeho nadšení. Šel sám první ze schodů. Přeci jen... kdyby to Sasuke upustil a spadl by, nechtěl, aby si ublížil. To by se mu moc nehodilo.

Sasuke se rozzářil jako sluníčko. Vůbec nepostřehl tón bratrova hlasu, vnímal jen jeho slova.

,,Jak jen si přeješ," opáčil nadšeně, ale kroky, kterými ho následoval, byly ukázněné. Jinak než intonací a výrazem nedal najevo, jak moc je rozrušený. Cítil, jak hlasitě mu bije srdce. Už dlouho spolu nejedli a už vůbec ne v kuchyni.

,,Děkuju, bráško," řekl ještě, než se usadili ke stolu. Bylo mu jasné, že to musel udělat hlavně pro něj. Je tak ohleduplný a laskavý. Nikdo nemá tak dokonalého bratra.

,,Dobrou chuť," popřál mu Itachi formálně. Odkrojil obratně kousek ryby tak, aby v bílém mase nezůstaly kůstky a s trochou rýžových nudlí si sousto vložil do úst. Polkl a krátce k Sasukemu vzhlédl.

,,Ryba je ještě trochu suchá, ale od minula ses zlepšil," konstatoval mateřským tónem. Počkal, až si Sasuke hůlky přiblíží ke rtům a nenuceně se pousmál.

,,Možná by to chtělo trochu vody." Byl to ve své podstate příkaz, ale Itachimu šlo o něco trochu jiného. Všiml si, že jakmile to vyslovil, Sasuke odložil kousek ryby zpátky. Každý jiný by ho nejdříve snědl, ale pro jeho mladšího brášku bylo Itachiho slovo očividně zákonem. A Itachi se rozhodl.

,,Máš pravdu, dal jsem tam málo másla. Došlo. Ale zítra ho koupím, aby bylo na příště," přislíbil mladší, zatímco naléval vodu do skleničky. Potom ji postavil na stůl podél Itachiho talíře. Počkal, až se napije a teprve pak usedl zpět na své místo a pustil se do jídla. Jedl pomalu, protože to tak má Itachi rád, ale především proto, aby tu seděli co nejdéle. To, že s ním může dýchat společný vzduch, sedět mu tak na blízku, pro něj znamenalo hodně. Připravil ho o rodiče a teď mu všechnu tu bolest musí vynahradit.

Itachi mu poděkoval jen kývnutím hlavy.

,,Tak mi pověz o škole a tvých nových kamarádech," vybídl ho až nesoudně přátelsky. Dnes k tomu měl důvod. Začátky jsou vždy nejtěžší. Podle toho, jak to dnes zvládne, se rozhodne jak daleko zajde. Na vidličku namotal pár rýžových nudlí a vložil si je mezi rty. Ani ta ryba nebyla tak suchá, ale Sasuke by pak měl moc vysoké sebevědomí. To nemohl dovolit. Samozřejmě, že se momentálně nepřímo ptal na Naruta, nebo alespoň doufal, že se o něm Sasuke zmíní. To je ještě ta věc, kterou musí vyřídit, čím dřív, tím líp. Jeho bráška by mu v tom mohl pomoct.

,,Je jen jeden." Sasuke se trochu zardil. Přišlo mu divné mluvit s bratrem o takových věcech, nikdy mu o sobě moc nevyprávěl. Bylo to skoro jako kdyby mluvil s celebritou. Nicméně pokračoval: ,,Nedávno se sem přistěhoval a nemá tu žádný kamarády, je trochu trhlej a asi proto s ním nikdo nekamarádí, tak ho učitel posadil ke mně. Nepřijde mi tak špatný. Já vím, že bych se s ním neměl bavit, neznám ho a... a bráško... já," zakoktal se trochu a ještě o stupínek víc zčervenal. ,,Já myslel, kdyby ti to ale vadilo, tak to dělat nemusíš! Já jen, že by... víš, kdybys mohl... mohl a chtěl samozřejmě! Tak my... teda já bych si chtěl Naruto pozvat sem. Víš, abys tu třeba byl i ty... a.. a poznal ho... a tak." Raději dál nepokračoval, když viděl bratrův nedůvěřivý pohled.

