Na hřbetu koně 17

Tak se nám pomalu blíží konec, ještě zhruba tak 5 dílů. Tento je extra dlouhý a výživný, takže jestli nedáte minimálně těch 15 komentářů, víte, že vás další díl nečeká :3. Abych byla přesná - čeká ty, kteří sem napíšou komentář a přiloží k němu email.

---

Hidan potom všem připravil rychle jídlo a usadil se k nim ke stolu.

,,Ty koně zařídím... kdyžtak nakrmte slepice a prasata, v přípravně je pro ně jídlo..." když dojedl, jenom se v nepozorované chvíli otřel rty o Kimimarovu tvář, usmál se a pak rychle spěchal do kopce na pastvinu. Věděl, že čím dřív se vším budou hotovi, tím víc pak bude času na zábavu.

Když se Kimimaro otočil na Sasukeho, mohl na jeho tváří spatřit přidrzlý úsměv.

,,Nic neříkej." Zdvihl světlovlasý varovně ukazováček.

,,Mlčím jako hrob," hájil se Sasuke se smíchem. Hned na to se otočil ke Kimimarovi zády a odešel pro krmení. Stejně jako Hidan chtěl být co nejdřív hotov, na zábavu ale neměl ani pomyšlení, měl strach o Itachiho. Pořád mu to nešlo do hlavy.

Hidan mezitím došel až k ohradě, během pár minut si našel alfa samici ve stádě a na uzdě ji pomalu vedl napříč pastvinou. Zbytek koní ji následoval... když pak světlovlasý procházel vedle ohrady s Tanečníkem, jenom mimochodem pootevřel a pokračoval. Za chvíli se otočil a neubránil se úsměvu. Mladý vraník se váhavě, ale přece zapojil na konec stáda. Hidan sám musel uznat, že Sasuke odvedl kus dobré práce. Za nedlouho už zavíral dřevěná vrata za všemi zvířaty a chvíli sledoval, jestli koně nového člena přijmou. Párkrát si trhnutím hlavy ujistili postavení, ale nováčka bez větších problémů začali ignorovat. Obstál... starší světlovlásek se vracel dolů zpět k farmě. Jediné, o co si teď dělal starosti, byli oba kluci, kteří zmizeli ještě před jeho příjezdem. To obyčejně nedělali.

Sasuke hodil slepicím poslední hrst zrní a uklidil ošatku. Pak se podíval tázavě na Kimimara.

,,Co je?" zeptal se ho světlovlasý podezíravým tónem.

,,Chci slyšet podrobnosti," odpověděl Sasuke zcela vážným hlasem.

,,Podrobnosti o čem?" dělal Kimimaro, že neví, o čem to mluví. Moc dobře to věděl, ale neměl náladu mluvit o tom, co se mezi ním a Hidanem stalo. Už jen kvůli jejich ranní hádce, nebo spíše nedorozumění. Ani neviděl v tom vztahu budoucnost, bydlí od sebe pár stovek kilometrů a každý je zvyklý na to své. Jeden z nich by se musel obětovat a on to být nemůže, protože ještě chodí do školy a mají za něj zodpovědnost rodiče.

,,Nedělej, že nevíš." Založil Sasuke naštvaně ruce na prsou.

,,Sasuke, prosím... nemám náladu." Kimimaro mu podal druhou ošatku a tiše si povzdechl.

,,Ani já ne..." přiznal Sasuke barvu. Shodou okolností ho trápily podobné starosti jako jeho přítele.

Hidan se k oběma za chvíli připojil. Okamžitě vyhledal ty zelenkavé duhovky, jako by se ujišťoval, že nakonec neodjel, pak se ale otočil k Sasukemu. ,,Dancer se přiřadil do stád..." zmlkl, když zaslechl přijíždějící auto.

Ani Sasuke nijak nezareagoval, když uviděl auto. Srdce se mu prudce rozbušilo. Konečně jsou tady, snad už jim konečně řeknou, co se to stalo. Ta nevědomost byla hrozná, jen čekat a čekat. Sasuke neoplýval velikou trpělivostí a už od chvíle, kdy Itachi s Deidarou zmizeli, cítil to hrozivé dusno.

Starší světlovlásek se rychlým krokem vydal na dvůr, kde už z auta vystupoval Itachi. Tmavovlásek příchozí trojici přelétl pohledem. Z pochopení v jeho onyxových očích se dalo poznat, že mu bylo jasné, co chtějí slyšet.

,,Nechali si Jimmyho po vyšetření v nemocnici," ukojil tlumeným hlasem jejich zvědavost. To už vylezl i blonďák, ve tváři měl už o trochu méně starostlivý pohled, než když odjížděl. Kimimaro musel poznat, jak Hidan vedle něj zatnul ruce v pěst.

,,Co se mu stalo?" zeptal se Sasuke trochu šokovaně. Nevšiml si, že by si ten stařík nějak ublížil, nebo se mu něco stalo v tom městě? Nebo snad dlouhodobější problém?

