Nevinná praxe 4

Další díl pro naši vítězku a samozřejmě i další čtenáře ^_^.

---

Dveře u bytovky dokázal odemknout už po tmě. Za tu dobu si zvykl. Jen se trochu bál, jak přes těch pár schůdků dostane Itachiho. Dřív než ale ten problém vůbec mohl řešit, objevil se opět domovník, jako by snad na něj čekal.

,,Co to před chvílí u vás bylo zase za hluk? Sousedi nad vámi si velice stěžovali."

,,U mě? No to asi těžko, teď jsem přišel z práce, chcete potvrzení od šéfa?" zeptal se trochu jedovatě.

Starý pán jen něco zamručel a odebral se zase zpět do svého bytu ve třetím patře.

Sasuke se chytil zábradlí, zatímco druhou rukou podpíral bratra, aby neupadl. Trochu se divil, že ty schody zvládli bez většího úrazu. Odemkl dveře od svého bytu a Itachiho posadil rovnou na postel, aby mu ještě někde nespadl.

Itachi sklonil hlavu a zadíval se upřeně na zem. ,,Máš... máš tu zim - u. A bordel... vždycky si měl v pokoji bordel... a mamka tě za to vždycky seřvala... sem rád... že sem zase tady... stýskalo se mi." Sice to vypadalo, že Itachi mele nesmysly, ale Sasuke mohl tušit, že i když je opilý, tak sleduje jistou myšlenkovou linii.

,,Tak si zalez pod peřinu, ale nejdřív ti sundám boty, dobře?" Další jeho slova, jako kdyby Sasuke ani neslyšel. Rozvazoval mu boty a na chvíli si vzpomněl na rodiče... asi i jeho vinou. ,,Nechceš něco k pití nebo k jídlu?" zeptal se bratra obětavě, zatímco kontroloval topení. Pořád studené. Kdyby se tak radši ten domovník zajímal o to, že je tady zima jak v psírně, než o hluk, který ani není jeho dílem.

,,Nechci... chci teplo, je tu... zima, moc..." Itachi měl na odhalených částech těla husí kůži a viditelně se klepal. Často se opakoval, ale v naléhavosti toho hlubšího, příjemného a tichého hlasu bylo cosi střízlivého. A o to silnější dojem vyvolal, že snad náhodou se v tu chvíli jeho přivřené tmavé lesknoucí se oči v jejichž duhovkách se přelévaly tekuté odstíny opsidiánu, upíraly až prosebně a lítostně na Sasukeho. Ne skrz něj, ne vedle něj, ale přímo.

,,Neblázni, jsem unavenej a nemám kam jinam jít. Budu tu s tebou. Dojdu se jen osprchovat a hned jsem tu. Ty se zatím svlíkni, v tomhle by se ti spalo asi dost blbě. A jestli chceš," natáhl se ke skříni, ,,můžu ti půjčit tepláky a triko. Oboje je mi velký, takže tobě by to mohlo být akorát." Hodil mu oblečení na postel. Sám si vzal oblečení na spaní, což obsahovalo pouze volnější triko. Nesnášel, když ho guma kalhot tlačila v oblasti břicha.

Itachi neprotestoval a zatímco byl Sasuke pryč, jemu se celkem rychle podařilo svléct všechno oblečení. Nebyl totiž vysloveně mimo, ale zpitý byl docela slušně. I tak si byl schopen navléct tepláky. To byl další ukazatel odlišnosti těch dvou, starší Uchiha si zvykl spát jen ve volných kalhotách. Pak si lehl na bok, rukou podepřel hlavu a zavřel oči. Cítil, jak mu černé vlasy padají do bílé tváře a musel se tomu zasmát. Ani netušil, proč. Zkrátka se mu chtělo.

Sasuke byl skutečně za chvilku zpátky, ani si nestihl vysušit vlasy, aby si Itachi snad nemyslel, že ho tu chce nechat samotného.

,,Triko nechceš?" zeptal se udiveně. ,,Tak to upřímnou soustrast, protože zmrzneš." Sasuke popadl peřinu, trochu ji naklepal a následně přehodil přes bratra. Ještě si došel do kuchyně pro sklenici vody, pak si opatrně k Itachimu přilehl. Neměl vyloženě malou postel pro jednu osobu, ale i tak jeden druhého na sobě cítili.

