Jinýma očima - alternative end 1/3

Někteří z vás možná ještě pamatují jednu z těch originálnějších povídek jménem Jinýma očima. Je to již docela dlouho, co byl vydán poslední díl a to i s epilogem a doslovem, takže se mi nechtělo sem dávat ještě alternativní verzi konce, když už to bylo tak pěkně uzavřeno. Za odměnu se těšte na úchylnou scénku, která však byla napsána dávno před vydáním Na hřbetu koně, takže se nejedná o kopírování pairingu.

Protože je z technických a osobních důvodů pozastaveno vydávání Divided, rozhodla jsem se dokončit staré resty. Neříkám, že do konce prázdnin zvládnu všechno, nejsem stroj. Nemluvě o plánech se připravovat k maturitě a přijímačkám na VŠ rok předem, které jaksi vzali své duhové jednorožce a odcválali vstříc západu slunce *mistr prokrastinace*. On nebo já dodělám určitě, snad konečně po roce přibyde další díl Za dveřmi kabinetu a dokopu svoje líné j-rockerské pozadí k Vězni ve své mysli, záleží na dodávce inspirace a dalších věcích, na kterých Shira ujíždí.

Otázka SONAP: zatím mi přišlo pouze jediné osamocené dílko a s tím tedy vážně nebudu dělat vyhodnocení. Pro zájemce je v menu ikonka, snad dostatečně výrazná. Též bych ráda rozeběhla rubriku o visual kei skupinách, stručně zrecenzovala jejich hudbu, vybrala nejoblíbenější písničky a videa, abych případně někoho nalákala k poslechu.

Děj navazuje na část předtím, než se Uchiha starší odebral do lovišť věčných.

---

Na zem neslyšně dopadaly cizí kroky. Jen občas se pohnula větvička, jako důkaz, že se jedná o živou bytost. Na okamžik zastavil těsně před koncem stínů, které vrhal oheň od jeskyně. Pak se lehce přikrčil a přeskočil poslední kousek vzdálenosti až na tu malou mýtinu.

Čistě bílá, téměř stříbřitá srst se jemně vlnila ve večerním vánku. Její dokonalost narušovalo jen několik černých čar těsně pod zářivě zelenýma očima, které hleděly na svět s neobvyklou, lidskou inteligencí. Byl to vlk, ale vůbec ne ten, co se ve smečkách prohání po poklidných lesích. V kohoutku měřil něco přes dva metry. Zvláštní ale byla jedna věc: mezi předními tlapami, tak aby to nevadilo při běhu ani lovu, měl malou brašnu neznámého obsahu. Zvláštní… Pak udělal několik kroků směrem k ohništi.

Naruto ho zpozoroval a ztuhl. Zavrčel a o pár kroků ustoupil. S tímhle síly měřit nemohl. Ani on, ani Sasori.

Zvíře k nim nerušeně přišlo a v očích se mu pobaveně zablesklo. Pak se jeho obraz zamihotal a na místě vlka stál muž. Měl dlouhé bílé vlasy a zelené oči, rámované několika tmavými čarami. Oblečení měl stejné jako všichni tady. Na boku se mu houpala ta samá brašna jako mělo zvíře. ,,Jsem Kimimaro. A chci vám pomoct," pronesl klidně.

,,Cože? Ty jsi taky jeden z nás…? Proč nám chceš pomoct, jaks nás našel a poslal tě někdo?" vychrlil na něj podezřívavě Naruto.

Bělovlasý se skoro až soucitně usmál, sundal si z ramen brašnu a klekl si na zem vedle Itachiho. ,,Hezky popořadě." Zvedl prst na znamení, aby ho nikdo nepřerušoval. ,,Jistě jste si všimli, že jsem, jak jsi řekl, jeden z vás. Díky tomu jsem našel váš pach a přišlo mi zábavné se k někomu přidat." Znovu se usmál. ,,Chci vám pomoct, protože prostě chci. Do toho vám nic není."