Nerad viděl, že je z toho Itachi tak nešťastný.

Kimimaro se jen koutkem oka podíval na Hidana, možná by ho chytil i za ruku, nebo řekl něco uklidňujícího, ale nevěděl, jestli je na to vhodná doba a prostředí a hlavně, jestli o to vůbec Hidan stojí.

Deidara beze slova kývl směrem k sednici a zašel. Itachi si s tichým povzdechem prohrábl černé delší vlasy, pak přešel k Sasukemu a se smutný výrazem ve tváři mu jemně obtočil ruku kolem pasu, aby ho mohl vést do budovy. Hidan pevně semkl rty a otočil se ke Kimimarovi. Na dvoře teď byli sami, ostatní už si šli dovnitř sednout.

,,Starej farmář je nemocnej už dýl, ale nechce si to připustit. Jednou za měsíc ho s klukama přinutíme, aby jel alespoň na vyšetření..." zavřel krátce oči a nadechl se. Sice působil někdy trochu necitlivě, ale na jistých lidech mu záleželo a starost o ně nedokázal skrýt. Najednou se jako toulavé kotě přitiskl ke Kimimarovi a opřel si čelo o jeho rameno. Sakra, takhle se to nemělo stát... klel v duchu. Jimmy byl vždycky hodný stařík s velkým srdcem.

Kimimaro mu zajel rukou do vlasů a něžně ho v nich vískal, pak naklonil svou hlavu k jeho a lehce ho políbil za ucho. Nevěděl, co říct, ale doufal, že gesta Hidanovi naznačí, jak moc ho to mrzí. Jimmyho sice nezná, ale když jsou kvůli němu všichni tak skleslí, nemohl to být špatný člověk.

Ten se smířlivě usmál, odtáhl se a lehce se mu přitiskl na rty.

,,Děkuju." Pak spolu s ním vykročil na shromáždění. Itachi si bezprostředně po příjezdu udělal silnou černou kávu a posadil se vedle Sasukeho. Ebenové duhovky upíral na hladinu černé, horké tekutiny. Deidara seděl v čele stolu se založenýma rukama.

Kimimaro a Sasuke se na chvíli střetli pohledem, ale nic neřekli. Co v takové chvíli by měli vůbec říkat? Jen na sebe mlčky hleděli a čekali, jak se to vyvine. Nic víc dělat nemohli.

Sasuke ale pod stolem chytil Itachiho ruku a pevně ji stiskl ve své. Cítil se strašně, protože bude muset brzy odjet a nechat tu bratra v tak veliké bolesti.

Itachi svoje prsty pomalu propletl s jeho.

,,Jimmy má rakovinu. Krve." Pronesl pak tiše verdikt.

Hidan trhavě vydechl. ,,Jak dlouho..?"

,,To nikdo neví," vložil se do toho Deidara. Farmář se Sasukem mluvil jen jednou. Tenkrát mu řekl, že byl jako on. Člověk, který nejvíc mlčel a měl nejvíc co říkat. 'Když nedáš šanci, příště ti ji někdo také nedá...'

Kimimaro jen mlčky přihlížel ději okolo, nepatřil sem ani nevěděl, kdo ten stařík je a to ho úplně vyřadilo z dění okolo. Nestěžoval si, jen si připadal lehce nadbytečný. Nevěděl ani, jestli je vhodné, aby u takové situace byl, když se ho netýká. Ostatním by to mohlo vadit. Kvůli Hidanovi ale setrvával na místě, měl pocit, že mu něco dluží a hlavně s ním chtěl probrat ještě dost závažné věci, ale teď se to nehodilo.

Sasuke na tom byl podobně. Ani on Jimmyho příliš neznal, ale věděl, že teď tu musí zůstat pro Itachiho.

,,Nebudeme to řešit. Teď je důležitý udržet to tu v chodu, žádná zbytečná práce navíc," rozhodl pak Hidan skálopevně. Musel uvažovat prakticky. Nic jiného se dělat nedalo. Deidara přikývl.

,,Dneska jste už většinu udělali... já dodělám vitamíny pro Chantalu, když čeká to hříbě," nabídl se, aby Hidan nemusel nic dělat, dneska ráno už se snažili.

Itachi rezignovaně vzdychl. ,,Tak já se chopim oběda..." Tím se věc považovala za vyřešenou. Deidara se zvedl a odešel, Itachi si ještě usrkl z hrnku s vonícím nápojem a pak přešel ke kuchyňské lince. A Hidan měl pocit, že by tu Uchihy s Kimimarem vyrušoval, takže mu jenom lehce stiskl ruku a vydal se ke dveřím.

Sasuke se střídavě díval s Kimimara na Itachiho. Přemýšlel, že by šel bratrovi pomoct, ale nechtěl Kimimara nechávat samotného, když to tu vůbec nezná. Sám si dobře vzpomínal, jak to tu pro něj ze začátku bylo těžké. Nikoho neznal, nic neuměl. Byly to jedny z nejhorších dnů jeho života a teď tohle. Nechtěl, aby se Kimimaro cítil podobně ztraceně.

