Divided XIII. - Otázka cti

,,Lépe než nenávidět a mstít se, je zapomenout a milovat znovu."

- Ivan Alexejevič Bunin

---

Od brzkého rána se táborem nesly dunivé kroky vojenských čet a tříštění nožů a zbraní. V rozblácené zemi ztvrdlé ranními mrazíky se objevovaly další a další stopy, jak byli koně vyváděni ze stájí a vojáci se řadili do útvarů.

Chystal se velký boj s barbary. Sasuke nespal moc dlouho, spíš se tak nenápadně prosmýkal kolem a vyzvídal, kam se jede, co bude a hlavně co císař chystá jako trest za včerejšek. Tak rád by ráno viděl jeho obličej. Strávit den v sedle bude peklo. Ale to bohužel platilo i pro Sasukeho, leda by šel pěšky a to se mu sice chtělo, jenže takhle by vojsko zpomaloval a schytal by jedině pár ran bičem, ať pohne. Nakonec byl přiřazen k zásobování, kde se skoro nic nedělo. Zvláštní, obvykle ho chtěl mít pod dozorem...

Madara ani sám Itachi se nikde neobjevil. Kolem deváté pak přišel rozkaz, že se vyráží. Sasuke spolu s dalšími zásobovači byli úplně vzadu, císařské vojsko bylo tak obrovské, že byla hloupost snažit se zahlédnout císaře, který patrně vedl přední řady bojovníků. Mířili pomalu k pevnosti. Sasukeho posadii na koně jehož uzdu opět držel voják střežící zásoby.

S každým ďolíkem se ozvala připomínka. A to ani nepočítal ty škrábance, co si ráno našel na pár místech. Ploužili se hlemýždím tempem, až by vlastně mohl usnout. Skoro měl chuť říct tomu vojákovi, aby ho vzbudil, až se bude něco dít. Už ani neměl náladu na něj skočit, vyškubnout mu meč a zdrhnout za kopečky, ačkoliv by se tedy zrovna daleko nedostal, skončil by jako ježek prošpikovaný šípy dřív, než uběhne půl míle. Kdyby tady aspoň byl Madara, snad by si popovídal. Moment... to byl na tom hodně špatně, když si přál zrovna jeho. U všech bohů, co se to jen děje? Brzy dostali rozkaz stát, mimo dosah nepřátel. Přední pluky samozřejmě pokračovali dál.

Bitva započala, Sasuke spolu s ostatními musel zůstat v bezpečné vzdálenosti.

Najednou sebou ale Sasukeho kůň trhl. Snad to bylo způsobeno nějakým zvukem bitvy, který ho rozrušil, snad šlo o výstřelek rozmanitosti hřebečkova mládí. Ať už byl důvod jakýkoliv, výsledkem byl trysk koně vpřed až k prvním liniím. V bojové vřavě už nikoho nezajímalo, že Sasuke nemá mezi muži co dělat. Zvíře náhle žalostně zaržálo a pod mladým tmavovláskem kleslo. Jen tak tak stihl seskočit na zem, aby ho padající tělo hřebce nerozdrtilo. V hrudi mu vězel zrůdně dlouhý šíp. Vraník chrčel a kopajíc se snažil znovu postavit, od huby mu ukapávala krvavá pěna. Pak utichl, když mu jeden z císařových vojáků milosrdně zabořil meč do krku a hned běžel dál proti nepřátelům. Tohle už byla opravdová bitva, ne jen ta se zásobovači, kam žádné velké množství barbarů neproniklo. Do Sasukeho vráželi běžící vojáci, jako by tam ani nebyl. Najednou na něj padl stín... přímo nad ním tyčil jezdec třímajíc v ruce dlouhý meč.

Tohle bylo... jiné než přepadat ze zálohy konvoje. Tam stačilo pár bodnutí nožem do správných míst a utéct. Všechno na něj doléhalo. Bojový křik, sténání raněných, než byli umlčeni, krev stříkala od useknutých končetin, hrdla se zalévala krví a dech se proměnil ve smrtelné bublání. Něco ho řízlo do lýtka, nejspíš meč nebo kopí. Zakopl a instinktivně couvl. Tvář na koni se zkřivila úšklebkem. Něco řekl, ale neslyšel slova. V uších mu hučelo, strach vyhnal tep do výšin. Teplo, chlad.

