Nevděčný spratek 15 - konec

Snažím se plnit své prázdninové předsevzetí a zatím se to docela daří. Čekejte, že vás zahrneme povídkami, pokud budete řádně komentovat, protože znáte to - zadarmo ani kuře nehrabe.

---

Itachi

Ještě pár minut a čeká nás opětovná návštěva domu hrůzy a setkání s jeho ještě odpornějším majitelem. Trochu mě uklidňuje fakt, že ho pravděpodobně uvidíme naposledy v životě. Pokud se nás nerozhodne nějakým zvrhlým způsobem kontaktovat. U něj už by mě skutečně nepřekvapilo nic.

,,Itachi?"

,,Hm?" Ani jsem si nevšiml, že Sasuke celou dobu mlčí. Ne snad, že by naše společné cesty autem bývaly někdy hovornější.

,,Myslel si to vážně?"

Na chvíli se na něj podívám, nejsem si jistý, o čem přesně mluví, víc se teď ale musím soustředit na jízdu. To poslední, co chci, je, abychom dopadli stejně jako naši rodiče.

,,Samozřejmě, začneme od znova, v novém městě, v novém domě," odvětím rychle a přidám navrch úsměv, abych bratra přesvědčil o pravdivosti mých slov. Ačkoliv si myslím, že už dávno ví, co se za tím mým úsměvem skrývá. Stejně jako já vím, co se mu honí hlavou, když se mračí a vzteká.

,,Já se ptal na něco... trochu jinýho..."

Tázavě se na něj podívám, opět jen na okamžik. Co jiného?

Ach ano... ,,Ano, myslel jsem to vážně. Odteď už budeme jen ty a já," ubezpečím ho.

,,Dobře," zašeptá mi v odpověď a něžně se usměje do zpětného zrcátka. Dlouho jsem ho takhle neviděl. Šťastného. Bezstarostného. Mám ale neblahé tušení, že mu to moc dlouho nevydrží. Kdykoliv se máme setkat s Madarou, stane se něco zlého, nebo mám minimálně špatnou náladu ještě týden. Trochu mě uklidňuje fakt, že je to naposledy. Jednoduše mu předám všechny dokumenty a tím s ním definitivně skončím. Sasukeho podíl ho snad tak trápit nebude. Dokud nedosáhne plnoletosti, tak stejně nemůže o ničem rozhodovat, a pak má beztak menšinovou část.

Možná toho budu jednou litovat, momentálně to však vidím jako jediné možné řešení. Minimálně to od nás udrží Madaru v bezpečné vzdálenosti a sebere mu to důvod, proč po nás jít. Ačkoliv je tu stále malinká naděje, že se pletu a smrt našich rodičů opravdu byla nehoda, jenže na to už je moc pozdě. Nechci riskovat. Ani ne tak svůj život, jako jeho. Sasukeho. Vždycky zůstane mým malým bratříčkem, ať je mu patnáct nebo třicet let. Mámě a tátovi jsem při pohřbu slíbil, že se o něj postarám a svůj slib hodlám dodržet. Ve všech bodech.

,,Itachi?"

,,No?" Tentokrát se na něj ani nepodívám, nechci ztratit kontrolu a tenhle úsek je zrovna tak nepřehledný.

,,Zastavíš na chvíli?"

,,Proč?" Co se děje? Vždycky, kdy po mně chce, abych zastavil, neznamená to nic dobrého.

,,Prostě zastav... prosím."

,,Na záchod sis měl dojít doma," pokouším se to zlehčit, přestože je mi naprosto jasné, že kvůli tomu nezastavujeme. Co s ním mám ale dělat?

Najedu ke krajnici a zabrzdím.

,,Tak co se děje?"

,,Políbíš mě?"

Cože? Proč to po mně chce? Samozřejmě vím proč. Ale proč teď? Nejraději bych teď měl Madaru z krku, a pokud možno co nejrychleji. Na... takové věci budeme mít dost času pak.

,,Uděláš to prosím?" Ani se na mě neotočí, když to říká, jen hledí před sebe. To si mě zkouší? Nepřekvapuje mě to, snad jen trochu mrzí. Doufal jsem, že my dva si můžeme věřit. Nedělal bych to přeci, kdybych to nemyslel vážně.