,,Nechceš, abychom ti s Kimimarem pomohli?" zeptal se Itachiho. Vyřešil to nakonec velice elegantně.

Oslovený se jenom usmál. ,,Budu rád... jenom bych řekl, že na Kimimara Hidan venku čeká." Pronesl o poznání tišším tónem směrem ke světlovlasému. Za to Sasukemu téměř současně s tím dal do ruky misku se zeleninou.

Kimimaro překvapeně zamrkal. Čeká? On? Asi ho doopravdy vůbec nezná. Myslel si, že prostě odešel, aby si splnil povinnosti. Jestli na něj ale opravdu venku čeká... Kimimaro se zvedl od stolu a pomalu vyšel přede dveře.

Sasuke si od Itachiho převzal misku se zeleninou a nepřátelsky si ji prohlížel.

,,Co s tím mám dělat?" zeptal se bratra.

Starší Uchiha při pohledu na jeho andělskou tvář zapomínal na všechny problémy a starosti. Tiše se zasmál. ,,Omyj to, já to pak nakrájim." Prsty mu lehce odhrnul vlasy z očí.

Hidan se doopravdy opíral zády o zeď a mezi rty tisul cigaretu. Nekouřil často, ale když ho něco zlobilo, nebo zkrátka nebylo v pořádku, neubránil se tomu.

Kimimaro se opřel o zeď těsně vedle něj.

,,Cigareta nic nevyřeší," řekl tiše. Byla to jeho vlastní slova. Dobře si vzpomínal, jak mu minulou noc řekl to samé, to ale ještě nevěděl, že dnes to bude on, kdo to bude potřebovat slyšet. Možná, že nikotin uleví od stresu, ale problém sám o sobě rozhodně nikdy nevyřeší.

Hidan se na jeho radu jenom uškíbl a onu nezdravou věcičku mu podal.

,,Je mi z toho na nic," povzdychl si tiše. Pak se k němu otočil a rukama se opřel o zeď vedle jeho hlavy. Nic neříkal, jen se díval přímo do jeho krásných jedinečných duhovek.

Kimimaro přemýšlel, jestli si má potáhnout, nebo raději odhodil cigaretu na zem a uhasit ji podrážkou. Na konec se rozhodl pro druhou možnost, nechtěl totiž narušit jejich oční kontakt. Díval se do těch zvláštních očí a přemýšlel, co říct. Nic ho ale nenapadalo, rozhodl se pro ho jen lehce bříšky prstů pohladit po tváři.

Starší po tom letmém doteku mírně přivřel oči. ,,Řekni mi něco o sobě..." Chtěl ho znát, chtěl o něm vědět všechno. Chtěl to proto, aby si o něm dokázal udělat lepší obrázek, aby ho dokázal potěšit i drobnostmi, které by ho bez toho jinak nenapadly.

,,Už jsem ti o sobě povídal," namítl Kimimaro, ale jestli chce vědět něco víc, tak proč ne. ,,Mám rád olivy, noční kino, ticho... a perverznosti," dodal s úšklebkem. Nechtěl to původně říkat, ale není nad upřímnost.

,,Asi jsem se zamiloval," pozvedl jeden koutek úst do pobaveného úšklebku. Tohle vám neřekne holka, se kterou jste teprve dva dny? V jeho upřímnosti bylo něco čistého, něco, co ostatní neměli. Možná to byla odvaha vyslovit pravdu, které se většinou jiní lidé báli.

Kimimaro se upřímně zasmál.

,,Nepřeháněj. A co mi o sobě povíš ty?" zeptal se zvědavě. I on ho chtěl vyzpovídat. Nevěděl pořád, kam přesně tím směřují, ale nikdy neuškodí se o sobě něco dozvědět.

Hidan se ušklíbl.

,,O sobě..." Krátce se zamyslel. V době, kdy ještě žil ve městě, měl docela dost zábavy. ,,V jídle a celkově ani v životě asi nejsem moc vybíravej, co se týče zábavy, nejvíc času ve městě jsem věnoval svojí kapele. Jinak jsem závodně plaval, ale pak jsem šel na brigádu a všechno muselo stranou."

,,Kapele?" zeptal se Kimimaro ohromeně. ,,Tipuju tě na kytaristu." Nevěděl, jestli se trefil, stejně tak to mohly být i bubny nebo zpěv, ale kytara bylo to první, co by k němu přiřadil. Chtěl o něm vědět co nejvíc, proto se ptal. Největší touhu po vědění u sebe ale pozoroval v oblasti sexu. Zajímalo ho, co mu nejvíc vyhovuje. Na takové otázky na tělo je ale ještě dost času.

,,Baskytara." Zasmál se jeho trefnému odhadu. ,,A někdy jsem měl i klávesy. Až do chvíle, co sem přišel o prst." Zvedl ruku a když uviděl Kimimarův vyděšený výraz, 'chybějící' prst narovnal a hlasitě se rozesmál. ,,Taky na všechno skočíš." Zakroutil hlavou a nemohl se přestat usmívat.

