Na hřbetu koně 18 1/2

Sice si to nezasloužíte, ale dneska mám narozeniny a překvapivě mám i dobrou náladu :D. Jestli ale zase nedáte minimálně těch 15 komentářů, tak už nic nečekejte. Jen těm, kteří napíší komentář, to pak můžu poslat ne email :).

---

Černě hluboké perly noci sledovaly, jak se oknem vítr žene listy. Šustivě se otíraly o skleněnou tabulku a pomalu padaly k zemi. Přichází podzim... zima je nevyhnutelná. Kvílení větru, co se pod střechou proháněl, znělo jako bolestné steny raněného. Oči se zatřpytily víc a jejich majitel se snažil zamrkat, když mu ten lesk stekl po bledé tváři a vpil se do polštáře... v tu chvíli se do měkké tkaniny zaryly i nehty. Rty vdechovaly studený noční vzduch, hrudník se zvedal v nepravidelném tempu. Na kůži ho pálily všechny jeho dotyky a přesto uvnitř sebe cítil ledové ostří, které se mu s každou novou vzpomínkou zařezávalo hlouběji do srdce.

Ani Hidan tu noc nemohl spát. Seděl na posteli, s nohama přikrytýma dekou a prsty si hrál s nezapálenou cigaretou. Asi kvůli tomu všemu přestane kouřit.

Sasuke dlouze popotáhl z cigarety a znaveně se rozvalil na sluncem rozpálené střeše. Chtělo se mu zvracet, ale nešlo to, žaludek ho schválně trápil a všechno držel v sobě. Byl si jistý, že kdyby se vyzvracel, udělalo by se mu po fyzické stránce lépe. Takhle se jen v křečích válel v prachu, k tomu všemu se ozvala nechutně ostrá bolest v konečníku. Ta mu ale tolik nevadila, připomínala mu Itachiho, jako kdyby ho v sobě stále cítil, když ale před sebe natáhl v opojení ruku, sáhl jen do prázdna.

Kimimaro jeho zoufalství sledoval se zamračeným výrazem, ani on se necítil nejlépe.

,,Je to kus, ale cestu mám poznamenanou, tak bychom si někdy místo školy mohli udělat výlet," nadhodil.

,,Myslím, že po tom, co jsem řekl našim, dostanu na nohu železnou kouli," namítl Sasuke s povzdechem, ale musel uznat, že ta nabídka zněla lákavě.

Ráno Hidan zjistil, že spal všehovšudy asi 40 minut. S povzdechem se zvedl z postele a pomalu se začal oblékat. Nic se tu nedělo... bylo to až děsivé... když vyšel na dvůr, už tam Itachi pomalu bez výrazu ve tváři vodil jejich nemocnou kobylu, aby si protáhla nohy. Myšlenky měl ale někde jinde. To ticho, přerušované jen klapotem kopyt o kameny bylo hrozivé. Deidara se už tou dobou vrátil ze své noční obhlídky a teď to dospával.

V dálce nešťastně zařehtal drobný vraník. Po druhé byl zrazen, jeho pán už nepřišel.

Sasuke se vracel domů až k ránu. Odebral se hned k sobě do pokoje a naštvaně za sebou práskl dveřmi. Znal velice dobře lehké spaní svého otce a právě proto to udělal.

Ten se okamžitě přiřítil jako větrná smršť.

,,Když se takhle budeš chovat, tak spolu nebudeme vycházet," začal mluvit zatím klidně.

,,Nechci s tebou vycházet, nebo je mi to spíš úplně jedno," páčil Sasuke pohrdavě.

,,No jak myslíš. Odteď se nehneš z domu, ke škole pro tebe bude jezdit můj asistent a zase tě odveze domů. Jedinkrát zdrhneš a máš takový malér, že už ti ani všichni svatí nepomůžou." S těmi slovy se Fugaku odebral zpět do ložnice.

Sasuke se jen otočil na druhý bok a dál klidně spal. Už teď věděl, že neposlechne, rozhodně se nepodřídí tyranovi, který vyhnal vlastního syna.

Den po rozloučení na obou stranách probíhal vesměs stejně - pod rouškou patosu. Hidan ani Itachi moc nemluvili a Deidara jim to nestěžoval. Ani večeři moc nedali, ačkoliv jídlo potřebovali, po dni plném práce.

