On nebo já (ItaDeiSasu) 1/4

Itachi žije se svým umělecky založeným přítelem, který si vydělává svými obrazy. Než mu do života opět vstoupí jeho milovaný bráška s tím, že nemá kde bydlet a přišel o práci a jako hotovou věc mu oznámí, že se stěhuje zpátky. Chová se jako pitomec, všude nechává nepořádek a k tomu mezi ním a Deidarou vládne žárlivost.

žánr: yaoi (hned několikrát), trojka, shonen-ai, občas OOC, pravopisné chyby (Kiira kopírovala a já dělala korekturu kolem druhé hodiny ranní), mpreg (just kidding...or not?), ...bla bla bla, vždyť to znáte

Shira - Deidara, Itachi ve chvílích se sekretářkou, Sasuke

Kiira - Itachi, Deidara ve chvílích se Sasukem, sekretářka

---

Je to už necelý měsíc, co se Deidara přistěhoval k Itachimu. Někomu se může zdát nemožné, že tak odlišné bytosti, jako jsou oni, se někdy dají dohromady, ale jak se říká, protiklady se přitahují. A tihle dva obzvlášť. Ale Dei se k němu nastěhoval, ještě když u něj bydlel i jeho mladší bráška Sasuke. Kterému se ovšem nelíbilo dělat jim křena, komu taky jo. Měl pokoj hned vedle jejich, a řeknu vám že v noci pouze nespali. Tak se Sasuke přestěhoval. A oni měli prostor pro sebe. Itachi chodil do práce, a Deidara byl taková ta žena v domácnosti

Dei si sice občas něčím přivydělal, ale jinak spíš rád kreslil obrazy. Původně chtěl sochy, ale ty by zabíraly moc místa a nerad se zašpinil. Byli už vlastně jako manželé a přeci čerstvě zamilovaní. Zrovinka dělal oběd, u toho v přestávce chroupal jablko, protože na rozdíl od Itachiho byl vegetarián, což se odrazilo i na jeho štíhlé a téměř dívčí postavě. Vyrušil ho až šramot u domovních dveří, obloukem hodil ohryzek do koše, ale to už utíkal za svojí láskou a skočil mu kolem krku, div ho nepovalil na zem. Neviděli se tři týdny kvůli Itachiho obchodní cestě.

Itachi se na své koťátko podíval a políbil jej. Ty tři týdny se mu zdály jako věčnost. Naštěstí se ovládl a jeho touze po Deidarovi odolal, jenom se zeptal: ..Máme něco dobrého?" Nechtěl zamluvit řeč, ale od rána nic nejedl.

,,Bude. Ale myslel jsem, že přijedeš až později, tak musíš vydržet." Objal ho kolem ramen a otřel se mu nosem o jeho. ,,Strašně se mi stýskalo." Začal mu různě rty oždibávat krk.

Chytil mu hlavu za jeho růžové tváře a vášnivě ho políbil. S úsměvem pronesl: ,,Jdu se vybalit." A šel s jeho kufrem do ložnice.

Tak zase nic. Dei si povzdechl a dal se do dokončování oběda. Asi to měl pochopit, kdoví co Itachi celou dobu jedl za blafy a k tomu byl určitě unavený.

S posledním spodním prádlem, jeho vybalování skončilo. Posadil se na postel a chvíli přemýšlel. Poté ale vstal a připlížil se do kuchyně. Nenápadně si stoupl za Deidaru a objal ho. Blonďák vypískl, nadskočil a příbor zacinkal o zem. ,, Neříkej mi, že ses lekl." Škodolibě se zasmál.

,,Tohle mi nedělej." Odsunul ho od sebe, sehnul se pro příbor a ukázal mu ke stolu. ,,Támhle máš oběd."

Itachi si něco zamumlal a šel ke stolu. Posadil se a začal obědvat. ,,Skvělé, jako vždy." A usmál se na něj.