Itachi se na něj ještě chvíli díval, než se mírně zamračil. Ano... možná by to byla dobrá příležitost, jak toho Naruta odehnat... ale za takový risk to nestojí. V Itachiho černých očích se zaleskl nevěřícný a šokovaný údiv. Mluvil ale stále klidně, nikdy neztrácel trpělivost a nikdy nezvyšoval hlas.

,,Ty bys doopravdy přivedl do našeho domu, kde bydleli naši rodiče, úplně cizího člověka? Nevíš, co pro nás ten dům znamená? Nechal ho postavit náš otec... a ty květiny, které denně zaléváš. Ty ještě sázela máma. Je to památka, je to to, co nám po nich zůstalo. Lidé si toho neváží, do kytek ti nezdvořilý host nalije zbytek ze svého hrnku Nic jim není svaté. Ani lidi, to jsem tě přeci učil. A když si neuvědomují cenu lidí, mohou si uvědomovat cenu věcí? Ne, Sasuke. Žijeme tu, abychom byli rodičům nejblíž. Tohle je rodinný dům, Sasuke. Rodinný." Itachi spletl prsty a s lokty položenými vedle talíře si podepřel bradu, aby zdůraznil svá slova. ,,Je - snad - Naruto - rodina?" otázal se pomalu a jasně přikládal důležitost každému jednotlivému slovu.

Sasuke viditelně posmutněl, a i když měl na jazyku spoustu argumentů, nevyslovil jediný. Pouze sklopil hlavu k desce stolu a do nastálého ticha zašeptal: ,,Prosím, odpusť mi to, bráško." Následně se zvedl od stolu a svou porci dal do lednice.

,,Promiň mi to, jsem vážně hlupák. Vůbec jsem si neuvědomil, co a koho náš dům zosobňuje. Vím si, že něco takového omluva nespraví. Půjdu dnes spát bez jídla," uložil si sám trest, protože táta říkal, že každý, kdo si uvědomí svou chybu, se umí nejvhodněji potrestat. Spoustu pravidel měl od Itachiho, ale toto bylo jedno z mála, které si odnesl od táty. Tolik mu chybí, tak jak ho mohl tak znesvětit? Pozvat Naruta do jejich domu, aby chodil po stejné podlaze jako jejich rodiče. Zneuctít tu památku cizími kroky. To opravdu přehnal.

,,Ne, Sasuke." Itachi se ani nepohnul, přesto jasně zaznamenal, že nad tam přímým zákazem bráškovo tělo ztuhlo. Byl tak roztomilý.

,,Najez se. Potrestám tě sám." dodal pak ledově. Počkal, až se jeho sourozenec znovu posadí ke stolu s jídlem.

,,Bráško, našich rodičů si musíme vážit. Opravdu vážit. Ale bylo by ode mě neuvážené, nedávat ti kvůli tomu najíst." Na konci věty se skoro neznatelně pousmál. To signalizovalo jediné. Sám mu uloží trest a očividně to udělá později, takže pro teď je ta záležitost vyřešená.

Sasuke nic neříkal, aby náhodou dalšími slovy neotrávil tak vzácnou společnou chvíli. Mlčky se přisunul blíže ke stolu a pustil se znovu do jídla. Nadšení z jeho tváře bylo to tam. Mrzelo ho, že si sem Naruta nemůže pozvat, ale chápal bratrovy důvody. Měly by to být i jeho důvody, ale něco mu říkalo, že na tom přeci není nic tolik špatného. Naruto není jako ostatní. Jenže, jak to může vědět? Itachi přeci říkal, že lidé venku se umí perfektně přetvařovat, jen aby mohli ublížit. Naruto může být jeden z nich.