Itachimu začalo připadat, že dny se mu teď začnou slévat do jedné zašedlé rutiny, probarvené jen stopu krvavé rudé bolesti, která se při určitém počinu objevila. Když Hidan už skoro usínal, probralo ho tlumené zaklepání na dveře. Deidara o tom vědět nemusel... do pokoje vstoupil černovlásek a na něj tak nezvykle nejistě pootevře rty.

,,Já..."

Hidan ho ale ušetřil nepříjemných slov a smutně se usmál.

,,Poď sem..." natáhl k Itachimu ruku a stáhl si ho k sobě na postel.

,,Stesk je svině, co?"

Uchiha se po delší době lehce ušklíbl.

,,Jo." Opřel si hlavu o jeho rameno a zavřel oči... takhle jim bylo líp. Bolest se přeci jen nese lépe ve dvou... oba konečně tvrdě usnuli. Kolem třetí ráno ale Hidana probralo zvonění pevné linky. Nechtělo se mu ale scházet ze schodů, navíc na něm spal Itachi. Pak ale zaslechl, jak se hovoru ujal rozespale blondýn a spokojeně zavřel oči. Za čtvrt hodiny byl ale on i Uchiha opět vzbuzeni prudkým světlem. Itachi zamrkal a obořil se na blonďáka.

,,Zbláznil ses...?!" Když ale spatřil jeho mrtvolnou tvář, další slova mu zmrzla na jazyku...

Sasuke k sobě tiskl menší polštářek a nechal ho nasáknout vlastními slzami. Takhle mizerně se ještě necítil. Přetočil se na záda a po paměti si přejel dlaní po těle, snažil se napodobit Itachiho doteky, ale šlo to jen velice obtížně. Necítil se při tom tak dobře, jako když to dělával jeho bratr. Tak moc mu chyběl, dal by cokoliv za to, kdyby ho směl jen obejmout a usnout s ním ve společné posteli.

Kimimaro také ještě nespal. Seděl u svého psacího stolu a zamyšleně sledoval darovanou krabičku cigaret. Po chvíli měl pocit, že na něj ten kus kartonu mluví, rychle si ale protřel oči a halucinaci tak zahnal. Měl by si jít možná lehnout... a zapomenout. Nebo snad...? Třeba Hidan ještě večer zavolá.

Bohužel nezavolal, světlovlasý se vzbudil ráno tak, jak zůstal sedět na své židli, byl celý polámaný a měl hlad. V kuchyni popadl jen zralý banán, obul si boty a vypadl ven. Potřeboval teď jinou společnost než rodiče. Navíc se bál, že by chtěli poznat jeho "novou přítelkyni". Kterou jim Sasuke tak hloupě vecpal do hlavy. Shodou okolností za ním i zrovna mířil.

Lehce stiskl zvonek u branky a čekal, až někdo přijde otevřít.

Ve dveřích se po chvíli objevila usměvavá Mikoto. Věděla, že dal Fugaku jejich synáčkovi přísný zákaz na veškerou zábavu, ale o tom, že si nesmí pozvat přátelé, nepadlo ani slovo a jelikož na svém malém synkovi lpěla, pozvala Kimimara dál.

Ten si pak beze slova sedl na postel vedle Sasukeho a tiše si povzdychl.

,,Můžeme dát filmovej maratón," prolomil Uchiha to hrozivé ticho.

,,Tak jo..." Kimimaro nezněl příliš nadšeně, ale kvůli filmu to rozhodně nebylo.

Zrovna když se na obrazovce schylovalo k vraždě, Kimimarovi zazvonil telefon. Byl to tak pronikavý a nečekaný zvuk, že by vylekal i zkušeného milovníka hororů.

Kimimaro a Sasuke se na sebe váhavě podívali.

,,Tak to vezmi!" proučil mu Uchiha náhle, dřív než dotyčný hovor ukončí. Může to být třeba Hidan... nebo Itachi.

,,Haló?" zeptal se Kimimaro váhavě. Nebyl si jistý tím, kdo je na druhé straně.

,,Kimimaro," nemusel se ani představovat, Hidan Kimiho poznal po hlase i z telefonu.

,,Mohl bys se Sasukem jít k vám na poštu?" zeptal se trochu váhavě. To, co se stalo mu nechtěl vysvětlovat... nechtěl mu ani prozrazovat, co všechno si uvědomil, když mu světlovlasý odjel.

Kimimaro přikryl místo pro východ zvuku a podíval se na Sasukeho.