Vše se seběhlo tak rychle a přece neskutečně pomalu, jako by čas chtěl, aby si ten hrůzný výjev prohlédl do nejmenších detailů. Jezdec se naklonil a prudce napřáhl s divokým, díky adrenalinu pološíleným úšklebkem. Na koni měl výhodu, Sasuke by nikdy neuhnhl včas. Zbraň padala nesmlouvavě dolů, nezastavitelně se blížila, dychtíc zanořit se do Sasukeho těla. A ve chvíli, kdy už byl Sasukeho konec téméř spečetěn, se před ním zjevila postava. Dlouhý oceánově modrý plášť mu zastínil výhled a on byl odstrčet o několik kroků zpět. Zachránce nestihl tasit, jako by to tušil, ani se o to nepokoušel. Lesklá čepel vedena překvapenou rukou neudeřila kvůli nečekanému zvratu situace plnou silou, přesto projela mužovým ramenem až ke hrudníku s takovou prudkostí, že Sasukemu na tvář dopadlo pár horkých, rudých kapek. V druhé sekundě byl útočník sestřelen z koně šípem a vážně raněný klesl na kolena. Stále byl zády k Sasukemu, zvedl levou ruku a přitiskl si ji k místu nad pravým ramenem. Prsty mu přes rozťatý plášť okamžitě zbarvila rudá, až černá krev. Tohle nebylo povrchové zranění. Sasuke ale ještě mohl stihnout zahlédnout masivní prsten na ukazováčku. Byl to pečetní zlatý šperk císaře říše. ,,Odveďte ho odtud." Hlas byl dozajista Itachiho. Jen v něm byla hrůzná naléhavost a autorita chladného velitele. Vojáci k Sasukemu na příkaz přiskočili a chtěli ho odvést zpátky. Bylo ale poznat, že váhají. Císař už nebyl schopen boje, měli by ho bránit. ,,Ale... pane..."

Císař jen sklonil hlavu. ,,Plňte rozkazy, vojáku!" vykřikl rozhořčeně, bolest se mu už promítla do hlasu, nebyl schopen znovu vstát.

,,Ano, pane." Voják se už tentokrát neohlížel a spolu s několika dalšími bráníce rychle odváděli Sasukeho do bezpečí. Brzy se jim raněný ztratil z dohledu v bitvě.

Ale on věděl, co viděl. Ten meč s modrým, tyrkysovým kamenem v rukojeti. Pořád ho měl. Cítil na sobě jeho krev, byla jako kapky rozžhaveného oleje. On... se pro něj obětoval. Skočil do rány, aby zachránil život obyčejného kluka z ulice. Rebela, co proti němu vedl válku. Své děvky. Šílenec, který pomalu a mučivě zabil stovky lidí nebo se na jejich smrti podílel. Tyran. Viděl jeho pohled v té chvíli. Stejný, jaký byl tehdy, v záři ranního slunce. Když tiše říkal, jak moc by chtěl mít křídla a létat. Krev není voda. Itachi... Zachránil mu život, podruhé. Poprvé to bylo v hořícím domě. Jejich domě, který... sám zapálil v záchvatu duševní choroby. Zabil mu rodiče. JEJICH rodiče. Proto ty popáleniny. Když v podzemí viděl sám sebe se šedivou kůží i vlasy. Vzpomeneš si, brzo. Ten hlas, když blouznil v horečkách po následcích jedu. Byl to hlas jeho mistra, který je tenkrát, před lety, našel. Vyléčil malého chlapce pod podmínkou, že zůstane v jeho učení a bude ho využívat v odboji. Když vyrostl, zabil svého mistra, ale starší žák se chtěl pomstít. Stal se lékařem ve službách císaře. Nového tyrana, který se rok po té hrůzyplné noci dostal k moci a svrhl starého císaře. Ovládal ho jako svou loutku, pohrával si s jeho chorou myslí. Aby mohl vykonat svou pomstu na tom, kdo byl císaři nejbližší.

Odvedli ho stranou, zpět ke konvoji a dali hlídat. Samozřejmě. Seděl v trávě, objímal si kolena a s prázdnýma očima přerývavě dýchal. Bolela ho hlava. Viděl najednou tolik věcí jasněji. Pořád cítil tu hrůzu. Najednou mu na ruku něco káplo. Vzhlédl. Do tváře mu spadlo několik kapek. Vstal a sedl si do vozu, aby nepromokl. Zvuky bitvy brzy utichly. Netušil, kdo zvítězil. Byla mu zima, třásl se a zuby mu drkotaly. Po pár hodinách pro něj přišel ozbrojenec. Vojáci již stihli postavit provizorní tábor. Zahlédl stan pro raněné. Hlína pod nohama byla nasáklá vodou a krví. Pach hniloby, strachu a bolesti. Když dorazili k hlavnímu stanu, voják pouze ukázal, ať jde dovnitř a šel si po svých. Párkrát se nadechl a potom vešel. Musel si chvíli zvykat na světlo, oproti šedému přítmí venku.