,,Hmm..." Nezaujatě si mazal chleba sójovou pomazánkou a vyhoupl se pak na linku. ,,Jaký byl let?"

,,Docela na nic, výhled byl sice úžasný, ale to jídlo ... ani prase by to nejedlo," mluvil s plnou pusou.

,,Možná kdybys měl vyšší post, strava v pětihvězdičkovým hotelu by byla samozřejmost."

,,A tím chceš říct co?" Podíval se na blonďáka.

,,Nic." Naklonil hlavu na stranu a úsměv opětoval. ,,Snažíš se v práci tak jako v posteli?"

Itachi se mírně začervenal a pokračoval v jídle. ..Na co ty zase nemyslíš ..."

,,Na tebe. "

,,Já bych řekl, že spíš na něco se mnou."

,,Papej, ať ti nezaskočí."

Itachi se otočil a oběd dojedl. Vstal a šel umýt talíř přičemž řekl: ,,Bylo to skvělé, děkuji."

,,Nemusíš mi to pořád chválit," ohradil se Dei neklidně. ,,Jdu se na chvíli natáhnout, schne mi olejomalba."

Itachi jej nechal odejít, mezi tím v klidu talíř domyl. Potom prošel kolem ložnice, nakoukl dovnitř a řekl: ,,Jdu si dát sprchu, kdyby jsi mě náhodou hledal." A šel do sprchy.

Někdy měl dojem, že to říkal schválně. Ale čekal tak deset minut, aby měl Itachi čas pro sebe, pak vyrazil do koupelny a cestou se svlékl.

Itachi mírně pootevřel sprchu, aby to Deidara neviděl, a pozoroval ho, jak se svléká.

Znamenalo to stáhnout si všechny vlasy do culíku, aby si je hned nenamočil. Kdo to potom má sušit, už tak vypotřeboval na jeden zátah tak půl láhve šampónu.

Itachi se začal usmívat, jak ho tak viděl a otevřel sprchu úplně. On vlasy stažené neměl, takže celé mokré mu kouzelně visely z hlavy, jako černý vodopád. ,,Tak pojď."

,,Že ty to vždycky říkáš schválně, abych sem šel?" Otočil se na něj s rukama v bok a měřil si ho nakrknutým pohledem.

,,Vlastně ani ne, ale i tak to vždycky uděláš." A začal se smát.

,,Nesnáším tě." Smířeně vlezl k němu a jakoby mimochodem pustil sprchu. Potřeboval to uvolnění, když celé tři týdny měl fofr na brigádě a k tomu ta zakázka s obrazem.

Itachi si ho zezadu přitáhl k sobě a přisál se mu na krk. Přičemž jej hladil po hrudi.

A bylo to tady. Ta hrozná nadrženost. Mezi nimi to od začátku jiskřilo, možná právě díky jejich rozdílné povaze. Taky momentálně zapracovala doba odloučení, o dost delší než celý den jako jindy. Trochu nemotorně ho jednou rukou objal kolem ramen, stačilo se potom mírně naklonit pro dychtivý polibek.

Vášnivě ho políbil. Po chvíli už ale byl blonďák o stěny a Itachi do něj zezadu vnikl. Po třech týdnech mu to musel konečně splatit.

Bylo to tak rychle, že skoro ani nestíhal vnímat. Opíral se předloktími o studené kachličky na stěně, které se od jeho tělesného tepla ohřívaly. Neměl rád, když mu neviděl do očí, ale na druhou stranu bylo vzrušující, když nevěděl, co od něj v příští chvíli čekat. Zakousl se do svého zápěstí, čelem opřený o zeď. Když jeho milenec začal s rychlejšími přírazy, nezabránil si ve stenech a prosbách o víc.

Měl ho zcela ve své moci, připadal si jako dravá šelma a bral Deidaru jako bezmocnou kořist. Prakticky nedokázal přestat. Potřeboval alespoň na chvíli uhasit onen oheň, co v něm hořel ony dlouhé tři týdny. Dokonce si ani nezabránil ve vzdychání. Opravdu mu to už chybělo.

