Posedlost 4 - Chci tě

Podařilo se mi úspěšně sesmolit další díl... první zvrhlejší díl 3:D. Na vaše dotazy ohledně toho, jestli mám sklony k pedofilii předem odpovídám: ,,Nemám."

Mělo to tu být původně dřív, ale stala se mi taková... nehoda. Spíš nehody. Nejdřív mi spadl word (což by se u téhle povídky nestalo poprvé), naštěstí se mi to podařilo obnovit. Pak, když jsem se vzpamatovala z šoku a chtěla to jít dopsat, jsem se rozhodla, že bych mohla udělat večeři. No a znáte to, když děláte víc věcí najednou... zkrátka a dobře jsem si opařila obě dvě ruce tak blbým způsobem, že ho tu nebudu ani popisovat. Nicméně psát s puchýři byla vážně zábava.

Tahle povídka mě jednou bude stát nervy i život! Takže jestli se na mě za takovou námahu vykašlete s komentáři, budu minimálně do konce prázdnin trucovat a šít radši cosplay!

---

Sasuke se položil zády na postel a odevzdaně hleděl na strop. V duchu si přehrával bratrova slova ve snaze najít v nich nějaký hlubší význam. Zatím bez výsledku. Mimo zvrhlé touhy po vlastním sourozenci nic nezaznamenal. Kolik toho před ním Itachi ještě vůbec tají? S každým novým dnem jako kdyby z jeho nitra na povrch vyplouvalo cosi zlého. Býval snad Itachi takový už dřív? A pokud ano - všiml by si toho? Anebo se změnil až v průběhu jejich dospívání?

,,Led," vstoupil mu do pozadí myšlenek ten, nad nímž si teď tolik lámal hlavu, a na noze mu vzápětí přistál chladivý obklad.

,,Podívej se, Sasuke, nechtěl jsem tě vyděsit, ale zároveň už by teď bylo zbytečné dál čekat." Itachi se na chvíli odmlčel, nejspíš hledal ta správná slova, tím dal Sasukemu nevědomě i prostor pro další zděšení.

,,Čekat na co?" zeptal se bratra zmateně, zatímco se zvedal do sedu.

,,Až vyrosteš a trochu si zvykneš. Už všechno víš, dalším oddalováním bych tě jen více ztrácel. Takže určitě budeš souhlasit s tím, abychom dnes začali."

,,Začali s čím?!" Do Sasukeho hlasu se pozvolna vkrádala hysterie, protože instinktivně tušil, o čem tu Itachi mluví.

,,S bližším poznáním jeden druhého. Když se nebudeš vzpouzet, tak já nebudu hrubý a ty si to možná i užiješ."

,,Nepřibližuj se! Nešahej na mě! Vůbec... vůbec se mě nedotýkej!" Mladší se od něj natiskl na čelo postele a zběsile okolo sebe začal mávat rukama. Už plně pochopil, co po něm chce. Ale vždyť je ještě dítě! Oba dva jsou... to přeci nemůže...

,,Zatím jsem na tebe ani nesáhl a ty takhle vyšiluješ? Moc si to neusnadňuješ, Sasuke." Itachi ho chytil za zdravý kotník a jedním trhnutím si ho přitáhl blíže k sobě. Dokonce se mu podařilo do volné ruky lapit obě jeho zápěstí. Mezi pootevřené rty mu vtiskl letmý polibek v domnění, že aspoň na chvíli zmlkne v šoku.

Což se k jeho nezměrnému překvapení skutečně stalo. Mladičký Uchiha naposledy vyjekl, než úplně ztichl a strnul v pohybu. Díval se stále Itachiho směrem, ale ne na něj, spíše skrze něj. Čehož musel starší samozřejmě využít. Mírným tlakem na chlapcův hrudník ho přinutil si lehnout na záda, přičemž mu z obličeje odhrnul zbloudilý pramen tmavých vlasů. Ještě než ruku stáhl zpět, pohladil ho něžně po tváři.

Dotyk teplé dlaně ale Sasukeho probral z transu. Nejprve sebou trochu škubl, pak se na chvíli v jeho očích zaleskly slzičky, které se mu nakonec podařilo potlačit. Itachimu však nic neuniklo a pobaveně se usmál.

,,Přece bys zase nebrečel. Slibuju, že to nebude bolet, když začneš trochu spolupracovat," zmírnil svůj přístup.