,,Tss." Protáhl Naruto.
,,Ale jsme ti vděční..." dodal Sasori, kterému to zjevně nedělalo problém přiznat.

Kimimaro zamručel něco o vděčnosti azatím na zem vyndal obsah brašny. Byly to nejrůznější nástroje, od skalpelu a nůžky až po obvazy a dezinfekci. ,,Dobře znám Sasukeho," řekl po chvíli trochu neochotně. ,,A tam, kam se dostal... Byl jsem tam, takže vám můžu pomoct i tak."

,,To je… dobře, ale jakto že u sebe máš všechno tohle…?" zeptal se překvapeně blonďák.

,,Pustili mě. Nebo spíš... Když ovládneš svoje schopnosti, je snadné si najít cestu." Vzal do ruky injekci a zabodl její jehlu do víčka malé skleněné lahvičky, aby mohl vytáhnout její obsah.

,,Kdo? Tys byl u toho, který nám tohle provedl?! Kde je Sasuke? No tak mluv!" Narutovi svítily oči nenávistí a zvědavostí zároveň.

,,Byl jsem u toho. Sasuke je zdroj tohohle všeho, nebo spíš jeho DNA. Je jediným původním zdrojem polozvířecí proměny." Odhrnul listy na stranu a stejně tak i látku a nasáklé "obvazy", těsně vedle rány zabodl injekci a její obsah vstříkl pod kůži. Pak sáhl pro pinzetu a bleskovou rychlostí vytáhl kulku. Byla docela hluboko. Po chvíli pokračoval. ,,Znám jména všech účastníků téhle hry. Byl jsem prvním úspěšným pokusným objektem. Všichni předešlí nepřežili. A co se týče toho, kde je Sasuke, to řeknu vám všem až se Itachi probudí."

Černovlasý momentálně jenom s tváří lehce zkřivenou bolestnou křečí, když mu Kimimaro kulku vyjmul, ležel a jeho slabě se pohybující hrudník byl jediným znamením, že v něm ještě někde třímá trochu života.

Bělovlasý ještě použil dezinfekci a ránu zašil i obvázal čistým obvazem. Tohle bylo všechno, co mohl udělat. Záleží jen na pacientovi, jestli má dost vůle k životu, aby se z toho dostal. ,,Tak. Další otázky?" Otočil se na Naruta.

Ten otevřel pusu a nadechl se, ústa mu zakryl svou dlaní Sasori.
,,Pojďme ven, musíme ho nechat odpočívat…" A odtáhl blondýna před jeskyň.
,,Tak co všechno o našem neštěstí víš?" Hned vypálil Naru, jakmile se dostal z Itachiho doslechu.

Kimimaro si zkřížil ruce před hrudníkem a sjel ho beznadějným pohledem. Pak začal vyprávět. V podstatě to bylo to samé, co před několika dny říkal Deidara. Jistý muž si vybral pár obětí na seznam a pak je upravil do částečně zvířecí podoby. Nakonec je všechny vysadil tady v pralese a nechal bojovat o život. Byla to součást hry, kdy přežije jen ten, kdo se naučí perfektně ovládat svoje schopnosti a bude tak moct přežít. Nebezpečí tu bylo dost. Krokodýli, jedovatý hmyz a rostliny... Věděl o všem, co se tu stalo a o všech. Svůj příběh však záměrně vynechal, do toho vážně nikomu nic nebylo. ,,Pár dní potrvá, než se probudí. Do té doby vás naučím pár základů, jak se vyhnout smrti."

,,To si velmi milý," parodoval sarkasticky Naruto. Vzápětí mu Sasori vlepil pohlavek.
,,Dost. Jemu bychom měli být vděční. Ale je tu jeden problém, na který přišel Sasuke a Itachi… oni se pomalu doopravdy mění ve zvířata. Teda… my."