Mohla za to nejspíš ta dlouhá abstinence. Začal cítit, že to na něj jde, až nezvykle brzy. Takhle ne... Dokázal si krátce vydobýt zdravý rozum, když mu pokynul k výměně. Dei se otočil zády ke stěně, chytil se topení nahoře a tak odrazil, aby mohl tmavovláska obejmout nohama kolem ramen a kotníky mu překřížil za zády. Čelem se opřel o jeho a prsty mu zajel do vlasů, které silně stiskl, stejně jako jeho boky mezi svými stehny, to když do něj opět vnikl.

Pořád mu to nestačilo. Začal ho olizovat po hrudi. Svými černými nehty se mu zaryl do stehen. Určitě tam bude mít jizvy, ale to mu teď bylo úplně jedno. Prostě se nedokázal zastavit. Začalo mu být takové vedro, že se musel natáhnout a zchladit vodu.

Uprostřed nejlepšího se ozval ten nejhorší možný zvuk. Zvonek.

Itachi se tak lekl, že upustil Deidaru na zem. Rychle jej ale zvedl. ,,Promiň" Ustaraně odvětil a vylezl ze sprchy. Oblékl na sebe župan a šel otevřít. Po cestě si něco nespokojeně mrmlal.

Musel si pomoct sám, do toho ho dost bolel zadek od toho pádu. Potom se umyl a pořádně vydrhl.

Návštěvník vrazil dovnitř jako velká povodeň a hodil si kufr do kouta. ,,Čau. Stěhuju se."

,,A můžu se zeptat proč?" ptal se ještě mokrý Itachi. Ale byl i docela překvapený, že ho tu vidí.

,,Došly prachy a nebylo na nájem." Svalil se na gauč a rovnou si i zapálil cigaretu.

,,Alespoň se nechovej, jako neurvalé prase." Sebral mu cigaretu.

,,Hej!" Chňapl pro svůj majetek, vstal a zamračil se. ,,Tak s tím jdi někam, rodiče mi dělat nebudeš."

,,Hele, jestli tu chceš bydlet, tak budeš dodržovat moje pravidla, tenhle nájem totiž platím já!" A cigaretu vyhodil z okna.

,,Kreténe," odfrkl si, popadl kufr a vzal si ho nahoru, cestou se srazil s Deiem a ani nezabručel. Blondýn se překvapeně ohlédl a Itachiho se zeptal: ,,Co se děje?"

,,Ten vůl nemá na nájem, tak tu teď bude oxidovat. Prosím pokus se ho nějak přežít, kvůli mě." Bylo vidět, že z toho radost nemá.

,,Aha ... A jak dlouho?"

,,Nemám ani ponětí, ale doufám, že brzy vypadne."

,,Dobře. Chápu." Znamenalo to, že se budou muset uskromnit v mnoha ohledech. ,,Itachi, jestli budeš chtít, tak odejdu. Poslední rodinu bys měl upřednostňovat."

,,Nemel hlouposti. Myslíš si, že on by mě měl před milenkou? V mém případě milencem?" Přitáhl si ho k tělu. ,,Zvládneme to." A usmál se.

V tu chvíli se domem rozduněla tak hlasitá hudba, že se okna chvěla. ,,Posledně to stačilo. Když se nemůže postavit na vlastní nohy, je to i tvoje věc." Jemně ho odmítavě odstrčil. ,,Mám práci a ty taky."

Itachi cítil, jak se mu nyní Deidara vzdálil. Ne fyzicky, ale psychicky. Naštvaně vyšel po schodech a vyrazil dveře od pokoje, ve kterém byl jeho bratr. ,,Hele, jestli tu chceš bydlet, budeš dodržovat několik pravidel. Jinak poletíš! Rozuměls? Zaprvé budeš akceptovat mého přítele a žádný úchylný nebo sexistický narážky. Zadruhé se budeš chovat slušně, ty tu pánem nejsi! A za třetí si najdeš práci, jestli tu chceš bydlet, budeš přispívat na náklady! Rozuměl jsi?"

