Zpět ze socialismu do (pseudo)demokracie

Tak jsem se vám vrátila - zničená a otrávená

---

Tak začínáme - cesta: Jel celý 3. ročník, což znamená 5 tříd. Byli jsme rozděleni do 6 fiktivních tříd, různě namícháni podle chatek, jely tři autobusy (do jednoho bychom se fakt neposkládali). Cesta byla nudná, tím spíš, když v Pardubicích byla zácpa (pardon, Pardubičáci, ale jako Hradečák jsem si tu poznámku nemohla odpustit :D). Taky jsme si v autobuse losovali lístečky, kdo jsou naši rodiče. Můj tatínek - chirurg, KSČ, ROH, boj proti fašistům, Moje maminka - výtvarná umělkyně, ROH, Čs. svaz národních umělců. Jediný problém, který jsem u svých rodičů měla - oba byly inteligence tj. že ani jeden nepracoval jako dělník, rukama. Ale byla jsem na tom ještě poměrně dobře, někteří měli rodiče, které vyhodili ze strany :D.

Někdy před polednem jsme konečně dojeli do "koncentračního táboru" jménem "Chrudimka". Byl ošklivý. A veliký. Nevím, kolik tam bylo chatek, ale bylo jich moc moc a byly po 4 lidech. A byly tam palandy. A propadaly se. A měli staré matrace - libovka pro alergika (tj. pro mě).

1. DEN

Ájinka, Péťa, Páťa a Ivča se jdou ubytovat, je jim přidělena chatka číslo 9. Jsou zděšeny tou "čistotu" a opravdu "luxusním" interiérem. Kdyby se to mělo hodnotit na hvězdičky, dám tomu -5 hvězdiček.

Péťa si okamžitě zabrala dolní část palandy. Když jsem viděla, kolik pavučin je pod tou postelí, nenapadlo mě ani protestovat a vyškrábala jsem se nahoru, kde bylo jen pár drobných pavučinek, které jsem bezprostředně postříkala lihem (nehledě na to, že moje spoluobyvatelkyně nadávaly na smrad).

Několik minut na to nám soudruzi učitelé řekli, ať si chatku vyzdobíme nějakými sovětskými vlaječkami, hesly apod. Nesnáším komunisty, ale tohle mě docela bavilo. Ivču asi tolik ne, protože jsem po ní neustále chtěla, aby mi nakreslila a vystřihla co nejvíc pěticípých hvězdiček. Když ona je umělec a mně by to trvalo 1000x dýl :D.

Pak nám byla ukázána naše "třída", představena naše třídní soudružka a už nevím, jak mu říkali, ale něco jako předseda a směli jsme mu tykat :D. O to vtipnější to bylo, když v reálném životě je to profesor angličtiny. Takže někteří se opravdu vyžívali v tom, když mu směli říkat: ,,Soudruhu Lukáši" :D.

Teď k programu 1. dne - ukazovali jsme si, jak vypadala škola za socialismu a co se učilo. Kdykoliv se něco doma učím a potřebuji, aby mě maminka vyzkoušela a ona něco pro mě notoricky známého přečte nějak divně, kroutím hlavou a ptám se jí: ,,No mami, to jste se ve škole neučili?" No... tak opravdu neučili.

Škola za socialismu vypadala asi takto: vše se diktovalo a učilo nazpaměť jako básnička, žádná diskuze, do všeho se pletla politika, naprosto do každého předmětu. Ti nejznámější autoři byli Marx a Ostrovki. A úplně nejbožejší literární dílo - "Jak se kalila ocel" a samozřejmě nemůžeme opomenout "Komunistický manifest".

V občanské výchově se především učili věci typu: boj imperialistů a proletariátu. A bonbónek na tomto předmětu: učil ho jeden profesor, kterého máme za běžných okolností rádi, ale tady byl na zabití. Měnil neustále hlas, a když řekl "jeho jha", už to mnozí nevydrželi, začali křičet a dožadovat se vysvětlení, co je "jha". On to slovo pouze zopakoval a jel normálně dál :D. Mě osobně to nijak neštvalo, tuším, že "jho" je na zápřah koně, ale who knows :D.

Ovšem úplně nejlepší byl soudruh Hodný. Toho za běžných podmínek všichni nesnášíme a neměli jsme ho rádi ani za socialismu. Učil dějepis a v půli diktování se zastavil a začal diktovat to, co už nám dávno říkal. Z naší čtveřice ho má v reálném životě pouze Páťa na seminář práva a na konci hodiny nám řekla: ,,To se moc nelišilo od normální hodiny." Tak už asi víme, kdo by ten režim chtěl zpátky :D.