Podle chování šlo ale jasně poznat, že i za velkých ztrát byla ten den štěstěna na jejich straně. Vojáci posedávali před stany, nalévali se vínem a bezpředmětně tlachali o hloupostech, hrůzy boje chtěli ten večer nechat daleko za sebou. Zato ve stanu bylo ticho, klid a i tak udržované přítmí. Leželo tu na lůžkách spousta raněných. Ale císař tu nebyl. Sasuke si mohl všimnout vedlejšího vchodu do jiného stanu, u něj už ale stály dva páry stráží. Když se k nim přiblížil, jeden vyšší voják si ho ze shora změřil nedůvěřivým pohledem a pak k němu hrubým mužským hlasem promluvil: ,,K císaři nikdo nesmí. Je u něj osobní lékař, zakázal vstup."

,,To je mi jedno." Lékař...to musel být on. Nedal mu ty léky, proto byl Itachi tak klidný. Proto nastavil své tělo místo jeho. Prosmýkl se mezi nimi jako had a vztek v něm vřel čím dál víc.

,,Hej...!" Jeden muž se za Sasukem vydal do stanu a pohlédl do tváře šedovlasého muže, který seděl vedle postele, jako by se ptal, co s tím narušitelem má udělat. Císař ležel na vystlaném lůžku, očividně byl v bezvědomí. Přikryt byl jen do půli těla, na odhaleném, jindy mramorově bílém hrudníku se mu rýsovalo nespočet drobnějších ran, včetně těch, které mu noc před tím Sasuke způsobil bičem. Zrychleně se nadechoval, oči měl zavřené a ve tváři klidný, nerušený výraz. Pootevřenými rty vdechoval noční vzduch. Jeho tělo neslo jasné známky jeho jednání. Možná proto přežil... očividně se i přes ono vážně zranění vzchopil a zázračným způsobem vydržel v boji naživu i dokonce, podle řezných ran si musel přehodit meč do levé ruky. Samozřejmě tak utržil víc zranění, nebyl trénovaný na druhou, ale přežil. Možná. Momentálně nevypadal moc dobře, bílá pokožka se zdála ještě bledší, celé tělo měl očividně v jednom ohni. Od ramene až do půli těla se mu táhla nehezká otevřená rána, překrytá obvazy napuštěnými léčivými látkami. Stejně ošetřená nebo ovázaná měl i další zranění. Vážná byla dvě. Tu druhou ránu na boku měl od šípu, musel ji utržit až potom, co Sasukeho odvedli.

Kabuto nevypadal překvapeně, jen dal znamení, že je vše v pořádku. ,,Zavolal jsem ho sám," pronesl tím tónem, který v člověku vyvolával pocit, že se mu nějaká zvíře otírá o nohu.

Sasuke udělal pár kroků. Nevěděl, jestli se nejdřív vrhnout na toho parchanta nebo zůstat stát a dívat se, jak tady teď leží ten, kterého tolik nenáviděl, ve své nejslabší chvílce. Tak snadné by bylo vzít nůž a dokončit to. Jenže děsila ho spíše skutečnost, že se mu ta představa příčila. ,,Proč?"

,,Protože tohle se stalo kvůli tobě."

,,Když půjdeš do nejzazších příčin, tak za všechno můžeš ty a ten hadí bastard." Sevřel ruku v pěst, nutil se ztišit hlas a nekřičet. ,,Kde je Madara?"

,,Má očividně důležitější věci na práci. Ale zpět k důvodu, proč jsi tady." Odložil své nástroje a vzal si hmoždíř s nějakými neznámými látkami. ,,To zranění je vážné. Ztráta krve byla opravdu velká a k tomu se nedá vyloučit infekce. Kdo ví, co ti barbaři používají na zbraně." Posunul si brýle na očích. ,,Jestli nemá zemřít, potřebuje krev. Sice bych po celém táboře nepochybně našel spoustu kandidátů, ale mísit královskou krev s nějakou pochybnou... Bohové odpusťte, to raději zkřížit osla s pegasem."

,,Kam tím míříš?"

,,Ty budeš ten dárce." Na úzkých rtech se mihl zlomyslný úsměv. ,,Tvá krev je stejně čistá. Na rozdíl od něj nezkažená, nevinná." Tiše se sám pro sebe zasmál. ,,Tak co si vybereš, Sasuke? Dáš v sázku život kvůli šílenci nebo budeš zbytek života žít s břemenem, že se pro tebe obětoval?"

Ve stanu se rozhostilo ticho.

,,Ne," zašeptal slabě ten, který by mluvit vůbec neměl. Ani neotevřel oči, dělalo mu problémy udržet se při vědomí, ale očividně chtěl, jak se dalo soudit podle jeho štíhlých prstů, které v dlani svíraly deku na níž ležel.