Sasuke otráveně vzhlédl a znuděně zívl. Ztlumil hudbu. ,,Co zase? Běž si zašukat a bude ti líp, tak zmiz."

,,Ty malej nevychovanej parchante!" Stiskl zuby. Měl takovou chuť mu dát co proto, ale jakožto jeho starší bratr měl pocit že nemůže. ,,Budeš se chovat slušně! Žádné úchylné, nebo sexistické narážky! A jestli se tvé chování nezlepší, vlastnoručně tě vyhodím na ulici! Teď už jsi rozumně?"

,,Nejsem blbej, ne? Tobě se možná sluch zhoršil, když seš teplej, ale ječet tady fakt nemusíš." Protočil oči a mávl ke dveřím jako by byl nějaký princ.

,,Ty jeden ..." zamumlal si pro sebe a odešel z pokoje. Za sebou práskl dveřmi. Začal si sám pro sebe povídat: ,,Kdo si myslí, že je? Jen počkej bratříčku, jen počkej ..." A šel do obýváku.

Dei byl na terase, v obyčejném špinavém tričku a lacláčích, pár barevných šmouh měl i na tváři. V ruce paletu a ve druhé štětec, kterým si míchal potřebné odstíny a v kelímku s vodou ho pokaždé vypral. Šlo to pomalu, až příliš. Protože prostě nebyl v psychické pohodě. Dělal si starosti, co všechno ten kluk způsobí.

***

Uběhl již týden, co se Itachiho bratr Sasuke neurvale nastěhoval zpět k nim. Už jim obou lezl na nervy, choval se, jako by mu to tam patřilo, a nebral žádné ohledy na jiné. Itachi si se svým partnerem od té doby skoro neužil. Buď nebyl čas, nebo je rušil Sasuke. Deidara se choval dost odtažitě a Itachimu to ovšem vadilo. Kdyby se tu Sasuke neobjevil, mohlo být vše jako v pohádce, ale teď ... nedalo se to s ním vydržet, a Itachi byl přesvědčen, že jestli se Sasukeho chování nezlepší, vyhodí ho.

Dei byl nervózní kvůli tomu, že se blížil termín jeho zakázky a on musel ten obraz neustále opravovat. Nepřišlo mu to dokonalé ani přijatelné. Tady puntík, tady barva. Prakticky každý den to měnil, dokud konečně nezískal to pravé. Dal si přestávku, otřel ruce a šel si udělat čaj. Už ho bolela hlava z toho věčného hluku. Nemluvě o tom, že i když byl Sasuke venku s kamarády, nedalo se pořádně soustředit. Uslyšel kroky a ani se neohlédl. ,,Chceš něco k obědu?" zeptal se co nejmileji.

,,Ne," zazněla strohá odpověď, když si Sasuke vzal z lednice láhev mléka a napil se přímo z ní, malý zbytek vrátil zpátky, prohrábl obsah ledničky a nakonec se rozhodl pro zbytek nudlí od včera, s tím se uvelebil u televize.

,,Já teď budu muset na nákup, tak... se nějak obsluž." Opláchl si hrnek se lžičkou a uklidil ho. Běžel se nahoru převléknout, pro peněženku a klíče a zavřel za sebou domovní dveře.

Po snídani si šel Sasuke zakouřit na balkón, při tom zkoumal obraz. Nikdy neměl umělecké cítění, snad kromě grafity. Když skončil, típl nedopalek o zábradlí a nechal ho tam, pak odešel. Jenže to se stalo osudové. Výpary z barev byly hořlavé a plátno jimi se přímo nasáklo.