Nicméně pro jeho uklidnění ho chytím za konec brady, natočím si ho k sobě a lehce se otřu svými rty o jeho. Jazykem následně přejedu po spodním plnějším rtu, chci proklouznout dovnitř, ale Sasuke drží rty vzdorovitě u sebe.

,,Sasuke?" Tak chce to nebo ne? Vůbec se v něm nevyznám. V jednu chvíli jsem nabyl dojmu, že mě miluje, že to proto se pořád tak hádáme, ale teď si tím nejsem úplně tak jistý.

,,Promiň... jen se mi těžko věří tomu, že po tom všem, tak najednou sis uvědomil, co ke mně cítíš. Je to zvláštní. Itachi, nedělej to z lítosti. Uráží mě to." Když mluví, jeho rty se při tom dotýkají těch mých, jeho to ale z míry vůbec nevyvádí. Mluví dál. Tak chladně a smířeně.

Mám toho spoustu na jazyku, tolik slov, co bych mu rád řekl, abych ho přesvědčil a přesto mlčím. Vždyť on si stejně povede svou, ať mu řeknu cokoliv. Musím ho přesvědčit jinak.

Na vteřinku se od něj odtáhnu, nastratuju auto a zařadím se zpět do silničního provozu. Sasuke překvapivě nic neříká. Já při nejbližší možné odbočce k lesu neváhám a vydám se po ní.

,,Tohle ale není cesta k Madarovi." Až teď po mně Sasuke hodí pohledem. Nemusím ho ani opětovat, abych věděl, jaký má výraz.

,,Tak já, že něco dělám z lítosti, jo?" zeptám se s příměsí zlosti v hlase. Ani nevím, kde se tam vzala. Možná jsem ji přidal schválně.

,,Co blbneš?" Sasukemu se evidentně můj tón nelíbí.

Ještě než něco řeknu, rozhlédnu se okolo, abych se ujistil, že jsme tu sami. Když nikoho nevidím, jednoduše to nevěřící děcko chytím vzadu za zátylek, natočím si ho k sobě a dřív, než stihne vznést sebemenší námitku, se mi podaří konečně vniknout do jeho úst. Činy obvykle řeknu víc než slova, o tom jsem se přesvědčil už mockrát.

Jednou rukou stále držím Sasukeho, aby mi náhodou neucukl a druhou mu zespoda vjedu pod triko. Bezprostředně po tom, se prudce nadechne a sebere mi tak z úst veškerý kyslík. Na vteřinku se od něj odtrhnu, abych se i já nadechl, a pak už opět dobývám jeho rty.

Nebrání se mi, ale ani se nesnaží zapojit, jako kdyby mi stále nevěřil. Snažím se si toho nevšímat, stisknu ho trochu pevněji v boku a jazykem pronikám ještě hlouběji do jeho úst. Chci mu sebrat všechen vzduch, aby mu nezbylo nic jiného, než se aktivně zapojit to polibku.

Očekávaný výsledek se ale nedostavuje, naopak se zapře dlaněmi o můj hrudník a snaží se mě od sebe odstrčit. To teď nesmím dovolit. Jednoduše, stáhnu ruku pryč z jeho boku a ty jeho v ní sevřu. Jen na chvíli, pak je opět pustím, natočím si ho celým tělem čelem k sobě, roztáhnu mu nohy od sebe a bez problému se mezi ně vtěsnám. Takhle má o dost menší šanci se mi ubránit. Nebo jsem si to alespoň myslel, než mě docela tvrdě kousl do rtu.

,,Itachi! Přestaň!"

,,Ty přestaň!" namítnu a i přes mírně natékající ret se znovu přitisknu k jeho ústům. Dokážu mu, že to myslím upřímně za každou cenu. Možná se mi podaří uspět, když trochu zmírním svůj přístup. Tentokrát to tedy zkusím jemněji. Než se pokusím dostat mezi ty narůžovělé plátky, vsaju nejprve mezi své rty jeho spodní, nijak hrubě ani žádostivě.