,,A... nemůžeš jít zpátky za tím... blonďákem?" Sasukeho stálo hodně sil nenazvat toho kluka prasetem nebo perverzním úchylem. To, co dělal s jeho starším bratrem, bylo při nejmenším nechutné.

,,Kdybys zůstal v posteli, mohl jsem s ním ještě teď být. Je to jen tvoje chyba, maličký." Itachi někde uvnitř cítil, že je to na Sasukeho moc brzy, ale až příliš dlouho si odpíral to, na co už má chuť tak dlouhou dobu. Ovládal se jen kvůli němu, nechtěl mu ublížit, avšak každý pohár trpělivosti se jednou naplní a ten jeho začal pomalu přetékat.

,,Itachi... bráško..." Div se mu to slovo nevzpříčilo v hrdle, když ho vyslovoval, ale byla to jeho poslední šance, jediná naděje. Bratr bratrovi přeci neublíží.

Starší jako kdyby už neslyšel, zkusil jen Sasukeho ruce pustit ze svého sevření a konečky prstů mu vjel pod triko, při tom ho nutil s ním udržovat oční kontakt, jeho pohled jasně říkal: ,,Zkus něco a zabiju tě," a zároveň: ,,Budeš hodný a já budu také."

Sasuke se letmo podíval po chtivých rukou, které mu obratně mizely pod látkou trika, pak zase zpět na Itachiho, aniž by vydal jedinou hlásku. Zděšením nedokázal pomalu ani dýchat. Až když bříško jednoho z prstů zavadilo o jeho bradavku, málem se zalykal kyslíkem.

,,Pššt..." Itachi se na chvíli stáhl, položil se na bok vedle něj a zkusmo ho pohladil po tváři. ,,Nikdy jsem ti nechtěl ublížit," řekl takovým tónem, jako kdyby se mu už dopředu omlouval za to, co právě plánuje udělat. Následně se zvedl do kleku, přemístil se k Sasukeho nohám, do obou rukou uchopil nohavice od jeho kalhot a škubl.

,,Itachi, nééé... nedělej to..." Mladičký Uciha si plačky držel stahované kalhoty, ale přetahovanou se starším a mnohem silnějším sourozencem neměl šanci vyhrát.

,,Uklidni se, děláš si to jenom horší." Itachi mu roztáhl nohy od sebe, klekl si mezi ně, dlaněmi se zapřel o polštář těsně vedle jeho hlavy a na konec brady mu vtiskl menší polibek. Když letmo pohlédl do těch uslzených studánek, na chvilku ho napadlo, že se musel doopravdy zbláznit, tohle přeci nikdy nechtěl. Jakmile se ale Sasuke pokusil uvolnit jednu nohu a přitisknout ji k té druhé, zavadil omylem o Itachiho klín, čímž smetl ze stolu všechny bratrovy pochybnosti o správnosti svého chování. Už není cesty zpět.

Mezi dva prsty obou rukou uchopil spodní okraj Sasukeho trika, a i přes to, že se mu dost vzpouzel, mu ho hravě stáhl. Když chtěl ale přebytečný kus látky odhodit na zem, využil mladší sourozenec jeho vteřinové nepozornosti a sekl ho nehtem přes tvář.

Itachi se okamžitě chytil za bolavé místo, pak přiblížil dlaň ke svým očím, aby se ujistil, že rána nekrvácí. Krvavá stopa však vypovídala o opaku. Vzápětí zaznamenal, jak mu přes spodní čelist teče až ke klíční kosti vlhká strouha. Rána začala nepříjemně tepat a celá líce se mu rozhořela.

Sasuke ani nedutal, jen přivíral oči, jako kdyby čekal na Itachiho tvrdou odplatu.

Ten na něj značnou dobu hleděl aniž by jedinkrát mrkl. Díval se přímo do jeho vyděšených očí, vypadalo to, že přemýšlí. Přemýšlí, jak se má teď zachovat.

Když sklouzl pohledem na setinu minuty k jeho klínu, a pak se zase vrátil zpět k těm černým panenkám, řekl: ,,Rozhodl ses sám." Potom ho chytil za rameno a necitlivě ho přetočil na břicho.