Itachi měl dneska kratší směnu, tak se rozhodl, že překvapí svou lásku. Věděl že toho má dnes nad hlavu, tak mu to chtěl trochu zpříjemnit. Stavil se v květinářství a koupil kytici růží. A ještě v jednom menším obchodě koupil sůl do koupele, aby si mohl Deidara odpočinout v horké lázni. Když se vrátil domů, myslel si že svého miláčka překvapí, ale místo něj ho přivítal divný smrad. Linul se přímo z místnosti, kde byly Deidarovy výtvory. ,,Ježiši ... to snad ne ..." běhalo mu v hlavě, když stál u dveří od pokoje. Pomalu, s klepající se rukou, otevřel dveře. Jakmile spatřil to co viděl, myslel že se mu to jen zdá. Deidarovo dílo ... bylo v plamenech. Ihned zareagoval a nemotorně to uhasil. ,,Jak se to mohlo stát?" řekl.

Dei byl na tenhle pach cvičený. Už za učňovských let tohle starší žáci dělávali mladším jako naschvály. Hned jak přišel, hodil nákup do kouta a běžel za tím zdrojem. ,,Proboha..." Bylo to v háji, zničené. A zítra měl termín odevzdání! Padl na kolena před svým dílem a třásl se po celém těle.

,,Jak ... proč?" ptal se zmatený Itachi. Pak mu to ale došlo. ,,Sasuke ..." Zavrčel a šel za ním. Zuřivě zabouchal na dveře. ,,OTEVŘI!"

,,Co je?" Otevřel netrpělivě. ,,Za ten smrad nemůžu, trávu tady nevyrábim."

Jakmile otevřel, jeho bratr mu vrazil pěstí přímo do obličeje, až se Sasuke válel po zemi. ,,Ty že za to nemůžeš?" Začal se smát, skoro jako by mu přeskočilo. ,,Zničil jsi Deidarovo dílo, které má zítra odevzdat! Co mi řekneš na obhajobu?"

,,Bylo to beztak hnusný."

Itachi si ho postavil a dovlekl jej ke zničenému dílu. ,,Dobře se ne na to podívej! Tohle byl obraz na kterém se Deidara tak nadřel, že si to nedovedeš představit. A ty to během chvíle zničíš! Děláš si ze mě jako už prdel?!"

,,Itachi, nech ho," zasáhl blonďáček hned a zkusil jej od mladšího odtáhnout. Jenže jeho přítel byl momentálně tak moc mimo sebe, že mu nechtěně vrazil facku. Dei na chvíli ztuhl. ,,Je to moje vina, neměl jsem to tady nechávat."

Itachi zůstal nehnutě stát, jenom se z vyděšeným výrazem díval na Deidaru, který měl na tváři otisk jeho ruky. Pustil Sasukeho límec a klekl si před Deidaru. ,,Odpusť, dnes jsem ti chtěl udělat radost. Koupil jsem ti květiny a malý dárek. A on z dneška udělal tohle. Odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit." A skoro až brečel.

,,Nech toho. Stalo se a nic s tím nejde udělat." Zase ho zvedl a slabě se bolestně usmál. ,,Sasuke to může jít vyhodit, poklidím tady a do rána zkusím něco spáchat." Vzal zbytek obrazu, vtiskl ho mladšímu Uchihovi do ruky, ten se sebral a šel to vyhodit.

,,Sakra! Debilní bratr ... už ho mám dost." A naštvaně se díval do země.

,,Je to tvoje rodina, krev nezměníš. Skoč mi dolů vybalit nákup a něco si ukuchti než to tady dám dohromady."

Nic neřekl a šel rovnou pro nákup. Po cestě se srazil s bratrem, ale jenom ho spařil vražedným pohledem. Začal nákup vybalovat a u toho si mumlal něco na stal: ,,Blbej bratr ... kdo si myslí že je?" A podobně.