Jakmile se mi bráška přestává bránit, vnikám nenásilně dovnitř a opatrně vyzývám jeho jazyk ke společné hře v něžnosti. Několik dlouhých minut se snažím jen já, ale netrvá to až zase tak dlouho, než se konečně zapojí i Sasuke. Teprve potom začíná holý boj o kyslík. Ani jeden se od toho druhého nechceme odtrhnout, jenže dýchat potřebujeme oba, v bezeslovně dohodě tak naše rty od sebe jen lehce odtáhneme, vezmeme si to, co tolik potřebujeme a znovu je spojíme v dlouhý polibek.

Nedlouho na to cítím Sasukeho ruce ve svých vlasech, stahuje mi gumičku a sám si mě drží blízko u sebe.

Pořádně nevím, co to děláme a proč, ale vím, že to chci a lítost v tom rozhodně nehraje roli. Už nikdy nechci přemýšlet nad tím, proč je mi tak úzko a na zvracení, když jde Sasuke na rande. Ať je to z jakéhokoliv důvodu, obyčejný strach to rozhodně nebude.

Sasuke si ještě nutnou chvíli sám bere polibky z mých rtů, než se ode mě odtáhne do vzdálenosti několika málo centimetrů.

,,Jestli mi chceš dokázat, že mě miluješ, tak to udělej."

,,Co mám udělat? Nejsem si přesně jistý, o čem mluví.

,,Nejsi hloupý, ty na to určitě přijdeš," zašveholí a stále si drží mírný odstup.

Asi vím, co po mně chce a ne snad, že bych nechtěl nebo se bál, ale vím, že přesně ve dvanáct Madara odjíždí do práce. Nezbývá nám moc času.

,,Dokončíme to, až se vrátíme od Madary, aby nám neutekl do práce," řeknu pokud možno co nejopatrněji.

,,Jenže já jsem teď kvůli tobě nadrženej a odmítám si pomoct sám. Navíc, jestli ke mně cítíš to, co říkáš, tak bys měl mít teď taky problém, nemyslíš?" Podezřívavě si mě změří a než stačím něco říct, sáhne mi rukou do klína a já si tak až teď uvědomuju vlastní vzrušení.

,,Ale... Sasuke, máme málo času. Já to vydržím a tobě klidně pomůžu." Ne snad, že bych měl až takové zkušenosti v tom jak vzrušit muže, ale budu vycházet z praxe se svým tělem. Nemyslím si, že by to Sasukeho fungovalo nějak zásadně odlišně.

,,Jenže má to háček... já tě chci uvnitř. Takže si koukej pospíšit, sám teď zdržuješ," opáčí pobaveně, jako kdyby měl všechno pod kontrolou.

,,Ale, Sasuke-"

,,Žádné ale. Sundej si kalhoty, připravit se dokážu sám... bude to rychlejší," dodá šeptem, ale já ho stejně slyším.

,,Co tím jako myslíš?"

,,To, že znám svý tělo líp," vyplázne na mě jazyk a začne si rozepínat zip u kalhot. Chci odvrátit pohled a sám si tedy na jeho žádost sundat spodní část oděvu, ale nedokážu od něj odtrhnout oči. Chci to vidět.

Sasukemu to, jak se zdá, vůbec nevadí. Bez rozpaků si stáhne kalhoty i se spodním prádlem, mezi rty navlhčí své dva prsty a poměrně rychle vnikne dovnitř vlastního těla. Na jeho tváři je sice znát bolest, ale on stejně pokračuje dál. Zanořuje se prsty stále hlouběji a v rychlejším tempu.

,,Jestli na mě budeš celou dobu jen zírat, tak to vážně nestihneme," zasyčí na mě a já se od něj konečně odtahuju. Rád bych se díval dál, ale sundat si kalhoty v tomto omezeném prostoru bude určitě náročnější než za normálních podmínek.

Přesto se mi to daří docela obratně. Dokonce se ještě stíhám dodívat na Sasukeho soukromé divadýlko.

,,Snad to bude stačit," pronese mým směrem a na znamení, že mohu vstoupit, od sebe roztáhne nohy.