,,Brzy pochopíš, že je lepší nevzdorovat. Chtěl jsem... chtěl jsem jen tvou poslušnost a trochu vstřícnosti. A ty se stále chováš jako malé umíněné děcko neschopné přijmout fakt, že ať už se mezi námi stalo cokoliv, tak mi na tobě záleží. Snažil jsem se ti to vysvětlit, ale ty to nedokážeš ani v nejmenším ocenit. Takže... to zkusíme opačně. Možná si pak lépe ujasniš priority," zašeptal mu jízlivě do ouška, aniž by ho pustil.

Sasuke jen tiše vzlykl.

,,Omlouvám se..." vyklouzlo mu mezi rty, když polykal slzy hořkosti.

,,Nestojím o tvou omluvu. Je pozdě." Tohle vůbec neměl v plánu. Chtěl být něžný a ohleduplný, ale Sasuke mu nedával jinou možnosti. Sakra! Může si za to sám.

Celou plochou dlaně pravé ruky přejel po jeho pozadí a namáhavě se nadechl, jak se musel ovládat, aby z něj ten poslední kousek látky nestrhl a nevzal si ho hned i bez nejmenší přípravy. Pro Sasukeho štěstí byl ale ještě dostatečně při smyslech, věděl, že by ho mohl zranit víc, než by jeho mladičké tělo dokázalo zvládnout.

Sasuke nořil tvář do polštáře a zuby trhal jeho povlak, aby zamezil vlastním hlasivkám se projevit v plné síle. Bál se toho, co přijde, ale už nebrečel, jen třesoucí se svaly neuměl uklidnit.

Itachi přemýšlel, že by mu pomohl se trochu uvolnit, zatím se však do sytosti nenabažil jeho těla. Přejížděl mu dlaněmi obou rukou po nohou, zadečku, zádech, rukou i krku. Pak ho chytil za bradu a donutil ho hlavu natočit na stranu. Nelíbilo se mu, jak se klepe, nebyl si jistý, jestli je to kvůli strachu nebo z nedostatku kyslíku. Ptát se ho ovšem nehodlal, protože šrám na tváří vnímal pořád dost intenzivně, až spolu skončí, bude si to muset vyčistit. Prozatím hřbetem ruky setřel proužek krve a rty se přisál k Sasukeho šíji, zároveň s tím dostal příležitost přičichnout si k jeho tmavým vláskům. Málem se mu z toho zatočila hlava, nemohl stále uvěřit tomu, že je skutečně jeho, že ho má ve své moci, že každá část toho skvostného těla patří jenom jemu.

Znovu ho chytil za konec brady, ale o něco tvrději a mezi zuby uchopil jeho spodní plnější ret. Hned na to mu Sasuke dal pocítit stisk svých drobných a i přesto dost silných dětských zoubků. Že to opravdu bolelo, mu Itachi okamžitě potvrdil svým ublíženým zakňučením. Odtáhl se a i bez toho zakrvácenou dlaň přitiskl na opuchlý ret.

Nikdy nepatřil k těm prudším cholerickým náturám, jenže Sasuke opravdu dával zabrat i jeho rozvážné povaze. Nevztekal se, nezvyšoval hlas ani se nepokoušel mladšího sourozenec udeřit, přece však Sasuke pochopil, že to přehnal, protože Itachi se díval přímo do jeho očí, neuhnul ani o milimetr, jakoby snad sledoval ten nejmenší bod v očích svého malého bratra. Bylo v nich cosi zlého, co Sasukeho donutilo zašeptat tiché: ,,Omlouvám se."

Itachi ale jeho omluvu nebral vůbec v potaz, stejně jako tu předchozí, ačkoliv tentokrát na to ani nic neřekl, místo toho ho rovnou popadl za předloktí, shodil z postele, bez meškání si stoupl na zem těsně vedle něj, sklonil se k němu, bezohledně ho chytil za rameno, tak, že nehty zaryl do jeho kůže a přinutil ho znovu vstát.

Než vůbec Sasuke stihl pohlédnout do jeho očí, byl hrudníkem přiražen ke zdi tak mocně, až mu luplo v žebrech.

Itachimu se zdálo, že možná slyšel i zapraskání kostí, jindy by se zajímal, jestli si jeho nejmilovanější neublížil, teď ten zvuk ale v jeho uších zazpíval naprosto bezvýznamnou nezáživnou píseň, jeho vlastní potřeby byly důležitější.