,,Kdybys měl jen čtyři, tak už tě nechci." Vyplázl na něj Kimimaro jazyk. Pochopitelně si dělal srandu, ale chtěl mu to nějak oplatit. Pak si skousl trochu tvrději spodní ret a zamyšleně se na něj podíval, hrál si na jazyku s jednou trochu drsnější otázkou, ale nevěděl, jestli by si ji raději neměl schovat na později.

,,Copak?" Usmál se zle jeho protějšek. Vypadal, jako by se na něco soustředil a Hidanovi to přišlo přinejmenším roztomilé. Chytil ho za bradu a zvedl mu tvář ke své, pak se jenom ušklíbl a nehtem se dotkl tmavé linky mezi jeho rty.

,,Prozraď mi něco... něco hodně intimního a soukromého... to, co bys v posteli chtěl zažít a ještě si nezažil." Kimimaro věděl, že si hodně troufá, ale ani trochu se u toho nezačervenal. Zvědavost ho prostě doběhla, chtěl to vědět.

Hidanovy koutky úst vytvořily ze sevřených rtů široký úsměv, při tom mírně zaklonil hlavu a zavřel oči. Pak se k němu sklonil a oči pomalu otevřel skoro karmínově rudé oči.

,,V posteli jsem toho dělal doopravdy hodně a bez zástěrky, ani teď mi není žádná zvrácenost cizí. Proto mě ani teď nenapadá nějaká věc... u většiny sem byl sice trochu opilej, ale i tak... jak jsi na tom ty?" Přivřel oči a jazykem si přejel po rtech.

,,Nemám žádnou konkrétní představu, ale vždycky mě zajímalo nějaké nebezpečné místo... něco, kde ti hrozí, že se zabiješ nebo zmrzačíš." Kimimaro věděl, že to zní trochu divně, ale jeho pocit nebezpečí vzrušoval. Zatím bohužel nenašel partnera, který by s ním něco takového otestoval. Všichni byli moc zbabělí.

,,Například...?" Hidan vypadal, že ho to zaujalo. Nedokázal si pod tím nic konkrétního představit, ledaže by... ,,Něco jako že bych si tě svázal na kolejích a pokusil se tě uspokojit a odvázat dřív, než by tě přejel?" Ušklíbnul se a jazykem se dotkl jeho rtu.

,,Něco takového," odsouhlasil mu to Kimimaro bez námitek. Možná, že to by bylo až moc drastické, ale ve finále by se tomu asi nebránil. Ta představa rozhodně vypadala zajímavě... a hlavně nebezpečně.

,,Máš zajímavý představy, každopádně, kdyby tě někdy něco napadlo, můžeš přijít." Usmál se na něj zářivě. Možná ještě nikdy nehrál hru na role. Ani si to ale nedokázal v reálu představit.

,,No nevím jestli bych těch pár stovek kilometrů ušel," namítl Kimimaro pobaveně. Zároveň tím ale mířil k jednomu vážnému tématu - vzdálenost mezi nimi. Jestli Hidanovi jde o hlubší vztah, budou to muset nějak vyřešit. A dokonce i Kimimaro cítil, že by ho chtěl vídat častěji.

Hidan mírně zvážněl. ,,Já... přemýšlel jsem o tom a... nejsem si ještě úplně jistý ale..." Ještě nevěděl, jestli je jejich vztah natolik vážný, aby kvůli němu zase odjížděl zpět do města... stejnou nejistotu cítil i z něj. ,,Počkáme, ještě je čas." Dodal pak za oba smířlivě, přiblížil se k němu a jemně ho políbil.

Kimimaro se ho lehce chytil za krkem a polibek opětoval. Nechápal, proč se Hidan rozhodl zrovna pro něj a hlavně proč chce zrovna s ním pevný vztah, ale cítil se pro to výjimečně. Chce s ním koneckonců být někdo, kdo doteď žil jen v krátkých románcích, někdo, kdo neuznával lásku a trvalý vztah. Pro Kimimara to byla čest.

Itachi v tu dobu už docela zručně krájel připravenou zeleninu a vypadal až roztomile soustředěně. Samozřejmě vnímal bratrovu přítomnost, jenom na něj momentálně nemluvil.

Sasuke ho chvíli tiše sledoval, než ho zezadu objal, hlavu si položil mezi jeho lopatky a do košile mu cosi nesrozumitelného zamumlal. Vědomí, že každým dnem bude muset odjet, ho nutilo, aby s ním trávil každou možnou minutku.

Jeho starší bratr sebou nechtě trhl a tiše zasykl, když se čepel nože zařízla mělce do jeho ukazováčku. Rána nejdřív vůbec nekrvácela, ale pak se postupně začala zalívat rudou tekutinou.

Sasuke přes jeho rameno zahlédl zranění, následně si ho otočil k sobě a jeho prst vsál mezi své rty. Necítil se býti upírem, jen mu chtěl ulevit od bolesti. Prst něžně sál a jazykem přejel po říznutí. Pohled při tom upíral do jeho tmavých očí.