,,To je Hidan. Nevím, co se děje, ale chce, abychom šli na poštu."

,,Cože?" zeptal se Sasuke nechápavě.

,,Nevím, ale půjdeme?"

,,Nemůžu, mám přeci domácí vězení," namítl Sasuke hořce.

,,Nedělej se, maminka tě pustí, anebo okno..."

,,No tak fajn."

Kimimaro se zpět vrátil k hovoru.

,,Za chvíli jsme tam," řekl a zmáčkl červené tlačítko. Bylo mu jasné, že kdyby se zeptal, o co se jedná, tak mu to Hidan stejně neřekne. Obdivuhodné, jak ho za tak krátkou dobu stihl poznat.

Sasuke si zatím oblékl mikinu a s hbitostí kočkovité šelmy seskočil z parapetu u okna dolů na zahradu. Pak se podíval vzhůra na Kimimara, který ho okamžitě následoval.

Budova pošty nebyla daleko od jejich domu, když tam ale dorazili, nikde nebyl vidět jediný náznak čehosi neobvyklého nebo zvláštního. Zkrátka jen typická hora spěchajících lidí, okénka s balíky a dopisy a všude nerozpoznatelný chaos. Skoro se nabízelo, aby se tu cokoliv ztratilo.

,,A co tu děláme?" zeptal se Sasuke Kimimara.

,,Já fakt nemám ponětí." Pokrčil světlovlasý rameny. Rozhlížel se sice pořád okolo sebe, ale nic podezřelého neviděl.

,,Přece nás sem neposlal jen tak," namítl Uchiha trochu naštvaně. Ještě pořád byl rozhozený z toho náhlého odjezdu a nejraději by teď ležel v posteli a oddával se vzteku.

V tu chvíli oba chlapce zezadu chytily jedny ruce a odtáhly je kousek od sebe. Zatímco ale Sasukeho kolem pasu pevně chytil černovlásek, který si zezadu položil hlavu na jeho rameno, Hidan svou oběť chytil jednou rukou kolem hrudníku, druhou dlaní mu překryl oči a tak i lehce zaklonil hlavu. Rty se jenom lehce otřel o jeho krk. Dost nenápadně, aby si toho nikdo kolem nevšiml. Ostatně, spěchající to ani moc nezajímalo.

Kimimaro polekaně zalapal po dechu. Měl takové tušení... ale nečekal, vlastně ani nedoufal! Kde se tu najednou tak berou?

,,Jak...?" zašeptal rozrušeně. Na ruku, kterou mu Hidan přikryl oči, položil tu svou a lehce ji stiskl, aby se přesvědčil, že se mu to opravdu nezdá.

Sasukeho reakce naproti tomu byla o něco prudší, okamžitě se k Itachimu otočil čelem a pověsil se mu okolo krku, div, že ho nestrhl na zem.

,,Itachi...?" šeptal, jako kdyby nevěřil, že je to skutečně on. ,,Itachi..." už tomu začínal lehce věřit. ,,Itachi!" uvěřil a hned se vrhl na jeho rty. Bylo mu úplně jedno, kde jsou a kdo všechno je může vidět.

,,No tak," Starší Uchiha si v tu chvíli neudržel vážnou tvář a nezadržitelně se rozesmál. ,,Nemyslíš, že by byla škoda mě umačkat...?" dokončil, když se konečně odtrhl od jeho úžasných rtů. Přejel mu prstem po tváři a tím i z čela odstranil rozpustilé pramínky vlasů.

Hidan ho pak už konečně pustil, ale ruku, na níž mu Kimimaro přiložil dlaň, nechal u něj a propletl jejich prsty. Pak mu beze slov podal menší krabičku, ale usmíval se u toho tak zákeřně, že tím dodával Kimimarovi odvahu, aby se nebál toho, co tam obyčejně bývá.

Ten po dlouhé době ve svém životě zrudl. Sasuke si nikdy nepamatoval, že by ho viděl jen trochu rozhozeného a Hidanovi se to podařilo jen s jednou malou krabičkou.

,,Co je to?" zeptal se trochu váhavě, nebyl si jistý, jestli se na takovou věc cítí, pokud je to ovšem to, co si myslí. Nicméně zatáhl za stuhu, aby se mohl podívat dovnitř.