,,Dobrou noc, brácho," řekl mladší ještě před tím, než se přes něj nahnul, aby zhasl lampičku.

Kolem zápěstí se mu ale najednou s překvapivou přesností obtočily Itachiho prsty.

,,Nezmrznu..." zašeptal přesvědčeně, aniž by mu ruku pustil. Sasuke byl takhle blízko jemu... dokonce z jeho mokrých vlasů, které se mu lepily na obličej, cítil slabě vůni šampónu. Chvíli pečlivě očima přímo skenoval ty jeho... opravdu vypadaly jako kopie.

,,Bráško..." Na sekundu střelil Itachi pohledem níž... ne na oči, ale na jeho jemné rty... pak se vrátil zpět k onyxům, které mu bratr ukradl. Ruku mu nedržel bolestivě, za to ale dostatečně pevně. Byl to pravděpodobně zvyk, jeho práce ho ovlivňovala po celý život, takže si očividně nějaké nové instinkty vytvořil.

,,Spi už," opáčil mladší a opatrně stiskl vypínač. ,,Když ti bude zima, tak řekni, podám ti to triko," dodal ještě, zatímco tričko odhazoval na pohovku, která stála naproti posteli spolu s menším konferenčním stolkem. ,,Když budeš hodnej, tak ti možná ráno udělám i snídani," řekl místo přání dobré noci, pak už se jen zavrtal víc do peřiny. Byla mu možná ještě větší zima než Itachimu, vzhledem k tomu, že před chvílí vylezl ze sprchy.

Itachi mu neodpověděl. Po podezřele dlouhé odmlce ho ale najednou chytil za rameno a stáhl pod sebe tak, že nad něm klečel a opíral se o lokty. Prostě měl chuť to udělat... když své koleno i přes protesty Sasukeho těla vklínil mezi jeho nohy, usmál se, jakmile ucítil, že Sasuke má opravdu jen tričko a boxerky. Najednou si až tak opile nepřipadal. I když nikdy by to asi za střízliva neudělal, ale ne proto, že by nechtěl, ale že by se bál odsouzení a odmítnutí. Teď se jen něžně otřel rty o jeho krk.

,,A když nebudu hodný..?" zašeptal a onoho místečka se dotkl špičkou jazyka.

Sasuke mu nebyl schopný odpovědět. Ležel celý zkoprnělý pod ním, aniž by se pohnul jen o píď.

,,I - Itachi?" polkl hlasitě jeho jméno. ,,Já myslel, že další lekce bude až zítra... spíš pozítří, budeš mít kocovinu," pronesl už o poznání jistěji. Skoro měl chuť se až smát, když pomyslel, že by ho snad jeho bratr chtěl... ani s to nedokázal v duchu říct.

,,Jsi moc... zásadový, bráško..." Itachi mu prsty přejel po bílé tváři a tak mu i odstranil vlasy z obličeje. ,,Studíš..." poznamenal tiše, když stehnem na jeho klín jemně přitlačil a otřel se o něj. Pravdou bylo, že když pak Itachi ještě položil dlaň na Sasukeho klíční kosti, jen to mohlo mladšího Uchihu utvrdit v tom, že Itachiho tělo bylo doslova horké.

,,Ty si zase moc pil," opáčil Sasuke trochu popuzeně, když ucítil jeho nohu na svém klíně. ,,Ale asi je to i moje vina, proto tě teď ve tvém vlastním zájmu... shodím dolů." U posledního slova ho chytil za ramena a povalil pod sebe. ,,Ráno ti bude špatně, jen počkej," řekl, aby zaplašil tu divnou atmosféru mezi nimi. Moc se mu to ale nedařilo, pořád cítil ve vzduchu něco zvláštního. ,,Chápu, že ta postel není nepohodlnější a je tu trochu zima, ale jednou to přežiješ," dodal ještě, než přes něj znovu přehodil peřinu a opatrně se k němu přivinul, aby ho zahřál. Tělo měl ještě trochu studené, ale věděl, že za chvíli bude hřát stejně příjemně jako to Itachiho.