Itachi se snad trochu prudčeji nadechl, jinak se ale ani nepohnul. Bylo to samozřejmě příjemné... a snad i víc než to. I pohled na Sasukeho dokonalé rtíky, něžně přitisknuté k jeho bílé kůži a dotyk horkého jazyka na stále ještě bolestí tepající ráně byl vzrušující.

Když Sasuke pouštěl ze svých úst bratrův prst, políbil ho ještě lehce na špičku a prudce ho objal.

,,Já nechci odjet," zamumlal mu zoufalé do košile. Viditelně se roztřásl a v místech, kde měl na Itachiho hrudníku položenou hlavu se začalo tvořit zvláštní vlhko.

Itachi si poranění jenom rychle zavázal kapesníkem, pak ho k sobě jemně přitiskl dlaní na zádech a druhou rukou mu zvedl obličej k sobě. Mlčel, ale v té nekonečné noci jeho přivřených očí se leskla lítost. Sehnul se k němu a ty drobné slzičky mu ze světlých tváří něžně a pomalu slíbal. Zastavil se jen kousek od jeho úst. Pak se s ním najednou otočil a zády ho natiskl k lince. V tu samou chvíli přitiskl své rty na jeho.

Sasuke mu položil ruce na ramena a nehty doslova zaťal do jeho kůže.

,,Itachi, já tam bez tebe nebudu," řekl naprosto nekompromisně. Hlas se mu chvěl a slzy pořád tekly proudem po jeho tvářích. Nepamatoval si, kdy naposledy plakal kvůli psychické bolesti, ale určitě to bylo hodně dávno a teď si to bralo svou daň.

Starší Uchiha ho k sobě pevně přitiskl a zabořil tvář do jeho sametových vlasů. Rukou mu konejšivě přejížděl po zádech a rty se otíral o ty havraní prameny. Taky si nepřál, aby mu Sasukeho odvezli, ale neměl na výběr a nechtěl to dělat ještě těžší.

,,Řekni něco..." prosil ho mladší plačtivě. Nehty pořád zatínal to jeho těla a v duchu prosil boha, aby něco udělal a dovolil jim zůstat spolu. Už teď věděl, že se prostě bez něj do města nevrátí... i kdyby se rodiče stavěli na hlavu.

Itachi mu zvedl jeho bledou tvář ke své a pomalu, pečlivě vyslovoval: ,,Že ať budeš jakkoliv daleko, nikdy se mezi námi nic nezmění." Jednu ruku pořád držel kolem jeho pasu a druhou mu podpíral hlavu, aby mu viděl do očí. Přiblížil se k němu a rty se dotkl jeho chvějících se víček. ,,Až ti budou chybět moje oči, tak se podívej do zrcadla. Až ti bude chybět můj dotek, vzpomeň si na naše společné noci." Otřel se svými rty o jeho tvář a zašeptal. ,,A až ti budu chybět já, najdeš mě přímo tady." Dlaň mu přiložil na hrudník a zároveň s tím se letmo otřel svými rty o jeho.

,,Chybíš mi už teď," zaúpěl Sasuke nešťastně. ,,Bez tebe jsem jako tělo bez duše," dodal, aby zdůraznil, jak moc vážná je situace. Nemůže odjet bez něj, protože bez jeho rtů, dotyků, pohledů... a lásky nedokáže normálně fungovat. Nezvládne tu dálku, buď se z toho zhroutí, anebo se ještě v den příjezdu do města vrátí zpět.

,,Itachi, prosím... neopouštěj mě," zašeptal mezi vzlyky, jako kdyby mu měl bratr každou chvíli zemřít.

,, Pšššt, Sasuke, já tě přece nikdy neopustim... vrátíš se za mnou a budeš dost silný, abys to beze mě vydržel." Přivinul si jeho chvějící se tělíčko ochranitelsky k sobě. Bylo proti nim moc povinností a skutečností. Itachi ale věřil... doufal, že Kimimaro se o Sasukeho postará. Z jejich situace nebylo východiska, oba museli tam, kde byli před tím.

,,Nikdy na to nebudu dost silný," namítl mladší tvrdě. Odmítal se sžít s představou, že by měli zase žít odděleně. Bylo mu jedno, kde zůstanou, hlavně že budou mít jeden druhého. Nic víc Sasuke ke štěstí nepotřebuje. Pevně, možná až trochu bolestivě k sobě bratra tiskl a pořád dokola šeptal jediné slovo ,,prosím".

Itachimu to doslova rvalo srdce, na rozdíl od svého brášky ale věděl, že spolu zůstat prostě nemůžou. Měl by zavolat rodičům, aby přijeli dřív... ale bude se po jejich odloučení Sasuke trápit míň...? To těžko. Starší tmavovlásek se sklonil a sevřel Sasukeho pevně v náručí. Pak ho odnesl k němu do pokoje, šetrně ho položil na postel a sedl si vedle něj. Hladil ho ve vlasech a zároveň mu hřbetem ruky stíral nové slzy.