,,Je to součást jeho plánu. Zvíře je při boji silnější než člověk, takže je jen přirozené že se v případě ohrožení přeměníte. Nemám na to žádný jiný nápad, než se prostě ovládat a smířit se s tím, co jste. Každý má na vybranou, jestli chce zůstat člověkem nebo nechá své tělo ovládnout zvířecí polovinou." Unaveně se protáhl a zívl. Za dnešek toho měl dost. ,,Nemusíte mi věřit, je to jen na vás všech."

,,No já bych…" Zarazil se, když uviděl Sasoriho pohled. ,,Co je?"
,,Mohl bys prosím alespoň na deset minut sklapnout?!"
,,No dobře… deset, ani o minutu víc!" Sasori protočil panenky.

,,Běžte si odpočinout, vezmu si hlídku. Teda pokud se rozhodnete mi věřit." Ušklíbl se. ,,A zítra začneme s prověřováním schopností. Až se ten gepard probudí, rozhodne se co dál."

Tma noci už pohltila většinu obrysů na obzoru a jediné, co nezůstalo skryto pod jejím závojem ověnčeným kapkami večerní rosy, byla ohněm ozářená jeskyně. Naruto i Sasori už dávno upadli do sladkého bezvědomí… na rozdíl od nich Itachi právě otevřel oči. První dobrou známkou bylo, že už se mu do nich vrátil ten známý kovový lesk. Kimimara neviděl a ani o něm pořádně nevěděl. Černé vlasy mu neposlušně padaly do očí. Nespokojeně zamrkal a zlehka jakoby zkoumavě přejel po svých rtech špičkou jazyka. Měl vyschlo v ústech, potřeboval se nutně napít. Podepřel se rukama a pokusil se zvednout, vzápětí mu tělem projela ostrá otupující bolest. Tlumeně vykřikl, bolestí si zkousl ret tak silně, že začal krvácet.

,,Ššt, hlavně klid." Bělovlasý si k němu klekl, rukou mu podepřel hlavu a ke rtům mu opatrně přiložil misku s vodou. Díky svému zesílenému čichu cítil jeho vůni. Dráždila vlčí smysly, ale i uklidňovala. Nikdy nic podobného nezažil.

Itachi sebou trochu cukl, to se ale projevilo na jeho boku a tak se radši zhluboka nadechl a přijal nabízenou vodu. Olízl si krvácející ret a dlaň přiložil instinktivně jako na ochranu zraněného místa. Upřel na Kimimara tázavě svoje onyxové oči od jejichž koutků se táhly černé slzy, tak typické pro gepardy. Až teď, takhle zblízka, si mohl světlovlasý všimnout, že kolem nohou se mu obtáčí dlouhý ocas.

Usmál se a jemně mu dlaň odtáhl. Při tom šoku se mohla otevřít a to by nebylo nejlepší. Nemohli tu zůstávat ještě déle, už tak to bylo riziko. S vysvětlováním kdo je a co chce bude muset počkat až později. Nechtěl ho zbytečně rozrušovat.

Gepard to pochopil až překvapivě rychle. Dlaň, za kterou mu ruku odtáhl, z jeho sevření co nerychleji vyprostil. Znovu se mu zadíval přímo do očí, tak, jak to dělají všechny šelmy. Po pás byl přikrytý listím banánovníků a jiných palem, kousek nad to dosahoval ještě obvaz a pak na sobě neměl nic, co by zabránilo přítomným v pohledu na jeho perfektně vypracovanou mléčně bílou hruď s jasně zřetelnými liniemi svalů. Jako nejrychlejší suchozemský tvor na světě byl po konstituční stránce dokonalý.

Povzdechl si. Mohl čekat, že to nepůjde takhle lehce. Bude muset s pravdou ven. Necítil ani čerstvou krev, takže to byly zbytečné obavy. ,,Chápu, že vlkovi nemůžeš věřit, ale zkus to. Oni to dokázali." Kývl směrem ke spícím mladíkům. ,,Pomůžu ti zachránit Sasukeho," dodal trochu tišeji a prste mu lehce přejel po jedné z tmavých linek na tváři.