Starší svělovlásek se zasmál jeho opatrnosti, ne, tohle by bylo moc brzy a hlavně vy si vybral příhodnější místo, než je tohle. To co Kimimarovi dal, byl klíč. Sehnul se k němu a rty se otřel o jeho ouško.

,,Teď máš svůj vlastní byt, tak už nebudeš tak závislej na rodičích," popíchl ho jemně a mírně se pousmál.

,,A... ale já..." Kimimaro vůbec nevěděl, co na to má říct. Byl z toho lehce zmatený. Na co mu bude byt? Vždyť s rodiči vcelku vychází... leda by tam snad Hidan bydlel s ním. Copak by se ale kvůli němu přestěhoval do města? Když sám Itachi to pro Sasukeho udělat nemohl. Mají přeci povinnosti u Jimmyho... ne?

Hidan mu pohotově zakryl ústa dlaní a usmál se. ,,Možná bychom mohli... kdybys chtěl, nechat udělat druhej klíč." Usmíval se a bylo jasné, co tím myslí.

Itachi mezitím na chvíli odrazil bráškovy milostné útoky a odtáhl se. ,,Pojďte do čajovny nebo někam, kde je klid... musíme si toho hodně vysvětlit..." Na chvíli se mu v černých očích zaleskl smutek, který ale okamžitě zmizel za oponou radosti ze shledání s člověkem, kterého miloval.

,Pořídím ti k němu i jmenovku," opáčil Kimimaro s úšklebkem. Ještě dnes ten druhý klíč musí nechat udělat a dát ho Hidanovi, kdoví kdy se zase uvidí. Představa takového místa, kde se budou scházet, se mu zamlouvala.

Sasuke to Kimimarovi přál, ale na druhou stranu ho trápilo, že on s Itachim takové štěstí mít nebude. Alespoň ne do té doby, dokud nedospěje, pak už nebude chtít rodiče nikdy vidět. Za to všechno, co udělali jeho bratrovi, je už teď nenávidí.

,,Čajovna je hned za rohem," vyrušil ho z přemýšlení Kimimaro.

,,A obojek taky ne?" zamumlal Hidan, když se dal Kimimaren vést za ruku k onomu podniku. Itachi Sasukeho 'přátelsky' chytil kolem pasu a lehce si ho k sobě přitiskl.

,,Přijel jsem... napořád," dodal pak tlumeně.

,,Cože? Jakto?!" Sasuke nevěděl, jestli se radovat nebo bát. Jakto, že Itachi přijel napořád? Snad se něco nestalo... Vždyť říkal, že kvůli Jimmymu odejít nesmí a teď je najednou tu. Souvisí to nad nějak s tím podivným staříkem?

Do jeho přemýšlení se opět naboural Kimimaro se slovy: ,,Já a obojek.. pche." Ve skutečnosti proti tomu ale nic neměl, jen nechtěl vypadat tak lehce.

Itachi jenom zakroutil hlavou a vešel za bratrem do čajovny. Když si všichni konečně našli pohodlné místo, začal Itachi pomalu vysvětlovat.

,,Když jste odjeli... no nebylo nám nejlíp, to nebudu zapírat. A věřte, že pohled na Hidana, co chodí jak bez duchej zombie nebylo moc povzbuzující..."

Hidan mu s úšklebkem naznačil, že za tohle se mu pomstí. Pak ale najednou oba zvážněli.

,,Jednou ve tři... volali z nemocnice. Že je Jimmymu hůř. Ten chudák se tak moc držel života... čekal až do chvíle, kdy jsme za ním přijeli... drželi jsme ho za ruku, když... byl už trochu mimo... ale tobě Sasuke mám prý říct, abys byl přístupnější novým věcem, protože nás mohou zranit, ale i neskutečně potěšit. Je to sázka do loterie. To je celý život. A máš prý vsázet, protože jednou stejně prohraješ, jako my všichni... jako on." Starší Uchiha se na chvíli odmlčel, bylo mu z toho zle.

Sasuke se střídavě díval z Hidana na Itachiho, nevěděl, co na to říct, neznal Jimmyho dlouho ani moc dobře, ale cítil, že i jeho to zasáhlo. Vždyť ten stařík vypadal, že je zdravý jako řípa. Jeho slova si každopádně hodlal vzít k srdci.

Chytil Itachiho jemně za ruku a hlavu si položil na jeho rameno. Věděl, že v téhle chvíli jsou slova zbytečná.