Svou pravou nohu vklínil mezi jeho kotníky a nešetrně je od sebe roztáhl. Celou situaci mu trochu znevýhodňovala Sasukeho výška, avšak když trochu poodstoupil a rukama se zapřel o stěnu, stačilo to. Ukazováčkem přímo obkreslil rýhu chlapcova zadečku a spolu s prostředníčkem naráz zajel dovnitř jeho útrob.

Sasuke v tu ránu zaječel tak vysoko položeným hlasem, že se Itachimu až zamotala hlava. Několik slabých vteřin hleděl v šoku před sebe, než mu v hlavě přestalo hučet jako ve včelím úlu. Jakmile se alespoň částečně vzpamatoval, zanořil prsty ještě o to hlouběji do toho doposud neposkvrněného těla, nevrátil se ani o jediný milimetr zpátky, a i přes Sasukeho vzdorovitě sevřené svěrače od sebe začal prsty oddalovat, aby se bezprostředně po vytažení mohl vydat na opětovnou důkladnější návštěvu.

Vůbec si nevšímal vzlyků mladšího sourozence ani planých proseb. Byl jako hluchý. Nevnímal nic jiného než své prsty uvnitř Sasukeho horkého těla. Věděl, že ho nikdy nemůže roztáhnout natolik, aby se do něj bez problémů vešel, ale momentálně ho to nemrzelo.

,,Klekni si." Po dlouhé odmlce k němu konečně promluvil. Jeho hlas zněl jinak. Zastřeně. Na hranici sebekontroly a bláznovství.

Sasukemu už teď dělalo problém splnit jeho rozkaz, jako ho bolel konečník, neuposlechnout by však znamenalo ještě větší potíže. Hřbetem ruky si otřel poslední zbytky slz plných ponížení a poslušně poklekl před staršího bratra.

,,Výborně," vydechl Itachi spokojeně stále tím zvláštně podbarveným hlasem. Jedním tahem si rozepnul poklopec, přičemž z kalhot vytáhl svůj nástroj, který už se napjatě dožadoval okamžité pozornosti Sasukeho vlhké tlamičky.

,,Víš, co po tobě chci, viď?" Odhrnul si vlasy z čela a chytil ho hrubě za bradu, aby mohl jeho tvář zvednout vzhůru ke své.

,,Itachi, prosím..." pokusil se mladší o poslední chabý vzdor.

,,Nemusíš, ale o to víc to pak bude bolet. Dělám to jenom pro tebe," namítl Itachi s pošklebkem. Věděl, že Sasuke nakonec jeho přání splní.

,,Neumím to..." odvrátil od něj mladší pohled a zabodl ho do země.

,,Povedu tě," ubezpečil ho Itachi s neporazitelnou jistotou. Ruka, ve které svíral svou chloubu, se mu už nebezpečně chvěla. Jestli se jeho malý bratříček neujme dalšího kroku, bude to muset udělat sám.

,,Ale já..." Dřív, než to stihl doříct, byla jeho pusinka zacpána tím nejzvrhlejším možným způsobem.

Chlapci se chtělo zvracet, když Itachiho žalud zavadil o jeho mandle, ale úspěšně reflex potlačil, jen oči se mu jemně orosily pod náhlým nátlakem.

Starší Uchiha nejspíš postřehl problémy mladšího sourozence s jeho délkou, a přesně to ho nutilo postupovat dál v průzkumu těch nezkušených úst. Nebál se, že by ho Sasuke mohl kousnout, dozajista ten maličký pochopil, co by pak následovalo.

,,Použij jazyk, čím vlhčí, tím lepší pak pro tebe," instruoval ho, jakmile se jeho rozměrům trochu přizpůsobil.

Sasuke váhavě špičkou jazyka ochutnal tu úctyhodnou délku a vzápětí se zakabonil. Chtělo se mu zvracet. Tak strašně moc se mu chtělo zvracet. Stačilo, aby se Itachi posunul ještě o kousek dál a mladičký Uchiha se v pudu sebezáchovy bolestně rozkašlal.

Starší si nejprve myslel, že mu plánuje vzdorovat, proto ho pohotově chytil vzadu na temeni a bezohledně do jeho podrážděného hrdla přirazil. Když se ale před ním to drobné tělíčko sesunulo na zem a hned na to se ozvaly dávivé zvuky, klekl si k němu a v obou rukou starostlivě sevřel jeho tvář.

,,To se časem naučíš," konejšil ho. A Sasukemu se chtělo zvracet o to víc.