Když sjel po lince trochu blíž k ústům, ohrnul tenké rty a ukázal mu s vrčením smrtící bělostné tesáky.
,,Nejsem 'oni'." Pak uhnul pohledem někam na stranu. ,,Takže žije."

,,Vždycky jsi byl jiný a tak to i zůstane, Itachi." Zívl a ukázal tak svoje, o něco delší ostré zuby. Vlci byli přizpůsobeni k jinému druhu lovu než šelmy z pralesa a prérií.

Itachi chvíli zůstával v klidu, pak jím projela vlna bolesti kvůli zranění, někdy to prostě takhle zlobilo. Zprudka se nadechl a reflexně si sevřel obvázaný bok. Nejspíš to s tou sílou přehnal a zapomněl, že má na rukou delší černé drápy, protože mu pod dlaní, kterou k poranění tiskl, začala stékat rudá krev.

Vlk sáhl vedle sebe pro brašnu a vytáhl další obvazy a malou kulatou krabičku. Odtáhl mu ruku z rány a rychle sundal obvaz. Naštěstí to nebude muset znovu zašívat. Otevřel krabičku. Její obsah voněl po bylinkách. Zlehka potřel okraje rány hojivou mastí a celou dobu se povzbudivě usmíval. ,,Někdy je potřeba skousnout svoje ego, ne?"

,,Proč to děláš?" zavrčel tmavovlasý. Tohle bylo nejenom ponižující, ale i slabošské. A vůbec se mu nelíbilo, že na něj KDOKOLIV jiný než Sasuke sahal.

,,Sasukemu na tobě hodně záleží." Odmlčel se. ,,Jen chci spojit všechny zbývající hráče a dostat je odsud. Samotní nemají nikdy šanci." Mrkl na něj a olízl si rty.

Zaleží… jemu na něm taky záleží… ,,Co když se někteří hráči s tebou prostě 'spojit' nechtějí?" Věděl, že je na tenkém ledě, ale přistoupil na tu dvojsmyslnou hru.

,,Pak zemřou," odpověděl prostě, ale opravil se. ,,Nejde mi o to stát se vůdcem. Jen chci ukázat cestu těm, co ji nevidí. Pomoct těm méně dokonalým."

,,Heh." Ušklíbl se ironicky jeho poznámce o dokonalosti a prsty si odstranil vlasy z tmavých očí. I když to byl protiva, docela se mu zamlouval. Byl podobný Sasukemu. Stejně tvrdohlavý. Jen to s tím pomáháním trochu nesedělo

,,Dej mi pár dnů a dostaneš se z toho." Zavrtěl hlavou, aby zahnal únavu. Od doby co utekl nespal více než hodinu denně. ,,Mimochodem, jak jsi přišel k těm šrámům? Vypadáš jako po útoku nějaké šelmy."

,,No to, …" Doufal že si teď nevšimne, jak mu tváře chytily jiný než přirozeně bledý odstín. ,,Já totiž…" Nebyl pořádně schopen vymyslet rozumové zdůvodnění. To co se Sasukem dělal… no asi to bylo něco jako útok… ale… nemohl se neubránit vzpomínkám na ty perfektní chvíle. Měl co dělat aby znovu tiše nezasténal. Ale ne bolestí… tak moc už mu scházel. I TO už mu docela chybělo. Ale nad čím to sakra uvažuje?! Znovu se trochu zmateně a rozptýleně podíval na Kimimara a pevně semknul rty. Sakra musí to dostat z hlavy. Hned teď. Pevně a vzdorovitě zatnul pěsti. Vypadal takhle roztomile. Jako kotě.

Tázavě naklonil hlavu na stranu. To by vysvětlovalo dost věcí. Sklonil se k němu, až byli od sebe jen pár centimetrů. Prstem mu přejel po rtech a zkoumavě přivřel oči. ,,Máš ho hodně rád, co?" zašeptal tiše.

