Na hřbetu koně 18

*Přednastaveno - Ája je v jednorázovém koncentračním táboru*

Sice nevím, jestli jste těch 15 komentářů dali, protože jsem na tom podělaným komunisťáku, ale doufám, že ano, jinak se na Vás příště vážně vykašlu -_-. Každopádně děkuji těm, kteří stále komentují, jen si nemyslete, já si všímám a pamatuji :3.

---

Itachi ho ještě pár minut konejšivě objímal, když se pak mírně odtáhl a prsty mu přejel po boku až na zadeček.

,,Neměl bych... potřebuješ ošetřit," dodal pak s nově nabytou jistotou jemně si jeho tvářičku otočil k sobě.

,,Jsem v pořádku," namítl Sasuke tichým spokojeným tónem hlasu. S přivřenýma očima se rty lehce otřel o ty jeho na důkaz pravdivosti svých slov. Možná potřebuje ošetřit, ale bál se, že by pak přestal vnímat tu nádhernou bolest, která naprosto ochromila tu psychickou. Měl pocit, že teď už si ho bude pamatovat navěky.

,,Možná bych ti měl přeci jen..." zauvažoval starší černovlásek a v hlase se mu objevil náznak strachu. Strachu o NĚJ. Doopravdy si nedokázal představit, že mu Sasuke zmizí, možná už ho nikdy neuvidí. Vážně to nebylo fér... ale život takový taky není. A nikdy nebyl. Prvně se přitiskl on k Sasukemu. Vždycky to bylo opačně, ale tentokrát dal doopravdy najevo, že mu na něm záleží a skoro až něžně se k bratrovi zezadu přitulil.

Ten sevřel jeho ruku ve své a zadeček lehce vyšpulil na Itachiho, aby mohl zaujmout polohu skrčence, opravdu potřeboval trochu polevit bolesti. Vysychající cestičky na jeho tvářích ale přesto začaly znovu brázdit slzičky bolesti a hořkosti. Pořád si až příliš dobře uvědomoval, že s každým dnem se blíží jeho odjezd a nechtěl, aby ten den někdy nadešel.

Itachi zbytky gelu kapesníkem opatrně očistil, pak se naštěstí natáhl ke stolu a chvíli rukou poslepu hledal v šuplíku, než našel určitou mastičku. Člověk jako on už byl připravený na všechno, nehledě na to, že když ještě býval s Hidanem, často doplácel na jeho tvrdší přístup. Teď se to hodilo. Položil se za Sasukeho, jednou rukou ho zezadu objal, rty přitiskl na jeho krk a až s něhou do něj vnořil prst, na němž měl ono léčivo nanesené. To by mu mělo bolest alespoň zmírnit a pomoct rychlému zahojení.

Sasuke ho ale za ruku prudce chytil a odtáhl.

,,Nechci, aby se to zahojilo," namítl až hrozivě smířlivým hlasem. To byl také důvod, proč něco takového po Itachim vůbec chtěl, aby to cítil ještě hodně dlouho. Protože bolest člověku zapomenout jen tak nedovolí, toho si byl mladší Uchiha dobře vědom.

,,Proboha proč ne?" Itachi vypadal dost zmateně, o tom svědčily i doširoka rozevřené černé oči. Rukou nepohnul, když mu ji Sasuke odtáhl, byl trochu mimo z toho, co jeho bráška právě vyslovil. Nedokázal si představit jediný důvod, proč by Sasuke odmítal úlevu.

,,Bude mi tě to nějakou dobu připomínat," odůvodnil Sasuke své na první pohled šílené rozhodnutí. Přišlo mu to jako rozumný argument, který prostě Itachi bude muset přijmout, ať chce nebo nechce. Když nemohou zůstat spolu, tak ať alespoň zůstane něco, co bude moci fyzicky vnímat a cítit.

Itachi na něj chvíli v šoku zíral. Tohle by mu nedošlo ani v těch nejšílenějších představách... najednou ho prudce otočil čelem k sobě a opřel si čelo o jeho. Promluvil... ale ne nazlobeně, nebo snad mrzutě. Jenom tichým, neznatelně bolestným tónem mu důvěrně odpověděl.