Starší mu položil mu ruku na pas, pak ale dlaní vjel pod jeho tričko a prsty ho pak něžně a letmo hladil nehty podél páteře a ramen. Na tom gestu bylo cosi ochranitelského. ,,Mám tě rád, Sasuke..." zašeptal Itachi spíš pro sebe, než pro něj, ale až tak opilecky to neznělo.

,,Vždyť já tebe taky," zasténal mladší útrpně. Bylo dost zvláštní, jak se ho Itachi dotýkal. V podstatě nedělal nic až tolik zakázaného nebo nemravného, ale už se pohyboval na hranici přátelství a intimity.

,,To nejsi vůbec unavený?" zeptal se ho nechápavě, když zaznamenal jeho bloudící prsty po svém těle.

Itachi se jenom usmál, ale to jeho bratr nemohl vidět. Pak se naklonil a rty mu vtiskl alespoň letmý polibek na čelo. Sasuke se jeho dotekům nebránil, takže v tom pokračoval, jen sem tam si jeho tělo natiskl blíž a těsněji ke svému hrudníku.

Ten už v tom viděl něco možná lehce postranního, ale nebránil se, protože Itachi tak krásně hřál. Možná si časem místo svetru pořídí spíš zvíře. Tělesné teplo je skutečně nejspolehlivější. Dovolil si na chvíli zavřít oči a jen si užívat bratrovu horkou kůži. Ani nepostřehl, že se k němu sám najednou tiskne, ale bylo to tak příjemné, že to dělal zcela automaticky.

Itachiho černé oči s oceánskými odlesky si už navykly ještě temnější noci a tak mohl sledoval Sasukeho chvějící se zavřená víčka... cítil ho tak blízko u sebe... a... ano, hlas v hlavě mu i přes vyprchávající alkohol křičel: ,,NE!", všechno co se ve společnosti dělalo a říkalo, to odmítalo, Itachi věděl, že ne. Ne, ne, ne... prsty mu vjel do vlasů, přivřel oči a sladce mu dýchl na rty. Na jedné ruce Sasuke ležel a druhou mu instinktivně jistil Itachi.

Sasuke, jelikož měl zavřené oči, vůbec jeho výraz neviděl a to, že cítil na svých rtech jeho horký dech, přisuzoval jejich vzájemné blízkosti. Myslel si, že už Itachi pomalu zabírá, když začal pravidelně dýchat, jenže to by se ty intervaly nesměly brzy začít měnit. Prudce otevřel oči.

,,Není ti špatně?" zeptal se starostlivě a odhrnul mu vlasy z očí, aby ho mohl alespoň pohledem zkontrolovat.

,,Ne... zavři oči," promluvil Itachi tiše a sledoval ho. Byl tak neodolatelný, tak roztomilý, tak křehký a zranitelný. Itachi se zatvářil jako ublížené zvířátko, které zahnali do rohu. ,,Bráško ty... ty jsi to nejdůležitější, co mám..." Zákaz, morálka, hranice, sebekontrola... tlak na Sasukeho volné ruce jen na sekundu zesílil. Itachi jeho rty přejel špičkou jazyka a mezi své vsál jeho spodní, citlivější. Nešlo si to odříkat, to nebylo v Itachiho silách.

Sasuke překvapením ztuhl. Někde hluboko v podvědomí, se mu zdálo Itachiho chování dost podivně už na první lekci, ale nepřipisoval tomu žádnou důležitost. Myslel si, že si to jen namlouvá. Teď už si byl jistý. On ho tu bezostyšně svádí. Chtěl ho od sebe odstrčit, ale nedokázal to. Cítil z něj zoufalost, beznaděj, strach... až pak touhu. Nemohl ho odstrčit, prostě nemohl. Místo toho ho pohladil konejšivě po tváři a sám se k němu přivinul.

Jeho starší bratr se ale nespokojil jen s dotekem. Opatrně si ho k sobě přitiskl a prsty mu přejel letmo po sněhobílém krku, když mu mezi rty vnikl jazykem. Snad i instinktivně vyhledal ten Sasukeho a svými nejprve pomalými pohyby ho provokoval.