Starší Uchiha se smutně usmál, ale zvedl mu jeho tvář ke své. Tak moc se za těch pár dní změnil... z arogantního, rozmazleného a necitlivého na empatického, milujícího Sasukeho, kterého zbožňoval.

,,Ale to znamená, že ačkoliv jsme farmu zdědili všichni, my svůj podíl věnovali Deidarovi a jeho přítelkyni a přijeli sem. Hidan tady nikdy nežil a já už si to tu skoro ani nepamatuju," zasmál se Itachi a přitáhl si Sasukeho k sobě na klín. Měl pocit - stejně jako Hidan, držící Kimimara vděčně za ruku - že už šťastnější být nemůže.

Sasuke a Kimimaro se pohledem setkali. Jako kdyby se beze slov domlouvaly, jestli jim budou věřit. Znělo to až moc krásně na to, aby to byla pravda... ale co když?

,,Tak proto ten klíč," ušklíbl se zelenooký.

,,A kde teď teda bydlíte?" zeptal se Sasuke nedočkavě. Všechno to přišlo tak náhle a on nevěděl, na co se dřív ptát. V duchu se modlil, aby to k sobě měli blízko, ale pořád lepší druhý konec Tokya, než státu.

,,Já mám byt asi kilometr od našich a Hidan tam - jak koukám - zatím bydlí se mnou. Budu si muset najít nějakou práci, ale školu mám, tak uvidím." Neudržel se a Sasukeho jemně, ale hluboce políbil. Hidan se usmál.

,,Ne jenom proto. Ale i proto... to nepopřu." Lehce mu stiskl ruku a prsty druhé mu přejel po tváři, jako vy se dotýkal sochy nějakého boha.

Sasuke lehce zrudl, přeci jen mu to před Hidanem a Kimimarem bylo lehce nepříjemné, ale prvotní stud rychle překonaly Itachiho něžné polibky. Sám mu je nakonec začal oplácet, jazykem vklouzl mezi jeho rtíky a za zátylek si ho přitáhl blíže k sobě.

Kimimaro zatím svůj pohled obrátil na Hidana.

,,To mi chceš říct, že mi dáváš klíč od nějakýho bytu, kde ani nebudeš bydlet? Co bych dělal sám v prázdným bytě? Chci tam být s tebou! Nechápu, proč bys měl místo toho být u Itachiho." Dělal uraženého a lehce se zakabonil.

Itachi se zamračil a trhaně vydechl. Tak dlouho se na něj těšil, že i obyčejný o trochu vášnivější polibek mu rozházel sebekontrolu. Dlaní o jeho hrudník se mu vzepřel, aby se od něj odtáhl. Hidan zatím pobaveně sledoval rozčilujícího se Kimimara.

,,Zvaž svoje rozhodnutí, v noci se v posteli hrozně roztahuju." Pozvedl jedno obočí a prstem mu obkreslil rty.

,,Tak budeme mít velikou postel... nebo spíš na zemi," ušklíbl se Kimimaro. Kdoví, jak to ještě skončí, ale představa společného života s Hidanem rozhodně vypadala zajímavě. Bylo mu jasné, že se určitě často pohádají, ale o to hezčí pak bude usmiřování.

Sasuke je se smutkem v očích sledoval, přál jim to, ale sám věděl, že on takové štěstí mít nebude. Rodiče by něco takového nepřipustili.

,,Sasu, co se děje?" Itachi byl trochu zmatený, že se jeho bratr takhle tváří.

Hidan se ušklíbl na Kimimara a kousnul ho do rtu. Vzápětí se od něj odtrhl, když je přišla obsloužit dívka.

,,Dáte si?"

Kimimaro se na chvíli zamyslel. Obsah nápojového lístku znal zpaměti, ale nemohl se rozhodnout.

,,Bílou opici," rozhodl Sasuke za něj. Jednalo se o jistý druh čínského čaje a Kimimaro si ho tu dával nejčastěji.

,,Přesně to si dám. Jsi hotovej věštec," poznamenal světlovlasý směrem k Uchihovi.

Ten se jen posmutněle usmál a objednal si ibiškový čaj. Nenápadně pak chytil bratrovu ruku do své.

I když byli v čajovně, objednal si Itachi kávu a Hidan zamumlal jenom něco o tom, že když v tom není alkohol, tak to pít bez kocoviny nebude. Hned na to navázal otázkou, mířenou na svého světlovláska.