A jen okrajově - na hudebce jsme se naučili Internacionálu. Z toho, co si pamatuju:

Již vzhůru psanci této země,

již vzhůru všichni jež hlad zhnět.

Teď právo v jícnu duní temně,

a výbuch zahřmí naposled.

...

...

...

...

R2x: Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod.

Internacionála - je zítřka lidský rod.

...

...

...

...

R2x

(Jestli vás to moc zajímá, tak internet je mocný :D)

Z toho, co si pamatuju, jsme se pak večer dívali na různé dokumenty a hlavně - na zprávy. Další vylejvárna mozků. Hned první minutu jsem to zabalila, okázale si zívla, opřely jsme se o sebe s Kájou a spaly.

Potom přišla večeře, druhá večeře a konečně čas na sprchy (sprchovat jsme se mohli od 21:30 do 22, pak od 1:00 do 7:00. Jelikož bylo večer v každé úmývárně dost narváno, chodily jsme se naše chatka sprchovat ráno v 6. Já teda tak okolo 4. ranní, protože jsem nemohla spát. Iva dokonce musela spát v posteli s Páťou, protože kdyby spala nad ní, tak se večer propadne a spadne na ni.

K tomu všemu tam byla taková zima, toho prachu... to se vážně nedalo. Budila jsem se skoro každý dvě hodiny, i proto, že se mi zdálo o pavoucích... já vím, že tam byli. Přes sebe jsem měla každou noc přehozený sestry šátek asi tak 2x1m - fungoval jako moskitiéra, to ona ale neví, asi by ji kleplo, kdyby to zjistila :D.

2. DEN

v 7:00 se ozvala taková ta zvrhlá písnička od Michala Davida ze Spartakiády, po areálu začal běhat nějakej šašek, nakukovat do chatek a křičet: ,,Budíček, vstávat, cvičit!" Nevzbudil mě, stejně jsem nemohla spát, ale opravdu nehorázně moc mě štvalo, že jsem si musela vzít modré kraťásky, bílé tenoučké tričko a... cvičit. Já jsem homo notebookus = člověk, co se sám od sebe nehýbe víc, než je nutně potřeba. Vždycky tomu tak nebývalo (dokonce jsem chodila na atletiku a gymnastiku), ale pak přišla má slavná alergie a ještě slavnější astma a mně všechno zakázali, a když už jsem mohla něco dělat, tak bylo mé přátelství s notebookem tak blízké, že už se nedalo ničím narušit :D.

No a tady mě nutili běhat... cvičit... Nejlepší bylo obíhat celý areál, jak jsem se zmínila na začátku, byl fakt obří, a na 500m to určitě dalo -_-.

Pak nám oznámili, že ve středu pojedeme na "dovolenou". A byly dvě možnosti - Ruiána nebo Vídeň. Dostali jsme různé formuláře, do kterých si musíme získat podpisy, udat důvod cesty apod. Někteří jedinci to už na začátku vzdali a napsali si, že chtějí na Ruiánu (od minulých ročníku víme, že prostě na jednu dovolenou musíme, protože v táboře nás nenechají, a jelikož je Ruiána v NDR, tak tam tolik podpisů není třeba - žádný podpis není třeba). No ale většina usilovala o Vídeň, protože Vídeň znamenala jít dolů do vesnice a dvě hodiny si tam dělat, co jen chcete.

Já udala důvod cesty: ,,Šíření socialistických myšlenek v západní zemi a přimět dělníky ke stávce a boji za svržení imperialistů." Navíc jsem to uměla perfektně okecat (děják forever), ale hádejte co - stejně jsem se do Vídně nedostala. Důvod? Moji rodiče nejsou dělníci. Well done... tak na*raná jsem dlouho nebyla.

Dopoledne jsme pak měli takovou "sportovní akcičku", něco jako když hrajete stopovanou. Běželi jsme podle fáborků a plnili různé úkoly. Na každém stanovišti stál nějaký soudruh a ten dohlížel na plnění úkolů. Nejprve jsme odpovídali na nějaké otázky ohledně socialismu - body: 7/8. Pak se měl na nosítkách přenášet raněný. To jsem si moc užívala - jakož to nejlehčí člen z našeho týmu jsem byla ten raněný :D. Následně jsme běhali v plynových maskách, házeli granátem apod.