Černovlasý si zkousl ret, jak to dělal pokaždé, když ho někdo zahnal do kouta a nechtěně s tím zkousl i jeho prst, takže to vypadalo jako dost vyzývavé gesto. Trochu se toho polekal a nenapadal ho žádný způsob, jak by věci uvedl na pravou míru.

Druhý se jen usmál. Věděl, že to udělal nechtěně, ale tak proč toho nevyužít? ,,City jsou složitá věc." Lehce se otřel svými rty o jeho a skousl je ostrými zuby.

,,N..ne.." Když mluvil, otíral se rty o jeho a ať chtě nebo ne, minimálně jeho tělu to přišlo vzrušující.

,,Připomíná ti to něco?" Využil té chvíle nepozornosti a divoce ho políbil. Bylo to ještě lepší než myslel, možná díky přirozenému nepřátelství mezi jejich zvířecími částmi.

,,Ummm……" Jeho z části gepardí mysl přebila tu lidskou a on mu jeho jazyk ve svých ústech silně zkousl. Ucítil krev a trochu ztratil sebeovládání. Natáhnul se, ačkoliv se tomu snažil ubránit, jemně ošetřoval jeho prokousnutý jazyk a polykal jeho krev. Kimimarovi už před tím muselo být jasné, podle stop na jeho těle, že ačkoliv v normálních situacích myslí jako člověk, chodí jako člověk, mluví jako člověk a jedná jako člověk, v situacích při kterých u lidí převládají pudy se tenhle poločlověk chová jako zvíře… totéž platilo i o milování se.

,,Divoká šelma," řekl tiše, když mu rty přejel po krku a zanechával za sebou zřetelné rudé stopy. Rukou mu zabloudil pod kalhoty. ,,Tak vášnivá..." šeptal zastřeně.

,,To je… já… nemůž…" Prudce se nadechoval a snažil se beznadějně uklidnit. Prostě se nedokázal ovládnout tak, jak by chtěl. Zaskřípal zlostně bělostnými zuby, pak se naklonil a zakousl se mu do krku… ne, prostě to nedokáže. Nedokáže sám sebe zastavit… Dobře si uvědomoval bezmoc sám sebe, deprimovalo ho to, ale nezmohl proti tomu pudu vůbec nic! Dřív než se stihl jakkoliv ovládnout si kolem jeho hrudníku obtočil ruku, přitáhl si to dokonalé tělo k sobě a drápy mu na zádech vytvořil čtyři krvavé rýhy, díky kterým ho taky trochu nešetrně zbavil trička.
,,Já.. ne… Kimimaro…" Sám si nedokázal říct dost. Prostě to nešlo.

Mírně sebou cuknul, ale neodtáhl se. Teprve teď mohl cítit jeho horko kůži na své. Bylo to tak... vzrušující. Tiše zavzdychal slastí. ,,Poddej se tomu." Kousl ho do ucha a rychlým pohybem mu svlékl kalhoty. ,,Mysli na ty doteky."

,,Kimima…ro…dost…ne…" Ten neskutečně svádivý hlas… doháněl ho svými doteky k šílenství… i pocit toho, že nesmí ho utvrzoval v jeho jednání… ,,Chtěl jsem tě slyšet vzdychat…" Ani sám nechápal jak tohle dokázal říct… PROČ TO SAKRA ŘEKL?! Zatemňovala se mu mysl. Začínal už doopravdy jednat víc jako šelma, ztrácel schopnost racionálního uvažování. Zavrčel… ale ne ze zuřivosti, ale vzrušením. Sjel mu dlaní na stehno a zaryl mu drápy na jeho vnitřní straně, blízko klínu. Rty přitiskl na jeho svalnatý hrudník a dostal se až k bradavkám, kde poprvé použil svůj jazyk.