A Itachi moc dobře tušil, že s tím musí něco udělat. Jeho mladší bráška se pokusil vzdorovat. Kvůli někomu, koho nezná. Ne, nemůže Naruta jen vystrašit. Bude muset zajít dál, aby se příště Sasuke už nikdy k něčemu takovému neodvážil. Bude mít ještě dost času na přemýšlení.

Zbytek večeře Itachi dojedl v tichosti. Talíř nechal na stole, jen se zvedl a krátce střelil pohledem k Sasukemu. Možná by mu mohl dát ten meduňkový čaj ve kterém byl ještě přidán slabý makový odvar, sice by ho rozhodně neuspal, ale minimálně trošku otupil. Stejně by ho následující sled činností probral... ale pak by zase hned vyčerpán usnul a nedíval by se do půlnoci s otázkami obtěžkanou hlavou do stropu...

,,Ukliď to, já zatím udělám čaj."

Sasuke na tváři vytvořil předstíraný úsměv. ,,Hned to bude," řekl a začal sklízet nádobí ze stolu a rovnat ho do myčky. Ještě utřel stůl, i když na něm neulpěl jediný viditelný drobeček. Ale čistota musí zkrátka být.

,,Když ti to nebude vadit, šel bych teď rád do svého pokoje a chvíli se učil," pronesl svou žádost směrem k bratrovi.

Jeho bratr mu dal přikývnutím jasný souhlas. Všiml si dost dobře toho, že se ho Sasuke neptal, proč tentokrát dělá čaj starší, když tohle byla výhradně Sasukeho práce. Opravdu se učil rychle. Když už byl ale Sasuke téměř na prahu kuchyně stojící k němu zády, zatímco dával vodu do konvice Itachi tiše dodal: ,,Připravím čaj a za půl hodiny si ho přijdeš vypít do mého pokoje." Bylo nad slunce jasnější, že ačkoliv Itachi v kuchyni skoro nebyl, příprava tak jednoduchého nápoje by mu trvala maximálně deset minut. A Sasukeho k sobě do pokoje téměř nikdy nebral. Proto musel mladší i z tónu poznat, o co jde. Itachi věděl, že Sasuke není hloupý.

Sasuke jen sklopil pohled k zemi, mohl říct něco na souhlas, ale nebylo třeba, protože Itachi mu nepoložil otázku. Mihl se ve dveřích a rychle doběhl do svého pokoje, tam se svalil na postel a v náručí stiskl načechraný polštář.

,,Mami, tati..." šeptal stejně, jako když byl malý. Věděl, že na to nemá právo a před Itachim by se ani neodvážil, ale už to v sobě nedokázal déle držet. ,,Maminko, tatínku..." Chtěl brečet, ale už to nešlo, nedokázal to. Podle Itachiho jsou slzy známku zbabělosti. Odnaučil se plakat, aby nevypadal slabě.

Přesně za dvacet devět minut se zvedl a potichoučku došel k bratrově pokoji, zlehka zaklepal a čekal.

,,Pojď dál," vyzval ho jeho bratr krátce. Když Sasuke vešel, stačil Itachimu jediný pohled do jeho onyxových korálků. Zvedl se ze židle, na které doposud seděl a jednoduchým pokynem rukou mu ukázal, aby k němu přišel.

,,No tak, Sasuke? Copak se stalo?" Musel se překonávat, aby k němu sám nešel a aby trpělivě a disciplinárně počkal, až k němu jeho bratr dojde sám. Vypadal tak roztomile... ale smutek těm očkám neslušel.

,,Stydím se za své chování," špitl Sasuke poníženě, o tom, že truchlil pro mámu a tátu se raději nezmiňoval. Vždyť mu nelže, doopravdy byl na sebe nazlobený a vzpomínka na mámu s tátou jen vehnala úzkost do srdce. O nic víc nešlo.