Trvalo dobré dvě hodiny než to udělal, poté si vytáhl záložní barvy a čisté plátno, podle paměti se snažil vytvořit obraz. Nebazíroval tolik na dokonalosti, protože věděl, že nemá moc času, ale stejně se to neobešlo bez zoufalství. Dolů si zašel udělat zásobu kafe a namíchal to s energetickým drinkem jako kofeinovou bombu.

Jak ho tak Itachi vyděl, cítil se strašně provinile, kdyby tu Sasukeho nenechali, bylo by vše v pořádku. ,,Můžu nějak pomoct?" zeptal se zoufalý Itachi.

,,To je dobrý, jen bych dneska ocenil trochu klidu. Vyspi se do práce a zavolám ti, až mi řeknou verdikt."

Zklamaný Itachi s pocitem viny si šel dát dlouhou sprchu, a ze zvyku to musel nahlásit Deidarovy. ,,Kdyby jsi něco potřebovat jsem ve sprše ..." A odešel.

,,Díky." Opřel se o linku s hrnkem v ruce a pořádně se napil. Možná by si mohl taky dát sprchu, probralo by ho to a aspoň by se mohli trochu pomuchlat. Nerad svého milovaného viděl tak skleslého. Potom šel zase nahoru, aby nezameškal. Zkusil se nejprve na pět minut uvolnit, pustil si do rádia tichou motivační hudbu. Až pak ho napadlo udělat něco netradičního. Na laptopu si našel nějaké rockovější písničky a ty si dal k tomu jako zvukovou kulisu. A začal tvořit v divokém zápalu.

Itachi se zrovna svlékal když to zaslechl. ,,Zase ten Sasuke, nemůže ho nechat pracovat!" Už jen ve spodním prádle šel za bratrem, ale procházel kolem pokoje, kde tvořil jeho přítel. Najednou se zarazil. ,,To je Deidara?" Přistoupil ke dveřím a mírně je pootevřel. Poprvé ho viděl jak maluje v takovém zápalu. Chtěl tenhle oheň, hned. Ale věděl že ho musí nechat pracovat. Proto se radši otočil a vrátil se do koupelny. Svlékl i spodky a zapnul studenou sprchu. Prostě se potřeboval zchladit.

Svítalo, když Dei skončil. Hudba před chvílí ztichla. Štětec spadl na zem a sám malíř měl chuť ho následovat. Ruce a vůbec všechno měl od barev, měl mžitky před očima a malinko se klepal. Obraz dal k oknu, aby ho slunce vysušilo s větším účinkem, uklidil, zašel si dát sprchu a pak hupsnul pod deku ke svému příteli. Přitulil se k němu a různě ho hladil.

Ospalý Itachi ho nenápadně odstrčil. ,,Nedělej to. Víš kam by tohle vedlo, a ty se potřebuješ vyspat." Posadil se na postel a blonďáčka zakryl. ,,Já stejně už vstávám." A políbil jej na tvář.

,,Mám v sobě kofeinu, že by to zabilo dva slony. Tak nekecej." Až zuřivou silou si ho stáhl k sobě a usadil se na něm. ,,Jestli mě odmítneš, dojdu si za tvym bráchou."

,,To by jsi neudělal ..." Škodolibě se zasmál.

,,Ne?" Vstal, odhodil deku a šel ke dveřím. ,,Bojuj o mě, kotě."

,,To snad nemyslí vážně?" Pomyslel si. Chytil ho za ruku, přitáhl si jej k sobě. Naklonil se nad něj a vášnivě políbil. ,,Mám víc?"

,,Víc. Dej mi, kolik jen snesu." Objal ho a natiskl se k němu.

,,Nebyl to moc rychle vyhraný boj?" Zasmál se ještě škodoliběji. A začal jej tak líbat, že by neodolal nikdo.

,,Chci tě a nic jinýho mě nezajímá." Skoro s ním praštil o postel, to už ze sebe rval oblečení.