,,Ita...chi..." Zaklonil hlavu a skousl si ret. Byl neuvěřitelný. To díky němu ztrácel své sebeovládání. Už jen to vědomí... Znovu se hladově přisál k jeho rtům, nevydržel bez nich déle než pár vteřin.

Vášnivě mu polibek oplácel a prohluboval… a pak, nehledě na bolest v boku, která se znovu přihlásila o slovo, se nad něj elegantně s jakousi smrtelnou ladností vyhoupl a přisál se rty bezohledně k jeho krku. Určitě se mu tam brzy objeví modřina. Rukama přejížděl po celém jeho těle, jen jeho klínu se naschvál vyhýbal. Dráždil ho doteky na vnitřních stranách stehen a podbřišku a přitom jazykem něžně tvořil cestičku od jeho spodní čelisti k oušku, kde ho jemně kousl.

Prohnul se a jen díky svému tak dlouho nenarušenému klidu zadržel hlasité zasténání. Chvěl se po celém těle, zelené oči nabraly hladový lesk jaký míval jen při lovu. Už nedokázal déle odolávat. Chtěl ho cítit co nejblíž.

U Itachiho vyhrál pud zvířecí. Prostě už nebyl dost silný s ním bojovat. Sklonil se k němu a skoro až cizím, jemně medovým hlasem plným odpírané vášně k němu promluvil. ,,Popros mě…" Jazykem se dotkl jeho ucha a nehty vytvářel droboučké škrábance na jeho bříšku a hrudníku.

Tentokrát už to nevydržel a docela tiše zasténal. Pozoroval ty temné oči, jak se v nich odráželo světlo ohně a jakoby v kontrastu s tím bledou tvář, rámovanou dlouhými jemnými prameny vlasů. Už jen ten pohled byl k nevydržení. ,,Prosím..." šeptl tlumeně.

Odpovědí mu byly Itachiho rty na jeho ústech. Zlehka si ho přitáhl ještě víc k sobě a úplně jemně se o něj otřel svým klínem.

Proč... Proč ho musel takhle mučit? Pomyslel si, že tahle vypočítavost ke kočkovitým šelmám tak nějak patřila. Už ale nic neříkal a jen vyčkával.

Černovlasý se na něj mile usmál a pak rty pomalu přešel před jeho krk, hrudník, břicho i podbřišek, zastavil se u jeho údu a pomaličku, skoro až nesměle se ho dotkl jazykem. Se zlomyslným úsměvem sledoval, jak sebou trhl, když jeho špičku vzal do úst a pak najednou prudce pohnul hlavou… když si ho zrovna nenechal proniknout hluboko do krku, dráždil ho na špičce jazykem. V jednu chvíli v ústech vytvořil podtlak - stísněné prostředí… metodou cukru a biče o v jednu chvíli jemněji stiskl zuby, podruhé zas sevřel horkými rty.

Semkl rty do tenké linky. Ztrácel v jeho ústech poslední zbytky rozumu. Kde se to sakra naučil?! Zaklonil hlavu a zavřel oči. Jestli tohle měl být vděk za všechnu tu péči, tak... ani nevěděl co. Cítil, jak mu po prstech stéká vlastní krev. Svíral v nich ostrá stébla trávy, jako jedinou možnou oporu.

Itachi pohyby naschvál o něco zrychlil a naklonil se, aby tak získal nový úhel pronikání. Zároveň střídavě sál a střídavě se jemně otíral jazykem o celý jeho klín. Přitom mu ruce jemně bloudily po jeho stehnech a bocích.

I když se to snažil oddálit co nejvíc, nemělo to žádný smysl. Trochu překvapeně si uvědomil, že dosud zadržoval dech a tak ho hned povolil. Téměř zároveň s tím přišel i konec. Nechal ze rtů uniknout tichý sten, když mu vyvrcholil do úst.

Itachi to naštěstí vytušil včas, takže mu přes rty kupodivu nevyteklo nic a všechno s úsměvným výrazem spolykal, jako by s tím ani nikdy nemohl být problém.