Odpoledne mi odjela Péťa - měla taneční vystoupení, ale večer se naštěstí vrátila. No ale možná dobře, že odjela, měli jsme si totiž zvolit kroužek na večer. S tím, že do každého kroužku, smí z každé třídy určitý počet lidí. Já, Páťa a Iva jsme se přihlásily bleskově na něco, co se jmenovalo "hry v přírodě". A z každé třídy tam mohli pouze tři lidé. Takže nám to perfektně vyšlo. Trochu jsme se ale báli, o co asi půjde. Načež Iva pronesla: ,,To tam budeme asi vyšívat listy."

A skutečná náplň? Hráli jsme běžné hry. Ovečky, ovečky, pojďte domů - tady se to jmenovalo "hra na zlé imperialisty". To mě docela i bavilo, hlavně, když okolo nás procházeli soudruzi, kteří si vybrali kroužek "Brontosauři", ti totiž nosili dřevo z blízkého lesu na oheň míru :D.

Pak se vrátila Péťa z vystoupení a šli jsme na véču. Po véče nám VÝJIMEČNĚ nechali trochu volného času, tak jsme hráli aktivity. Já měla předvést přísloví "nebuď labuť". Když už ti matlové uhodli, že představuju labuť, nedokázali přijít na to, co je to za přísloví. Ani, když jsem si klekla před Péťu, začala ji prosit, pak udělala labuť a zkřížila ruce. Všichni okolo se nám tlemili a ti tři na to zaboha nemohli přijít. To bylo samé: ,,Nepros labuť?" nebo ,,Nekrm labuť." Péťa to nakonec uhodla, ale i tak... t-r-a-p-a-s. Každopádně Iva se ztrapnila víc, divně tam poskakovala, naznačovala, že se dva lidé hádají, a pak si začala strkat pod triko trávu :D. Absolutně jsme nechápali. Vysvobodila jsem ji já, když mi došlo, že je to: ,,Jdi se vycpat".

Hráli jsme až do desíti, pak nás nahnali do chatek. Jo a v tu chvíli nám vypadlo světlo. Vedlejší chatce totiž praskla žárovka a nám to vyhodilo pojistky. No a zkuste si je nahodit, když nevíte, kde jsou. Hledali jsme, jak se jen dalo, ale až ve čtvrtek večer to začalo konečně svítit.

Pak jsme přemýšlely, na kolik si ráno nařídíme budíka - všem se nám podařilo propašovat mobil. Dřív, než jsme to stihli vyřešit, rozrazily se dveře a dovnitř vpadl nějaký soudruh se slovy: ,,Tak ten mobil." Všichni jsme se po sobě dívali, koho asi myslel. A on se díval na Páťu. Ta chytila hysterák a odmítala mu ten mobil dát. Nakonec ho teda odevzdala, ale když po ni požadoval jméno a třídu, neodpověděla. Tak soudruh s mobilem odešel. Páťa pak třískla baterkou, nastalo několikaminutové ticho, které jsem pak narušila: ,,Po kom si tu baterku hodila? Péťo, žiješ?" Následně se ozvala Iva: ,,Já si taky myslela, že ji hodila po Pétě." Načež promluvila Péťa, že je v pohodě. A Páťa jen pronesla, že jí mrskla o zem. Takže vražda díkybohu neproběhla :D.

3. DEN

Ráno opět nechutná rozcvička, ale přežili jsme.

Na snídani jsme dostali tři housky, Páťa tu jednu nesnědla, pak šla před jídelnu, sedla si na schody, tu housku si položila na kolena a sepjala ruce.

Ája: ,,To se k ní modlíš?"

Páťa: ,,Jo, je to kámoš."

Dopoledne jsme dělali přijímačky na vysokou školu. Hlásila jsem se na medicínu. Testy obsahovaly pouze informace o politice. Nic z biologie apod. No a nedostala jsem se. Proč? Protože opět moji rodiče nejsou dělníci. Ono by to snad ani tolik nevadilo, ale přede mnou bylo dost lidí, kteří měli rodiče jak ve straně, tak dělníky. Neměla jsem šanci.

Náladu nám zpravil oběd, nevím sice už, co k němu bylo, ale my s Páťou sledovali vosu, která se chytila do pavučiny a pavouka, jak se k ní opatrně přibližuje a zase vzdaluje. Poprosila jsem Páťu, aby tu vosu zachránila (nemám ráda vosy, ale ještě víc nemám ráda pavouky). Ona vzala svůj notýsek na poznámky, přetrhla jím tu pavučinu. Vosa odletěla a za sebou na tenkém vláknu táhla toho pavouka :D. Vydrželi jsme se tomu smát ještě druhý den. To jen dokazuje, jak moc "zábavné" to tam bylo.