,,Ty jsi dobře nedočkavý!" Zasmál se Itachi. Přitáhl si ho a převrátíl se na něj. ,,Jak moc to chceš?"

To snad nemyslel vážně! Na tohle neměl náladu a na něžnosti taky ne. Klidně by ho znásilnil, jen aby došel svého. ,,Zdržuj ještě chvíli a ucítíš to."

,,Přesvědč mě že si to zasloužíš!" Začal se smát.

Tomu snad hráblo nebo co. Strhl ho pod sebe, jedním tahem si rozpustil vlasy, tak že si sundal červenou gumičku a jemu kalhoty až ke kolenům a to rovnou i se spodním prádlem. Nahromadil si dostatek slin a nejdřív jen rukou ho začal uspokojovat a při tom fascinovaně přihlížel.

Ano. Tohle byl ten oheň, co chtěl. Nejdříve jej rozžhavit a pak si užít. Byl radši ten dominantní, ale tak se mu líbilo, když jeho kotě převzalo nadvládu a z kotěte se stala nelítostná šelma. Nebránil mu, jenom si to užíval.

Byli jako voda a oheň, nebe a peklo. Každý prožíval svůj život jinak, s odlišnou intenzitou a stejně tak i milostné hrátky. V poslední době byl Dei ve stresu, už před Sasukeho příchodem, tak byl pasivnější. Když usoudil, že toho bylo dost, drapl ke stolku pro lubrikant a kondomy, protože si to sice s ochranou neužili jako jindy, ale nechtěl se jít zase mýt nebo tak zůstat do rána. Sám se rychle připravil, použil kondom a hezky si ho osedlal.

,,Líbíš se mi, když jsi jako nenasytné zvíře, ale..." Rychle jej otočil, aby byl hezky na vrchu a zvedl mu obě stehna. ,,Na vrchu jsem radši já." A zasunul jej jak nejhlouběji to šlo. ,,Jen doufej, že Sasuke spí, proto že až s tebou skončím, tak si nesedneš." Zasmál se.

,,Jen do toho. Předveď se, pusinko." Nedělala mu problém prakticky žádná poloha, na škole dělal chvíli gymnastiku, ale nebavilo ho to, tak měl spíš praktický trénink až s příchodem svých sexuálních skutečností. Lehce se nadzvedl a nožkama se mu zapřel o ramena.

Začal se přirážet tak silně, jak jen to šlo, až Deidara narážel hlavou o zeď za postelí. Ty jejich vzdychy byly tak hlasité, že by se Itachi opravdu divil, kdyby to jeho bratra nevzbudilo. I přesto však nepřestával, ba naopak. Dei si to zasloužil po tom výkonu, co předvedl.

Těžko říct, jestli si víc užíval ty rychlovky, když měli oba čas, nebo pomalejší až večer. Vytáhl se do sedu, aby neměl ráno ještě ke všemu bouli na hlavě. Hryzl ho do ucha a roztouženě zašeptal: ,,Přidej ještě, lásko...ach, jo, víc...miluju tě..."

Bylo mu jedno jestli Sasukeho vzbudí, nebo ne. Prostě ho musel mít pro sebe. ,,Říkej mi to častěji ... a už nikdy ... tě ... nenechám ... odejít!" Lapal po dechu. Skoro mu nestačil. Přirážel víc a víc, nedokázal zpomalit ani o chvilku. Zakousl se mu do krku, nezajímalo ho, že tam bude mít jizvu.

Už skoro... Cukala mu napětím každá buňka v těle, připadal si, jako kdyby se měl hned rozpustit ve splihlou medúzu. Nevěděl, kam dát ruce, tak mu sundal nohy z ramen a zatnul nehty do obnažených zad. Nechtěl být hotový moc rychle, ale celou noc na to neměli. Kdyžtak Itachi zavolá do práce. Ale Dei měl pohovor kvůli tomu obrazu, tak si teď hodlal vybít prvotní nadrženost a když všechno dobře dopadne, udělat si pěkný večer u skleničky vína.