,,Sasuke... můžu... budu ti klidně denně volat, budu se s tebou hodiny bavit a povídat si, můžu i říkat, co máš udělat, jako bych tam byl... jenom... prosím..." V černých očích nekonečné hloubky se mu zcela viditelně zaleskly slzy, které musel přemáhat. Raději zavřel oči a sklonil se k jeho uchu. ,,Nech mě, abych tě ošetřil..." dodal tlumeně a slabě.

,,Ne... to není totéž, budou to dotyky mých rukou, ne tvých. A tohle je bolest, kterou si mi způsobil přímo ty. Nech mi ji... prosím." Sasuke mu obtočil ruce okolo krku a za zátylkem je spojil. Rty ho něžně políbil na spodní ret, následně si hlavu položil těsně pod jeho bradu a čelem se opřel o jeho hrudník.

,,Blázínku," zasténal Itachi tlumeně, ale už se o nic nesnažil. Jenom ho držel u sebe, dýchal mu do vlasů a se zavřenýma očima naplno vnímal jeho přítomnost. Jak moc se teď přesvědčil o pravdivosti citátu, že není těžké se zamilovat, ale najít někoho, do koho by se člověk zamilovat mohl. Jim dvěma očividně štěstí nepřálo.

,,Vrať se domů," zasténal Sasuke tlumeně. Nebyl to příkaz, jen zoufalá žádost, prosba... Sasuke do ni vkládal svou poslední a velikou naději. Z jeho tónu hlasu to vyznělo tak, že "ne" by pro něj mohlo znamenat konec všeho. Po odmítnutí jako kdyby se mu měl zhroutit celý svět, to všechno dokázal vložit do věty o třech slovech.

Itachimu to rvalo srdce, nechtěl, aby se Sasuke tolik trápil, možná s tím nikdy neměl začínat. Měl ho nechat, aby to tu nenáviděl, neměl mu vysvětlovat, proč odešel...

,,Bráško, rodiče by mě sežrali za živa, na velkoměsto bych si nezvykl a nemůžu tu přeci Jimmyho nechat, když je nemocný. To on mi vynahradil rodiče, když se mě moji vlastní zřekli."

,,Tak zůstanu já, nepotřebuju školu, když mám tebe." Sasuke hledal možnosti kdekoliv, jen aby s ním mohl zůstat. Nezáleželo mu na nikom a na ničem, jen na něm a na jejich vztahu. Obětoval by cokoliv za každou vteřinku navíc.

Itachi ale viděl v jeho způsobu uvažování jenom šílený nápad. Byl naivní, při tom ale tak drásavě upřímný, až to bolelo. ,,Ty musíš do školy, vzdělání potřebuješ," odpověděl mu tiše. Dnes večer musí zavolat, aby zkusili přijet dřív, čím rychleji se rozloučí, tím líp.

Sasuke už to vzdal, věděl, že ať řekne cokoliv, tak ho Itachi něčím odbude. Schoulil se mu proto v náručí, zavřel oči a vychutnával si jejich poslední společné chvilky. Srdce ho bolelo, ale co může dělat?

Jeho bratr ho u sebe ochranitelsky držel. Pak se zhluboka nadechl. ,,Můžu se na něco zeptat...?" Ani nevěděl, jestli si přeje znát pravdu, ale ta otázka ho pálila na jazyku. Přivřel oči a zadíval se na strop. ,,Co ti o mně říkali naši?"

,,Vůbec nic. Nemám se prý ptát, nic mi do toho není." Pro Sasukeho to byla hrozná muka, když nevěděl, co se stalo. A protože mu rodiče nic nechtěli říct, myslel si, že Itachi odešel sám z vlastní iniciativy... jen tak, bez rozloučení.

,,Nesnášels mě," odtušil trochu smutně Itachi z tónu jeho hlasu. Bylo to vidět i na jeho prvotním přístupu jak k němu, tak ke všemu tady. Starší Uchiha si najednou nebyl jistý, jestli je dobře, nebo špatně, že u toho nezůstalo.

,,Odešel si bez rozloučení... ale už o tom nechci mluvit. Nebudeme si kazit ty poslední společné dny." Sasuke ho něžně políbil na krk a ještě hlouběji se zavrtal do jeho náručí. Chtělo se mu plakat, ale zatím se mu úspěšně dařilo slzy zadržovat.