,,Nechci se nic učit," zavzlykal a vymanil se z jeho sevření.

,,To nebyla otázka," namítl starší pohrdavě. Ten první okamžik překvapení a strach o bratra odletěl stejně rychle jako vyplašený pták. ,,Tak se zase zvedni... nebo ti mám pomoct?" dodal lehce rozladěným tónem. V klíně už mu nebezpečně cukalo, tím spíš, když ho Sasukeho nešikovná ústa ještě víc rozdráždila, namísto, aby mu ulevila od pomalu až bolestivého vzrušení.

Sasuke se křečovitě přidržel chladné stěny a opatrně se začal stavět na nohy, v konečníku stále cítil bratrovy prsty, i když už tam nebyly. Kolena se mu při každém pokusu o vzpřímený postoj, rozklepala, za nehty mu zůstávala omítka, jak se snažil udržet.

Itachi jeho boj sledoval s neskrývaným potěšením, přestože ho svědomí uvnitř něj žalostně volalo. Než aby ho uposlechl, rozešel se napříč místností k posteli, sedl si na ni a rukou Sasukemu pokynul, aby šel za ním.

Ten na sucho polkl, frustrovaně vydechl, pak se s pohledem odsouzence, jemuž utahují smyčku okolo krku, vydal k bratrovi.

,,Jsi tak nádherný, Sasuke," pohladil ho starší po tváři, jakmile stanul sotva třicet centimetrů od něj a pohladil ho po tváři.

,,Itachi, nedělej to... prosím," zašeptal chlapec, ale na jeho hlase bylo znát, že v kladnou odpověď už ani nedoufá.

,,Nemůžu," opáčil Itachi přesně podle jeho předpokladů. ,,A ani nechci," dodal vzápětí, když sevřel sourozence v pase a posadil si ho na klín.

,,Pokus se nekřičet," poradil mu ve chvíli, kdy se vrcholkem svojí chlouby dotýkal Sasukeho konečníku.

Mladičký Uchiha se namáhavě nadechl a oči mu zvlhly, jako kdyby už cítil bolest.

,,Přestaň! Ještě jsem ani nezačal!" okřikl ho jeho trýznitel s příměsí zoufalosti, protože na chvíli uslyšel hlas svého svědomí, kterýho bezprostředně po tom píchl u srdce. Ve snaze ho umlčet, přirazil do toho úzkého těla. Podle vlastního očekávání se zachvěl pod lehkou vlnou slasti a ten otravný hlas na chvilku utichl.

,,Ita - né!!!" zavřískal Sasuke tak silně, že se Itachi neovládl a vrazil mu facku.

,,Sklapni už!" zakřičel na něj na oplatku a ještě mu prokousl ret.

Sasuke v přívalu bolesti teskně zakvílel, přičemž se nehty zaryl do bratrova hrudníku. Za to schytal od Itachi další ránu přes druhou tvář. Vzápětí ucítil, jak mu jeho ruka vzadu v týle sevřela vlasy a zvrátila hlavu dozadu.

,,Já tě varoval..." zašeptal skřípavě a v plné délce pronikl do chvějícího se tělíčka. Rázem jako kdyby se Sasukeho otvor o něco více roztáhl a dokonce ho obklopilo příjemné vlhko, díky kterému se dokázal snáze pohybovat.

Hned mu došlo, co udělal, ale ani zranění vlastního sourozence ho nedonutilo zastavit, naopak o to rychleji pronikal. Sténal Sasukemu do ouška, nehty se zarýval do pánevních kostí a místy mezi zuby stiskl jeho do té chvíle neporušenou kůži.

,,Bráško..." zamumlal zastřeným hlasem v první přívalové vlně orgasmu. A ještě jednou, naposled, do něj přirazil. Ani ho nenapadlo se odtáhnout, vše pustil přímo do Sasuke útrob.

,,Tak co? Budeš příště hodnější?" zeptal se Sasukeho už s viditelně lepší náladou. Po té nekonečně dlouhé době čekání, se mu ulevilo.

Nemyslel si, že by mu Sasuke odpověděl, ale když si uvědomil, že ani během jejich styku v posledních minutách vůbec nekřičel, najednou se vylekal.

,,Sasuke?" Zvedl jeho obličej ke svému. Bratrovy zavřené oči ho přiměly udělat závěr, že musel nejspíš ztratit vědomí.