Kabuto nespokojeně sykl. Těžko říct, jestli nad tím, že by se jeho panovník neměl hýbat, aby se mu ještě nepřitížilo, nebo že ještě bohužel nezemřel. ,,Přejete si podat uklidňující léky?" zeptal se medově.

A Sasuke se rozhodl. Už jen proto, aby opět odporoval jeho rozhodnutí. ,,Udělám to," pravil s mírně se chvějícím hlasem, ale v očích měl jistotu. S takovým pohledem uchvacoval davy a strhával je na svou stranu.

,,Já... si to nep..." zadrhl se mu hlas a přerývavě se nadechl. Pak opět ztratil vědomí, nebo s tak dalo soudit podle toho, jak se uvolnil. Kabuto mohl klidně vyrukovat s tím, že to není tak, že by neuposlechl císařovy rozkaz, ale mohl jistě tvrdit, že mu nerozumně, nebo že byl mu duchem nepřítomný a blouznil.

,,Dobře. Pojď sem." Ukázal k jediné posteli v místnosti, která byla dost velká. Nemohla se rovnat sotva metr širokým, co měli vojáci, tohle bylo lůžko císaře. Sasuke neměl na výběr. Musel mu věřit. Lehl si tam, teplé kožešiny ho hřály do zad. Horkost těla blízké osoby. Pořád byl z deště promočený. Slyšel ho bubnovat do stěn. Vítr hučel a přinášel s sebou další a další srážky. Přijal od lékaře pohár, nejspíš s nějakou oblbovací látkou. ,,Ať je to rychle, smrt nebo život," šeptl se zavřenýma očima, když se opět položil a jeho dech se zklidnil, postupně mizel až do téměř neznatelné úrovně a on se vznášel mezi sladkým bezvědomím a spánkem. Připadal si jako proděravělý hrnec, krev z něj vytékala snad tisíci ranami. Chlad, přívětivé náručí smrti. Možná bylo pozdě, neměl mu důvěřovat. Ale to už bylo jedno. Ruka mu spadla vedle těla, prsty nahmataly ty panovníka a propletly se s nimi. Potom definitivně omdlel.

***

Najednou ucítil silnou potřebu přetočit se na bok, ale sebemenší pokus o pohyb byl zastaven palčivou bolestí. Přesto se pomalu ale jistě propracovával k vědomí, až si nakonec uvědomil, že se probral. Pootevřel oči a konečně si uvědomil, že se nadechuje. Měl suché rty, při každém nádechu se dusil.

,,Jen klid. Odpočívejte," doporučil hlas jeho lékaře a podal mu misku s vodou. ,,Pijte pomalu."

Itachi to nesnášel, nesnášel když se o něj kdokoliv staral. Kabutovi ale věřil a nenechal by se obskakovat, kdyby nevěděl, že sám to nedokáže. Pootevřel rty a konečně zchladil nepříjemné bolestné pálení v krku.

,,Je vám lépe?" zeptal se sladce. ,,To díky tomuhle zlatíčku." Kývl k Sasukemu, který se choulil na druhém konci postele jako roztomilé koťátko, spokojeně oddechoval, ale byl pořád bledý. V pravé loketní jamce měl čerstvý obvaz.

,,Kabuto já... nechtěl jsem abys... ho to nechal udělat..." Pomalu se na loktech zvedl do sedu a krátce mu přes černé oči probleskla ostrá bolest.

Šedovlasý nesouhlasně mlaskl a opět ho donutil si lehnout. ,,Skutečně? Zřejmě jsem to přeslechl. Ale jste naživu a to je hlavní. Vojáky to jistě potěší."

,,Je v pořádku?" Překvapivě se nechal. Kabutovi věřil z téhle skvadry nejvíc, byl s ním a po jeho boku už celé roky.

,,Trochu se prospí. Nejspíš ta jeho tvrdohlavost mu pomohla přežít tu ztrátu krve."

Císař přikývl. ,,Kdybych... kdyby se cokoliv stalo, víš koho za mě postavit do čela vojsk," dopověděl tiše. Slova se mu ještě maličko pletla, ale už mluvil mnohem obratněji.

,,Jistěže, pamatuji na to. Ale nic se vám nestane, věřte mým schopnostem jako už tolikrát." Vzal si své nástroje a začal je čistit a uklízet.

Itachi jen přikývl. Neměl důvod mu nevěřit. Znovu zavřel oči, potřeboval se vyspat

V příštím díle:

,,Chceš snad do světa vytroubit svou největší slabinu?"

,,Protože já se nenechám tak snadno chytit. To ty víš nejlíp ze všech."

,,...slib, že nezaváháš. Prosím tě o to."