,,Že už... už neodejdeš..?" zašeptal tu tichou prosbu do Sasukeho rtů a volnou rukou ho za polibků svými horkými hebkými ústy pevně objal.

,,Neodejdu," zamumlal Sasuke do jeho rtů a ještě víc polibek prohloubil. Když už si myslel, že by Itachi mohl být v klidu, chtěl se od něj odtrhnout, jenže se zdálo, že ho bratr nechce pustit. Kdykoliv se jen pokusil lehce odtáhnout, cítil jeho tělo snad ještě těsněji na svém a jeho jazyk hlouběji ve svých ústech. Možná by v takové situaci měl říct dost, ale nedokázal to, nenašel odvahu. Měl potřebu mu vynahradit absenci své přítomnosti.

Itachi se ale od jeho rtů po chvíli odtáhl sám. Neodtáhl v pravém slova smyslu, protože se mohl konečně přisát k tomu něžnému krčku. Nemohl ho v tu sekundu pustit, nedokázal by to. Jemně si ho přidržoval u sebe, pak ho dokonce i potěšilo, že když ho opatrně chytil za ruku s jeho mladší bráška už neměl studené konečky prstů.

Sasuke jen odevzdaně ležel na zádech a nechal se opečovávat. Neměl to srdce ho od sebe odstrčit. Proč je mu ho sakra tak líto? Volnou rukou ho hladil ve vlasech, div, že mu nezačal zpívat něco konejšivého. Kdyby jen tušil, jak moc trpí... ale ne, co si to namlouvá. Nevrátil by se k němu ani kdyby to věděl. Jenže teď, když ho měl tak blízko u sebe, už nedokázal víc vzdorovat.

Jenže Itachi se od chvíli odtáhl sám, nebylo zcela jasné proč... jen si položil hlavu na polštář a zavřel oči. Neříkal vůbec nic, jen tiše vnímal, jak je jeho milovaný bráška blízko něj, i přes to ale z jeho tváře nevyprchaly stopy patosu. Jeho mělké nádechy mu zvedaly hrudník a unikaly mezi pootevřenými tenkými rty. Víčka se mu jemně chvěla a obočí měl lehce nakrčené, jako by se zlobil. Bylo těžké rozpoznat, proč a na co.

Sasukeho ani nenapadlo se ptát, co se tak najednou stalo. Věděl, že je poměrně dost opilý, a že po něm vyjel spíš ze zoufalství, než pro touhu a nezazlíval mu to. Dlouhou se neviděli a on ho nejspíš svým odchodem zranil víc, než si původně myslel. Chtěl tu teď být s ním a pro něj. Ať by Itachi požadoval cokoliv, neodepřel by mu to.

Sasuke mohl jen těžko rozpoznat, ve kterou chvíli ztratil jeho bratr povědomí o světě, ale v momentě, kdy se mu vyhladilo čelo a jeho mramorová tvář se lehce uvolnila, bylo jasné, že už sní.

Sasuke mu přitáhl peřinu blíž ke krku a nechal ho v klidu spát. Ráno si na nic bez tak nevzpomene a možná dobře... Jen by ho to zbytečně rozrušilo. Přestože na vrch vypadal tak sebejistě, teď mladší zjistil, že uvnitř asi takový vůbec nebude. Přemýšlel... co by se vyřešilo tím, kdyby se k němu vrátil? Nějaký čas by to možná klapalo, pak by se ale zase hádali.

Staršího Uchihu ráno probrala ostrá, bodavá bolest hlavy. Jen zamrkal a přivřel oči před ranním sluncem, které mu snad pálilo rohovku. Neměl vůbec pocit, že se pohne, tohle byl děs.

,,Přesně proto... nepiju...." zavrčel tlumeně a dlaň si přitiskl na obličej.

Sasuke už byl dávno vzhůru a oblečený.

,,Udělal jsem ti šumák, to tě trochu probere," řekl pobaveně, jen co ho viděl otevírat oči. Pro sebe si udělal černý čaj, byla mu zima a horká tekutina po ránu zahřeje. Uvařil by ho i Itachimu, ale bál se, jaký by to mělo dopad na jeho hlavu a žaludek.