,,Tak si promluvíme později," pokrčil lhostejně rameny a položil ho na postel.

Ve chvíli, kdy chtěl odejít, spatřil na prostěradle pod nehybným tělem obrovský červený flek. Málem by zapomněl, musel mu natrhnout svěrače. Asi byl o něco surovější, než se původně domníval. Jestli se rychle nepostará o to, aby mu to někdo zašil, nemuselo by to dopadnout úplně dobře... To on ale nedopustí. Jeho bratříčka mu nikdo nevezme. Ani smrt. Nikdo.

***

V korunách stromů zahvízdal vítr, když pár kapek dopadlo na hliníkový parapet a skleněnou výplň okna. Mezi šedavě modrými mraky místy vykukoval měsíc ve fázi dorůstání. Na chvíli ho mračna nasáklá deštěm dokonce úplně zakryla.

Sasuke je skrze mohutné mříže pozoroval s jistým zaujetím, nemohl spát, a jako každý večer, čekal, až spadne hvězda, aby si mohl něco přát. Zatím se mu nic nesplnilo, ale doufat nepřestal. Jednou to vyjít musí.

,,Nespíš?" odtušil muž vedle něj.

Sasuke sebou mírně trhl, nevěděl, že je vzhůru.

,,Nechce se mi," opáčil, jakmile se vzpamatoval z lehkého šoku.

,,Pojď ke mně." Rozevřela se mu bratrova náruč.

,,Itachi... ne... už ne... prosím, jsem unavený."

,,Neblázni, jen pojď blíž," trval si starší na svém, a tak mladšímu nezbylo nic jiného než uposlechnout. Ostatně jako vždycky.

Itachi ho něžně sevřel ve svém objetí a rty přitiskl k jeho čelu. Nic víc nedělal. Nebyl naivní, věděl, že pro to Sasuke tím spíš neusne, ale chtěl mu dát najevo, že v případě poslušnosti v něm oporu najde i za té nejhorší situace.

,,Miluju tě, víš to?" zašeptal mu podmanivě do vlasů.

,,Ptáš se na to pořád. Proč? Když víš, že ti vždy odpovím to samé." Sasukeho hlas zněl sklesle, ale zároveň hrozivě smířeně.

,,Chci, aby sis to pamatoval." Přejel mu volnou rukou po odhalených zádech a v mžiku se nad něj vyhoupl.

,,Itachi, né! Dneska už vážně... prosím. Klidně ti to udělám pusou, rukou... jen mě nech... být."

,,Co blbneš? Nic takového po tobě nechci," namítl starší s úsměvem. ,,Jen bych se na tebe rád díval..."

,,To můžeš i z jinýho úhlu. Je mi to nepříjemný," opáčil Sasuke už o něco klidnějším tónem a zároveň s tím se pod ním přetočil na břicho. Kdysi by to bez jediného kusu oblečení na sobě neudělal, ale dnes už věděl, že si to může dovolit, když mu Itachi řekne, že nic takového po něm nechce. Kupodivu se mu v tom dalo věřit.

,,Víš, je pár minut po půlnoci a já bych dnes chtěl dělat vše, co si jen budeš TY přát," zapředl mu do ouška a políbil ho na zátylek.

,,V tom případě mě nech na pokoji a zapomeň, že existuju." Sasuke se přetočil zpět na záda a zdánlivě něžným způsobem odstranil Itachimu z očí pár černých pramenů vlasů. ,,Kdybys jen věděl, jak moc tě nenávidím," řekl zcela klidným vyrovnaným hlasem.

Itachi bolestně přivřel oči. ,,Ty nejlíp víš, jak mi ublížit."

,,A ty víš, že lžu." Znovu se položil na břicho. Je to pravda. Ani po tak dlouhé době ho nedokáže celým svým srdcem zavrhnout. Pořád uvnitř cítil, že by ho jeho smrt ranila. Touží po ní a zároveň se jí bojí. Možná proto, že jsou spolu tak dlouho, že už si bez něj nedokáže život ani představit.

,,Tak mi řekni, co bys dnes chtěl dělat. Myslím to vážně, bráško. Co si přeješ?" Itachi si lehl zpátky na místo vedle něj a jeho tvář si natočil k sobě, aby mu viděl do očí. Hleděly na něj zpoza tmavých řas, tak mrtvolně... bez života.