,,Jsi přece můj bratr... můžeš být se mnou... můžeme být spolu," snažil se Sasuke hledat důvody, kde se jen dalo.

Náhle se zvedl do sedu, vyhoupl se Itachimu na klín a každé místečko na jeho těle, kam jen dosáhl, začal zahrnovat polibky. Mezi tím mu řekl, že raději uteče z domu, než aby byl bez něj. Jeho poslední slovo se ztratilo v dlouhém polibku, který bratrovi věnoval.

Itachi se o trochu rychleji nadechl, přeci jen byl v klíně dost citlivý a když se na něj posadil někdo jako Sasuke... Až po chvíli si všiml, že dlaněmi, kterými ho hladil po zádech, zakotvil na jeho bocích a že si jeho pánev neúmyslně tiskne ke své. Mírně se zamračil a polibek prohloubil.

Sasuke na svém pozadí cítil, jak je vzrušený, vzal proto jednu jeho ruku a nesměroval ji na zip u svých kalhot. Nic neříkal, ale tím gestem naznačoval, že bude povolný. Chtěl si ho užít dosytosti, než se je pokusí dálka a povinnosti rozdělit.

,,Co o...oběd..." dostal se sebe, když pod svou dlaní ucítil Sasukeho chloubu. Netušil, že by mohl být taky... šikovně mu ale ulevil od tlaku kalhot a prsty škádlivě jako by odhadoval jeho velikost přes spodní prádlo. Ruku z jeho pasu odtáhl, protože si ho jenom tiskl na sebe a to teď by to bylo spíš na škodu. Přemístil jí do jeho vlasů, pak sevřel ruku v pěst a zaklonil tak Sasukemu hlavu, aby mu mohl horce dýchnout na odhalený krk.

,,Počká," vzdychl Sasuke krátce a už se jal rozepínat Itachimu knoflíčky u košile. Hned ty první dva ale ve spěchu urval, s tím si však hlavu rozhodně nelámal. Raději se zapřel o kolena a mírně se nadzdvihl, aby mu mohl bratr stáhnout kalhoty alespoň o nezbytnou úroveň níž. Hlavu pak předklonil zpět dopředu a mezi rty vsál jeho ušní lalůček.

,,Hmn...Sasuke...." zprudka vdechl vůni jeho sametové pokožky, u níž měl zrovna rty. Kalhoty mu stáhl ke kolenům, ale boxerky nechal na místě, jenom mu prsty přejel po vnitřních stranách stehen, pohladil ho v tříslech a v těchto místech taky zahákl prsty za lem jeho tmavého spodního prádla.

,,Udělej to bez přípravy," zašeptal mu Sasuke odvážně do ouška, které měl teď blízko svých úst. ,,Chci si tě tak zapamatovat." Věděl, že bolest bude cítit ještě hodně dlouho, když ho Itachi zraní, kdežto ten příjemný by cítil jen pár vteřin a už by si přesně nedokázal vzpomenout, jaké to bylo. Muselo to znít trochu morbidně, ale mladší si to tak přál.

Itachi překvapeně pootevřel ústa... cože to řekl...?

,,To... ne.. to nemůžu, Sasuke," vzpíral se slabě, ale při tom návrhu cítil nepotlačitelný nával neukojeného vzrušení a čistého chtíče. I když se mu to trochu příčilo. Byli by jako zvířata. Nepřeslechl se...? Sasuke přece nemohl vědět nic o bolesti, kterou by pocítil.

,,Musíš... prosím, udělej to pro mě," žádal ho Sasuke s prosebným pohledem. Možná, že to bude bolet víc, než si teď myslí, ale chtěl to a rozhodně od toho necouvne. Pocit, jak se do něj sune celá Itachiho úctyhodná délka ho vzrušoval stejně jako jeho bratra a nepochybně to na něm zanechá bolestivé stopy, které mu ho budou nějakou dobu připomínat. Někdo by to možná bral jako špatnou vzpomínku, Sasuke ale chtěl jen něco intenzivnějšího než slast.

Itachiho najednou prudce chytil za pas, strhl ho pod sebe a vášnivě políbil, zatímco mu pořád trochu nejistě stahoval spodní prádlo v domnění, že by si to Sasuke mohl ještě rozmyslet, cítil, jak se mu zrychluje dech i tep, když ho pod sebou otočil na čtyři a naskytl se mu pohled na jeho dokonalý zadeček. Natáhl se přes něj pro gel. Ten za přípravu nepovažoval. Bral ho za nutnost.

A Sasukeho ani nenapadlo protestovat, bylo mu jasné, že bez gelu by neměl potřebnou vlhkost. Prohnul se tedy v hřbetě a napjatě čekal, až si ho Itachi připraví podle svých představ a bez zbytečného protahování si ho vezme. Jedna jeho část se té velikosti bála, druhá po ní ale prahla. Jestli ho do sebe dokáže dostat bez předchozího roztahování, určitě mu to minimálně zvedne sebevědomí.