***

Ten den později se Itachi donutil překousnout nepříjemný rozhovor s rodiči. Rychle se představil a pak už mluvil čistě a jen o Sasukem, kterému už se tak stýská po městě, že by měli přijet dřív. Nezapomněl se zmínit ani o Kimimarovi, který by se měl vracet s nimi svým autem. Obě strany se držely striktně onoho tématu, takže žádné "jak se máš" nezaznělo. Itachi za to byl spíš vděčný, než rozčilený. Rozloučili se prostým"ahoj".

Přítomnost Sasukeho kamaráda a jeho bratra zřejmě rodiče vyhecovala natolik, že druhý den ráno na dvoře zatroubilo jejich auto. Itachi tu noc spal u Sasukeho, jen ho objímal a užíval si jeho přítomnosti, protože na rozdíl od něj věděl, že je to jejich poslední společná noc. Ráno ho klakson probudil, byl do půli těla nahý a ležel natisknut na Sasukem. Hidan u Kimimara sice nespal, ale rychle mu došlo, co se děje a během pár minut už byl v jeho pokoji a jemně - na jeho způsoby tak nezvykle - světlovláska probudil.

Kimimaro se líně protáhl.

,,Co se děje?" zeptal se rozespale. Neviděl žádný rozumný důvod, proč Hidan tak brzy budí. Nicméně se zvedl a posadil, promnul si oči a tázavě se podíval na svého narušitele.

,,Jsou tu Sasukeho rodiče... maj dohlídnout na to, abys odjel za nima..." Hidan mluvil vážně a výjimečně bez známky humoru. Cítil se... zle. Nikdy ještě nelitoval, když někdo odjížděl, ale nemohl Kimimara nutit, věděl, že má závazky. Za tu dobu si k němu ale vytvořil zvláštní pouto... nechápal ho... spali spolu jenom jednou... potom už jenom maximálně polibky a letmé doteky... a přes to tušil, že si nepřeje, aby zůstal kvůli sexu. Přál si to kvůli jeho prostinké přítomnosti. To vše mu dal pocítit ve svých slovech.

Ani Kimimaro na tom nebyl o nic lépe, nechtělo se mu vůbec domů. Přestože se mu zdál Hidan zprvu odporný, tak si k němu stačil vytvořit zvláštní pouto. Nevěděl, jestli může mluvit o lásce, ale o náklonosti určitě. Bylo to úplně něco jiného, než co zažil s jinými. Kvůli východu slunce ho rozhodně ještě nikdo nebudil.

,,Kdybys za mnou chtěl přijet do města..." Kimimaro se zvedl z postele a na kus oškubaného papíru napsal své telefonní číslo. Papírek následně vtiskl Hidanovi do ruky.

Ten se jenom usmál - praktické myšlení kdykoliv a kdekoliv - zvedl mu tvář ke své a dlouze přitiskl své rty na jeho.

,,Díky, žes mě naučil něco, co jsem neznal," dodal pak tlumeně. Nechal v těch slovech i své váhání, dával mu tím najevo, že o tom přinejmenším bude uvažovat. Jenom na pár pro něj tak drahocenných sekund mu obtočil ruce kolem pasu a přejel jazykem po jeho tenkých ústech.

Kimimaro ho až překvapivě pevně objal okolo krku a pootevřel rty, aby si mohl vynutit polibek. Pravděpodobně jde o jejich poslední na dlouhou dobu.

Sasuke se mezitím také probudil, spokojeně se usmál, když pohlédl bratrovi do zavřených očí a něžně se rty otřel o jeho tvář. O příjezdu rodičů doposud nevěděl, takže měl poměrně dobrou náladu.

Itachi pomalu otevřel oči a pootevřel rty, ale ať už chtěl říct cokoliv, přerušilo ho druhé zatroubení. Trhl sebou a prudce se posadil. Chvilku mu trvalo, než si plně uvědomil, kdo přijel a co to znamená. Stiskl pevně rty a pak se zahleděl do těch hlubokých, čistých očí.

,,Jsou tu naši..." zašeptal trochu zaskočeně.

,,Cože?!" vyjekl Sasuke překvapeně, měli přijet přeci až za pár dní! Co tu tak brzy dělají?! Sasuke byl zmatený, nechtěl je tu... ne teď, když mají tak krásné ráno.

,,Itachi..." zašeptal zhrouceně a se slzami v očích od něj odvrátil tvář.