,,Jen jestli si mě nepodcenil," dodám pobaveně a špičku svoji chlouby nasměruji na jeho otvor. Nemám s tím zrovna valné zkušenosti, ale i tak při prvním menším zatlačení, cítím, že to bude Sasukeho bolet. Když však ještě přitvrdím, jeho tvář se ani trochu nezamračí, jenže ani nezbarví slastí. Zase si hraje na hrdinu. No, to je jeho volba. Nehodlám mu ublížít, jen se do něj zasunu rovnou z celé poloviny, abych ho donutil projevit skutečné pocity.

Docela se mi to daří, protože bratříček začne lapat po vzduchu a v očích se mu zalesknou slzy.

,,Klidně počkám, stačí říct," zašeptám mu do ouška trochu jízlivě.

,,Pokračuj," zasyčí v námitce a sám se proti mně dost neohleduplně ke svému tělu pohne.

Teď už nemá smysl čekat, překonám zbývající dva centimetry, ale ještě se v něm nepohybuji.

,,Itachi...?" Slyším jeho naléhavý hlas.

,,Ano?" Políbím ho na spodní čelist.

,,Můžu křičet?" zeptá se mě přidušeně.

,,No... nikdo tu není, tak si posluž, ale zase to nepřeháněj." Je mi do smíchu, ale kvůli Sasukemu se držím, přestože by si to za to rýpání zasloužil.

Chci ho jako útěchu polaskat na krku, ale než si stihnu najít správné místo na jeho bělostném hrdle, mocně mi zapraská v uších.

,,Promiň, ale... ale fakt to bolí," zašeptá Sasuke vzápětí. Možná nešeptá, třeba jsem přišel jen o sluch.

,,V pohodě..." donutím se odpovědět, ačkoliv to moc v pohodě není.

,,Ještě mi dej pár vteřin."

,,Začni, až budeš připravenej," vyřeším to nejlepším způsobem a čelem se opřu o skleněnou výplň za ním. Ještě mě trochu tlačí bubínky, ale to snad brzo přejde.

Moje bolest skutečně odeznívá, jen co se proti mně Sasuke sám pohne. Až teď mi dochází, jak je příjemně těsný a horký. Něco mi říká, že s ním bude orgasmus mnohem bouřlivější.

,,Pomůžeš mi?" probírá mě jeho hlas z transu. Ani mu neodpovím a rovnou do něj silně přirazím. Neslyším žádný projev nevole, tak se snad nemusím držet zpátky. Jen přesunu hlavu ze skla na jeho rameno, oběma rukama se zapírám o sedačku pod Sasukem a už bez ohledu na to, jestli je mu to příjemné, nebo ho to bolí, do něj stále znovu a znovu pronikám. Vzhledem k tomu, že slyším jeho sténání a vnímám, jak mi sám pánví vychází vstříc, si to nejspíš užívá stejně jako já.

Myšlenka na to, že máme jen pár žalostných minut, mě nutí si ho brát se stále větší vervou a rychlostí. Ke konci už skoro ani nedýchám, bez toho, aniž bych se zajímal teď o Sasukeho uspokojení, do něj vyvrcholím. Zaplaví mě notná dávka hormonu štěstí a slasti, dokonce i orgasmus trvá delší dobu než obvykle.

Až teď jsem schopen se postarat o bratra. Když se ale na něj podívám, vypadá, že žádnou pomoc nepotřebuje. Leží pode mnou se zavřenýma očima a skousnutým rtem.

,,Až to vstřebáš, tak se oblíkni," upozorním ho s úšklebkem. Myslím, že tohle jako důkaz upřímnosti stačilo.

Sasuke

Nikdy mě nepřestane překvapovat. Že by to snad myslel se mnou vážně? Kdyby lhal, tak by se snad takhle neobětoval. Pro heterosexuální kluka by to nemohlo být zrovna jednoduché. A byl vzrušený. To už se předstírat nedá.

Jenom klid, Sasuke, zase sis něco jen špatně domyslel. To je ti podobný. Radši si natáhni ty kalhoty a přestaň přemýšlet. Od přemýšlení máš staršího bratra. A chytřejšího - bohužel.

No, nejdřív bych se měl asi očistit. Papírový kapesníčky mám sebou naštěstí téměř pořád. Prvním očistím stopy po Itachim, druhým po sobě. Sice by to chtělo koupel, ale těch pár hodin to ještě vydržím.