Ten zatím ale necítil, že by v nejbližší době potřeboval odbíhat k záchodové míse.

,,Tady bydlíš...?" Jeho oči měly znovu tu vrstvu ledu přes černé duhovky a hlas nezaujatý tón. Ten se změnil, jen když se na krátkou setinu sekundy ušklíbl. ,,Není tu zrovna uklizeno..."

,,Nemám čas na úklid. Chodím se sem jen vyspat, když se to tak vezme," opáčil Sasuke bez známky vzteku. Čekal podobnou reakci. Večer ne... v jeho stavu... teď ráno... po vystřízlivění ano. Necítil ale hněv nebo snad stud. Naopak byl na sebe hrdý, dokázal se o sebe postarat. Škoda, že to nevidí máma s tátou... i když možná by tolik nadšení nebyli.

,,Času máme, kolik sami chceme," zavrčel Itachi, zatímco se jednou rukou držel pelesti postele, druhou měl položenou na čele a jeho oči byly tak přivřené, že téměř tvořily dvě oblé tmavé linky řas. Bolest hlavy nepatřila k těm nejpříjemnějším, ale Itachi věděl až moc dobře, že jsou i horší, takže si nestěžoval. To snad ani neuměl. Přikývl jemně na poděkování a rty přitiskl k okraji sklenice, kterou mu tam jeho bratr připravil. Když ji odložil a lehce si přejel jazykem po rtech, zpozoroval bratrův pohled... zvedl hlavu a pár sekund snad jako by hledal slova.

,,Sasuke... včera když... nedělal jsem žádnou hloupost... že ne..?" Zlehka se mračil a ústa svíral do tenké přímky.

,,Ne, spal si jako zabitý a urážel můj byt... jako teď." Nemohl mu říct pravdu a ani nechtěl. Nepotřeboval znovu rýpat do staré rány, která se ale, jak se zdá, ještě stále zcela nezahojila.

,,Mimochodem, jsem vcelku normální kluk, bez vzdělání a bez rodičů. Řekni mi, kdo mi nabídne práci za vysokou mzdu, abych mohl mít víc času. Hm?" Tentokrát už se neudržel, v jeho hlase byla znát trpká bolest a špatné zkušenosti. Když byl ještě malý, mohl mít všechno, na co si jen vzpomněl, teď nemá nic a nikoho. Kdyby kdysi rodiče zanechali závěť mohlo být všechno jinak, ale bál se na to jen pomyslet. Víc než peníze, mu scházeli právě máma s tátou.

Starší tmavovlásek k němu zvedl oči a zadíval se na svého mladšího sourozence. Nemohl přeslechnout všechny ty pocity a na Sasukeho tváři smutek a zklamání zkreslily jeho rysy.

,,Já..." začal tiše, přesto však jasně a důrazně. Neřekl víc, jen zůstal zticha a sledoval jeho onyxové duhovky.

,,Nech to být. Jen mě prosím ušetři rad o životě a času. Víš, já jsem docela šťastný. Kdo v mým věku prakticky bez ničeho by se o sebe dokázal postarat sám? Možná je tady zima, možná tu mám bordel, ale je to můj domov a je mi upřímně jedno, jestli se ti líbí nebo ne." Lhal by, kdyby tvrdil, že se ho Itachiho slova nedotkla. Ale nemůže za to, neví jaké to j, stát půl dne na nohách, aby si vůbec takový život mohl dovolit. Neví, kolik dřiny za tím je. Neví, jak těžké je žít a ne přežívat.

Itachi jen krátce zakroutil hlavou. Nerozčiloval se, ačkoliv Sasuke už znovu vyjížděl. Teď musel on být tím, kdo nebude rýt. Jenže to šlo opravdu těžko.