,,Pšššt..." Starší Uchiha se mírně zamračil a lehce stiskl jeho ruku. Pak propletl své prsty s jeho. Sasuke tu moc věcí neměl, ale Itachi mu nechtěl připomínat, aby si je sbalil, ani to, že nedočkaví rodiče se brzy pravděpodobně objeví ve dveřích jejich pokoje.

,,Nechci odjet," zamumlal Sasuke rozrušeně, ale zvedl se z postele, aby se mohl jít k sobě převléknout. Nechtěl, aby ho rodiče viděli polonahého s vlastním bratrem v posteli... ačkoliv by se tím vyřešila spousta věcí.

,,Itachi, co kdybychom jim o sobě řekli?" otočil se na bratra a znovu si lehl vedle něj. Chytal se každého stébla naděje, které jen spatřil.

Ten trochu šokovaně zakroutil hlavou. ,,Jediný rozdíl by byl v tom, že by ti doma udělali peklo ze života a na mě by podali trestní oznámení." Itachi věděl, že by ho vinili za zkažení jejich drahouška... a nebylo to tak?

,,Měl by ses rozloučit i s Tanečníkem," dodal pak tiše. Najednou mu z celé situace bylo zle. Zvedl se a pomalu Sasukemu natáhl tričko.

,,Anebo by mě zavrhli jako tebe a mohli bysme zůstat spolu." Sasuke si ještě natáhl kalhoty, s hlasitým prásknutím dveří odešel z Itachiho pokoje a běžel se nahoru na kopec rozloučit s milovaným zvířetem. Cestou pochopitelně nezapomněl utrhnout jablko.

,,Ahoj, kamaráde," začal zlehka a podal koni zralé ovoce. Něžně ho pohladil po čumáku a hned na to se rozplakal. Bylo to moc emocí najednou. Všechno to přišlo tak rychle.

Zvíře sice nechápalo nic z toho, co se děje, ale emoce vycítit dokázalo. Natáhlo ke svému pánovi krk a nechalo ho, aby zabořil tvář do černé, lesklé hřívy.

Itachi mezitím už doobléknutý sešel na dvůr a tvářil se až nepřítomně. I přes pocit, že jde na porážku. S rodiči se neviděl hodně dlouho. Počítal tak sedm let...?

Dokonce i Sasuke se brzy objevil na obzoru, těsně po tom, co se rozloučil s Blackdancerem. Nikdy neměl domácího mazlíčka, ale teď cítil potřebu si nějakého pořídit, zažíval hned dvojí ránu přímo do srdce. Pal! Jedna za bratra. Pal! Druhá za zvíře.

Itachi se na něj otočil a smutně sledoval, jak k nim přichází. Krom pozdravu nepromluvil s rodiči jediné slovo. Když k nim došel, nehledě na vražedné Fugakovy pohledy si bratra přitáhl k sobě a pevně ho objal.

,,Taky tě miluju, bráško..." zašeptal tlumeně a trochu chraplavě. I on bojoval s viditelnými projevy emocí.

Sasuke chvíli držel ruce ve svislé poloze podél těla, ale najednou ho také prudce objal a tvář si opřel o jeho rameno.

,,Bude se mi stýskat," zamumlal mu do košile. Měl co dělat, aby se ubránil dalším slzám.

,,Mně víc..." stiskl k sobě rty a pevně zavřel oči.

,,No tak, Sasuke..." zavrněla Mikoto trochu rozladěně. Předpokládala, že se Sasuke vrhne okolo krku jí... a ne JEMU. Ani Fugakovi to nebylo očividně po chuti. Itachi k nim stál zády, takže když Sasukemu na sekundu vnikl mezi rty jazykem, nic neviděli. Pak se ale odtáhl a ještě než se otočil se dotkl prsty jeho hrudníku v místě srdce. ,,Nezapomeň..." Dál už nedořekl, protože cítil že by se mu zlomil hlas. Odstoupil od něj a otočil se na rodiče, pohled ale zabodl do země.

,,Ahoj miláčku," vrhla se k němu matka a pohladila ho majetnicky rukou po tváři. ,,Nezhubnuls tu, zlatíčko?"

Sasuke ji od sebe ale až trochu nešetrně odstrčil.