Starší Uchiha nanesl onen gel jenom NA jeho zadeček a část i na svůj úd. Respektoval Sasukeho rozhodnutí, ale připadalo mu... šílené přinejmenším. Není to až moc na někoho tak. úzkého, jako byl Sasuke...? Itachi mu prsty přejel po stranách hrudníku až k bokům, pak sjel na zadeček a lehce ho stiskl.

,,Sasuke, vážně to chceš?" Snažil se mluvit klidně, ale s narůstajícím vzrušením měl co dělat, aby krotil sám sebe, natož svůj hlas...

,,Jsem jenom tvůj," řekl Sasuke místo odpovědi, ale znamenalo to souhlas. Celé tělo mu hořelo nedočkavosti, byl zvědavý na ten pocit, zajímalo ho, jestli to bude skutečně tak bolet. A doufal, že ano. Přál si, aby mu Itachi hodně ublížil, aby si to mohl pamatovat. Po ničem zvrhlejším rozhodně nikdy netoužil.

A to bylo poslední, co donutilo Itachiho pustit uzdu, na níž se celou dobu držel. Svými koleny roztáhl Sasukemu nohy víc od sebe, takže jak před ním klečel na čtyřech, měl k němu krásný přístup. Intuice byla silná věc a starší z nich myslel i na ni. Jednou rukou chytil Sasukeho na břiše, druhou dlaní na lopatkách mu přitlačil hrudník k matraci a lehkým tlakem rukou proti sobě působily jeho paže jako svěrák. A nohy také nemohl dát k sobě, protože mu je z vnitřních stran v jejich dosavadní pozici Itachi držel. Ještě se nad ním sklonil.

,,Když už sis vybral..." Přejel mu rty po páteři. ,,Tak se snaž nekřičet," dodal pak a vzápětí do něj tvrdým přírazem proniknul. Samozřejmě že Sasukeho mysl mohla být připravená, ale tělo ne, takže se nedostal moc daleko. Místo aby dál přirážel, jen Sasukeho držel a k jeho úzkému zadečku pomalu přibližoval svou pánev a tím se do něj i celý zasouval.

Sasuke krátce za to ale hlasitě vyjekl. Do očí se mu okamžitě nahrnuly slzy, spodní ret musel tisknout mezi zuby, aby nekřičel bolestí, ze které se mu úplně zatmělo před očima. Bylo to ještě lepší, než si původně představoval. Ostrou bolest cítil až v konečcích prstů. Chtěl podvědomě ucouvnout, jelikož ho ale Itachi tak pevně a strategicky svíral, neměl vůbec šanci. Slůvkem se však nezmínil, že by chtěl, aby Itachi přestal, naopak skrz zaťaté zuby procedil: ,,Tak dělej, pořádně mě opí..." hlas se mu v ten moment zlomil. Musel hlavu zabořit do polštáře, aby znovu nevykřikl.

Itachi hlasitě vydechl a pak do něj najednou drsně a jedinkrát přirazil. Sice to byl hodně drastický krok, ale dostal se do jeho úzkého těla téměř po kořen. Chvíli v něm jenom zůstal a zrychleně se nadechoval. Dlaní mu sjel do klína a trochu silnějším stiskem obemkl prsty jeho chloubu.

V ten moment si Sasuke prokousl ret, hlavu zvedl o úroveň výš a hlasitě zaječel. Jeho křik se ještě nesl zpátky v ozvěně, dozajista ho muselo slyšet okolí několik metrů od místa činu. Itachi, který byl od něj ve vzdálenosti mínus několika centimetrů to určitě vnímal nejbolestivěji. Zvlášť když Sasuke v křiku pokračoval. Zmítal se pod tlakem bratrova údu a neutichajícím křikem se snažil vyrovnat s bolestí, v posledním zápalu řevu ale ztratil hlas a jeho obdivuhodně výkonné hlasivky vypouštěly ven jen neartikulované skřeky a hýkání.

,,Po... pokračuj," zašeptal mezi slzičkami, aby si náhodou jeho bratr nemyslel, že má snad přestat.

Itachi se ale ještě pořád nepohnul, jenom mu sevřel boky, aby sebou tolik neházel a sklonil se svými rty k mléčné kůži na jeho zádech. Vybíral si drobná místečka, olizoval je, kousal i sál. Mezitím mu ještě o trochu roztáhul nohy, aby ho to tolik nebolelo v takové stísněné křeči, a pak mu prsty vjel do černých vlasů. Jemně ho v nich vískal a hladil. Jen taková silná fyzická bolest dokázala přehlušit tu, kterou Sasuke cítil v srdci a Itachi si toho byl moc dobře vědom.

Mladší se v bolestech klepalo celé tělo, nebýt Itachiho pevného sevření nejspíš by se na všech čtyřech neudržel. Ze rtů mu pořád unikaly skřeky raněného zvířete, musel se kousat do hřbetu ruky, aby se znovu naplno nerozeřval, pokud by mu to ovšem vyřízené hlasivky vůbec dovolily.