Itachi zkousl zuby. Už to nedokázal vydržet, ten tlak byl nesnesitelný. A najedou ... přišlo náhlé uvolnění.

Rychle jako švihnutí bičem a přeci následky trvaly. Pohled na blonďáčka, kterak se ztrácel ve vlastních pocitech, byl uchvacující.

Konečně mohl pomalu popadnout dech. Posadil se, ale stále jej pozoroval.

,,No, co teď?" Zvedl se na loktech a odhrnul si z očí ofinu. ,,Měl bys jít do práce."

,,Jo ... to bych asi měl." Usmál se. Vstal z postele a šel ke dveřím. ,,Jdu si dát sprchu." A vyšel z pokoje, směrem ke koupelně.

Už zase. To byl nějak čistotný, ne? Dei se převalil na břicho a vzal ze země svoje oblečení, pak ho šel dát do pračky a vybíral si oblečení na tu schůzku.

Vlasy si neumýval, věděl že by to nestihl, pouze se probral studenou vodou. Oblečení měl už nachystané, tak si ho na sebe jenom hodil. Když odcházel chytil si na chvíli Deidaru. ,,Jak ti ta schůzka skončí, tak mi zavolej jo? Chci vědět jak to dopadne." A políbil jej.

,,Abys samým napětím vůbec mohl pracovat." Uculil se a hravě ho kousl do nosu. Ten včerejší incident bral tak trochu filozoficky. Něco musí odejít, aby přišlo to lepší.

,,Budu ti držet palce, a jestli to dopadne špatně, zaručuju ti že je po Sasukem." A s úsměvem na tváři odcházel ze dveří. Ještě mu zamával, než nastoupil do auta.

Během dalších dvaceti minut už se dal Dei dohromady, zkontroloval obraz, který přes noc už skoro zaschl, ale i tak vzal ochrannou folii, kdyby se rozpršelo a dal ho do desek. Na stole nechal vzkaz, ať se mladý pán obslouží dle svého a pak už celý nervózní vyrazil na autobusovou zastávku. Bylo to kousek, tak ani nepovažoval za nutné jet autem.

Itachi mezitím dorazil do práce. Vyšel po nekonečných schodech do své malé kanceláře, kde už na něj čekal nedočkavý šéf. ,,Uchiho, děláte mi radost. Ta konference dopadla lépe než jsem čekal."

Itachi se krapet začervenal. ,,O-opravdu?"

Mohutný šéf si potáhl z doutníku. ,,Samozřejmě, ještě dnes se stěhuješ do střešní kanceláře!" ,,Děkuji!" Poklonil se Itachi. Do krabice si sbalil svoje věci, včetně fotky svého miláčka, a vydal se do své nové kanceláře. Byl tam majestátní výhled na celé město, i na jejich dům v dáli.

,,Odedneška jsi vice prezident naší společnosti. Možná jsem unáhlený, ale vím, že ty to v sobě máš Uchiho." A majestátně Itachiho poplácal po zádech. ,,Ale protože by jsi to teď všechno nestíhal, přidělíme ti sekretářku."

Itachi ze zarazil. ,,Cože? Proč?"

Šéf se zasmál a zvolal: ,,Pojď dovnitř!" A v tu chvíli do kanceláře vstoupila rozkošná dívka, mohlo jí být sotva dvacet a řekla: ,,Jmenuji se Yukita Naho, ráda vás poznávám pane Uchiho."

,,Děkuji pane, ale myslím, že to nebude nutné," řekl Itachi.

Šéf se jenom zasmál a odešel.

,,Kdyby jste mě hledal pane, budu před vaší kanceláří. Na stole máte když tak interkom." A odešla. Itachi nic neříkal, jenom se podíval z okna a přemýšlel nad svou láskou.