,,Já vás tak nesnáším!" rozkřikl se na ně naštvaně a do očí se mu znovu hrnuly slzy. ,,Nesnáším vás stejně jako vy nenávidíte Itachiho... vlastního syna... a kvůli blbostem. Je mi z vás zle." Zatvářil se zhnuseně. V takovou chvíli by nejraději od nich slyšel, že už ani s ním nechtějí mít nic společného a uleveně by si oddychl. Chtělo se mu z nich zvracet, z vlastního otce a matky.

,,Dost. Ty do toho nemáš co mluvit," zasáhl do situace Fugaku tónem, z něhož čišela autorita, před kterou se ošil i netečný Itachi. Jejich otec otevřel dveře auta a Mikotino tenké obočí se skrčilo.

,,Jedeme domů. Okamžitě." Její vysoký hlas zněl dost nepříjemně a nepřirozeně.

,,Jestli do toho nemám co mluvit, tak pak nejsem součástí vaší rodiny," zareagoval Sasuke na otcova slova. Měl z něj strach i respekt, ale láska k Itachimu všechnu jeho úctu zazdila.

,,A pojedu s Kimimarem." Podíval se na matku.

,,Jak to s námi mluvíš?!" Mikoto už skoro křičela. Ta drzost už překračovala meze. Fugaku k synovi prudce přešel a zvedl výhružně ruku. Autoritu si vždy držel a nebál se přikročit k tělesným trestům, jako když byli malí.

,,Na Kimimara můžeš rovnou zapomenout."

,,V tom případě vy můžete zapomenout na mě... stejně jako na Itachiho." Sasuke v ten moment prudce přivřel oči a hlavu podvědomě natočil na stranu, čekal, že teď přijde pořádná facka. Na to znal svého otce a jeho povahu až moc dobře.

Ten ho ale chytil zezadu docela surově za krk a trhnul s ním směrem k jejich autu. Fugaku se rozčílil jen zřídkakdy, ale když už, tak nebyl k zastavení.

,,Tati... to..." ozval se nejistě Itachi. Věděl, k čemu se schyluje, ale tohle už mu přišlo moc...

,,Fugaku..." Tentokrát začala prosit i Mikoto, když Sasukeho otec svého syna nekompromisně přehnul přes kapotu auta.

Sasuke ale hrdě mlčel, rozhodně se nesníží k prošení.

,,Pravdu holt neunesou všichni," rýpl si na závěr, pak znovu přivřel oči a čekal ránu. Fyzická bolest ho v tu chvíli vůbec nezajímala, trápil se uvnitř a to bolelo mnohem více.

Fugaku mu strhl kalhoty i se spodním prádlem až ke kolenům, když si pak začal sundávat pásek, chytila ho Mikoto, kterou přemohly mateřské pudy za ruku. ,,Prosím... nech ho..."

Sasuke věděl, že to bude hodně bolet, ale na tváři měl škodolibý úšklebek. Přál si, aby s ním otec vyběhl stejně jako s bratrem a poslal ho někam hodně daleko, nebo ho nejlépe nechal tady. Nic pro něj momentálně nebylo dost ponižujícím trestem, aby to pro lásku nevytrpěl.

Fugaku se samozřejmě obměkčit nedal a svou manželku jenom hrubě odstrčil. Chytil svůj opasek a napřáhl se. Za chvíli už na Sasukeho bílou kůži dopadla nijak šetrná, dobře mířená rána. A pak další a další. Itachi si silně skousl ret a zavřel oči. Bože, bolelo ho to za něj.

Sasukemu vytryskly do očí slzičky bolesti, ale stále neprosil o odpuštění a naopak trpělivě držel pod přicházejícími důtkami.

,,Jen pokračuj," sykl mezi ránami. ,,jen tím dokazuješ," na chvíli se zadrhl, když se pásek dotkl jeho kůže, ,,jak omezený jsi," dokončil větu.

Fugaku ale jeho slova naprosto ignoroval. Když k němu asi po desáté ráně přiskočila Mikoto, vyprovokovaná samovolným zasyknutím, které Sasukemu uteklo mezi ranami, stiskla jeho ruku, přestal.

,,Oblíkni se a mazej do auta." Tak tohle bylo moc, už se sem nikdy nevrátí, to si otec Uchihů zapřísahal. Věděl, že to není dobrý nápad už od začátku.