,,Dobrý?"

,,Skvělý," uculím se na něj, zatímco se snažím si zapnout knoflík u kalhot. Chtělo by to víc prostoru.

,,Tak si vezmi pás, ať můžeme jet."

,,No jo..." Á hotovo. Hned se mi chce za Madarou o něco víc. Nebo spíš mi to už tolik nevadí. Vlastně ani nechápu, proč musím jet s Itachim, vždyť já Madarovi svůj podíl dát nechci a k tomu, aby mu Itachi dal ten svůj, mě nepotřebuje. Možná to má svůj důvod, pro mě bere sebou, ale ptát se na něj nehodlám. Raději se to dozvím až na místě, abych neměl vztek už teď. Nečekám totiž, že se mi to bude líbit. Jak znám bratra, půjde o nějakou levárnou, kterou omluví tím, že to dělá jen pro mě.

Po zbytek cesty s ním už neprohodím ani slovo, nejsem naštvaný, jen... si chci zachovat tu dobrou náladu, za kterou může překvapivě on. Celou dobu se musím usmívat, a i když si to uvědomím a přestanu, tak se stejně za minutu usmívám znovu. Dnešek je fajn.

Jakmile už ale v dálce spatřím Madarův dům, úsměv mi zmizí sám od sebe. Po tom všem ho nechci ani vidět. To, co mi včera udělal, bylo doopravdy na trestní oznámení, jenže ten všivák by se z toho stejně vykroutil a ještě by nám s Itachim pěkně zavařil.

,,Připraven?"

,,Jo," vydechnu namáhavě. Fakt se mi tam nechce, nicméně odepnu pás a vystoupím z auta.

U zvonku si nás přeměří kamera a následně se brána otevře. Heh, vždycky jsem tak vřele vítáni.

,,Čemu vděčím za tak milou návštěvu?" Sám Madara na nás čeká už u dveří.

,,Mám pro tebe dárek," zavrčí Itachi trochu nevrle.

,,Já nemám narozeniny," namítne Madara s nehynoucím úsměvem.

,,Tak to ber jako předčasný dárek. Podepsal jsem všechny potřebné dokumenty k tomu, abys mohl převzít můj podíl ve firmě, stačí už jen tvůj podpis a je to vyřízený. Jsou tam i informace ohledně Sasukeho podílu, do doby než dospěje jsem se o něj měl starat já, teď to nechávám na tobě. Až Sasuke dovrší plnoletosti, bude zase jeho. Teď když dovolíš, tak my zase půjdeme."

,,Itachi, ty si to asi nepochopil, já chtěl jen dočasně převzít tvou funkci, protože si to nestíhal a hlavně nezvládal. Jsi nesmírně inteligentní a nadaný, ale nezkušený. Tak nechápu proč to divadlo." Madara se tváří trochu zarputile, ale ten úsměv má stejně na ksichtu pořád.

,,Řeknu ti to popravdě - nechci, abychom se Sasukem dopadli jako naši. Sežer si to všechno a zapomeň, že existujeme. Sasukeho podíl tě snad už trápit nemusí, stejně jde jen o jednu mizernou třetinu, díky mně máš většinu. Sbohem."

Ještě se stačím setkat s Madary nechápavým pohledem, než mě Itachi popadne za ruku a odtáhne ven.

,,Nepřehnal si to trochu?" zeptám se bratra, jakmile se za námi zavře brána.

,,Rozhodně ne, ten hajzl si jiný jednání ani nezaslouží. Teď pojedeme domů. Do školy už nemusíš, hned zítra tě z ní stejně odhlásím a přestěhujeme se. Někam na druhý konec země... možná planety."

,,Nepřeháněj to." Chce se mi skoro až smát. Nemyslím si, že je Madara neškodnej, ale Itachiho chování je fakt k smíchu.

,,Nepřeháněj?! Chápeš, že teď si možná střed jeho zájmu? Co když mu to nebude stačit? Bojím se o tebe, tak se přestaň hloupě šklebit!"

Chci na to něco říct, ale Itachi vypadá nazlobeně, budu radši mlčet. Není zrovna z těch, co se tak úplně lehko naštvou, takže když už to přijde, je lepší zůstat zticha a zbytečně ho nedráždit.