,,Zvláštní způsob jak poděkovat, když ti někdo zachrání život." Spokojeně se usmál. Původně sice plánoval něco jiného, ale měl už docela hlad a navíc nehodlal pokoušet štěstí ohledně té rány.

,,To nebylo poděk…" Pak by mu byl ale schopen říct, že bude chtít poděkování jinak… ,,Jo, stačilo?" Ušklíbl se. Nesmí to dovolit znovu, jestli po něm Kimimaro vyjede, neudrží se, teď už to ví… takže prostě nesmí.

,,Tobě to přece nestačilo, ne?" Přitáhl si ho k sobě pro poslední polibek, než sáhl po svém oblečení. ,,Ale teď běž ještě spát."

Tmavovlasý trochu roztomile zamrkal. ,,No dovol, NIC VÍC UŽ NEČEKEJ," zavrčel tiše a vrátil se na svoje 'lůžko', protože ho rána zase začala bolet. Tak tomuhle by neuvěřil.

,,Jestli ti nevadí už něco předem zabitýho, donesu pozdní večeři." Krátce se na něj podíval. Bude mu muset dát novou dávku…

Itachi se dost vysílil… tohle vy ho unavilo, i kdyby nebyl zraněný a takhle to bylo až smrtelné. Nenápadně zívl a otočil se na bok. Bude mít dost času pro uvažování, proč to udělal, zítra. Teď se musí vyspat. S pohledem upřeným na blyštivý noční obzor se mu asi po deseti minutách podařilo upadnout do sladkého nevědomí.

***

,,Držte ho!"
Postavy v bílých pláštích pevně sevřely zmítající se tělo na kovovém stole. Ze zápěstí mu vedlo několik hadiček, jejichž druhý konec byl u pípajících přístrojů. ,,Svině zasraný!" křičel bez špetky sebeovládání a pokusil se jednu z nich nakopnout, bez úspěchu. Z černých očí mu sálala nenávist a vztek. Ani nevěděl, jak dlouho už tu byl zavřený. Buď v téhle místnosti, kterou začal nenávidět skoro stejně jako ty dva, co viděl poprvé, nebo v té tmavé cele bez oken. Nemučili ho fyzicky, jak by to dělali jiní únosci. Jedinými zraněnémi bylo množství vpichů a šrámy, které si způsobil vytrhnutím hadiček z těla.
,,Musíme zvýšit dávku." Šedovlasý chlapec něco naklikal na počítači, po jehož obrazovce se míhala spousta obrázků a okýnek s textem.
,,Už to nejde, zabilo by ho to."
Sasuke se začal ještě víc zmítat a mlátit kolem sebe. Nejistota a otupělost už dávno odešly někam hodně daleko a nahradily ho přesně takovéhle stavy, kdy se i občas přeměnil do podoby kočky. Jedinou změnou za tu dobu bylo, že díky těm látkám se stala jeho zvířecí část ještě více nestabilní a taky se o trochu víc podobala spíše černému panterovi co se velikosti týče.
Kabuto přešel k černovlasému a měřil si ho nicneříkajícím pohledem. ,,Další."
,,Synchronizace postupuje." Orochimaru se zahleděl do svých poznámek a neklidně poklepal prsty o hranu stolu, o který se opíral. ,,Alespoň už víme, že lze ovlivnit konečnou podobu i fyzické schopnosti." Něco na papír doplnil a odložil ho na stůl. Pokusy se skládaly ze dvou hlavních odvětví: vzhled a síla zvířete a druhá... V podstatě šlo o to, kolik různých druhů zvířecích genů vydrží tělo pokusného objektu. Kdyby to vyšlo... Bylo nepředstavitelné, že by někdo mohl mít sílu několika šelem. Ale tomuhle se zatím moc nevěnovali, jelikož to bylo o něco složitější a teprve v začátcích. I když musel uznat, že objekt byl více než vytrvalý. Ani po takové době nepřestával vzdorovat. Přesně jako pravá šelma.