Sasuke se na něj nenávistně podíval a místo toho se vrhl Itachimu do náruče.

,,Mrzí mě, co jsem si o tobě ze začátku myslel," řekl dost nahlas, aby to otec slyšel, pak se od bratra vzdálil a sedl si poslušně na zadní sedadlo auta. Věděl, že dalším vzpouzením by způsobil bratrovi jen problémy.

Fugaku za ním jenom zabouchl dveře a odešel k sobě. Nehodlal se s Itachim bavit, už vůbec ne loučit. Mikoto si přisedla. Když už odjížděli, Itachi naznačil rty ta dvě slova, která vyjadřovala, jak moc ho má rád. Zůstal stát a jeho lesknoucí se černé oči Sasukeho doprovázely.

Ten ho sledoval zadním výklenkem tak dlouho, dokud mu nezmizel z obzoru. Pak si opřel hlavu o skleněnou výplň a tiše se rozplakal. Nešlo o žádné ukňourané vzlyky, po tvářích se mu jen kutálely drobné slzičky. Teď už neopouštěl jen svoji druhou polovinu osobnosti, ale i někoho, s kým chtěl zůstat do konce života.

Mikoto ani Fugaku už nepromluvili. Oba se bezhesně shodli na tom, že Sasuke s Itachim už se prostě nikdy neuvidí. Starší Uchiha tam stál ještě hodnou dobu, když ale uviděl vycházet Hidana a Kimimara, otočil se a s pohledem upřeným na špičky svých bot odešel do svého pokoje.

Zelenooký si jen tiše povzdechl, když viděl Itachiho výraz, Sasuke už stoprocentně musel odjet, jinak by se tak netvářil. A jak znal svého nejlepšího kamaráda, určitě se to neobešlo bez pořádného cirkusu.

,,Zavolám," slíbil mu Hidan tlumeně, když už se lokty opíral o otevřené okénko Kimimarova auta. Bylo mu z toho všeho divně. Hodil mu do ruky krabičku cigaret, všiml si, že už včera mu došly a ušklíbl se.

,,Až si zase budeš někdy likvidovat zdraví, tak si vzpomeň."

Kimimaro se také ušklíbl.

,,Díky." Plánoval ji použít jen v nejnutnějších případech a hlavně, když mu bude smutno a úzko. Jakou připomínku toho, co bylo. Tajně ale doufal, že se ještě někdy uvidí i kdyby to mělo být jenom jednou.

,,Uděláš pro mě něco...?" Soustředěně se na něj zadíval a když uviděl ochotu v jeho očích, musel se usmát, naposledy se dotkl svými rty jeho a pak se odtáhl. ,,Pokus se nenabourat," mrkl na něj a pomalu zjišťoval, že to od něj doopravdy chce nejvíc.

Kimimaro se jen pousmál a bez problému vycouval ze dvora. Naposledy se na Hidana hořce usmál a vyjel na prašnou silnici. Sasukeho rodiče dohnal po několika málo minutách, ačkoliv slíbil Hidanovi, že nenabourá, překročil rychlost hned po prvních pár metrech.

Když Sasuke zaznamenal jeho auto, spokojeně se usmál, necítil se alespoň tak sám v tom nepřátelském území. Po několika hodinách o to ovšem začínalo nudit, krajina se sice každou chvíli měnila, ale nijak zvlášť zajímavá mu nepřipadala. Ožil, až když vjely do ulic Tokya. Poznával ty staré známé mrakodrapy a dokonce i školu.

Jakmile jeho otec zaparkoval auto v garáži, okamžitě otevřel dvířka na své straně, z kufru vytáhl batoh a utíkal k sobě do pokoje. Špinavé věci odhodil na postel a běžel zase pryč. Bez jediného slova se vytratil z domu za Kimimarem. Věděl přesně, kde ho najde - jejich stará dobrá střecha jedné z nejvyšších staveb v Tokyu.

,,Už na tebe čekám," prohodil Kimimaro jeho směrem, když zaslechl kroky na železných schodech.

,,Cigareta? Takže to taky prožíváš." Sasuke znal zlozvyky svého kamaráda velice dobře.

,,Hm, dáš si taky?" Nabídl mu. To, že je má od Hidana raději nezmiňoval, nechtěl ukázat svoji slabost. Zvlášť po takovém hrozném dni.