Odpoledne jsme "jeli" na Ruiánu a do Vídně. Snad hodinu a půl jsme stáli na celnici. Ti, co jeli do Vídně snad dvě hodiny - západ, daleko přísnější kontroly. Ke svačině nám sebou dali řízek, aby to bylo opravdu autentické :D. Cíl cesty byla rozhledna u "pláže" (čti jako: u lesa). Tam mě tak nějak začalo dost hnusně pobolívat levé koleno.

Při návratu jsme opět procházeli debilní kontrolou - dokonce jsme museli odevzdávat občanky -_-. Sranda největší.

Pak podle toho, kdo se dostal a nedostal na vysokou, jsme měli dvě různé aktivity. Přijati - dívali se na nějaký politický dokument. Nepřijati - nosili dřevo. Ti, co byli přijati, když to zjistili, přemýšleli, jak různě se z toho vykroutit :D. Ty dokumenty byly totiž fakt nesnesitelný.

Já nosila dřevo, ale to už jsem se svým kolenem sotva kulhala. Tak jsem to nakonec vzdala a šla za zdravotníkem. Dozvěděla se, že mám natažený vazy, dostala chladivý sprej a mastičku. A nemusela jsem další den na rozcvičku ani se nijak fyzicky namáhat a jen odpočívat :3. No, za tu bolest to fakticky nestálo :D... no i když ta rozcvička asi jo :D.

Večer jsme měli reflexi, tu jsme teda měli každý den. A znamenalo to - dostali jsme pracovní sešit, soudružka 3x tleskla a my byli zpět v demokracii (tj, vystoupení z rolí) a povídali si o tom, co jsme ten den prožili a na co to poukazuje.

Už jsem se neudržela a pronesla: ,,Vždycky mě překvapovalo, že ta revoluce nepřišla dřív, ale teď už se tomu ani nedivím, protože ti lidé neměli na revoluci čas, furt něco dělali. Buď byli v práci, nebo museli chodit na různý sjezdy a schůze." Sice jsem si vysloužila pochvalu, ale mě to opravdu deptalo. My každý den měli dohromady asi tak hodinu volného času, kdy jsme si mohli dělat to, co jsme chtěli a nebylo to proti režimu.

Když jsme šli spát, viděli jsme Páťu, jak se mazlí s tou houskou od snídaně. Nechápali jsme, ale nezazlívali jsme jí to :D. Jen jsme se do ní nehorázně naváželi. Páťa kdysi od Ivči dostala několik rybiček. A všechny jí pochcípaly. Nevím, co si vzala, ale byla ta zblblá, že pak řekla: ,,Jsem hrozná, zabila jsem všechny svoje housky." Chvíli jsme na ni koukali, a pak se jí smáli ještě druhý den :D.

4. DEN

Ráno byla rozcvička a já se samolibým pošklebkem stála za předcvičujícím a sledovala, jak mých 150 spolutrpitelů cvičí. Pohled za všechny prachy. Nejsem škodolibá, ale... :D.

Byl 1. Máj. Chodily jsme v průvodu, měli mávátka, transparenty a provolávali různá socialistická hesla.

,,Kupředu, Zpátky ni krok."

,,Sláva vlasti, sláva míru, sláva všemu komunismu."

,,Proletáři všech zemí, spojte se." ...Iva a Páťa křičeli: ,,Proletáři všech zemí, vyližte si prdel."

,,Ať žije jednota pracujícího lidu."

,,Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak."

Pak jsme nastoupili do šesti řad a měli se pozdravit, soudruh ředitel: ,,Čest práci!" Všichni sborově odvětili: ,,Čest práci." V ten moment už jsem to psychicky nedávala a zařvala: ,,Na*rat!" Naštěstí se to neslo jen v naší řadě, k soudruhu řediteli to nedošlo. Páťa se na mě otočila a pobaveně: ,,Aha, tak už nejsem sama, koho to tady tak se*e?" Ona opravdu hysterčila ze všech nejvíc, její táta totiž kvůli komunistům dopadl stejně jako ten můj - nevzali ho na školu, nechal si narůst vlasy...

Já byla celou tu dobu docela v klidu, ale ta propaganda mi ten 4. den už opravdu silně lezla na mozek.