,,Co ty vůbec piješ?"

,,Čaje, miluju čaje," řekl Kimimaro rozhodně. Alkoholu tolik neholdoval.

Starší Uchiha mezitím Sasukemu lehce ruku stiskl. Začínal se těšit, až si brášku odvede domů.

,,Chtěl bych tě vidět každý den," zamumlal Sasuke bratrovi do ouška smutně. Byl tak rád, že je Itachy tady, ale přes bolest z brzkého odlučení si ho nedokázal ani pořádně užít.

,,To se dá zařídit..." Itachi si nenápadně jazykem přejel po rtech. Možná by si mohl najít práci jako učitel školy, do které chodil Sasuke. To by ho pak mohl vídat hodně často, i kdyby se to rodičům nelíbilo.

,,Tak alespoň, že jeden z vás bude střízlivej," zašklebil se na Hidana s Kimimarem.

Zelenooký jen protočil panenky a upil trochu ze svého čaje.

,,Jak to chceš zařídit?" zeptal se Sasuke Itachiho dřív, než mu někdo stihl skočit do řeči. Nenapadal ho jediný způsob, jak by se mohli vídat.

,,Víš, že matka a otec..." záměrně nedokončil větu, nemohl pro ně totiž najít žádné vhodné a přesto výstižné označení.

,,Nezjistíš mi, jestli u vás ve škole nepotřebujou nový praktikanty?" podíval se na bratra starší a prsty mu přejel po hřbetu ruky.

,,Ty umíš učit?" zeptal se ho Sasuke šokovaně.

,,Vím, že nám chybí učitel na matiku a angličtinu, ale... myslím, že chtějí někoho na stálo." Dobře si pamatoval, jak jejich matikáře a zároveň angličtináře vyhodili kvůli tomu, že chodil do hodin na mol zlitý. Alespoň s ním byla sranda, se suply už to taková radost není.

,,Já studoval," odpověděl mu Itachi na oko dotčeně. ,,Angličtina by mohla vyjít." Pozvedl koutek úst. Hidan se na něj usmál.

,,To se toho Sasuke moc nenaučí, když... au." Starší Uchiha ho kopl ze sedu do boku. Jenom lehce, ale důrazně.

Sasuke se radostně usmál, vzápětí ale opět zamračil.

,,Holky tě tam budou pronásledovat," zamumlal na půl pusy. Věděl, že Itachi je výhradně na kluky, ale červíček pochybností přeci jen nahlodával. Hlavně proto, že znal své spolužačky víc než dobře. Pro hezkýho kluka by i zabíjely.

,,Holky nemaj..." zadrhl se a s úsměvem stiskl rty k sobě. Lehce se otřel rty o jeho ústa. ,,Nemaj tak krásný oči," dopověděl pak s úšklebkem a Hidan se rozesmál. Jeho zdrženlivost na to, co už zažil, byla roztomilá.

,,No to je teda argument." Protočil Sasuke panenky, ale už se alespoň usmíval. Ruce obtočil okolo bratrova krku a hlavu si položil na jeho rameno. Konečně si mohl pořádně vychutnat společně strávený čas.

,,Proč nezavoláš do školy rovnou?" zeptal se Kimimaro Itachiho, zatímco usrkával ze svého šálku. ,,Shodou okolností mám v mobilu číslo ředitele," dodal trochu hořce. Doufal, že se ho nebudou ptát, jak k němu přišel.

Hidan už měl na jazyku trochu peprnou otázku, ale nakonec ji spolkl.

,,Tak mi to dej prosím..." natáhnul ke Kimimarovi Itachi ruku pro telefon. Potřeboval si číslo opsat. Nebylo by vhodné volat z telefonu studenta školy. Vzdělání na to měl, ale fakt, že místo dostane nebyl jistý. Bylo to spontánní jednání. Ale to je většinou výhoda.

Sasuke netrpělivě hleděl Itachimu do očí a čekal, co z něj vypadne.

Ředitel jejich školy kupodivu nebyl žádný neurotický dědek. S Itachim nemluvil nijak nadřazeně a dokonce ho požádal, aby se ve škole co nejdřív zastavil, aby si mohli promluvit osobně. Faktem zůstávalo, že by ho musel přijmout tak jako tak, protože už měsíc se jim nedaří najít náhradu za bývalého profesora.