,,Co tak najednou?" neodpustil si Sasuke zvídavou otázku.

,,Dneska je ti šestnáct, chtěl bych ti něco splnit."

,,To, co nejvíc chci, mi stejně nedáš... ani nemůžeš. A okno už mám," pohlédl na chvíli ven, ,,po ničem jiným reálným v týhle díře ani toužit nemůžu."

,,Co ti dát nemůžu?" nenechal se starší tak snadno odbýt, ačkoliv tušil, co to bude.

,,Svobodu... mámu a tátu." Jakmile to vyslovil nahlas, popadl ho hrozný vztek a znovu se v něm probudila ta pomalu usínající nenávist vůči vlastnímu sourozenci.

Itachi si jen neslyšně povzdychl, posadil se a vytáhl do sedu i Sasukeho. Na moment se mu zahleděl to těch temných tůněk ponořených do smutku. Políbil ho na jednu tvář, na druhou, pak na čelo a na konec na rty. Dlaní sjel po jeho nahém hrudníku, ale nad klínem se zastavil. Slíbil mu přeci, že dnes ne.

,,Co bys dělal, kdybych tě pustil? Kam bys šel?" Nikdy se ho na to neptal, protože se to stejně nikdy nestane, ale nemohl popřít, že by ho to i tak zajímalo.

,,Domů," odpověděl mu Sasuke bez meškání.

,,A kdo myslíš, že tam na tebe čeká? Nikdo z klanu mimo nás už není a nepamatuju se, že bys měl kamarády." Itachi zněl už trochu rozhořčeně, ale stále zůstával klidný. Nemohl jen pochopit, proč by se jeho sourozenec vracel na místo, kde už na něj stejně nikdo nepamatuje.

,,Narodil jsem se tam. Máma a táta tam žili, tak proč bych nemohl já? Kamarády bych si našel, protože i když žiju jenom s tebou, pořád si myslím, že by mě přijali víc než tebe. Dokázal bych se začlenit... vím to." Ta představa byla tak krásná, že se Sasukemu udělalo až zle, protože se ještě dlouho... a možná nikdy nenaplní.

Přestože s ním Itachi trénuje tak, jak mu kdysi před lety slíbil, pořád nemá na to, aby ho porazil. A kdyby ho dokázal jednoho dne porazit, dokáže ho i zabít?

Proč proboha? Proč musí mít v sobě ty příšerný pocity? Proč je nedokáže vyhnat? Proč nedokáže přijmout Itachi za vraha? Proč v něm pořád vidí víc bratra?

Výborně. Teď už neusne vůbec. Měl raději předstírat, že spí a nemuselo k tomu zvláštnímu rozhovoru vůbec dojít. Itachi podobné řeči moc často nevedl, nejspíš měl nějakou slabší chvilku, jinak si to nedokázal vysvětlit. Nebo, že by s ním tolik hnuly jeho narozeniny?

,,Sasuke, ty hlupáčku..." Itachi ho něžně objal a svými rty se otřel o ty jeho. ,,Chceš kamaráda, viď? Pochopil jsem to dobře? Seženu ti někoho. Chtěl bys raději holku nebo kluka?"

,,Kvůli mně sem nikoho nevoď!" Jako kdyby nestačilo, že tu v okovech skončil on.

,,Ne že bych to pro tebe neudělal, ale nejsi tu jediný vězeň. Svého druhu asi ano, ale ne jediný, kdo má na okně mříže. Jakmile nám takoví lidé přestanou být užiteční, obvykle je... zneškodníme. Ale jestli se mezi nimi objeví někdo z Konohy, tak ti ho nechám." Itachi vida, že chce Sasuke něco namítnout, mu přiloží ukazováček ke rtům. ,,Zachráníš mu tak vlastně i život."

,,Tak... dobře." Sasuke nevěděl, co jiného by mu na to měl říct. Když tím někomu pomůže, udělá to rád. Jen si nebyl úplně jistý, jestli ten dotyčný raději nezačne časem toužit po smrti, než aby tady musel žít. Jeho samotného několikrát napadlo si vzít život, ale vždy si uvědomil, že takhle odcházejí z tohoto světa jenom zbabělci. A to on není. Dokáže se se životem rvát, přestože to nemá nejlehčí a už od narození od něj dostává jednu ránu za druhou. Jednou se z toho kola, jež mu roztočila sama smůla, dostane.