Mezi tím vším ale se slzičkami zašeptal: ,,Miluju tě..." Spíše to procedil skrz zaťaté zuby, ale na tom už nezáleželo.

Jeho bratr si ale jeho tělo přitáhl k sobě, takže Sasuke klečel jenom na kolenou před ním a zády se mohl v rámci svých možností opírat o Itachiho hrudník. Jeho tvář, zbarvenou bolestí si otočil ke své. Bylo to poprvé, kdy mu to Sasuke řekl a v jeho hlase zaznívala skálopevná jistota, s jakou by to váhající nikdy nebyl schopen vyslovit.

,,Jako bych s tebou mohl nesouhlasit," zašeptal, přitiskl své rty na jeho a nechal se od něj dobrovolně kousnout do špičky jazyka. Jenom mírně sebou u toho trhnul.

,,Itachi..." zamumlal mu Sasuke do rtů a mezi zuby lehce stiskl jeho spodní ret. Bolest ho natolik ochromila, že už nebyl ani schopen ji pořádně vnímat. Plně dosedl na jeho úd a vzápětí se prudce nadechl, jako kdyby měl každou chvíli dojít na planetě kyslík. Hlavu předklonil dopředu a znovu bolestně zaúpěl, už ale daleko tišeji než předtím. Pak se pomalu narovnal a znovu spojil své a bratrovy rty v polibek.

Itachiho stisk zesílil, jak si ho pevně natiskl proti sobě. Sjel mu rty na krk a laskal ho na něm horkým jazykem. V tu chvíli se od něj trochu odtáhl a pak k němu přirazil. Lehce se zachvěl po celém těle a tiše vyslovil bratrovo jméno, zkreslené prudkými nádechy. Nikdy by se ho nedokázal nabažit, pořád byl tak úžasný a dokonalý.

Sasuke se na něm začal divoce pohybovat, střídavě se zdvihal a dosedával na jeho úd. Pořád to bolelo, ale už si během těch několika minut stačil přivyknout. Hryzal se lehce do prstů, aby přenesl bolest do jiných partií. Původně se chtěl soustředit jen na tu jednu v konečníku, ale s každou vteřinou to bylo nesnesitelnější a nesnesitelnější.

Itachi ho ale najednou zastavil svým pevným sevřením jeho pasu. Ve vteřině z něj vystoupil, bez větší námahy ho otočil na záda a lehnul si nad něj, mezi jeho nohy. Znovu do něj pronikl, tentokrát o trochu pomleji, chytil ho kolem hrudníku a zvedl. V tu ránu se mladší z nich opíral zády o stěnu a byl držen v Itachiho obětí. Ten se k němu jenom sklonil a mezi rty stisk jeho bradavku. Něžně ji pak sál a ochutnával jazykem, zatímco pomalu prohluboval své přírazy.

Sasuke tiše a slastně zavzdychal. Bolest pořád cítil, ale ty byla spíše z Itachiho předchozího počínání, než ze současných daleko příjemnějších přírazů.

,,Bráško..." zašeptal toužebně a do pravé ruky uchopil svůj naběhlý úd, aby si rychleji pomohl k vrcholu.

Itachiho ruka zadržela tu Sasukeho a odtáhla ji od jeho klína. Potom jeho úd lehce stiskl a pomalu dlaní pohyboval. Zároveň s tím podle výrazu jeho tváře zvyšoval, nebo povoloval stisk. Přírazy byly čím dál prudší a dravější. V jednu chvíli se na něj Itachi natiskl a s hlasitým zasténáním si užíval tu slastnou křeč, která mu ochromila celé tělo i mysl.

Sasuke v ten moment položil ruku na tu Itachiho, která obepínala jeho úd a sám si začal diktovat rychlejší tempo, aby i on došel vrcholu.

,,Nhh..." zavrněl, když ucítil první vlnu orgasmu. Po druhé už slastně vykřikl: ,,Áááhh..." Hlavu si pak položil na Itachiho rameno a hlasitě oddechoval. V jedenu chvíli mu vynechaly hlasivky a místo zvuku nadechování se ozvalo zasípání.

,,Taky tě miluju," dodal pak stále ještě zastřeně Itachi a chvíli se ještě nehýbal, aby v sobě našel poslední vlnky toho nádherného zážitku, než se pomalu rozplynou. Pak se svezl na postel pod nimi a zhluboka se nadechoval. Sice už ze Sasukeho vystoupil, ale pořád ho držel kolem pasu, jako by ho už nikdy neměl pustit a sledoval jeho uvolněnou tvář přivřenýma očima.

Ten se schoulil do klubíčka, aby zamezil ostré bolesti v podbříšku a uleveně oddechoval. Na tvářích ještě teď cítil vlhké cestičky od slz, na rtech pak slanou chuť, kterou ale jazykem rychle odstranil. Musel uznat, že Itachi se své role zhostil dokonale, splnil mu jeho přání do puntíčku tak, jak ho chtěl. Bolest totiž stále neodeznívala.