,,Vezmi si pás, kolikrát ti to budu připomínat?!" vyštěkne na mě, ještě dřív, než se vůbec stihnu posadit. Proboha, ten má zase náladu.

,,Hele uklidni se, jo?" Mám sto chutí mu říct něco o dost ostřejšího, ale jen bych ho provokoval a to není dobré ani pro jednoho z nás.

Takhle dopadá každá návštěva Madary, Itachi je z něj nervní a já si sebou odnáším rozporuplné pocity. Nikdy pořádně nevím, co si o tom chlápkovi mám myslet. Na jednu stranu vypadá jako hajzl, ale na druhou... to co říká, jasně mluví za to, že nám ublížit nechce. Proč by jinak byl tak naštvaný, když mu Itachi svůj podíl jen tak nechal? Proč by říkal, že chtěl jen dočasně jeho funkci? Celé to nedává smysl, kdyby mu skutečně šlo pouze o firmu, tak tohle nepoví.

Itachimu nic říkat nebudu, stejně se mi vysměje nebo mě seřve za to, jak tak hloupě můžu uvažovat. Protože on vždycky věděl a správně odhadl naprosto všechno a každého. Tím spíš, když... ,,Auu!!" Moje hlava! Itachi teď fakt řídí jako prase!

,,Co děláš?!"

,,Nemůžu zpomalit!"

,,Co takhle prostě sundat nohu z plynu?"

,,Myslíš, že to mě nenapadlo?! Radši se drž, přijde zatáčka, v týhle rychlosti to bude síla."

,,Tam je ten sráz, ne?" Na chvíli mi hlavou bleskne Madara, to přece neudělal... proč?

,,To snad... do háje!"

,,Itachi? Proč nezatáčíš?! Jedeš furt rovně!"

,,Nejde to! Tohle nemám šanci vychytat!"

,,Děláš si srandu? Že jo?!"

,,Sasuke..." Pohladí mě po tváři, pak sebou auto silně trhne.

Itachi

Špatně se mi dýchá. Nic nevidím, ale i přes zavřená víčka, cítím, že na mě dopadá velká dávka světla. Nechce se mi otevírat oči, budu spát navěky, realita není nutná... bolí a je příliš krutá. Vím, že se musím probudit, ale proč? Já nechci... Nevnímám vlastní tělo, připadám si, jako kdybych nevážil ani gram. Už nic nepotřebuju... já... Sasuke? Kde je? Nikde ho nevidím...

,,Bráško..."

,,Je to dobrý, už se probírá."

Kdo to mluví? Kde je Sasuke? Musím otevřít oči.

,,Sasuke?" Au... někdo mi svítí baterkou do očí. Co to má znamenat? ,,Kde to jsem?"

,,V nemocnici, měl jste autonehodu. Až na pár oděrek a trochu závažnější otřes mozku, jste ale v pořádku."

Ten chlap vypadá jako... doktor. No jasně... nemohl jsem zabrzdit, a pak ani zatočit. Museli jsme sjet z toho srázu. Sasuke...

,,A kde - kde je můj bratr?" Blbě se mi mluví, jako kdybych měl v krku knedlík.

,,Váš bratr? Když nám dáte číslo, tak mu zavoláme."

,,C - cože? On je v pořádku?" Po těle mi přeběhne mráz, tady je něco špatně...

,,To vám takhle nemůžeme říct, ale stačí, když nám dáte číslo a sestra mu řekne, kde ležíte."

,,Ale... on byl se mnou v autě. Seděl vedle mě, když se to stalo. Kde je teď?" Do hlasu se mi vkrádá hysterie, aniž bych to dokázal nějak ovládat.

,,To musí být nějaký omyl, nám předali zprávu, že jde jen o jednoho člověka."

,,Ale on tam byl se mnou! Kde je...?" Musím se zvednout a najít ho.

,,Hlavně ležte. Utrpěl jste středně těžká zranění hlavy, je proto normální, že jste teď trochu zmatený. Vašemu bratrovi zavoláme uvidíte, že bude v pořádku."