,,Sasuke... já tě nechápu. Můžeš jít ke mně, můžeš mi pomáhat a stát se spolumajitelem, můžeš bez problému dostudovat to, co chceš... ale odmítáš to. Proč...?" Itachimu tón v tu chvíli nechtě ujel do zoufalého. Když pak znovu mluvil, nebo to útočné, ale šlo poznat, že už se emotivně o dost víc a razantněji krotí. Pomalu k němu došel a pozoroval jeho tvář tak, jako by měl pak hned zavřít oči a malovat ji zpaměti. I v jeho černých duhovkách se třpytily podobné pocity, jako měl Sasuke. ,,Nechci dávat rady, jenom si myslím, že život by neměl být o problémech, ale o jejich řešení." zabodl se pohledem do bratrových očí. ,,A to ten náš není..." Náhle se smutně pousmál a dlaní se dotkl jeho tváře. ,,Jsem rád, bráško. Jsem hrdý na to, cos dokázal... nejen to zázemí. Já jenom že... tobě se podařilo to, co mně ne." Krátce se rozhlédl po bytě ale nakonec opět skončil u Sasukeho tváře. ,,Cítíš se tu jako doma... je to tak dobře. Já se totiž nikdy nebudu cítit jako doma tam, kde žiju. Nebudu, dokud tam nebudeš i ty, proto mi promiň, že se pořád snažím získat tě zpátky a promiň, že ti tu teď taky neslíbím, že někdy přestanu. Jen pokud si to budeš přát, Sasuke." Spustil ruku podél těla. Takhle dlouho už hodnou dobu k nikomu nemluvil. Promluvil tak, jak to cítil a náhle ho přepadl strach, že neudělal dobře, že v zájmu obrany svých citů měl zůstat zticha. Mlčky od bratra odstoupil a vzal si z věšáku svůj kabát, kterého si před tím všiml.

,,Nechci to znovu riskovat. Víš, jaký jsem. Víš, že nesnáším všechny ty tvoje pochybný návštěvy, ty zase mou vztahovačnost. Jen bychom se hádali... jako tenkrát. Nechci to už znovu zažít, ale... na druhou stranu už tě nikdy nechci vidět zoufalého, jako včera," přiznal se mu. Nedokázal už více mlčet. ,,Jenže já nikam nepůjdu. Nechci žít s tebou v tom tvém paláci a nechci se podílet na tom, co děláš. Já chci hrát, chci role, které jsem si vysnil už jako kluk a ne se nakrucovat v pornu. Takže... jestli chceš, abych se vrátil, zkus mě trochu poznat. Zkus se mnou žít... tady." Sasuke sebral z hrníčku na poličce náhradní klíče a v otevřené dlani je nabídl bratrovi.

Itachi zůstal stát s několika prsty na klice, zmrzl jako socha z ledu. Jeho bílá tvář nejevila známky překvapení, ale když chvíli těkal pohledem ze Sasukeho obličeje ke klíčům v jeho ruce a zase zpět, vypadal sám o sobě dost zmateně. Pak udělal pár kroků a svazek kovu si nakonec vzal. Když ho stiskl ve dlani, jen velmi pozvolna, váhavě přikývl.

,,Hledáme řešení..." Snad jako by se snažil přesvědčit i sám sebe, že to není šílenost. Pak se vrátil ke dveřím, ale klíče neodložil, nechal si je.

,,Dobře," odsouhlasil nakonec tiše, než dveře konečně otevřel. Pokud to tak Sasuke chtěl, měl by to zkusit. Stačí když na nějakou dobu zadá nezbytné úkoly svému zástupci a vyřeší pár problémů... měl by to jít. A za zkoušku Sasuke rozhodně stál.

Ten se jen pousmál. ,,A přijď včas, večeře je v osm!" zavolal na něj ještě ze dveří. Možná toho bude litovat stejně rychle, jako se mu rozhodl dát ty klíče, ale třeba se něco změní. To, jak zoufalé a žádostivě se na něj včera díval, na to nešlo zapomenout, přestože byl opilý, viděl v jeho očích ty samé pocity i dnes. No... není čas nazbyt. Musí do školy, už teď mu nebezpečně skáče absence.

Jeho bratr se pozastavil ve dveřích a jen jemně se pousmál.

,,Ani o minutu později," pronesl sotva slyšitelně a pak za sebou zabouchl. Měl dost práce.