Večer byla další reflexe, soudružka třídní 3x tleskla a řekla, že už je definitivní konec. Málem jsem se rozplynula blahem. Pak byl táborák, ke kterému jsme nemuseli a mohli si dělat, co jen jsme chtěli. Všichni profesoři se opili, pár studentům se to podařilo taky :D. Raději vám ani nebudu vyprávět o sexuálních útocích jedné moji spolužačky na jednoho našeho profesora. No i když...

H: ,,Pane profesore! Pane profesore, můžu vám ukázat prsa?"

P: ,,No, no... zní to hezky, ale..." Radši zdrhl :D.

My s Péťou seděli jen na kopečku a koukali dolů na táborák a kecali, když jsme se rozhodli jít spát, oznámila nám Páťa, že svou housku dala ne betonový sloupek za naši chatkou. Prý se sní i náležitě rozloučila.

Ája: ,,Ty si ji nebereš domů?"

Páťa: ,,Ne, rodiče by si mysleli, že jsem blázen."

Ája: ,,To tady tu housku necháš? Samotnou?"

Páťa: ,,Už jsem se s ní rozloučila!"

5. DEN

Uklízení. Když si ti tři byli čistit zuby, nenapadlo mě nic lepšího, než vzít housku z toho sloupku a dát ji v chatce na stoleček. Tvářila jsem se naprosto neutrálně a uklízela výzdobu chatky.

Páťa: ,,Kdo sem dal tu housku?!"

Nikdo jsme se nepřiznal. Já dělala mrtvýho brouka. Páťa byla trochu v nervu, ale vrátila ji zpět na sloupek a moc o tom nepřemýšlela.

Nejméně jsme se těšili na úklid umývárny. Ale protože jistí kluci cestou z "Vídně" propašovali alkohol a profesorka našla prázdnou flašku, dostali ten úklid za trest :D. Nikdo jsme jim opravdu nezáviděl.

Těsně před odjezdem jsme se Pátě přiznala ohledně záhadného zjevení housky. Udělala na*ranej pohled, ale všechno bylo ok :D.

Když jsme přijeli konečně domů, chtělo se mi štěstím brečet. Pes mě intenzivně vítal snad dvě hodiny. Kdykoliv jsem si chtěla jít vybalit, vyžadoval pusinku na čumáček. Sice mě ten čokl štve, ale tomu se nedalo odolat :D. To je vždycky tolik radosti. On si nikdy neuvědomuje, když někdo z nás na víc dní odjede, ale jakmile se vrátí, tak mu dojde, že tu celou tu dobu nebyl a je jak u vytržení. Když jsem byla celý týden v nemocnici a pak se vrátila domů, ptala jsem se, jestli jsem Samovi chyběla a máma: ,,Ani nezaregistroval, že jsi pryč." Jakmile mě ale spatřil, přišlo dlouhé vítání, ne takové to, když se vracím ze školy :D.

Přestože jsem byla konečně doma, přišel jeden z mých nejhroznějších dnů v životě. Jen co jsem si vybalila, začalo mi být nějak divně, doplazila jsem se do postele a asi na tři hodiny usnula. Probudila jsem se zimou a s ukrutnou bolestí hlavy. Řekla jsem si, že by možná bylo fajn si změřit teplotu. Ten teploměr začal tak divně pískat, myslela jsem si, že se rozbil. Mrknu na číslo a tam 40,5°C. Měřím znovu, ale teploměr si pořád vede svou, dopotácím se do koupelny, podívám se na sebe do zrcadla a radši jdu rychle zpátky do postele. Tak rudej ksicht jsem dlouho neviděla :D.

Čekala mě opravdu halucinogenní noc. Neustále mi hlavou hrálo Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod... Měla jsem snad 20 snů, z toho nevím, jestli něco z toho nebyla realita (ráno jsem se pro jistotu přeptávala mámy). Nejhorší byly ale ty komunistický, měla jsem toho plnou hlavu. Vím, že jsem pak bezcílně bloudila po bytě, chvílema si sedala na zem a měla chuť začít mlátit hlavou do zdi, abych aspoň vyhnala tu pitomou Internacionálu.

Druhý den mi nebylo o moc líp, ale úlevných 38°C jsem vzala s povděkem :D.

Co z toho vyplývá? Komunismus škodí! Škodí všemu živému i neživému, zasahuje do každé sféry života a jestli se tu nedejbože znovu prosadí, radši si půjdu hodit provaz.

Kdo to dočetl až do konce, má můj neskutečný obdiv.

Vaše Ája