,,Ale... dobře, dám vám číslo." Jsem si jistý, že Sasuke jel za Madarou se mnou, stejně jako jsem si jistý, že za to může ten hajzl. Když jsme tam jeli, auto bylo v pohodě, až když jsme odjížděli, stalo se tohle...

Ještě toho dne se v nemocnici pokoušeli Sasukeho kontaktovat. Bezúspěšně. Jako kdyby se po něm země slehla. Mluvil jsem i s policií, ještě jednou prohledali místo nehody, přesto nic a nikoho nenašli. Malou naději mi však dali - nenašli totiž ani ničí ostatky a auto hořet nezačalo, takže kdyby to nepřežil, ležel by tam.

Jeden z těch policistů mi říkal, že některé oběti autonehody jsou i po nárazu při vědomí, ale často utrpí různá zranění hlavy, jsou dezorientovaní a můžou se jednoduše zvednout, odejít a někde bloudit. Z tohoto důvodu ještě následující tři dny prohledávali okolí - bezúspěšně.

Dokonce mluvili i s Madarou, ten samozřejmě svou účast na naší nehodě popřel, ale dosvědčil mi, že Sasuke se mnou v autě byl.

Nevím, co teď budu dělat, bez Sasukeho jako kdyby nic už nemělo smysl. Najdu ho za každou cenu, ať to stojí, co to stojí.

A začnu u Madary. Možná, že ten můj podíl nebyl dostačující...

,,Vydrž, bráško, slibuju, že se brzo zase uvidíme."

Sasuke

Je tu tma a zima. Itachi, já se bojím... Kde jsi? Nenechávej mě tady samotného. Kam si tak najednou zmizel?

,,Itachi!"

,,Nekřič, nepřijde, leží v nemocnici."

,,Strejdo?" Madara! Itachi to věděl! Celou dobu to věděl, jako vždycky měl naprosto bezchybnou teorii.

,,Hm. Je mi to líto, Sasuke, ale teď tě nemůžu nikam pustit. Je ti jasné, co chci, viď? Jenže i kdybys mi to teď dal, tak tě pak pustit nemůžu. Nevěřím té tvé prostořeké puse. Raději si počkám, až budeš prohlášený za mrtvého a až mi to samo spadne do klína."

,,To nemůžeš myslet vážně! Co tady jako se mnou budeš dělat?! To budu žít ve sklepě?!" To přeci nejde, nemůžu tu strávit zbytek života. Já... chci Itachiho... ,,Nii - san..."

,,Tak velkej kluk a bude mi tu brečet? Rozmysli si, jak se budeš chovat, protože podle toho s tebou budu jednat. Pro mě není problém podříznout tě jako kuře, ale docela jsem si tě oblíbil, takže když budeš hodný, nechám tě žít a časem vymyslím i něco lepšího než sklep."

On se se snad zbláznil. To přeci nejde. Jednou mě někdo musí najít a jako první místo prohledají určitě jeho dům. Je první podezřelý. Kdo jiný by stál o můj život víc než on? Nikdo nemá důvod mě zabíjet. Jenom on.

,,Tohle ti nikdy neprojde!" Vím, že tohle vždycky říkají všichni a obvykle se pletou, ale je to lepší než propadnout zoufalosti a beznaději. Nevěřím, že by mě Itachi nehledal. Ať Madara řekne cokoliv, on ho nikdy nepřestane podezřívat.

,,Už mi to prošlo, hlupáčku. Musím teď pryč, jistí uniformovaní pánové se mě na něco chtějí zeptat, ale neboj se, nenechám je, aby tě tu našli."

Dveře se zavírají a světlo zhasíná. Cítím nechutný svíravý pocit, ale zároveň i něco hřejivě příjemného. Asi se tomu říká naděje nebo víra, protože věřím, že mě Itachi najde. Nikdy nepřestanu doufat. Nikdy.

,,Nii - san, pospěš si..."

Jsem docela mrcha, co? Ještě si rozmyslím, jestli dopíšu epilog. Spíš hlasujte, jestli o něj stojíte, nebo si raději domýšlíte sami :P. Ale znáte to - nebudou komentáře -> nebude ani epilog a je jedno, jak dopadne anketa.