Teď čekal na svůj trest.

Itachi vztáhl ruku a chytil bratra za zápěstí, viděl, že kvůli prudkosti toho pohybu Sasuke přivřel oči, ale starší si ho k sobě v tu chvíli jen přitáhl a obtočil mu ruce kolem pasu. Majetnický způsob, jakým to udělal, ale nebyl ze Sasukeho strany tak snadno odhalitelný.

,,Každý děláme chyby, i ty se toho máš ještě spoustu co učit." Z onoho výjimečného a nečekaného objetí ho ještě chvíli nepouštěl, jen snad ještě těsněji přivinul k sobě.

Sasuke zůstal zařezaně stát na místě neschopný sebemenšího pohybu. Nepamatoval si, kdy ho naposledy Itachi objal, ale muselo to být hrozně dávno. Proto teď nedokázal udělat nic jiného, než přijmout to hřejivé tělo blízké osoby natisknuté na svém. Až po několika vteřinách byl schopen umístit své ruce na bratrova záda a objetí mu tak opětovat. Cítil, jak ho jeho vlasy lechtají na tváři, ale přesto se nedokázal a ani nechtěl odtáhnout.

Itachi to po chvíli udělal sám. Musel, ačkoliv by raději setrval v tak těsné blízkosti svého brášky a ještě raději by pokračoval. Ale místo toho se otočil a podal Sasukemu jeho šálek, teď už dostatečně vychlazeného čaje. Sám si vzal svůj hrneček a posadil se na svou kancelářskou židli. Stála proti křeslu. Itachi na něm nepřenechal Sasukemu místo snad proto, že by bylo pohodlnější... ale bylo níž. Takže když s ním mluvil, díval se dolů. Tak to chtěl.

Mladší do sebe vyklopil čaj na jeden zatáhl. Začínal se trochu bát toho, jaký trest ho čeká. Itachi se k němu chová tak neobvykle mile a shovívavě, že ho to až... děsilo. I přes Itachiho tvrdou výchovu patřil mezi ty bystřejší a poznal, když se mělo schylovat k něčemu zvláštnímu.

,,Bráško, jaký bude můj trest?" zeptal se lehce nedočkavě. Nechce ho snad jeho milovaný bratr poslat pryč? To... to by neunesl... nezvládl by to... ,,Udělám cokoliv, abych to napravil!" vykřikl horlivě ve strachu z možné reality.

,,Jsem rád, žes nezapomněl." Itachi odložil šálek na stůl.

,,Nerad tě trestám, víš to dobře. Ale řekl jsem, že to udělám a musím držet slovo," odůvodnil krátce. Na chvíli se odmlčel a jen se na jeho postavu choulící se v křesle zadíval. V jeho tváři už nebyla něžnost, která se v té temné barvě noci mihla, když Sasukeho objal.

,,Vstaň," řekl tiše, ale zcela jasně.

Sasuke okamžitě uposlechl jeho rozkaz a vyskočil hbitě na nohy. Udělal trochu vrávoravý krok dopředu, když na chvíli ztratil rovnováhu.

Proč si jen myslel, že dnes nepůjde o umytí schodů nebo žaluzií? Tušil přísnější trest, ale nepochyboval o tom, že by si ho snad nezasloužil.

Itachi mírně přivřel oči. V Asii se pěstuje ilegálně mák setý, slouží pak k výrobě heroinu. Očividně to má něco do sebe, výsledek jen ze slabého odvaru tu měl právě před očima. V dnešním programu se našlo pár těžších míst. Tohle bylo první. Možná proto ještě byl ochoten tolerovat nějaké rozpaky... mohl by Sasukemu říct, co bude dělat, ale to by nedopadlo dobře. Starší tmavovlásek se krátce nadechl.

,,Svlékni se," řekl pak bez emocí v hlase. Rysy tváře také nic neprozrazovaly. Snad jen to, že to myslí rozhodně vážně.