,,Dobře, děkuji, stavím se hned zítra. Nashledanou..." když ukončil hovor, nadzvedl na bratra obočí. ,,Připrav se na pohovor v kabinetě." Pak se ale musel zasmát. Dopadlo to lépe, než sám čekal.

Sasuke se mu samou radostí vrhl okolo krku. Takhle by spolu mohli trávit daleko více času a hlavně... rodiče trefí šlak. Možná by jim to ze začátku ani říkat neměl, nebo ještě udělají cirkus a bratra ze školy vyhodí.

***

,,Takže tady je i písemný doklad ohledně úrovně vzdělání a životopis," dodal tmavovlásek a podal muži před sebou několik papírů. Choval se k němu slušně a se správnou dávkou respektu, i když si ho ředitel nevynucoval. Itachi byl ale přesvědčen, že si ho zaslouží.

,,Vskutku zajímavé," pronesl starší muž, když letmo projel očima všechny papíry.

,,Ještě mi ale dovolte pár otázek, nebo spíše pouček. Jste si vědom toho, že alkohol do školy nepatří? Že je to varování pro studenty, ale i učitelé? Nerad bych vás snad z něčeho osočoval, ale pár takových případů jsme tu mezi učitelským sborem už měli."

,,Upřímně pane, jsem abstinent, pokud nepočítám sváteční události," usmál se Uchiha lehce. Ne, jeho posedlost se rozvinula jiným směrem, ale ta je tak nepravděpodobná, že nebyla ani šance na na její odhalení. ,,A kouřím jen výjimečně, rozhodně bych si to nedovolil v prostorách a kolem školy..."

,,Výborně, teď jste vlastně odpověděl i na mou druhou otázku. Ještě na něco se vás ale musím zeptat. Je vám jasné, že pracovní doba je jak - si trochu nestálá, když budete jediná možnost na suplování, nedá se nic dělat, budete muset zůstat přes čas. Pochopitelně s vyšším finančním ohodnocením." Itachi s tím musel počítat už dopředu, když se hlásí na takové místo, ale přeci jen říct se to musí.

,,S tím počítám," přikývl a potvrdil tak ředitelovu domněnku. Očima krátce střelil k hodinám. Osm. To už by tu někde měl být jeho bratr. ,,No tak... jestli je to všechno..." Už se chtěl zvednout, ale nakonec se přeci jen ještě zastavil.

,,Budete mě potřebovat už dnes, nebo až zítra...?"

,,Jestli na dnešek nic nemáte. Tak třetí vyučovací hodina 3. A je vaše." Ředitel si byl vědom toho, že ho posílá mezi vlky, ale lepší, když to pozná hned ze začátku, než aby byl pak nemile překvapen. Někteří studenti prostě neuznávají autority.

,,Ne, půjde o suplovanou hodinu, nebo o angličtinu?" Třetí hodina byla až za delší dobu, třeba by si stihl i připravit nějaký materiál. A ještě tu byla otázka kabinetu, do kterého bude přiřazen, ale pokud by už jednal o dnešním dni, stejně mu tuhle informaci bude muset ředitel poskytnout.

,,O suplovanou hodinu tělocviku. Vlastně mě teď napadá, že by se k vám mohla připojit i 3. D. Jsem si jist, že dvě třídy pro vás nebudou problém. Jde jen o tělocvik kluků, myslím, že dívky by pro vás nebyly nejvhodnější vzhledem k vašemu nízkému věku. Věřte, že dají zabrat i zkušenějším." Těžko říct, o čem přesně ředitel mluvil, ale měl nepřítomný pohled a mile se usmíval, jako kdyby na něco dalekého vzpomínal.

,,Mimochodem váš kabinet je až v posledním patře první dveře vlevo. Je trochu menší, takže tam budete sám. Ovšem hned dole v přízemí je místnost pro učitele, kdyby jste si chtěl přijít dát kafíčko a seznámit se." Posunul si brýle na nose a zase pokračoval: ,,Já osobně tam moc nechodím, jsou tam většinou ženské a ty jejich řeči... ty jejich řeči."

,,Děkuji za upřímné varování," zasmál se nehraně Uchiha a zvedl se, aby mohl řediteli podat ruku. ,,Vážně děkuji za přízeň a místo," usmál se a lehce jeho ruku stiskl. Ne, dívky by skutečně nepřežil, dost na tom, že je bude potkávat na angličtině a na chodbách.